POLICISTA 11/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
Málokterá událost vyvolává tolik rozporuplných názorů jako příprava listopadového summitu Severoatlantického paktu v Praze. V následující anketě jsme se záměrně nesnažili zaznamenané výroky vysvětlovat či komentovat, šlo nám jen o to, co nejpřesněji zachovat poměr souhlasných i odmítavých reakcí vcelku náhodně vybraných občanů hlavního města.
Evan Maleninský, montér:
Já bych to zrušil. Každý by pochopil, že po hrozných povodních je celé zemi ouvej, že prostě nemáme na žádné předvádění. Ať si páni generálové přijedou za pár let, až se trochu vzpamatujeme. Když soused vyhoří, tak mu taky nikdo nevyčítá, že nepořádá večírky.
Jindřich Havelka, ekonom:
Já si naopak myslím, že po finanční stránce může být summit NATO přínosem. Jedním z vážných důsledků povodní je obrovský propad v turistickém ruchu. Trochu paradoxně tak zásluhou perfektního povodňového zpravodajství získala Praha pověst zničeného města, v jehož ulicích se morovým tempem šíří nejrůznější epidemie. Znamená to prázdné hotely, zavřené restaurace, hrubé odhady hovoří o tom, že republika oproti jiným sezonám přišla až o milion návštěvníků. A to dělá v devizových příjmech miliardy, které bychom zrovna tak nutně potřebovali. Schůzka vrcholných představitelů NATO může všechno vrátit do normálních kolejí. Pokud vím, přijet má nejen čtyřicet šéfů států a vlád, ale i víc než tři tisíce novinářů. Všichni se budou moci na vlastní oči přesvědčit, že tahle země je pořád krásná a pohostinná.
Dagmar Vlachová, hudebnice:
Je to mužská záležitost. Chlapi sice na armádu většinou nadávají, ale celé hodiny si dokážou vyprávět o tom, kdo kde sloužil a co strašně důležitého se tam událo. To jim nemůžete brát. Ti, co to dotáhli na nejvyšší šarže, milujou manévry, strategické plány, armádní doktríny. A summity. Jsou v tom trochu jako děti, ale na druhé straně, kdo si hraje, nezlobí.
Pavel Hron, chemik:
Poslyšte, ono to možná vypadá zbytečně. V době míru je každá armáda jen žrout peněz, nic víc. Jenže čas do času jde do tuhého. Jasně, spousta lidí říká, že se dneska nemáme čeho bát, žádný potenciální nepřítel neexistuje. Například v roce 1930 to tak jistě vypadalo taky. Sousední Německo, zmítané spoustou vnitřních problémů, se zdálo naprosto neškodné. A o pár let později bylo zle. Já sám zase zažil srpen roku šedesát osm v ulicích Prahy. Nikdy nezapomenu na ten zoufalý pocit bezmocnosti. Obloha plná letadel, v ulicích tanky, lidé s holýma rukama proti kulometům. A okolní svět nad tím alibisticky krčil rameny, podobně jako kdysi v Mnichově. Jsem pevně přesvědčen, že členskému státu Severoatlantické aliance se něco podobného nemůže stát. A to rozhodně stojí za jednu konferenci a za pár výkladů rozmlácených demonstranty.
Marek Šubrt, dělník:
Je to velikášství, nic víc. Docela jako za starých časů. Bolševici taky rádi pořádali přehlídky a sjezdy. Tak se halt předvedeme, i když to bude na dluh.
Jana Veverková, sekretářka:
Mám vážně strach. Zase bitky v ulicích, vymlácené krámy a hořící auta... Kdyby to aspoň bylo v létě, aby člověku nebylo líto vzít si dovolenou a odjet z města.
Milan Charvát, úředník:
Já vůbec nechápu, proč se taková zasedání dělají ve velkých městech. V Seattlu, v Miláně, v Praze... Demonstranti i policejní složky se na to měsíce připravují jako na nějaký fotbalový zápas, stojí to spoustu peněz, napáchá se mnoho škod a někdy může jít i o lidské životy. To je přece od těch sněmujících papalášů náramná bezohlednost. Proč ochromují život v metropolích, když by se klidně mohli sejít na nějakém zámku, takových odlehlých kongresových center, která se dají snadno uzavřít i hlídat, je přece spousta. Někdy mám pocit, že nejde jen o jednání samo, že právě tím popraskem okolo si panstvo připadá důležitější.
Albert Morávek, řidič:
Já jsme pro, jen ať se to pořádá. Přece se nenecháme zastrašit partou nějakejch pouličních křiklounů. S nima se nikdy nikdo nedomluví, pokusy snaživejch politiků o dialog jsou směšný. Protože oni se nechtějí domlouvat. Chtějí dělat binec, chtějí se prát a ničit. Mají to mít. A doufám, že dostanou, co proto.
Jarmila Pechlátová, zdravotnice:
Kdysi mi termín lidská práva připadal ušlechtilý a posvátný. Dnes už ne. Málokteré slovní spojení se za pár let dokázalo tak dokonale zprotivit. Myslím, že alespoň u nás, už dávno nejde o práva utlačovaných proti zločincům, ale docela naopak. Ve jménu lidských práv jsou na tom oběti trestných činů mnohem hůř než pachatelé. Poctivý slušný člověk se spravedlnosti nedovolá, zatímco s každým hulvátem a surovcem se jedná v rukavičkách. Při zasedání měnového fondu byly dokonce zřízeny komise, které v ulicích dohlížely, jestli těm metačům dlažebních kostek a zápalných lahví někdo neubližuje. Fuj! Policistu můžou páni demonstranti klidně ukopat k smrti, ale běda, jestli ve vyšetřovací vazbě nedostanou včas svačinu nebo jim strážce zákona střihne pohlavek. Já bych jim dala! Na hrubý pytel hrubou záplatu. Ono by je to vyvádění brzo přešlo.
Karel Fabián, student:
Takový summit mi připomíná Jurský park. Vážně, je to zjevení ze starých časů, kdy snad ještě poštu rozváželi koně. Proč pořádat podobné schůzky dnes, v době internetu? Vždyť všichni účastníci by mohli klidně sedět v pohodlí svých pracoven, vzájemné spojení by fungovalo dokonale, nemuseli by pospávat při zdravicích a nudných referátech, ale dalo by se skutečně jednat k věci. Někdy se mi zdá, že moderní komunikační techniku sice máme všichni k dispozici, ale téměř nikdo ji neumí používat. Jako můj dědeček. Ten, než by zvedl telefon, tak šel radši do sousední vesnice pěšky.
Martin Dvořák, policista:
Soudím, že to bude tvrdé, zvlášť pro kolegy, co se do velkého konfliktu s demonstranty dostanou poprvé. Já už zažil Měnový fond, takže si to dovedu dost přesně představit. V psychologických studiích si přečtete mnoho o chování davu, máme za sebou řadu přípravných školení, prostě teoreticky je to myslím zvládnuté dokonale. Jenže realita je vždycky jiná. V Drdových Hrátkách s čertem ukážou mocnosti pekelné Martinu Kabátovi strašidelné Záhořovo lože, a i pohádkový hrdina se otřese hrůzou. Nenávist zuřících demonstrantů působí podobně. Člověk se nebojí konkrétně o sebe, ale padne na něj úzkost z toho podivného masového šílenství. Civilizace, vzdělání, kultura, všechno odpadne jako tenký nátěr a zůstane jen jakási prehistorická agrese a zloba. Takový zážitek zapůsobí mnohem víc než nějaká rána kamenem nebo baseballovou pálkou. Kdyby vystupňovaný davový běs náhodou pozorovali návštěvníci z kosmu, tak by nejspíš otočili hvězdolet a lidský druh navždycky vyškrtli ze sféry zájmu.
Eliška Opatová, prodavačka:
Nevím jakou mají tyhle parády cenu. Chleba levnější nebude, spíš naopak. Pracuju na Pankráci u soukromníka, a ten už předem plánuje neplacený volno. Zavřenej krám znamená nižší tržby, ani prémie nebudou. Jak k tomu přijdu?
Štěpán Čolek, lékař:
Já jsem pro, jen ať se to koná. Nejsem žádný armádní fanda, vojnu jsem nikdy rád neměl, lampasy a hvězdy na výložkách mi neimponují. Ale je tady ještě jedna věc, které mě štve mnohem víc. To naše opatrnictví. Jistě znáte ty názory: Jen ať se proboha nezapleteme do něčeho, co by nám mohlo uškodit. Příjezd dalajlámy určitě rozzlobí čínské obchodníky, vysílání Svobodné Evropy může urazit islámské teroristy, knížka anekdot zcela jistě naruší naše vřelé vztahy s nějakým mocným ochráncem. A tak dál. Ruce pryč od podobných věcí, jen ať se nestane nic zlého. Trochu to připomíná člověka, který nikdy nezašel do lesa, jelikož se bojí klíšťat, nechce cestovat, protože by se mohl srazit vlak nebo spadnout letadlo, vlastně vůbec nevychází na ulici, neboť je to hazard, spoustu lidí už přece přejelo nějaké auto. Jasně, je na tom kousek pravdy, ale co s takovým životem? Někdy je zkrátka nutno hodit obavy za hlavu. Jsme svéprávný stát, když už jsme se jednou rozhodli summit uspořádat, tak ho uspořádáme, a žádný strašpytel nám to nebude zakazovat.
Ivan Mudroch, právník:
Po pravdě řečeno, dost mi vadí, že se v souvislosti se summitem mluví jen o penězích nebo o demonstracích, jako by šlo o nějaký karneval. Jenže tohle zasedání je dost důležitá věc. Půjde o bezpečností program světadílu na spoustu příštích let, bude se připravovat rozšíření o nové členské státy, zkrátka v Praze se budou doslova spřádat dějiny. A to snad za trochu nepříjemností stojí.
Zaznamenal
Antonín Jirotka