Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Být politikem, nota bene hejtmanem, neznamená jím i umřít

Jižní Čechy nedávno zvítězily v anketě Kraj mého srdce 2013 jako nejlepší místo v republice pro dovolenou a pěší turistiku. O Jihočeském kraji hovoří jeho hejtman, Jiří Zimola. Kdyby nebyl hejtmanem, ale třeba jen mým sousedem, řekla bych, že je jihočeský patriot i dobrý společník.
 
Pane hejtmane, není tajemstvím, že jste byl učitelem a občas se k problémům školství vyjadřujete. I když kraj má v kompetenci zejména střední školy, zajímá mě váš názor na základní školství v jižních Čechách.
Řešíme několik věcí, které se týkají základního a také i předškolního vzdělávání. Právě je živá problematika umisťování dětí do mateřských školek, kde kraj napomáhá, byť není jejich zřizovatelem. Každoročně vypisujeme grantový program na navyšování kapacity v mateřských školách, za posledních pět let se nám ji podařilo navýšit 1 200 míst pro děti a to je setsakra dobré číslo. Stálo nás to přibližně padesát milionů korun a díky tomu jsme přispěli obcím, které zřizují mateřské školy, na rekonstrukci prostor, zlepšení a navýšení hygienického zázemí pro děti nebo například zakoupení lůžek pro odpolední odpočinek. Chceme, aby všechna tato zlepšení směřovala k tomu, že například namísto jedné třídy o dvaceti dětech se otevřou třídy dvě. Základní školy, i když jsou v kompetenci obcí, jsou prostřednictvím kraje financovány. Přes kraj „tečou“ peníze na platy učitelů a nepedagogických pracovníků, na pomůcky.
 
Co soudíte o aktuálním tématu takzvaně nekvalifikovaných učitelů?
Nechal jsem si od kolegů zpracovat analýzu, nakolik se tento problém týká jižních Čech. U nás se jedná asi o šest procent nekvalifikovaných učitelů, v porovnání například se Středočeským krajem, kde je to o deset procent více, to není tak dramatické. Na to téma jsem hovořil i s ministrem školství. Mluvili jsme o tom, nakolik je skutečně důležité mít vysokoškolský diplom s pedagogickým vzděláním a nakolik je či není možné zohlednit dlouholetou pedagogickou praxi. Nyní se na úrovni ministra školství připravuje do vlády materiál, který má pomoci usnadnit situaci v tom smyslu, že by se praxe uznala těm učitelům, kterým je padesát a víc a kteří by si pedagogické minimum již nemuseli dostudovávat.
 
Jižní Čechy se nedávno umístily na prvním místě v anketě Kraj mého srdce jako nejlepší místo pro dovolenou. Jak kraj podporuje turistický ruch a památky?
S mým příchodem na hejtmanství jsme si vypracovali Strategii rozvoje cestovního ruchu, která usiluje o posílení vnímání Jihočeského kraje jako kraje pro dovolenou uvnitř republiky a také o expanzi povědomí o jižních Čechách za jejich hranice. Vytipovali jsme si hlavní země, odkud k nám přijíždějí turisté a kde má smysl se propagovat. Opustili jsme styl propagace na některých veletrzích a výstavách, kde se neprojevoval vůbec žádný efekt. Nyní se věnujeme dvěma veletrhům u nás, jsou to REGIONTOUR v Brně a Holiday World v Praze a pak se prezentujeme v některých spřátelených sousedních zemích, protože k nám jezdí například turisté z Německa, respektive z Bavorska, Horního a Dolního Rakouska. Pak se orientujeme i na vzdálenější trhy, spolupráci navazujeme se Sverdlovskou oblastí Ruské federace, pozvali jsme odtud touroperátory a podnikatele v cestovním ruchu, kteří mohou posílat turisty do Jihočeského kraje. Rozvíjí se i spolupráce s Čínou, jednal jsem i s náměstkem Ministerstva zahraničních věcí čínské vlády. V jižních Čechách se mu moc líbilo a doporučil, abychom využili jednotné propagace prostřednictvím čínské obdoby naší agentury CzechTourism, nebo-li centrální čínské organizace, propagující cestovní ruch. Tím způsobem se zajistí, že informace se dostanou do všech oblastí Číny. Čínští turisté u nás utratí více prostředků než turisté ze Spojených států, Británie, Německa a navíc sem přijíždějí na několik nocí. My nabízíme historické památky, přírodní krásy, lázně, jihočeské pivo i třeba cyklotrasy.
 
Můžete říci, jaký je systém financování jihočeských nemocnic a fungování sanitních vozů Záchranné služby?
Lidé, kteří žijí na odlehlejších místech kraje a, nedej bože, se jim něco stane, potřebují, aby se jim rychle dostalo pomoci. Jihočeská záchranka, která je dnes z více než dvou třetin financována krajem a méně než z jedné třetiny státem, funguje skutečně bezvadně a jsem přesvědčený o tom, že je jednou z nejlepších v republice. Máme dnes celkem dvacet sedm výjezdových míst záchranky, přesto dál mapujeme takzvaná bílá místa, kde zejména v zimě může být problém se zachováním dojezdového času, aby se každému dostalo včas pomoci. Garantujeme, že se všude dostaneme, ale situaci ještě chceme zlepšit. Proto otevíráme nová výjezdová místa, právě tento týden budeme v Radě kraje dvě taková schvalovat, budou v Kunžaku a v Horní Plané. Je potřeba říci, že lidé, kteří zvednou telefon a zavolají číslo 155, většinou netuší, že službu pro ně zajišťuje kraj. Pro nás to znamená náklady přibližně 230 milionů ročně (stát financuje dalších přibližně sto milionů). Částka, kterou platí kraj, se rok od roku zvyšuje, stále narůstá počet výjezdů záchranek, protože někteří lidé službu zneužívají a my nemáme páky, jak je za to sankcionovat.
 
A nemocnice?
Mýlil by se ten, kdo by sis myslel, že nemocnice mohou ekonomicky fungovat jen na základě zdravotního pojištění. Kraj do nemocnic významně přispívá v řádech stovek milionů korun na investice do zlepšování prostředí pro pacienty i lékaře. Budujeme nové pavilony, v Českých Budějovicích jsme otevřeli nové dětské oddělení, chystá se otevření nového perinatologického a neonatologického oddělení, v Jindřichově Hradci jsme koncem loňského roku otevřeli nový chirurgický pavilon za 180 milionů korun a další investice v řádu 70 milionů tam půjdou letos. Mám velkou radost z toho, že jihočeské nemocnice jsou pravidelně na prvních místech žebříčku v kvalitě poskytovaných služeb. Kromě toho jsou naše nemocnice, jako jedny z mála v republice, „ziskové“. Stále se naštěstí pohybují v černých číslech – jejich ekonomika je dobrá. Je to i díky tomu, že jsme zavedli princip, že jednotlivé nemocnice si nemohou konkurovat, prostě spolu nesoutěží a nepřetahují se o pacienty, naopak spolupracují a dokonce se dokážou dohodnout i na investicích, které do nich jdou.
 
Kde jsou priority kraje ve výstavbě silnic?
Jihočeský kraj má díky své velké rozloze jednu z největších sítí jím vlastněných komunikací. Je to pět tisíc kilometrů dvojek a trojek (silnic II. a III. třídy) a uvážíte-li, že každý kilometr potřebuje asi jeden milion korun na opravy, pak je jasné, kolik by stála oprava všech. Snažíme se postupně opravovat všechny úseky i za pomoci evropských fondů. Máme programy oprav komunikací, které nazýváme prvním písmenem P, nyní jsme již u čísla 8, to znamená, že jsme vyčerpali P jedničky, dvojky až osmičky a každý z těchto projektů obsahoval sto až sto padesát kilometrů silnic. V ročním rozpočtu jsou to miliardy korun, které do oprav silnic jdou, vedle toho provádíme zimní údržbu, na níž jsme letos díky mírné zimě ušetřili několik desítek milionů korun. Nicméně na silnicích, které byly do majetku krajů převedeny ze státu, je vidět obrovský vnitřní dluh, spočívající v jejich struktuře, v jejich stavbě. Silnice III. třídy mnohdy vznikaly tak, že stará polní cesta byla zavezena kamenem a na něj se nalil asfalt. Když dnes seškrábete vrstvu asfaltu a dáte vrstvu novou, opět vám popraská, protože silnicím chybí podkladové vrstvy, odvodnění a další nezbytné technické náležitosti. Proto tam, kde to jde, snažíme se silnici udělat pořádně, a kde to nejde, opravujeme alespoň kryt vozovky.
 
Jaký je stav dálnice D3?
Nedostavěná D3 je především obrovský handicap Jihočeského kraje. Kvůli chybějící dálnici a napojení na českou i evropskou síť jsou tu horší podmínky pro velké podniky a zaměstnavatele, aby se zde usídlili. Každé politické vedení kraje se proto snaží dálnici dodělat. Nám, a myslím tím regionální politiky napříč stranami ve spolupráci se státem, se za pár let podařilo dostavět část od hranice se Středočeským krajem až do Veselí nad Lužnicí. Je to nyní asi čtyřicet kilometrů dálnice a další úsek silnice do Českých Budějovic je už relativně komfortní. Horší je situace od hranic Středočeského kraje do Prahy. Tam si nebudeme nalhávat, že by bylo vidět pomyslné světýlko na konci tunelu. Já ho tam bohužel nevidím, protože jsou napadeny zásady územního rozvoje a vlastní trasa dálnice. Doba pro stavbu této části je tak ještě v nedohlednu. Proto se my Jihočeši upínáme k napojení na evropskou, respektive rakouskou dálniční síť. Rakušané plánují mít v roce 2018 dostavěn obchvat Freistadtu a dálnici dostavěnu až k našim hranicím. My se logicky snažíme navázat obchvatem Českých Budějovic a dostavbou dálnice či rychlostní silnice až do Dolního Dvořiště. Pokud se toto podaří, paradoxně se stane to, že České Budějovice budou dostupnější z Linze, Salzburku či Mnichova než z Prahy.
 
Co nyní nejvíce brání dostavbě dálnice D3?
Vždycky se říkalo, že peníze. Ovšem ukázalo se, že peníze na stavbu jsou, ale spousta času se zameškala tím, že se zastavila příprava a projektování staveb, územních rozhodnutí, výkupu pozemků. Konkrétně u obchvatu Českých Budějovic vázne řada nevykoupených pozemků, které stát nebyl schopen zajistit a kde hrozily spory s majiteli. S vlastníky jednoho takového logistického areálu jsme dosáhli shody, že areál nemusí být státem vyvlastňován za desítky milionů korun a nemusí být k němu stavěna příjezdová komunikace také za desítky milionů korun. Majitelé řekli, že jsou ochotni státu přepustit pozemek, který potřebuje, pokud stát za jednotky milionů korun postaví jinou přístupovou komunikaci. Musel jsem uznat, že jejich požadavky jsou legitimní. Řekli mi, že jsem první politik, který se s nimi o tom baví a nevyhrožuje jim.
 
Máte v tomto směru nějakou domluvu s ministrem dopravy?
Musela byste se zeptat, se kterým ministrem dopravy (smích), poněvadž za dobu, kdy jsem ve funkci, se již vystřídalo asi osm ministrů. Se současným panem ministrem dopravy si zatím pouze dopisujeme, ale protože téma (dálnice D3) pokládám za zásadní, věřím, že se brzy setkáme.

Jak se daří čerpat evropské dotace s ohledem na nová pravidla pro období 2014–2020, která investice do komunikací připouštějí pouze v případě, že silnice povede například k továrně, a tak se podpoří zaměstnanost?
Já si myslím, že je to správně. Evropská unie nám peníze nedává, ale půjčuje na projekty, které povedou k rozvoji Evropy jako takové. Není přece možné, aby se peníze tak, jako v uplynulých letech, dávaly na takzvaný rozvoj území, ale přitom se čerpaly na soukromé hotely či soukromá muzea, které nepřinášely žádný jiný efekt, než že vylepšovaly určité podnikatelské záměry. To není nic proti podnikatelům, ale proti podnikavcům, z nichž někteří si v uplynulém období opravdu přišli na své. Říkám, že je naprosto správné, že Evropská unie podmiňuje zapůjčení prostředků ekonomickým růstem tak, aby silnice, která se bude rekonstruovat, přinášela prospěch.
 
Kraj je tedy připraven vyhovět takovým požadavkům ve svých projektech?
Budeme vyhledávat projekty a ve spolupráci s městy, obcemi a podnikateli budeme chtít, aby dokladovali, že opraví-li se jim příjezdová komunikace, bude do budoucna generován zisk ve formě nových pracovních míst nebo odvodu daní. Situace kolem čerpání dotací je nyní nepřehledná, své si lobbisticky říkají Svaz měst a obcí, Místní akční skupiny, své říkaly i kraje, kterým nebylo příliš nasloucháno. Dnes zpracováváme nové a nové strategie rozvoje území a integrované investice do rozvoje území, přičemž vůbec nevíme, jaké to bude ve finále. Očekávám od nové ministryně pro místní rozvoj, že řekne rozhodné slovo, jak to bude, aby se kraje dokázaly připravit a mohly od příštího roku čerpat prostředky na projekty.
 
Kraj hospodaří ve střednědobém výhledu s rozpočtem necelých jedenáct miliard korun. Do čeho se nejvíce investuje?
Je potřeba se na rozpočet podívat v drobnějším detailu. „Průtočné položky“ jsou prostředky, které dostáváme od státu, ale bez našeho vlivu je dále musíme distribuovat na jiné účty, jsou v objemu šesti miliard korun. Jsou to zejména peníze na regionální školství (platy učitelů a zaměstnanců školských zařízení, nákup pomůcek a dalších věcí). Zbývá přibližně pět miliard korun, z nichž téměř tři miliardy jdou na zajištění provozu kraje a jím zřizovaných organizací, jako jsou provoz krajského úřadu, muzeí, galerií, nemocnic, Zdravotnické záchranné služby a dalších. V podstatě zbývají přibližně dvě miliardy korun, o kterých jako samospráva ve skutečnosti můžeme rozhodovat a stanovovat své priority. Ty vidíme v kapitálových, respektive investičních výdajích, v tom, abychom zhodnocovali náš majetek, především silnice a další velké projekty typu letiště v Českých Budějovicích, kde připravujeme investici a tak zde každý rok utrácíme částku přibližně sto milionů korun.
 
U tak velkého projektu, jakým je mezinárodní letiště, se pravděpodobně očekává investor zvenčí?
Přesně tak, jednáme s potencionálními investory, které teď ještě nemohu prozrazovat. Se společnostmi, které by mohly připadat v úvahu, mluvíme o tom, nakolik by se jim tento investiční záměr líbil. Domníváme se, že letecké společnosti budou stále více vyhledávat menší letiště s nižšími poplatky, relativně blízko hlavního města. Jinými slovy, přestěhují se z pražského letiště, kde jsou drahé taxy, na blízká regionální letiště. Již dnes víme, že pardubické nebo karlovarské letiště doslova nestíhá a musí odmítat některé lety. Proto vidíme tento projekt jako ekonomicky zajímavý, smysluplný a v tom s námi souzní i potencionální investoři. Nicméně investice a následné provozování letiště je v řádu stovek milionů korun a já bych si velmi přál, aby kraj byl pouze tím, kdo věc nastartuje a poté předá a nebude se starat o vlastní provoz letiště. Nedovedu si představit, že by kraj, vedle svých mnoha činností ze zákona, ještě provozoval letiště. Další větší částkou, se kterou můžeme svobodně zacházet, jsou prostředky na grantové tituly. Dáváme tři sta milionů korun na nejrůznější granty. V rámci Programu obnovy venkova dává letos Jihočeský kraj devadesát čtyři milionů korun. V jiných krajích se jedná o částky násobně nižší, v některých nedávají nic. Starostové i těch nejmenších obcí Jihočeského kraje mají díky těmto grantům zajištěn relativně snadný přístup k penězům na obnovu návsí, návesních rybníčků, hasičských zbrojnic, veřejného osvětlení, údržby zeleně nebo zachování veřejných služeb na vesnici.

Nový ministr životního prostředí Richard Brabec ohlásil, že ještě letos plánuje předložit novou vyhlášku o zónách Národního parku Šumava. Jaký je postoj kraje ke stanovení zón, kde se střetávají zájmy ochrany přírody se zájmy představitelů dotčených obcí?
Správně jste pojmenovala, že na Šumavě se střetávají dva zájmy. Zájem ochrany neporušené přírody a zájem lidí, v této přírodě žijících. Kraje i já osobně říkám, pojďme najít vyvážený kompromis mezi zájmy lidí, kteří tam žijí a zájmy takové ochrany přírody, která lidem zajistí důstojný život. Problém je v tom, že mezi sebou bojují dvě koncepce. Přísně environmentální říká: nezasahujme do přírody, nechme ji, jak je, jestli se objeví kůrovec, ať všechno sežere, ona si příroda sama pomůže. A druhá, která říká: pojďme se k Šumavě chovat jako naši předci, využívat hospodářský les, v němž se samozřejmě musí zasahovat, ale pochopitelně chránit přírodu a les, který nelze vykácet, protože má i hospodářský význam. Tyto dva pohledy se zjevně nepotkávají, a proto každý ministr, který přijde do funkce, se vyrovnává s tím, který jeho zájem v této věci převáží. Zda bude více naslouchat hlasu, který bude říkat – vytvořme na Šumavě rezervaci, na kterou se budeme jen dívat anebo druhému, jehož zastáncem jsem i já – udělejme bezzásadovou první zónu, která bude mít pětadvacet nebo třicet procent celistvého území (málo se ví, že dnes je 130 ostrůvků atomizovaných prvních zón), ale jestliže kůrovec z první zóny přeskočí do druhé, tak proti němu zasahujme. V tomto vidím názor lesníků, lidí, kteří na Šumavě celý život žijí a kteří ji znají, jako důležitější než názor lidí, kteří Šumavu znají s prominutím z vlaku.
 
Neuběhl ještě ani celý rok po povodni v červnu 2013, kdy bylo jen v jižních Čechách zasaženo více než 300 obcí. Jak se důsledky povodně podařilo zvládnout?
Nepodařilo se to zatím zcela, mimo jiné i proto, že původní sliby některých ministerstev o tom, jak jsou schopna poskytnout mimořádně prostředky, vzaly za své. U nás, když povodeň neřešíme do hodiny, tak máme zatopeno. Vzpomínám si, že ve tři hodiny v noci z 1. na 2. června mě vzbudili a jeli jsme. V tu chvíli si nemůžete říci, hodinku si přispím, protože stačí malinké zdržení, jako se to stalo například v Bechyni, kde se včas nestačilo uzavřít drahé protipovodňové opatření, a ulice byla zatopená. Velmi si vážím spolupráce s Povodím Vltavy, se všemi krizovými štáby obcí, správci toků, hydrometeorology. S pomocí peněz ČEZu jsme zřídili nové stálé krizové pracoviště, které je v nepřetržitém provozu přímo tady v budově krajského úřadu. Díky němu se neshání potřebné vybavení a všechna nutná spojení až ve chvíli ohrožení, ale rovnou „se jede“.
 
Záchyt vody na jihočeských vodních dílech je stále aktuální.
Ano, rybník Rožmberk zachránil Veselí nad Lužnicí, kam se dala stomilionová investice na protipovodňová opatření (ochranné brány, které tam byly postaveny). Kdyby se udělalo vhodné protipovodňové opatření na Rožmberku v podobě navýšení hráze, nemuselo se tolik investovat v obcích a městech pod ním. Jako kraj uvažujeme o vykoupení Rožmberka, který je dnes soukromým rybníkem, stal se totiž součástí privatizace a patří Jihočeskému rybářství, akciové společnosti. Pak bychom se s majiteli nemuseli dohadovat, na jaké výši má jeho hladina být.
 
Co by to stálo?
Kolem půl miliardy korun. Je to otázka nabídky a poptávky.

Bylo lepší být učitelem nebo hejtmanem?
Každá práce má své. Práce učitele mě bavila a docela vážně říkám, že se třeba opět učitelem stanu. Jako učitel jsem se nejdříve stal starostou tři a půl tisícového městečka, kde mě lidé třikrát znovu zvolili a vždy s nejvyšším počtem hlasů. To samé se podařilo i na hejtmanství, v roce 2012 jsem znovu obhájil hejtmanský post a to je pro mě strašně silný signál od lidí. Být politikem, nota bene hejtmanem, ale neznamená jím i umřít. Je to volená funkce, která není na věky. Hejtman musí pečlivě vážit slova i rozhodnutí, nestřílet od boku, čas od času je ale vystřelit potřeba.
 
Co vás na práci hejtmana nejvíce štve?
Každému bych přál, aby si na chvíli do toho hejtmanského křesla sedl a aby to na něj takzvaně padlo. Ucítíte tu odpovědnost a ta vás určitým způsobem ovlivňuje. Štve mě, že někdy bojuji proti naprosto tendenčním zájmům kohosi, kdo se nezdráhá k prosazení svých zájmů použít cokoli, včetně médií. Štve mě, když se o sobě dozvídáte a dočítáte věci, které jsou nepravdivé a které vás mrzí, protože si je o sobě čtete nejen vy, ale i vaši nejbližší. Jste zkrátka více na očích a musíte se smířit s tím, že ne každý vás má rád, to tak prostě chodí. Dokud vám ale při ranním pohledu do zrcadla není ze sebe špatně, tak to ještě jde (smích).

 


Mgr. Jiří Zimola *28. března 1971 v Třebíči. Od roku 1972 žil v Nové Bystřici. Vystudoval Gymnázium v Jindřichově Hradci a v letech 1989-1994 Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Tři roky pracoval jako učitel v Nové Bystřici, kde byl také třikrát zvolen starostou. Na podzim roku 2008 se stal hejtmanem Jihočeského kraje, roku 2012 mandát obhájil. Od podzimu 2013 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, před několika dny se rozhodl vzdát poslaneckého mandátu a věnovat se naplno práci hejtmana.

 

vytisknout  e-mailem