POLICISTA  9/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


Nad přehradní nádrží foukal chladný vítr, nevelká plachetnice uháněla v mírném náklonu. Z hlubiny pod skalou vystupovaly zpěněné bubliny. Zvířená skvrna na hladině se pohybovala, kopírovala skalisko, občas se zastavila, aby pak o to rychleji pokračovala v cestě. Když se přiblížila k přístavnímu molu, zabouřila voda mohutněji a vynořila se hlava potápěče. Temný neopren, pás se zátěží, tlaková láhev na zádech. Žabí muž pomalu vyšel na břeh a sundal si s obličeje masku. Pod ní se objevila tvář třináctiletého kluka.


TROCHA HISTORIE

Sedmnáctiletí, tedy ti starší účastníci letního soustředění, si možná na začátky oddílu pamatují, mladší si to nechají vyprávět. To bylo totiž tak. Když policejní instruktor a předseda sportovního klubu karate nadporučík Oldřich Houdek propadl okouzlení z pověstného světa ticha, měl pocit, že by se měl o radost z potápění s někým podělit. Zkusil otevřít potápěčskou sekci pod domovem dětí a mládeže, jenže finanční požadavky tam byly příliš veliké, a tak nakonec, za vlídného souhlasu Okresního policejního ředitelství v Ústí nad Orlicí, vznikl kroužek potápění při sportovním klubu policie. A aby to všechno nebylo jenom pro zábavu, hlavní náplň přípravy a výcviku spočívá ve vodním záchranářství.

POBŘEŽNÍ HLÍDKA

Nádech, výdech, nádech, výdech, nepřímá masáž srdce...

"Správně, už to bude dobré..."

Stokráte oživovaná figurina vypadá spokojeně, další skupinka se připravuje na převoz raněného a učí s přikládat vakuové dlahy, třetí část dětí je pod přísným dohledem instruktorů ve vodě a zbytek vyráží na motorovém člunu vodní záchranné služby na objížďku jezera. Pobřežní hlídka. Pláže i strmé břehy horské přehrady. Jednou tu parta kluků skákala ze skály a jeden z nich si o balvan pod hladinou pořádně rozbil hlavu. Měl štěstí, spravilo to základní ošetření a pár stehů na chirurgické ambulanci. Kaskadér, který skákal do jezera ze silničního mostu, dopadl hůř. Při nezvládnutém dopadu na hladinu si poranil obratle a vůbec není jisté, jestli bude ještě někdy chodit.

PASTVINY

Místní kronika popisuje zatopený kraj.

Místo zvané "V zátiší" patřilo k nejhezčímu koutu z celých Pastvin. Po pravé straně s jednopatrovou hospodou U Frimlů, za ní krčící se malou kovárnou u Trojanů a chaloupkou u Štěpánů. Na protějším úbočí údolí stály poslední tři pastvinské chalupy u Vodičků, Mikulů a Kuchařů. Obě strany spojovala široká lávka pro pěší a vedle ní vedl přes řeku mělký brod pro povozy...

V roce 1938 uzavřela údolí Divoké Orlice v Pastvinách přehrada a dala vzniknout malebnému horskému jezeru. Voda je tu pozoruhodně čistá, což láká sportovní potápěče. Nejlepší je to na jaře, ale i uprostřed léta je viditelnost pod hladinou skoro tři metry, a to je na vnitrozemské podmínky velmi slušné.

Kovárna u Trojanů, koryta starých potoků, základy školy a hasičské zbrojnice. Jen potápěči si mohou prohlédnout a ohmatat kousek pastvinské Atlantidy, kterou téměř pětašedesát let ukrývá chladná voda.

CHYBA

Sportovní potápění deseti, dvanácti či patnáctiletých dětí je vcelku rarita a od instruktorů vyžaduje maximální odpovědnost. Oldřich Houdek si své spolupracovníky vybíral sám s podobnou pečlivostí, s níž se hledají partneři pro nebezpečnou polární výpravu.

„...ve vodě musíte být ustavičně ve střehu...“, říká trenér mladých potápěčů Oldřich HoudekKurt Stefek, Jiří Brožek, Petr Borovička a Martin Kuchta. Vcelku rovnoměrné zastoupení české i městské policie, kolegové, kterým člověk bez zaváhání svěří bezpečnost vlastních dětí.

"Víte," poznamenal Oldřich Houdek, "ve vodě musíte být ustavičně ve střehu. Nedávno jsem byl pod hladinou s jednou dívenkou, předem jsme si zopakovali všechna zásadní pravidla, a tam, pod vodou, jsem se v náznacích ptal, jestli je všechno v pořádku. Gestikulovala, že ne, že má vodu v masce. Ukázal jsem, co má udělat, v bazénu jsme snad stokrát nacvičovali vylévání masky pod hladinou, jenže jí se to stále nedařilo. Ohnutý kousek gumy způsobil, že se brýle znovu a znovu zaplavovaly. Naznačil jsem proto, že půjdeme pomaličku nahoru, ale slečna si přifoukla vestu a vyrazila k hladině jako bójka. Chytil jsem ji a stáhl zpátky v posledním okamžiku, i z poměrně malé hloubky může totiž prudké vynoření způsobit poškození plic, což samozřejmě všichni víme. Jenže stačí chvilička zmatku a člověk provede naprostou hloupost."

RYCHLOKVAŠKY

"Potápění je dneska v módě, jsou kurzy, které slibují, že vás to naučí za týden," pokračoval Oldřich Houdek. "To je trochu směšné, my se nejméně rok připravujeme v bazénu v Dobrušce, než děti pustíme na volnou vodu, ale prosím. Pokud se za těch pár dní frekventant naučí pokoře a respektu před světem pod hladinou, tak to možná může fungovat. Nejhorší je nadměrné sebevědomí. Znám případ takového rychlokvašeného potápěče, který se vypravil k moři a přestože mu kvalifikace dovolovala ponor pouze do deseti metrů, najednou ukazoval hloubkoměr pětačtyřicet a padesát. Ten chlapík vůbec nevěděl, že v takovém tlaku se zásoba vzduchu mnohem rychleji vyčerpá, najednou se začal dusit a se svou přítelkyní se pral o její dýchací přístroj. Měl tam naštěstí ještě dva kamarády, kteří podstoupili obrovské riziko náhlého vynoření, popadli nové přístroje, znovu se potopili. Teprve pak se pomaličku s nutnými dekompresními zastávkami všichni vrátili k lodi. Zkrátka, jedna pitomá frajeřina mohla snadno stát čtyři lidské životy."

POTOPENÁ LOĎ

Příhody potápěčské, plavecké i záchranářské. Vloni, při takové běžné obhlídce břehů, pláží a chat, si instruktor všiml chlapíků mávajících uprostřed přehrady. Nejdřív myslel, že z čiré rozvernosti zdraví proplouvající čluny, pak si však uvědomil, že ty pohyby jsou příliš křečovité a zoufalé, otočil kormidlo a hnal se na pomoc. Spatřil dva přibližně padesátileté muže, strašlivě bledé a vyčerpané, jak se udržují na hladině doslova z posledních sil.

Okamžitě skočil za nimi, snažil se je dostat do člunu, jenže oni nešťastně ukazovali kamsi do hloubky. Vyšlo najevo, že táhnou ponořenou potápějící se laminátovou kánoj.

Pusťte tu loď, zavelel instruktor, a když konečně poslechli, dostal je do bezpečí.

V klidu, na břehu, pod hřejivými paprsky sluníčka bylo všechno veselejší. Navíc se ukázalo, jak výhodné je být vyloven potápěči. Popadli dýchací přístroje, žbluňkli do vody a za chvíli se ztracená laminátka ocitla zase na světě. Zajímavé bylo, že zachránění muži víc než za sebe děkovali za tu stařičkou loď v ceně několika stokorun.

ŠTIKA A RAK

Pod vodou je všechno temné a zpomalené jako ve snu. Světlo rychle slábne s narůstající hloubkou, vodní říše je kraj stínů. V hlubině je možno čas do času zahlédnout sumce, drobné ryby se raději drží u hladiny.

Silueta potápěče nenahání strach, při troše obratnosti se může přiblížit k plovoucí štice a opatrně ji pohladit.

Jednou, při takové malé podvodní výpravě podél břehu, objevil instruktor mezi kameny svažujícího se dna velikánského raka. Nádherné, poněkud tajuplně vyhlížející zvíře potěší každého milovníka přírody, neboť signalizuje krásně čistou a nezávadnou vodu.

Instruktor ukazoval raka žáčkovi, a ten ho zkusil pohladit, podobně jako před chvilkou štiku. A pak klepeta udělala cvak, zpod dětské masky místo udiveného výkřiku vyprskl vějíř bublin. Na ošetřovnu to sice nebylo, nicméně takové štípnutí umí být pořádně bolestivé.

Potápění chce pokoru, člověk nikdy neodhadne docela všechny nástrahy, které se ukrývají pod hladinou. V následující přednášce se mladí záchranářští potápěči dozvěděli také něco o tom, jak se bezpečně hladí rak.

ÚRAZ

"Nestýská se vám?"

"Stejská. A moc..."

Nadporučík Oldřich Houdek dělal bojaře, výcvikáře, léta připravoval pro nejtěžší zásahy pracovníky české i městské policie. Pak jednou, o Vánocích, při takovém lehkém, spíš jen kondičním tréninku, došlo ke zranění, které ani nebral moc vážně. Noha sice pořádně bolela, ale říkal si, že to rozchodí, ostatně byly svátky se spoustou volných dní. Když se to ani po třech týdnech valně nezlepšilo, zašel do nemocnice a tam vypukl poplach. Operace, jednotka intenzivní péče, měsíční nehybnost a pípání elektronických přístrojů. Nohu zaskočenou ucpanými cévami se sice nakonec zachránit podařilo, nicméně následky se ukázaly jako trvalé a Oldřich Houdek musel ze zdravotních důvodů odejít do civilu.

"Víte, já stejně zůstanu policistou do smrti. Bez placky a bez uniformy. Tomu řemeslu totiž fandím, vedu tak i děti, které mám na starosti, každý i sebemenší policejní úspěch pořád tak trochu považuju taky za svůj."

NEPLAVCI

Dopolední výcvik skončil, oddíl se přeplavil na protější břeh, kde čekal děti oběd.

Každý kousek přehradního jezera má nějaký svůj příběh a vypráví se i pro jisté poučení. Na břehu pod chatami loni nocovali třempíři. V hospodě se opili jak se sluší a patří, pak spali pod širákem a teprve ráno zjistili, že jeden z nich chybí. Tělo mládence, který se šel v noci vykoupat, se našlo až po dvou dnech hledání. Prý to byl, alespoň za střízliva, vynikající plavec...

Jindy narazil hlídkový člun na převrženou loďku. Dva mladíčci přibližně osmnáctiletí se drželi okraje a německy volali o pomoc.

"Jasně, plavte ke břehu, my už se o loď postaráme..."

Zprvu se zdálo, že nerozumějí, pak se však ukázalo, že ani jeden z těch kluků plavat nedovede a vesty si na sebe nevzali jen z hloupého studu.

Desítky podobných příhod z okolí malebného přehradního jezera. A spousta prázdninových starostí. Vyvrknutý kotník, natlučený nos, odřené koleno... Mladí záchranáři dokáží takové drobnosti hravě ošetřit, a potom, tiše a trochu tajemně, mohou v rámci odpoledního výcviku zase zmizet pod hladinou.

NESPLNĚNÁ PŘÁNÍ

"Zlatou rybičku může snadno chytit i potápěč. Kdyby se něco takového povedlo, co byste si přál vy?"

"Snad nic tak moc," řekl Oldřich Houdek. "Tři čtyři dětské neopreny, klidně i z druhé ruky, aby byly levnější, a taky možnost alespoň jednou vyvézt děti k moři.

Potápění v teplé, dokonale průhledné vodě, to je totiž docela jiná pohádka, to se s ničím podobným ve vnitrozemí nedá srovnat. A tihle kluci a holky by si to zasloužili. Už třeba za to, co jednou jako dospělí záchranáři lidem odvedou zpátky."

Antonín Jirotka  



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |