POLICISTA 4/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra čtenářská anketa |
Pořád se učíme nějaká nová slova. Počítač, internet, webová stránka. Vyhledávač, e-mail, server. Před chřipkovými viry se třeseme bázní povětšinou pouze od podzimu do jara, zato však před viry počítačovými máme vichr celoročně. Šíří se totiž stejně plíživě jako rýma, leč škody, jež mohou natropit, jsou nedozírné. Co znamená naše prosté nachlazení proti tomu, když něco nepěkného čapne naše písíčko a zamrzne, jme se střečkovat anebo - nedej pámbu! - počne dokonce nezadržitelně mazat veškeré své pracně nabyté znalosti a naše drahocenné výmysly...
Počítače se prostě v posledním desetiletí staly i u nás zcela neodmyslitelnou součástí všedních dní: provázejí nás na každém kroku, máme je v autech, jsou v tramvajích, řídí metr, nekoupíme si bez nich ani lístek na vlak a nezaplatíme útratu v leckteré lepší restauraci. Jsou všude, a kdyby znenadání zmizely, svět by se doslova zhroutil.
A tak jsme se zeptali v ulicích našich měst: žijete ve společné domácnosti s počítačem? A co vám říká síť sítí internet? Víte si s ním rady, nebo ho radši jen po špičkách obcházíte?
Robert Zámyslický, student, 22 let, Praha:
Doma mám parádní písíčko, v téhle brašně notebook, protože jdu do školy a bez něj bych se už na přednáškách neobešel: dělám si na něm poznámky. A internet? To je snad pro moderního člověka samozřejmost, nahradí celou univerzitní knihovnu. Když se s ním ovšem člověk naučí pracovat: musíte přesně vědět, co hledáte, a nenechat se zlákat odbočkami, jež vyhledávače nabízeji. Protože když se necháte strhnout, strávíte na surfu celé hodiny a dostanete se docela jinam, než jste původně zamýšleli. Čas plyne, peníze tečou a původní smysl v nedohlednu. Vím, že kvalitní webové stránky má i česká policie: kámoš si nedávno kupoval od někoho ojetý auťák a přes nějakou databázi projížděl jeho identifikační znaky, jestli není kradené. Nebylo, takže už spokojeně jezdí.
Milena Bouzková, učitelka, 37 let, České Budějovice:
Ve škole máme solidně vybavenou počítačovou učebnu a děti by tam seděly od rána do večera - a kdyby školník nezamykal, tak snad i přes noc. Nejradši by ovšem hrály hry, to je mor - i u nás doma, kde máme písíčko pochopitelně taky. Hry hraje i manžel: buďto kouká v televizi na sport, anebo s klukem dobývají nějakou planetu. Ale myslím si, že kdyby se syn počítačům věnoval pořádně, naučil se třeba programovat, našel by v téhle oblasti zřejmě solidní životní uplatnění. Počítačové odborníky bude potřeba čím dál víc a četla jsem, že je jich málo i v celé Evropě: a že pro ně určitě nebudou platit žádná omezení v pohybu pracovních sil. Pracovat pak pár let někde v Německu nebo v Holandsku, to by se mu pak jinak startovalo u nás do života - při jejich a našich platech...
Zdeněk Horyna, pokrývač, 58 let, Tábor:
Pane, na střeše vám žádný počítače nepomůžou: tam musíte mít fortel a nebát se vejšky. A umět máknout. Ale nemyslete, moji vnuci už počítač doma mají: sedí u něj do omrzení a taky mě k němu tahají: dědo, pojď si taky zahrát! Zkoušel jsem to, není to špatný, dokonce se s tím dá hrát i mariáš, ale lepší je partička u nás Na Růžku v pátek navečer... Žádná mašina neumí licitovat jako Ferda Rorejs z Mareďáku... A internet? Četl jsem, že až budou úřady pořádně vybavený, nebude muset člověk nikam chodit a všechno si vyřídí přes počítač z domova. No, možný to je: třeba si takhle už budu žádat o důchod - a třeba mi ho budou po tý síti i poukazovat. Aspoň s ním pak listonošku nepřepadnou - ale já se bojím, že se někdo naučí krást i přes internet. Nebo říkáte, že už to dovedou dneska?
Milada Zemánková, pokladní, 28 let, Brno:
Za počítačem vlastně sedím dnes a denně osm, deset, ale taky dvanáct hodin: v hypermarketu, kde pracuju, jde přes počítač naprosto všechno a každá z pokladen je vlastně terminál. Když přijdu do práce, vložím do čtečky svou osobní kartu, počítač mě zaznamená - a už to jede. Podruhé mě vezme na vědomí, když vložím kartu do své kasy: od té chvíle mi totiž teprve běží plat. A každý rohlík, který namarkuju, se odepíše z celkového počtu rohlíků, který z pekáren přivezli, takže šéf skladu pečiva někde daleko ode mne má přesný přehled, jak jdou na odbyt rohlíky a jak housky, a jestli doobědnat to nebo ono. Obchod je dneska věda, milej pane.
Sama mám za den počítání nad hlavu, ale manžel má počítač doma a přetahuje se o něj s dětmi. Hlavně hrají hry, ale taky jsme v něm hledali výměnu bytu, a když jsme kupovali auto, ověřovali jsme si, jestli není kradené. Protože známý kradený vůz koupil v dobré víře v autobazaru - a přišel o něj a peníze mu nevrátili. Chtěl se soudit, ale to by stálo další spoustu peněz.
Viktor Kudrna, výčepní, 45 let, Trutnov:
Útratu ještě pořád dokážu spočítat bez kalkulačky a počítač potřebuje akorát naše účetní: ale ta by se už bez něj neobešla, to je pravda. Tuhle jí zkolaboval a my čekali tři dny na výplatu, protože bez tý potvory elektronický byla nahraná. Já si myslím, že se to s ničím nemá přehánět. Ne, že bych neměl mobil: mám. Ale když přijdu do práce a vlezu na plac, tak ho vypnu a hotovo. Měli jsme tu servírku, hezká holka a docela šikovná: teda, když chtěla. Jenže půlku šichty se zašívala v kuchyni nebo ve skladu a švitořila s kámoškama a s klukama a já musel makat na výčepu i na place. Šéf ji třikrát seřval a počtvrtý, když ji zase našel, jak je jedno ucho, dal jí padáka. A s počítačema je to podobný: někomu usnadňujou práci, ale jiným komplikujou život. Trávit noci na internetu tlacháním s lidma, co jsem v životě neviděl? Dejte pokoj! Jo, až půjdou přes počítač vyřizovat věci na úřadech, tak si ho koupím a snad se s ním i naučím zacházet. Prý to tak jde už s bankou: že se dá všechno vybavit přes počítač nebo dokonce po telefonu. Ale já mých pár šupů ještě pořád radši nosím v hotovosti.
Milan Moučka, právník, 35 let, Plzeň:
První počítač mi koupili rodiče: Sinclair Spectrum se tuším jmenoval a nedalo se na něm dělat o moc víc, než hrát hry - na obrazovce starého televizoru, protože na monitor nám už nezbylo. Ale pak jsem si - už na vejšce - koupil první PC, dvěstěšestaomdesátku, co byla tehdy výkřik techniky, a potom jsem už jenom inovoval a modernizoval, protože tyhle věci děsně rychle stárnou. A kdo chvíli stál, už stojí opodál, že jo... Dneska mám vlastní advokátní kancelář a neumím si představit, co bychom si počali bez počítačů a internetu. Šetří mi možná tři kancelářské síly, šetří prachy za poštovné, šetří mi čas, který bych trávil po knihovnách, protože všechno se dá dneska vlastně najít na síti. Dobře znám i stránky ministerstva vnitra. Jsou perfektně zpracované, přehledné a funkční: včetně sbírky zákonů, v níž se hledá líp než v tištěné formě.
Mojmír Lounský, důchodce, 65 let, Ústí nad Labem:
Když si před pětadvaceti lety zažádal můj tatínek o důchod, protože měl na něj roky, a tím pádem nárok, trvalo dva týdny, než dostal takzvaný výměr. Já žádal předloni: a čekal jsem dva měsíce. Pak jsem viděl v televizi, jak je ten penzijní barák v Praze prošpikovanej moderní technikou, potažmo počítači, a pochopil jsem, že v technice chyba nebude. Spíše v lidech, ne? Jak se říkávalo... Taky se užíval hezký pojem objektivní potíže a ještě předtím potíže růstu. Dneska se věci nazývají dost často pravými jmény, ale vyjde to v jádru nastejno. Já si už počítač holt pořizovat nebudu, co bych s ním dělal, ale syn i dcera ho doma pochopitelně mají a hlavně vnoučata aby od něj tahal heverem. Nevím, jestli je to pro ně nejlepší sedět u obrazovky, když se dá venku sáňkovat, lyžovat, hrát hokej - ale třeba taky jen stavět sněhuláky a koulovat se. My to jako děti dělávali, dnešní generace hraje hokej leda na monitoru s počítačem, ne s kluky na rybníce. Nedávno mi ukradli auto, obstarožní škodovku: protokol už se mnou nesepisovali na rozhrkaný zetě, ale na zánovním počítači. Nešlo to ale o nic rychleji a po měsíci pátrání beztak odložili. Stejně jako kdysi, když mi vykradli chatu. A tak jsem na rozpacích a říkám si, že v technice to asi nebude.
Zuzana Zemanová, podnikatelka, 32 let, Praha:
Nechci se rouhat, ale myslím, že bych se snáz obešla bez pravé ruky, než bez svého počítače. Vlastně veškerou firemní agendu mám na počítači a pořád si opakuju zlatá slova svého školitele z počítačových kurzů: zálohovat, zálohovat, zálohovat. Když mi kdysi někdo pohrdlivě říkal, že hardwear, tedy vlastní počítač a periferie, je pouhé staré železo, že důležité a cenné věci jsou uvnitř, tedy softwear a data, měla jsem pocit, že přehání. Dneska přesně chápu, co měl na mysli, a dávám mu zapravdu. Onehdy jsem na zálohovací zásadu zapomněla a vzbudila jsem se v noci hrůzou: že mi někdo přes víkend vykrade kancelář a počítač ukradne. A já že bude nahraná, bez podkladů - a daně se blíží... A tak jsem vstala ještě za tmy a radši tam zajela a v osm ráno už jsem měla všechno vypálené na kompaktu a klid na duši. Přes internet jsem už několikrát hledala i na vnitráckých stránkách: jsou dokonale profesionálně zpracované a dobře se tam hledá. Takže díky nim znám i váš měsíčník.
Ptal se Jan. J. Vaněk