POLICISTA  4/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha

ETICKÉ  PRINCIPY
POLICEJNÍ  PRÁCE
 
Zuzana Herzogová

Policie je institucí, jejímž posláním je udržovat řád a pořádek ve společnosti v případě nutnosti i s použitím síly. Etika naproti tomu je filozofická disciplína, která se zabývá problematikou dobra a zla. Existuje mezi těmito na prvý pohled zcela rozdílnými pojmy vůbec nějaká spojitost? U nás byla dosud etice policejního povolání věnována malá pozornost, etický kodex policisty České republiky dosud přijat nebyl, avšak v souladu s doporučeními Rady Evropy probíhají práce na jeho přípravě. V současné době jsou etické zásady policejní práce u nás obsaženy v § 28 zákona č. 186/1992 Sb.. O služebním poměru příslušníků Policie ČR (základní povinnosti policisty), dále v hlavě třetí, oddílu prvním zákona č. 283/1991 Sb.. O Policii České republiky (povinnosti policisty) a konečně v 36. Nařízení ministra vnitra ze dne 6. května 1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v Policii České republiky.

Mezinárodní sdružení vedoucích pracovníků policie (International Association of Chiefs of Police), sídlící v USA, zdůrazňuje význam etiky pro policejní práci: "Etické vzdělání je naší klíčovou potřebou dnes i pro 21. století." Expertní skupina pro problémy policejní práce a profesní etiky policistů Evropského výboru pro otázky kriminality vypracovala v prosinci 2000 Doporučení týkající se "Evropského kodexu etických zásad policejní práce", která jsou nyní na podnět Rady Evropy zpracovávána v členských zemích. Etika policejní práce je dnes tématem nesporně velmi aktuálním.

Potřebu vzdělávání policistů v oblasti etiky zdůvodňují členové Výboru IACP pro policejní image a etiku škodlivými důsledky neetického chování policistů, ke kterým patří především korupce, nepřiměřené užití síly, rasová, sexuální, věková nebo náboženská diskriminace, sexuální obtěžování, porušování lidských práv. Aféry, v nichž figuruje policie ve spojitosti s neetickým jednáním, jsou magnetem pro masmédia, pro policii jsou však devastující. Je dobře známo, že získat dobrou pověst trvá dlouho, ale ztratit ji je možné přes noc. Tyto aféry způsobují také osobní tragédie. Když propukne skandál, řada policistů ztratí práci. Pokud se něčí jméno nebo fotografie objeví na obrazovce nebo se na něj soustředí novinový článek v souvislosti např. s korupcí, je veřejné ponížení pro každého policistu i jeho rodinu zdrcující. I když je později policista zproštěn viny, zůstane na jeho čistém štítu stín. "Každým rokem spáchá sebevraždu mnohem více policistů, než jich je zavražděno. Často jsou tyto sebevraždy důsledkem neschopnosti policisty vypořádat se s neetickým činem, ve kterém byl osobně nebo okrajově angažován. Proto pomocí prevence neetických činů je možno doslova zachránit životy některých policistů.", zdůrazňují členové Výboru IACP pro policejní image a etiku.

K nejnaléhavějším etickým problémům policejní práce dnes patří:

V říjnu 1998 vypracovalo Národní policejní centrum IACP Normy chování pro policisty. S hlavními myšlenkami tohoto dokumentu, které mohou být podnětné i pro naše policisty, zejména v době, kdy je na pořadu dne přijetí etického kodexu policisty České republiky, bych chtěla seznámit čtenáře. Z dokumentu vybírám názory, které mohou sloužit jako podnět k zamyšlení nad některými problémy výkonu policejní profese, které trápí všechny policisty na světě.

Charakteristika policejní profese

Výkon policejní služby je fyzicky, psychicky i morálně mimořádně náročný. Veřejnost si tento fakt částečně uvědomuje. Většina populární literatury a filmové tvorby líčí policejní práci jako takovou, kde je třeba řešit řadu morálních dilemat. Policisté musí odolat mnoha svodům a často stojí před obtížným rozhodnutím, které přináší konflikt mezi dobrem a zlem. Řešení morálních dilemat, která vyvstávají před policisty, je někdy nesnadné, volba menšího zla je frustrující.

Policisté mají ve svém rozhodování značnou autonomii, která může být použita ku prospěchu, ale také k újmě mnoha jedinců. Policie má právo použít donucovací sílu včetně síly smrtící, což zásadním způsobem odlišuje policejní profesi od ostatních zaměstnání. Taková autonomie a pravomoce jsou velice atraktivní i pro osoby, které se vědomě či nevědomě pokoušejí zneužít policejní autoritu ve svůj vlastní prospěch. Od nezávazné nabídky šálku kávy policistovi na obchůzce po vysoké finanční částky pro policistu, který se bude "dívat jiným směrem", je policejní činnost zdrojem mnoha svodů, které útočí na osobní a profesionální bezúhonnost policisty.

Existují i jiné zdroje morálních konfliktů. Většina policistů musí jednat s nejrůznějšími lidmi a dostává se do situací, v nichž se projevují některé ponižující a nehumánní aspekty života. Tyto situace mohou a často také mají dlouhodobý negativní vliv na postoje a názory policistů. Mladý, zpočátku idealisticky naladěný začínající policista svoje iluze časem ztrácí, což může vést až k zaujetí cynického postoje. Pokud u policisty vzniká dojem, že jeho snaha je bezvýsledná nebo nedoceněná, může se dostavit pocit frustrace. Takoví policisté mohou pak opustit morální zásady, se kterými původně nastoupili policejní službu, obcházet pravidla a zaplést se možná i do nezákonného jednání.

Frustrace vznikají z mnoha zdrojů. Například mnoho policistů vnímá právní systém jako stranící daleko více kriminálním živlům než orgánům prosazujícím právo. Policisté také často vnímají některé jednotlivce nebo skupiny ve společnosti jako takové, které obcházejí či přímo porušují zákon a nejsou nijak potrestáni, nýbrž naopak často skvěle profitují, zatímco poctiví policisté pracují roky v relativně nízko placeném, často nebezpečném a mnohdy i nevděčném zaměstnání.

Konečně nemůžeme přehlédnout fakt, že policisté se často ocitají v rozporné situaci už díky samotné povaze své profese. Společnost po nich žádá, aby kontrolovali kriminalitu, nalézali viníky, a zároveň jim ukládá pravidla, podle kterých mají tyto úkoly plnit. Na jednu stranu jsou policisté odměňováni za výkonnost při zjišťování viníků, ale pokud jejich horlivost překročí hranici stanovenou právem, jsou za stejnou snahu trestáni. Tyto zřejmě konfliktní požadavky vzbuzují u některých policistů dojem, že soudy, státní zástupci, obhájci a ostatní lidé v justičním systému nepracují pro dobro celé společnosti. Potřeba najít rovnováhu mezi ochranou společnosti a garantováním Listiny základních lidských práv a svobod může být pro mnoho policistů velice obtížným úsilím, které často staví prostředky a cíle proti sobě a policisty tak staví do profesionálních a osobních dilemat.

V tomto kontextu mohou být normy chování policistů poněkud nejasné. Požadavky organizace, přípustných praktik a vhodného chování policistů mohou být interpretovány rozdílným způsobem. Proto musí policejní instituce jasně definovat, co je a co není přípustné chování.

Dlouhodobě bylo ověřeno, že pro řádný výkon své práce musí policisté akceptovat vysoké morální hodnoty a normy. Tyto hodnoty a normy musí respektovat nejen při výkonu svého povolání, ale i ve svém osobním životě, neboť ten vypovídá jednak o nich, a jednak i o organizaci, kterou reprezentují. Policista, který pije a bije manželku, jen sotva získá respekt a důvěru občanů a dělá ostudu celé policii.

Osobní bezúhonnost, vědomé rozhodnutí dělat správnou věc i pod velkým tlakem a nalezení osobní odpovědnosti za svoje činy jsou neoddělitelnými znaky profesionálního chování policisty. Jasné formulování morálních hodnot a etických norem uvnitř policejní organizace je potřebné zejména pro řešení specifických situací. Tyto etické hodnoty a normy by měly sloužit jako orientační body pro policisty v případě, že se na činěná rozhodnutí o vhodnosti určitého chování nevztahuje výslovně zákon, policejní předpisy a nařízení. Etické kodexy jsou důležitými rádci, na druhé straně je však také nezbytné, aby organizace vyjasnily, co je a co není přípustné chování, tak aby zde nevznikala žádná nedorozumění. Toto mělo Národní policejní centrum pro prosazování práva IACP na mysli při vytváření Norem chování policistů, jejichž principy jsou v tomto článku rozebírány.

Tyto Normy chování se zabývají omezeným počtem problémů. Pravidla chování stanovená v Normách nemají sloužit jako vyčerpávající seznam požadavků, omezení nebo zákazů v oblasti chování policistů. Problémy zde diskutované patří k těm, které již tradičně přinášejí policejním organizacím a policistům největší nepříjemnosti a jsou mezi těmi nejcitlivějšími, pokud se týče jejich dopadu na policejní organizaci a společnost.

Zdůvodnění etických principů a norem chování policistů

Chování policistů, které neodpovídá, je neslučitelné nebo v konfliktu se vzorci chování očekávanými od policie, negativně ovlivňuje její pověst. Takové jednání zmenšuje schopnost organizace efektivně chránit veřejnost, udržovat řád a pořádek a plnit další důležité funkce.

Při formulování norem chování závazných pro policisty je nezbytné přesvědčivě dokázat základní premisu, od které jsou závazné normy chování odvozeny. Normy chování závazné pro policisty zasahují a někdy i omezují osobní svobody, např. svobodu shromažďovací, svobodu projevu atd., které patří mezi nejvíce chráněná individuální lidská práva. Většina osob těžce nese, že jejich chování by nemělo být předmětem jejich vlastní volby a osobní preference. Mnoho z nich odmítá pokusy zaměstnavatele předepisovat jim, jak se mají chovat.

Možnosti zaměstnavatele klást požadavky ohledně osobního chování zaměstnanců jsou prakticky ve všech povoláních omezené. Samozřejmě, že oprávněným požadavkem zaměstnavatelů je to, aby jejich zaměstnanci vhodným způsobem reprezentovali firmu. Ale jakmile jde o požadavky výrazně zasahující do osobních práv, jsou zaměstnanci velmi citliví. V těchto situacích si musí být zaměstnavatelé zcela jisti, že omezení, která chtějí stanovit, jsou oprávněná, racionální a ospravedlnitelná vzhledem k danému povolání.

Některé spory mezi jednotlivými policisty a policejní institucí byly v USA řešeny soudně. Soudy se v řadě případů přiklonily ke stanovisku policejní organizace, neboť policejní práce má specifické rysy, které ji odlišují od jiných druhů zaměstnání. Proto i určité typy chování a aktivity zaměstnanců, které plně nekorespondují nebo jsou dokonce škodlivé pro efektivitu činnosti policejní organizace, mohou být omezeny nebo určitým způsobem korigovány. Například skoro každá policejní instituce reguluje určitým způsobem osobní vzhled svých členů, což zahrnuje například způsob účesu. Pokyny zaměstnavatele týkající se takových omezení osobní volby jednotlivce bývají v USA někdy předmětem soudních žalob. Policejní organizace, které chtějí upravit styl účesů, hlavně délku vlasů, však dostaly značnou podporu od soudů. Zlomovým rozhodnutím v této oblasti je případ Nejvyššího soudu Kelley vs Johnson z roku 1976. Omezení, požadované policejní organizací se v tomto případě týkalo stylu a délky vlasů, knírů a také zákazu vousů. Tento požadavek byl napaden na základě toho, že porušuje právo policistů na svobodný výraz podle Prvního dodatku zákona a odpovídající ochranu podle Čtrnáctého dodatku zákona. Policejní organizace naproti tomu tvrdila, že regulace je nezbytná pro zajištění jednoty vzhledu, a tím i zajištění snadné rozeznatelnosti policistů na veřejnosti s tím, že regulace také přispívá k celkovému pocitu solidarity mezi policisty. Nejvyšší soud USA podpořil v tomto případě omezení požadovaná policejní organizací. Soud vydal rozhodnutí, že policisté mohou mít svobodu co do volby účesu, pokud chybí racionální zdůvodnění pro její omezení. Zároveň ale shledal, že jednota vzhledu a zachování pocitu solidarity byly dostatečnými racionálními důvody pro tato omezení. Proto bude v případu Kelley úprava účesů, požadovaná policejní organizací podporována do té doby, dokud bude existovat racionální ospravedlnění pro její prosazování.

Jak je zřejmé z výše uvedeného příkladu, regulace chování policistů, zvláště pak taková, která se týká osobní svobody policistů, musí být založena na racionálním a ospravedlnitelném faktu, který koresponduje s legitimními zájmy policejní instituce i zájmy veřejnosti. Avšak regulace chování policistů ze strany zaměstnavatele nesmí být příliš rozsáhlá, aby neomezovala zaměstnance víc než je nezbytně nutné. Tato regulace musí být zároveň i dostatečně jasná, aby všichni policisté chápali, co se od nich očekává. Například požadavek na úpravu účesů by měl obsahovat délku a styl účesu, který je přípustný, a stanovit výjimky z těchto pravidel, které se povolují v případech, kdy policisté pracují v utajení. Normy chování policistů musí být také prosazovány jednotně. Nesmějí existovat žádné neodůvodněné výjimky, které by mohly vzbudit dojem, že požadavky kladené na policisty jsou despotické a diskriminační.

Dodržování zákona

Policisté musí zachovávat všechny zákony, nařízení a rozkazy. Tento požadavek se může zdát na prvý pohled natolik samozřejmý, že je zbytečné o něm mluvit. Ale realita ukazuje, jak konstatují členové Výboru IACP pro policejní image a etiku, že někteří policisté, ať z důvodu přehnané horlivosti nebo z jiných příčin, pohlížejí na sebe a své kolegy, jako by oni sami zákonu nepodléhali. V protikladu k této bohužel někdy značně rozšířené praxi zdůrazňují Normy chování policistů ten fakt, že zákon platí pro všechny stejně a každý policista je odpovědný za jakékoli překročení zákona.

Dále se jedná zejména o povinnost zákonného jednání s obviněnými osobami, která musí zůstat v myslích policistů na prvním místě. Respektování individuálních práv občanů je v demokratickém právním státě zcela nezbytné a představuje základní pilíř činnosti policie.

Normy chování policistů dále zahrnují požadavek, že policisté nesmějí porušovat žádná pravidla pokyny nebo postupy své organizace a musejí poslouchat všechny zákonné rozkazy. Pojem "zákonný" je zde zdůrazněn proto, že může potenciálně nastat situace, kdy daný příkaz může být nezákonný. Příkladem nezákonného rozkazu je například to, když podřízený dostane rozkaz, aby použil násilí nad míru nezbytně nutnou.

Odpovědnost a disciplína

Policisté musí přijmout plnou odpovědnost za své chování bez pokusů zatajovat, zkreslovat nebo zlehčovat své případné pochybení. Normy chování vypracované Národním policejním centrem IACP v USA vyžadují, aby policisté "plně spolupracovali v jakémkoli vnitřním vyšetřování vedeném oprávněnou institucí a zajistili úplnou a přesnou informaci o předmětu vyšetřování". Význam tohoto požadavku spočívá především v tom, že policie již tradičně představuje uzavřenou sociální a profesní skupinu. Mezi obecné charakteristiky policistů patří mlčenlivost a solidarita v případech vyšetřování pochybení jejich kolegů. Pocit kamarádství a sounáležitosti má samozřejmě v mnoha aspektech policejní práce pozitivní význam. Může mít ale také negativní vliv tehdy, když policisté čelí obvinění z pochybení. Normy chování zdůrazňují, že policisté jsou povinni loajalitou v prvé řadě vůči organizaci, která je zaměstnává, a že neochota spolupracovat při jakémkoli vnitřním vyšetřování ve snaze chránit sebe nebo jiného policistu je porušením norem chování dané instituce.

Chování ke kolegům

Policejní instituce musí usilovat o vytvoření takového pracovního prostředí, které je konstruktivní a tvořivé. Důraz je kladen na potřebu obecné zdvořilosti a ideu, že profesionalismus a respekt ke spolupracujícím jsou základními pilíři zdravé a produktivní policejní organizace. V takovém pracovním prostředí vzniká pocit solidarity mezi zaměstnanci a pracovníci jsou motivování k maximálnímu osobnímu výkonu, což vede i k lepšímu výkonu celé organizace.

Neshody, hašteření a rozpory v pracovním kolektivu vytvářejí dysfunkční pracovní prostředí, které může mít závažný negativní vliv na policejní práci, pro kterou je týmová spolupráce nezbytná. V každém pracovním prostředí existuje mezi jednotlivci určitá míra soutěživosti a rivality. Tyto faktory však mohou pod kvalitním vedením motivovat k lepším výkonům. Žádný zaměstnanec nesmí být vystaven šikanování a diskriminaci. Normy chování zohledňují především dvě otázky, které se týkají této problematiky:

  1. Policisté se musejí chovat způsobem, který podporuje spolupráci mezi zaměstnanci policejní instituce, jsou povinni projevovat respekt, zdvořilost a profesionalitu při vzájemném jednání.
  2. Zaměstnanci nesmějí používat vulgárních výrazů, nebo se angažovat v činnostech, které ponižují, diskriminují nebo zastrašují jiné osoby. (Zaměstnanci jsou povinni informovat o šikanování a diskriminaci na pracovišti.)

Šikanování a diskriminace na pracovišti jsou extrémním případem porušení norem chování mezi zaměstnanci. Důsledkem bývá pokles pracovního výkonu či odchod dobrých pracovníků od policie. Šikanování a diskriminace na pracovišti je třeba nekompromisně postihovat interními disciplinárními opatřeními a v případě těžšího provinění jako trestné činy. Problém šikanování a diskriminace na pracovišti je velmi závažný a již dlouhý čas poutá pozornost policejního managementu.

Zaměstnanec, který šikanuje svého kolegu či podřízeného, bude pravděpodobně vnášet podobné vzorce chování do vztahu k občanům, kterým má sloužit. Lidé, kteří šikanují nebo diskriminují spolupracovníky, nejsou vhodní pro práci policistů.

Chování na veřejnosti

Vztah k veřejnosti má pro policii klíčový význam, zejména pro získání důvěry občanů v policii. Výzkumy potvrzují to, co všichni policisté znají ze své praxe: podpora veřejnosti je prvořadým faktorem pro úspěšný boj s kriminalitou. Bez spolupracující veřejnosti je práce policie složitější a podstatně méně úspěšná.

Ale spolupráce veřejnosti s policií nevzniká sama od sebe. Tato spolupráce je budována na vzájemné důvěře, vztahu, který z velké části závisí na korektním chování policistů. Prestiž policie v očích veřejnosti je křehká a často vrtkavá. Vcelku se jedná o výsledek jednoho nebo několika krátkých osobních střetnutí občana s některým policistou nebo toho, co je vnímáno jako věrohodné vyprávění přátel a známých, kteří měli s policií nějakou zkušenost. Dokonce i jeden jediný střet s policií může mít nedozírné následky, zvláště v oblastech, kde je policejní přítomnost nápadnější nebo naopak obvyklá jako v oblastech s vysokou mírou kriminality. Naneštěstí si veřejnost pamatuje špatné zkušenosti s policií mnohem déle než ty dobré. Negativní incidenty mohou často zničit nebo vážně poškodit dlouhodobě budované pozitivní vztahy mezi policií a občanskou společností.

Vstřícné chování policie k občanům není jen profesionální a etickou povinností, ale je i dobrou "taktikou výkonu policejní služby". Normy chování policistů specifikují několik obecných pravidel, která by měla pomoci v budování a zachovávání podpory policie veřejností.

Konkrétně se jedná o tato pravidla:

  1. Policisté musí při jednání s veřejností zaujímat profesionální postoj, který odpovídá smyslu a poslání jejich profese (služba občanům) a který zároveň podporuje spolupráci veřejnosti s policií.
  2. Policisté musí s pachateli přestupků a trestných činů zacházet korektně a s respektem, vyvarovat se jednání, které ponižuje, zesměšňuje nebo zastrašuje jednotlivce, nebo jednat způsobem, který prodlužuje výkon jejich pravomoci nad míru nezbytně nutnou.
  3. Pokud jsou policisté nuceni demonstrovat svou autoritu vůči podezřelým a zatčeným, musí dodržovat pravidla organizace, která upravují používání síly (princip minimálního užití síly) a musí respektovat občanská práva a důstojnost osob podléhajících jejich pravomoci.

Užívání alkoholu a drog

Normy chování pojednávají problém konzumace alkoholických nápojů a legálního užívání drog, které jsou buď prodávány v lékárně nebo vydávány na předpis lékaře.

Požívání alkoholu ve službě (s omezenými výjimkami) je v policejních organizacích téměř univerzálně zakázáno. Policisté nesmějí v době služby konzumovat žádné alkoholické nápoje, ledaže tak dovolí nadřízený. Tento zákaz bere v potaz, že policisté - tajní agenti nebo policisté při různých druzích sledování a jiných akcích - mohou konzumovat alkohol jako součást role. Normy chování zakazují podávání nebo konzumaci alkoholu v policejních prostorách nebo vozidlech v majetku policie. Tato policejní pravidla jsou všeobecně známa veřejnosti, a pokud je policista spatřen, jak konzumuje alkohol ve službě, jedná se o případ hrubého porušení kázně bez ohledu na okolnosti nebo kvantitu alkoholu.

Normy chování řeší problém konzumace alkoholu a legálních drog policisty takto:

Policisté jsou osobně odpovědní za to, aby se do práce dostavili v dobré kondici, a nesou odpovědnost za negativní důsledky plynoucí z jejich konzumace alkoholu anebo medikamentů. Výše uvedené požadavky jsou považovány za důvodná omezení policistů za účelem ochrany jich samotných, občanů i zájmů policie.

Mnoho vedoucích pracovníků sdílí názor, že policisté, kteří nastoupí do služby s jakýmkoli množstvím alkoholu v krvi, pracují hůře. Podobně je tomu i se substancemi, které ovlivňují (nezáleží na tom jak mnoho) rozhodování a reakce policistů. Dokonce užívání léčivých medikamentů proti nachlazení, jako ty, které obsahují kodein a antihistaminy, může u mnoha jedinců snížit soudnost a vnímání. Vzhledem k tomu, že policista má právo užít smrtící síly, vzniká v takové situaci neúměrné riziko pro občany i pro samotnou policii.

Užívání tabákových produktů

Normy chování zakazují policistům užívání tabákových produktů, jako je šňupavý tabák nebo žvýkací tabák, včetně cigaret. Tento zákaz je zdůvodňován jednak zdravotními riziky a jednak celkově negativním vztahem veřejnosti ke kouření. Kouření policistů ve službě je bráno především jako problém image policie. Nyní, když kouření je veřejností vnímáno jako škodlivé pro zdraví kuřáků i nekuřáků, představuje uniformovaný policista s cigaretou v ústech nepěknou reklamu pro policii.

Zneužití pravomoci veřejného činitele

Zneužití pravomoci veřejného činitele může mít mnoho forem, jako např. užití nepřiměřené síly, porušení lidských práv atd. Současné diskuse se soustřeďují především na přestupky či trestné činy spáchané policisty za účelem získání finančního zisku, privilegií nebo výhod, kterých by nemohli dosáhnout jakožto řadoví občané. Může jít o pouhé získání náhodných výhod, ale také o systematické vykořisťování osob nebo organizací. Historie policie v USA obsahuje případy této formy zneužití pravomoci, některé z nich přerostly v téměř systematickou korupci. Zprávy z počátku 70. let od Pensylvánské kriminální Knappovy komise města New Yorku poukazují na závažné případy korupce ve dvou největších policejních odděleních. Naštěstí jsou případy zneužití pravomoci v tak širokém rozsahu ojedinělé. Tyto rozsáhlé případy korupce často začínají u bezvýznamných aktivit, které jsou policejními odděleními tolerovány. Z těchto důvodů a s úmyslem vyhnout se dokonce i náznaku korupce Normy chování policistů vyžadují nulovou toleranci vůči korupci.

Policistům je zakázáno, aby využívali svého postavení za účelem získání finančního zisku, privilegií nebo úsluh (včetně pozorností, darů, slev, odměn či půjček), které nejsou dostupné jiným občanům, ať už pro sebe, nebo pro někoho jiného. Policistům je také zakázáno, aby vyjednávali s policisty ze stejného nebo jiného okrsku za účelem přehlédnutí přestupků, kterých se dopustili oni, jejich přátelé nebo členové jejich rodiny. Policisté jsou povinni oznámit jakýkoli příjem darů, odměn nebo jiných hodnot a vypracovat zprávu o okolnostech jejich přijetí. Požadavek, aby policisté ohlašovali tyto záležitosti, umožňuje policejní organizaci zvážit, zda takové jednání je vhodné, či nikoliv.

Někdo může namítat, že úplný zákaz přijímání věcí, úsluh a darů nepočítá s tím faktem, že v některých případech jsou taková gesta činěna občany jako upřímný projev uznání a díků. Každé policejní oddělení si musí samo rozhodnout, co bude tolerovat, a co nikoli.

Policisté se mohou ocitnout v situacích, kdy se jednotlivci či skupiny budou snažit ovlivnit jejich jednání za účelem prosazení svých zájmů. Obyčejný šálek kávy nebo zlevněné jídlo od majitele restaurace nemusí být ničím více nežli zdvořilým gestem nebo projevem díků. Nicméně to může také představovat důvtipnou manipulaci za účelem získání policistů, aby na příklad trávili v daném podniku nebo jeho okolí více času, než je nezbytně nutné. Navíc může časem dojít k tomu, že policista, který přijímá drobné pozornosti od občanů zpočátku jenom jako zdvořilý projev uznání, je bude posléze očekávat nebo dokonce vyžadovat a jeho nároky se budou dále stupňovat.

Proto řada policejních oddělení uplatňuje striktní zákaz přijímání jakýchkoli darů policisty, neboť takovéto aktivity nepřispívají k formování pozitivního image policie. Občané, kteří jsou svědky toho, že policisté přijímají různé dárky a pozornosti, si mohou klást otázku, v jaké míře favoritismus ovlivňuje rozhodování policistů, zda policie rozhoduje nestranně a není ve svém rozhodování ovlivňována přijímáním darů. Takovéto úvahy podkopávají důvěru veřejnosti v policii.

Normy chování policisty dále stanoví, že policistovi není povoleno užívat informací získaných prostřednictvím jeho postavení za účelem finančního nebo osobního zájmu či zájmu jiných osob. Zájmy v této oblasti mohou nabývat rozličných forem. Například policisté nebo jiní zaměstnanci policie mohou za úplatu poskytnout záznam z trestního rejstříku nějaké osoby nebo jiné tajné informace. Policisté pracující na vedlejší pracovní poměr pro bezpečnostní firmy mohou použít důvěrných informací k tomu, aby podporovali své zájmy a zájmy neoprávněných stran. Toto jsou pouze některé z mnoha možných příkladů neoprávněně užitých policejních informací.

Mimoslužební aktivity

Chování policistů mimo službu je spjato s hledáním odpovědí na řadu otázek, které jsou v Normách chování zformulovány takto:

Je policista policistou 24 hodin denně?

Má policista zůstat ozbrojen, i když je mimo službu?

Má policista, který je mimo službu, v případě porušení zákona zasáhnout?

Má policejní instituce nějakým způsobem kontrolovat chování policistů mimo službu?

Policisté mimo službu jsou obtížně identifikovatelní: na veřejnosti vystupují obvykle bez uniformy a řídí neoznačená soukromá auta. Proto jejich případný zásah (např. pokus o zastavení motorového vozidla) může být považován za obtěžování.

V Normách chování zformulovaných Národním Policejním centrem nejsou sice explicitně vyjádřeny odpovědi na výše uvedené otázky týkající se chování policisty mimo službu, jsou zde však obsaženy pokyny, které mohou sloužit jako určitá východiska. Normy chování zakazují policistům užívat jejich autoritu a pravomoce k řešení osobních záležitostí, ať už záležitostí samotného policisty, nebo jeho rodiny, příbuzných a přátel kromě situací, které ospravedlňují užití sebeobrany, krajní nouze, nebo když je porušení zákona natolik závažné, že je nevyhnutelný okamžitý policejní zásah.

Zakázaná sdružení a organizace

Mnoho oddělení dbá na to, aby se jejich zaměstnanci nesdružovali s "nežádoucími osobami" jinak nežli oficiálně. Jde o osoby, které mají pověst notorických recidivistů, a blízký vztah s nimi může policistu kompromitovat. Tento požadavek na jedné straně vyjadřuje legitimní zájem organizace, na druhé straně však omezuje základní lidská práva. Tento střet dvou zájmů (zájem policejní instituce a zaměstnancovo právo na sdružování) musí být zohledněn v Normách chování.

Za prvé, omezení tohoto typu nesmějí být příliš rozsáhlá. Pouhý zákaz sdružování s "nežádoucími osobami" je příliš široký a vágní. Jak už bylo zdůrazněné výše, každý zákaz musí být řádně zdůvodněn, a proto i v tomto případě musí být vysloveny jasné důvody, proč sdružování s určitou skupinou individuí poškozuje reputaci policie.

Za druhé, normy chování nemohou zakázat či omezit vztahy s rodinnými příslušníky či jiné obdobné vztahy. Většina soudců nebude např. přihlížet k Normám chování, které by omezovaly policistu ve vztazích s manželkou nebo rodiči.

Normy chování musejí obsahovat legitimní výjimky pro specifické případy policejní služby. Policejní práce vyžaduje, aby policisté jednali s osobami, které jsou podle tradičních morálních norem považovány za "pochybné". Jde o situace, kdy policisté kontaktují informátory nebo pracují jako tajní agenti.

Normy chování policistů řeší otázku sdružování policistů s nežádoucími osobami explicitně takto: Policisté nesmějí vědomě zahájit nebo udržovat vztah s osobou, která je vyšetřována v souvislosti s trestnou činností, obžalována, nebo je vězněna, anebo má v komunitě notorickou kriminální reputaci kromě těch situací, které jsou z profesního hlediska nevyhnutelné nebo z rodinných důvodů. Smyslem tohoto ustanovení je zamezit vzniku podezření, že policistovo rozhodování a objektivita mohly být ovlivněny předchozími styky s podezřelou či vyšetřovanou osobou.

Smyslem tohoto ustanovení však není zákaz styku policistů se všemi osobami, které mají záznam v rejstříku trestů. To by si jistě nepřáli policisté ani policejní organizace. Styk s osobami, které si řádně odpykaly svůj trest a které legitimně usilují o začlenění do společnosti, je v souladu s Normami chování policistů. Na druhou stranu, pokud se jedná o osoby, které pokračují v kriminálních aktivitách, existují důvody k tomu, aby policejní organizace zakázala sdružování svých zaměstnanců s takovými osobami, pokud se nejedná o člena rodiny nebo o styk z pracovních důvodů.

V Normách chování je explicitně stanoveno následující omezení sdružování policistů: "kromě plnění oficiálních povinností by policisté neměli vědomě vstupovat do jakékoli organizace, ve které je porušován zákon" nebo kde je jednání porušující zákon schvalováno. Není to běžné, ale jsou známy případy, kdy policisté vstoupili do takových organizací. Jde např. o extremistické skupiny (rasisté, antisemité, různé militantní skupiny atd.). Jakékoli spojení policistů s takovýmito skupinami diskredituje jejich reputaci i dobrou pověst celé policie.

Také policisté, kteří ve svém volném čase navštěvují herny, nevěstince nebo lokality, které jsou známy ilegálními aktivitami, riskují vznik spekulací o jejich bezúhonnosti, nestrannosti a profesionalismu.

Veřejná prohlášení a vystoupení policistů

Normy chování obsahují také ustanovení týkající se veřejných prohlášení činěných policisty. Snad nejvíce kontroverzní je pokyn, který stanoví, že policisté nesmějí činit žádná veřejná prohlášení, která mohou být důvodně interpretována tak, že mají nepříznivý vliv na morálku oddělení, disciplínu, konání organizace či její vnímání veřejností.

Je faktem, že někteří policisté jsou v posledních letech stále více ochotni vydávat nepříznivá veřejná prohlášení týkající se policie. Zatímco policejní organizace si často přejí omezit nebo kontrolovat takováto prohlášení, kamenem úrazu je v těchto situacích základní lidské právo, a to právo na svobodný projev, svobodu slova. Rozsah, ve kterém organizace může regulovat projevy svých zaměstnanců, závisí na mnoha faktorech. Jedná se o sporný moment, k jehož řešení poskytly dosud proběhnuvší soudní spory pouze omezená vodítka.

Především musí být odlišena prohlášení osobní a veřejné povahy. Např. jestliže zaměstnanec učiní prohlášení nepříznivé pro policii, může organizace přijmout disciplinární opatření, pokud jednotlivec v prohlášení prosazuje své "osobní zájmy". Pokud se prohlášení týká záležitostí "veřejného zájmu", může organizace podniknout kroky proti zaměstnanci, pouze pokud je "veřejný zájem" pouhou zástěrkou zájmu osobního.

Klíčová otázka zní: Co je věcí veřejného zájmu? V USA tuto otázku řeší soudy. Předpokládá se, že něco je záležitostí veřejného zájmu, pokud to souvisí s "politickou či sociální záležitostí nebo jiným zájmem společnosti". Naneštěstí, rozhodnutí o tom, co je "pouze osobním zájmem" a co je "zájmem veřejným" je velmi vágní a jako v jiných otázkách týkajících se svobodného projevu jednotlivce řešení závisí do značné míry na názorech soudce, který o dané otázce rozhoduje. Obecně vzato osobní narážky zaměřené na nadřízené a stížnosti jsou spíše považovány za záležitosti "osobního zájmu". Na druhé straně na upozornění např. na zneužití veřejných fondů či podobných případů špatného chování nadřízených je pohlíženo spíše jako na záležitosti "veřejného zájmu".

Normy chování také regulují následující aspekt chování policistů: Policisté by neměli pod záštitou autority policejní instituce doporučovat nebo nabízet prodej komerčních produktů nebo služeb. Jde např. o využití odtahové služby, kontakty na opravárenské firmy, advokáty, pohřební služby nebo jiné technické či profesionální služby. Toto ustanovení zakazuje doporučování komerčních produktů nebo služeb osobou, která může být spolehlivě identifikována jakožto policista, neboť takovéto jednání policisty může vyvolat zdání, že policista anebo organizace získávají odměny za toto doporučení nebo že ručí a stojí za kvalitou doporučovaných produktů nebo služeb. Takové jednání může být interpretováno jako poskytování neférové obchodní výhody v oblasti výrobků nebo služeb. Je známo, že v některých případech jsou policisté kontaktováni od podnikatelů za účelem doporučování klientům a je jim za to nabízena provize. Koneckonců může být argumentem, že doporučování produktů a služeb přímo individuálním konzumentům policií s sebou nese určitý stupeň donucení, což je nevhodné, dokonce i pokud je tak činěno neúmyslně.

Toto se však netýká doporučení příslušných státních služeb, zde má policista dokonce povinnost poskytnout takové doporučení. Např. upozornění na možnost využití rodinného poradenství nebo krizově intervenčních služeb zdravotních klinik, sociální správy nebo služeb spojených s bydlením nebo podobných obecních nebo státních služeb.

Politické aktivity policistů

Na politické aktivity policistů se hledí jako na záležitost svobody projevu. Demarkační linie v limitování takové aktivity obecně záleží na tom, zda daná aktivita je, či není uskutečňována policistou v průběhu pracovní doby.

V průběhu pracovní doby, pokud jsou policisté v uniformě, nebo jinak slouží jakožto reprezentanti policejní organizace, mají zakázáno angažovat se v následujících politických aktivitách:

- Umisťovat nebo vylepovat volebních texty.

- Vybírat peníze k politickým účelům.

- Vybírat příspěvky a podpisy či provádět jiné formy podpory politických kandidátů a stran.

- Užívat své autority za účelem zasahování do voleb nebo zasahování do politických záležitostí jiných zaměstnanců nebo široké veřejnosti.

- Favorizovát nebo diskriminovat osoby, které hledají zaměstnání, z politických důvodů nebo z důvodu jejich členství v politických sdruženích.

Očekávání od soukromí

Tato část Norem chování policistů se týká především dvou aspektů:

Policisté nesmějí uchovávat informace nebo věci s očekáváním osobního profitu z takových věcí, jako např. sejfů, motorových vozidel v majetku resortu, spisů, počítačů.

Druhým komponentem v této oblasti Norem chování je neoprávněné vynášení dokumentů vně organizace. Například nezřídka se stává, že policisté a vyšetřovatelé ukládají akta spjatá s kriminálními případy u sebe doma. To se obvykle děje tehdy, když policisté pracují v mimoslužební době na složitých a dlouhotrvajících případech. Ztráta dokumentů může přinést závažné problémy. Dokumenty mohou padnout do nesprávných rukou nebo policista může opustit organizaci či z ní být propuštěn.

Tyto a podobné problémy Normy chování jistí následujícími omezeními:

Žádný člen organizace nesmí bez výslovného svolení organizace uchovávat akta nebo jejich kopie ať už v normální nebo elektronické formě ve svém domově nebo v jiných lokalitách mimo hranice organizace.

Závěr

Uvedli jsme přehled názorů na základní etické principy policejní práce. Z textu je patrné, že tomuto tématu je v USA a vůbec v západním světě věnována velká pozornost. Policejní etika úzce souvisí s koncepcí lidských práv, která je klíčovým principem západních demokracií. Výše uvedený text nás může inspirovat k zamyšlení nad otázkami, které se týkají policie a policistů v České republice. Výše uvedené Normy chování amerických policistů, přijaté v roce 1998 Národním policejním centrem IACP, ukazují, že i když je struktura a organizace policejní práce v USA odlišná od podmínek u nás, některé závažné problémy policejní práce jako např. korupce a zneužití pravomoci veřejného činitele jsou obdobné. Je zřejmé, že k důslednému prosazování etických norem chování policistů nedojde v důsledku pouhého vyhlášení etického kodexu policie nebo jeho vyvěšení na policejní služebně. Principy etického kodexu policie je nutné přesvědčivě zdůvodnit a diskutovat o nich. Nutná je též kontrola a postupné formování povědomí nesmiřitelného k porušování etického kodexu

Splnění náročných úkolů, které stojí v dnešní složité době před policií, souvisí s "přeměnou policie z tradiční autokratické militantní organizace, jakou byla policie v minulosti, na demokratičtější organizaci široce založenou na jednotlivých policistech (jejich talentech, nápadech)". Tato přeměna je nezbytná v souvislosti s proměnami, kterými prochází dnešní stát. Jde především o pluralizaci společnosti a oslabení mocenské převahy státu v souvislosti s rozvojem mezinárodního zločinu a terorismu. Dnes více než kdy jindy závisí úspěšnost policejní práce na důvěře a podpoře veřejnosti, na ochotě občanů spolupracovat s policií a podílet se aktivně na boji se zločinem. Jedním z faktorů, které napomáhají optimalizaci vztahu občanské veřejnosti a policie, je důsledné dodržování etických norem chování policisty. Pracovní úsilí všech policistů musí být soustředěno na společný cíl, který je stanoven na základě jasně definovaného hodnotového systému. Jen taková policie může dostát svému náročnému poslání v demokratickém právním státě a těšit se vysokému uznání a respektu ze strany občanů, jen takoví policisté jsou oprávněně hrdí na svou profesi.



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |