POLICISTA 4/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
Redukuje fungující sousedství kriminalitu ve městě? |
Doc. Ing. arch. PhDr. Karel Schmeidler, CSc. |
Centrum dopravního výzkumu Brno |
Dobře fungující sousedství znamená, jak dokazují četné empirické výzkumy, větší míru veřejné kontroly, a tím i nízkou míru kriminality. Velký vliv na renesanci této prastaré formy soužití má dnes především globální sociální klima, vyznačující se napětím, uzavřeností a stresem. Vedle rodiny je tak sousedství protiváhou velkých formálních skupin. Patří mezi lokální společenství, což jsou lidé na určitém území užívající společný prostor a vybavení v okolí bydliště. Jsou spojeni vzájemnými vztahy nebo společnými zájmy či znaky vyplývajícími z prostorové blízkosti v daném geografickém prostoru. Někdy se hovoří o "rezidenční skupině", což je ztotožnění sociální skupiny s určitým územím, koincidence sociální sítě sousedících rodin. Územní společenství lidí je vázané na určitý prostor (území). Tento prostor bývá někdy záležitostí volby, jindy objektivní nutností při zabezpečení funkcí a potřeb. Společenské útvary vymezené územím se málokdy dokonale kryjí s geografickým členěním či sídelní strukturou. V důsledku technologických změn (masmédia, hromadná doprava, soukromé dopravní prostředky atd.) neustále roste velikost území, které je možné považovat za organický celek.
Lokální společenství bývá považováno za místní seskupení s malou sociální mobilitou a zřetelnými hranicemi skupiny. Bývá tedy menší než obec, kde podle některých sociologů (René König) už začíná globální společnost nebo sekundární sociální systém. Větší sociální mobilitu má pak v sociálním smyslu město nebo oblast. Počátky výzkumu lokálního společenství jsou spojovány s Ferdinandem Tönniesem a jeho kategoriemi společenství a společnost. Socializující funkci prostoru sousedství zkoumal právě R. König, který viděl sousedství jako protiváhu anonymní existence ve velkoměstech. Koncept sousedství, který dostal i urbanistický význam, analyzoval Klages (1958). Vliv velkoměsta na sousedství a rodinu studoval Pfeil (1965).
Sousedství je variabilní kolektivní území okolo jádra, kterým bývá domov. Sousedství, jeho obyvatelé a jejich aktivity tvoří dohromady sociálně prostorovou jednotku uznávanou svými obyvateli a oddělující se od okolního prostředí. Patřilo mezi významné společenské instituce v minulosti, zejména v obdobích, kdy jednotlivé rodiny představovaly výrobní jednotky a jejich vlastní život byl různým způsobem podmíněný společnými aktivitami (např. ochranou území a hospodářskými zájmy, společnou tvorbou životního prostředí atd.). Sousedství ztratilo v moderní společnosti některé ze svých původních funkcí. Stále mu však zůstávají a přibývají funkce, které nejsou většinou jasně institucionalizované, ale mohou se v praktickém životě ukázat jako důležité a potřebné. K často deklarovaným pozitivním stránkám patří:
1. Velký význam při poskytování vzájemné pomoci v denním životě i v problémových situacích. Jeho úloha narůstá u těch skupin obyvatelstva, které jsou vázány na místo bydliště, např. matek s malými dětmi, důchodců, invalidů atd. Elementární formy výpomoci vznikají tam, kde se sousedé znají, podmínky se zlepšují při vědomí vzájemné rovnosti. Různé služby si poskytují lidé v nejbližším okolí, důležitá je vzájemná rovnováha a reciprocita služeb.
2. Sousedství v praktickém životě znamená důležitý systém informací a informovanosti (např. některých věkových a sociálních skupin). Jde o výměnu informací o důležitých věcech, společných potřebách a zájmech. Z tohoto ohledu k renesanci sousedství přispívá v současné době lokální kabelová televize, která představuje ideální prostor pro pěstování sousedského života a posilování pocitů sounáležitosti s komunitou.
3. Protože člověk potřebuje nejen přijímat informace, ale chce se i vyjadřovat, doplňuje funkce komunikační ostatní okruhy sociální komunikace tj. rodinu a příbuzné, přátele a spolupracovníky. Je významnější v malých obcích a pro určité skupiny obyvatel - matky s malými dětmi, děti, důchodce atd.
4. Významnou úlohu může mít sousedství ve městech a aglomeracích, kde je poměrně značná mobilita občanů a uvolnění společenských vztahů. Je dokázáno, že zlé nebo dobré sousedské vztahy mohou urychlit, zpomalit nebo vůbec vyloučit proces žádoucí asimilace a integrace lidí, kteří si do nového prostředí přinesli své návyky, případně i rozdílné normy společenského chování.
5. Význam sousedství dnes zvlášť narůstá při tvorbě a ochraně životního prostředí. Sousedství, zejména organizované, vytváří dobrý základ pro určité sdružování se a vzájemnou pomoc při plnění společných cílů (zkrášlování obytného a pracovního prostředí, organizované udržování pořádku, společná obrana proti devastaci, odstranění nedostatků atd.).
6. Značnou úlohu mělo a má sousedství při socializaci dětí. Vedle rodiny je dalším faktorem socializace, kdy se děti učí sociálním rolím a sociálnímu životu v souladu se společensky uznávanými a přijatými normami činnosti. Tato funkce hrála značnou roli při vzniku teorie obytného okrsku. Významná je "sociální kontrola" názorů a stanovisek sousedů, která reguluje naše chování, aniž bychom si to mnohdy uvědomili.
7. Funkce ceremoniální je důležitým indikátorem stavu komunity a intenzity sousedských vztahů. Znamená vzájemnou účast sousedů na oslavách, rodinných a místních událostech (svatby, křtiny, pohřby atd.).
8. Se značným růstem kriminality v České republice v devadesátých letech se zvyšuje význam ochranné funkce sousedství, které může zvýšit bezpečnost dětem, starším lidem a vlastně všem občanům. V tomto smyslu může být fungující sousedství také určitou formou sociální kontroly. Důležité je vědomí sounáležitosti, kdy celý "prostor" sousedství je pod dozorem jeho obyvatel. Jak tomu mohou architekti a urbanisté napomoci, bude pojednáno dále.
Podle intenzity vztahů a četnosti vykonávání funkcí jsou ve výzkumech dělena sousedství na "slabší" a "silnější". Slabší jsou ta, kde je méně sociálních vztahů a mají povrchní charakter. Někdy se mluví pouze o seskupení tam, kde jde o konvenční kontakty a malou komunikaci. U silnějšího sousedství nastává vzájemná pomoc a výměna služeb, existují intenzivní společenské styky. Důležité jsou společné cíle a vzájemná podpora. V nových obytných souborech je intenzita vztahů zpočátku vyšší (pocit novosti, navazování kontaktů), pak se snižuje. Tradičně silné bývají sousedské vztahy na venkově a v dělnických čtvrtích, to je v oblastech se sociálně jednolitějším obyvatelstvem.
Platí pravidlo, že čím je jednotka menší, tím více dochází k integraci společenství. Proto při úvahách urbanistů základem sousedství může být malá sociální skupina o velikosti 10 - 100 rodin. Plošně to znamená území o průměru 400 - 600 m2. V poslední době se při tvorbě zejména obytného prostředí mluví o tzv. malém sousedství, což je takový počet rodin či jednotlivců (cca 40 - 60), který vytváří sociálně dlouhodobě stabilizované prostředí s kladným dopadem na pohodu a rozvoj jednotlivce i celé rodiny.
Nejnovějším pokusem o obnovení sousedství je tzv. komunikativní bydlení, které vytváří komunitu dlouho před nastěhováním a hledá nejvhodnější architektonické řešení obytné stavby. Odmítá se většina dnes používaných typů městských bytových domů či rodinných domků pro izolovanost jednotlivých rodin ve vlastním domu nebo bytě několikapodlažního domu. Provedené sociologické empirické průzkumy těchto forem městského bydlení potvrzují, že rozdrobenost zástavby či navěšení bytů na vertikální komunikaci neumožňuje přirozené setkávání lidí a vznik silnějších sociálních vazeb. Ideálním řešením se stal nakonec atypický atriový dům. Jedná se o skupinu 8-12 domů kolem společného atria, které je současně jakýmsi náměstím, dalším obývacím pokojem, hernou, tanečním parketem a divadelním jevištěm v jednom. Polyfunkčnost tohoto prostoru umocňuje jeho celkové zastřešení a zateplení. Z tohoto mikronáměstí pak vedou vstupy do jednotlivých domů. Společný prostor je místem setkání a her dětí i dospělých, která jsou zcela přirozená, protože se odehrávají v základním komunikačním uzlu domu. Z atria vedou pak vstupy do technických zařízení objektů (garáže, dílna) i společně využívaných zařízení - zimní zahrada, bazén, sauna. Takové řešení má poskytnout mnohonásobně vyšší standard jak po stránce komfortu bydlení, tak z hlediska sociální kvality prostředí. Je tu větší pravděpodobnost kontaktů mezi obyvateli i vzniku trvalejších sociálních vztahů a funkcí.
Současné multikriteriální pojetí tvorby územního společenství je tedy založeno na splnění těchto předpokladů:
- emocionálního spojení lidí s místem bydliště (domem, ulicí, skupinou, čtvrtí)
- existence uspokojujících sousedských vztahů, společenského života
- fungování místní společenské kontroly
- vytvoření odpovídajícího rozsahu samosprávy
- zřízení a uspokojující činnost místních služeb, dle možností existence místní zájmové a kulturně osvětové činnosti
- zaručení postavení místního územního společenství ve vyšších nadřazených společenských systémech (čtvrti, městě, regionu atd.).
Osvědčeným prostředkem v oblasti architektonické a urbanistické tvorby pak je například vytváření oddělených skupin např. rodinných domků kolem zaslepených komunikací, vydělení domova a jeho personifikace tj. specifická řešení určitých prvků budov (např. balkony, vstupy do domů, textura použitých materiálů, rozdílné způsoby zastavění). Lidé se mají potkávat - i komunikace mohou být navrženy tak, aby stimulovaly sociální kontakty. Vhodná je orientace vchodů a některých obytných místností do společných oddychových prostorů i soustředění společného vybavení (hřiště, lavičky), které umožní častější setkávání sousedů. Budovy nebo jejich skupiny mají být uspořádány tak, aby to stimulovalo společné činnosti. Měla by být provedena delimitace soukromé a veřejné sféry. Předpokládá to jasné vymezení volných ploch podle jejich převažujícího účelu, vymezení funkční náplně ploch. Nevhodné jsou anonymní plochy nepatřící nikomu. Jasně vymezit zóny vlivu a kontroly ve škále soukromé, polosoukromé, poloveřejné a veřejné. Osvědčilo se vytváření bariér. Mohou to být zídky, patníky, živé ploty, rozdíly v úrovni terénu a další symbolické prostředky. Je možné oddělení jednotlivých funkčních prostorů pomocí komunikací.
Hledání formy sousedství
Myšlenky o sousedství byly zhmotněny na rýsovacích prknech architektů a urbanistů ve formě obytných okrsků. Důvodem jejich vzniku bylo obnovení společenských kontaktů v místě bydliště a vytvoření ducha komunity, čímž měla být vyřešena celá paleta sociálních problémů. V době svého vzniku byl okrsek spojován s pohodou prostředí, harmonií mezi lidmi a silným duchem komunity, který byl postrádán v rychle rostoucích industriálních městech. Zrod okrsku byl předznamenán výpady antiurbanistů proti industriálním městům a jejich idealizováním vesnických komunit a společenské organizace středověkých evropských měst. Levicová kritika viděla ve velkých městech a jejich sociální patologii důsledek a průvodní jev kapitalistického výrobního způsobu, který je možné odstranit sociální revolucí. Vznikla v XIX. století jako přirozená reakce na první fázi urbanizace společnosti spojenou s průmyslovou revolucí. Město se stalo předmětem kritiky řady socialistů, kteří požadovali odstranění rozdílů mezi městem a venkovem (K. Marx, B. Engels). Naproti tomu konzervativní kritika moderního města se stavěla proti strojové velkovýrobě, odcizení, anonymitě, rozpadu rodiny a příbuzenských vztahů i sousedské solidarity. Proti živelnosti výstavby průmyslových měst s jejich údajnou degradací společenských struktur a růstem sociální patologie byla hledána optimální společenská a architektonická jednotka, která by se podobala svým středověkým či venkovským vzorům. Význam kulturně politického a filozofického antiurbanismu je navzdory jeho jednostrannosti v tom, že formuloval některé hypotézy o životních formách a sociálních vztazích ve městě (anonymita, izolace), které se později rozvinuly a zpřesnily v sociologické teorii sociálních vztahů a kultury města (G. Simmel). Byla idealizována malá sídelní jednotka jako harmonická obec, kde byla silná vazba s místem bydliště a převládala řemeslná výroba. Konzervativní filozofové jako např. W. D. Riehl, zástupce romantického antiurbanismu, měli vliv na některé urbanistické teorie.
Myšlenka okrsku vycházela z teorie lokálních skupin a přirozených oblastí, které byly sociálně a prostorově strukturovány. Ty vznikaly samovolně a měly relativně stejnorodé obyvatelstvo, které mělo podobné životní podmínky. Byly zde spádové oblasti, které měly vlastní vybavení. Kardinální otázkou byla velikost okrsku, která by měla být předem stanovena tak, ...."aby nebyl příliš velký, což by mohlo zničit osobní kontakty, a aby nebyl příliš malý, protože by to snížilo různost a rozmanitost jeho obyvatel".... V okrsku mělo bydlet tolik lidí, aby mohlo vzniknout ucelené společenství, vědomí komunity a společných zájmů. Inspirací byl antický městský stát, řecká polis. Již před 2 300 lety Aristoteles dokládal, že ve městě by nemělo žít více než 10 000 obyvatel, aby se mohli všichni scházet na jednom velkém náměstí, a tam společně diskutovat a rozhodovat. Podobnou myšlenku později nacházíme u Ženevana Jeana Jacquese Rousseaua (1712 - 1778), stoupence teorie společenské smlouvy. Platon v úvahách o ideálním státě popisuje vzorové město s ne více než 5 000 svobodnými lidmi, ke kterým by patřili děti a otroci. Komuny - osady Roberta Owena, kde by byla výroba spojená s bydlením Roberta Owena byly zamýšleny pro 1 200 obyvatel. Zahradní město Ebenezera Howarda mělo mít 30 000 obyvatel rozčleněných na 6 skupin. Chtěl posílit ducha komunity mezi obyvateli, a proto rozdělil Garden City na lehce definovatelné části, kde každá část měla vlastní školu a obchody. S nejpropracovanější teorií okrsku přišel ve 20. letech minulého století Clarence Arthur Perry (1872 - 1944) při vypracování regionálního plánu New Yorku. Jeho "neigbourhood unit" byla publikována v roce 1927 v 7. svazku "Regional Survey of New York and its Environs". Původní Perryho okrsek byl poměrně malý, postupně se velikost optimalizovala na zhruba 5 000 obyvatel, což je velikost daná zázemím základní školy. To však neurčuje okrsek jednoznačně. Zde se může nepříznivě projevovat rozkolísaná věková skladba obyvatel okrsku a kolísající počet dětí. Plošná velikost je pak dána 400 až 500metrovou docházkovou vzdáleností. Ekonomickým tlakem byla u nás později tato velikost často nezdravě zvětšována.
Cílem okrskové teorie bylo vytvořit menší celky, samostatné útvary. To by umožnilo, aby rozvoj měst byl logicky fázován a každý celek byl dobře vybaven obchody a školami s předem stanovenými spádovými oblastmi. Tehdy bylo vlastníků aut mnohem méně než dnes, takže tento požadavek byl velice realistický. Tak se měl vnést řád do neuspořádané struktury měst. To šlo lépe tam, kde to bylo usnadněno přírodními podmínkami. Naproti tomu se těžko tento cíl plnil při přestavbách. V prostředí okrsků se měla zvětšit fyzická přehlednost, pocit bezpečí a identity. Ne vždy byl ovšem obyvateli tento záměr pochopen.
Mnohé architektonické a urbanistické koncepce se snažily vyhovět požadavkům sociální politiky, která usilovala o záměrné vyvolávání pocitu společenské sounáležitosti mezi obyvateli. Tomuto cíli mělo sloužit i vybavení obytných zón, ať už byly vytvářeny formou okrsku, nebo ne. Zabezpečení obytných okrsků, obytných skupin a obytných obvodů institucemi služeb a komunálním zařízením, počínaje obchody s potravinářskými výrobky a zbožím denní potřeby i místními společenskými a kulturními středisky (Community centers) s knihovnami, bylo výrazným rysem okrskové teorie. Okrsek se měl stát i nejmenší organizační jednotkou samosprávy. Toto seskupování veřejných zařízení mělo přivést obyvatele dohromady v denním a týdenním rytmu. Měla tak být vyvinuta identita komunity a dobře fungující intenzivní společenský život. Vytvořením povědomí komunity na lokální úrovni se okrsek měl stát ..."záměrnou školou demokracie v malých společenských jednotkách"....(Mumford 1948). Na úrovni okrsku měly být zřizovány základní organizační buňky spolků, politických a zájmových organizací. To mělo sloužit odstraňování sociálních bariér a poskytnutí smysluplné role individuu v masové urbánní společnosti. Záměrem bylo obnovit přímé osobní kontakty v lokalitě, vznik komunity. V tomto smyslu vyhovovaly především menší okrsky s cca 2 000 obyvatel. Vedle toho měla být zabezpečena soběstačnost v každodenním zásobování a rekreaci. Tato veřejná zařízení měla být lokalizována v příjemné docházkové vzdálenosti - 5 minut chůze - od místa bydliště. Pěší cesty byly navrženy tak, aby procházely kolem vchodů do domů sousedů.
Rozmanitosti sociální i architektonické mělo být dosaženo promícháním různých sociálních a příjmových skupin a různých typů bydlení. Šlo o pokus zlepšit sociální vztahy mezi obyvateli různých sociálních vrstev. Zatímco sociální diverzity bylo v Československu u nových obytných souborů dosaženo, převážně panelová výstavba je ochudila o vizuální bohatost. V západních zemích pokusy o sociální promísení často neuspěly, i tam ale byla snaha přitáhnout obyvatele z vyšších vrstev - především zaměstnavatele - a poskytnout komunitě více vůdčích osobností.
Perryho dílo bylo spojeno s úsilím dvou architektů, Steina a Wrighta, kteří dále rozvíjeli myšlenku okrsku. Okrsek představuje ucelené, nepřerušené a kompozičně vyvážené území s určenými a jasně rozeznatelnými hranicemi. Průjezdná doprava je omezena a je vedena po periferii okrsku, cílová doprava má k dispozici oslepené komunikace s omezenou rychlostí. Díky diferenciaci uliční sítě dochází k omezení automobilového provozu, hluku a rušivých vlivů, zvyšuje se čistota ovzduší. Dopravní uzavření okrsku a preference pěších se ukázala jako největší a neoddiskutovatelná přednost díky zdravějšímu prostředí a průkazně nižší úrazovosti (zvláště dětské) při snížení dopravních nehod.
Součástí okrsku je existence volných ploch - soustavy parků a rekreačních ploch, které mají představovat minimálně 10 % plochy. Byla tak zavedena ekologická kritéria, která zvýšila kvalitu obytného prostředí, zejména ovzduší.
Od roku 1929, kdy byla použita okrsková teorie Steinem v americkém Radburnu ve státě New Jersey, se rozšířila po celém světě. Jejich navrhování bylo doporučeno v 13. bodě Aténské charty z roku 1933, kde se předpokládala velikost 4 000 až 5 000 obyvatel. Perry předpokládal 5 000 - 6 000 lidí. L. N. Engelhardt navrhoval útvary pro 6 000 obyvatel. Komunity vzniklé na základě okrskové teorie vznikly na celém světě, nejvlivnější na další urbanistické myšlení jsou v Restonu (Virginia, USA), Vallingby (Švédsko), v Moskvě (Sputnik, Nové Čeremušky) i v Izraeli. V Evropě k jejím propagátorům patřil Le Corbusier ve Francii (v projektu Zářivého města bylo užito okrsků - ešelonů s cca 1 250 až 2 500 obyvateli), Forshaw a Abercrombie zaujali v Anglii s plánem na přestavbu Londýna, kde se velikost okrsku pohybovala mezi 5 000 a 10 000 obyvatel. Podobné systémy byly používány i na území bývalého Sovětského svazu již od roku 1930, například v Magnitogorsku a Gorkém, kde se jejich velikost pohybovala mezi 3 500 a 6 000 obyvatel. Vzorový okrsek, průkopnické dílo autora G. D. Dubelira z roku 1918, představoval kolektivní domy v konstruktivistickém duchu s nezbytným občanským vybavením. Soukromá sféra byla omezena na spací buňku. Konkrétně to bylo 8-12 obytných domů různých typů se společným zařízením. V Miljutinově pásovém městě byly navrženy tzv. mikrorajony s 6 000 až 12 000 obyvateli.
V naší poválečné, převážně panelové výstavbě se užívalo okrsků o velikosti mezi 3 000 - 6 000 a 10 000 obyvatel převážně podle velikosti školy, vytvářely se i dvojokrsky. Někde se okrsky dělily na obytné skupiny s cca 1 000 až 2 000 obyvatel, které měly pouze základní vybavení pro každodenní rekreaci a sport. Větším celkem než okrsek byl v používaném schématu obytný obvod či čtvrť s přibližně 20 000 obyvatel, v jehož centru bylo umísťováno vyšší občanské vybavení (např. kino, specializované obchody, správa atd.).
Velikost a koncipování okrsků u nás ovlivnila ale i další urbanistická, organizační, správní a politická hlediska. Byla to například velikost města a sídelního útvaru, kde byl okrsek koncipován, typ města (průmyslové, správní či lázeňské), druh a kvalita městské hromadné dopravy. Značný vliv měla poloha v organismu města (vnitřní, či periferní), která určovala vybavenost subcenter.
Okrsky byly intenzivně zkoumány humanitními vědami - zejména aktivity obyvatel, jejich percepce a spokojenost obyvatelů. Výzkum ukázal, že problematika sousedství a okrsku je daleko komplexnější, než se předpokládalo. Zjistilo se, že pro postižení funkce sousedství je nutná jeho funkční desagregace do tří až čtyř úrovní. Sousedství pro potřeby plánovací praxe by mělo zohlednit minimálně dvě úrovně: užší okrsek jako místo sociální interakce s možností vytvoření soukromí a širší okrsek nebo větší komunitu pro zřízení a optimální funkčnost občanského vybavení. Předpokládá se proto rekonstrukce okrskové teorie v nových podmínkách s intenzivním zapojením sociálních věd.
V sedmdesátých letech v zahraničí a v osmdesátých a devadesátých letech u nás byla okrsková teorie podrobena značné kritice. Tato kritika, která je založena jak na ideologických, tak metodologických základech, byla vedena především těmito směry:
Byl vytýkán idealistický sociálně orientovaný pohled na sousedství jako komunitu a mechanické užívání okrsku jako nástroje, základní plánovací jednotky, bez ohledu na danosti prostředí často v nevhodných lokalitách.
Počet obyvatel v okrsku je mnohdy příliš velký na to, aby se lidé mohli blíže poznat. V této souvislosti je kritizována častá vizuální neohraničenost mnoha okrsků a jejich vzájemná podobnost.
Rychlý růst nových obytných souborů se ukázal být jejich nevýhodou. K vytvoření společenství je zapotřebí čas. Chybí integrující faktor pomalého růstu, který existoval ve starších částech měst, která rostla po staletí. Výhodou kompaktnosti sídel je pěší dostupnost každodenních aktivit. Funkční zónování narušilo vitalitu měst a vztah obyvatel k prostředí, obytnost je spojení bydlení, obchodů, práce a rekreace. Dnes, kdy existují dříve nevídané možnosti v přenosu energií, informací a celá řady ekologicky nezatěžujících výrob, ztratilo zónování na významu.
U dospělých má větší význam vztah k jiným lidem vybudovaný na společných zájmech. Mobilní vrstvy obyvatel navazují styky častěji s kolegy z pracoviště a se známými ze zájmových organizací. Přátelství vznikají spíše volbou a jsou prostorově více rozptýlena. Čím větší město, tím větší rozsah pohybu obyvatel a zároveň i okruh kontaktů. Výhodou velkých měst je právě možnost, že člověk může svobodně volit, s kým se chce stýkat a s kým ne. V moderní společnosti slábne význam prostorové vzdálenosti při utváření sociálních vztahů. Moderní společnost vytváří svébytné formy sociální integrace. Na sousedství závisí především starší lidé, děti, ženy v domácnosti, invalidé atd.
Překážkou vzniku sousedství je společenská různorodost obyvatel. Problémy mohou vzniknout z toho, že vedle sebe mají žít lidé různého vzdělání, zaměstnání a zálib, různé socioekonomické úrovně a dalších znaků, které ve svém souhrnu ovlivňují způsob života (odlišné nároky na bydlení, jiný rytmus života a jiné využívání bytu a okolí domu). Empiricky bylo zjištěno, že sousedské vztahy snadněji vznikají a rozvíjejí se mezi rodinami stejného nebo podobného způsobu života. K poklesu zájmu o okrsek v osmdesátých letech přispělo i to, že na urbanisty se pohlíželo jako na plánovače v době, kdy dlouhodobé plánování upadlo v nepopulárnost. Urbanismu se vyčítalo, že se snaží stabilizovat chování lidí v nových okrscích sociálním inženýrstvím pomocí kontroly životního prostředí. Zda se o to urbanisté pokoušeli, je jiná věc. Byli však kritizováni těmi, kteří zastávali radikálnější či revoluční perspektivu, byli názoru, že není možné přispět k vytvoření lepší společnosti změnou prostředí k životu. Tito kritici argumentovali tím, že je potřeba silnějších politických a ekonomickáých prostředků k odstranění závad, které vytvářejí konflikt, kriminalitu a nemoci.
Nepodařilo se naplnit romantickou představu o obnovení venkovské obce v městském prostředí. Proto již plán anglického satelitního města Milton Keynes z roku 1969 opouští organizační schéma obytného okrsku a nahrazuje je principem navzájem se přesahujících atrakčních polí veřejných služeb i komerční vybavenosti. Vychází tak vstříc rozdílným potřebám lidí, dává jim možnost svobodné volby místo reglementace. Koncepe Milton Keynes byla založena jako transportní mříž, ne nepodobná Broad Acre City, Autopia. Víceúčelové využití území ve velkých městech se soustředěním aktivit do více ohnisek se objevuje pod názvem decentralizovaná koncentrace. Znamená uspokojování místních potřeb na místní úrovni. Menší užívání či dokonce odmítnutí okrskového schématu při současné výstavbě je dáno také tím, že se v Evropě v osmdesátých a devadesátých letech ustoupilo od výstavby nových obytných souborů na zelené louce. Přestavbová území jsou pro ucelené okrsky méně vhodná, i když i tam jsou aplikovatelné.
Zcela nové teorie i nejnovější urbanistické počiny se však v nějaké formě k okrsku znovu vracejí. Někteří autoři začali používat místo názvu okrsek termín environmentální jednotka, což má zohlednit také jeho situování v organismu města, dopravu a ekologické charakteristiky okolí. V polovině devadesátých let se okrsky znovu začínají stavět v USA pod názvem "urban village", tento název má naznačit ekonomickou a společenskou samostatnost nových jednotek.
Potřeba sociálních kontaktů a prostředí
Architekti musí ve svých projektech balancovat mezi potřebou individuálního soukromí a potřebou lidí se slučovat a sociálně žít. Značná redukce sociálních stimulů může vyprovokovat smyslovou deprivaci. Pokusy s izolací osob, o nichž podal zprávu americký výzkumník Vernon s kolektivem, naznačují, že nejdůležitějším podnětem ve vnějším světě jsou ostatní lidé v našem blízkém okolí. Navíc poukázal na rozsah smyslového a citového strádání, které může vést za určitých podmínek k halucinacím vznikajícím izolací člověka. Většina Vernonových pokusných osob referovala, že pokud nespí, je první den izolace výborný ke koncentraci. Mohou jasně a precizně věnovat maximum pozornosti každému specifickému problému. Někteří opravdu řešili problémy, které byly neřešitelné za běžných okolností. Tento vývoj ovšem nepokračoval dále v čase. Druhým dnem počínaje se jejich pozornost začala ubírat méně příznivou cestou. Při řešení úkolů zjistili, že v jistých situacích zůstávají stát na určitém bodě. Pokusné osoby se domnívaly, že jejich myšlenkový proces by se mohl zpřesnit, jestliže by s nimi byl někdo další, s kým by mohli projednávat problémy. Chtěli mít posluchače. Často bylo naznačováno, že je nutno brát ostatní lidi jako důležitou součást okolního světa. I závěry ostatních šetření potvrzují důležitost svobodné volby intenzity a kvantity kontaktů. Měl by být umožněn dobrovolný a na vlastním uvážení závislý přechod od kontaktů s lidmi k žádoucí krátkodobé odloučenosti. Zde mohou architekt a urbanista vytvářet prostředí pro žádané sociální interakce shlukováním zařízení či jejich integrací (občanská zařízení pro distribuci a kulturu), prádelny a další služby, parkoviště či obyčejné poštovní schránky. Tato zařízení nejvíce povzbuzují sociální interakce. Specifické prostředí navržené se záměrem podporovat posezení, diskusi a povídání a případnou socializaci plní svou funkci jen v tom případě, kdy přátelství již existují. Bez existujícího přediva sociálních vztahů jsou tato zařízení obvykle nevyužívána.
Veřejné prostory
Problematika veřejných prostorů znovu nabývá na významu v souvislosti s regenerací centrálních částí měst, vytvářením urbanity. Aby prostor byl dostatečně živý a měl městský výraz, musí přitahovat obyvatele, musí se stát místem určitých aktivit. To je první a neopomenutelná podmínka. Dalšími předpoklady jsou napojenost a snadný příchod, který umožní zájemcům snadnou účast. Důležitá je také kvalita prostředí, která zahrnuje mimo jiné jeho důstojnost a odolnost. Kladem je jedinečnost, identita, příznivě působí, pokud byl prostor navržen a uspořádán pod vedením jedné myšlenky. K urbánní estetice patří význam místa, veřejný design. Vedle toho místo by mělo mít tzv. "sociabilitu" tj. vlastnosti, které podporují shlukování a komunikaci jedinců.
Personifikace prostoru
Kulturou modifikovaným projevem teritoriality je tzv. "personifikace" prostoru. Známe ji jako přizpůsobení okolí individualitě osobnosti, vkusu a zájmům individua (barvy, tvary, zeleň, rozmístěné osobní věci atd). Personifikace je vedle obrany teritoria dalším kontrolním mechanismem. Je nezbytná pro sebeidentitu individua a označení prostoru v očích druhých příslušníků druhu. Teritoriální chování člověka bývá vysoce symbolické. Metody označování území tak, aby ostatní příslušníci druhu to uznali a respektovali, jsou mnohé. Jsou zmiňovány jako značkovací chování (marking behaviors). Lidé své teritoriální hranice vymezují nejen objekty a svou předmětnou činností, ale také symbolickými hranicemi, ritualizovaně zakotvenými v mezilidských normách společenského jednání, zvycích, právu atd. Vyznačování symbolických hranic se děje různým způsobem, někdy zcela uměle, jindy je využíváno přírodních daností. Často personalizace pokračuje ve vyšším stupni za vnitřními hranicemi teritoria.
Krátkodobě bývá teritorium zvýrazňováno: osobními předměty, jimiž se značkuje příslušný prostor, účinnou interakcí atd. Tyto věci mají funkci znaku, informují okolí, že místo je obsazeno a může být potenciálně hájeno. Kdykoliv se usadíme ve "veřejném" prostoru, "adoptujeme" místo jako příležitostné teritorium. Často jsou užívány značky jako nákupní tašky, noviny a další věci k tomu, abychom odradili lidi přicházet příliš blízko.
V jedné své studii popisuje Sommer (1969), jak studenti ochraňují svá teritoria při studiu v knihovně. Jedna strategie byla sedět od ostatních co nejdále. Znamenalo to, že nechtějí být rušeni. Další, ještě častěji užívaná strategie, byla stavět "bariéry", využitím knih, tašek, kabátů a dalších věcí, které bránily ostatním přiblížit se příliš těsně. Další studie Felipe a Sommera (1966) ukázala, jakým způsobem člověk signalizuje porušení komfortu narušením teritoria. Dělo se to slovně, použitím předmětů k budování fyzických bariér a polohou těla, která byla odvrácená od ostatních, většinou s rukama kolem svého místa, což bylo signálem přání, aby nebyli vyrušováni.
Projevy teritoriality byly sledovány jak u skupin dětí, dospívajících a dospělých, tak u důchodců. Setkáme se s nimi všude, zejména v bytech, ale i na pracovištích, u stolu v restauracích atd. V občanských budovách se spojují jednotlivé jednotky v tzv. teritoriální shluky a ty potom v teritoriální komplexy.
Personifikace v urbánním prostředí
Personalizace není náhodná, existují vzorce personalizace. Lidé personalizují pouze prostory, které kontrolují. Vzorce personalizace reflektují vzorce držení. Pomocí veřejné personifikace se komunikuje přes hranici soukromé - veřejné s cílem ovlivnit veřejnou doménu. Často se tak stává v místech fyzických mezer v hranici, jako jsou dveře a okna. Ještě zjevněji je navenek zaměřena personifikace vnějšího povrchu hranice. Vnější povrchy by proto měly být navrhovány tak, aby usnadňovaly personifikaci. Jestliže návrh budovy není v souladu s tímto požadavkem, tak vysoká míra personifikace může být na škodu její veřejné role, když se zničí vyrovnanost mezi jejím výrazem a rozmanitostí prostředí. Personifikace může "přerazit" jemný vzorec a ducha - genia loci - prostředí. Jestliže se tak stane, stává se to politickou záležitostí, protože privátní aktivity zhoršují kvality veřejného životního prostředí. Neznamená to však, že bychom měli potlačovat personifikaci. Spíše bychom měli projektovat takové budovy, které ji umožní bez toho, aby degenerovaly v chaos.
Exteriérová personalizace znamená také oblibu měnit prostředí tak, aby respektovalo individualitu. Některé části budov jsou vizuálně snadněji dosažitelné než ostatní. Zde je řada možností pro personifikaci uživatele. Obyvatelé často pěstují okrasnou zeleň, přidávají elementy na fasády a mění barvu a povrch dveří, zárubní a dalších povrchů. Vytvářejí také prostředí pro specifické aktivity, jako jsou atria, patia, oddychové kouty s pergolami atd. Tato personifikace může jednak rozbít architektonickou koncepci prostředí, také ale může obohatit prostředí o prvky, které nebyly původně zamýšleny. Tvůrce architektury by měl stimulovat tento způsob personifikace poskytnutím možností uživatelům a obyvatelům k vyjádření jejich vlastní individuality, např. definováním ploch pro pěstování okrasné zeleně a květin pro ty obyvatele a uživatele, kteří k této činnosti inklinují. Architekt jim svým návrhem zajišťuje vizuální harmonii, které by nemuselo být dosaženo, pokud by obyvatelé hledali sami bez pomoci lokality pro tyto koníčky.
Jak doporučují vědy o chování, vnější prostory by měly být jednoznačně definovány a dobře artikulovány. To u nás nebylo vždy zvykem, viz např. poválečná panelová sídliště s anonymním prostorem kolem celého domu. Prostorem, který patří všem a vlastně nikomu. Proto jej nikdo nebránil a nikdo se o něj nestaral. Zde lidem artikulace prostoru chyběla. Dobře definované prostory - teritoria mají vliv na snížení kriminálních činů a vandalismu v daném prostředí. Stejně tak jasná definice vnějších prostorů poskytuje obyvatelům a uživatelům těchto prostorů podmínky pro určité aktivity (zahradničení, koníčky, sociální styk, výchovu dětí atd.), přičemž respektují prostory jiných obyvatel. Jako účinné prostředky v těchto případech jsou uváděny např. nízké bariéry (obrubníky atd.) a změny v úrovních, barvě a kvalitě povrchu terénu. Stimulování personalizace ve výškových budovách je těžší než v nízkopodlažní zástavbě, ale i tam je to možné. S teritorialitou souvisí další architektonický a sociologický termín - sousedství.
--------------------------------------------------
1) John Mascai : Housing (John Wiley and Sons 1982)