POLICISTA  4/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


Na úvodní internetové stránce Ministerstva vnitra je řada drobných ikon, jedna z nich má siluetu kamenné sochy.
Stačí na ni ukázat a lehce stisknout levé tlačítko myši.
Umělecká díla a předměty kulturní hodnoty v evidenci Policie České republiky.
Klik.
Zadejte prosím klíčová slova.
Socha.
Dřevořezba.
Svatý Florián.
Klik.

Florián

Legenda praví, že rakouský rodák Florián sloužil v římském vojsku za časů císaře Diokleciána. Mladý muž se však neztotožňoval s vládní ideologií a všemožně se snažil pomáhat krutě pronásledovaným křesťanům. Jednou, vypráví se, při jakémsi zničujícím požáru, se modlil tak vroucně, že přivolal temná oblaka a náhlý prudký déšť, který oheň uhasil. Vojákova víra nezůstala římským velitelům dlouho utajena, Florián byl zajat, mučen a nakonec s mlýnským kamenem na krku vhozen do řeky Enže.

Do ambitového kostelíka ve Lhotě u svaté Anny se jako světec dostal mnohem později. Mohutná vichřice, která roku 1890 zpustošila Šumavu, se přehnala i podhorskou Lhotou a v aleji poblíž kostela vyvrátila prastarou lípu. Místní řezbář pak ze dřeva padlého stromu vyřezal svatého Floriánka, ochránce před zhoubným ohněm. Víc než sto let stála socha patrona hasičů ve výklenku u oltáře, v zimě jedenadevadesátého roku byl kostel dvakrát po sobě vyloupen, pachatele se nepodařilo vypátrat a soška spolu s mešním kalichem a stříbrnými monstrancemi zmizela. Ne však nenávratně. V období téměř masových krádeží českých a moravských památek se naštěstí některé věci podařilo objevit a zabavit. U překupníků, na nejrůznějších burzách či během celních prohlídek na hraničních přechodech. Přesná identifikace jednotlivých kusů byla ovšem nesmírně obtížná, teprve evidence ztracených a nalezených uměleckých předmětů v síti internetu přinesla podstatnou změnu.

Dřevořezba. Přibližné stáří - 110 let.

Lhotský farář porovnal sochu na obrazovce monitoru s fotografiemi ze starých anenských poutí. Římská přilbice, kopí, ulomená dlaň levé ruky. Ovšem, náš Floriánek! Nevelká socha se mohla vrátit do výklenku dnes už technicky dobře zabezpečeného kostela.

* * *
Zrození sítě

"Technika se neuvěřitelně rychle rozvíjí, takže doba, kdy jsme začínali připravovat elektronickou databázi vzácných památek, je vlastně počítačově prehistorická," poznamenal doktor Piš ze skupiny ochrany kulturního dědictví Policejního prezidia.

"Na samém začátku devadesátých let se vedla veškerá dokumentace na papírových kartách. Něco si dělaly církevní diecéze, něco ministerstvo kultury, ukradené věci jsme se snažili evidovat my. Celkově to však bylo nepraktické a nepřehledné, proto byla představa jakési centrální, snadno dostupné počítačové kartotéky velmi lákavá. Nikde v cizině ovšem v té době policie nic podobného zpracováno neměla, jen Italové zkoušeli elektronickou evidenci, jejich problémy však byly trochu jiné, a tak jsme všechno připravovali a vymýšleli od základů sami. Samozřejmě i s příslušnými omyly a chybami. Původně jsme například chtěli sloučit policejní evidenci s evidencí ministerstva kultury, potřeby obou institucí se však ukázaly natolik rozdílné, že to dohromady nefungovalo.

Další problém spočíval v hardwaru. Před deseti lety v oblasti zpracování obrázků a grafiky byly schopny plnit požadavky na obrazové informace pouze počítače typu Apple Macintosh. Ta také byly v roce 1992 ve výběrovém řízení vybrány a dodnes slouží jako pořizovací stanice pro databázi.

Evidence ukradených předmětů se často dávala dohromady z velmi nekvalitních předloh. Z fotografií svateb, křtů nebo pohřbů, prostě ze snímků, kde hledaný obraz, křížek nebo socha byly zachyceny jen náhodně a okrajově. Obrazoví technici museli předvádět úplná kouzla, aby takové ilustrace měly vůbec nějaký smysl.

Jiná překážka, tentokrát u památek nalezených a neidentifikovaných, spočívala v právním výkladu. Šlo o to, zda je možné předměty zabavené při domovních prohlídkách zveřejnit ještě před pravomocným rozhodnutím soudu. Původně se soudilo, že nikoliv, později převládl názor, že to presumpci neviny nijak nenarušuje a mediální hledání právoplatných majitelů se velmi usnadnilo.

Bleskový rozvoj mezinárodní počítačové sítě představoval jednoznačnou výzvu a v březnu loňského roku byla naše internetová evidence uměleckých děl spuštěna. Pokud vím, byli jsme tenkrát jedni z prvních na světě, i když pochopitelně nejde o nějaké pomyslné pořadí, ale o to, aby záležitost sloužila a fungovala. Z přibližně osmnácti tisíc předmětů, o jejichž krádeži vede policie záznamy, je jich v databázi k dispozici asi 16 500. A i ty zbývající, které se zatím z operativních důvodů neuvádějí, se postupně na internet také dostanou."

* * *
Marie ze sádry

Kostel svatého Vavřince z pošumavské obce nedaleko Strakonic. Vytlučené okno sakristie, popleněný oltář, na starých dlaždicích rozšlapané střepy.

"Já to nechápu," poznamenal farář. "To je třetí vloupání během necelého půl roku, vlastně už tu dávno není co ukrást. V Polsku, kde jsem se narodil, je mnohem větší úcta k církevnímu majetku. I ten nejsurovější lump má v koutku duše strach z božího trestu... A nám tady zbyla prázdná kaple. Aspoň vidíte, jak marné je ukládat poklady na zemi."

Policejní vozy odjely a jejich stopy v blátě cesty smývá jarní déšť.

"Samotná škoda tentokrát není příliš velká, nejvíc asi bude stát oprava toho rozbitého vitrážového okna," řekl poručík z kriminálky.

Život jde dál. V sobotu, před šestou, přicházejí do vykradeného kostela lidé na pravidelnou mši. Není jich mnoho, farář se hněvá. Hovoří o plných chrámech v Krakově, do českých slov se míchá polská mateřština. Asi se mu také trochu stýská...

"Víte," vzpomínala shrbená babka v puntíkovaném šátku, "říkají, že ztracená Panenka Maria byla jen sádrová, a tím pádem skoro bezcenná. Jenže já ji pamatuju ještě jako děcko, o květnou neděli jsem jí trhala kytky. Když jsem byla mladá holka, chodívala jsem se k ní tiše modlit a prosila ji o Františka Pekařů. No, a on se do mě opravdu zakoukal a prožili jsme spolu čtyřicet let. Když umřel, měl v našem kostele pohřeb a panenka byla tenkrát taky smutná..."

Sochařské dílo - soška sádrová.

Klíčové slovo - Marie.

Panna Marie Bolestná, Panna Marie Lurdská... Panenka, která stávala v kostele svatého Vavřince, v internetovém seznamu nalezených památek není.

* * *
Média

"Při pátrání po ukradených památkách nám pomáhají všechny sdělovací prostředky. Tisk, do značné míry rozhlas a především televize. Internet, jako médium nejmladší, se vlastně teprve rozbíhá, lidé se postupně učí mezinárodní síť využívat," řekl František Prokopius z Policejního prezidia.

"O vzájemnou provázanost se snažíme přibližně takto. Televize například odvysílá pořad věnovaný nějakému konkrétnímu případu a zdůrazní cestu, která vede k otevření internetové databáze. Pokud to diváka zaujme a má k internetu přístup, může si později v klidu policejní evidenci prohlížet. Myslím, že to poměrně funguje, velmi často se totiž stává, že nám lidé nosí nové fotografie, objeví prostě v rodinném archivu lepší snímek té které ukradené památky, a my můžeme evidenci obrazově vylepšovat.

Naši databázi nenavštěvují jen lidé poškození, ale i starožitníci a překupníci, předmět vedený v policejní evidenci je totiž z obchodního hlediska buď neprodejný, nebo přinejmenším ztrácí hodně ze své ceny. Zpočátku byly i jisté obavy, aby někdo evidovanou starožitnost raději nezničil, ale to se naštěstí v praxi nepotvrdilo, alespoň o žádném takovém případu zatím nevíme.

Umělecké památky se poněkud vymykají měřítkům moderní doby, která všechno přepočítává na peníze. Hodnota malé kapličky stojící na nějakém rozcestí už třeba dvě stě let se rozhodně nedá určit z ceny cihel a použité malty. Často se setkáváme s otázkou, do jaké míry se fungující policejní evidence uměleckých děl vůbec vyplácí. Upřímně řečeno, nevím. Ceny dosažené na dražbách a aukcích jsou nepřesné a sotva jen orientační. Takže jinak. Při jednom velkém, nedávno řešeném případu bylo zajištěno přes dvanáct set uměleckých předmětů. Zásluhou televize a internetu se v obdivuhodně krátké době podařilo devět set kousků ztotožnit, takže už byly, nebo v nejbližší době budou vráceny tam, odkud se ztratily. Mám dojem, že tohle je vcelku dostačující odpověď."

* * *
Případ Peruc

Málokterý televizní pořad věnovaný policejním problémům vyvolal takový ohlas. Kamera zvolna procházela přeplněným skladištěm. Obrazy, svícny, části rozebraných oltářů. Dřevořezby, porcelán, keramika. Zčernalá běloba starých ikon, barokně rozevlátá roucha světců, šerosvit z rámu vyřezaných pláten.

Stručný komentář oznámil, že pokud se nenajde majitel zabavených cenností, bude podle striktních pravidel právního řádu nutno všechno vrátit. Ne však do chrámů a kostelů, ale obviněným, často za řadu jiných krádeží odsouzeným zlodějům.

"Slyšeli jste to? No, to snad není pravda!"

Pro následující dny to bylo téma hovorů zajímavější než sportovní výsledky.

"Příště snad budeme vracet prachy bankovním lupičům!"

Policisté vyšetřující jeden z největších případů organizovaně rozkrádaných památek nestačili zvedat telefony. A dělali to rádi, neboť identifikace zadržených věcí se rozběhla tempem nevídaným.

Nicméně, vyprávět se sluší po pořádku, vraťme se proto na začátek příběhu, který získal název podle místa, kde se v kancelářích obecního úřadu téměř tajně usadil řídící štáb kriminalistů.

- Peruc jest farní ves v hejtmanství a okrese lounském, praví starý zápis v naučném slovníku.

- V Peruci, jedné z nejstarších osad v Čechách, stával ve XII. století hrad, na němž seděl Měšek z Peruce a jeho bratr Hroznata. Pod dnešním zámkem se často ukazuje studánka, pod níž Božena právě v potoce prádlo prala, když ji kníže Oldřich poprvé spatřil...

Dodejme ještě, že obec leží mezi Středočeským a Severočeským krajem, přibližně uprostřed rozsáhlé oblasti, kde v posledních letech končícího století prudce stoupl počet krádeží uměleckých předmětů. Vylupovány byly kostely, kaple i zámecké depozitáře. Podle některých poznatků se zdálo pravděpodobné, že nejde o jev náhodný, ale celá série jednotlivých případů je společně organizována a předem pečlivě připravována. To pochopitelně předznamenalo styl vyšetřování. Nešlo totiž o dopadení několika pěšáků, ale o to dostat se k hlavám celého spolčení. Kriminalisté pracovali v tajnosti, i nepatrný únik informací mohl týdny a měsíce připravovaný zásah docela pokazit. Klec spadla, jak se říkává, čtvrtého dubna roku dva tisíce. Téměř současně bylo provedeno 33 domovních prohlídek, zadrženo 22 obviněných a později zdokumentováno a objasněno 157 vloupání do převážně církevních objektů.

Pavouk vzájemné provázanosti pachatelů připomínal vzorce složitých organických sloučenin. Zloději, překupníci a podivné nonstop bazary, nad nimi pak starožitnické krámy a skuteční znalci umění.

Policejní sklad nějaký čas zastupoval přeplněnou a velmi navštěvovanou galerii. Farníci, kněží, kostelníci, ale i správci zámků a okradení soukromí sběratelé, všichni tu zadumaně procházeli s fotografiemi v rukou, někteří se loučili zklamaně, jiní se radovali, když se jim podařilo objevit nějakou již oželenou věc.

V době, kdy se začalo o případu hovořit a psát, výrazně stoupl počet návštěv v internetové policejní evidenci uměleckých děl. Jako ztracené a znovu nalezené děti vracely se jednotlivé památky postupně zpátky do svých domovů.

Z dvanácti set zadržených věcí zůstalo dosud neidentifikovaných něco málo přes tři sta. Jsou mezi nimi skutečné poklady, ale i dílka, jejichž umělecká hodnota je mizivá. Například romantický barvotisk, na němž krása prosté pradleny zcela ohromila mladičkého knížete. Nahoře, nad studánkou, symbolicky se tyčí tvrz, která prý bývala postrachem dávných lapků a zlodějů. Peruc.

* * *
Cesta
http://www.mvcr.cz/
Druh události: Odcizeno
Charakter předmětu: Církevní
Druh předmětu: Obraz. Olej na plátně
Datum události: od 1. 1. 1945 do 6. 3. 2002
Klíčová slova: Augustin
Výběrem hodnot v položkách definujte dotaz. Pak poklepněte na tlačítko Vyhledat.

Mimochodem, víte, že biskup a církevní učitel svatý Augustin prožil velmi lehkomyslné a bouřlivé mládí? Jeho zbožnou maminku to prý velmi trápilo. Teprve v Miláně, kam nastoupil jako učitel rétoriky, došlo k obrácení, které sám světec barvitě líčí ve svém spise Vyznání... Ale to už je trochu jiné vyprávění. Obraz v policejní evidenci znázorňuje jen starého vousatého muže s biskupskou berlou v pravici.

Antonín Jirotka  


Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |