POLICISTA  2/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka

Detektiv ex offo
 ANTONÍN JIROTKA


Vevalil se do dveří provázen vůní hospody. Táhlo z něj pivo, cigaretový dým a vzdálené žvanění štamgastů. Usadil se na židli, pohledem přejel obrázky na stěnách kanceláře a prohlásil, že větší mazanice už jsme si vybrat nemohli.

"Co potřebujete?" zeptal se Jiří Hadrbolec sladce.

"Službu."

"Jakou?"

"Grátis."

"Moment," řekl jsem. "Mám dojem, že vám nerozumím. Jsme soukromá agentura. Zabýváme se vyšetřováním a bezpečnostními otázkami. Nejsme ovšem nijak zvlášť levní..."

"No právě."

"Račte být z nějakého dobročinného spolku? Nebo nadace?" zajímal se Jiří.

"Ne. Koukněte, já vím, že jste vydřiduši. Jenže dycky existujou výjimky, ne?"

"Neříkejte..."

"Ale jasně. I nejdražší advokáti občas hájej nuznýho klienta zadarmo. Nebo za paušál."

"Ex offo?"

"Jo, to je to správný slovo. Prostě potřebuju, abyste ex offo pomohli jednomu kamarádovi, co je švorc."

"A proč bychom to měli dělat?" zajímal jsem se.

"Protože je nevinnej," řekl návštěvník, vytáhl z kapsy napůl vyklepanou cigaretu a zastrčil si ji do vousaté tváře. Normálně se v kanceláři nekouří, ale Jiří mu beze slova připálil.

Samozřejmě, že jsme ho měli vyhodit. Na finančním úřadě se taky nikdo nestará, jestli máte dobré srdce a nehodnotí se tam skutky, nýbrž platby. Jenže z toho chlapíka přímo čišelo přesvědčení, že nemůžeme odmítnout poctivou věc.

"Dobře, tak povídejte," řekl jsem a zapnul kazetový diktafon.

"Vaška sebrali, ne? Jenže je to hovadina. Von a loupež! Větší pitomost se snad ani nedá vymyslet..."

Umění sdělovat informace systematicky je poměrně vzácné, proto seřadit roztříštěné poznámky podivného klienta dalo trochu práce. Takže ve stručnosti. Dozvěděli jsme se, že v restauraci U Koutů se už dlouhá léta schází parta výtvarníků, nejsou to ovšem umělci zahrnovaní přízní doby, většina z nich žije z ruky do úst, i kšeft za pár stovek představuje důvod k oslavě. A do téhle společnosti malířských proletářů patřil jistý Václav Kolman, člověk vcelku milý, kamarádský a zábavný. Několik drobných příhod mělo zřejmě dokumentovat jeho ryzí charakter a čistou duši. Jednou za poslední peníze koupil hladovému potulnému psovi pytel granulí, jindy hájil stařečka napadeného chuligány a odnesl to zlomenou nosní přepážkou.

"Prostě férovej chlap," mínil návštěvník.

Před necelým týdnem férového chlapa unesli z ateliéru zakuklenci z policejní zásahové jednotky a nevrátili ho ani po čtyřiadvaceti, ani po osmačtyřiceti hodinách. Později vyšel v novinách článek, kde byl pan Kolman označen jako důvodně podezřelý z ozbrojené loupeže v klenotnictví, odkud prý odnesl hotovost a šperky v hodnotě blížící se pěti milionům korun.

"Venca! To je k smíchu."

Mně to moc veselé nepřipadalo. Samozřejmě, policie se může mýlit, ale když už někoho s takovou pompou seberou a nacpou do vyšetřovací vazby, mají k tomu většinou dost pádné důvody.

"A co očekáváte od nás?" zeptal jsem se.

"Že ho z tý díry vytáhnete. A zjistíte, kdo to udělal dovopravdy."

"Maličkost," usmál se Jiří.

Chlap nepostřehl ironii, zvedl se a začal nám cloumat pravicemi.

"Já věděl, že to vezmete. Jo, a až pudete někdy vokolo Koutů, zastavte se. Sedáváme ve výčepu."

* * *

Dosud mám pár spřátelených policistů, takže jsem se o případu dozvěděl trochu víc než novináři, nicméně s panem Václavem Kolmanem to vůbec nevypadalo dobře. V pondělí večer byl vyloupen klenotnický krám jistého Aloise Škuby ve Hřbitovní ulici. Maskovaný pachatel nejdřív zamkl vchodové dveře a zavěsil na ně ceduli s nápisem ZAVŘENO, pak pistolí donutil majitele, aby v zadní místnosti otevřel trezor. Útočník sebral zlato, šperky a peníze v hotovosti, klenotníka svázal a odešel. Oloupený muž se zbavil pout teprve po několika hodinách, a to už bylo na jakékoliv pronásledování náramně pozdě. Nicméně se druhý den v zastavárně na předměstí objevil chlapík a přinesl brož odpovídající popisu jednoho z ukradených šperků. Při sepisování dohody se prokázal jako Václav Kolman. Když jej policie zadržela, vyšla najevo další usvědčující fakta. Zavírací cedulka na dveřích klenotnického obchodu byla namalována stejnými olejovými barvami, jaké malíř používal, a to na sololitovém podkladu, jehož část se ještě v ateliéru našla. Stejně jako pistole, která ovšem nebyla opravdovou zbraní, šlo jen o dosti přesně vyhlížející umělohmotnou napodobeninu, běžně prodávanou jako dětská hračka.

"Je to vcelku jasná věc," krčil rameny kamarád z kriminálky. "Ten zoufalej klenotník se pokoušel bránit prázdnou lahví od vína, jenže Kolman mu ji sebral a mrskl s ní o podlahu. Ale měl roztrženou rukavici, víš? Takže jsou na těch střepech jeho daktylky. A aby toho nebylo dost, nechal tam nedopalek cigarety. Dost oslintanej na to, aby se dalo udělat déenáčko. Jestli to klapne, tak už mu nepomůže ani Perry Mason."

Na to se těžko dalo něco namítat, další otázku jsem položil jen aby řeč nestála.

"A co na to on?"

"Ten vejtvara? Kamaráde, člověk by čekal od umělce aspoň kousek fantazie, jenže tak stupidní výmluvy už jsem neslyšel dlouho. V době přepadení byl údajně sám v ateliéru a spinkal. V šest odpoledne, představ si! A ten šperk, co nesl do zastavárny, dostal od neznámý krásný ženský, kterou okouzlil jeden jeho obraz. Tak takováhle hovadina by snad neprošla ani v telenovele."

Rozloučil jsem se s pocitem, že jsem pro hospodské kamarády pana Kolmana udělal všechno, co se dalo. Slova jsou slova, fakta jsou fakta. Nakonec je určitě lepší mít v případu jasno hned, nežli se k závěru dobírat až po dnech a týdnech marné práce. Zvlášť, když nedostáváte žádný honorář.

Jiří Hadrbolec se válel v kanceláři zavalen horou knih pojednávajících o malířství, sochařině a dějinách umění.

"Končíme," řekl jsem a zopakoval mu informace z kriminálky. Nevypadal přesvědčeně.

"Je toho trochu moc," poznamenal.

"Co tím chceš říct?"

"No, jen že ten slavnej dort kočičky a pejska nakonec taky nebyl k jídlu."

Jsou argumenty, s nimiž nemá smysl polemizovat. Odpoledne jsem zavolal policejnímu příteli ještě jednou a dozvěděl se, že analýza kyseliny deoxyribonukleové prokázala s pravděpodobností jedna ku dvaceti milionům, že nedopalek cigarety nalezený na místě činu měl v ústech právě pan Václav Kolman.

* * *

Všední den se všedními starostmi. Pátrání po zašantročeném majetku jednoho rozvedeného plejboje, prověrka věrnosti přelétavé herečky, hledání vzpurného potomka, který s teatrálním bouchnutím dveří opustil rodičovský dům. Práce jsme měli nad hlavu, Jiří ovšem byl stále zaujat tím nešťastným malířským loupežníkem.

"Ta cigareta mi nesedí."

"Proč?"

"Koukni, to nebyl žádnej zkušenej gangster. Šlo mu o kejhák, o prachy, o čas. A on si klidně pokuřuje, jako když floutek na refýži čeká na tramvaj."

"Třeba se tak uklidňoval."

"No, nevím. Nebo ta roztržená rukavice. Podivná smůla."

Řekl jsem cosi v tom smyslu, že úvahy o štěstí a smůle nás neživí, a je tím pádem nejvyšší čas dělat něco rozumného. Jiří přisvědčil a vypadl ze dveří. Adresy údajných milenců nevěrné herečky nechal ležet na kancelářském stole. O dvě hodiny později telefonoval.

"Poslyš, našly se u něj vůbec ty ukradený šperky?"

"Pokud vím, tak ne," řekl jsem.

"To jsem si mohl myslet," pravil a cvakl sluchátkem.

Nejistota je záležitost nakažlivá, nakonec jsem také hodil živnost za hlavu a šel se vyptávat do činžáku, kde měl Václav Kolman svůj ateliér.

"Ale jinak to byl slušnej pán."

"Ne, tomu, co se o něm říká, vážně nevěřím."

V kádrových dotaznících starých časů se kdysi psávalo, že dotyčný je v místě svého bydliště oblíben. Pan Kolman byl nekonfliktní typ, v předměstském domě bydlel od dětství, někteří starší nájemníci si na něj ještě pamatovali jako na malého kluka.

"Při fotbálku na plácku bejval nejlepší. Možná by to i někam dotáhl. Jenže ho víc bavilo to jeho malování."

"Myslíte si, že opravdu loupil?"

"Nesmysl!"

Téměř náhodou se mi podařilo narazit na zajímavou souvislost. Nevelký činžák patřil jistému Aloisu Škubovi, tedy stejnému chlapíkovi jako vyloupený klenotnický krám. To bylo trošku zvláštní, jen jsem nevěděl, jak příslušný fakt zařadit do logických souvislostí. Přinejmenším se zdálo trochu pochopitelnější, že veřejné mínění tak nepokrytě fandí obviněnému malíři.

V podvečer jsem se zastavil v restauraci U Koutů a našel tam Jiřího Hadrbolce kralovat u štamgastovského stolu. Na pivním tácku měl už spoustu čárek a jeho nálada tomu odpovídala.

"Za císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu," oznamoval mohutným hlasem na celý lokál a sbor neúspěšných výtvarníků představoval hrdinnou rakousko-uherskou pěchotu.

"Hercegovina, je lautr rovina, tu musela vybojovat infanteria!"

Tiše jsem přisedl a objednal si pivo.

"Tak jak, už jste na něco přišli?"

Trochu zlomyslně mě napadlo, že bych měl zvědavce odkázat na rozeřvaného Jiřího, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou.

"Musíte mu pomoct. Určitě to dokážete."

Příliš mnoho nadějí vkládali Kolmanovi přátelé do schopností naší agentury. Chtěl jsem alespoň trochu předejít nevyhnutelnému zklamání.

"Mají toho na něj spoustu," řekl jsem. "Stačilo by to na dva rozsudky."

Výtvarník nedbale mávl rukou a opakoval, že se kamarád ničeho špatného nedopustil.

"Škoda, že nebyl trochu opatrnější," pokračoval jsem. "Proč třeba tu pitomou pistoli nezahodil?"

"Protože ji potřeboval."

"Na co?"

"Přece na malování, sakra. Dělal ilustrace k detektivkám. Byl to pro něj model, nic víc. Jen si zkuste nakreslit ruku s bouchačkou jen tak, zpaměti. Jasně, že by ji zahodil, kdyby doopravdy loupil. A právě proto, že to neudělal, je nevinnej."

To znělo vcelku přesvědčivě, i když ostatní usvědčující důkazy už se tak snadno napadnout nedaly.

Jiří Hadrbolec zatím přestal pět a náramně se zajímal o to, jak vlastně vypadá takový obchodník s obrazy. Nebyl ovšem na nejlepší adrese, štamgasti od Koutů s agenty a nákupčími galerií nikdy moc do styku nepřišli. Nicméně nakonec sestavili teoretický portrét jakéhosi polovičního bohéma, a Jiřího podle toho postrojili. V peleríně, frajersky nasazeném baretu a s velikánskými deskami pod paží vypadal jako celník Rousseau, který se pokouší propašovat rýsovací prkno.

Hostinský přinesl na stůl věnec půllitrů a páni výtvarníci se znovu pustili do zpěvu. Nemohli jinak, neboť jejich domovem ztichlá je putyka a láskou sklenice plná.

* * *

V pondělí se Jiří v kanceláři neobjevil, jen odpoledne telefonicky oznámil, že všechno je na nejlepší cestě. Neměl jsem tušení co a zdálo se mi, že v šumu sluchátka slyším reprodukovanou hudbu a typický hluk restaurace.

V úterý zavolal až v podvečer a tajuplně se svěřil, že vzbudil důvěru. Ve středu konečně přišel a chtěl, abych důvěru budil pro změnu já.

"Sako si vezmi dvouřadý. A v tý naší popelnici tam taky nemůžeme přijet, objednám taxíka."

"Co se děje?"

"Seš sprostě bohatej Vídeňák, co kupuje plátna nadějnejch kumštýřů za těžký prachy. Česky umíš docela dobře, ale klidně mlč."

Mlčel jsem. Nájemný vůz nás odvezl na Vinohrady a zastavil před klasickým činžákem s bohatě zdobenou fasádou. Anticky vyhlížející siláci podepírali bachraté balkony, reliéf nad vchodem znázorňoval vyhnání z ráje. Prchající Adam mi připomněl našeho výtvarníka opouštějícího klenotnický krám.

"Co tady?"

"Uvidíš."

Byt v prvním patře se k malebnému průčelí starého domu vůbec nehodil. Na stěnách divoké plakáty hudebních skupin, nábytek odpovídající katalogové nabídce laciných obchodních domů. Rozcuchaná žena v saténovém župánku se tvářila rozpačitě.

"Pan Hartman z proslulé galerie na Wilhelmstrasse," představil mě kolega.

Dáma udělala pukrle a usmála se. Nebylo jí víc než třicet let a byla docela hezká. Zatímco připravovala kávu, Hadrbolec se rozhovořil o mezinárodních výtvarných aukcích s takovou suverenitou, že jsem mu chvilku věřil i já.

"Na podzim v Tokiu, to byl ovšem propadák. Představte si Vermeer van Delft! A nakonec byl vydraženej za mizernejch patnáct milionů dolarů."

Hostitelka nasucho polkla.

"Ale k věci. Tady pan kolega by se na toho vašeho Kolmana moc rád podíval."

Zaváhala, trošku vzdorně pokrčila rameny a zamířila do ložnice. Pak přinesla plátno napjaté na blindrámu, byl to přesně ten obraz, o němž se zadržený malíř zmiňoval ve své výpovědi. Mrholením zvlhlá dlažba vltavského nábřeží, šedavě nejasné postavy chodců, studená řeka a ostré oblouky Železničního mostu. Sugestivní atmosféra podzimu připomínala vůni tlejícího listí.

"Tak, co tomu říkáte?"

"Pozoruhodné," poznamenal jsem.

"A kolik," zeptala se váhavě, "kolik bych tak za to mohla dostat?"

"Přibližně pět až sedm let," řekl Jiří nedbale.

Žena zbledla.

"Obrázek jste měla zničit, milostivá. Nebo vám to pan Škuba neporadil?"

"Nechápu! Co to říkáte? Jste snad od policie?" koktala zděšeně.

"Ne. Jsme soukromá agentura. Naštěstí pro vás..."

Hadrbolec se rozvalil v křesílku, usrkával darovanou kávu, mimochodem dosti mizernou, a pustil se do vyprávění.

"Od začátku se mi to nezdálo, víte? Tajuplná slečna, hlubokej odpolední spánek, střepy a nedopalky cigaret. Copak je možný, říkal jsem si, aby byl pan Kolman opravdu takovej vůl? A pak jsem si to obrátil. Třeba všechno zní tak hloupě právě proto, že je to pravda. Dejme tomu, že klenotník Škuba chtěl fingovanou loupeží stáhnout pojišťovnu o pár milionů. Aby to ale vypadalo věrohodně, potřeboval pachatele. Vybral si nájemníka z vlastního domu. Jednak proto, že ho dobře znal, a potom počítal s tím, že až pana malíře zavřou, uvolní se kvartýr, takže zabije dvě mouchy jednou ranou. Přemluví přítelkyni, aby šla od mistra koupit, respektive vyměnit obrázek za dost vzácnou brož. Až se bude obchod zapíjet, nasype mu ta záhadná kráska do kafe nebo do pití trošku uspávadla. Maličkost, ne? Nakonec stačí sebrat láhev od vína, pár cigaretovejch špačků a je vystaráno! Jasně, že hned, jak se Kolman probere, půjde šperk do nejbližší zastavárny prodat. Vždyť je věčně bez koruny. Takže to nebyla policie, ale okolní bazary a antikvy upozornil na ukradenou brož pan Škuba sám. Nejspíš telefonicky, nemám pravdu?"

Hostitelka povzdychla.

"Co chcete? Prachy?"

"Ale dejte pokoj, to by vám přece stejně nepomohlo. Kriminálka není žádná parta hlupáků. Možná jsme je tentokrát o chvilku předběhli, ale oni na to přijdou taky. Spíš dřív než pozdějc."

Vypadala zoufale.

"Tak co mám dělat?"

"Máte na vybranou. Buď věrně půjdete s jedním klenotnickým lumpem do lapáku, nebo opustíte děravou loď včas. Stačí, když zvednete telefon a zavoláte na policii sama. Možná vám nebudou věřit, že jste to všechno zpočátku považovala jen za obyčejnej žert, ale spoluvinu už z toho štrikovat nebudou, na to vsadím krk."

"Když já nevím..."

"Tak si to pěkně rozmyslete, my už musíme jít. V jedný restauraci nás čeká slušná společnost. Jo, a ten obrázek si taky vezmeme, je to svým způsobem předmět doličnej."

* * *

Pokud si policie na začátku vyšetřování počínala poněkud lenivě, v závěru to vynahradila činy téměř bleskovými. Krátce po telefonátu své přítelkyně byl klenotník Škuba zadržen a z vazby propuštěný Václav Kolman se do restaurace U Koutů dostavil ještě tentýž večer. Jeho návrat se oslavoval do rána, a když nás konečně hostinský vyhodil, táhli jsme pokračovat do naší kanceláře. V názoru na mizernou výzdobu stěn se rozkurážení výtvarníci shodli všichni a během následujících dnů nám každý přinesl nějaký obrázek. Dnes jsou ta díla neprodejná, ale za takových třicet nebo padesát let se možná ukáže, že za případ řešený ex officio jsme dostali největší honorář v historii firmy.



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |