POLICISTA 4/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra turnaj |
"Flek na sedmu," řekl šéf druhé skupiny kriminální policie v Domažlicích.
"Ré," mínil zástupce vedoucího obvodního oddělení v Nýrsku.
"Ještě to povýším."
"Dobře," souhlasil Petr Král a vynesl. Rozloha mu nebyla nakloněna. S bídou uhájil hru, červená sedma padla na předposlední štych. Představovalo to tři koruny jednomu každému, bratru poslušnému.
V pořadí již pátý turnaj ve voleném mariáši pro policisty, občanské zaměstnance a policejní vysloužilce PČR proběhl koncem února v pohostinství U Jakuba v Zelené Lhotě. Oficiální pozvánka upřímně lákala i policistky, mezi ženami však není mariášové umění příliš rozšířeno a žádná se nedostavila. Škoda. Jsou i výborné hráčky a moudré rady nemocného tatínka, který v Poláčkově příběhu Hráči posílá manželku do karetní bitvy, patří ke klasickým pasážím krásné literatury.
- Licituj opatrně, nepouštěj se do všeho.
- Nejsem tak zbrklá.
- Ovšem, nesmíš zase urazit kartu. Kdybych měl o tobě slyšet, že jsi hrála u zdi, pak mi nechoď na oči. Každý list má své právo.
- Nestarej se.
- Nedbej ničeho na vzdychání, grimasy a posunky. Jsou takoví, kteří tímto způsobem chtí vylákat flek. Jest to ovšem jednání nereelní, ale děje se tak. Nerozumný sedne na tuto průhlednou vějičku a je pak zničen. Kolik takových případů jsem zažil. Zejména při betlu buď obezřetná, neboť jest to hra velmi nákladná.
- Má se díti po tvém přání.
- Ještě něco, pravil otec. - Kdybys měla mít smůlu a neměla dostat pořádný kart, pak zdrž se všeho licitování. V tomto případě hleď žít z mrtvol. Karta se otočí k lepšímu, když sama chce...
V karetní historii není bohužel zaznamenáno jméno člověka, který inteligentní a krásnou hru zvanou mariáš vymyslel. Navíc je velmi pravděpodobné, že nejde o nějaký náhlý záblesk geniality, ale o dílo kolektivní, které vznikalo postupně a v průběhu mnoha let. Jméno muže, jenž se stal duchovním otcem šumavských mariášových turnajů, ovšem známo jest. Je to major Pavel Husinec z Referátu cizinecké a pohraniční police ve Svaté Kateřině.
"Víte, on mariáš k uniformě jaksi od pradávna patří, říkávalo se, že četník nebo myslivec, který se nedovede posadit ke kartám, je tvor jen poloviční. Na služebnách se prostě vždycky hrávalo a my jen přišli s nápadem občas se sejít, vzájemně poměřit síly, trochu si popovídat a pobavit se. Snad se to docela daří. Přibývá hráčů i pořadatelů, spolu s námi organizuje setkání například obvodní oddělení v Nýrsku a letos poprvé se připojily také odbory, přijel i předseda okresního odborového svazu v Klatovech.
Nicméně, funkce nefunkce, od chvíle, kdy se karty rozdají, jsou si všichni rovni. Nad regulérností soutěže bdí sbor naprosto neúplatných rozhodčích."
Turnaj začíná losováním, hraje se na tři kola, z nichž každé trvá hodinu, přestávky mezi nimi jsou patnáctiminutové. Karty se používají jednohlavé, nemíchá se, pouze snímá. Ceník her je klasický, desetníkový.
Mimochodem, inflace posledních let vážně ohrozila zaběhnuté počítání, za vyhranou dvacetikorunu, která dřív stačila na celovečerní útratu, dnes s bídou pořídíte půl druhého piva. Hlasy skeptiků proto tvrdily, že relativní nepatrnost možných ztrát povede hráče k lehkomyslnosti, k neodpovědným flekům a zdivočelým sehrávkám, zkrátka, že krása seriózní hry bude porušena, pokud se taxy příslušně nezvednou.
Chmurné předpovědi se ovšem nesplnily a dnešní desetníkový mariáš se hraje stejně odpovědně a s podobným rozmyslem, jako za časů našich otců a dědů. S jistou nadsázkou možno tedy prohlásit, že pravou hodnotu české měny neurčují mezinárodní burzy či finanční intervence Národní banky, ale chlapíci u hráčských stolů. Dobře vědí, že sedma stojí dvacet haléřů, stovka čtyřicet a sto dvacet představuje korunu dvacet. V červených, pochopitelně, je sazba dvojnásobná.
"Barva?"
"Špatná. Vidím to jako betla, pánové."
Rozhodčí tiše procházeli sálem, dbali na čistotu hry a korektní vystupování protihráčů. Žluté a červené karty, tedy pětikorunové, případně desetikorunové pokuty, se na Šumavě udělují jenom výjimečně.
"Krucinál, to se mi snad jenom zdá!"
Vzrušený hlas přivolal nestranného soudce, který měl zvážit oprávněnost tvrzení, že se pan kolega při obraně stovky zachoval jako osel. Napadený muž se bránil tím, že zelené eso nenamazal v oprávněné naději, že karta udělá ještě štych. Jenže šlo o čtvrtou, tedy rozhodující desítku, rozhodčí proto usoudil, že osel by si počínal lépe a kárná karta zůstala nevytažena.
Trochu to připomínalo slavnou zpověď mariášníka z již zmíněného Poláčkova románu.
- Jsem křehká nádoba a mnohými hříchy obtížil jsem svoji duši. Zejména v době mladosti nedovedl jsem se zdržeti, abych se nedíval hráčům do karet.
- To není smrtelný hřích, pravil velebný pán - neboť každý má držeti karty k tělu.
- Horší však bylo, pokračoval umírající - že jsem se díval při rozdávání, jak se říká, kartám pod sukně. Tak jsem získal mnohý nespravedlivý groš.
- Pokušení jest mocné, přikývl velebný pán. - Ale to je chyba rozdávajícího. Váš poklesek je omluvitelný.
- Avšak já...já, zašeptal tatíček - já odložil desítku do talónu.
- Kolikrát
- Dvakrát.
- To je ovšem, zarmoutil se velebný pán - velmi nehezké. Skutkem jste zhřešil.
- A nejhorší je, vyrazil zoufale umírající - že já... prohlásil za vyloženého durcha kart, který nebyl vyložený... Vyložil jsem list, ale ukryl jsem kartu, která mně zacházela.
- Těžký je tvůj hřích, milý synu, pravil velebný pán vážně. - Bůh jest však nanejvýš milosrdný, slituje se a odpustí. Slitoval se i nad lotrem ukřižovaným po pravici Ježíše Krista. Zapomenuta bude desítka odložená do talónu, i ten durch...
Zapomenuty budou chyby a podhozy kartami nabitého večera, ostatně jich nebylo mnoho. V paměti však zůstanou některé elegantní a přesné sehrávky, stejně jako celkové výsledky pátého ročníku šumavského mariášového turnaje.
Na prvním místě skončil policejní vysloužilec Miloslav Aschenbrenner, na druhém nadporučík Petr Král z obvodního oddělení v Nýrsku, třetí příčku obsadil praporčík Miroslav Barták z Referátu cizinecké a pohraniční policie Pod Ostrým.
Takže zase napřesrok. A pokud někdo nevydrží čekat tak dlouho, tak prosím, vážení, malá dává...
Ba ne, velká. Malá nemá z čeho.
Antonín Jirotka