Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Houpačky a landart

Nejen o zajímavém nápadu umísťování houpaček do krajiny, ale i objevování sadů či prostupnosti krajiny se dozvíte z rozhovoru s Hanou Syrovou ze sdružení naOkraji.
 
Zabýváte se hledáním zapomenutých starých sadů. Máte s nimi konkrétní záměr?
Ráda je objevuji, procházím jimi, ráda ochutnávám. V krajině Sudet jich člověk nalézá spousty. Často jsou to relikty, které mizí a za chvíli už nebudou. Žádné větší plány s nimi nemáme, ale občas se v naší tvorbě objeví. Například v září jsme dělali landart workshop v zaniklé osadě Královec. V zanikajících sadech jsme přímo tvořili. Uspořádali jsme zde i hostinu pro veřejnost během vernisáže našich děl v krajině, které se zúčastnilo přes osmdesát lidí. Uvařili jsme povidla ze sudetských švestek. Vrátili jsme tak do sadů život a radost! Chceme také do krajiny navracet staré odrůdy. V říjnu jsme vysázeli alej jabloní, hrušní a třešní, a obnovili tak starou záhumenicovou cestu.

Kde jste se inspirovali k pořádání uměleckých akcí v krajině?
Typově podobné aktivity jsem již zažila. Třeba v Rychlebských horách jsme vytvářeli stezku pro pozorného poutníka – na cestě vznikla zastavení, kterých si mohl člověk všimnout. Další akce probíhala v Plané u Mariánských Lázní, kde se také obnovovala zanikající cesta. Ve všech příkladech se jednalo o území Sudet. Podle mého názoru jsou tyto krajiny k takovým uměleckým tendencím vhodné.

Myslíte si, že potřebujeme umění v krajině?
Není to potřeba, ale možnost. Můžeme lidi přilákat do krajiny či pomoci najít ztracený vztah ke krajině. Můžeme jim zprostředkovat prožitek v krajině. Uměním lze také poukázat na kritický stav krajiny nebo narušit zažitá schémata všedního života.

Velkou výzvou je vypořádání se s industriálním dědictvím, chystáte nějaký projekt týkající se takových prostor?
V nejbližší době neplánujeme žádný projekt přímo v terénu, ale připravujeme publikaci Krajiny z druhé ruky pojednávající o novém využití starých průmyslových areálů a o přeměnách v postindustriální krajině. Bude se jednat o jakýsi komentovaný katalog realizovaných projektů v Německu a věříme, že se stane návodnou inspirací pro řešení podobných území v České republice.
 
Jak jste spokojeni s odezvou na projekt Houpačky v krajině?
Ano, spokojeni jsme. Díky kampani na portálu HITHIT se o projektu dozvěděla veřejnost. Jen máme pocit, že se nám nepodařilo do podvědomí lidí dostat, že si o houpačky mohou psát a my je bezplatně poskytneme. Proto, máte-li o houpačku zájem, určitě se nám ozvěte!
 
Jakým způsobem motivujete lidi k zavěšování houpaček?
Vytvořili jsme interaktivní mapu, kde si lze prohlédnout, kde a jaké houpačky se už nacházejí. Často se nám ozývají lidé, kteří ji chtějí zavěsit během různých festivalů – z toho máme radost, jelikož se z umístění houpačky stane komunitní akce. Nejvíce funguje motivace přes osobní kontakt, především přátel.
 
Máte třeba i cíl sto houpaček rozmístit rovnoměrně po republice?
Rádi bychom, aby v každém kraji byla pověšena alespoň jedna houpačka. Ale víceméně výběr míst necháváme žít vlastním životem.
Jaké problémy vnímáte jako nejpalčivější v zacházení s veřejným prostranstvím?
Jako první mě napadá jejich údržba. Často se podaří získat finance na jednorázovou úpravu, ale následná nedostatečná péče pak může být pro prostor smrtelná. Další z věcí, které by měly být podporovány, je určitě „obyvatelnost“ veřejných prostranství.
 
Jak zlepšit současný stav?
V prvé řadě společnost musí zlepšení chtít. Je to jako se vším – pokud lidé nezařadí stav svého okolí mezi své priority, moc změn očekávat nelze. Začít je potřeba od malých změn, ať už těch fyzicky hmatatelných, nebo v myšlení lidí. Toho je možné dosáhnout osvětovou činností, o kterou se také pokoušíme. Malé změny však samozřejmě musí zapadat do dlouhodobého koncepčního plánu.
 
Na jaké těžkosti při financování svých nápadů narážíte?
Nejvíce se potýkáme s časovou náročností financování projektů z grantu. Máme nápad, podáme grant a čekáme. Mezi myšlenkou a samotnou realizací uplyne minimálně rok až dva. A jelikož jsme mladí a plní energie, chceme realizovat myšlenky hned. Snažíme se vymýšlet takové projekty, na které externí finanční prostředky nepotřebujeme a jsme díky tomu nezávislí. Ale ne vždy to samozřejmě jde.

Na webu sdružení naOkraji mě zaujala myšlenka prostupnosti krajiny…
O prostupnosti se často mezi krajináři mluví. Rozhodli jsme se prožít si to na vlastní kůži. První experiment proběhl v jihomoravské krajině. Z jednoho bodu jsme se rozešli do šesti směrů a každý si držel svůj daný azimut. Po cestě jsme naráželi na různé překážky, které jsme museli překonat, obejít, či přeskočit. Vznikl nejen křivolaký graf, ale také seznam hesel, který ukazuje, jak moc je česká krajina otevřená putujícímu. Rádi bychom pokus zopakovali i v jiných krajinách. Více než graf je pro nás ale důležitý samotný prožitek, kdy člověk prochází krajinou. Přes vinice, oranisko, sady, remízky, močály či ostružiní. Všímat si malých věcí, které na širokých cestách opomíjíte. Projít místy, kam lidská noha dlouho nešlápla. Děláme to přece pro prožitek a vztah k místu!
 
Ivana Jungová

vytisknout  e-mailem