POLICISTA  11/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil po půl roce

Ilustrační foto

Co zůstalo po příběhu? Pachuť nelidské surovosti a štos odborných posudků s kulatými razítky soudních znalců. To je ostatně typické, dávno pryč jsou časy, kdy zločinci z klasické galerky dokázali odhadnout, že je hra prohraná, a nadiktovali do protokolu přiznání. Dnes většinou platí zásada neustále všechno zapírat a výhrůžkami zastrašovat svědky; hlavní tíhu důkazů proto čím dál víc přebírá kriminalistická věda. Soudní lékařství, genetika, trasologie, daktyloskopie, balistika...
Laboratoře Kriminalistického ústavu tak s pedantickou přesností posuzovaly cosi tak neměřitelného, jako podivné přátelství Tibora a Čeňka, dvou mladých mužů, kteří se seznámili v kriminále.

Spojovaly je společné zájmy. Když odmyslíme sklony, které probírají státní zástupci a soudy, tak šlo o velebení síly. Posilovna, boxerský ring, nacvičování prvků orientálních bojových umění. K tomu volný čas trávený v hernách a barech, Tibor dělal vyhazovače na diskotéce, oba pak si přivydělávali dosti násilným vymáháním dluhů.

Útržky svědeckých výpovědí nepůsobí moc sympaticky.

"Víte, on to vážně přeháněl. Situace, které za to vůbec nestály, řešil pěstmi. Třeba se host houpal na židli, nebo seděl obráceně, prostě hloupost, jaké si vůbec nemusel všímat. A on ho zbil. Nakonec to dopadlo tak, že do podniku téměř nikdo nechodil..."

"Jednou ke mně v noci přišel mladej Petrášek, skoro nahej, samá boule a modřina. A strašně vyděšenej. Povídal, že od něj Tibor s Čeňkem chtěli, aby pro ně dělal bílýho koně. Prostě vyzvedával zboží na faktury, který by nikdo nikdy neplatil. Když nechtěl, tak ho zbili, svázali, vyhrožovali, že ho zamordujou. Podařilo se mu utéct, jenže neměl kam se schovat... Upřímně řečeno, já mu tu historku původně vůbec nevěřil. Jenže pak zatelefonoval Tibor s tím, že když jim Petráška vydám, dostanu padesát tisíc. Chápete to? Oni ho kupovali jako nějakýho otroka."

"Dlužil mi osm tisíc. Vrátil jenom polovinu, jako zálohu, a pak už nic. Když jsem se připomněl, zmlátil mě jako psa..."

"Já měla Tibora ráda, fakt. Nebyl takovej, jak se o něm povídalo. Ale jednou přinesl domů pistoli. To mě vyděsilo, já mám z podobnejch věcí hrůzu."

"Ta diskotéka mi patří. Měl jsem podezření, že Tibor krátí tržby a chtěl jsem ho vyhodit. Jenže on začal vyhrožovat. Nejen mně, ale i mé rodině a dětem. Nakonec se mi vnutil jako ochranka. Moc dobrá ochranka, fakt. Jednou mě s tím svým kamarádem zbili, čtrnáct dní jsem nevyšel z domu. Potom mi švagr sehnal kontakt na nějaké Ukrajince, vazouny, co je jim všechno jedno. Vzal jsem si je na předem domluvenou schůzku s Tiborem a Čeňkem. Byla z toho pranice, Tibor utekl, Čeněk dostal nařezáno, a od té doby se všechno trochu vylepšilo. Ale bál jsem se jich pořád...

"Já těm klukům prodal auťák, bílej mercedes 230E. Ten, co si říkal Tibor, o něj moc nestál, že je moc nápadnej, což prej není dobrý. Ale Čeněk byl úplně nadšenej, asi do tý značky, nebo co. Nakonec si vůz vzali a zaplatili, nemám nač si stěžovat."

"Byli jsme tři. Všechny nás postupně tloukli a tejrali, vyhrožovali vším možným, já například měl hrozný strach o dcerku. Prej ji polejou kyselinou. Ale když pro ně vyloupíme ten sklad, tak už dají pokoj. Nakonec jsem souhlasil. Tibor přinesl plány, přistavil skříňovou Avii, řekl dokonce i jakej chlast máme naložit. Dobře to tam znal, věděl, že sklad nemá žádný zabezpečovací zařízení, jenom psa. Toho jsem měl zastřelit, půjčil mi na to pistoli.

Místo činu - automobil značky MercedesPostupovali jsme přesně podle instrukcí, náklaďák plnej zboží jsme nechali na předem dohodnutým parkovišti. To je celé. Pokud vím, nikomu z nás za tu loupež nedal ani korunu..."

"Vím, že se přestěhovali do nějakého penzionu v Havlíčkově Brodě. Čeněk říkal, že to přepískli, a že po nich jdou nějací Rusové..."

"Ubytování platili vždycky na jeden, maximálně na dva dny dopředu. Někdy měli kapsy plné peněz a utráceli jako lordi, jindy si půjčovali i na cigarety. Nemám tušení, čím se vlastně živili."

o o o

V březnu roku 1996 přivezli do jedné samoty za obcí Rosička náklaďák palivového dříví a důchodce Mareš chodil známým pomáhat s nařezáním a naskládáním do dřevníku. Docela se mu to líbilo, měl rád tu zvláštní šedavou atmosféru ustupující zimy. Na první jarní den kráčel po polní cestě, pokukoval po srnkách a zajících, měl docela dobrou náladu. Pak přišel šok. Kousek za rozcestím leželo v mlází bezhlavé lidské tělo. Pan Mareš se strašně vyděsil a zpátky do vesnice se vracel klusem. Zabušil na dveře první chalupy.

"Tam, za mostem, je mrtvola!"

"Ty si pil, ne?"

"Nepil. Vážně. Je to hrozný!"

"Tak se zajedeme podívat."

"Ani nápad, jeď sám. Já už to podruhé vidět nemusím."

Soused nastartoval traktor a vyrazil určeným směrem. Nečekal, že něco opravdu najde, a pohled na nahého bezhlavého nebožtíka s ním zacloumal rovněž. Vůbec nevylezl z kabiny, vycouval, otočil traktor a ze starostova domu zavolal policii.

Výjezd, ohledání místa činu, první předběžná zpráva z patologie.

Jedná se o muže přibližně třicetiletého, menší robustní postavy, se sérologickými vlastnostmi krevní skupiny nula...

Málo toho zůstalo pro přesnější identifikaci. Vedle hlavy chyběly tělu i obě dlaně, zdálo se pravděpodobné, že vrah je odsekl proto, aby příslušné otisky prstů nemohly být porovnány se záznamy v centrální daktyloskopické registraci.

Pečlivá prohlídka okolí otřesného nálezu přinesla několik použitelných stop. Blátivý otisk pneumatiky osobního vozu, střepy z rozbitého automobilového skla, nedopalek cigarety a ohořelá zápalka nalezená kousek od mrtvého těla. V chomáči zažloutlé loňské trávy ležela vypálená nábojnice ráže 9 milimetrů.

Následovalo pátrání v evidenci pohřešovaných osob, vedly se dlouhé hovory s každým, kdo si mohl všimnout jakékoliv maličkosti. Vypovídali lesáci, obyvatelé okolních samot, lidé z Rosičky i přespolní návštěvníci místní taneční zábavy. Případ vzbudil v okolí velký rozruch, vyrojila se spousta nepodložených fám a pověstí, v lavině drobných postřehů nebylo snadné oddělit zrno od plev. Vyjící kominíkův pes, klapot belhavých nočních kroků, zlé tušení staré kartářky... A vedle takových zavádějících detailů jedna dosti zajímavá informace.

"Jel jsem po té polní cestě v noci a kousek za potokem stálo zaparkované auto. To bylo zvláštní, nikdo cizí tam většinou nezabloudí. Auťák svítil, určitě vím, že měl třetí pomocnou stoplampu za zadním oknem. Neuhnul mi, musel jsem ho objíždět, trochu jsem se bál, že uvíznu v příkopu."

"Vzpomenete si na typ vozu?"

"No, úplně přesně to nevím. Ale mám dojem, že šlo o mercedes."

o o o

Z předložených zbraní vybrala Tiborova přítelkyně okamžitě tu pravouKůň dotáhl k valníku poslední smrkový kmen a vysloužil si tak plátěný pytel s ovsem. Práce skončila. Mladý muž jménem Martin, který pomáhal strýčkovi s nakládáním, se vypravil pěšky podél břehu přehradní nádrže na Želivce. Bylo sedmého dubna, hladina jezera zůstávala dosud pokrytá tajícím ledovým příkrovem. Pod mostem, kousek od levobřežního pilíře, ležela na ledu jakási taška nebo krosna. Martin to zaregistroval trochu podvědomě, teprve doma ho popadla zvědavost. Nasedl na stařičký motocykl značky Pionýr a jel se na místo podívat. Skutečně, kabela na ledu ležela stále a vypadala dosti zajímavě. Ještě jednou se vrátil, vzal klubko silonového lanka s kovovou kotvičkou na konci. Kamarádi se ptali, co to vlastně dělá, proto je na pátrací výpravu vzal s sebou. Už se stmívalo, když se mu z okraje mostu podařilo zaklesnout háček do ucha kabely. Opatrně ji táhl k bližšímu břehu, kluci seběhli k vodě, vynesli nález nahoru a rozepnuli umělohmotný zip. Svítil jim na rozbalování tašky reflektorem motorky. Když se objevily vlasy, mysleli si, že je to srst nějakého zvířete, jenže pak spatřili lidskou hlavu a dvě v zápěstí useknuté ruce.

Nález, který mladé muže pořádně vyděsil, velmi potěšil kriminalisty. Otisky prstů, zubní karta a v neposlední řadě i tvář, která přesně odpovídala podobě na policejní trojdílné fotografii. Zavražděný neznámý muž dostal jméno. Jistě, to je přece Čeněk Tomeš, velký kamarád Tibora Hladíka. Tibor dělá diskotékového vyhazovače a v poslední době jezdí v bílém mercedesu, který má přídavné brzdové světlo uprostřed zadního okna.

o o o

Hladík byl zadržen ve svém voze ve chvíli, kdy přijížděl do penzionu. Mírně protestoval, ale jinak nekladl odpor, v kanceláři kriminálky se tvářil uraženě.

"Co si to vůbec dovolujete?"

"Copak jste dělal v noci z dvacátého prvního na dvacátého druhého března?"

Nabídl historku náramně nevinnou, leč nepravděpodobnou.

"Váš automobil byl spatřen na polní cestě nedaleko Rosičky."

"Nesmysl, to je vyloučeno."

Odborné posudky hovořily jinak. Otisky pneumatik, střepy na místě činu i zbytky roztříštěného skla uvnitř automobilu."

Nová výpověď. Přítel Čeněk si auto půjčil, ráno stálo opuštěné u benzinové pumpy a mělo rozbité okno.

Jenže Tomeš neuměl řídit a nikdo ho nikdy za volantem neviděl.

"Naučil se to na černo."

"Na vaší bundě i na džínových kalhotách jsou velké krevní stříkance."

Porovnání nábojnice z místa činu s nábojnicí zkušební"Spustila se mi krev z nosu."

Sérologické vyšetření podobnou shodu vyloučilo.

"No, jako vyhazovač jsem se občas strkal s hosty. Někdo je křehkej a hned mu teče červená."

Analýza DNA jednoznačně prokázala, že krev patřila mladému Tomešovi.

"A co vaše pistole?"

"V životě jsem neměl žádnou zbraň."

V rozporu byla nejen výpověď přítelkyně, ale i mikroskopické stopy povýstřelových splodin na košili, na hřebenu i ve vlasech.

"Dobrá, párkrát jsem vystřelil. Ale z docela jiný bouchačky."

Opět omyl. Starší záznamy o vyloupeném skladu alkoholu hovořily o postřeleném psu. Německý ovčák své zranění jako zázrakem přežil, ale projektil, který mu proletěl hrudí, byl vypálen ze stejné zbraně, jaká připravila o život Čeňka Tomeše. A právě tuhle pistoli nedobrovolným lupičům Tibor půjčil.

"Všichni lžou!"

Kriminalisté se nepřeli. Jen kapku po kapce přidávali další fakta. Pachovou stopu na zápalce z místa činu, zbytek slin na nedopalku cigaret, sekerku nalezenou v havlíčkobrodském penzionu či krev na zahozených automobilových potazích...

Tibora Hladíka to k větší sdílnosti nepřinutilo. Buď vyprávěl naprosté nesmysly, nebo odmítal vypovídat vůbec. Proto případ podložený dlouhou řadou přímých i nepřímých důkazů putoval k soudu bez přiznání obžalovaného. To je v posledních letech běžné. Svět zesurověl, téměř gentlemanské způsoby dávných zločinců odnesl čas. A tak to, co mezi dvěma rváči a drsnými vymahači dluhů způsobilo poslední konflikt, se už asi nedozvíme. Škoda. Byli to přece tak dobří kamarádi.

(Jména osob vystupujících v této historii byla z pochopitelných důvodů změněna)

jr  



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |