POLICISTA  9/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

HAVRAN 2001 - 1. místo

Inventura
 JAN ŠMÍD

Larry Medlock dělal už v životě tolik věcí (se střídavým úspěchem), až byl přesvědčený, že ho ta všechna předchozí zaměstnání opravňují k tomu být úspěšným soukromým detektivem. Administrativní záležitosti vyřídil celkem hladce a stejně tak hladce vyřídil i oznámení v místních The Irish Independent, The Evenning Herald a nedělních The Sunday Tribune a cedulku na dveře. A potom čekal, až se někomu zatoulá pes, uteče manželka, jak vysoké je konto dámy, kterou zákazník hodlá pojmout za choť a podobně. Ale mladá dáma (jak usoudil podle hlasu), mu svým zavoláním vyrazila dech:

"Moje přítelkyně byla zavražděna."

"Tak to snad abyste se obrátila na policii, ne?"

"Odtamtud mě vyhodili. Když prý nemám její mrtvolu... A taky žádné důkazy..."

"Mhmm. A co tedy máte?"

"Dost prostředků, abyste obojí našel vy. Jedu k vám."

Na celé věci bylo nejzajímavější, že ta mladá dáma má dost prostředků. Co se týče ostatního, Larry v nejmenším nepochyboval, že údajně zavražděná přítelkyně je ulitá někde ve venkovském hotýlku a ve dvou se těší ze všech krás, které nám tento svět poskytuje. Byla přesně taková, jakou si ji představoval. Trochu potřeštěná, spíš více než méně, něco mezi pětadvaceti až třiceti léty, ale dojista pěkná a se svou postavou silně přitažlivá.

"Jmenuji se Hettie O´Kellyová," představila se ještě ve dveřích, "a s Dianou jsme byly důvěrné přítelkyně. Obě studujeme mineralogii."

"Jistě zajímavá věda. S kým se stýkala, víte?"

"Obávám se, že z té ´zajímavé´ vědy znáte jenom diamanty. Nevadí. Jako se sexuálním partnerem se nestýkala v poslední době s nikým. To vím určitě."

"Ošklivá?"

"Zamiloval byste se do ní na první pohled."

"I kdyby stála vedle vás?" zapochyboval jsem zdvořile.

"Předpokládala jsem," zasmála se, "že budete potřebovat její fotku," vytáhla z kabelky snímek. Larry musel uznat, že byla přinejmenším stejně přitažlivá jako Hettie.

"Od kdy ji postrádáte?"

"V pátek to bude sedm týdnů!"

"Trochu dlouho. Co říká policie?"

"Vzala ji do evidence jako nezvěstnou a čeká, až se buď někde přihlásí k pobytu, nebo až někdo najde její mrtvolu. Rodiče nemá."

"Proč si myslíte, že byla zavražděna?"

"Já si to nemyslím, já to vím. A vím taky, kdo ji zavraždil."

"Takže na mě už toho moc nezbývá," podivil se Larry.

"Jak se na vás tak dívám," konstatovala Hettie, "příliš mi nevěříte, co?"

"Díváte se špatně," zalhal Larry, neboť honorář je honorář a z něčeho živ být musí. "Ale jistě víte, že detektivové, lhostejno zdali soukromí, nebo policejní, jsou nedůvěřiví. Pokud si na doličnou věc nesáhnou."

"Ráda bych se mýlila, ale v tomto případě vám nedoporučuju, abyste na Dianu příliš sahal. Ale bohužel, pro vás zbývá už jen objevit mrtvolu a najít dost důkazů proti pachateli."

"Říkala jste, že ho znáte."

"Jejím vrahem," řekla náhle docela vážně a pevně, "je vedoucí mineralogického oddělení Přírodovědného muzea Kevin Keenly. Teď se samozřejmě zeptáte, jak to vím. Chodily jsme k němu do studia na stáže. Šíleně se do Diany zamiloval a taky jí vyhrožoval."

"Čím?"

"Naposled, že ji raději zabije, než aby patřila někomu jinému. To prohlásil přede mnou. A stále ji zval na nějakou samotu k Modrému jezeru. Jak se to tam jmenuje, nevím."

To už bylo svědectví natolik vážné, že nad ním nemohl jen tak mávnout rukou.

"Ale zavraždit ji musel v muzeu," pokračovala Hettie. "A tam taky musí být někde ukryta. Odtamtud ten pátek už nevyšla."

"Mohl ji vyvézt, ne?"

"Uvnitř muzea parkuje jenom ředitel."

"A co dodávky? Do bufetu, kancelářské potřeby, materiál pro provoz jednotlivých oddělení."

"Zůstávají stát před zadním vchodem a odtamtud jsou vykládány. I nakládány."

"Pak mohl pachatel naložit i ji."

"Sám nikdy. A jak by ji deklaroval?"

"Nemusel ji zrovna nést přes rameno. Mohl ji nést v bedně. Nebo v pytli."

"To už je vaše starost."

Ještě se zeptala, jak velký bude honorář a kolik chce zálohy. A hned mu tu zálohu také vyplatila. Jeho první zálohu. Jaký to byl krásný pohled na sto a padesátipuntové bankovky, spočívající na stole a lehce se vlnící, jak za Hettií zapadly dveře.

Prvně se vydal do Přírodovědného muzea. Legitimoval se novinářským průkazem a že zamýšlí napsat reportáž o muzeu a jeho sbírkách. Přijat byl zčásti jako nepříjemnost, které se dost dobře nelze vyhnout, a zčásti i s porozuměním, neboť reklama je reklama. Dostal také průvodce, který se prvně zeptal, ve kterém oddělení chce začít. Z opatrnosti si nejprve vybral sbírku kamenných pozůstatků z dob tak dávných, že se hmyz v nich otisknutý podobal kresbě suchou jehlou. Trpělivě poslouchal výklad, dělal si poznámky, odtud přešel k hadům, plazům a houbám, potom k mincím z doby Neronovy a také vstupoval do jednotlivých laboratoří a pracovišť a dílen. "Tady stanovíme typické tělesné vlastnosti našich předků," pravil mu antropolog. "Hle, to je Kelt z doby před pěti tisíci lety, kdyby ožil, nikdo by si ho ani nevšiml. Vypadal by stejně jako my."

Pak vstoupili do mineralogického oddělení.

"Jmenuji se Kevin Keenly," představil se Larrymu asi čtyřicetiletý, vysoký, silný, hodně sebevědomý muž a pokynul mu do pracovny. "Co vás přivádí?"

"Píšu reportáž o Přírodovědném muzeu a tak samozřejmě nemohu vynechat ani vaše oddělení. Zvlášť, když vím, že k vám chodí na konzultace i studenti z místní fakulty."

Kevin Keenly byl zřejmě i velice bystrý. Vůbec se nenamáhal navázat rozhovor byť i o nejvzácnějších kamenech, a že se třpytily všude kolem, a chladně se zeptal: "Tak co chcete vědět o Dianě Robinettové?"

"Kdy tu byla naposledy?"

"Šestnáctého dubna mezi desátou a jedenáctou dopoledne. Seděla tamhle na té židli a porovnávala štěpnost fosforečňanů."

"To bylo jistě zajímavé. Stejně jako je zajímavý fakt, že od těch jedenácti hodin ji už nikdo neviděl."

"K tomu nemám co dodat. Kromě toho - zdržujete mě od práce."

"Nepřipadá vám samotnému podivné, že se tak náhle ztratila?"

"Pokud vím, tak je svobodná, dospělá a bez závazků. Může si dělat co chce."

"Prý byla velmi hezká."

"Všiml jsem si."

"Dokonce tak hezká, že jste jí dělal nějaké návrhy. Stran těch půvabů."

"Co si to dovolujete?" vyskočil Kevin a tváře mu zbrunátněly.

"Není tomu tak?"

"To je výhradně záležitost mezi mnou a Dianou."

"Byla by. Kdyby Diana tak náhle nezmizela."

"Bůhví, s kým se kde tahá."

"Na to, že jste jí dělal milostné návrhy, o ní mluvíte dost neuctivě, nezdá se vám?"

Chvíli byl Larry přesvědčen, že se na něj Kevin vrhne, a přemýšlel, ubrání-li se, nebo půjde cestou Diany Robinettové.

"Ven! Okamžitě ven!" třásl se Kevin zlostí a ukázal Larrymu, kudy má odejít. Naštěstí na dveře, a tak se Larry uklonil, chladně podotkl "ještě se uvidíme" a odešel.

Vmísil se mezi návštěvníky muzea, ale v přízemí zamířil po schodech dolů. Omítky i betonové podlahy byly staré, nikde žádná novější záplata. Dvůr porostlý řídkou trávou. Nevyhlížel na to, že by se ho v posledních padesáti letech dotkla lopata. Průjezd u zadního vchodu. Tady by se dalo naložit deset mrtvol a nikdo by si toho ani nevšiml. Zaklepal a vstoupil do preparace. Jakýsi malý člověk s nízkým čelem se hrabal v nějakém křečkovi nebo veverce. Nevlídně se otočil, Larry se omluvil a ještě z prahu odešel. Ohavně to tam páchlo. Stiskl kliku u dveří s nápisem "Mineralogický kabinet", ale bylo zamčeno. Vrátil se nahoru. A přemýšlel. Mineralogický kabinet byl pár kroků od průjezdu. A Hettie tvrdila, že se nejedná jen o samé drahé kameny. Snad ruda, nějaké horniny s žílami, křemeny. Musí se podívat k tomu Modrému jezeru.

Zajel k němu hned.

Najít Kevinovu usedlost bylo snadné. Domek bez patra, podle oken dvě místnosti. Zahrádka čerstvě překopána. Mhmm. Larry zahradnictví příliš nerozuměl, ale zahrádky kolem překopány nebyly. Byl večer, zašel tedy do hospody. Cizí člověk se tady v Irsku těžko dostává do přízně starousedlíků.

"Rád bych tu koupil nějaké stavení," zkusil hostinského. Nerudně mu pokynul hlavou ke stolu s třemi dědky. Opakoval dotaz. Zkoumavě si ho měřili.

"Kolik za něj chcete dát?" ozval se konečně jeden z nich.

"Hledám malý domek, který by vydržel tak ještě padesát let. Předpokládám, že tak dlouho vydržím i já. Pak může spadnout, protože nemám žádnou rodinu ani příbuzné. A jsem odhodlán za něj zaplatit jako za stavení, které za padesát let spadne."

Zdálo se, že jeho úvodní proslov přijali s porozuměním.

"Něco takového," pokračoval, "jsem viděl na kraji osady. Domek, kvůli němuž bych pravděpodobně musel umřít ještě o deset let dřív."

"To myslí Keenlyův. Ten na prodej není," vmísil se další dědek.

"Celá zahrada je zrytá, jakoby tam chtěl nasázet pšenici."

"Ten tu nezasadil ještě ani kytku," ušklíbl se dědek po jeho pravici. "Bůhví, proč to tak rozryl."

"A kdo to je? Jak bych s ním měl jednat?"

"Těžko. Nafoukanec. Ještě ani jednou nezaplatil rundu."

Larry se dovtípil, kývl na hostinského a ukázal kolem stolu.

"Mno," nechtěl se o něj zajímat příliš nápadně. "A nic s přístupnějším majitelem by tu nebylo?"

Získal ještě dvě adresy. Zpátky přecházel pomalu kolem té rozryté zahrady. Těžko určit, je-li překopána, nebo tu někdo vykopal hrob. I když ta prohlubeň u lísky tak právě odpovídala rozměrům lidského těla.

Večer přišla opět Hettie, plna zvědavosti, kde leží mrtvola její přítelkyně. Ujistil ji, že pokud neleží někde v posteli, tak by mohla ležet i na rozryté zahradě Kevina Keenelyho. Na policii by se mu vysmáli. Chtít překopat zahradu váženého vědce jenom proto, že byl zamilován do Diany Robinettové? Nicméně - pracuje na tom intenzivně dál. Hettie mu také svěřila, že byla opět v muzeu u řečeného Kevina Keenleye, ověřit si nějaký problém s kysličníky spinelu, že ji přijal sice zdvořile, ale velice chladně a kromě jiného se zeptal, jestli na něj náhodou nepoštvala jakéhosi Larryho Medlocka, načež ona projevila o dotyčného pána mírný zájem a zeptala se, jestli by stál za hřích. A on odpověděl, že zřejmě každému za jiný.

Larry ji šel doprovodit.

Už se notně stmívalo, ale ulice byly stále plné lidí. Spěchajících z práce, jen tak lelkujících, jdoucích za zábavou, milenců. Jednu chvíli zachytil Larry pohled za nízkým čelem a nepoddajnými zrzavými vlasy, ale nevěděl, kam ho zařadit. Na chvilku ztratil koncentraci a Hettie to citlivě zaznamenala.

"Stalo se něco?"

"Ne. Jen jsem spatřil jednu známou tvář a nevím, komu patří."

"Doufám, že nemyslíte toho zrzavého skrčka."

"Vy ho znáte?"

"Jeden z preparátorů v muzeu."

"No ovšem," vzpomněl si Larry. "Jen jsem tam vstrčil hlavu. Nevlídné prostředí."

"Ani zdaleka tak nevlídné jako on. Jednou se mě tam pokusil nalákat."

"Pokusil nalákat? Jak tomu mám rozumět?"

"Vedle preparace je mineralogický depozitář. Jednou mě tam Kevin poslal pro pyropové štěrky, a když jsem se vracela, čekal na mě ten skrček na chodbě a že mně prý chce ukázat nějakou diluviální nebo jakou kostru. Řekla jsem mu, jestli náhodou myslí tu svoji, tak na tu že nejsem zvědavá a on se mě dokonce pokusil vzít za ruku. Naštěstí šel dolů právě číšník pro nějaké plechovky, a tak jsem se odporoučela."

Příští den se Larry vydal znovu do muzea. Že by byl přijat Kevinem nějak nadšeně, to bychom přeháněli. Ale protože všechna oddělení dostala příkaz vyjít "reportérovi" Medlockovi vstříc, nemohl ho dost dobře vyhodit. I když bylo vidět, jak rád by to udělal.

"Pokud vím, tak jste čmuchal a ne žádný reportér," přivítal ho.

"Chcete vidět moji novinářskou legitimaci?"

"Nechci vidět ani vaši legitimaci, ani vás. Co zase chcete?"

"Rád bych se podíval do mineralogického kabinetu."

"Chcete tam najít Dianinu mrtvolu?"

"Rád bych. Pokud jste ji už neodvezl."

Přecházeli kolem preparace a ovanul je zápach, jako když někdo vaří polévku ze zkaženého masa.

"Tak tady máte naše horniny," otevřel Kevin kabinet. "Ale k čemu vám budou, to nevím."

Před Larrym byly tři veliké místnosti. Zřejmě nedávno vybílené. Při stěnách stály vyřazené vitríny z výstavních sálů a bedny a bedýnky s nápisy, co skrývají. Většinou přivřené nebo docela otevřené, naplněné horninami. Larry uvažoval, vešla-li by se do některé z nich Diana Robinettová. S trochou nepohodlí docela jistě. Ve třetí místnosti prázdné bedny bez nápisů. Kevin ho sledoval. Má strach, nemá strach?

"Jsou prázdné," ujistil ho, "ale chcete-li psát o tom, jak vypadá bedna zevnitř, ochotně vám ji uvolním."

"Děkuji," odmítl suše Larry, "prázdnou bednu jsem už viděl. Víc mě zajímají plné."

"Těch je tu taky dost."

"Podívám se ještě do preparace," oznámil Kevinovi a nechal ho stát před kabinetem. Namísto včerejšího zrzka stál za pultíkem holohlavý dlouhán.

"Minule tu byl někdo jiný," pozdravil Larry.

"Pracujeme na směny. Teď právě dělám gorilu," ukázal na vybělené pracky. Články prstů byly od sebe odděleny.

"To je pak lepíte dohromady?" zeptal se Larry.

"Tahle není určena k sestavení," vysvětloval ochotně dlouhán, "všechny prsty i s okončetinami se označí, uloží do igelitových sáčků a nakonec to všechno i s hlavou strčíme do pytle a uložíme."

Zinkový stůl uprostřed byl prázdný, ale na duši Larryho Medlocka působil pochmurně. V rohu se ve velikém kotli vařila nějaká hustá tekutina, do tří van u stěny crčela voda tenkým pramínkem.

"Tady na tom pitevním stole se vyprázdní břišní dutina, ořezá se svalstvo a nakonec se u atlasu odřízne hlava, vydloubnou se oči a týlním otvorem se odstraní mozek. Oddělí se mandibula a ..." Larry poslouchal na půl ucha, jak se kostra maceruje v saponátu, pak se kosti znovu oškrábou a potom se odtuční varem, vybělí se roztokem peroxydu vodíku a nechají vyschnout. Potom...

Larry poděkoval a vyšel na chodbu. Byl pátek. V sobotu Kevin pojede jistě na svůj pravidelný víkend. Jedna z těch prázdných beden, jak zjistil nenápadným poklepem, byla plná. Zkusil mu v sobotu ráno zavolat.

"Asi to moc rád neuvítáte, ale mohl bych s vámi pár minut mluvit?"

"Jestli to bude posledních pár minut, co mě budete otravovat... Ale pospěšte si, odjíždím."

"Daleko?"

"Přinejmenším tak daleko, abyste mě nenašel."

"Jedu k vám."

Kevin byl doma stejně nepřívětivý jako v muzeu. Zřejmě by dal přednost se s Larrym nesetkat, ale netroufal si. Měl strach?

"Jak správně předpokládáte, podezřívám vás z vraždy Diany Robinettové. Ale něco mně na tom přece jenom nehraje."

"Úžasné," konstatoval Kevin sarkasticky, "za to abych vám nabídnul kávu, co?"

"Kvůli ní jsem sice nepřišel, ale umíte-li ji uvařit..."

"Pijete ji raději se strychninem, nebo s mlékem?"

"Mohu-li si vybrat, tak s mlékem."

"Chtěl bych vědět," začal Larry nad vonícícm šálkem, "jak se přesně odehrávalo vaše poslední setkání s Dianou."

"Víte zajisté, že mám právo vás vyhodit."

"Na vašem místě bych to nedělal. Buď jste ji skutečně zabil, a pak to oznámím policii s několika zajímavými údaji, jako je kupříkladu vaše rozrytá zahrada a bedna v kabinetu, kterou vydáváte za prázdnou, ačkoliv je dokazatelně plná."

"A jestli jsem ji náhodou nezabil?" zůstal Kevin klidný.

"V tom případě by vaší vědecké prestiži dozajista neprospělo, že jste vyhrožoval zabitím studentce, která k vám chodila na konzultace. Pro jakou alternativu se rozhodnete?"

"Ještě existuje třetí," uvážil Kevin. "Že teď zabiju i vás a budu mít pokoj."

"Normálně by mi bylo sice potěšením spočinout vedle Diany, ale za těchto okolností..."

"Přišla za mnou něco po desáté," vzpomínal Kevin, "ukázal jsem jí dokonalý sillimanit, kosočverečný, s hedvábným leskem a naučil jsem ji, jak na něm stanovit střední index lomu. Vy jste zřejmě informován o mém vztahu k ní. Já mám, uznávám, trochu nešťastnou povahu, prchlivou, hned vypěním. Stanovili jsme tedy index lomu a Diana chtěla vidět nějaké horniny se zirkonem. Těch je sice všude plno, ale zajímavé na nich jsou jejich čtverečné krystaly a dvojjehlany. Tyhle horniny máme dole v kabinetu a tam jsme se strašně pohádali. Nakonec jsem prásknul dveřma, nahoře vzal kabát a klobouk a odešel domů přesvědčen, že ji už nechci nikdy ani vidět."

"Jak je vidět," poznamenal suše Larry, "zatím se vám to splnilo."

"Ano. Dokonce je to takhle lepší. Já osobně nevěřím, že se jí něco stalo. Je sama, rodiče nemá, se mnou se blíž odmítala stýkat, a tak měla jistě někoho jiného. Dobrá, já jí ho přeju."

"A to je tedy všechno?"

"To je všechno."

"Tak vám děkuju za kávu," zvedl se Larry, "a za to, že jste mě nevyhodil."

"Samozřejmě mně nevěříte ani slovo," zůstal Kevin sedět.

"Takhle bych to nedefinoval. Myslím, že už vím, kdo ji zavraždil."

V pondělí zašel do muzea až odpoledne. Tentokrát ho však nezajímaly žádné sbírky, ale vyhledal kancelář hospodářské správy.

"To budeme i my ve vaší reportáži?"

"Zajisté. Jen co mi řeknete, jak je to tady s evidencí exponátů."

"Chcete celkový počet, nebo podle oddělení?"

"Ani to, ani ono. Jen chci vědět, jsou-li skutečně všechny evidovány."

"O tom není nejmenších pochybností."

"Včetně těch, co jsou v depozitech?"

"Samozřejmě."

"Takže jsou evidované i kostry."

"Ovšem," obrátila se paní Simpsonová ke kartotéce. "Kde mám začít?"

"U antropologů."

"Ti je mají rozdělené," zalistovala. "Na pracovišti je jich sedmnáct, ve stálé expozici šest a dole v kabinetu dalších, moment, dalších devětatřicet. Čili dohromady," vyťukávala na počítači, "dvaašedesát."

"Můžeme je přepočítat?"

"Beze všeho. Ovšem, ujišťuji vás, že se tu někdy něco ztratí, protože návštěvníky nikdy neuhlídáte, ale kostra určitě ne."

U antropologů jich napočítali skutečně sedmnáct. V přízemí, ve veliké zasklené vitríně šest. V depozitáři, kam je doprovázel sám nechápající antropolog Paul Bigham, jich stálo ve třech nepravidelných řadách čtyřicet. K ohromnému zděšení paní Simpsonové, která je třikrát přepočítávala, i Paula Bighama, který chodil od jedné kostry ke druhé jako by každou osobně znal a hledal vetřelce. I když ho to ani nenapadlo, byl pravdě nejblíž. Larry požádal o dovolení a zvedl telefon.

Ten večer s Hettií se opravdu vydařil. Sám připravil večeři i s aperitivem a zákuskem. Jako ovoce byly pomeranče. Prvně se zeptala, kolik mu musí doplatit na honoráři, a to byl jistě velice příjemný úvod.

"Jak jste, prosím vás, na to přišel?" zeptala se pochopitelně za svoje peníze.

"Po té rozryté zahradě a po té plné bedně tam dole jsem si byl téměř jist, že ji má na vědomí Kevin. Že rozryl zahradu a čeká, až mu ji policie překope, a pak do ní pohodlně uloží bednu s Dianou. Ale když jste mně vyprávěla o tom zrzkovi a Kevin mně řekl, že ten pátek zůstala Diana dole sama, trochu jsem si ho prověřil. Byl dvakrát vyslýchán pro znásilnění, ale nikdy mu ho nedokázali. A ten den měl službu."

"Stejně to muselo být strašné."

"Každá vražda je vždycky strašná," řekl vážně Larry. "Už se mimochodem přiznal. Znásilnil ji a pak dostal strach. Nechal vybělit kosti, sestavil je do kostry a připojil k ostatním."

"A pozná se," začala váhavě Hettie, "pozná se, která je Dianina?"

"Teď už snadno."

"A ta Kevinova rozrytá zahrada?"

"Připravoval si půdu pro nějaká exotická semena, aby mu tamní nevyčítali, že nikdy nic nevysadil. Vypěstovali mu je v botanickém oddělení a zatím je měl v té bedně. Musejí se sázet až někdy v červenci."

Nalil do sklenic vychlazený vermut a přidal proužek citronu. Vedle mísy s pomeranči poklidně spočívaly zbrusu nové bankovky z Banc ceannais na h´Eireann.

Vskutku příjemný večer.



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |