POLICISTA 9/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra sport |
Na letošním mistrovství světa od 2. do 17. července ve finském Lahti české střelectví sklízelo mimořádné úspěchy. Zatímco z minulého MS střelci přivezli pět medailí, letos vedení Českého střeleckého svazu po prvních úspěšných dnech nesměle uvažovalo o deseti. Nakonec 40 reprezentantů ČR (z toho 10 v juniorských kategoriích) získalo 21 vzácných kovů - v tom devět nejcennějších - a čeští sportovní střelci se tak zařadili v konkurenci více než 2000 závodníků z 98 zemí na neuvěřitelné čtvrté místo na světě, hned za Rusko, Čínu a Německo, ale například před USA!
Pro české střelectví to byla i jinak historická událost: měli jsme už v minulosti mistry světa v disciplínách největší světové střelecké organizace ISSF, avšak tentokrát poprvé stanula na stupni nejvyšším česká střelkyně, Kateřina Kůrková. Ač věkem ještě juniorka (narozena 17. 11. 1983), v závodě ze vzduchové pušky na 10 metrů fantastickým výkonem 399+103,1 bodu získala v kategorii žen zlatou medaili a kvalifikační místo pro olympiádu v Aténách.
Katka sice už zaznamenala nejeden mezinárodní úspěch v juniorské kategorii, její otec a trenér Petr Kůrka upozorňoval, že spolu s Němkou Sonjou Pfeilschifterovou jsou dvě technicky nejlepší střelkyně světa, ale přesto takový úspěch v nejdůležitějším závodě nikdo nečekal.
Novopečená mistryně světa bydlí v Plzni a je členkou tamního oddělení kulové střelby resortního sportovního centra Odboru sportu Ministerstva vnitra (jehož členové získali 9 z uvedených 21 medailí). Milé a pohledné, spíš drobnější dívky jsme se zeptali, jaký je to pocit, být mistryní světa.
Když se to člověku rozleží, tak velmi zvláštní. Ale rozhodně dobrý.
Co jste za titul dostala?
Od Nokie jako od sponzora jsem dostala nový telefon, od střeleckého svazu vypsanou odměnu. Ale nejvíc mě potěšilo pěkné uvítání doma i tady, ve středisku a v klubu, kluci uspořádali oslavu. Několikrát ročně střílím také za německý klub v Koburgu. Poslali mi krásnou kytku. A můj přítel je mimo republiku, tak mi přál jen na dálku.
Jaký byl váš mistrovský závod?
Určitě nejtěžší v životě. Když už to člověku jde, tak na něj padne odpovědnost, cítí se zavázaný všem, kdo mu pomáhali. I vůči sobě samému. Ta nervozita je strašná. Napřed jsem si říkala, že by bylo dobré dostat se do osmičlenného finále. A když jsem tam byla, přesvědčovala jsem se, že i osmé místo by bylo dobré. Snažila jsem se před tím uklidnit, zpívala jsem si, abych se oddělila od dusné atmosféry na střelnici. Ale v duchu jsem se rozhodla, že už to nepustím. Pomohl mi perfektní nástřel a dál to šlo. Nedala jsem žádnou devítku. Táta to radši všechno sledoval jen zvenku, přes sklo.
Jak dlouho střílíte?
Pět let malorážku, tři roky vzduchovku. Samozřejmě, že mě k tomu přivedl táta, ale musím říct, že mne zpočátku od sportovní střelby zrazoval, vysvětloval mi negativa, která to s sebou nese. Teprve když jsem nedala jinak, povolil, a od té doby mne vede jako trenér. Od začátku jsem členkou sportovního střeleckého klubu Rapid Plzeň.
Sport vás živí?
Takhle se to nedá říct. Zatím ještě studuji podle individuálního plánu na sportovním gymnáziu, teď začínám čtvrtý ročník. Středisko mne ale podporuje zbraněmi a střelivem, taková puška stojí sedmdesát nebo osmdesát tisíc korun. Dostávám kalorné a také stipendium. Teď po úspěchu na mistrovství světa mi vedení slíbilo, že mne zaměstnají na půl úvazku.
Jak vypadá váš pracovní den?
To se hodně řídí podle školy, ale většinou trénuji tady na střelnici v Lobzích tak maximálně dvě hodiny denně, dopoledne nebo odpoledne. Ze vzduchovky, ta se střílí jenom vstoje, vystřelím za trénink nějakých 50 nebo 60 ran. Když trénuji malorážku, tak záleží na střelecké poloze. Vkleče nebo vstoje vystřílím také asi 50 až 60 nábojů, vleže kolem stovky. Trénink i závody střílím vzduchovkou Anschütz 2002 a diabolkami HN. Také malorážkové disciplíny střílím anschützkou, v tréninku náboji Lapua Master a na závody mám náboje Dynamit Nobel R 100.
Chodím do posilovny, i když mne to moc nebaví. Je třeba posilovat zádové svaly, ruce ani ne. Na to stačí zvedání pušky. Jezdím na kole, hraji basketbal, běhám. Něco z toho dělám skoro denně. Pokud jde o životosprávu, jím od všeho trochu, s rozumem. Cigarety ani náhodou, alkohol jen na oslavu medaile.
Dosud bydlím u rodičů, ale měla jsem štěstí při losování, takže od města Plzně dostanu byt v novostavbě, která ještě není hotová. Někdy na příští rok chystám stěhování.
A co dál?
Máme dobrou partu s Pavlou Habartovou a Kateřinou Beranovou. Věkem jsme ještě juniorky, ale na mistrovství světa jsme jako družstvo byly o dva body čtvrté v ženské kategorii. Rozhodly jsme se, že už budeme pokračovat mezi ženami. Myslím, že jsme velmi silný tým, to se nepouští. Pokud jde o mne, příští rok maturuji a podám si přihlášku na vysokou školu. Chtěla bych studovat fyzioterapii. Zpočátku se ale budu hlavně připravovat na olympiádu v roce 2004. Když budu nominována, chtěla bych tam uspět co nejlíp. A potom už asi střílení půjde trochu stranou, především se budu věnovat škole. Nemyslím, že bych se v budoucnosti chtěla živit střílením. To si chci nechat jako zábavu, a ne jako povinnost, abych se do toho musela nutit, když se přestane dařit.
Dalo by se říci, že Kateřina je pokračováním střelecké dynastie. Nikdo nepochybuje o tom, že na jejím úspěchu má velký podíl její otec a trenér Petr Kůrka, sám dříve vynikající střelec z pušky a dokonce dvojnásobný mistr světa v letech 1986 a 1994. Jeho rodiče, Libor a Gerta Kůrkovi, byli rovněž vynikající střelci a reprezentovali Československo. A Katčina sestra, šestnáctiletá Alena Kůrková, už je kandidátkou juniorské střelecké reprezentace ČR.
Petr Kůrka (42) je trenérem oddělení kulové střelby resortního sportovního centra MV a současně státním trenérem puškových disciplín, odpovědným za reprezentaci.
Zeptali jsme se, jak se dostal na trenérskou dráhu.
Nejdřív jsem rok nebo dva střílel ve Svazarmu. Roku 1977 jsem nastoupil na základní vojenskou službu do zdejšího střediska ministerstva vnitra a už jsem zůstal. V reprezentaci jsem střílel do roku 1998. Ke konci už se mi zdálo, že mi to trochu přestává jít. Cítil jsem se unavený. Prakticky současně jsem dostal nabídku stát se trenérem státní puškařské reprezentace a trenérem puškařů zde ve sportovním centru Ministerstva vnitra. Ani jsem moc neváhal a od podzimu 1998 tedy pracuji jako trenér.
Líbí se vám trenérská práce?
I když jsem s něčím takovým počítal už dřív, ve skutečnosti jsem na to nebyl připravený. Je to jiné, než být střelcem z povolání, člověk se musí starat o mnoho lidí v okolí a ne jen sám o sebe. Je to taková manažerská práce. Řekl bych, že mi trvalo dva roky, než jsem se do toho dostal. Ale práce trenéra se mi libí, baví mě to. Tedy až na papírování, kterého je víc, než bych si přál. Ale ono to bez těch papírů také nejde. Nejradši mám koučování na závodech, tam už papíry nejsou. Výkon záleží minimálně z devadesáti procent na závodníkovi, já se jen snažím trochu pomoci jako poradce a snad i trochu jako psycholog. Každý ví, že sportovní střelba je hlavně o psychologii. Střílet se naučí hodně lidí, ale málokdo to umí prodat. Záleží na tom, jak je člověk silný v hlavě, jak to má srovnané. V tomhle smyslu se závodníky hodně pracuji.
Ale před závody je zapotřebí udělat hodně práce. Tady v centru jsem zaměstnán na plný úvazek. Mám na starosti čtyři střelce, konkrétně Tomáše Jeřábka, Radima Nováka, Luboše Opelku a samozřejmě dceru Katku, s nimiž pracuji v podstatě každý den. Poměrně úzce spolupracuji také s pistolářem Martinem Tenkem. Nejsem zde jako trenér sám, další puškaře mají na starosti pan Kovařík a paní Kalná. Moje funkce u reprezentace je spíš čestná, ale zabere hodně času. Musím sledovat nejméně dvě desítky střelců. Jsem odpovědný také za nominaci na důležité závody, a to obnáší hodně přemýšlení, přehrabování se ve výsledcích. Na takzvaných státních soustředěních před největšími akcemi funguji i přímo jako trenér.
K funkci trenéra patří i doporučení nebo výběr zbraní a střeliva pro závodníky. To znamená mít zmapováno, s čím střílejí ostatní ve světě, co nového a špičkového nabízejí výrobci.
Co vám v trenérské práci udělalo největší radost?
Kluci mi už připravili spoustu pěkných zážitků, ať už to bylo roku 1999 na mistrovství Evropy v Bordeaux nebo dva roky později v Zagrebu. Ale jako táta nemohu popřít, že nad tím vším převyšuje úspěch mé dcery. To ale neznamená, že by u mne měla nějaké výhody. Všichni uznávali, že o nominaci si řekla nezpochybnitelnou úrovní výkonnosti, kterou také ve světové konkurenci potvrdila.
Vaše práce trenérská je evidentně úspěšná. Hodláte se jí věnovat až do důchodu?
Tak dlouho to snad ani nejde, je to hrozný nápor na nervy. Každý střelec prožívá před závodem a v závodě svůj stres, já ho prožívám se všemi. Teď ve Finsku jsem zhubl o pět kilo. Ale rád bych ještě nějakou dobu vydržel. A potom? Kdoví. Třeba se zase vrátím ke střílení, kterému se teď věnuji spíš rekreačně. Na mistrovství světa v Lahti střílel libovolnou pistolí Švéd Ragnar Skanaker. To je legenda světového střelectví se spoustou medailí. Už je mu snad přes sedmdesát, ale nejen že se nominoval: kdyby na mistrovství nezkazil poslední položku, mohl střílet finále!
Zapsal Přemysl LIŠKA