POLICISTA 9/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra jak to chodí jinde |
V souvislosti s novelou trestního řízení a dalšími úvahami o jeho rekodifikaci se veřejnost zaobírá otázkou institutu poroty. Tento institut je známý zejména z angloamerického právního systému a do povědomí veřejnosti je transformován prostřednictvím filmových a televizních děl. Objektivní hodnocení tohoto institutu by znamenalo analyzovat právní a historicky politický systém. Smyslem tohoto článku je však pouze zkrácená informační analýza.
Americké i anglické plně kontradiktorní hlavní líčení je dvoufázové, v první fázi se projednává toliko otázka viny. Teprve byl-li obžalovaný uznán vinným, následuje druhá fáze, ve které soudce, který proces řídil, rozhodne o trestu. Této druhé fáze se může zúčastnit i porota. Smyslem porotního systému je určitý způsob zapojení laické veřejnosti do výkonu soudnictví. V zemích, kde převládá anglo-americký právní systém, je chápána porota jako nejdemokratičtější a nejúčinnější prostředek vyvažující zájem státu stíhat a trestat trestné činy a zájem občanů na ochraně a dodržování základních práv.
V USA je počet porotců různý podle státu, od 6 do 15, zatímco v Anglii je jich 12. Americký způsob výběru je zvláštní tím, že šerif sestaví seznam asi 200 až 300 osob na základě např. volebního seznamu. Již tímto výběrem lze ovlivnit průběh případného procesu, což se stává zejména u trestných činů s rasovým, náboženským, profesním či jiným aspektem. Sociální složení porot zřídka odpovídá sociálnímu složení obyvatelstva v daném státě. Z tohoto počtu soud vybere asi 50 občanů pro konkrétní případ. Státní zástupce i obžalovaný mohou těmto potenciálním porotcům klást za přítomnosti soudce otázky. Občané, proti kterým nebyla vznesena námitka ze strany státního zástupce či obžalovaného, se losují. Vylosovaní pak skládají přísahu. Státní zástupce i obžalovaný tedy mají možnost ovlivnit složení poroty.
V USA je porotní proces povinný u všech trestných činů, na které se vztahuje pravomoc federálních soudů. U ostatních trestných činů stíhaných soudy jednotlivých států musí obžalovaný získat souhlas nejen soudce, ale i státního zástupce. Jde-li však o trestný čin, za který nelze uložit trest vyšší než 6 měsíců odnětí svobody, nemusí se ani vytvářet podmínky pro ustanovení poroty. Tato situace nastává velmi často. Volba obžalovaného, zda věc projednávat před porotou, či nikoli, je do značné míry rozhodnutím taktickým. Obžalovaný, popř. jeho právní zástupce v případě řízení před samosoudcem by měl posoudit, který soudce bude věc projednávat a jaký bývá jeho vztah k podobných trestným činům.
Soudní řízení za účasti poroty je náročné finančně, personálně i časově. To je další důvod, proč se tímto způsobem projednává jen část případů. Oficiální údaje se liší, ale shodují se na 10 - 15 procentech.
Jak je to u ostatních trestných činů? Záviděníhodné je spektrum institutů, které uvolňují ruce soudům, zejména u méně závažných trestných činů. Soud vyrozumí o podané obžalobě obžalovaného a vyzve jej, aby se vyjádřil, zda je vinen ve smyslu obžaloby (tzv. "plea of guilty"), nebo zda vinu popírá ("not guilty"). V prvním případě odpadá soudní projednávání otázky viny a soudce rozhodne jen o trestu. Odhaduje se, že v celostátním průměru 80 až 90 % věcí, v nichž byla podána obžaloba, skončí tím, že se obžalovaný prohlásí "vinen". Zajímavý a často využívaný je institut "přiznání viny", který se realizuje buď přiznáním viny obžalovaného před přečtením obžaloby, anebo formou dohody advokáta se státním zástupcem, tzv. "plea bargaining". I zde se liší oficiální údaje, kolik případů je takto ukončeno před vlastním zahájením procesu, ale úvaha se pohybuje kolem 75 % (rozuměj z 10 - 15 % k soudu připuštěných).
"Plea bargaining" má však i nevýhody. Někdy státní zástupci formulují obžalobu přísněji, aby při jednání s obhájcem mohli slevovat (tzv. "overcharging"). Vytýká se, že obhájci často přemlouvají klienty, aby v očekávání mírnějšího trestu uznali vinu i v případech, kde by jinak při projednání před soudem měli naději na zproštění viny.
Nestrannost poroty je chráněna v průběhu celého procesu tak důsledně, že její členové např. nesmějí ani vědět, zda obžalovaný má záznam v rejstříku trestů. Stejná "nestrannost" se vztahuje i na soudce, který proces řídí bez předchozí znalosti případu a osoby obžalovaného. Soudce procesu předsedá, řeší nedorozumění, vylučuje a připouští důkazy. Může rovněž klást otázky, ale tento postup bývá často kritizován. Soudce se vůbec nezabývá trestním spisem, který vznikl v přípravném řízení.
Porota je skupina laiků, a proto jedním z nejdůležitějších úkolů soudce je porotcům objasnit základní znaky trestného činu, které musí být naplněny, aby se porota mohla vyslovit pro vinu, polehčující či přitěžující okolnosti, popř. jiné důležité skutečnosti. V některých zemích může soudce rovněž zhodnotit dokazování, případně vyslovit svůj názor. V žádném případě však nesmí porotě naznačit, jak má rozhodovat. Porotci pak rozhodují o vině či nevině obžalovaného tajným hlasováním bez přítomnosti jiné osoby. Doba na rozhodnutí není určena, může trvat několik hodin i dní. Rozhodnutí o vině či nevině musí být jednomyslné, snad s výjimkou Anglie, kde se připouští většinové rozhodnutí. Porota má možnost rozhodnout trojím způsobem:
Zkušenosti ukazují, že porotci téměř vždy vyjadřují uspokojení s touto činností. Uvědomují si, že společnost je pověřila významným úkolem, a jsou spokojení s tím, že jej dobře splnili. Obžalovaní, a to dokonce i ti, kteří tvrdí, že jsou nevinní, si pouze ve výjimečných případech stěžují na porotce, kteří rozhodli o jejich vině.
Ať už hodnotíme poroty kladně či záporně, nelze je systematicky zařadit do našho stávajícího právního řádu.
Pplk. JUDr. Miroslav VOKÁČ