POLICISTA 4/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Hra na šance | |
ZOJA TURKOVÁ |
Alena Fialová se zastavila ve dveřích obýváku a chvíli zamyšleně hleděla na svého manžela, sledujícího televizi. Fotbalové utkání, jak jinak. Když náhodou není přímý přenos, pustí si některý ze svých nesčetných videozáznamů, které dokáže znovu a znovu prožívat, jakkoli - alespoň podle Alenina mínění - je musí znát zpaměti. Teď je však patrné, že ani nevidí, co se na obrazovce děje. Nefandí, nenadává, nerozčiluje se, neradí... Je prostě duchem mimo.
Přistoupila k němu a položila mu ruce na ramena. "Určitě se to všechno vysvětlí. Nikdo přece nemůže uvěřit tomu, že by Karel Daniela zabil. Ať si ho policie podezřívá, jak chce, je to prostě nesmysl." Už už chtěla vyslovit, že Karel by přece neublížil ani mouše, ale včas se zarazila. Měla ještě v živé paměti, jak se stala svědkem hádky svého manžela s Karlem Turinou... A také si vzpomněla na chabé výmluvy Karlovy ženy, že ty modřiny na ruce si udělala sama, když doma zakopla o koberec a narazila do skříně.
"Jsi jako sopka, která vybuchne v ten nejnepříhodnější okamžik, a to nejen na hřišti, ale i mimo ně!" křičel tehdy Vladimír Fiala na Karla a jako muž, který provázel jeho fotbalovou kariéru od prvních krůčků na venkovských trávnících, na to měl právo. "Můžeš mi říct, na cos myslel, když jsi tak nesmyslně oplácel faul a nakopl protihráče, jako bys ho chtěl poslat do brány místo míče?!"
Karel jen pokrčil rameny.
"Jistěže na nic. Protože kdybys myslel, tak bys to nemohl udělat. Patnáct let do tebe hučím - zachovej si chladnou hlavu, jinak z tebe nikdy nebude špička. A přitom na to máš! Tvý předchozí dva křížný pasy daly jiskru útočný hře, máš vynikající přihrávky, můžeš být tvůrcem hry z kteréhokoli místa zálohy, kopeš perfektní přímý kopy... Jenomže se taky naprosto zbytečně sám vyřadíš ze hry. Uvědom si, že fotbal není hospodská rvačka!"
Vladimír Fiala se na Karla Turinu skutečně zlobil. Vždycky o něm tvrdil, že je to vynikající fotbalista s herním přehledem a kopací technikou, prostě záložník, jakého potřebuje každý klub: dává fantastické přihrávky i góly, které jsou skutečnou fotbalovou parádou, jeho specialitou jsou góly z velké vzdálenosti a žádný fanoušek nezapomene jeho nejslavnější branku, kdy přehodil brankáře až z poloviny hřiště. Jenomže má příliš výbušnou povahu, snadno se nechá vyvést z míry, nedokáže udržet na uzdě svůj temperament.
V poslední době se mu to celkem dařilo, a tak dal odborníkům příležitost ocenit jeho fotbalové umění, fanoušci ho vynášeli do nebes. Nestal se sice fotbalistou roku, jím byl zvolen jeho o deset let mladší kamarád a zároveň spoluhráč Daniel Salcký, ale každý věděl, že má na úspěších svého SK Josefov nemenší podíl. Jeho nesporného talentu si už dávno všimli i v zahraničí a hned několik klubů o něj projevilo zájem, což Karlovi nejen zalichotilo: dostat se do prvoligového týmu - a zvlášť v Anglii, která byla láskou především jeho ženy Marcely - bylo jeho cílem. Doma sice nevydělával málo, ale co je to ve srovnání s tím, co by mohl dostat jinde. A jak mu manželka často připomínala, šance utíkají.
Jeho skoro šedesátiletý "fotbalový otec" Vladimír Fiala ho chápal. Vždyť už oslavil třicáté narozeniny a v tomto věku už je leckterý hráč na sklonku své kariéry, kdy jen těžko může pomýšlet na nějaký skutečně výhodný přestup. Jistě, někomu ani pětatřicítka neubere na formě. Takový Dennis Wise je ve svých třiatřiceti pilířem středu zálohy Chelsea a o dva roky starší Laurent Blanc je skutečným lídrem Interu Milán, přes svůj "důchodový věk" patří k nejrychlejším mezi středními obránci, často podpoří útok a na posledních turnajích Mistrovství světa a Evropy byl nejužitečnějším hráčem výběrů francouzské reprezentace, tedy hráčem, který sice nemusí na první pohled na hřišti zářit, ale je pro svůj tým naprosto nepostradatelný: má oči vpředu i vzadu, je vždy tam, kde je potřeba, a v pekelném tempu vydrží celý zápas.
Karel má stále svou kondici, důraz, pohyb po hřišti... ale jak dlouho mu to ještě vydrží? S každým uplynulým rokem může počítat s tím, že bohaté zahraniční kluby budou "lovit" perspektivnější hráče v mladších věkových kategoriích.
Ovšem i opak může být pravda a Vladimír Fiala to Karlovi zdůrazňoval na příkladu Leeds United, loni třetím v Premier League, o němž se hovoří jako o mužstvu budoucnosti. Je to mladý tým, který musí jen dospět, potřebuje získat větší odolnost i vůli po vítězství. Jeho záloha momentálně vyžaduje posilu - vyzrálého hráče, dříče, ochotného vypustit na hřišti duši. Karel splňoval jejich požadavky. Jenomže kdo by vážně uvažoval o koupi fotbalisty, který nakopne protihráče nebo se nechá vyřadit ze sestavy za pozdní příchody na trénink?
Tak se stalo, že Karel Turina za vydatné podpory manželky dospěl k závěru, že by šel i do méně úspěšného klubu a kamkoliv, jen když to bude v zahraničí. Marně mu jeho patron zdůrazňoval slova hvězdy Tottenhamu Davida Ginoly, že prý lituje, že vůbec do Anglie šel, protože kdyby hrál v některém špičkovém klubu - třeba za Barcelonu - měl by daleko větší jméno, zatímco takhle jen promrhal svůj talent. A stejně marně se odvolával na výrok Zidaneho, nejlepšího hráče loňského evropského šampionátu, autora penalty, která rozhodla semifinále mezi Francií a Portugalskem: "Velké peníze, které se dnes ve fotbalu točí, způsobily, že v něm mnozí jen vidí způsob, jak zbohatnout."
Karel totiž začínal dělat právě to, před čím Zidane, jehož oba Vladimírovi "odchovanci" - tedy Karel i Daniel - velice obdivovali, varoval: Přestával brát fotbal jen jako hru, stále více ho vnímal jako zaměstnání.
A to je bezesporu chyba. Momentálně nejen pro hru samotnou... Protože policie může vzít - a určitě se tak i stalo - v úvahu Karlovu výbušnost, která v kombinaci s přesvědčením, že ho Daniel připravil o velice výhodný přestup, po němž toužil, navíc v situaci, kdy už další podobnou nabídku těžko může očekávat, vedla až k vraždě. K vraždě, z jejíhož spáchání byl teď Karel podezřelý. Nejvíc a možná také jako jediný.
Vzhledem k dosud známým faktům se tomu Vladimír Fiala nemohl divit: Odpoledne se Karel dozvěděl od manažera klubu, že skaut Arsenalu, druhého klubu Premier League, který potřebuje posílit obranu a hlavně zavést pořádek v záloze, o něj projevoval delší dobu silný zájem, ale posléze dal přednost jeho mladšímu spoluhráči - Danielovi Salckému. A jelikož kouč Arsenalu dostane hodně peněz na nákupy, je nanejvýš pravděpodobné, že vedení SK Josefov bude s obchodem souhlasit. V poslední době sice výhodně prodali několik hráčů, takže se klub takřka oddlužil, nicméně peněz není nikdy dost, a pokud jde o záložníky, má kouč po kom sáhnout, horší je to v případě hráče na hrotu. Nevyužité šance samozřejmě nelze svalovat pouze na jeho hlavu. Stejně jako on měl celý tým zásluhu na tom, že Josefov byl většinu sezony v čele ligy, tak potom také jako celek selhal, hlavně v pražském derby, které prohrál 1:5, takže jeho soupeř mohl slavit titul už dvě kola před koncem sezony.
Karla informace o tom, že ho Daniel vyšachoval ze hry o možnost přestupu do Arsenalu, šokovala. Jako by se - byť v poněkud pozměněné podobě - opakovala situace z předminulého roku. To už měl smlouvu takřka v kapse a také se jednalo o klub v jeho a Marcelině vysněné Anglii. Zbývala jen běžná lékařská prohlídka, která obvykle nepředstavuje žádný problém. Měl s manželkou připravené kufry, oba se nesmírně těšili... Stalo se však něco naprosto nečekaného. Při tréninku se zranil, sice ne těžce, ale potřetí během několika měsíců, a náhle byl konec všem nadějím - lékaři nedoporučili smlouvu podepsat a nový klub se rozhodl počkat na jeho uzdravení. Karel znovu nastoupil poměrně brzy, jenomže se na hřišti stále častěji přestával ovládat a značně si pošramotil pověst, kterou si dlouhá léta pod Vladimírovou otcovskou péčí budoval. Sbohem, Anglie.
Chtěl si s Danielem promluvit. Zastihl ho v šatně, ale Dan na něj neměl čas - spěchal za svou přítelkyní, aby s ní probral nabízenou šanci. "Podívej, je mi líto, že ti to nevyšlo, fakt. Jsi můj nejlepší kamarád, ale nevím, co bych pro tebe mohl udělat," řekl z Karlova pohledu až příliš nezúčastněně a odešel.
"Jsi obyčejný podrazák!" křikl mu Karel do zad. "A jestli tomuhle říkáš kamarádské jednání, tak potěš pánbu tvé nepřátele!"
Pak zatelefonoval manželce, aby se jí svěřil se svým nečekaným zklamáním. Zdrtilo ji to přinejmenším stejně, jako jeho samotného. "Promluv si s Danielem," radila mu. "On má přece ještě všechny šance před sebou. Navíc vždycky tvrdil, že jeho snem je španělská liga, popřípadě italská..."
"Zkusil jsem to, ale neměl zájem se mnou nic probírat."
"Víš co, tak jdi za Láďou Fialou. Vytáhl Dana ze zapadákova a dostal až do Josefova, stejně jako tebe. Vždycky vám oběma radil a pomáhal..." Marcela se na chvíli odmlčela. "Určitě tě pochopí, a když se rozhodne ti nějak píchnout... Vím jistě, že Dan na něj dá, dojde mu, že co je pro tebe vrcholem snažení, znamená pro něj v necelých dvaceti letech přehlédnutelnou epizodu. Přece by kamaráda takhle nepodrazil."
Manželčina uklidňující slova, jakkoli za nimi cítil zklamání a možná i trochu vztek, v něm oživila naději. No jistě, Marcela má pravdu. Láďa je přece neoddělitelnou součástí jeho i Danielova fotbalového života. Zná je oba tak dobře, že může předem říci, co kdo udělá, jak se zachová v té či oné situaci. Aby také ne, vždyť je poznal v době, kdy jako rozhodčí obětavě objížděl všechny možné i nemožné oblasti a pískal přebory, aby pak spolu s talenty, které na cestách objevil, šel do vyšších soutěží.
Pamatoval si první větu, kterou mu kdysi Vladimír Fiala řekl: "Nevztekej se a hraj. Když dáš svou zlobu do hry a zapracuješ na technice, může se z tebe stát fotbalista." Což Karla pořádně namíchlo. Bylo mu šestnáct a byl přece fotbalista! Časem ovšem pochopil, o čem Láďa hovoří, a doslova dřel, až se z něj stal skutečně všestranný a obratný záložník, disponující kondicí, silou, přesností. A i dosud dal na rady svého patrona víc než na slova kouče, jakkoli ho Láďa často hladil proti srsti. Jednou se třeba vyjádřil: "Dneska jste hráli jak rozladěný piáno." "Ale měli jsme daleko víc šancí než soupeř," oponoval Karel nevrle, "a to hlavně díky mně!" "Fotbal se nehraje na šance, ale na góly," odpověděl Láďa klidně a začal probírat konkrétní situace.
S Danem to bylo obdobné. Vladimír Fiala na něj narazil, když mu bylo třináct, a hned věděl, že má před sebou nepochybný talent. Byl to on, kdo mu doporučil, aby se nedral do branky a nesnažil se dosáhnout kvalit svého vzoru - Ivo Viktora, když je nadmíru obdařen zcela jinými schopnostmi. Je rychlý jako vítr, s velkým citem pro hru, může hrát v útoku a má dostatek předností i pro zálohu, když zkombinuje svou enormní zběsilost se zlepšenou technikou, pak se protihráči budou jen divit...
Dan poslechl a v šestnácti letech se o něm psalo jako o supertalentu, mnozí ho srovnávali s Maradonou a Pelém. Pak si nešťastně zlomil nohu a léčil se v laskavé péči Ládi Fialy, hovořil s ním o svých snech, které sní dodnes, jen jména se průběžně mění: jak mu jednou bude na hřišti za zády stát v brance Edwin van der Sar, jehož budou bránit Michel Saldago a Alessandro Nesta, nalevo bude mít zarputilého a všestranného Edgara Davidse, napravo neúnavného Davida Beckhama, sám by podporoval ofenzivního Francesca Tottiho, který by předkládal přihrávky hráčům na hrotu, v útoku by exceloval takový Raúl nebo Batistuta...
Láďa mu jeho sny nebral, jen ho varoval, že každý sen - a ten jeho zvlášť - vyžaduje moc a moc dřiny. Daniel se do ní pustil už v rehabilitaci a vyplatilo se - radostí málem skákal, když se dozvěděl, že ho trenér vybral do národního mužstva hráčů do sedmnácti let. Tehdy sice dostal příležitost jen na patnáct minut na konci druhého poločasu, ale hned si vysloužil pozornost tím, jak od prvního okamžiku na hřišti nebývale oživil hru.
Všichni pak s nadšením sledovali jeho rychlé pokroky a trenér se vyjádřil, že je to kluk, který má před sebou hvězdnou budoucnost. Vladimír Fiala byl v podstatě stejného mínění, jen to před Danem nedával příliš najevo. Měl strach, aby Daniel všeobecnou pozornost a častý obdiv unesl. Vyprávěl mu příběh George Besta, považovaného mnohými za nejlepšího anglického fotbalistu všech dob. Vyhrál co se dalo, měl vynikající střelu, techniku, rychlost, přehled - prostě všechno, o čem fotbalista sní. Svou slávu ovšem neunesl, začal pít. Ve dvaadvaceti dosáhl na vrchol, spolu s Manchesterem United se prodral do finále Poháru mistrů. V zápase s Benfikou se tehdy rozhodlo až v prodloužení, kdy Best dostal United do vedení a na další gól nahrál Kiddovi. Stal se nejlepším fotbalistou Evropy... A pak už to s ním šlo s kopce a dnes má díky alkoholu veliké zdravotní problémy.
Daniel nebyl hloupý a okamžitě zredukoval na minimum bujaré večírky, které ho právě začínaly okouzlovat. O to víc se věnoval tréninku.
"Snad jsem na tu pozornost byl připravený," řekl tehdy novinářům po prvním vítězném utkání v dresu prvoligového Josefova, "jen jsem nečekal, že to přijde už před mým debutem v první lize. Snad jsem to zvládl, protože jsem na nováčka dostal dost dobrou smlouvu, a nezatočila se mi z toho hlava. Nejhorší je už snad za mnou, hlavně díky Láďovi Fialovi. Hodně jsem se poučil i o věcech, které vůbec nesouvisejí s mým výkonem na hřišti."
Ladislav Fiala vyslechl Karla s obvyklým klidem. "Jestli ti dobře rozumím, tak po mně chceš, abych Danovi doporučil, aby smlouvu odmítl," poznamenal a Karel ho dychtivě sledoval, jak se k tomu vyjádří.
"Nemyslíš, že je poněkud bláhové se domnívat, že když odmítne on, tak se Arsenal automaticky obrátí znovu na tebe?"
"Copak nejsem dost dobrý?" nenechal ho uražený Karel domluvit.
"Jistěže jsi. Mohl bys být dokonce vynikající, nebýt tvé horké hlavy. Sám si kazíš všechno, čeho už jsi dosáhl."
"Já vím," zklidnil se trochu Karel, "ale je to vlastně tím, že si při hře po každé nevyužité šanci uvědomím, jak míň a míň příležitostí mě s každým nevydařeným utkáním čeká. Naštvu se, a pak blbnu."
"Tak neblbni i teď. Člověk musí mít chladnou hlavu nejen na trávníku. Ber to prostě tak, že se Arsenal rozhodl pro Daniela. A ať už se s vedením Josefova dohodne, nebo ne, jde to mimo tebe. Já vím, jak moc se s Marcelou chcete dostat do zahraničí, ale ruku na srdce - není to víc Marcelina touha než tvoje? Musí ti být přece jasné, že bez ohledu na tvé zkraty tady stále patříš ke špičce, jsi platným členem týmu, útočícím na první místo v lize, zatímco venku bys klidně mohl většinu času prosedět na střídačce. To chceš? Rozhodně netvrdím, že tvá fotbalová kariéra bude brzy končit, ale posuď sám, jak k tomu konci, který jednou zákonitě musí přijít, chceš dospět."
Delší dobu pak seděli mlčky.
"Díky, Láďo," zvedl se Karel k odchodu. "Musím zajít za Danem a omluvit se mu. Odpoledne jsem na něj zbytečně vyjel."
V té chvíli viděl Ladislav Fiala Karla naposledy. S Danielem Salckým hovořil dva dny před tím. Ovšem zatímco lze předpokládat, že Karla dříve nebo později uvidí znovu, Daniela už nikdy nespatří. Nikdy mu už nebude moci připomenout, že chce-li dosáhnout na absolutní fotbalový vrchol, musí tomu leccos obětovat, protože jen talent nestačí. Nikdy už nebude naslouchat jeho snům o tom, jak čte své jméno ve společnosti svých idolů v týmu Euro All-Star.
Před několika hodinami našla Dana jeho přítelkyně v obýváku. Ležel na koberci v tratolišti krve a vedle něj klečel jeho o deset let starší spoluhráč a kamarád Karel Turina, v ruce držel zakrvavenou sošku, již si Daniel před časem vysloužil jako talent roku.
"Ty prevíte, ty svině!" ječela na Karla, vrhla se na něj a netušenou silou ho odstrčila od nehybného těla. Karel neudržel rovnováhu, překotil se na záda, hlavou se udeřil o konferenční stolek a roztáhl se na koberci jak široký tak dlouhý.
Monika se v šoku shýbla, zvedla sošku a překotně z ní začala stírat krev, přičemž nepřestávala vykřikovat: "Dane, to ne! Dane, to přece ne!"
Jako stroj šla otevřít dveře, když kdosi zazvonil. Byl to soused, který z chodby zaslechl její volání a chtěl zjistit, co se děje. Když za jejími zády zahlédl na koberci dvě bezvládná těla, vzal ji kolem ramen, zamkl jejími klíči byt a odvedl ji k sobě, odkud zavolal policii. Monika nereagovala na otázky, seděla na židli, sošku si tiskla k hrudi, s nepřítomným pohledem se kývala dopředu - dozadu a stále jen opakovala: "Je mrtvý. On je mrtvý."
Policejní hlídka zřejmě byla někde nablízku, protože uplynulo jen pár minut a už zvonili u dveří. Soused jim odemkl Danielův byt a oni vzápětí zavolali výjezdovou skupinu.
Karel se právě probíral.
"On ho zabil! Našla jsem ho, právě když to udělal!" křičela Monika a policisté ji museli zadržet, aby se na něj nevrhla.
"Já... já to přece neudělal," koktal Karel nechápavě. "Přišel jsem, dveře nebyly zabouchnuté, tak jsem jen zaklepal a vešel dovnitř. Dan tu ležel... Vzal jsem do ruky sošku, kterou měl vedle sebe a zkoušel mu nahmatat tep. V té chvíli přišla Monika a odstrčila mě..."
"On ho zabil, já to vím, viděla jsem, jak se nad ním ještě sklání," opakovala Monika svou. "Záviděl mu... tu smlouvu!"
Karel pak ochotně vysvětlil, o jaké smlouvě je řeč, přiznal i to, že se odpoledne s Danem kvůli ní nepohodl a teď se mu vlastně přišel omluvit.
Druhý den brzy ráno se o Danielově smrti dozvěděl Vladimír Fiala. Dva kriminalisté, kteří za ním přišli, ho informovali také o tom, že nelze vyloučit podezření, že Danielovu vraždu má na svědomí Karel Turina.
"Hovořil jste s ním včera navečer?" zeptali se. "Telefonoval vám třeba?"
"Proč by mi měl telefonovat," podivil se Vladimír Fiala. "Vždyť jsme tady spolu seděli a povídali skoro do půl sedmé. Pak mi řekl, že se u Dana staví kvůli omluvě, a odešel."
"A po svém odchodu vám už nevolal? A co pan Salcký?" ptali se dál, když zamítavě zavrtěl hlavou, ale opět se jim dostalo záporné odpovědi.
"Jak... jak se to stalo?" odhodlal se po chvíli Vladimír.
Řekli mu, že vrah zřejmě sáhl po prvním vhodném předmětu, který byl po ruce, tedy sošce, a udeřil Daniela zezadu do hlavy. Smrt nastala takřka okamžitě.
Ověřili si ještě pár informací a odešli. Vladimír Fiala vzal bez rozmýšlení jednu z kazet a zapnul video. Zíral na obrazovku, nevnímal ovšem, jak střední záložník získává míč, centruje směrem k soupeřově bráně, útočník přihrávku zpracovává a nahrává vlevo, kde připravený spoluhráč posílá tvrdou střelu na bránu. Jindy by si akci vychutnal, teď jen přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Ale nikoli při hře...
Je možné, aby Karel opět ztratil sebeovládání a udeřil Dana, i když určitě ne s úmyslem zabít? Bránil se tomu uvěřit. Karel přece odcházel naprosto klidný, vyrovnaný...
Pak k němu přišla manželka, jeho chápavá Alenka, a ujišťovala ho, že se to určitě vysvětlí, Karel by přece nedokázal Dana zabít...
Ale kdo potom? A proč se ho ti policisté tak naléhavě ptali, jestli mu Dan nebo Karel telefonoval? Vždyť mu volala jen Marcela, která chtěla vědět, jestli u něj Karel ještě je. Když jí řekl, že před pár minutami odešel, prakticky se ani nerozloučila a zavěsila, vůbec se nezajímala, v jakém byl rozpoložení.
Ale tohle přece kriminalistům neřekl... Může to být důležité? To nedokázal odhadnout. Ale pro jistotu vytočil číslo, které mu nechali.
Poděkovali s ujištěním, že jim i Karlu Turinovi velice pomohl. Ale to už mu prý jistě sdělí jeho chráněnec sám.
Od té chvíle stál Vladimír Fiala u okna a vyhlížel, kdy už se Karel objeví, neboť předpokládal, že půjde rovnou z policie za ním.
Nemýlil se. A jak se ukázalo, nezmýlil se ani v odhadu toho, kdo z manželského páru toužil víc po Karlově zahraničním angažmá.
Marcela se přiznala, že když jí muž tefonicky oznámil co a jak, hrozně se na Daniela naštvala. Poslala manžela za Láďou a sama se vypravila za Danielem. Tvářil se prý chápavě, když mu vysvětlovala, co by taková smlouva mohla pro Karla znamenat, ale pak poznamenal, že uzavření té smlouvy přece nezáleží na něm, ale především na Arsenalu, a ji ovládl vztek. Chňapla po sošce, kterou měla na dosah...
Pak si uvědomila, že Karel by mohl být podezřelý z vraždy, a tak zatelefonovala Láďovi, aby se ujistila, že má manžel alibi... Jak policie na místě zjistila, bylo to poslední číslo, na které se z aparátu Daniela Salckého volalo, proto kriminalisty tak zajímalo, jestli Láďovi Karel nebo Dan telefonoval. Marcela na tlačítkách nezanechala otisky, měla rukavice, ale ne proto, že by jako ostřílený pachatel věděla, co má dělat. Prostě venku byla zima a ona si je v té rychlosti a rozčilení ani nestihla stáhnout z rukou. Nicméně kromě jejího přiznání měli policisté také svědka, který ji viděl v panice - vždyť za sebou ani nezabouchla dveře bytu - vybíhat z domu.
Vladimír Fiala přivedl dost mladičkých nadějných fotbalistů k vrcholovému sportu. Karla a Daniela měl z nich nejraději, byli členy jeho rodiny. Danielovy životní a sportovní sny, jež pan Fiala tak podporoval, překazila závist a hamižnost Marcely Turinové. Teď zbývalo jediné: nedopustit, aby totéž udělala i s vlastním manželem. Najde v sobě ten chudák dost sil, aby se vyrovnal s tragédií, kterou si kladl za vinu?
Má šanci a Vladimír Fiala mu v tom všemožně pomůže...