POLICISTA  11/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Ilustrační fotoPřed více než čtvrtstoletím z toho strážcům zákona a spravedlnosti po Vysočině - a nejen tam - rostly chlupy na nose.
Od roku 1972 se jim totiž po tři roky kupila oznámení o venkovských krádežích s dlouze - a zdánlivě beznadějně - neznámým pachatelem.
Šlo většinou o menší "čórky", z nichž ovšem měla ve finále vyplynout rozsáhlá majetková činnost...

Havlíčkobrodští kriminalisté, ale i jejich kolegové v okresech Chrudim, Náchod, Pelhřimov, Svitavy či Kutná Hora atd., vyhodnocovali série zlodějských akcí, pokoušeli se předvídat a vytyčovat nové předpokládané trasy pobertů a realizovat k tomu nejrůznější bezpečnostní - ne-li přímo nástražná - opatření. Trpělivě se vyptávali postižených lidí. Neúnavně pátrali v jejich okolí po jakémkoliv svědkovi, který by mohl poskytnout nějakou záchytnou informaci o pachateli. Nebo spíš o spolupachatelích, protože narůstající rozsah, stejně jako akční rádius vykrádaček, brzy nasvědčoval existenci určitého zločineckého seskupení, spolčení.

Veškerá snaha tehdejších sil bezpečnosti byla přesto celé měsíce marná.

Z kapličky v katastru obce Vojkov (většina jmen, přezdívek a místních názvů je v tomto textu pozměněna - pozn. red.) zmizela soška - dřevořezba Jana Nepomuckého v hodnotě 9 000 korun.

V soukromém domku ve vísce Rovinka se ztratila dřevěná máselnice, 12 hrnečků a sklenic, petrolejová lampa a nějaké svršky. Nejméně za pětistovku.

Uprostřed léta se z domu na chrudimské dědině vypařilo 11 zlatých svatováclavských dukátů (3 300,-), zlaté pánské hodinky švýcarské výroby (2 000,-), 2 zlaté prsteny (800,-), 2 páry zlatých náušnic (600,-) a část zlatého prutu (200,-).

Jinde vzaly zasvé stříbrná pudřenka a dámské náramkové hodinky. Úhrnem 1 1OO korun škody.

Pak kdesi v Uhřínově pobertové z domácnosti odcizili stříbrný a zlatý náramek, 2 brože, zlatý snubní prsten, stříbrné hodinky a stříbrný řetízek s přívěskem v celkové hodnotě 2 020 Kčs.

V dopoledních hodinách se v obci na Blanensku v bytě, kde bylo vše ze skříní vyházené na podlahu a zpřeházené, poztrácely 2 hadičky ke splynovači motocyklu, 70 korun na hotovosti a čepice příslušníka SNB ...

o o o

Případů byly tucty. Občas se podařilo na čerstvou stopu nasadit úředního psa, ale pokaždé to skončilo nezdarem. Jednou se zamotal do kolečka po stovce metrů, podruhé ztratil pachový směr po několikakilometrovém přeběhnutí od lapkovsky poznamenaného obydlí. Pátrači se neměli sáhodlouze čeho chytit.

Až se našel člověk, který si dovedl pamatovat tváře lidí. Dokázal popsat osoby, které se v jeho blízkosti - a v místě, kde došlo k několika krádežím - a v osudných okamžicích (!) pohybovaly. Navíc si dal dohromady, že v připomínané době musela v daném terénu "operovat" dvojčata. Dva mladí, celkem švarní muži.

To bylo terno. Směr vyšetřovatelského zájmu poskočil rázně vpřed. Netrvalo to pak již nijak srovnatelně dlouho a smyčka se zatáhla v lokalitě, která byla opakovaně - spolu se sousedními vesnicemi - na seznamu vykrádaných domů, bytů, kanceláří a venkovských provozoven - v obci Rovinka.

Zde žili v rodičovském domě Jiří a Václav Světlohlavové (ročník 1944), dělníci pracující v lese. K jejich zadržení došlo na pracovišti. Bezpečnost měla naplánovanou větší formu zásahu, protože si šla pro vytipované lidi do početnějšího kolektivu, ale samotné zajištění podezřelých se uskutečnilo v poklidu. Povedení bratři si po víceleté kariéře zlodějů byli svou nepostižitelností zřejmě nadmíru jistí. Netušili, že se něco - jim nebezpečného - děje.

Ilustrační fotoNásledovala domovní prohlídka v místě trvalého bydliště, u rodného otce . Na bílý den vyplula řada věcí ze souboru zcizených předmětů. "Chlapci" byli jako svatá inkvizice - brali všecičko.

A také se provalilo, že téměř nerozeznatelná dvojčata mají několik setrvalých parťáků, dílem pomocníků do loupeží, zčásti ochotných dopravců nebo i překupnických zprostředkovatelů. Významný byl např. muž v letech Martin Arněta s poměrně mladší přítelkyní Miriam Bernou, zvanou Manon. Nebo tenkrát čtyřicátník Jan Prskavec.

Jejich výpovědi - a chování - představovaly neustálé komplikace.

o o o

Příkladně Jan Prskavec:

"Stížnost proti usnesení č. to a to ze dne toho a toho:

Podávám stížnost z důvodu toho, že jsem si vědom trestného činu pouze se škodou maximálně Kčs 9 000.

Tato skutečnost může naplnit podstatu § 132, odst. 1.

Jestliže obviněná Berná způsobila značnou škodu, tedy s tím nemám nic společného a je to jen její samostatná činnost. Proto žádám, abych byl s jejím případem značné škody vyloučen. Získané peníze mám správně sečteny a uvedenou částku jsem uváděl i na věci, které jsem pořídil ..."

Nebo Martin Arněta:

"Pane prokurátore!

Odvolávám se proti usnesení ze dne .., které jsem dnes dostal. V závěru je psáno, že jsme soustavně vyhledávali bratry Světlohlavovy. Kpt. ... toto píše na závěr. Chci vědět jak k tomu došel a proč je tak přesvědčen, že jsme je soustavně vyhledávali. Při průjezdu Rovinkou, když jsme jeli přes Svratku jsme byli naopak přemlouvání já a Miriam, vždy něco věděli a potřebovali tam dovézt. Oba ten kraj neznáme, natož hospody. Potřebovali auto a já jel, ale nikoho jsem nepřemlouval. Když jsem byl konfrontován s Jiřím Světlohlavem, měl jsem již tehdy dojem, že výslech je veden tendečně proti mně. Jestliže mě navštívíte, řeknu vám detaily ..."

o o o

Bratři, kterým začali muži zákona důvěrně říkat Blonďáci (bylo to i proto, že je delší dobu - zvláště ve "vazebních stejnokrojích" - nedokázali jednoznačně rozlišovat), celkem s úřední mocí spolupracovali. Pouštěli fakta o fungování "pracovního týmu", vyznačovali se podrobnou pamětí k souhrnu "ran", jež měli na svědomí (v obžalobě pak bylo uvedeno 135 položek, krádeží či podvodů) a v mnoha ohledech doplňovali znalosti uniforem, přiznávali i dílčí větší škodu.

Václav: "Provedli jsme asi 20 vloupání. A proč třeba zrovna Slavíkov? - Víte to já nikdy předem nevěděl určitou obec nebo dům. Šel jsem vždy takovou trasu 30 kilometrů tam a zase 30 kilometrů zpátky a na co jsem příhodného narazil, to jsem udělal. Byl tam žebřík, využil jsem to a v patře rozbil okno. Prohrábnul jsem to tam. Šli jsme po penězích. V osamělých domcích. Přespali jsme třeba v kupě sena u Lipnice nad Sázavou. Zlato jsme vozili do Prahy, do Žďáru ..."

Jiří: "Další krádeže jsem prováděl i sám, osobně. S bratrem jsme se vždy zajímali jenom o majetek občanů, nikoliv družstevních nebo státních organizací. Mohli jsme za několik let takto získat okolo 50 000 korun. Jedná se o minimální částku, ale hodnotu 100 tisíc zřejmě nám tato naše činnost nepřinesla. Mým koníčkem je sbírání starých věcí, hlavně skla ..."

Dále pochopitelně vysvitlo, že mládenci sloužili na vojně u pohraničníků a moc dobře se vyznali v tom, jak zmást čtyřnohé chlupaté experty. Sloužila jim kvalitní fyzická kondice, dovedli odběhnout od terče své nenechavosti pohodlně přes deset kilometrů. V zaměstnání jeden v pohodě zastal pracovní úkol obou a nikdo si nevšiml žádné záměny - a tím absence jednoho z bratříčků na pracovišti. Ve "speciálním vedlejším pracovním poměru" střežili, seč to jenom šlo, aby je nikdo neviděl vedle sebe! Atp.

o o o

Ilustrační fotoDokládání jednotlivých lupičských skutků - a proorganizovanost jednotlivých vztahů uvnitř neformální skupiny - před odstartováním soudního líčení i při něm, jak lze z výše uvedeného tušit, nebylo jednoduché - ani krátké. V archivu zabírají všechny příslušné spisy a dokumenty dodnes mezi policisty legendární kauzy vysočinských Blonďáků dobře dva metry vysoký "áčtyřkový" sloupec.

Kromě již citovaných záznamů je tam v závěru k nahlédnutí rovněž tento list (citujeme opět s minimálním krácením a doslovně):

"Drazí rodiče,

je mi zatěžko psát z míst, kde člověk ztratil všechno, svobodu, přátele, lásku a také Vás. Odpustěte nám, že jsme Vás zklamali, hlavně Tebe mami.

Ty jsi nejvíc v životě zkusila ... (a místo) ... aby jsme ti byli ku stáří k radosti, tak jsme Ti to znepříjemnili, ale nezoufej je to naše vina, za kterou budeme sami trpět. Člověk někdy v životě udělá chybu a my jsme ji udělali v našich 31 letech.

Až všechno přejde, chtěli bychom vše napravit, stát se zase řádnými občany, jak se sluší a patří.

To Vám přísahám, že se tak stane ...

Píši též za Jiřího, proto ještě jednou nevěšte hlavu - odpusťte a buďte nám oporou.

Zdraví Vás Václav a Jiří. Děkujeme!"

o o o

Okresní soud - a po odvolání i soud krajské instance - tehdy v roce 1976 (resp. počátkem roku 1977) vyměřil bratrům Světlohlavovým stejnou "osmičku natvrdo".

Oba se již dávno z výkonu trestu vrátili a zdá se, že v dalších policejních análech nemají žádnou čárku. Slib daný rodičům dosud dodržují. K organizovaným kriminálním aktivitám - třeba v rámci okruhů mezi současnými sběrateli starožitností - ani ke kariéře sólových "nenechavých chodců krajinou" se snad nikdy nevrátí. Věřme, že jim to vydrží i nadále.

Jaroslav Kopic  



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |