POLICISTA 9/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Nad Ještědem krouží z jedné strany několik sportovních letadel, pak se z oblačné výšky na druhé straně začne snášet půltucet parašutistů na pestrobarevných polštářích a v dalším sektoru malého letiště do toho bzučí a zuřivě vrčí motorky leteckých modelářů.
A slunce pálí silou úmorné výhně vysokého léta.
Pánové Kamil Lhoták či Tomáš Bím by tu neopakovatelnou chvíli dovedli zachytit v romantických obrazech. Zvláště s pohledem přes klubko polonahých odrostlejších kluků, kteří mezi sebou - hezky pod jednou pěnou - zápolí na asfaltovém plácku v tréninkovém bendyhokeji ...
Ten příběh týmu a jeho šéfa může - i když v jiném sportovním odvětví - trochu připomínat historii slavné Klabzubovy jedenáctky.
V roce 1995 začala parta policistů hrát v Liberci pod hlavičkou Sportovního klubu policie lední hokej. A k prvnímu turnaji zamířili rovnou do Prahy - ochranka prezidenta republiky je pozvala k hokejovému měření sil a oni přitom ani pořádně nevěděli, jak se háže buly, kdy a kde je vlastně ofsajd a co je to nepovolená přihrávka přes dvě čáry.
Prohráli tenkrát nějaké čtyři zápasy, byť vždycky snad o jednu jedinou branku, a remízu 4 : 4 uhráli pouze se soupeřem z Německa. Při té bídě ale žádnou strašnou ostudu neudělali.
Pak - čerstvým debaklem nabuzení - uspořádali první ročník vlastního turnaje o pohár okresního policejního ředitele a skončili v něm třetí.
Po roce se hokejový tým SKP Liberec vrátil do Prahy znovu a neuvěřitelné se stalo skutkem - bylo z toho turnajové vítězství. Nebývalý výkonnostní vzlet způsobila zaujatost amatérů pro hru. Nezměrná tréninková morálka, tvrdá práce bez vedení trenéra specialisty, současně radost a hravost realizovaná při týmové hře. A pochopitelně vzestupné výsledky, jež obvykle potěší i obyčejně každého ženou dál.
Přišlo totiž pozvání na renomovaný turnaj ve Strakonicích (zvítězili), pak cesta na Slovensko do Zvolenu (byli 3. mezi 12 účastníky) a následovaly další vavříny.
U samotných začátků hodně zapracoval Petr Janků, nastartoval skvělou spolupráci se zimním stadionem, ale odešel později do civilu. Okamžité rozpaky, co bude teď, nerozpadneme se?, překlenul npor. Jaroslav Kolařík (44) z Obvodního oddělení PČR Liberec 1.
Protože vždycky musí někdo táhnout, aby dění mělo smysluplné náplně a cíle, převzal vůdčí, šéfovskou - kapitánskou - roli. Připamatoval si přitom taktéž vlastní hokejové první krůčky v klukovských letech na rybníku a oblékl se do hokejové výzbroje. A naštěstí potkal životní partnerku, která má pro jeho pracovní vytížení i osobní sportovní zálibu přímo ukázkové pochopení!
Dnes vede zhruba dvacítku policejních hokejistů posbíraných z celého Liberecka. Necelá polovina týmu je od startu mužstva stabilní, druhá půlka se postupně obměnila, ale nejsou to žádní vysloužilí profesionálové. Čtyři kluci sice hráli kdysi okresní soutěže, ale "ochotníci" převažují. Vedle tuctu policistů z přímého výkonu služby sportují dva členové vězeňské stráže a tři spříznění - a zájmovými řády příslušných hokejových soutěží povolení - civilisté. Vše dohromady s věkovým průměrem nad 30 let.
Dosavadní historie výjimečně utužené party oddaných sportovců vyvrcholila letos na jaře účastí na 17. Světových zimních policejních hrách v rakouském Innsbrucku (časopis Policista přinesl zprávu v č. 5/2002).
Jaroslav Kolařík objevil velký turnaj v kalendáři UNITOP a umanul si, že je to potřeba vyzkoušet, i kdyby se mělo v mezinárodní konkurenci jenom zle prohrávat.
A nepřijal žádné nabízené republikové posily. Proč sestavovat reprezentační soupisku, když jsme na sebe po těch několika letech docela hezky zvyklí.
Vlastně je to pořád z mnoha úhlů pohledu hodně srdeční - věrnostní a vytrvalostní - záležitost.
Je nezbytné hledat zajištění, sponzorské prostředky, organizovat, chladit drobná zajiskření, motivovat nové všestranné síly. To se bez citu nedá. A v Innsbrucku rovněž bylo všechno vydatně na srdíčko.
Po úvodním defilé ulicemi města se státní vlajkou nad výpravou, přes boje v základní skupině (prohráli s jedním švýcarským policejním družstvem, porazili - po veletěžkém střetnutí - Němce, kteří si dělali obrovské naděje na účast ve finále a podle toho se i chovali, z úvodních soubojů měli zraněné tři klíčové hráče a ostatní borci tedy museli pozvednout trochu vylekaná srdce k ještě chrabřejšímu boji), až do parádního konce.
Mezi poslední čtyři postoupili ze skupiny na druhé příčce. A zráli krok za krokem. Vyřadili v k.o. systému favorizované Švýcary. V přetahovaném duelu o zlato vedli 2 : O po první třetině, výběr Spojených států v následující části zapnul na nejvyšší výkon a srovnal na 2 : 2. Triumf přišel v závěrečné třetině, hollywoodský režisér by to nenastrojil lépe, Češi měli více sil i týmové urputnosti a vyhráli v konečném skóre 6 : 2.
Co je to Liberek?, chodili za nimi cizinci hned po rozehrání soutěže. Tak kvalitní - a slušná - mužstva jsou v České republice běžně v kdejakém městečku? Co na to odpovídat.
Dvacítka severočeských sportovců - samozřejmě s kapitánem, tou neúnavně dobrou duší, v popředí - byla cestou dlouhým špalírem soupeřů ke slavnostnímu předávání trofejí hodně na měkko. Vydařená reprezentace země, policejního stavu i osobní úspěchy, to je srdeční masáž, která dojme i nad míru tvrdé chlapy ...
Teď kompletují prostředky na obhajobu titulu. V březnu 2003 v severoamerickém Anaheimu se jim policejní hokejoví kolegové z Evropy i domácí týmy určitě budou snažit porážky oplatit.
K životní cestě za Velkou louži se "na suchu" chystá původní sestava. Opět úroveň hry nezvyšují nějakou taktikou na personálním poli, lanařením hvězd odjinud. "Pracují" v posilovně, jednou týdně provozují kondičně fotbálek na umělé trávě, kterou jim půjčuje Slovan Liberec, jednou dvakrát týdně prohánějí ve čtvrti Františkov tenisák hokejkami po asfaltové ploše.
Že je blázen, že na to a to nemají schopnosti, že neseženou dost financí a podobné hlášky už Jaroslav Kolařík tolik neslýchá.
Společné sny se pomalu stávají realitou (pomáhají Preciosa Jablonec nad Nisou, Imgstav Liberec, Syner Liberec, Ponny Expres a - velmi významně - také městský magistrát!) ...
P.S. I časopis Policista chce sledovat budoucí zásahy sportujících policistů, kteří si ve volném čase udržují pro svoji práci nejen kvalitní fyzičku, ale kteří si zajímavým sportovním vyžitím odpočívají také od psychickým nároků vyžadovaných při plnění nejvšednějších policejních úkolů.
Jaroslav Kopic