Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Lavičky, Apollo i kubistický jeseter ve Vodňanech

 

I když jde o rozmístění mobiliáře, hodí se mít zároveň kvalitní podklad pro územní plán nebo architektonickou soutěž. Lepší je rovnou řešit veřejný prostor ve všech jeho souvislostech, říká místostarosta Vodňan Pavel Janšta.

Jak přistupujete ve Vodňanech k veřejnému prostoru?
Místostarosta Vodňan Pavel Janšta. Foto: Radoslav Bernat. Místostarosta Vodňan Pavel Janšta. Foto: Radoslav Bernat.
Základem všeho je strategický plán, byla to první věc, na níž jsme začali pracovat. Většinou si ho města nechávají připravit expertně. My jsme ho ale zpracovávali komunitním způsobem, což obnášelo půl roku setkávání. Spolupracovali jsme přitom s Katedrou sociální geografie regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Shodou náhod na této fakultě zrovna studovala studentka z Vodňan a stala se tak koordinátorkou. Do týmu jsme pak přizvali další vodňanskou studentku regionálního rozvoje, dvě doktorandky a záštitu převzal odborník na tuto činnost Radim Perlín. Samozřejmě byli do procesu zapojeni zejména občané, jak zástupci koalice, opozice, tak i další klíčoví hráči ve městě – podnikatelé, zástupci neziskového sektoru, či ředitelé škol.

Na jaké oblasti jste se zaměřili?
Řídící orgán tvorby strategického plánu zvolil priority sport, kulturu a podporu podnikání, které pracovní skupiny rozvedly do dvaceti jedna záměrů a devadesáti čtyř projektů. Výsledný dokument Program rozvoje města Vodňany obsahuje sto dvacet stránek. Pro místní obyvatele jsme pak připravili zjednodušenou verzi formou plakátu, aby bylo na první pohled patrné, jak jsme zatím v prioritách pokročili. Kromě textové části je zde i graficky ztvárněná síť s fotografiemi znázorňujícími příklady vždy pro danou oblast. Občany přece nezajímá dokument samotný, ale že se něco konkrétního již uskutečnilo.
 
Jak zapojujete veřejnost?
Pro participaci je důležité, aby město promyslelo vhodný formát. Lidé by měli vědět, proč přijít a jak přispět. Není dobré se k tomu stavět tak, že občany
Lavička ve Vodňanech. Foto: Radoslav Bernat.Lavička ve Vodňanech. Foto: Radoslav Bernat.
pozveme, uspořádáme setkání, abychom učinili zadost veřejnému projednávání. Potom se vytrácí jakýkoliv smysl. Jako příklad mohu uvést, jak jsme postupovali u nového vizuálu a mobiliáře města. Zvážit je třeba již formulaci pojmů, u nichž by každému nemuselo být jasné, co znamenají. K termínu mobiliář jsme tedy na letáku pro místní občany uvedli i srozumitelnější pojmenování „nábytek společného prostoru“. Dotazníkové akci předcházela důkladná příprava. S architekty jsme nejdříve prošli celé území Vodňan, nafotili jsme všechny lavičky. Hlavní zpracovatelka navíc pojala zmapování díky rozhovoru s řadou občanů přímo v terénu jako sociologicko-empatickou sondu. Město následně rozčlenila i podle charakteru zástavby do třiadvaceti částí. I když jde o rozmístění mobiliáře, hodí se mít zároveň kvalitní podklad pro územní plán nebo architektonickou soutěž. Lepší je rovnou řešit veřejný prostor ve všech jeho souvislostech. Původní podrobné rozdělení jsme nakonec zcelili do deseti oblastí, které jsme rozkreslili a vznikla třírozměrná mapa doplněná o sadu otázek, kterou jsme každému obyvateli dopravili do schránky. Lidé mohli přímo do této mapy vyznačit konkrétní místo, kde by si představovali lavičku, posezení se sousedy, koš pro psy či stojan pro jízdní kola.
 
Jaký byl výsledek?
Vrátilo se nám vyplněných sto padesát dotazníků. Připravili jsme pak i veřejnou prezentaci prototypů, v rámci městských slavností se mohli občané s lavičkami poprvé seznámit. Teď máme za sebou první etapu, kdy je jich třiadvacet už nainstalovaných. Jde o „rodinu“ originálních vodňanských laviček, zahrnujících různé typy – křeslolavička, seslička, židlovička, molovička či dvojlavička. Zakomponován je i designový prvek. Prkna nejsou stejně daleko od sebe, a proto, když na nich sedíte, jsou pohodlnější. Zároveň to dělá dojem rozvlněné vodní hladiny. Zatím je na lavičkách napsaný v souvislosti s novým vizuálem města slogan Kdyby nebyly ryby, nebyly by Vodňany. Lavičky si bude možno „osvojit“ za určitou částku, která bude použita na jejich pořízení a údržbu adoptovat. Podobně jako je tomu v některých ZOO. Potom na „adoptovaných“ lavičkách bude jméno donátora. Tím by veřejný prostor ztratil na své anonymitě.
 
Výraznou úpravou veřejného prostranství by měla být proměna lokality v Zátiší. Proběhla dílna re:vodňany, kdy vznikly dočasné landartové objekty, nyní byla vyhlášena architektonická soutěž. Proč jste se rozhodli nejdříve uspořádat dílnu?
Díky workshopu jsme si na menším prostoru vyzkoušeli, jak tam může fungovat šest ze dřeva postavených objektů. Pro posezení a rozhled vznikly altán
Altán Apollo ve Vodňanech. Foto: Radoslav Bernat.Altán Apollo ve Vodňanech. Foto: Radoslav Bernat.
Fata Morgana, lavička Slepýš, létající altán Apollo či vyhlídka pro dva. Pro výuku v přírodě lze využít pódium Archa a divadelní představení je možné uspořádat ve Fullerově báni. Celkové náklady, které byly využity na materiál a ubytování a stravování účastníků, byly 172 tisíc korun. Akce proběhla ve spolupráci s městským hospodářstvím, se Střední rybářskou školou a s Fakultou rybářství a ochrany vod. Hodně lidí přišlo pomoct i z města. Pracovalo se čtrnáct dní bez nároku na honorář, příprava však trvala dva roky. Na základě této iniciativy, která poté získala i Grand Prix architektů, jsme jednali s Nadací Proměny a dostali jsme devět set tisíc na vyhlášení architektonické soutěže.
 
Jakým směrem by se nyní zanedbaná oblast Zátiší měla ubírat?
Mělo by dojít k propojení mezi rybníky, městem, pěšími cestami a lesoparkem. Jde o to propojit rybářské školy s městem a také o větší provázání s místními částmi, které jsou odděleny obchvatem města. Jde vlastně o celkovou koncepci rozsáhlého území. V zadání soutěže je přímo určeno, že jde o navržení způsobu, jakým ze zpustlého lesoparku v Zátiší vytvořit celoroční cíl místních, studentů rybářství i vodňanských škol a výletníků z širokého okolí. Chtěli bychom z lesoparku vytvořit jeviště a kulisu nedělního odpoledne či slavnostního výlovu rybníků, tedy plnohodnotnou součást města. Je to dvoukolová soutěž. Do poloviny května měli architekti přijít se zajímavou ideou, pět z nich získá peníze a svůj návrh podrobně rozpracují. V září bychom měli vybírat vítěze.
 
Co vám osobně v Zátiší chybí?
Když jsem vyrůstal, byl to už zpustlý les s malými lomy, ale chodili jsme si tam hrát. Přál bych si, aby místo bylo opět navštěvované. Dříve to byl prostor, který fungoval. Nejdříve v osmnáctém století zde byla vinice, dodnes se rybníky jmenují Velká Podvinice a Malá Podvinice. Ve dvacátých letech dvacátého století pak založil okrašlovací spolek lesopark a vznikla Střední rybářská škola, poskytující takové studium jako jediná v bývalém Československu. Postupem času Zátiší zarůstalo a lidé ho přestali vyhledávat. Architektonickou dílnu tak v tomto případě vnímáme jako pozitivní impuls. Tím, že tam něco vzniklo, začali se místní obyvatelé k místu zase určitým způsobem vztahovat.

Díky projektu sdružení Vodňany žijou vznikly v roce 2010 pocitové mapy. Jak si na nich vedlo Zátiší?
V prostoru na sever od města, kde se nachází i Zátiší, na základě pocitové mapy lidé nejvíce „prožívají lásku“, mají ho nejraději, bylo zvýrazněno červeně a také zeleně, neboť „jsou tam nejvíce, když mají volno“. Přirozeně sem chodí. Na druhou stranu k negativně vnímaným oblastem patřilo třeba koupaliště Škorna. Nejlépe z toho nevyšel ani Kulturní dům, kde podle místních panovala „největší nuda“.
 
Jak jste se s těmito připomínkami vypořádali?
Co se týká koupaliště v centru města, chceme ho zrekonstruovat. Zůstávají nám ještě k dořešení vlastnické vztahy, na kterých vše vázne. Máme však vybranou studii z architektonické soutěže a jasnou představu o budoucí podobě. V jiné architektonické soutěži jsme již pokročili k realizaci a do září by se měla stihnout rekonstrukce Sportovního areálu Blanice. Na městské kulturní středisko jsme rovněž vyhlásili architektonickou soutěž. Zatím byla za jeden a půl milionu korun opravena střechy hlavní budovy, do které sedm let zatékalo a o níž víme podle výsledků architektonické soutěže, že zůstane zachována. Na celou přestavbu město zatím nemá v rozpočtu peníze, čekáme na nové programovací období Evropské unie na léta 2014–2020. Myslím, že i ohledně kulturního domu se situace posunula k lepšímu. Program je teď bohatší. Bylo také zdigitalizováno kino, lze tedy ihned promítat filmové novinky.
 
Daří se vám vyvažovat protichůdné názory veřejnosti?
Stává se, že je třeba vyhovět různým navzájem si odporujícím skupinám, jako například při revitalizaci parku 5. května. Navštěvují ho jak maminky s kočárky, s dětmi, teenageři, ale i důchodci či pejskaři. Zároveň tento prostor využívá školní družina, která potřebuje sportoviště. Místo má také historii jako dobytčí trh, což by se hodilo připomenout třeba specifickou úpravou mobiliáře. Vloni v červnu proběhlo nad návrhem projektu veřejné projednání přímo v parku, přišlo šedesát lidí. Měl jsem na starosti facilitaci této akce, zejména řízení diskuse. Zazněly tam konstruktivní připomínky a názory se podařilo sjednotit i díky tomu, že zúčastněným došlo, že každý musí trochu ustoupit. V červenci a srpnu by měl být projekt na základě zohlednění všech připomínek zrealizován. Plánujeme na slavnostní otevření přizvat nejen projektanty pro opětovné představení záměru, ale spojit jej s nějakou akcí, třeba kulturní, která by na setkání lidi přitáhla.
 
Ve Vodňanech jsou i zajímavé sochy na stezce Voda je věda.
Stezka je projektem Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity, která tady byla nedávno založena. Město ale na tomto počinu spolupracovalo,
Plastika na naučné stezce Voda je věda. Foto: Radoslav Bernat. Plastika na naučné stezce Voda je věda. Foto: Radoslav Bernat.
neboť sochy jsou převážně na jeho pozemcích. Původně byla navrhována varianta informačních cedulí, ale přece jenom jsme v jednadvacátém století a v úvahu přicházelo i modernější pojetí, které nakonec zvítězilo, a to seznámit návštěvníky s problematikou vody a ryb formou tematických soch. Byli osloveni sochaři, kteří pro určitá místa koncipovali jednotlivá díla – ztvárňující raka, omega3kapra, vyzu velkou, ale i biomonitoring či vodu jako takovou. Jsou to přitom moderně pojaté výtvory. Tato aktivita navíc koresponduje s tím, co máme stanoveno v koncepci naučných stezek pro město Vodňany.
 
Jaký máte názor na umění ve veřejném prostoru?
Když si vezmete třeba kubistického jesetera umístěného na stezce Voda je věda, tak někomu se třeba nelíbí, že dílo je abstraktní a neztvárňuje jesetera realisticky. Přitom umění nemá vždy být popisné. I když tady, protože se jedná o naučnou stezku, jsou k dispozici informační tabulky. Mám v kanceláři obraz, který nemá klasický motiv, vlastně ani neumím slovně popsat, co na něm je, ale cenné je, že vyvolává otázky. Byl bych pro více děl ve veřejném prostoru, ale brání tomu nedostatek financí. Fakulta třeba na stezku Voda je věda měla rozpočet 170 000 korun, taková částka pomalu vystačí jen na zaplacení materiálu. Nevidím tedy moc reálně, jak umění na prostranství za veřejné prostředky dostat. Takové finanční náklady za výtvarné dílo by se těžko obhajovaly na zastupitelstvu, když za stejné peníze postavíte třeba dvacet metrů chodníku.
Pomohla by změna legislativy, kdy by se určité procento finančních prostředků z nákladů na výstavbu muselo věnovat na umělecké dílo?
Je otázkou, jestli by opravdu vznikla ta nejlepší možná věc v daném kontextu. Co když by k tomu zadavatelé přistoupili tak, že pouze naplní zákon, ale umělecká hodnota díla je nezajímá? Takhle města, která mají zájem si pořídit výtvarnou realizaci, na ni mohou vypsat veřejnou soutěž. Určitou nevýhodou je, že samotná soutěž o návrh je složitý proces, všechno trvá mnohem déle a na začátku potřebujete také více peněz. Kdybychom nedostali 900 000 korun na vypsání soutěže na Zátiší od Nadace Proměny, tak by bylo těžké s tím vůbec začít. Takhle máme dostatečné finanční prostředky na kvalitní zadání, zaplacení porotců i na ceny soutěžícím. Přišlo by mi tedy smysluplnějším, pokud by se připravily rozumné dotační programy, které by samosprávy k takovému počínání motivovaly. Podporováno by tak mohlo být i pořízení dokumentů, které jsou pro architektonickou soutěž podstatné, jako například projektová dokumentace.
 
Budete žádat o grant i v další fázi projektu?
Plastika na naučné stezce Voda je věda. Foto: Radoslav Bernat. Plastika na naučné stezce Voda je věda. Foto: Radoslav Bernat.
Není zatím jasné, jestli se domluvíme s Nadací Proměny na další podpoře. Také u strukturálních fondů Evropské unie i státních peněz je to složitější. Očekáváme, že cena projektové dokumentace by se měla pohybovat mezi třemi a čtyřmi miliony korun a první etapa realizace obnovy lesoparku vyjde na dvacet pět milionů. Toto by si naše město těžko mohlo dovolit ze svého rozpočtu. Přijde mi férovější, až bude znám výsledek architektonické soutěže, začít dále vyjednávat. Možná by takový pilotní projekt posloužil k zamyšlení pro jiné subjekty. Nyní se všechno soutěží na cenu, třeba i projekt, přitom ve výsledku se vám realizace zakázky může i násobně prodražit, pokud si na počátku nedáte tu práci s kvalitním zadáním a projektovou dokumentací.
 
Co by pomohlo ke zlepšení?
Jsem rád, že může fungovat soutěž o návrh. Dám konkrétní příklad. V případě Zátiší jde o dvoukolovou anonymní soutěž. Pětice postupujících do druhého kola tak bude prezentovat rozpracovaný návrh v září opět anonymně, abychom dostáli zákonu o veřejných zakázkách. Naproti tomu v grantovém řízení o parky, pořádaném Nadací Proměny, uspěla Litomyšl. Tam byla také dvoukolová soutěž, kdy první kolo bylo anonymní, ale druhé už je neanonymní, aby mohli svůj projekt tvůrci prezentovat a třeba i vysvětlit některé věci. Je zřejmé, že se s tímto autorem budete bavit dalších deset, patnáct let. Zlepšení by tedy mohla být úprava zákona v tom smyslu, aby soutěž v takových odůvodněných případech nemusela být po celý čas anonymní. Od určité chvíle by mělo být tedy jasné, kdo za návrhem stojí.
 
Která instituce by mohla ke změně tohoto systému přispět?
Česká komora architektů se již dlouho snaží nabádat nejen své klienty, architekty, ale i města, aby vznikaly kvalitní a hodnotné věci. Příští generace by se měla mít u nás v Čechách na co dívat. Nač ale budou z toho, co dnes vzniká, za třicet let vzpomínat? Důležitou úlohu má také Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo financí. Základní princip by měl být, aby proces byl transparentní a kvalitní a aby byl pro města natolik čitelný, že ho budou chtít podstupovat. Zdá se mi, že nyní stojí velké úsilí určité věci prosadit. Stálo by zato pojmenovat si kritické momenty, které tak úplně v praxi nefungují.
 
V čem konkrétně by se situace měla změnit?
Jednoznačně v nastavení parametrů. Město by mělo vědět, že nemusí postupovat jen klasickou veřejnou zakázkou na projektovou dokumentaci. Mohlo by být zvýhodněno v případě, že zapojí veřejnost. Měla by být stanovena jasná kritéria, podle kterých hodnotíme, a také například ze strany státu na podporu kvalitního zadávání vyčleněny prostředky. Důležité je ptát se i po udržitelnosti. To jsou samozřejmé věci, ale mnohdy se to neděje. Také je většinou málo času na přípravu, například při čerpání ze strukturálních fondů. Nedělá se to důsledně. Chce to jednoduchý manuál, který by přehledně znázornil to, co se stane, pokud splníte určité požadavky a dokumentoval to na příkladech dobré praxe.
 
Jaký vliv má v tomto případě Česká komora architektů?
Česká komora architektů se snaží prosadit, aby se do zákona o veřejných zakázkách zapracovaly určité změny a zpřesnění. Ve Švýcarsku nebo Německu to takhle funguje. Také, když se podíváme do zahraničí, jaké vznikají za přispění veřejné správy zajímavé realizace! Za takovými objekty či stavbami přijedou turisté, i vkus místních lidí se kultivuje. Netradiční projekt může také získat ocenění, upoutá na sebe pozornost a obyvatelé si k němu třeba i postupně najdou vztah. I ten, kdo úplně nerozumí architektuře, či umění, se může nechat takovým počinem do určité míry ovlivnit.
 
Můžete uvést příklad ze zahraničí?
Zajímavou osobností je například Jaroslav Šik, profesor na škole architektury v Curychu, který přednášel o veřejném prostoru mimo jiné i v Českých Budějovicích. Ve Švýcarsku a Německu se zúčastnil se svým ateliérem architektonických soutěží a řadu jich i vyhrál a následně zakázku zrealizoval. Hlavní prosazovanou tezí přitom u něj je, že u architektury nejde ani tak o krásno, protože estetické vnímání má stejně každý nastavený jinak, ale spíše o komfort. Jeho myšlenky rozvíjí u nás jeden z jeho žáků Michal Kuzemenský, který si nově na Českém vysokém učení technickém v Praze otevřel ateliér. Právě Švýcarsko s transparentním systémem soutěží je zemí, u níž bychom se mohli inspirovat.
 
Máte nějaká doporučení, jak zlepšit situaci u nás?
Nezbytná je role státu či kraje, ti by měli určovat základní směřování. Jaké jsou rozvojové či programové priority České republiky? Je známo, že v Holandsku vsadili na kvalitní architekturu. Dánsko, zejména Kodaň, se zaměřuje na cyklodopravu. S Estonskem si spojíte informační technologie, se Švýcarskem kvalitu života či architektury, s Německem kvalitní export. I náš stát by si měl o něco podobného pokusit. Řešíme dávky, poplatky, vývoz, ale to jsou všechno provozní věci. Těžko to pak můžeme v Česku kvalitativně posunout dál.
 
Ivana Jungová
 

 
Pavel Janšta (*1983) je místostarostou Vodňan. Studoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově v Praze. Po období cestování po světě se vrátil zpět do Vodňan, kde založil sdružení Vodňany žijou, které usiluje o společenské a kulturní oživení místa. V roce 2010 byl zvolen místostarostou.
 

vytisknout  e-mailem