Místo, které mám rád: Mé Vinohrady
Historie pražských Vinohrad sahá do druhé poloviny devatenáctého století. Tehdy vznikl projekt zastavění obrovského území, zprvu pod názvem Viničné Hory, později přejmenovaného na Královské Vinohrady.
Nyní je tento prostor známý již pod jednoduchým názvem Vinohrady. Krátce potom, co začalo bourání pražských hradeb, se směrem od Národního muzea rozvíjela velkým tempem bytová výstavba. Objevily se honosné domy od v té době význačných architektů, například Kafky nebo Weisse. Centrum Vinohrad tvoří náměstí Míru, páteřní spojnicí je Vinohradská třída. Vznikly také významné stavby, u kterých se psaly dějiny: budova rozhlasu, Divadlo na Vinohradech, Národní dům, Vinohradská tržnice či Vinohradská sokolovna.
Z církevních staveb stojí za zmínku kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od architekta Josipa Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad, nyní navržený k zapsání do Světového dědictví UNESCO, nebo kostel Svaté Ludmily na náměstí Míru. Dále je zde monument věže Vinohradské vodárny, majestátně vyhlížející budovy škol, Hlavního nádraží, Státní opery, ale také budova bývalého Federálního shromáždění, která je dnes v majetku Národního muzea. Najdeme tady také významné stavby spojené se známými osobnostmi: například vilu bratří Čapků, rodný dům Jana Masaryka nebo Gröbeho vilu, u níž se také nachází zbytek vinohradských vinic. Na Vinohradech je i Vinohradská nemocnice, ale také Olšanské hřbitovy s hroby významných lidí, a rovněž architektonicky zajímavá stavba krematoria. Musím vzpomenout i malebné parky, největší jsou Riegrovy sady, dále Havlíčkovy sady a sady Svatopluka Čecha.
Kořeny
Do tohoto prostředí jsem vstoupil začátkem druhé poloviny minulého století. Bydleli jsme v soukromém činžáku u Čechových sadů. Zdůrazňuji tu formu vlastnictví, neboť pamětníci namítnou, že u domů se v té době soukromé vlastnictví příliš nenosilo. Pan domácí chodil do práce, měl domovníka, který se staral o chod domu. Všude bylo čisto, okna na chodbách umyta, dům uklizen, chodník zameten a zamykaly se vchodové dveře. Domovník také prováděl drobnou údržbu i nájemníkům. Za to nemusel platit činži a měl k dispozici byt o dvou místnostech s příslušenstvím. Vzpomínám si také na klidnou nedělní pohodu, kdy po chodbách domů voněla směsice chystaných obědů, zněly k tomu kostelní zvony a na ulicích se rozhostilo majestátné ticho. Po smrti majitele, a následně domovníka, přešel dům do správy Městského národního výboru, protože majitel neměl dědice, a budova velmi brzy zpustla. Přestalo se zamykat, okna zachvátila špína, krásné lustry a kované mříže v průjezdu někdo „odklonil“, okolo popelnic se natrvalo usadilo svinstvo… Krásný kolektivismus.
Do školy jsem to měl kousek přes ulici. Škola Karla Václava Raise, doposud je to nádherná budova. Nakupovat jsme chodili do Vinohradské tržnice, bylo to takové nákupní centrum se zbytky secesní noblesy, nebo na třídu kdysi Korunní, poté Wilhelma Piecka, a dnes již zase, doufejme navždy, Korunní, kde byla spousta jednotlivých obchodů. Vinohraďané se znali i s prodavači a zdravili se dokonce na ulici. Také jsme si hráli v parcích. V sadech Svatopluka Čecha na indiány, na Jiřáku kuličky, v Rigráku jsme sáňkovali. V parcích obcházeli hlídači, kteří nás někdy trochu krotili, na lavičkách posedávali starší spoluobčané, kteří probírali všední starosti. Rádi jsme navštěvovali místní biografy: kino Bystrici (Illusion), Květen nebo Slavii a Floru. Uvaděčky tam k našemu dětskému potěšení roznášely Eskymo nebo Míšu. Později jsem při procházkách začal poznávat krásy této čtvrti. Budovy, parky a v neposlední řadě také nepřeberné množství nádherných fasád a ornamentů na domech. Nenajdete zde stejné domy – co kus to originál. Také jsem zjišťoval, že tady dříve působily různé osobnosti z kultury: bratři Čapkové, po nichž tu zbyla zahradou obklopená dvojvila, básník Nezval, architekt Plečnik. Další osobnosti jsem sám často potkával: herce Vosku, Vydru, Medřickou, Filipovského, Brodského a dosud pana Lipského.
Vinohrady jsou také místem klidných hospůdek, ve kterých se dříve scházeli hlavně místní starousedlíci. Namátkou jen vyjmenuji ty v mém nejbližším okolí, některé již neexistující: U Štelcerů, V Korunní, U Jirásků, kde sedával slavný fotbalista Panenka, U tržnice, U Bohouše. Vyhlášená byla také hospoda U Slavíků, s talířem, bílým ubrouskem a příborem v prosklené skříňce u vchodu, lákající na vyhlášenou kuchyni pana Slavíka, který tu noblesně dosluhoval ještě „v dresu“ znárodněných Restaurací a jídelen Prahy 2.
Upadání
Prožil jsem tady také krušné chvíle, když jsem se ve čtrnácti letech ocitl přímo v epicentru bojů „spřátelených armád“ s bezbrannými civilisty u rozhlasu a na Vinohradské třídě. Vypálené domy, rozstřílená auta, autobus, tramvaje, ale i mrtví. Tak jsem v těchto letech bral rozum. Slavná hospoda U Bohouše se stala na čas štábem důstojníků, kteří z jejích oken pobaveně pozorovali mužstvo své vítězné armády kálející do popelnic u sokolovny v Riegrových sadech. Zřejmě rituální příprava na každodenní večerní střelbu do vzduchu ze všech ručních zbraní.
Zvláštní místo na mých Vinohradech byla hospoda U tržnice. Tady vskutku klokotal život. Scházela se zde různorodá společnost od redaktorů a spisovatelů přes muzikanty, herce až po různé šíbry a přikrádače. Zde bylo k slyšení neskutečné množství anekdot na režim, prezidenta, policajty, paradoxně za přítomnosti příslušníků StB, kteří sem chodili nasát atmosféru a obohatit se o názory obyvatelstva. To vše leckdy za decentně pobavené přítomnosti herce pana Vosky, uhlazeného gentlemana britského střihu, který si sem přišel vypít svůj koňak. S přibývajícími pivy a hodinou nastal někdy čas, kdy člen České filharmonie krásně zahrál na hadici k vyplachování trubek. Tak šly roky, fasády chátraly, některé obchody mizely za věčně spuštěnou roletu, dobří hospodští umírali. Vskutku vývojová pohoda. Lidé se také přestávali o krásu Vinohrad zajímat. Ostatně, stejně postupně mizela i pod dřevěnými přístřešky na chodnících, které chránily občany před padající omítkou či smrtí pod závalem padajících říms.
Jiné časy?
Běžela léta a v těch devadesátých přišla nová doba. Začaly se postupně opravovat domy, památky a také silně houstla automobilová doprava a kdejaké místo se stalo místem parkovacím, kolem něhož slídí jako nemilosrdní ohaři hlavně koncem víkendu neklidní řidiči. Stavební rozmach způsobil, že Vinohrady postupně velmi zkrásněly. Má to však i druhou stranu mince. Z parků zmizeli hlídači, večer vás pobudové připraví o peněženku, na cestičkách za sebou uslyšíte od zdivočelých bajkerů, kteří neznají zvonky ani brzdy, jadrné výkřiky „čů..ku uhni!“ Starší lidé už tolik na lavičkách neposedávají. Vytlačili je buď bezdomovci nebo zvláštní druh mládeže, popíjející nebo užívající omamné prostředky. Lidé se už skoro vůbec nezdraví. Po slavné Vinohradské třídě jezdí v tramvajích skupiny cizojazyčných „spoluobčanů“, rozvalují se na sedadlech a pozorují babičky visící nad nimi na tyčích jako orangutany v zoologické zahradě. Její prvky jsou k vidění i v podzemí. Metrem se řítí dupající stádo ověšené sluchátky a mobily jako neklidná africká zvěř mířící ke svým napajedlům.
Doba se změnila, změnili se lidé, ale krásu opravených Vinohrad stojí za to vidět. Ukazují architektonicky ucelenou část dnes již velkého města jako svědectví doby jeho největšího rozkvětu. Mám však obavu, že nikdo z místních chodců zaměřených na blýskavý parter domů nezvedne hlavu k měkkým tvarům kolem oken, k elegantním římsám, arkýřům, zkrátka k detailům z doby, kdy se ještě nosilo dokonalé řemeslo. Pohybují se s očima zabořenýma do svých chytrých krabiček, aby se dozvěděli tak závažné informace, že zpěvačka si nechala udělat větší prsa a nesmrtelný zpěvák se podrbal v rozkroku. Hned to pošlou někomu dál. Co vyměklo v české hlavě, s tím hlava cizí přijíždí připravena. Potkávám japonské turisty s dokonalými bedekry, v nichž je zaznamenán snad každý dům. Kamery, fotoaparáty i chytré mobily to všechno dopravují na vzdálený konec světa. I se záznamem těch z nás, kteří zároveň telefonují, požírají hamburger a někam utíkají. Vrážejí do těch, co se zastavili, dívají se a trochu se zasní. Doufám, že nezůstane jen u zasněných a okouzlených Japonců.
Radoslav Bernat