Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Moderní úřad


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Národní kulturní památky v archivnictví

Příloha 

Když se řekne národní kulturní památka, většině lidí vyvstane na mysli historická budova, například hrad Karlštejn, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo chrám sv. Barbory v Kutné hoře. O něco menší počet lidí si možná vzpomene na české korunovační klenoty nebo Kodex vyšehradský, tedy movité památky mimořádné hodnoty. Všechny tyto národní kulturní památky byly prohlášeny nařízením vlád České republiky na základě zákona o státní památkové péči. Poněkud méně známé jsou české kulturní veřejnosti národní kulturní památky v archivnictví, tedy národní kulturní památky prohlášené na základě zákona o archivnictví.

Důvodem relativně menší znalosti archivních národních kulturních památek je poněkud odlišná koncepce jejich vzniku. Národní kulturní památky vzniklé na základě zákona o památkové péči prohlásila vláda České republiky na základě výběru z kulturních památek zapsaných do ústředního seznamu kulturních památek České republiky, který vede ústřední pracoviště Národního památkového ústavu. Z prohlášení za kulturní památku vyplývají vlastníkovi památky povinnosti vztahující se k péči a ochraně příslušné památky. Kulturní památky podle zákona o archivnictví jsou tedy tím, co je předmětem památkové péče. Koncepce národních kulturních památek v archivnictví je poněkud odlišná.

Rovněž národní kulturní památky v archivnictví jsou prohlašovány nařízením vlády ČR. Vybírány jsou z archivních kulturních památek již dříve prohlášených Ministerstvem vnitra, které vede jejich evidenci. Za archivní kulturní památky (AKP) mohou být prohlášeny archiválie, které vzhledem k době vzniku, obsahu, formě, původci nebo vnějším znakům mají význam pro dějiny obecné, národní nebo regionální, pro dějiny vědy, techniky nebo kultury nebo vzhledem k jedinečnosti nebo původnosti anebo k případné další výjimečné vlastnosti mají mimořádný význam pro společnost. Již archivní kulturní památky jsou tedy výlučnými dokumenty, které byly pro svůj mimořádný význam vybrány z masy archiválií - dokumentů trvalé hodnoty evidovaných v institutu Národního archivního dědictví. Institut archivních kulturních památek je tak především nástrojem ke zvýšené ochraně a propagaci Národního archivního dědictví. Za národní kulturní památky jsou pak prohlašovány jen takové archiválie, které pro svou jedinečnost představují největší hodnoty archivního bohatství naší země. Jde o nesporné, staletími prověřené soubory dokumentů mimořádného významu, které patří k základním kamenům kulturního bohatství českého národa.

Právě z důvodu tohoto exkluzivního chápání národních kulturních památek byly v archivnictví za národní kulturní památky doposud prohlášeny pouze tři archivní soubory.

Archiv České koruny 1158-1935

Archiv České koruny je jedním ze základních symbolů české státnosti a zároveň patří k nezávažnějším archivním celkům svého druhu v Evropě. Vznikl jako archiv českého panovníka a českých stavů. Zvláště pro období starších českých dějin je nejvýznamnějším a nejcennějším archivním fondem v České republice. Jsou v něm soustředěny dokumenty, které upravovaly právní postavení českého státu vůči zahraničním subjektům a zajišťovaly jeho vnitřní uspořádání.

Archiv obsahuje celkem 2822 kusů archiválií z let 1158 až 1935. Převážně jde o listiny a listy, zpočátku stylizované výlučně latinsky. První německy psaná listina pochází z roku 1310, první česky psaná z roku 1395.

Jádro Archivu České koruny představují významné archiválie zajišťující právní postavení českého panovníka, Království českého a zemí České koruny v Evropě, zejména ve vztahu k římské říši. Nejstarší dochovanou listinu vydal římský císař Fridrich I. Barbarosa 18. ledna 1158 v Řezně pro českého knížete Vladislava. Touto listinou mu dědičně povolil nosit o velkých svátcích čelenku. Nachází se zde rovněž listina, kterou byl Vladislavovi propůjčen královský titul. Archiv obsahuje také tzv. Zlatou bulu sicilskou, kterou císař Fridrich II. potvrdil Přemyslovi I. a jeho dědicům královskou hodnost a svobodnou domácí volbu panovníka, nedotknutelnost a suverenitu českého státu.

Korunní archiv dále obsahuje listiny dokládající politický vzestup českého státu za posledních Přemyslovců a v době lucemburské. Příkladem může být soubor sedmnácti listin vydaných Karlem IV. z titulu římského krále 7. dubna 1348 v Praze, v nichž potvrdil výsady a práva českých panovníků a nově upravil poměr českého státu k říši. K dokladům klíčového významu se pojí řada dalších listin vydaných římskými císaři pro českého krále Jiřího z Poděbrad, Vladislava Jagelonského a Ferdinanda I. Jsou to zejména potvrzení již udělených privilegií. Vedle nich se v archivu nalézají spojenecké, přátelské a mírové smlouvy uzavřené s římskými císaři a králi, francouzskými, anglickými, uherskými a polskými panovníky, rakouskými arcivévody, burgundskými, bavorskými a saskými vévody, markrabaty míšeňskými, braniborskými a falckrabaty rýnskými, s papežkou kurií a Benátskou republikou. Příkladem takové smlouvy je přátelská a spojenecká smlouva mezi Jiřím z Poděbrad a francouzským králem Ludvíkem XI. z roku 1464, jejíž vydání souvisí s úsilím českého krále o prosazení návrhu všeobecné mírové organizace křesťanských států.

Archiv České koruny uchovává rovněž obsáhlou skupinu listin zjišťujících soudržnost zemí České koruny a dokládajících jeho územní rozsah. V archivu tak můžeme nalézt listiny z řady území, které v minulosti patřily k českému státu (Slezsko, Lužice, Braniborsko, Lucembursko, Horní Falc, rakouské země atd.). Nepočetná, ale historicky významná skupina dokumentů se vztahuje k symbolu jednoty českých korunních zemí, k české královské koruně. Obsáhlý celek dokumentů souvisí pak s českou šlechtickou obcí, která do korunního archivu ukládala již od doby Karla IV., a později s českými stavy. K nejznámějším dokumentům českých dějin náleží i tzv. majestát Rudolfa II., římského císaře a českého krále, z 9. července 1609, kterým byla českým nekatolickým stavům zaručena náboženská svoboda. Závažný státoprávní dokument stavovského původu pochází z roku 1619, z doby povstání proti Habsburkům. Je to ústava českého státu vyhlášená v červenci 1619 na generálním sněmu zemí České koruny v Praze.

Moravské desky zemské

Moravské desky zemské jsou nejcennějším archivním celkem vzniklým z činnosti stavovských institucí markrabství moravského. Jsou to veřejné úřední knihy, kterými se zajišťovala usnesení zemských sněmů a soudů a jimiž byla zabezpečována veřejná a soukromá práva politické reprezentace Moravy. Byly základem svobod, práv a majetkové držby svobodných obyvatel Markrabství moravského. Z tohoto důvodu z nich čerpá celá starší regionální historie.

Moravské desky zemské jsou moravskou obdobou českých desk zemských uložených v Národním archivu v Praze. Na rozdíl od českých, kde existuje souvislá řada až od roku 1541, však pocházejí i z období starších, nejstarší moravské desky zemské pocházejí z roku 1348.

Moravské desky zemské tvoří součást archivního fondu Stavovské rukopisy. Tyto knihy mají tři řady, za národní kulturní památku byla prohlášena část druhá, kterou vytvářejí vlastní zemské desky pro převody šlechtického pozemkového majetku. Tvoří ji 38 svazků Olomoucké cúdy z let 1348-1642 a 35 svazků Brněnské cúdy z let 1348-1642 (termín cúda označoval soudní obvod). Nejstarší zemské desky jsou psány latinsky, později česky, na závěr vyčleněného období buď česky nebo německy. V roce 1642 nahradily tyto původní desky trhové kvaterny, vedené podle jednotlivých krajů.

Většina moravských obcí nachází v zápisech zemských desk nejstarší písemnou zprávu o své existenci. Desky zemské mají však i svůj celoevropský, respektive celosvětový význam jako právní instituce, na jejímž základě vyrostla celosvětově uznávaná instituce rakousko-uherských pozemkových knih, platná a ceněná v mnoha zemích dosud.

Moravské desky zemské poskytují rovněž mnohé doklady moravské renesanční knižní vazby. Tvoří tak vynikající soubor moravské iluminátorské tvorby ze čtrnáctého až šestnáctého století. Iluminované obaly na jednotlivých svazcích zachycovaly nejprve znaky představitelů zemských úřadů, později jejich portréty doprovázené znaky vlastního a spřízněných rodů.

Archivní sbírka Historica Třeboň

Archivní sbírka Historica Třeboň zahrnuje archiválie rozličné provenience i charakteru, které mají zásadní význam jako prameny k politickým, právním, vojenským, církevním a kulturním dějinám jak zemí koruny české, tak sousedních států.

Tento soubor archiválií se dochoval v archivu pánů z Rožmberka. Význam souboru je adekvátní společenskému postavení tohoto rodu, jehož příslušníci zastávali přední úřady v Království českém a byli uznávanými představiteli zemské šlechtické obce. Jejich politika mnohdy ovlivňovala vývoj celého českého státu a zasahovala i do sousedních zemí. Páni z Rožmberka shromáždili ve svém archivu množství různorodých písemných dokumentů, jejichž význam objevil při svém studiu v třeboňském archivu František Palacký. Z jeho podnětu byly posléze z rožmberského archivu vyčleněny nejvýznamnější archiválie a z nich byla vytvořena sbírka Historica. Jejím základem se staly písemnosti rožmberského archivu zařazené na sklonku šestnáctého století archivářem Václavem Březanem do skupiny nazvané „Monumenta ad rem publicam regni Bohemiae spectanta, věci zemské a paměti historické ...“, které byly doplněny dalšími archiváliemi podobného charakteru, a to i z období po vymření rodu Rožmberků. Vznikla tak rozsáhlá sbírka čítající 8020 kusů jednotlivých archiválií pocházejících z let 1216 až 1659.

Sbírka Historica Třeboň je jedinečným pramenem pro období starších českých dějin, ale i pro dějiny střední Evropy a v některých obdobích i k dějinám Evropy jako celku. Rámec střední Evropy překračují zejména početné psané noviny mapující politické dění na celém kontinentu, které Rožmberkům zasílali jejich agenti vydržovaní na mnoha místech evropského kontinentu. Časově soubor pokrývá období od počátku třináctého století do poloviny sedmnáctého století, pro některé etapy českých dějin však představuje sbírka Historica Třeboň unikátní a nenahraditelnou pramennou základnu. Platí to zejména pro období husitské a předhusitské, období mocensko politických zápasů za vlády Jiřího z Poděbrad či období politických aktivit posledních Rožmberků vrcholící neúspěšnou kandidaturou Viléma z Rožmberka na polský trůn a účastí Petra Voka z Rožmberka v řadách české stavovské opozice. Po stránce jazykové obsahuje sbírka i tak významný doklad o pronikání češtiny do úředního jazyka listin, jakým je nejstarší česky psaná královská listina z r. 1394.

Seznam obrázků

  • Historica Třeboň, inv. č. 3, sign. 1b, 1254, 3. duben, u Budína.
    Kolocenský arcibiskup Benedikt a další zvolení rozhodčí uzavírají mírovou smlouvu mezi uherským králem Bélou IV. a českým králem Přemyslem Otakarem II., podle níž bylo babenberské dědictví rozděleno tak, že Rakousko připadlo Přemyslu Otakarovi II. a Štýrsko Bélovi IV., resp. jeho synu Štepánovi.
    Orig. perg., 29x15-1,5 cm; lat., 4 přiv. pečeti na perg. proužcích

 

Text: Michal Wanner, Ph.D., Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR

vytisknout  e-mailem