POLICISTA 2/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
Domov... Jenom to slovo samo zní většině lidí jako synonymum bezpečí, klidu, pohody. Domů se většinou těšíme, ať se už vracíváme zblízka, i z dáli. Ať jsme ještě děti, či už dospělí. Nikoli však všichni. Najdou se jedinci - a žel, vůbec jich není málo - pro něž je domov pojmem ošemetným. Nebezpečným územím. Místem, kde hrozí strach, násilí, bolest. Kde se skrývají pokřivené povahy, narušené vztahy, pečlivě tajené duševní nemoci: což jsou jen některé z příčin násilí, jež raší a utěšeně vzkvétá za zdmi domácností. V intimitě lidských domovů. S vyloučením veřejnosti. Hezky potají, potichoučku. Násilí má rádo dveře na zámek...
Jen zřídka se ale daří projevy domácích tyranů utajit dokonale: sousedi mnohdy slyší křik a pláč, vidí modřiny a šrámy na tvářích obětí. Je zlé, když se mlčky odvrátí. S pocitem, že to přece není jejich věc...
Lidská surovost představuje stálou hrozbu, jenže tichá lhostejnost dělá z mlčenlivých diváků její věrné spojence. A tak jsme se tentokrát ptali v ulicích českých měst: víte, co se skrývá pod pojmem domácí násilí? Setkali jste se s jeho projevy ve svém okolí? A udělali jste něco proti?
Robert Konečný, 56 let, číšník, Brno:
Jestli vám dobře rozumím, zajímá vás, jestli biju ženu, nebo žena mne. Ne, nebijeme se. Já nebil ani děcka, a dneska už bych na ně nedosáhnul. Přitom si teprve teď někdy říkám, že by pár facek zasloužily, ale už je holt pozdě. Už by mě přepraly! Zamlada jsme se s manželkou taky někdy pohádali, ale na facky nikdy nedošlo. Já sice dělám odjakživa v hospodě, ale jsem abstinent. Když celý život obsluhujete opilce, vidíte, co chlast s lidima dělá a buďto tomu propadnete taky, anebo si dáta setsakra pozor. Alkohol plodí násilí: v hospodě i doma. Napitý chlap má sklon řešit věci rázně a zkratkou: a najednou chlupy lítají! Kolikrát si manželka přijde pro muže do lokálu - a je zle. On se začne předvádět před kamarády a my pak máme co klidnit. Jak to pak pokračuje za zavřenými dveřmi, v kruhu rodinném, pámbu ví.
Dobře asi stěží.
Monika Dolejšková, 19 let, zdravotní sestra, Praha:
Znám konkrétní případ bohužel z vlastní rodiny. Moje starší sestra se před šesti lety vdala za kluka z Ostravy, co tu sloužil na vojně. Velká láska, do půl roku byla v tom, a tak se vzali. Napřed bydleli u nás, ale nedělalo to dobrotu, Květoš se nesnášel s mámou. Takže se odstěhovali do Karviné, kde našel práci i s bytem. Jenže se hned chytil divné party, začal hrát automaty a chodit po nocích. Renata, jako moje segra, se starala o malou a nemít mateřskou, umřely by hlady, protože Květoš jim nedával ani korunu, a když mu vyčítala, tak jí nějakou vrazil. Pak začal tahat domů kámoše z baru a vysvětlil jí, že by si mohla přivydělat: kdyby s nimi šla do postele... Jemu že by to nevadilo, když jsou to kamarádi, a oni by dobře zaplatili. Nakonec ji donutil, aby to udělala, za první noc musela se dvěma: a ráno, když vystřízlivěl, ji zmlátil, až musela do nemocnice. Doktoři zavolali policii, ale Renata nakonec výpověď stáhla, aby neublížila vlastnímu muži. Sebrala pak malou a vrátila se domů, on přijel za ní, serval se s naším tátou... Teď je ve vazbě, protože se ukázalo, že taky vykradl tři herny na Ostravsku - a má toho víc. Ale vzkazuje, že si to s tátou i Renatou vyřídí, až se vrátí...
Kazimír Skřivánek, 70 let, důchodce, Příbram:
Ono se dneska se vším nadělá moc štráchů. Jak tak čtu noviny, tak aby se táta od rodiny bál nařezat dětem, když zlobí a neučí se, protože ho sousedi můžou udat jako násilníka. Mě řezali doma jako žito a vyrostl ze mne pořádný člověk. Já se s mýma klukama taky nemazlil, když zasloužili, vzal jsem řemen a bylo vymalováno. Tomuhle světu už nerozumím: co se přeci doma uvaří, to se tam taky má sníst. Jaképak žalování na úřadech! A jestli chlap nějakou vrazí tý svý, však ona ví, za co. Neříkám mlátit ženskou jako žito, ale facka v pravou chvíli někdy dělá divy. Já jsem se svou starou už osmačtyřicet roků a býval jsem vztekloun. Nějakou slízla, ale taky mně ji dokázala vrátit. A pořád jsme spolu a pořád se máme rádi. Starší kluk je ženatý potřetí, mladší se zrovna rozvádí. Chlapi v hospodě správně říkají, že ženu ani květinou neuhodíš. No jo, ale jak s ní jináč, když po dobrým trojčí?
Zdena Kořínková, 44 let, účetní, Plzeň:
Zažili jsme nedávno v zaměstnání rozvod jedné kolegyně. Je to fajn holka, a tak jsme s ní všechno dost prožívaly, protože v účtárně jsme čtyři ženské, jedna generace, máme podobné problémy i pohled na život... Klasická situace: její muž začal podnikat, napřed vytahal rodinné úspory a investoval je, pak skoro zkrachoval, ale nakonec se zázračně vzpamatoval a měl úspěch. Ale pozor: co vydělal, to už nebyly společné peníze, ale jen jeho. Jeho úspěch, jeho podnikání, jeho přátelé... A přítelkyně, chápete? Našel si mladou, jednu, druhou, třetí, napřed jen na chvilku, ale pak se zaláskoval a bylo zle. Doma scény: Irena se zprvu chovala klidně, ale pak jí ruply nervy a vyčetla mu všechno.
A on, pán tvorstva, ji zmlátil do krve. Pak mu došlo, že to přepísknul, odprosil, slíbil hory doly černý les. Takže ho nepráskla, týden nosila černé brýle a doktorce, co jí sádrovala štíplou kost v lokti, nakecala, že uklouzla na schodech. Za měsíc choť podal žádost o rozvod, a když mu řekla, aby si nemyslel, že se od něj nechá oškubat, seřezal ji zas. Ale to už byla chytřejší, takže se jednak rozvádějí, jednak má ten její na krku ublížení na zdraví, nebo jak se to jmenuje. Platí si ovšem prima advokáta a ten jí dílem vyhrožuje, dílem slibuje... A k tomu doma dvě děti, holka sedmnáct, kluk patnáct. Tatínek je podplácí, aby mu fandily, ale starat se o ně musí máma, protože nastávající mladá kalupinka jim uvaří leda kafe - a to musí mít kávovar.
Zdeněk Rokyta, 34 let, instalatér, Kroměříž:
Dříve jsem bydlel na vsi u rodičů, kousek směrem na Přerov, a tam jsme měli sousedy... Syn se nikdy nesnášel s otcem, ale žili pod jednou střechou. Jako kluka ho fotr mlátil, co se jen do něj vešlo, a tak jak Mojmír dospěl, začal to starému oplácet. Rvali se. A když byl ze starého vetchý dědek, už to bylo úplně hrozné: mladý ho vystěhoval z domu do takového pokojíka nad kurníkem, kde se nedalo pořádně topit, a ještě mu odřízl proud: že prý fotr moc propálí! Všichni ve vsi věděli, co se u nich děje, ale nikdo si netroufal, protože mladý byl velký šéf na okrese a každý od něho něco potřeboval. Nakonec starý uklouzl a spadl s takových schůdků, po kterých lozil nahoru do té své kuči: byla zima, mrzlo, stupně samý led. Říkalo se, že mu je Mojmír v noci poléval, že až ráno poleze dědek důle na záchod, srazí si vaz... A pak mu vypravil velkolepý funus s kapelou, zpěváčky a farářem - a nad rakví brečel jako dorota.
Pavlína Jahelková, 57 let, pokladní, Praha:
Povídá se ledacos, ale v bance, kde dělám, máme starou paní, uklízečku, která žije u dcery a zeťáka. Důchod jí seberou hned, jak ho pošťačka přinese, protože mladá - no, mladá, už jí je k padesáti - sama do práce nechodí. Babka zato maká ráno u nás a navečer chodí ještě do nějakých kanceláří - a v sobotu do jedné lékárny. Přitom je jí přes sedmdesát a na svůj věk vypadá. Člověk by jí dal korunu, když ji vidí. Onehdy na šatně brečela: že nemá žádné peníze a že vnučka se na ni urazila, když jí nedala k narozeninám štrausky, jak si přála, ale nějaký levnější džíny. Myslím, že ji doma přímo nebijou, ale mučí ji psychicky - a taky provozujou to, čemu se říkalo vykořisťování člověka člověkem. A vidíte, já husa si myslela, když nám to na školeních za socialismu vtloukali do hlavy, že něco takovýho snad ani neexistuje. A bác ho! Člověk by takový chuděře měl pomoct, ale řekněte mi, jak? Jak? Když ona si myslí, že jinde v rodinách to lepší není a řeči o domově důchodců odmítá: nehledě k tomu, že i kdyby do nějakýho chtěla, musela by čekat dalších deset roků...
Bohumír Galbavý, 23 let, studující, Brno:
Měli jsme jednu takovou povedenou mrchu doma v paneláku. Dvaadvacet roků, svobodná, pěkná, dvě děcka: pět let a rok. Sexuální pracovnice, ale ne na plný úvazek: taková napůl hodná holka, co to začne dělat z lásky k pohybu a pak naletí nějakými grázlíkovi, který usoudí, že by mohla uživit i jeho. A začne ji pást a dohazovat jí kunčofty a brát jí prachy, protože si je přece zaslouží za to, že ji chrání, a nakonec ji řeže řemenem a děcka skončí v pasťáku... Ale tohle dopadlo kapánek jinak, protože toho jejího včas zašili za kšeftování s pervitinem a jinýma lahůdkama a ona se ocitla sama samičká, přestala se starat o děcka, nedávala jim ani najíst, nechala je ve špíně, a když brečely, tloukla je měchačkou. Pozor: vzácný případ, kdy sousedi nezůstali slepí a hluší. Nelenili, zburcovali sociálku, nějakou nadaci i policii, každý někoho. Takže to v baráku chvíli vypadalo jak o manévrech a děcka odvezli do děcáku. Matičku poznali jen po dechu, neb se právě vrátila z flámu, a obvinili ji hned z několika paragrafů. Zatímco děcka v tom ústavu snad ale zůstanou, protože v jejich případě je to pořád lepší než s ní doma, ona už je zase zpátky. Protože vazbu na ni soud neuvalil. Takže má teď aspoň více klidu na práci: jakou, to už víte.
Ptal se Jan J. Vaněk