POLICISTA 9/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Březnové jitro bylo lezavé, za oknem se sypal mokrý sníh a nejspíš i přituhlo. A paní Horáčkové se pranic nechtělo zpod duchny, třebaže na starých pendlovkách už odbila osmá a ona si v duchu nadávala prachšpatných hospodyň, že ještě ani v kuchyni nezavlažila ve sporáku a nepostavila konvici na ranní meltu. Z postele ji vytáhlo až tiché, ale vytrvalé ťukání na dveře: a dětský hlásek, jenž se z chodby ozýval a který znala. Pohůnkovic Miládka, uvědomila si paní Horáčková. Copak se děje? Pětiletá dcerka sousedů z druhého patra olomouckého činžáku zřejmě natahovala až k pláči a sedmdesátileté důchodkyni babičkovské pudy prostě nedaly. Natáhla papuče, vklouzla do obstarožního županu a cupitala do předsíně, odemkla a otevřela.
"Mama s tató pořád spijó," žalovala místo pozdravu, "a my máme hlad!"
My, to znamenalo její maličkost a šestnáctiměsíčního bráchu Josífka, jehož hladový ryk pronikal ze sousedního bytu víc než výmluvně.
"No, tak musíme vaše probudit," udiveně usoudila stará paní. A protože ji malá Miládka popadla důvěřivě za ruku, vykročily pospolu. Měly to jen pár kroků: prošly předsíní, pak paní Horáčková stydlivě nakoukla do pokoje, který Pohůnkovi používali jako ložnici a kde spávala s rodiči také obě děcka.
"Tož vstávejte, ospalci," spustila Horáčková na sousedy zhurta, ale úsměv jí zmrzl na tváři.
Bývala kdysi sestrou v nemocnici, před válkou. A měla tedy v oku, kdo ještě žije a kdo to má už za sebou.
"Víš co?" řekla roztřeseně Miládce. "Vezmeme Jožinka a půjdeme vedle. Najíte se u mě, v neděli jsem pekla kukelke a ostalo mi ještě pár. Máš ráda makové?"
Rychle doma zatopila, uvařila meltu, vyštrachala ve spíži mléko a buchtičky. Děti se s chutí najedly, Jožin ztichl a spokojeně si broukal na kanapi. A paní Horáčková se vykradla z bytu: zaťukala u domácích, vysvětlila jim, oč jde. Teď mohla popustit uzdu svému zděšení. K telefonu ji sice nepustili, ale policii zavolali. Taky je to sebralo. Dva mrtví v domě: to je ale nadělení, křižovala se pak Horáčková na chodbě v hloučku dalších nájemníků. Zlé zprávy se šíří rychle.
Byt manželů Pohůnkových měl dva pokoje, kuchyni a kompletní příslušenství, zařízení ale bylo spíš spartánské. Pohůnkovi byli mladí a nastěhovali se nedávno - a v padesátém roce se slušný nábytek vyvažoval málem zlatem a sháněl přetěžko.
Josef Pohůnek, osmadvacetiletý číšník, ležel naznak na posteli a hlavu měl prostřelenou zpředu, z bezprostřední blízkosti. Zřejmě ve chvíli své smrti poslouchal rádio, jež i teď ještě tiše hrálo. Jeho žena Ludmila ležela na podlaza, na perském běhounu u čela postele. I ona měla prostřelenou hlavu: v tomhle případě ale vrah střílel z většího odstupu.
Vedle postele stála židle, odsunutá od jídelního stolu, na němž zůstal popelník s několika cigaretovými nedopalky. Podle svědků, kteří manžele znali, žádný z nich nekouřil: zřejmě je tedy na místě nechal vrah. Vzbuzovalo to dojem, že před činem na židli seděl a s mrtvým si povídal. Museli se tedy asi znát...
Byt zjevně někdo spěšně prohledal: skříně a zásuvky zůstaly pozotvírené, prádlo i část nádobí hledající ve chvatu vyházel a nechal ležet na zemi. Kriminalisté soudili na loupežný motiv obou vražd: nicméně tajemstvím zůstávalo, co tak cenného mohl vrah v chudém příbytku hledat, aby to stálo za dva lidské životy.
Na podlaze se našly dvě vypálené nábojnice ráže 6,35 mm, kolem mrtvé ženy ležely rozkutálené mince, po stolem odřená peněženka. Prázdná. Na dětské židlička ležela čistá plena - s velkou skvrnou od krve. Zřejmě se do ní otřel vrah, ale dalo se usoudit na jediné: velikost jeho ruky...
Pitva potvrdila původní předpoklad o příčině smrti: průstřely lebky a devastující zranění mozku. Ludmila Pohůnková měla navíc v obličeji zřetelné oděrky, natržený úpon levého ušního boltce a na jejím pravém spánku zůstaly namodralé stopy po úderu pistolí. Jak usoudil znalec, zbraň, kterou ji pachatel před výstřelem zřejmě srazil, byla značky DUO nebo FN.
Jak se zjistilo z výpovědí svědků, vrahova kořist nebyla dočista tak ubohá, jak zprvu kriminálka soudila: mrtvý totiž přišel o masivní zlatý prsten se zeleným kamenem, zřejmě smaragdem, který nosil na pravé ruce. Pyšnil se také kapesními hodinkami slavné značky Schaffhausen, ty zmizely rovněž - a nenašla se ani ocelová kasička, v níž prý manželé přechodávali hotovost. Údajně dosti značnou, neboť oba pilně šmelili.
V roce 1950 se nedostávalo takřka všeho a černý trh kvetl, třebaže ve stranickém tisku tvrdili něco jiného. Pohůnek pracoval jako číšník v lepším podniku a vědělo se o něm, že dokáže leccos sehnat. Jeho žena zůstala po porodu menšího z dětí doma a starala se o domácnost. Byt jim sloužil nejen k bydlení, ale i jako neformální obchůdek: dnes a denně tam přicházelo hodně lidí, jichž si v domě nikdo moc nevšímal: nezamykalo se, domácí už jen v hrůze čekali, kdy jim činžák znárodní. A obchodní partneři se objevovali zpravidla pod rouškou tmy.
Době úmrtí, již prosektor stanovil na rozmezí mezi dvacátou a třiadvacátou hodinou, odpovídalo i svědectví druhého souseda Pohůnkových. Vzpomněl si totiž, že kolem půl desáté večer, zrovna když skončil v rádiu přenos hokejového utkání, slyšel od Pohůnků nějakou divnou ránu. Výstřel?
Verze, jíž se olomoucká kriminálka začala zabývat, byla prostá: pachatel, nejspíš Pohůnkův kolega z čerhé trhu, potřeboval peníze, a ježto usoudil, že u manželů Pohůnkových jsou, pod nějakou záminkou se jim vetřel do bytu, poseděl, pokouřil, pohovořil - a pak je chladnokrevně odstřelil. V místnosti, kde tou dobou nepochybně spaly obě děti, jež měly postýlky v druhém koutě pokoje! O chladnokrevnosti - či spíš cynismu - pachatele takový fakt nepochybně vypovídal: nicméně na jeho vypátrání a usvědčení to bylo málo. A stop zanechal vrah ještě míň. Zbraň si odnesl, žádné použitelné otisky na místě nezůstaly, nedopalky cigaret měly značku, již tou dobou kouřil v Československu každý druhý. Nikoho podezřelého si v domě žádný z nájemníků nevšiml: vrah odešel tiše, dveře bytu zaklapl, ale nezamkl, klíče obou manželů zůstaly v předsíni na malém vyřezávaném věšáčku. Z druhého patra do přízemí seběhl zřejmě jako myška, nejspíš si ani nerozsvítil: večer byl úplněk, teprve k půlnoci se zatáhlo a začalo chumelit.
Vyšetřování se vleklo: desítky výslechů všemožných svědků nepřinesly sebemenší posun vpřed, město ovšem vraždami - kousek od náměstí, považte! - žilo a fámy se šířily. Tím spíš, že za oněch časů se o kriminalitě v tisku moc nepsalo a lidé byli odkázaní jen na šeptandu. Po třech týdnech se už zdálo, že celé vyšetřování ustrnulo na mrtvém bodě a z dvojnásobné vraždy se stane to, čeho se kriminalisté bojí jak čert kříže. Pomník. Nevyřešený případ, který straší zasvěcené ještě po letech...
A pak znenadání vstoupilo do hry to, co prý přeje připraveným. Náhoda. Štěstí.
Kriminalisté, kteří poslední dobou neznali noci ani neděle a do úpadu pracovali na případu, jsou jen lidé. A když je dva kamarádi z policejní branže pozvali do vinárny na oslavu svátku jednoho z nich, neodolali. Potřebovali se odreagovat, vypnout.
Zábava v útulné olomoucké vinárně se slibně rozjela, společnost u stolu se rozrůstala, přidali se i přátelé a známí jiných profesí. Bylo veselo, pilo se i zpívalo, ale nakonec stejně přišla řeč na nevyjasněný dvojitý mord. Civilové byli zvědaví, jenže kriminalistům do řeči dvakrát nebylo... Jednak se neměli čím chlubit, jednak je vázala povinnost profesionální mlčenlivosti. Jenže, jsme v Čechách, přesně řečeno na Moravě, nejpřesněji ovšem na Hané. Rozkecá se všechno.
"Proklepli jsme všechny legální pistolníky na okrese, v kraju - i na celé Moravě. A nic. Jó, kdybych tak teď mohl prověřit všecky chlapy, co tady v Holomóci a okolí tajně majó ještě z války pistoli šest pětatřicet tajně. Někde doma za trámem," vzdychl smutně šéf vyšetřovacího týmu.
Téma bylo nastoleno, každý se k němu hodlal vyjádřit. Objevovaly se nápady zcela nesmyslné i skoro reálné, až se ujal slova vedoucí vinárny, pan Vymětal, růžolící dobromyslný tlouštík. Vzpomněl si totiž, že o jednom chlapíkovi s načerno drženou "pistolkó" by možná věděl. A ten ji nemá za trámem, ale nosí hezky pod sakem...
"Tož Francek Otáhal, toho přece znáš, ne?" hučel do šéfa kriminálky. "Na konci války se dal k partyzánům, bojoval prý někde na Zlínsku, no tož... Dneska je na okrese úředníkem, velký soudruh... Rozvedl se teď se svó staró a vzal si nějakó děvčicu z Jihlavy, takovó macató..."
Kriminalista pořád nevěděl, odkud vítr fouků a kudy se Vymětal chce dobrat k inkriminované pistoli, ale mlčel - a dočkal se.
"Seděl tady, není to tři neděle - a že abych mu poščál nějaké peníze," nafoukl se vinárník.
"A poščáls?" zahlaholil nejnamazanější z hostů, jenž zaslechl jen poslední slova. "Jak ťa znám, tak´s mu nakašlal, škrťo..."
Vinárník se otázku rozhodl ponechat bez odpovědi. Místo ní důvěrně špitl do šéfova ucha, že při návštěvě vinárny měl zmíněný Otáhal nade vší pochybnost pistoli při sobě. Malou, nenápadnou, ale výhrůžně lesklou. Nosí ji prý za opaskem kalhot, a když si svlékl u stolu sako, vinárník, jenž ho osobně obsluhoval, ji nemohl přehlédnout.
No, oslava se ještě protáhla, ale historku o pistolce za pasem si šéf olomouckých kriminalistů zapamatoval - a hned ráno sebral dva chlapy a vyrazil s nimi na okres. František Otáhal byl vedoucím dopravního referátu a v očích svých i cizích "velké zvíře", na nějž není záhodno si dovolovat.
Zprvu se k návštěvě choval blazeovaně, když ale shledal, oč běží, jal se střečkovat a vyhrožovat známostmi a svou partyzánskou minulostí. Nakonec ovšem pistoli dotčeně vytáhl ze zásuvky psacího stolu a posupně hodil před komisně hledící návštěvníky.
"Klidně si ten krám vemte, ale já ty lidi nezastřelil!" ječel na ně Otáhal. "Já je vůbec neznám! A zbraň jsem nikomu nepůjčil, to bych neudělal! Že nemám zbrojní pas? Neměl jsem čas si ho vyřídit, ale snad si nemyslíte, že mně by ho nedali? Během tří dnů ho možu mít!"
U Otáhalova tchána v Jihlavě se při domovní prohlídce našly Pohůnkovy zlaté hodinky: neměl ani potuchy, že na nich lpí krev, nijak je neskrýval, zeť mu je prý daroval...
Balistická expertiza prokázala, že manžele Pohůnkovy zabily nade vší pochybnost kulky vypálené z Otáhalovy pistole - DUO ráže 6,35 mm. Vrah zapíral zarytě, ale nakonec se pod dojmem zdrcujícího důkazu rozpovídal. Tvrdil, že na svůj čin se nikterak cílevědomě nechystal. Potřeboval peníze a vcelku mu bylo lhostejné, kde a jak je sežene. Zvykl si žít na vysoké noze a finančně se vyčerpal rozvodem, po němž musel opustit společný byt, a následující svatbou. Svou mladičkou novomanželku okouzloval před sňatkem velkorysostí, a teď najednou začínal mít hluboko do kapsy. Sháněl tedy půjčku, obcházel známé, u nichž předpokládal, že by mohli být při penězích, ale všichni ho odmítli založit.
A tak, nevěda, jak dál, obcházel hospody a vinárny a pil. Do úřadu vzkázal, že marodí, s neschopenkou si starosti nedělal. Však mu nějaký doktor ještě rád papír napíše!
Zahrál si karty, v blahé představě, že by jeho trable mohlo vyřešit třeba oko nebo plátýnko, ale dopadl jak sedláci u Chlumce. Jen mu přibyl další, "čestný" dluh. Pár tisíc.
Trochu se přiopil a hloubal, jak dál. A vzpomněl si - úplně náhodou - na číšníka Pohůnka: po válce bydleli kdysi v jedné ulici a Pohůnek býval samé peníze. A teď přece pingluje v Grandu, tam se točí prachy... Určitě má, i teď, takoví jako on přece kvůli režimu nezchudnou...
Vydal se na starou adresu, kterou si pamatoval. Vešel do domu někdy kolem osmé, už se dávno setmělo a ulice tehdy bývaly osvětlené jen minimálně: nikdo ho neviděl, tím si byl jist. Vyšel do druhého patra, zazvonil, otevřeli mu, pozvali dál. Ale když začal o penězích, Pohůnek se mu vysmál.
"Neřekl, že nemá, smál se, a že nedá, parchant," svíral pěsti ještě u výslechu.
Seděl na židli u Pohůnkovy postele, pingl poslouchal muziku z rozhlasu, dávaje najevo, že audience skončila. A Otáhal měl najednou před očima rudo. Za revoluce postřílel hezkých pár Němců, nácek, stará bába, všechno jedno. Dobrý Němec, mrtvý Němec, říkal ještě teď. Střelit člověka není těžké, jde o zvyk, kasal se v hospodě. A nelhal. Vytáhl pistoli z kapsy a vpálil Pohůnkovi jednu do hlavy. Jeho ženu, která poklízela u postele, střelil taky, jenže netrefil tak dobře. Upadla, ale začala se zvedat. Hlavní pistole ženu prudce praštil do spánku, levou rukou ji popadl za vlasy a její hlavou uhodil o podlahu.
"Šlo to raz dva, děcka se ani nevzbudily," pochvaloval si.
Prohledal byt, stáhl mrtvému prsten, sebral hodinky a ve skříni zamčenou kasičku, k níž nenašel klíček. Prohledal i prádelník a šuplata, ale víc peněz už v bytě neměli - anebo je on nedokázal ve spěchu najít. Odjel pak do domku své první manželky, kde občas ještě nocoval. Pokladničku vypáčil. Našel v ní 6800 korun. Takové zklamání! Čekal podstatně víc. Jeho potíže se rozhodně nevyřešily.
Odjel ale do Jihlavy za svou druhou ženou, peníze jí dal, tchánovi velkoryse věnoval hodinky. A prsten prodal v Praze překupníkovi, s nímž se seznámil v jedné obskurní putyce.
Dostal za ně dvacet tisíc, vydržely mu týden.
Do chvíle zatčení byl přesvědčen, že nebude nikdy vypátrán.
Že kriminálku přelstil, neudělal přece žádnou chybu. Tři týdny po vraždách už ale bolestně potřeboval další peníze. A protože mu to napoprvé tak vyšlo, uvažoval, že by mohl vyzkoušet štěstí znovu. Ve městě musí být přece spousta lidí, kteří mají doma peníze. Jenom si musí líp vybrat oběť - a nespokojit se s pakatelem...
"Byl to hnusné keťas, nezasloužil než kulku," zkoušel to zásadově, politicky, po partyzánsku.
Taky se vytahoval známostmi, ale všichni soudruzi od něj dali ruce pryč. Partyzáni už pomalu vycházeli z módy.
Jan J. VANĚK