POLICISTA 2/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra zahraničí |
Když se náhle ztratí dítě |
Čeští policisté by o tom mohli povídat hodiny, ale nejen oni. V úterý 7. května 2001 ve 13.20 v Lichtenbergu, v SRN, viděli lidé devítiletou Peggy Knoblochovou naposledy. Od té doby ji německá policie marně hledá. |
Komisař Ralf Behrendt v čele desetičlenné mordparty z Hofu prožil od té doby chvíle, kdy si mysleli, že jsou na dosah řešení (bylo to 11. prosince při pátrání v deriliktním domku v Lichtenbergu, technici nesměli kouřit ani žvýkat, aby se žádná stopa nepromarnila), přes marných tisíce stop a tisíce hodin přesčasů.
Den, kdy se Peggy ztratila, byl vlhký a sychravý. Když se Susanne Knoblochová (29) vrátila po práci domů, už ve většině oken svítila světla. Pět let už žije se svým druhem, Turkem Erhanem Ünalem, společnou čtyřletou dcerou Jasminou a devítiletou Peggy. Lichtenberg je malá obec s jedním tisícem obyvatel, každý zná každého.
Doma bylo zamčeno, a tak se po děvčatech šla ptát k sousedům, kteří se o ně poté, co se stala pečovatelkou v místním starobinci, starali. Vstříc jí běžela jen Jasmin, ale to nebylo i přes pozdní hodinu nic neobvyklého. Nejprve obtelefonovala všechny kamarádky Peggy, pak dokonce i místní hostince. Nedávno totiž v Zur Sonne seděla až do půl deváté. Krátce po 22.00 hodině vytočila číslo policie a řekla: "Dobrý večer, jmenuju se Susanne Knoblochová. Je u vás má dcera?"
Jak ve své rozsáhlé reportáži uvádí týdeník Stern, komisař Behrendt se setkal s paní Knoblochovou poprvé ráno 8. května. Před domem čekal tucet reportérů a přilehlý les pročesávalo 200 policistů. Seděla u kuchyňského stolu, pila kávu a kouřila. Podobnost s fotografií Peggy byla markantní. V té chvíli ještě žádné otázky nekladl. Po 25 letech práce v mordpartě ví, že se na začátku má co nejméně mluvit, ale vstřebávat dojmy. V rámečku byla fotografie Peggy, kolem se promenovaly kočky, v krabici odpočívala morčata a v teráriu vévodil tlustý chlupatý pavouk. Přítomného Erhana Ünala odhadl komisař na nějakých pětadvacet. Byl menší postavy, se sympatickým obličejem a s okousanými nehty. Behrendt přemýšlel, má-li před sebou pachatele. Matka i druh měli neprůstřelné alibi, ale jak říká komisař, "co je to alibi?".
Dva policisté zůstali v domě a ve čtvrtek je Susanne Knoblochová poprosila, zdali by ji nedopravili do ženského útulku v Bayreuthu. Že už se delší dobu chce s Erhanem rozejít a že je v situaci, kdy nemůže nikomu věřit, ani jemu ne. Slíbili pomoc a odejeli na ředitelství.
Susanne Knoblochová pochází z někdejší NDR, z rozvedených rodičů, vyučila se v Halle chemickou laborantkou, narodila se jí tam nemanželská dcera Peggy, a když se Německo sjednotilo, odešla "na Západ". Erhana poznala na disku v Hofu, po devíti měsících se jim narodila dcera Jasmin a chtěli se brát, až bude víc vydělávat. Z lásky k němu nebo jen tak z rozmaru konvertovala k islámu, nikdy prý nebylo jasné, proč co dělá, řekl. Po tiskové konferenci mu přes policisty vzkázala, že se s ním rozešla. To ho urazilo a už neměl zábrany.
Susanne prý strávila celý večer rozesíláním esemesek, ale komu, to nevěděl. Když v domě zvonil telefon, nebrala ho, ačkoli to mohla být Peggy. Už měsíce bere prášky proti depresi. Změnila okruh přátel a zrovna včera tu byla jedna z nových známých a slyšel, jak říkala "Teď můžeš alespoň nově začít".
Po tiskové konferenci ji Behrendt pozval do kanceláře a šest hodin spolu rozmlouvali. Popírala, že by se zmizením Peggy měla něco společného, jedinkrát se mu ale nepodívala do očí. V té době pracovalo v jeho zvláštní komisi 75 kriminalistů. Poslední stopa byla stále 13.20, proslýchalo se, že nasedla do červeného mercedesu s českou státní poznávací značkou, že mohla být se svým někdejším 17letým kamarádem, že ji mohl potkat její otec, který byl nedaleko na semináři - ale nic z toho se nepotvrdilo. Připadalo jim, že pátrají po dospělé ženě, ne po devítiletém děvčeti.
31. července zavolali Erhana na policejní ředitelství do Würzburgu a až do noci ho vyslýchali, jak je to s jeho alibi a zdali dívku nezašantročil do Turecka. Myslel si to jeho bratranec, ale policie mu nevěřila. Propustili ho ve 22.00, celý den nejedl, ale řekl, že ani neměl hlad. "V životě jsem neměl takový strach. Říkal jsem si, jestli ti něco přišijou, tak sedíš nejbližších deset let v lochu."
Zvláštní komise se opět scvrkla na deset lidí, když z Lichtenbergu zavolala paní hostinská, matka 24letého pomateného chlapce Ulviho, v obavách, aby neprovedl něco strašného, pokud to už neudělal. Všichni ho mají v obci rádi jako dobrosrdečného obra s rozumem dvanáctiletého dítěte. Jenže onanuje na veřejnosti a byl už dříve vyšetřován kvůli sexuálnímu obtěžování.
Hovořili s ním hodiny a hodiny v bayreuthské okresní nemocnici na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Když byli komisní, hleděl do blba a nekomunikoval. Teprve když komisař Behrendt získal jeho důvěru, svěřil se, že sexuálně obtěžoval nebo zneužil v Lichtenbergu na 20 chlapců a děvčat, mezi nimi i Peggy. Začalo to hrami na počítači, pak dlouhou dobu pokračovalo sexuálním stykem s devítiletou. Ale o jejím zavraždění nechce ani slyšet.
Není mrtvola - není vrah. Skupina komisaře Behrendta končí, Lichtenberští jsou rozzlobeni, jaké bláto se na jejich obec hází a proč policie nic nevyšetřila. Ulvi už má druhého advokáta a dojde-li k soudu, bude uznán duševně neschopný. Susanne Knoblochová a Erhan Ünal se opět setkávají. Takový je policejní chleba...