POLICISTA 11/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra sport |
Vzpomínáte si na dětskou hlášku o tom, jak se panečku třeba mají takoví hadi, kteří leží, i když zrovna někam pádí? - No a už je to tady, tedy přesněji příznivci velocipedů se k tomu dopracovali: mohou na svých kolech ležet, přestože právě někam svižně jedou!
Vloni v srpnovém vydání časopisu Policista jsme pod titulkem Útvar nezdolného zaujetí pro šlapací stroje vyprávěli o partě "věčných kluků" z litoměřického Sportovního klubu policie, kteří podnikli cyklistickou expedici přes nejvyšší a nejnižší bod České republiky (přes Sněžku, resp. skrze Hřensko). Nyní se nám dva členové týmu zapřisáhlých rekreačních sportovců přihlásili s novými bicyklovými zážitky.
Jiří Pilnaj (mjr., policejní rada) a jeho kolega i přítel Vladimír Liška (mjr., vedoucí skupiny spojení a výpočetní techniky) se byli již v roce 1999 během soukromé projížďky na kolech po Alpách podívat ve Švýcarsku na Mistrovství světa HPV - vehiklů hnaných lidskou silou. Viděli tam všemožné šlapací stroje včetně malých letadel šlapadel. A zaujala je lehací cyklistická vozítka.
Následovalo hledání v odborných publikacích, cyklistických časopisech, na internetových stránkách, až to skončilo domluvou s tuzemským stavitelem speciálních kol a přihláškou k účasti v otevřeném Mistrovství Evropy lehacích velošlapů v nizozemském Lelystadu. Jan Slabyhoudek z Roudnice nad Labem zapůjčil vstřícně své dva stroje k tréninku i k samotnému závodu.
"Zpočátku má člověk trochu potíže s udržením rovnováhy," shodují se oba borci při porovnávání vlastností lehacího kola a klasického kostitřasu. Cvičně stačili najet pár stovek kilometrů. "Nedá se to pořádně rozjet, aniž by přitom někdo další nepomáhal. Jestliže chce jezdec pořádně zabrat, rozhýbat kolo do obrátek, a má snahu přitáhnout se rukama, stroj hned zatáčí a cyklista obyčejně okamžitě padá. - Po krátkém tréninku však obtíže s rozjezdem mizí, je to jen otázka, jak rychle si tenkterý cyklista zvykne," pochechtává se v malém odstupu času dvojice kamarádů.
"Na druhou stranu je to kolo podstatně pohodlnější než to, o kterém mluvíme jako o normálním. Není sice vhodné do kopců, na rovině je ale pohodové - i když se mi je nedařilo rozšlapat nad maximálních třicet dvaatřicet kilometrů v hodině. Způsob šlapání je nejprve taky dost neobvyklý a při dvacetikilometrové jízdě jsem se hodně trápil a byl pěkně odrovnaný," vzpomíná s úsměvem Vláďa Liška.
"Způsob jízdy a její výhody se u lehacího kola těžko - takříkajíc nasucho - vysvětlují. Řídítka nejsou důležitá, stačí se přidržovat dvěma prsty. Konstrukce kola, poloha cyklisty, je nejen pohodlná, ale šetří jezdcova záda. Vím, o čem mluvím, protože jsem si přede dvěma roky na kole zlomil obratel. Lehací kolo umožňuje širší, panoramatický rozhled po krajině, můžeme se kochat, aniž je potřeba zvednout víc hlavu. Ježdění na tom kole je doslova leho," přidává argumenty zjevně rovněž spokojený Jirka Pilnaj.
Evropského šampiontu se v létě zúčastnilo podle startovní listiny 263 sportovců z 10 zemí (start. číslo 128 má na památku V. Liška, č. 152 J. Pilnaj). Z osmi nejrůznějších soutěžních disciplín (zvlášť pro kapotovaná a nekapotovaná kola) si "neopláštění" (přesněji kapotáží nekrytí) čeští reprezentanti (jimž s dopravou na vrcholnou soutěž pomohlo Autocentrum Háša z Bohušovic nad Ohří) zvolili 200 metrů s letmým startem a jízdu na 1 hodinu.
Jeden den na bezmála tříkilometrovém okruhu, na němž běžně soupeří tahače nákladních vozů, v sólovém duelu s rychlostí sprintoval V. Liška nejprve 300 "rozjížděcích" metrů, a potom se snažil svoji více než třicetikilometrovou rychlost držet 200 metrů do cíle. Bylo to na průměrné umístění.
Druhý den J. Pilnaj po hromadném startu více než 200 účastníků na vlastní kůži zjistil, když se hned po prvním kole přes něj přehnala všechna kapotovaná kola (jejichž start se odehrál ve druhé vlně s malým odstupem), že bude nejspíš hodně pravdy na následujících srovnávacích údajích: jestliže u klasického kola slouží dvě jezdcova šlápnutí do pedálů k překonání odporu vzduchu a pouze každé třetí k žádanému pohybu vpřed, pak u kol opatřených kapotáží, a tudíž s výrazně lepšími aerodynamickými vlastnostmi, je tomu právě naopak, ze tří otočení pedálovou klikou dvě ženou stroj kupředu a jediné ruší bariéru ovzduší.
Absolutní vítěz hodinovky ujel neuvěřitelných 64 599 metrů (držel průměrnou rychlost přes 64 kilometrů za hodinu!).
Naši závodníci - chybička se vloudila - nebyli klasifikováni, protože si pořadatelé nevšimli nepřítomnosti čipového označení na jejich strojích. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že jsou historicky prvními účastníky oficiálního zahraničního mistrovství uvedených typů kol z České republiky.
A již teď se těší, jak s pomocí ochotných sponzorů (možná s ještě rychlostnějším typem stroje firmy Slabyhoudek) vyjedou příští rok na Mistrovství světa lehacích kol pořádané v sousední Spolkové republice Německo.
- A že případně sami zorganizují první příslušnou cyklistickou soutěž v našich končinách ...
Jaroslav Kopic