Kdo se bojí, nesmí do Prahy
Muzeum hlavního města Prahy pořádá výstavu se stejnojmenným názvem. Je umístěna v prostorách hlavní budovy muzea v Praze na Poříčí, v Prašné bráně, Staroměstské mostecké věži, Malostranské mostecké věži, Svatomikulášské zvonici a Podskalské celnici na Výtoni do 29. června 2014.
Ve všech zmíněných objektech totiž „straší“. Expozice přibližuje tajemná místa Prahy, protkaná tajuplnými příběhy. Pověsti a legendy o Praze mají většinou původ v německé a později české romantické literatuře počátku 19. století, která začala objevovat půvaby tajemných příběhů z české metropole. Některé pověsti se zrodily už dříve, ve fantazii barokních autorů 17. a 18. století a jen málokteré mají skutečně lidový původ. Na něj nesprávně věřila i Popelka Biliánová, vlastním jménem Marie Biliánová, rozená Popelková. Vyhledávání a sepisování pražských pověstí se pro ni stalo životní náplní. Biliánová nebyla rodačkou z Prahy, narodila se roku 1862 v Králově Dvoře u Berouna. Na přelomu století se významně angažovala v záchraně pražských památek ohrožených asanací a většinu svého tvůrčího života prožila na pražském Vyšehradě, v domku mezi hradbami někdejší pražské pevnosti. Dá se říct, že na Vyšehradě znala doslova každý kámen a všechny jeho tajemné příběhy zpracovala v knížce Pověsti Vyšehradské z roku 1906.
Druhým výrazným autorem pražských pověstí byl Josef Svátek, mnoha čtenářům spíše známý jako autor pamětí katovské rodiny Mydlářů, méně známý jako autor Pražských pověstí a legend z roku 1883. Úsměv dnes vyvolá jeho předmluva k prvnímu vydání pověstí, ve které si stýská: „… četné ty skazky zašlých věků, jež se k památným budovám a místům pražským víží, jejichž paměť se ale v dobách našich, směrům užitkovým tak výlučně hovícím, v lidu vždy ztráceti počíná, jak to bohužel též na stálém mizení národních písní, báchorek a pověstí vůbec vidíme.“ Zřejmě i tehdy (před sto třiceti lety!) se zdála být společnost příliš zahleděná do „konzumního žití“.
Právě postavy a příběhy z tajemných pověstí Josefa Svátka a Popelky Biliánové sloužily výtvarnicím Marii Kohoutové (příběh Fausta nebo Golema), Jaroslavě Dejlové (mrtví hráči karet u sv. Petra), Magdaleně Bořkovcové (příběh o popravených českých pánech nebo příběh ženy žijící s vodníkem), Magdě Kadlecové (o vodníkovi a kupci, o Drahomíře), Martině Nožičkové (o bílé paní u sv. Máří) a Markétě Staré (o služce v pivovaru, o čertu na Vyšehradě a kostlivé ženě) jako předloha výtvarného zpracování formou komiksů.
Čert za kuchaře v Emauzích, vyprávění podle Josefa Svátka a Popelky Biliánové Pověst praví, že v klášteře emauzském žili mnichové tak nábožní, že si samotný ďábel umínil získat jejich duše pro peklo: „Darmo ale kouzlili ďábelští pokušitelé mnichům do snů představy nejluznějších krasavic, mnich ve spánku se obrátil a křížem zahnal svůdné vidiny… Pekelníci kvíleli a úpěli – mnichy z Emauz není možno ničím svést k hříchu a klášteru tomu dlužno se vyhnout na sto honů.“ Přesto se jedno čertisko odhodlalo zkusit své umění. Satan mu dal své ďábelské požehnání a čertisko „frnčelo“ na hříšnou zemi, kde na sebe vzalo lidskou podobu a se zkroušenou tváří se vydalo do Emauz. Skuhralo tak žalostně, až obměkčilo srdce řeholníků a ti jej přijali do služby za kuchtíka. „Čertisko konalo divy v kuchyni a nad jeho dovedností byl kuchař u vytržení. Ale zanedlouho klášterní kuchař náhle a nenadále skonal. A bodejť by neskonal, když mu čertisko namíchalo jedu.“ A ptáte se, kdo pro něj nejvíc plakal a naříkal? Správně! Byl to kuchtík-čertisko! Ovšem samozřejmě jen naoko.
Ale jíst se musí a tak byl opat kláštera rád, že se měl mladý kuchtík čile ke kuchyni. A to byly dobrůtky! Přitom nic jiného než starý kuchař, jen hrášek a kapustičku, zelí, mrkev a jahelnou kaši čertisko-kuchtík nedostal. Jenže je vylepšil: „Z hrášku nadělal nádivinek kašičkových a od polovice místo hrášku nasekal tam zakázané vepřovinky... a s kapustičkou zrovna tak; usekal to a rozsekal – to pro staré dásně některých mnichů – a místo kapustičky přidal kuřátek na droboulinko sekaných a smíchal k nepoznání.“ Místo čisté vodičky z klášterní studně stavěl na stoly dobré bílé vínečko. A tak po „kapustičkách“ a „čisté vodičce“ mniši celé hodiny spali a čertíci chutě zapisovali jeden hříšek za druhým. Po bílém vínku jinak proudila krev mnichů, až se opat divil. Nevěděl, proč pokrmy a čistá voda řeholníkům tolik svědčí. Až jednou v noci se opat probudil a procházkou po nočních chodbách se snažil zahnat hříšné myšlenky, které ho napadaly po požití „čisté vody studniční“. Ani nevěděl, jak došel až ke dveřím klášterní kuchyně a co čert nechtěl – vyslechl besedu pekelníků, kteří si plánovali, jak brzy spadne klášter i s mnichy peklu do klína. Opat se zhrozil na smrt: „...rychle si odvázal cingulum od pasu, vrazil do kuchyně a mrskal a šlehal pekelnou čeládku a honil ji po kuchyni jak stádo...“ Čerti naříkali a pištěli, protože každá rána opata pálila jako pekelný žár. A tak se stalo, že klášter i řeholníci byli zachráněni od věčné záhuby.
Zuzana Pacinová