POLICISTA  9/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

vzpomínka


Policista prap. Ján MATA (39) zahynul v pátek 2.8.2002 při plnění služebních povinností ve stanici Muzeum pražského metra."Zažil jsem s ním při službě, zrovna na Muzeu, jak dvě cizí dámy, tedy španělské turistky, chtěly něco vědět a on se s nimi hned dal suverénně do řeči. Vysvětlil jim do detailu, co je zajímalo, a ony mu o překot děkovaly a odcházely. Pak se najednou po nějakých deseti metrech zarazily, zřejmě jim se zpožděním došlo, že nejsou doma v Madridu, a obracely se k nám a znovu mu hlasitě vyjadřovaly díky. A ukazovaly palcem nahoru, že je jednička, že byl skvělej, že jeho španělština je naprosto na úžasný úrovni. - Člověk se vedle něj cítil dobře, svými jazykovými schopnostmi zvedal naši prestiž ...

Největší pochvalu a nadšení pro něj představoval okamžik, když se ho jiný cizinci vážně ptali, jestli se náhodou nenarodil někde v Latinský Americe. Nejspíš tam někam seděl akcent jeho španělského vyjadřování. Přitom to byl rodilý Pražák, který nám občas vyhrožoval: jsem v jádru klidnej člověk, ale mám po tátovi horkou slovenskou krev, já se dovedu rozčílit. A nikdy to pořádně nepředvedl, protože to byl přededvším strašnej dobrák, někdy až moc důvěřivej. Každému by pomohl. Kamarád se vším všudy ...

Dokázal se dobře domluvit i anglicky, jenomže víc ho zajímaly exotičtější jazyky. Španělštinu dělal na jazykovce, čtyři roky ji studoval na Policejní akademii, směřoval ke státní zkoušce, měl nějaký jazykový certifikát prvního stupně ze španělský ambasády. Na podzim chtěl ještě stihnout druhý stupeň, než pojede na Kubu. To byl jeho několikaletý sen. Cestu měl naplánovanou na prosinec leden, chtěl spojit starou a novou dovolenou, pobýt tam delší dobu, dostat se do rodin a poznat to prostředí trochu neoficiálně, zevnitř ...

Říkali jsme mu Juan, pro jeho posedlost španělštinou, nebo Maťák, nebo taky Mýdlový princ - byl až přehnaně čistotnej ...

Aby pro nás - a pro mírumilovné zahraniční návštěvníky - byla Praha nejen krásná, ale i bezpečná, to byla také profesionální snaha prap. Jána MataA byl to šílený plánovač, systematik a puntičkář. Rok dopředu měl vždycky všechno přesně rozvržený, skutečně asi po jednotlivých hodinách. Kdy se musí třeba nechat očkovat, kolik a kdy musí mít našetřeno. Přitom podporoval rodiče na venkově, viděl se v pražské desetileté neteři Veronice, pořád o ní mluvil. Když si koupil novou televizi, měl kabelovku se španělskými televizními stanicemi, odvezl tu původní funkční bednu ke své mladší sestře a klasika: to je pro malou, oznámil, ale mám jedinou podmínku - bude se učit španělsky. Poslední dobou chodil každý týden na taneční hodiny, učil se nějakou salsu a merenge, španělský tance. To byla taky příprava na Kubu, už nám nadšeně ukazoval zvládnutý kroky a kreace ...

On měl snad všechno nachystaný do puntíku, pracoval se třema kalendářema. Do jednoho si psal služby, pracovní úkoly, z toho si něco přepisoval do osobního diáře a třetí, velký kalendář měl doma na stole, tam se mu protínaly všední povinnosti, kdy zaplatit jakou složenku, se soukromými cíli, grafy, linkami ...

Byl velice příjemný, nezkazil žádnou legraci, bylo na něj stoprocentní spolehnutí. Co slíbil, tak to přesně tak bylo. A přitom byl zároveň nesmírně kamarádský i svérázný, opravdu se s každým strašně rád bavil, kdekomu třeba vysvětloval své cestovatelské touhy a hele, věčně informoval lidi kolem sebe, zase jsem se naučil nějaký nový slovíčka. - Tím je to celé horší. Tohle už neuslyšíme. Díru, která po něm zůstane, nemá nikdo šanci zaplnit. - Teprve až když není, uvědomíte si, že nikdo jiný takový už mezi námi nikdy nebude ..."

Na blízkého kolegu mj. vzpomínají  
nprap. Zdeněk Ryšavý,  
prap. Petr Vach  
a por. Rudolf Horák.  
Zaznamenal Jaroslav Kopic  



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |