Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazu

Mgr. Jan Potměšil 

Shrnutí:

Tento článek se zabývá problematikou použitelnosti zvukových a obrazových záznamů získaných bez souhlasu či vědomí nahrávané osoby (dále jen „nahrávka“) v dokazování, a to v civilním, trestním a zejména přestupkovém řízení. První část textu obsahuje úvahy o platné úpravě mezí zásahů do osobnostních práv v občanském zákoníku. Zmíněny jsou možnosti alternativního výkladu platného zákona a také návrhy de lege ferenda (např. zavedení zvláštní „důkazní licence“). Autor poukazuje především na možnost řešit střet práva na soukromí a zájmu na prokázání konkrétního deliktu přímo v rovině ústavní na základě principu proporcionality, dále upozorňuje na shodné cíle dokazování prostřednictvím výpovědi svědka i nahrávkou a zamýšlí se nad instituty krajní nouze a nutné obrany s ohledem na možnost pořizování nahrávek jako reakce na delikt. Druhá část textu představuje názory vyplývající z judikatury, včetně judikatury Nejvyššího soudu, a stanovisek orgánů veřejné moci. V civilních věcech soudy důkazy nahrávkou v zásadě odmítají, někdy však platnou úpravu zásahů do osobnostních práv vykládají restriktivně a nahrávku připustí, např. jde-li o záznam služebních nebo pracovních hovorů. V trestních věcech soudy nahrávky spíše připouštějí, nebyla-li porušena procesní pravidla ze strany státu, nebo pokud zásah do soukromí byl přiměřený vzhledem k okolnostem věci nebo ve srovnání se zájmem na prokázání, potrestání a prevenci trestných činů. Ústavní soud v civilních věcech připuštění nahrávky považuje za zásah do soukromí, trestních věcech je však nevylučuje s ohledem na „nezbytnost danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány“. Nejvyšší správní soud bude v oblasti správního řízení pravděpodobně následovat trestní judikaturu, neboť přísně rozlišuje mezi nahrávkami pořízenými státem na jedné straně, a soukromými osobami na straně druhé, kdy použitelnost soukromě pořízených nahrávek nevylučuje. Veřejný ochránce práv (ombudsman) považuje nahrávky ve správním, resp. přestupkovém, řízení za přípustné, převažuje-li zájem na ochraně zájmů chráněných zákonem nad právem pachatele na soukromí. Autor považuje nahrávky za přípustné zejména za podmínky kladného výsledku „testu proporcionality“ a zohlednění konkrétních okolností věci.

Applicability of sound and video recordings as evidence

Summary:

This article deals with the issues of applicability of sound and video recordings obtained without the consent or foreknowledge of the recorded subjects (further only „recording“) in evidence, namely in civil and criminal proceedings and especially in petty offence proceedings. The first part of the text contains reflections on the currently valid regularization of the limits of intervention into the personality rights in the Civil code. The possiblities of alternative interpretation of the present law and suggestions de lege ferenda (e.g. adoption of a special „evidence licence“) are being mentioned as well. The author refers above all to the possibility of solving the concurrence of the right of privacy and the concern over proving a particular tort directly in the constitutional level on the principle of proportionality; further the author highlights the identical purposes of evidence by means of hearsay testimony and by using a recording, and ponders about the legal institutions of necessity and self-defence with regard to the possibility of acquiring a recording in an answer to the tort. The second part of the text presents views resulting from the practice of the courts, including the practice of the Supreme Court, and from the statements of other public authorities. Basically the courts keep rejecting the recordings evidence in civil cases, however sometimes, they interpret the current regularization of intervention into the personality rights in a restrictive way and admit a recording then, e.g. in the cases of service or work-related conversation. The courts rather admit the recordings evidence in criminal cases, if the procedural rules have not been broken by the state or if the interference with privacy was appropriate concerning the circumstances of the case or compared to the concern over proving, penalization and prevention of criminal offences. In civil cases, the Constitutional Court considers admission of recordings to be an interference with privacy, but in criminal cases it does not exclude them with reference to the „necessity set by common concern over protection of the society from crimes and over ascertainment and punishment of such deeds“. The Supreme Administrative Court shall probably follow the practice of penal courts in the area of administrative procedure, because it narrowly distinguishes between recordings provided by state on one hand, and by private individuals on the other hand, while it does not exclude applicability of privately acquired recordings. The Public Defender of Rights (Ombudsman) considers recordings to be admissible in administrative proceedings, resp. in petty offence proceedings, if there prevails concern over protection of interests protected by law over the perpetrator’s right for privacy. The author considers recordings to be admissible especially on condition of a positive result of „proportionality test“ and when taking into account particular circumstances of the case.

 

 

vytisknout  e-mailem