Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Často kladené otázky (FAQ)

1) Jak má správní orgán postupovat, pokud oznámení o svolání shromáždění bude doručeno e-mailem ?

Bude-li oznámení o konání shromáždění oznámeno příslušnému úřadu e-mailem nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem, hledí se na takové oznámení ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu jako na podání, které je třeba potvrdit nebo doplnit tak, aby splňovalo písemnou formu nebo formu ústního podání do protokolu anebo bylo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Na nutnost potvrzení nebo doplnění oznámení o konání shromáždění ve formě e-mailové zprávy nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem úřad musí svolavatele (podatele) neprodleně upozornit a splnit vůči svolavateli poučovací povinnost, tj. svolavatele poučit, že obyčejné e-mailové oznámení konání shromáždění nepodepsané zaručeným elektronickým podpisem lze ve lhůtě 5 dnů potvrdit nebo doplnit, jinak se nejedná o platné oznámení konání shromáždění. Došlo-li by ke kolizi s třídenní lhůtou pro zákaz, může úřad, má-li k tomu závažné důvody, zakázat, i když shromáždění nemá perfektní formu.

2) Jak má správní orgán postupovat, pokud podání nemá všechny náležitosti, vyzve k doplnění a druhý den přijde podání jiného svolavatele se všemi náležitostmi? 
Které oznámení má pak přednost? (za předpokladu, že to prvé je pak řádně doplněno a za předpokladu, že řádně doplněno není?)
Jak dlouhou lhůtu pro doplnění má správní orgán stanovit?

Obdrží-li úřad oznámení o konání shromáždění, které nemá všechny náležitosti, vyzve úřad svolavatele, aby neprodleně chybějící náležitosti doplnil. Svolavatel může doplňovat chybějící náležitosti ve lhůtě 5 kalendářních dnů.

Doplní-li svolavatel náležitosti oznámení o konání shromáždění ve lhůtě 5 dnů, podal oznámení o konání shromáždění k okamžiku podání „neperfektního“ oznámení. Obdrží-li tedy úřad neperfektní oznámení o konání shromáždění v pondělí od svolavatele X, v úterý obdrží od jiného svolavatele Y oznámení o konání shromáždění perfektní a ve středu doplní všechny náležitosti svého oznámení o konání shromáždění svolavatel X, je dřívějším oznámením o konání shromáždění oznámení svolavatele X. Nedoplní-li svolavatel X své neperfektní oznámení o konání shromáždění ve lhůtě 5 kalendářních dnů, nejedná se o platné oznámení o konání shromáždění. Své shromáždění řádně oznámil svolavatel Y.

3) Jak má správní orgán postupovat, pokud se má shromáždění konat v místě a čase, kde probíhá jiná, např. kulturní akce?

Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno v čl. 19 Listiny základních práv a svobod, přičemž shromáždění konaná na veřejných místech lze za určitých podmínek omezit. Při výkladu pojmu veřejné místo lze vyjít z definice veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Veřejným prostranstvím jsou tak všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Z takto vymezeného pojmu veřejného prostranství vyplývá, že jeho charakteristickým znakem je přístupnost veřejnosti, přičemž otázka vlastnictví není rozhodná.

Pokud se má konat koncert na náměstí, který bude přístupný jen platícím divákům, nejedná se v případě vymezeného prostoru o veřejnosti volně přístupné prostranství, kde by bylo možné v souladu se shromažďovacím zákonem uspořádat shromáždění. Tato možnost samozřejmě zůstává před vymezeným prostorem místa samotného koncertu. Účastníci mohou chtít např. vyjádřit svůj protest proti názorům interpreta a konání shromáždění co nejblíže koncertu tak může mít své opodstatnění. Je však třeba pamatovat i na to, že zejména u velkých koncertů může být z bezpečnostních důvodů některý prostor zcela uzavřen veřejnosti.

Postup správního orgánu bude záviset na konkrétních podmínkách, kde se mají obě akce (kulturní akce a shromáždění) uskutečnit. Svolavatel akce je povinen poskytnout správnímu orgánu součinnost pro zabezpečení pokojného průběhu shromáždění (§ 6 shromažďovacího zákona). Správní orgán by se tedy měl se svolavatelem dohodnout na místě vhodném pro konání shromáždění – např. před vchodem na samotný koncert.  

4) Jak má správní orgán postupovat, pokud dojde ke konfliktu shromáždění oznámeného podle zákona a náboženského shromáždění, které se nemusí oznamovat a úřad o něm mnohdy neví? Pokud úřad o náboženském shromáždění ví z jiných zdrojů (např. tradiční poutě), může oznámené shromáždění zakázat s tím, že se na daném místě a v daném čase koná jiné shromáždění?

Kolizi náboženského shromáždění se shromážděním oznámeným podle zákona o právu shromažďovacím zákon o právu shromažďovacím neřeší. Platně oznámené konání shromáždění nelze zakázat z důvodu, že na stejném místě a ve stejném čase se má konat náboženské shromáždění.
Jinak by tomu bylo v případě, že by i náboženské shromáždění, ač takové shromáždění nemusí být podle zákona o právu shromažďovacím úřadu oznamováno, bylo oznámeno v režimu zákona o právu shromažďovacím, a to oznámeno dříve, na stejné místo a stejnou dobu. V takovém případě by bylo možné konání druhého shromáždění zakázat.

5) Může shromáždění rozpustit starosta, má-li obec tajemníka? Může starosta tajemníkovi nařídit, co má dělat?

Záleží na tom, jak je upraven výkon přenesené působnosti na úseku shromažďovacího práva organizačním řádem. Organizační řád zpravidla stanoví, že přenesou působnost na úseku práva shromažďovacího vykonává určitý odbor úřadu, pak není prostor pro starostu obce, aby shromáždění rozpouštěl. Organizační řád však může stanovit, že přenesenou působnost na úseku práva shromažďovacího vykonává starosta obce (obecní úřad tvoří také starosta), potom je možné, aby shromáždění rozpustil starosta.

Podle § 110 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, je tajemník obecního úřadu odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v přenesené působnosti, tj. za plnění úkolů na úseku práva shromažďovacího, starostovi. Z tohoto ustanovení je třeba vycházet při řešení otázky, zdali starosta může tajemníkovi nařídit, co má se shromážděním dělat.

6) Co má zákon na mysli, když za přestupek považuje "neoprávněné vniknutí" na shromáždění?

Při stanovení právní kvalifikace přestupku proti právu shromažďovacímu podle § 14 odst. 2 písm. e) zákona o právu shromažďovacím, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do shromáždění, bude záviset na konkrétním jednání; konkrétní situaci. Skutková podstata chrání svolavatele a účastníky shromáždění a postihuje především osoby „provokatéry“, kteří vniknou do shromáždění.

7) Může být důvod pro zákaz, když svolavatel nedoloží souhlas majitele pozemku?

Z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že za určitých podmínek lze omezit shromáždění na veřejných místech (tedy nikoliv v případě shromáždění konaných v obydlí občanů, na soukromé zahradě apod.) Při výkladu pojmu veřejné místo lze vyjít z definice veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Veřejným prostranstvím jsou tak všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Z takto vymezeného pojmu veřejného prostranství vyplývá, že jeho charakteristickým znakem je přístupnost veřejnosti, přičemž otázka vlastnictví není rozhodná.

Souhlas majitele veřejného pozemku, na němž se má shromáždění konat, není tedy důvodem pro vydání rozhodnutí o zákazu shromáždění. Zákon o právu shromažďovacím takový důvod zákazu, tj. omezení shromažďovacího práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, nezná. Nicméně musí se jednat o veřejné místo, není tedy možné svolat shromáždění např. na zahradu souseda a tvrdit, že mi toto umožňuje shromažďovací zákon. Ačkoliv je shromažďovací právo jedno ze základních lidských práv, na roveň mu postavená jsou i jiná, Listinou zaručená základní práva a svobody, jako je např. ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo vlastnit majetek. 

Z oblasti práva sdružovacího:

8) Může být v České republice rozpuštěna politická strana pro názory, které hlásá?

Návrh na rozpuštění politické strany podává vláda a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Politickou stranu lze rozpustit pouze za splnění čtyř podmínek:

  1. zjištěné chování politické strany je protiprávní (§ 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích), 
  2. je přičitatelné dané politické straně, 
  3. představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a 
  4. zamýšlený zásah je přiměřený sledovanému cíli, tj. nenarušuje princip proporcionality mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot.

Těmito hodnotami jsou zejména zájem na bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku, předcházení trestným činům nebo ochrana práv a svobod druhých. Politická strana tedy může být rozpuštěna pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny čtyři shora zmíněné podmínky. Myšlenky, které hlásá, tak nejsou dostatečným argumentem pro rozpuštění.

9) Za jakých okolností může být v České republice rozpuštěno extremistické občanské sdružení?

Sdružení ustavená dle zákona č. 83/1990 o sdružování občanů rozpouští ministerstvo vnitra tehdy, pokud se jejich činnost dostala do rozporu s § 3, 4 nebo 5 daného zákona. Dříve než však sdružení rozpustí, musí jej upozornit a vyzvat, aby v protiprávní činnosti nepokračovalo. Pouze pokud sdružení výzvu neuposlechne, ministerstvo sdružení rozpustí. Při tomto zásahu do práva svobodně se sdružovat je nutno především zhodnotit, zda-li má rozpuštění oporu v zákoně, sleduje legitimní zájem a je v demokratické společnosti nezbytný. Proti extrémním názorům a sdružením založeným k jejich šíření může ministerstvo zasáhnout až tehdy, vznikne-li nikoli jen hypotetické nebezpečí, že uvedené extrémní názory či jejich důsledky mohou začít být skutečně prosazovány a realizovány.

Z oblasti práva svobody projevu:

10) Jaké obecné předpoklady musí být splněny, aby bylo možno omezit právo svobodně projevovat své názory?

Právo svobody projevu představuje jeden ze základní pilířů demokratického státu lpícím na respektu základních práv a svobod všech občanů. K jeho omezení tak může dojít pouze výjimečně, a to za přesně stanovených podmínek - musí být stanoveno v zákoně, musí být „v demokratické společnosti nezbytné“ a musí být učiněno v zájmu hodnot demokratického státu, tj. pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Při tomto omezení se obvykle dostávají do střetu různá základní práva odlišných osob (např. právo svobody projevu vs. právo na osobní čest). Tento konflikt lze vyřešit pouze jejich poměřením a následným přikloněním se k vyzdvihnutí (a zároveň potlačení) jednoho z nich. Je však třeba zdůraznit, že ochrana svobody projevu se vztahuje rovněž na ty projevy, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují – důležitým faktorem zůstává míra nezbytnosti v demokratickém právním řádu. Pouze na základě detailního posouzení kontextu, ve kterém se urážející slova či symboly objeví, je možné smysluplně odlišit jazyk, jenž šokuje a uráží a jazyk, jenž je zbaven práva na to být v demokratické společnosti tolerován. Z tohoto nemohou extremisté v plné míře využívat tyto svobody (např. na shromáždění mající nenávistný podtext).

11) Dopouští se trestného činu osoba, která pouze ze zájmu o historii vlastní či vystavuje symboly spjaté nedemokratickými režimy?

Pokud dotyčná osoba vlastní tyto materiály (např. nacistické uniformy, odznaky, včetně jejich umístění na modelech tehdejších vozidel, letadlech, atd.) pouze jako historická fakta, bez snahy o jejich šíření v rámci extremistické subkultury, není trestně odpovědná. U této osoby absentuje především subjektivní stránka trestného činu (tj. úmysl, byť i nepřímý ve formě srozumění), a proto její celkové jednání nelze kvalifikovat jako trestné. Rovněž tak zákonná úprava dopadající na tuto problematiku vychází z jiných právních základů, což nelze při hodnocení daných skutků opomíjet.

12) Jak je to s trestním postihem symboliky extremistických hnutí a s problematikou zástupných symbolů (např. tetování, číselná 12) symbolika, atd.)?

Na danou problematiku ponejvíce dopadá § 404 trestního zákoníku - projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Projevovat sympatie lze i nošením symbolů spjatých s extremistickým hnutím (např. odznaky, nášivky na oblečení, tetování, atd.). Důležité však je, že tyto symboly musí dotyčný dávat na odiv ostatním. Trestní postih je mnohem jasnější u symbolů s přímou návazností na některý nedemokratický režim (např. nacistický hákový kříž, symboly SS, atd.). Složitější je situace u tzv. zástupných symbolů, u nichž je třeba prokazovat jejich skrytý význam a zejména míru identifikace s tímto skrytým významem a obsahem symbolu. Pro úplnost je třeba dodat, že trestní postih extremistické symboliky by byl možný rovněž dle § 405 trestního zákoníku, pokud by se prokázalo, že daným jednáním dotyčný popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti.

13) Jaké základní atributy musí splňovat hnutí, aby na ně dopadala dikce § 403 a § 404 trestního zákona?

Za hnutí ve smyslu trestního zákoníku se považuje skupina osob (minimálně tří) alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě. V praktických příkladech byl soudy považován za hnutí např. neonacismus, neofašismus, Bohemia Hammer Skins, Blood & Honour, Národní odpor, Národní aliance či částečně komunismus. Naopak za hnutí soudy nepovažovaly fašismus, nacismus, skinheads či antisemitismus.

14) Klade zákonná úprava na roveň zločiny nacismu i komunismu?

Ano, zákonná úprava nikterak nerozlišuje mezi zločiny spáchanými tou či onou formou totality. Výslovně je to uvedeno v § 405 trestního zákoníku, který postihuje schvalování, zpochybňování popírání či ospravedlňování těchto zločinů. Je však třeba říci, že orgány činné v trestním se v současnosti více zaměřují na problematiku kriminality pravicových extremistů, kterou považují za větší hrozbu pro bezpečnost a demokracii České republiky.
 


Odbor bezpečnostní politiky, 25.11.2010

vytisknout  e-mailem