Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

První dáma republiky

Po vzniku Československé republiky, na kterou historicky navázala naše současná republika česká, jsme měli až do uchopení moci komunisty jen dva demokratické prezidenty: Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Jaké byly jejich ženy nebo řečeno dnešním slovníkem, první dámy?
 
Vzdělaná a inteligentní Charlotta Garrigue Masaryková žila v době prezidentství svého muže v ústraní z důvodu psychických problémů, které ji trápily. Zejména po její smrti zastávala roli první dámy dcera Masarykových, Alice. Rovněž vzdělaná, elegantní Hana Benešová stála po boku Edvarda Beneše po celou dobu. Když byl v roce 1935 zvolen prezidentem, i když pak v roce 1938 po podepsání Mnichovské dohody abdikoval. A byla s ním i tehdy, když se v roce 1946 znovu stal prezidentem, aby pak v červnu roku 1948, několik měsíců po komunistickém převzetí moci, abdikoval. Byla to právě Hana Benešová, která utvářela představu o první dámě. Lidé ji obdivovali, milovali a uznávali. Když už jako vdova, po nastolení komunistického režimu, nastoupila do tramvaje, lidé demonstrativně povstali.
 
Cesta Hany s Edvardem Benešem však rozhodně nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. V době jeho odchodu do emigrace v roce 1915 byla zatčena v souvislosti s takzvanou knoflíkovou aférou. Tajné zprávy mezi Švýcarskem a pražským odbojovým spolkem Mafie byly přepravovány v látkovém knoflíku od kabátu. Policie se tak dostala i na stopu Edvarda Beneše. Aťa Oličová, přítelkyně Hany a dcera dobře informovaného rady Oliče, včas Hanu varovala. Ta stihla spálit alespoň část Masarykových a Benešových spisů. Ale výslech na policii, který musela podstoupit, zřejmě zapříčinil, že psychicky neustála situaci. Policejní protokol referuje: „Přiznala se, že její manžel dlí od konce srpna 1915 ve Švýcarsku a že mu byly svěřeny na opatrování spisy profesora Masaryka.“ Dvorní rada Olič dal totiž po odchodu Masaryka a později i Beneše spisy převézt do prázdného bytu ve Vršovicích. Policie až do doby výslechu Hany o úkrytu nevěděla, ale teď si pro bedny se spisy došla na přesnou adresu. Následkem toho byl zatčen i rada Olič. Hana byla držena ve vězení v Praze a koncem listopadu 1915 převezena do věznice zemského soudu ve Vídni. Její zdravotní stav se zhoršil a po několika měsících, v březnu 1916, byla propuštěna na svobodu. Vyčkávala na soudní proces. Hana i Olič byli obviněni, že úmyslně odstranili spisy profesora Masaryka, stíhaného pro velezradu. Soudní jednání však bylo odročeno na neurčito, protože policie mezitím získala další informace o spojení mezi Prahou a Švýcarskem. Oba obžalovaní byli odesláni do Prahy k novým výslechům a pak opět převezeni do vídeňského vězení. Tentokrát snášela Hana Benešová věznění ještě hůře. Vysvobodila ji až všeobecná amnestie císaře Karla, vyhlášená v červenci roku 1917. Až do konce první světové války se pak skrývala u příbuzných v Řevničově.
 
Svého manžela neviděla tři roky a větší část této doby si nemohli ani dopisovat. První dopis od Beneše dostala v listopadu 1918, tedy už po vyhlášení Československé republiky. Tehdy už její muž nebyl „jen“ studentem Sorbonny, novinářem, později docentem na univerzitě a začínajícím politikem. Stal se ministrem zahraničí prozatímní československé vlády, jejíž vznik byl ohlášen v Paříži 14. října téhož roku. Beneš píše Haně: „Vzpomínal jsem tolik a stále na Tebe, na Vás všechny, na Aťu, na všechny u radů. Slyšel jsem, co jste vytrpěli, jak zlé to bylo, tušil jsem to. Až se vrátím, všechno mi povíš, všechno vyložíš – vidíš už dnes jasně, že to nebylo nadarmo. Všichni mně tolik vyprávěli, jak jste se chovali a drželi důstojně, to byla největší moje radost. Já zde za to jednal tak, že to Vaše utrpení velmi draho bylo jimi vykoupeno...“
 
V dalších dopisech píše, jak se těší domů a jak je pyšný na to, že po boku Masaryka významně pomohl vytvořit samostatný stát. „Eduško moje drahá,“ odpovídá Hana manželovi v dopise ze 16. listopadu, „co Ti mám honem povědět? Když včerejší večerníky přinesly zprávu o Tvém dopise Národnímu výboru, přála jsem si, jen ale docela tajně, aspoň slovíčko dostat od Tebe. ...O tom, co jsme prožili, Ti budu povídat, až přijedeš. Jest toho trochu mnoho; jen tolik, Edunko, že když slyším nyní ze všech stran o oběti a utrpení, musím to odmítat, poněvadž jsem to vše snášela ráda (jestli lehce, je jiná otázka – nemoc), a především mě těšilo, že dávám i v této jinak až děsné pasivitě přece jen byť malinký příspěveček k Tvojí práci...“ Oddanost Hany manželovi a jeho práci byla obrovská, přeci jen ale byla i milující ženou, která si s Benešem nechtěla jen dopisovat. Když se ukázalo, že Edvard bude muset ještě nějaký čas zůstat v Paříži, psala: „Že především toužím být u Tebe, víš. Vždyť už jen z Tvojí blízkosti bych získávala. Nemyslím, že bys mi mohl mnoho času věnovat, ale tu a tam snad bych přece Tvých volných chvil – kterých je jistě moc málo – využila ... Já jsem slyšela, Eduško, jaký je z Tebe elegánek, a i po té stránce se tolik na Tebe těším... Líbá Tvoje drahé chytré čelíčko s velikou láskou Tvoje Hana.“
 
Zuzana Pacinová
Příště: Nebylo to vždy snadné

vytisknout  e-mailem