POLICISTA 4/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra zahraničí |
LOVEC PORNA
Jmenuje se Rainer Richard, je mu 41 roků, je hlavním kriminálním komisařem a pracuje v mnichovském komisariátu 343. Ten vznikl před 6 lety jako "EFV-Beweissicherung" s úkolem pátrat a zajišťovat důkazy po pachatelích trestných činů na Internetu. Jeho devítičlenný decernát pátrá po zákaznících a prodejcích dětské pornografie.
Jejich práce je nelehká nejen kvůli značné anonymitě sítě. Vidí totiž snímky dětí s provazem utaženým kolem krku nebo rukou, s popáleninami nebo strašnými podlitinami. Na snímcích jsou znásilněná nemluvňata nebo děti provozují sex s koňmi. Snímky žen, které mají do hrudi zaseknutý řeznický hák. Slyší naříkání dívek, kterým šílení sadisté přibíjejí před kamerou k dřevěnému stolu stydké pysky. Vědí o matkách, které prodávají své jedenáctileté dcery jako objekty pedofilů za 3000 dolarů a často i méně. Na počítačích cestují virtuálními světy, utajovanými webovými stránkami, programy chatu, newsgroups a na pornoburzách. Mnohdy se pachatele nepodaří vypátrat. Mnohdy jim prodejci, sběratelé i kupující uniknou dřív, než na ně dokázali udeřit. Mnohé ale dokáží vypátrat, ačkoli se kryjí falešnými jmény, anonymní adresou a zakódovaným heslem.
Prvně dopadený a usvědčený vyvázne jen s peněžitou pokutou - a podruhé se už obvykle nedá chytit. Co uvádějí na svou omluvu? Tak 35letý vychovatel, který ve svém počítači skladoval 60 snímků dětské pornografie, tvrdil, že díky jim chtěl usvědčit jednoho providera. A 39letý otec holčičky, u něhož bylo objeveno 200 pornosnímků, tvrdil, že je shromažďoval údajně "ze sociologického zájmu". Velké případy, jako byly v uplynulých týdnech hned dva gangy pornoprodavačů, jsou výjimkou, uvádí v rozsáhlé reportáži hamburský týdeník Stern.
Jedním z posledních odhalení Rainera Richarda jsou dva sotva dvacetiletí mladíci žijící v třípokojovém bytě jednoho mnichovského výškového domu. Dveře se daly otevřít jen malou štěrbinou, ležely za nimi navrstvené pytle s odpadem. Všude se válelo zašpiněné a potrhané oblečení, všude zápach moči. V kuchyňském dřezu hory nemytého nádobí, po zbytcích jídla na talířích lezli červi. Jak říká Rainer Richard, byl to takový zvláštní souzvuk vnějšího zpustnutí bytu a vnitřního zpustnutí lidí, kteří tu žili.
V jedné z místností ležely na zemi dvě matrace a na nich byly pohozené diskety a CD-Romy. Na podlaze byly dva počítače, primitivní, ale fungující centrála systému mail-box, přes niž byla dlouhé měsíce nabízena a prodávána dětská pornografie. Materiál z celého světa vykradený z perverzních stránek na Internetu: týraná a zneužívaná děvčátka a chlapci na filmu i na fotografiích, vše za pár marek. Systém funguje jako fax, místo něj ale naskočí písíčko. Zcela jednoduché a zcela anonymní.
Rainer Richard tvrdí, že už od střední školy chtěl být policistou, už kvůli slušnému platu. Když se jím stal, sloužil první dva roky u pohotovostní jednotky, pak dva roky jako pochůzkář, poté přešel ke kriminálce, nejprve k decernátu "Raub und Erpressung" (Loupež a vydírání) a na dva roky k decernátu "Leichensachbearbeitung", zpracovávání informací o smrtelných úrazech, kdy musel informovat i pozůstalé. "Už jsi zase byl u mrtvého?" ptávala se někdy manželka, když přišel večer domů. Ten pach se nedá smýt ani sebedůkladnějším sprchováním. Ale prý to nebylo nic proti tomu, na čem ted už šest let pracuje. Hlásil se však dobrovolně. "S počítačem se docela dobře vyznám, a tak jsem se přihlásil," řekl reportérovi týdeníku Stern.
Jen v prostoru Velkého Mnichova je ročně prohledáno na 80 bytů, jejichž obyvatelé jsou vážně podezřelí z vlastnění dětské pornografie nebo z obchodu s ní. V roce 2000 jeho decernát odhalil a usvědčil 141 počítačových dětských pornodeliktů a zjištěná fakta předali dále jednotlivým zemským kriminálním úřadům a Interpolu. A jejich kolegové ve Spolkovém kriminálním úřadě (BKA) ve Wiesbadenu, tamní Zentrale für anlassunabhängige Recherchen in Datensätzen (ZaRD), zjistili 1008 pochybených webových stran. Takové množství a přitom nic moc. Protože podle spolehlivých odhadů roste World Wide Web denně o 20 000 pornostran, mnohé jednoznačně s trestným obsahem. Jen v Německu si noc co noc na 10 000 lidí klikne na stránky, na chat, na newsgroups, aby si vyměnili nebo zakoupili dětské porno nebo video s násilím. Původci ale zdaleka nejsou je v Mnichově, ale třeba v nizozemském Zandvoortu, v americkém Los Angeles nebo v ruské Moskvě."Pachatelů i obětí je víc, než se dá představit," říká Rainer Richard. A vypátrat je je práce sisyfovská. Dětská pornografie existuje od nepaměti, ale Internet ji rozšířil a zpřístupnil jako nikdy v minulosti. A tak zdánlivá anonymita na síti dělá z nelidí ještě horší stvůry.
Stačí pětivteřinový záběr: na podlaze leží dívka, nahá, nehýbe se, na stehnách má podlitiny, tiše sténá. Do obrazu vchází muž, je vidět jenom spodní část jeho těla a těžká zbraň. Postaví se mezi nohy ležící dívky, namíří zbraň na její hruď, střela udělá "fump", její tělo se nadzvedne a mrtvé padá zpět. Je to nafilmovaná smrt, "snuff movie", za jejíž pořízení se platí až 50 000 dolarů. Rainer Richard, někdejší zpracovatel informací o tragických nehodách, ví, co vidí. Je to autentická, žádná digitální vražda.
Rainer Richard pracuje obvykle od čtvrt na osm ráno do 16.00, často ale i na noční šichtě, protože "to je na síti většina našich zákazníků". Má tarif A 11, s přídavky na rodinu pobírá 4500 marek (dnes přepočítáno na euro), manželka pracuje v televizi.
Mluví doma někdy o své práci? "Ne, prakticky nikdy." A jak dokáže vystrnadit z hlavy obrazy, které během dne viděl? "Snažím se je tam nevpustit." A funguje to? "Vždycky ne, ale čtvrthodinka procházky na vzduchu venku pomůže."
A dosud ani on, ani nikdo jiný z jejich decernátu policejního psychologa nepotřeboval.
(kuč)