Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

I záchranáři jsou jen lidé

 

Jejich profesí je nasazovat své zdraví a životy ve prospěch nás všech. Přestože profesionální záchranáři mívají klamný dojem, že traumatizující zážitky ze své práce zvládají, jsou ohroženi stresem stejně jako všichni ostatní. I u nich se jedná o přirozenou lidskou reakci na nenormální situaci. Jak přispět k tomu, aby se s traumatizujícími zážitky snáze vyrovnali?

Reakce, které vznikají na místě pomoci při odstraňování následků havárie, mohou mít podobu akutní stresové reakce, paniky nebo posttraumatické stresové poruchy. Stresová událost vede ke zborcení základních životních iluzí, které každý jedinec potřebuje k normálnímu, plnohodnotnému životu. Jde především o narušení iluze nezranitelnosti či nesmrtelnosti a iluze kontroly či vlastní omnipotence. Krizový zážitek tak vede k likvidaci přesvědčení, že vlastním přičiněním lze vyřešit každou, i tu nejobtížnější situaci.

Zahraniční zkušenosti
Na západ od našich hranic jsou v péči o profesionály o krůček napřed. Zejména v orientaci na prevenci pro pracovníky s vysokým podílem stresu v profesi. Fungují zde takzvané Critical Incident Stress Management týmy (dále jen týmy CISM), ve kterých pracují dva typy profesionálů: odborníci na duševní zdraví (psychologové, psychiatři, lékaři, sociální pracovníci, duchovní) a vyškolení kolegiální poradci (takzvaní peerové, tedy kolegové z personálu poskytující podporu). U vzniku tohoto modelu zacházení se stresem v kritických situacích stojí americký autor Jeffrey T. Mitchell. Oba typy profesionálů pracující v týmech CISM procházejí speciálním tréninkem, je jim poskytován průběžný výcvik a pořádají se pravidelná setkání členů týmů. Hlavním cílem CISM skupin je pomáhat lidem, kteří prožívají negativní následky stresu poté, co byli vystaveni kritické události, a připravit pracovníky integrovaného záchranného systému, aby dokázali zacházet se stresem, který se vztahuje k jejich profesi.  

Formy působení CISM týmů
Podpora v terénu (on-scene support) zahrnuje jak pomoc všem zasahujícím profesionálům, tak konzultaci s řídícím managementem. Pro profesionály je nutná akceptace krize (bezprostřední vylíčení událostí, citů, pocitů), korekce nesprávně hodnocených vlastních reakcí (ty jsou pochopitelné a normální), vysvětlení stresových reakcí, a hlavně znovuuvedení do činnosti. Později, nejlépe do čtyř týdnů po nasazení, lze s jednotlivcem také pracovat některou s níže uvedených forem.

V případě katastrof velkého rozsahu je využitelná demobilizace (demobilization). Prováděna by měla být ihned po přesunu z akce v délce deseti minut a následovat by měla dvacetiminutová relaxace. Jejím cílem je poskytnout jasné a strukturované informace o dostavení se možných symptomů, o dodržování životosprávy, snížení stresu spojeného s kritickou událostí a zahájení obnovy sil záchranářů k jejich udržení na úrovni takzvaného automatického pilota.

Využití zmírnění (defusing) je vhodné u menších událostí nebo tam, kde se později využije debriefing. Jeho načasování je do osmi hodin od kritické události, bezprostředně po návratu z nasazení, dříve než týmy odejdou domů. Skupina má být homogenní, malá, složená z lidí, kteří společně prožili událost. Cílem je zmírnění dopadu této události, zmírnění emocionální zátěže, zmapování skupiny, zhodnocení potřeby debriefingu. Pro jeho provedení je potřebná klidná místnost, v takzvaně bezpečném prostředí, nejlépe kolem stolu, bez časového tlaku. Délka trvání se pohybuje kolem třiceti minut.
Jak takový defusing probíhá? Po úvodním představení a upozornění na důvěrnost situace následuje explorace, čili vylíčení události, pocitů během ní a pocitů při právě probíhajícím defusingu. Poté následuje fáze informací, ve které jsou shrnuty vylíčené události, zmíněno, že se jedná o normální reakce v nenormální situaci, jsou poskytnuta doporučení, jak se chovat, a v závěru je nabídnuta další pomoc. Uvažovaný efekt defusingu je v tom, že již nebude třeba žádná dodatečná péče, případně tato bude již konkretizována.
 

Používán může být debriefing, což je ve své podstatě strukturovaný rozhovor využívající potenciálu skupiny. Jde o to dát dohromady skupinu lidí, která prošla identickou traumatickou událostí a dosáhnout toho, aby svou zkušenost sdíleli, mluvili o svých mnohdy zvláštních reakcích a aby je přijali. Pokud je zapotřebí provádět debriefing, je nutné tak učinit v rozmezí 24 až 72 hodin od zásahu, a to v délce dvou až tří hodin. Debriefing je důležitý pro zmírnění stresové reakce zasahující skupiny a zrychlení obnovy sil. Po jeho ukončení jsou možné individuální konzultace.

Debriefing vede psycholog, lékař s dostatečnou průpravou v technice. Důležité je působení peerů (vyškolený policista, zdravotník, hasič, voják). Počet účastníků by se měl pohybovat mezi čtyřmi až dvaceti. Počet členů týmu provádějící debriefing je tři až čtyři (leader neboli vedoucí, co-leader čili jeho zástupce a peerové). Prostorové rozmístění je sezení v kruhu bez stolů. Nutným pravidlem je striktní důvěrnost, nikdo nesmí opouštět místnost, hodnosti a funkce zde nemají význam. Po ukončení sezení následuje občerstvení.

Následné služby (follow-up services) zabraňují pocitům opuštěnosti a jejich úkolem je také sledovat, zda se stresové symptomy nevrací. Následná péče je uskutečňována pozdějším setkáním se skupinou, telefonáty s účastníky, s vedením jednotky, návštěvami duchovního, individuálními konzultacemi, v případě nutnosti předáním účastníků do terapie.

Myšlenka o zavedení psychologické péče „on the job“, tedy na pracovišti, poprvé zazněla v roce 1984 po běsnění amokového střelce v restauraci McDonald’s v USA ve státě Nové Mexiko (Čírtková, 1996). Akt nesmyslného vraždění a pohled na zmasakrované nevinné návštěvníky restaurace vyvolal u většiny tehdy zasahujících policistů následné potíže typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Tím bylo oficiálně potvrzeno, že ani policejní profesionálové, procházející jak sítem psychologických testů při nástupu, tak psychologickou přípravou během své služby, nemusí být uchráněni před duševní traumatizací.

Záchranáři v extrémní či exponované situaci proto mají právo čerpat od svého zaměstnavatele bezplatně a rychle kvalifikovanou a diskrétní pomoc, která by neměla mít vliv na jejich pracovní hodnocení. Hlavním smyslem této pomoci je předejít potížím směřujícím k přetrvávajícím následkům prožitého psychického traumatu.

Situace v České republice
V Policii ČR byl vytvořen systém posttraumatické intervenční péče, v jehož rámci v současnosti pracuje 97 interventů – koordinátorů i členů týmů. Souběžně se systémem posttraumatické intervenční péče začala v listopadu 2002 v uvedeném resortu fungovat anonymní telefonní linka pomoci v krizi. Linka slouží v nepřetržitém provozu policistům, zaměstnancům Policie ČR a jejich rodinným příslušníkům.

Je zřízena i psychologická služba u Hasičského záchranného sboru ČR. Ta byla využita například u tragické nehody autobusu v jižních Čechách. Psycholožky navštívily hasiče v Kaplici, Českém Krumlově, Českých Budějovicích i členy jednotky dobrovolných hasičů obce Přízeř. Fungování psychologických služeb u Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR má rozhodně své opodstatnění. Výše uvedené psychologické služby patří do rámce takzvané péče o zaměstnance, která je jednou z dominant řízení lidských zdrojů. Je i jedním z hodnotících kritérií managementu jakosti při vstupu České republiky do Evropské unie.

Člověk snáze snáší stres, když se na jeho odstranění podílejí další lidé. Zdá se, že při katastrofách (záplavy, zemětřesení, tornáda, války) ze sebe lidé vydávají to nejlepší. Lidé v takových chvílích drží spolu, vzájemně se podporují a společně překonávají důsledky neštěstí. Když lidé bojují proti společnému nepříteli nebo usilují o dosažení společného cíle, zapomínají na osobní konflikty a problémy.

Mgr. Ingrid Matoušková, Ph.D.


LITERATURA

APPEL-SCHUMECHER, T.: Zacházení se stresem v kritických situacích. Praha: 2003.
MITECHELL, T., J., EVERLY, S., G.: Critical Incident Stress. ICISF, USA 2001. ISBN 09646356-6-6.
VODÁČKOVÁ, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál 2002. ISBN 80-7178-696-9


Posttraumatická stresová porucha (Post Traumatic Stress Disorder) je již od roku 1968 popsána v mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace WHO. Jedná se o zpožděnou neboli protrahovanou odezvu na stresovou událost, kdy došlo k vystavení možné ztrátě života nebo fyzického zranění. Odpovědí organizmu je intenzivní strach, bezmocnost nebo hrůza. Popsána je přítomnost vtíravých myšlenek, to znamená vracejících se úzkostných vzpomínek na událost, úzkostných snů (pocitu, že se událost vrací), vyhýbání se a znecitlivění (vyhýbání se myšlenkám na událost, pocit omezené budoucnosti, neschopnost vyvolat si podrobnosti události), nervová labilita (poruchy spánku, podrážděnost a záchvaty vzteku, poruchy koncentrace). Na tuto poruchu můžeme usuzovat, pokud symptomy přetrvávají déle než měsíc a významně je ovlivněn sociální, pracovní a rodinný život jedince. Záludnost této poruchy je v tom, že rozmanité příznaky mohou propuknout až po delším časovém období.
 

vytisknout  e-mailem