Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Moderní úřad


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Dublinský systém

Dublinský systém je označením pro mechanismus, kterým je v rámci členských států Evropské unie, a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován jediný stát, který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať je žádost o mezinárodní ochranu podána kdekoliv na území těchto států. Cílem dublinského systému je eliminovat jev zvaný "asylum shopping", kdy řízení o žádosti cizince je vedeno současně nebo postupně několika členskými státy, do kterých se cizinec účelově přemísťuje, a současně předejít situaci označované jako "refugee in orbit", kdy se naopak žádný stát nepokládá za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, neboť aplikuje princip třetí bezpečné země na členské státy Evropské unie, ve kterých žadatel o mezinárodní ochranu pobýval před příchodem do státu, který nyní žádost hodnotí. Pro žadatele o mezinárodní ochranu Dublinský systém obecně znamená, že má právo na meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě Evropské unie (tzv. "one-chance-only princip").

 

Historie

Poprvé se otázce příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, resp. o azyl, věnovala tzv. Schengenská prováděcí úmluva, která byla podepsána v roce 1990 v souvislosti s fyzickým uvolněním pohybu osob na území smluvních států. Tato stanovila poměrně podrobná pravidla  pro určování smluvního státu, který je příslušný k posouzení žádosti o udělení azylu podané na území těchto států. Vzhledem k tomu, že smluvními stranami obou schengenských úmluv v té době nebyla většina členských států Evropských společenství, a s ohledem na nezbytnost řešit problémy spojené se značným přílivem žadatelů o udělení azylu, byla ještě v témže roce přijata Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství (tzv. Dublinská úmluva). Dublinská úmluva vstoupila v platnost dne 1. 9. 1997 a jejími smluvními stranami se staly všechny někdejší členské státy EU, a také Norsko a Island.

Přijetím Amsterodamské smlouvy došlo k přenesení značné části kapitoly spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, včetně společné vízové, azylové, přistěhovalecké politiky do prvního (komunitárního) pilíře Evropských společenství. Amsterodamská smlouva stanovila časové limity, pro přijetí komunitární legislativy ve výše uvedených oblastech. Pro oblast společné azylové politiky Amsterodamská smlouva v čl. K.1 (čl. 63 Smlouvy o založení Evropského společenství) stanovila povinnost přijmout v období pěti let po jejím vstupu v platnost komunitární právní předpisy, které by problematiku upravovaly, včetně úpravy kritérií určujících odpovědnost členského státu za posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetího státu. V souladu s tímto požadavkem Rada (ES) dne 18. února roku 2003 přijala Nařízení č. 343/2003, stanovující kritéria a mechanismy pro určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané  v jednom z členských států Evropských společenství (označované též jako Dublin II).

Na základě vlastního zhodnocení fungování Dublinského systému ze strany Komise, Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v roce 2007 byla navržena řada změn dublinského systému, která vyústila v přijetí nového Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, které vstoupilo v účinnost 1. ledna 2014.

V současné době probíhá hodnocení (tzv. evaluace) aplikace nařízení Dublin III a souvisejících předpisů ve všech státech aplikujících dublinský systém. Výstupy z těchto hodnocení by měly sloužit jako jeden z podkladů pro revizi nařízení Dublin III a předložení návrhu nového nařízení (tzv. Dublin IV) v březnu roku 2016.

 

Současnost

Právním základem dublinského systému je v současnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států  (tzv. Nařízení Dublin III). Toto nařízení stanoví soubor kritérií, podle nichž je určen jeden členský stát, který je příslušný k rozhodnutí o podané žádosti o azyl. Mezi kritérii například figurují rodinné vazby žadatele o azyl, skutečnost, že žadatel je držitelem víza či povolení k pobytu v některém členském státě, nebo vstoupil na území členských států neoprávněně a v neposlední řadě i skutečnost, že poprvé již v některém členském státě o azyl požádal.

Informaci o podané žádosti cizince v jiném členském státě lze získat ze systému EURODAC, do kterého ukládají členské státy otisky prstů všech žadatelů o mezinárodní ochranu, které jim od roku 2003 povinně snímají. EURODAC si lze zjednodušeně představit jako elektronickou databázi otisků prstů žadatelů o mezinárodní ochranu a určitých kategorií cizinců společnou všem členským státům. Do systému EURODAC jsou členskými státy povinně zasílány otisky prstů žadatelů o mezinárodní ochranu a cizinců zadržených v souvislosti s neoprávněným překročením vnější hranice EU, kteří dosáhli věku minimálně 14-ti let. Tato data spolu s některými popisnými údaji (referenční číslo, pohlaví cizince, datum a místo podání žádosti o mezinárodní ochranu (resp. zadržení) a datum přenosu těchto údajů do centrální jednotky systému EURODAC jsou v centrální jednotce systému uchovávána.

Právní základ pro vytvoření systému EURODAC tvoří Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 603/2014 ze dne 26. června 2013, které je účinné od  20. července 2015. Toto nařízení bylo přijato za účelem efektivnější ho uplatňování nařízení Dublin III a rovněž za účelem umožnit orgánům činným v trestním řízení a EUROPOLu vstupovat do systému EURODAC, a to v souvislosti s předcházením, odhalováním a vyšetřováním teroristických a jiných závažných trestných činů.

 

Určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu

V souladu s Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je v současnosti každý členský stát EU (a také Norsko, Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko) povinen určit, který členský stát je příslušný k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetího státu nebo osobou bez státní příslušnosti na jeho území.

Kritéria, podle nichž je určován členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, se aplikují v pořadí, v jakém jsou v nařízení uvedena, přičemž pro určení příslušného členského státu je rozhodná situace v okamžiku podání první žádosti o azyl.

Kritéria lze rozdělit do několika skupin:

  • Rodinné vazby: Příslušný je ten stát, ve kterém se oprávněně zdržuje člen rodiny žadatele o mezinárodní ochranu. Důraz je zvláště kladen na situaci nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu bez doprovodu zákonných zástupců.

  • Vydané vízum či povolení k pobytu: Příslušný je ten stát, který žadateli vydal povolení k pobytu či vízum.

  • Neoprávněný vstup a pobyt: Příslušný je ten stát, jehož státní hranici neoprávněně žadatel překročil přicházeje ze třetího státu či kde alespoň 5 měsíců neoprávněně pobýval, nelze-li ji zjistit, jak na území členských států přicestoval.

  • Bezvízový styk: Příslušný je ten stát, kam žadatel vstoupil a je osvobozen od vízové povinnosti.

  • První podaná žádost o azyl: Příslušným je ten členský stát, kde žadatel požádal o mezinárodní ochranu poprvé.

 

Každý členský stát současně může z humanitárních důvodů, na žádost jiného členského státu nebo z vlastního rozhodnutí z jakéhokoli důvodu převzít žadatele o azyl a posoudit jeho žádost o mezinárodní ochranu, i když není příslušný podle výše uvedených kritérií.

Členský stát, který je podle kritérií v Nařízení uvedených určen jako příslušný k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, je následně obecně povinen převzít na své území žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě a dokončit posuzování jeho žádosti o azyl, případně převzít zpět na své území žadatele o mezinárodní ochranu, který na něm podal žádost a následně území opustil.

Povinnost členského státu převzít žadatele zaniká v případě, že jiný členský stát vydal žadateli vízum či povolení k pobytu, a dále v případě, že žadatel prokazatelně vycestoval z území členských států EU na dobu delší, než jsou tři měsíce.

Vyjma hmotně - právních pravidel má Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 i svou procesní část, která upravuje vzájemnou komunikaci mezi státy za účelem dublinského řízení, lhůty pro jednotlivé úkony v rámci řízení, pravidla a lhůty pro provádění transferů osob mezi členskými státy a další. Nařízení dále upravuje otázku počítání lhůt, používání důkazních prostředků, odkladný účinek opravných prostředků proti rozhodnutím o transferu žadatele a některé otázky spolupráce a komunikace členských států při aplikaci nařízení. Výslovně upravuje též právo žadatele na informace.

Nařízení Dublin III zakotvuje též možnost členských států získávat za přesně stanovených podmínek informace o žadateli o azyl z jiného členského státu, přičemž předně specifikuje, které informace lze od členského státu získat bez souhlasu žadatele a naopak, ke kterým je třeba výslovného souhlasu žadatele o azyl.

 


Odbor azylové a migrační politiky, 29. ledna 2016

vytisknout  e-mailem