Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Věrná až do konce

Je 24. července 1940. Po úvodních fanfárách ze Smetanovy Libuše pronáší prezident Beneš z londýnského rozhlasu řeč k lidem v Hitlerem okupovaném Československu. Krátce předtím Britové uznali vládu v exilu.
 
Benešovi byli pozváni do Buckinghamského paláce, kde se setkali s králem Jiřím VI. (otcem současné britské panovnice Alžběty II.) i s britským premiérem Churchillem. Od 18. srpna se pak v deníku Hany Benešové objevují záznamy o náletech na Londýn. Osmého září trval celou noc, pak se stále střídaly v denních i nočních hodinách. Londýn byl masivně bombardován. Hana si 19. září zapsala: „Do Park Street jsme se při návratu už nedostali. Našli jsme obraz zkázy. V ulici hořel plyn – v bloku byla shozena časová bomba. Všechno obyvatelstvo muselo opustit domovy v okolí. Oxford Street je uzavřena – velké obchodní domy rozbity – všude pobořené budovy – krátery od bomb v ulici – ulice plné skla, jinde zase plné vody.“ V říjnu zařídil Jan Masaryk, aby Benešovi mohli přespávat mimo Londýn. Hned první noc byl jejich kryt ve městě zasažen bombou ve chvíli, kdy v něm naštěstí nikdo nebyl. I přes těžkou situaci v bombardovaném městě dojížděl Beneš několikrát týdně úřadovat do londýnské Grosvenor Place. Hana se jako předsedkyně Československého červeného kříže v Anglii spojila s Britským červeným křížem a zorganizovala pomoc Češek a Slovenek, které pracovaly jako ošetřovatelky v nemocnicích a pomáhaly v civilní obraně. O pomoc se obrátila i na krajany žijící ve Spojených státech a Kanadě. Z celého světa postupně přicházely léky, potraviny, šatstvo i peníze. Československý červený kříž pak rozesílal balíčky bojujícím jednotkám.
 
S blížícím se koncem války se jednalo o návratu londýnské exilové vlády do vlasti přes Moskvu. Těsně před plánovaným odletem měl prezident Beneš záchvat mrtvice a několik hodin neviděl. Odlet byl odsunut. Když se s Benešovými přišel rozloučit Winston Churchill a členové britské vlády, Beneš následkem přestálého záchvatu nemohl artikulovat, ani doříci svůj připravený projev. Zpět do Prahy se Benešovi vraceli z Moskvy přes Košice a Bratislavu zvláštním vlakem, který vezl i vedoucí představitele moskevské emigrace. Režie byla v rukou komunistů, kteří návrat využili pro svou politickou agitaci. Když se Benešovi 16. května konečně vrátili do Prahy, zažili nadšené přivítání, stejně jako při návratu po první světové válce. Oba, teď bohatší o zkušenosti z Mnichovské dohody i strašlivé války, se pustili znovu do práce. Hana se zapojila do československého ženského hnutí, pro které byla symbolem emancipace a příkladem, jak si žena dokáže obhájit své místo v mužském světě. Pokrokové ženy, včetně poslankyně Milady Horákové, se odvolávaly na Masarykovy články o jejich rovnoprávném postavení. Beneš se k otázce vyjádřil v projevu na celostátním sjezdu žen v říjnu 1946. Polemizoval s názory hlásanými komunistickou stranou, která zrovnoprávnění žen viděla především v jejich zapojení do výroby. Zdůraznil, že potřeba zrovnoprávnění vychází hlavně z mravních hledisek, z touhy po uznání lidské osobnosti a po lidském, nikoli ekonomickém zrovnoprávnění s muži. Vyzval ženy, aby pomohly „zetičtit a zradostnit život“ v zájmu „překonání dnešního sklonu k pesimismu a k tragice.“
 
V častém styku s Hanou Benešovou byla kromě jiných právě Milada Horáková, která Haně o Vánocích roku 1946 v osobním dopise děkuje za naději, kterou pro ně znamenala v době vánočních svátků strávených za války ve vězení. O několik let později, při výslechu Milady Horákové ve vykonstruovaném politickém procesu, který skončil její popravou, se styky s Hanou Benešovou stanou jedním z témat, které komunisty zajímá. Ona však neřekne nic, čím by mohla Haně ublížit. Roku 1947 se zdravotní stav Edvarda Beneše natolik zhoršil, že Hana, na návrh Benešova tajemníka Prokopa Drtiny, několik měsíců působila v roli prostředníka mezi ním a demokratickými ministry. Opakovaně upozorňovala, že zdraví prezidenta se nadále výrazně zhoršuje. Ještě víc než zájem státu byl pro ni důležitý život milovaného Edka. Komunistický puč se blížil. Byla to Hana, kdo jako první slyšela špatnou zprávu, když se prezident 25. února 1948 vrátil od demokratických ministrů, kteří podali demisi: „Co mohu dělat, národ je rozdvojen,“ řekl prý v hlubokém pohnutí. Po tříměsíčním utrpení pak podal 7. června 1948 demisi. V srpnu po dalším záchvatu opět ochrnul a ztratil řeč, 30. srpna ztratil vědomí a 3. září zemřel. „Bůh, víra, nesmrtelnost – to všechno veliké a silné je také ve mně – ale bolest a stesk všechno přehlušují,“ napsala Hana v dopise přítelkyni. Zůstala žijícím symbolem první republiky. Do vily v Sezimově Ústí přijížděly celé autobusy odborářů, aby pozdravili vdovu po prezidentovi. Gottwald zuřil. I ve chvíli největšího smutku byla tato drobná blondýnka silnější než zvůle samozvaných mocných.
 
Zuzana Pacinová
 

vytisknout  e-mailem