POLICISTA 2/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
V jednu v noci mají lidi spát, usoudil dozorčí na oddělení Veřejné bezpečnosti v Mnichově Hradišti, když telefon na jeho stole zadrnčel, a zívl. Ale když se zaposlouchal do hlasu v mušli sluchátka, rázem byl vzhůru. Nějaký chlápek z nedaleké Sobotky si třaslavým hlasem stěžoval, že mu někdo střelil do okna a jen tak tak ho minul. Za chvíli už na jeho adresu uháněl čtyřčlenný vyšetřovací tým: psovod se psem, technik, operativec a vyšetřovatel. Časem dorazil i šéf oddělení.
Vlahé letní noci 1. července 1959 někdo krátce před půlnocí zatloukl na dveře přízemního domku. A znovu, a nepřestával. Borkovi - tak se jmenovali manželé, kteří tam bydleli - hluboce spali, ale klepání je vzbudilo a vylekalo. Borek se vyštrachal z postele, našel baterku a papuče, pak se vydal z ložnice do předsíně. Byl ale opatrný: postavil se za skříň a jen hlavu povystrčil, aby viděl na prosklené domovní dveře - a pak si do jejich gravírované výplně posvítil baterkou. Venku viděl siluetu: mužskou, zdálo se mu. Optal se, co neznámý chce. A uslyšel jeho hlas, který nepochybně mužský skutečně byl.
"Hledám manžele Maršíkovy," pravil trochu zadýchaně baryton.
"Tady ale určitě nebydlí," ujistil ho Borek.
Jenže nočnímu návštěvníkovi jeho sdělení nestačilo: chtěl, aby mu tedy Borek otevřel a ukázal, kde oni Musilovi bydlí: když už ne tady. Borek ho rázně posla do hájel: že je pozdě, a že nemá tušení...
A odkráčel zpátky do kuchyně: s tím, že vzápětí zmizí do hajan. Jenže jak do dveří kuchyně vstoupil, zahlédl chlapa za jejím přivřeným oknem. Vzápětí se ozvalo hlučné zapraskání dřeva - a vzápětí padl výstřel. Kulka hvízdla kolem Borka, ve výšce jeho břicha. Naštěstí minula cíl.
Borek se vyděsil k smrti. Muž za oknem zmizel a už se nevrátil, ale jemu ještě přes půl hodiny trvalo, než si troufl ven z domu na ulici. Z nedaleké tovární vrátnice pak zatelefonoval pro pomoc.
Při ohledání místa činu se zjistilo, že si Borek nevymýšlí: kus okenního rámu u kuchyně někdo čerstvě odlomil, ležel teď na zemi pod ním. Záhon byl zdupaný, přičemž zřetelné stopy bot neodpovídaly žádným z těch, jež technik našel v domě. Záhy se našla se vypálená nábojnice ráže 7,62 mm: a podařilo se přesně zjistit i dráhu střely. Kulka prošla květinou na okně, udělala díru v zácloně, pak prostřelila dvě stěny elektrické pračky, postavené u kuchyňských dveří, odloupla kus omítky a odrazila se a zůstala ležet na linoleu, pod kuchyňskou výlevkou. Zdálo se, že střelec byl vyšší postavy: nemnoho pod 180 cm.
Václav Borek tvrdil, že pachatele neznal a že ho viděl tak krátce, že by ho ani popsat neuměl. Ale že nezná nikoho, kdo by měl důvod po něm střílet. Motiv vražedného pokusu zůstával tedy hádankou, a proto se vyšetřovací tým soustředil na jméno, jež střelec vyslovil: na Musilovy...
V domě samém opravdu nikdo takový nežil, ukázalo se však, že nějací Maršíkovi žijí jen asi sto padesát metrů odsud, na opačném konci ulice a na protější straně. Asi ve čtyři ráno kriminalisté klepáním vzbudili matku paní Musilové: když se trochu vzpamatovala, vytáhli z ní, že asi před dvěma týdny měl zeť s její dcerou velký výstup na tancovačce v místním závodním klubu.
"Nějaký mladík tam totiž za ní přišel a měl se k ní," prozradila sdílná paní. "Tancoval s ní tolikrát, až to bylo hanba - a Maršík pak vytáhl Terezu ze sálu a zfackoval ji."
To už se probudili a rozpovídali i sami manželé Maršíkovi: ukázalo se, že galantním nápadníkem mladé paní byl Mirek Hálek, který s ní pracuje v mladoboleslavské automobilce a bydlí v Benátkách nad Jizerou. Na zábavu přijel na svém motocyklu: naleštěném novém půllitru Jawa. Tereza Maršíková ovšem popřela, že by s Hálkem měla pletky. Připustila, že on by asi nebyl proti, ale fakt je to prý jen známý a kolega ze zaměstnání. A manžel žárlí, neprávem, jak jinak...
Na základě získaných poznatků kriminalisté stanovili dvě vyšetřovací verze. Podle první mohl být pachatelem někdo ze zaměstanců stavebního podniku, kteří pracovali v okolí a dle kolujících pověstí si pobyt zpestřovali pletkami s místními ženskými.
"Někdo z nich si dojednal rande s místní kalupinkou, vydal se za ní hezky za tmy - a buďto si popletl barák, anebo nenadále našel doma pana chotě, který měl dlít někde jinde," rozumoval vyšetřovatel na poradě. "O Maršíkovi pak začal mluvit jen tak, aby odvedl pozornost..."
Druhá verze dále předpokládala, že pachatelem je Hálek, který těžce nesl, že s ní manžel naložil tak nepěkně. Mohl si potmě jen splést konce ulice: Borkovi bydleli v druhém domku z kraje, Maršíkovi jakbysmet. Jenomže na opačných koncích i stranách...
A tak se zevrubně prověřovala alibi stavebních dělníků, kteří přes týden bydleli v hotýlky asi čtvrt kilometru vzdáleném, jednak alibi Hálkovo. Štěstěna kriminalistům přála v tom, že dva svědci z okolí udali přesný čas, kdy se tichou nocí ozval výstřel a praskot dřeva. Slyšeli pak i dusot běžících nohou - a zvuk startujícího a odjíždějícího motocyklu. Jeden ze svědků dokonce tvrdil, že šlo určitě o pětistovku...
Třetím svědkem byla žena z vedlejší ulice, jež se krátce před půlnocí potkala s mužem, který prý také hledal Musilovy. Ježto se ho lekla, ukázala mu jen kamsi do tmy - náhodou směrem k tomku Borkových - a mazala k domovu.
V automobilce se ukázalo, že Miroslav Hálek měl předešlého dne odpolední. Skončil tedy po dvaadvacáté hodině a šel na autobus, poslední, jímž se mohl dostat do Benátek. Divné bylo, že podle vlastní výpovědi nenastoupil na zastávce před vrátnicí, ale šel pěšky až na náměstí, kde spoj stavěl taky.
Potom zase vystoupil o stanici dříve než obyčejně a domů šel opět pěšky, ač to představovalo asi dvacet minut navíc. Důvod ovšem měl: na zastávce prý odpojovali vlečňák, což znamenalo zdržení, a jemu se prostě nechtělo čekat. Když se ho ptali, s kým ze známých se potkal nebo viděl cestou, odpovídal ale vyhýbavě. A z cestujících autobusu, které se podařilo najít a vyslechout, si zase nikdo nepamatoval na něj. Třebaže na takových dělnických spojích se lidé většinou navzájem znají, když ne jménem, pak aspoň od vidění.
Takže Hálkovo alibi potvrzovali jen jeho rodiče, u nichž bydlel: zejména matka tvrdila, že ho slyšela přijít ve stejnou dobu, jako jindy. Zajímavá informace se našla v hlášeních místního oddělené VB: na Hálu si stěžovali sousedé, že často a rád střílí ze vzduchovky a oni se tím cítí ohroženi. Čili: vztah ke zbraním by tu byl. Nikoli však ještě pistole ráže 7,62...
Domovní prohlídka v domě Hálkových žádnou neobjevila. Zato obhlídka Hálkova motocyklu prokázala, že se na něm určitě jelo v noci: sklo reflektoru i přední blatník byly mírně znečištěny hmyzem. Hálek si ale dál vedl svou: znečištění je zřejmě starší. Třebaže o motocykl jinak velmi pečoval a stěží by jej nechal špinavý déle. Ve třiadvacet hodin přijel autobusem a basta, na motorce seděl naposledy asi před třemi dny.
Jenže... Přihlásil se svědek, který sám po půllitru Jawě toužil, a tak mu osudného večera neušlo, že jedna parkuje v jedné z mladoboleslavských ulic poblíž náměstí. Navíc poznal, že jde o stroj Hálkův, který znal a který se od jiných lišil množstvím chromovaných dílů, jimiž si mladík svůj motocykl vyšperkoval. Na základě této výpovědi vznesli kriminalisté dotaz k příslušníkům hlídkujícím minulé noci v boleslavských ulicích - a Štěstěna si zase jednou dala říct. Jeden z nich totiž pohledný stroj zaznamenal a zapsal si i jeho espézetku. Když mu pak Hálkův motocykl ukázali, byl si jist nezvratně. Čímž čas pochybností skončil a bylo možno jako s bernou mincí počítat s tím, že mladý pan Hálek lže.
Prověřování alibi stavebních dělníků ze soboteckého hotýlku je z podezření z pokusu o vraždu vyloučilo. Mraky kolem Hály se zato stahovaly, nicméně pro pořádek se ještě kriminálka rozhodla prověřit všechny motocykly Jawa 500, jež měly podobné markanty jako Hálkův: aby se zcela vyloučila možnost, že v Mladé Boleslavi u náměstí parkoval stroj třeba jen hodně podobný. Současně dotaz k vojenskému útvaru, kde mladý Hálek nedávno odsloužil dva roky své základní služby, jak si vedl ve střelbě, přinesl moc zajímavé sdělení. Hála byl prý střelec dosti slušný. Ale jaksi navíc tu byl dovětek: těsně před jeho odchodem do civilu se na rotě ztratila pistole. Vzor 52, ráže 7,62 mm. I s větším množstvím munice.
Kriminalisté se ovšem vrátili i k manželům Maršíkovým a začali se vyptávat neodbytněji. A sličná paní Tereza připustila, že její vztah k urostlému mladému Hálovi není tak úplně nevinný. Že za ní údržbář Hálek často dochází k jejímu stroji na dílně a že ji párkrát pozval na rande: což neodmítla. Ba co víc, přijala i nabídku, že ji na jednu schůzku v stinném ústraní hezkého nedalekého lesíka zaveze na svém silném motocyklu.
V továrně se navíc kriminalisté doslechli, že Hálek není prvním mužem, po němž mladá paní koketně pohlédla. A že její manžel má zřejmě důvody, když na ni žárlí.
"Mirek se mi líbí," vydechla posléze Tereza nešťastně. "Asi jsem ho měla poznat dřív, než jsem se vdala."
A pak ještě dodala, že spolu s Mirkem mluvili i o tom, že ji manžel občas týrá: žárlivými scénami, ale že ji i bije... A Mirek Hálek na to řekl, že jestli toho "ten hajzl" nenechá, došlápne si na něj a udělá s ním krátký proces. Při té příležitosti ukázal Tereze i nějakou pistoli.
"A vypadal tak krásně, dočista jako kovboj v tom americkém filmu, jak on se jenom..."
Prokurátor uvalil na podezřelého Hálka vazbu, jenomže mladík i potom při výsleších vedl stále svou. Domů jel autobusem, pistoli nikdy neměl, v noci v Sobotce nebyl, po Borkovi nestřílel... Propadal ale trudnomyslnosti, odmítal jídlo, hubl. Kriminálka postupovala korektně: vyslechla na dvě stě lidí, asi s padesáti sepsala řádný protokol. Získala přesný plánek obsazení večerního autobusu i vlečňáku - a nade vší pochybnost shledala, že Hálek v nich neseděl. Ale aby mu dali ještě šanci, požádali ho, aby sám na plánek sedadel zakreslil, kde - podle svého - oné noci cestoval. Obrázek dali k nahlédnutí mladíkům, kteří jeli prokazatelně nejblíž - a osobně ho znali. Prohlásili, že tam tedy Mirek neseděl v žádném případě...
Uplynul desátý den vyšetřování. A Miroslav Hálek u výslechu náhle prohlásil, že onu pistolu na vojně opravdu odcizil on - a že v Sobotce 1. července byl. Že tam jel na své motorce z Boleslavi - a že střílel.
"Ale zabít jsem nikoho nechtěl, výstřel vyšel náhodou," zalykal se strachy. "Tloukl jsem pažbou do rámu okna a pistole sama vystřelila, nevšiml jsem si, že je natažená a odjištěná."
Nechali ho chvíli oddechnout, ale věděli, že říká pravdu jen zpola. Znali přece dráhu střely, a ta by vypadala jinak, pokud by k výstřelu došlo, jak tvrdí. Navíc: rám okna byl zpuchřelý, ale pachatel ho určitě neponičil tím, že do něj jen klepal pažbou.
A tak se přikročilo k rekonstrukci na místě činu: za přítomnosti prokurátora, pachatele, kriminalistů.
Snaha, aby se věc odehrála bez publika, vyšla naplano: zpráva se rozkřikla a zvědavců se shromáždilo až až. Hála se choval vstřícně: vypověděl a předvedl, jak do Sobotky přijel, kde nechal motocykl, kde se vyptával na cestu. Vše odpovídalo svědeckým výpovědím. A také rekonstrukce děje před vlastním výstřelem prokázala, že nešlo o náhodu. Že po Borkovi Hálek vypálil mířenou ránu.
Spadla klec. Nikdo se o tom při rekonstrukci nezmínil, ale muselo to dojít i Hálkovi samému. A když se ho zeptali, kam pistoli schoval, rozpovídal se i o ní: že je doma, na půdě, pod senem. Opravdu ji tam pak našli.
A protože byl už večer a do vazební věznice daleko, rozhodlo se, že obviněný může na noc zůstat v cele prozatímního zadržení na oddělení v Mnichově Hradišti.
Celu měli v přízemí, hned proti kanceláři dozorčího. Což umožňovalo častou kontrolu zadrženého, nicméně na straně druhé - a to si zřejmě nikdo neuvědomil - i dokonalý přehled zadrženého o tom, co se u služby povídá. Hálek tedy dobře slyšel, že dozorčí vede řadu telefonních hovorů, že přejímá dlouhé fonogramy, během nichž určitě nemůže věnovat plnou pozornost počínání "vězně". A rozhodl se k útěku.
Cela byla nová, nezkolaudovaná, třebaže se už několik měsíců v praxi užívala. Její okno, dva metry nad podlahou, mělo rozměr padesát krát sedmdesát centimetrů. Mříž tvořily jen vodorovné ocelové pruty, vzdálené od sebe zhruba patnáct a půl centimetru. A touhle škvírkou se pohublý pachatel dokázal protáhnout!
Dozorčí zjistil jeho útěk už po dvaceti minutách a ihned vyhlásil poplach. Zalarmovaným bezpečnostním orgánům vypomáhala i armáda z okolních útvarů a už k večeru téhož dne byl uprchlík - ve stavu totálního vyčerpání - dopaden. Daleko se nedostal, nic dalšího naštěstí neprovedl.
Nicméně jeho útěk a následné akce byly poznamenány řadou chyb, jichž se tehdy příslušníci dopustili. Psi, které na pachatelovu stopu nasadili, neuspěli, protože nebyl zajištěn dvůr, přes který Hála musel utíkat, a kde se po útěku motala spousta lidí, a neporušené nezůstalo ani místo pod samým oknem cely, kam po útěku dokonce kdosi "chytře" zaparkoval svou soukromou motorku. Psovod nenasadil psa na stopu ani u nedalekých garáží, kde se v blátě našly otisky Hálových nohou - prchal totiž bez bot, jen v ponožkách. Ačkoli měli k dispozici Hálův kabát a boty, nedali je psovi vůbec očichat. O něco dál, u stohu čerstvé slámy, vystoupil z auta jen jeden z kriminalistů a poptával se lidí u mlátičky, jestli neviděli podezřelého. Psovod i pes zatím seděli v autě! Hála přitom později vypověděl, že právě v onom stohu se skrýval po většinu dne. V nedalekém opuštěném domku zase nechali psa jen rychle proběhnout místnostmi a konstatovali, že uvnitř hledaný nebyl. Ne, to opravdu ne. Prošel však asi deset metrů od domku, kde ho zahlédl náhodný svědek. Bosého chlapa jen v košili a kalhotách prostě nemohl přehlédnout - a když se začaly dít hotové manévry, přihlásil se. Zkrátka, pachatel na útěku sice nepobyl dlouho, ale mohl být dopaden podstatně dřív, kdyby se všechno udělalo správně. Podle předpisů. Nadřízení tehdy místním příslušníkům pěkně zvedli mandle.
Nakonec učinil Hálek plné doznání. Chtěl Maršíkovi dát rázně na vědomí, že on to s Terezou myslí vážně. Koupil si benzín do motorky, ze skrýše vytáhl pistoli a náboje. Odjel do Mladé Boleslavi, motocykl zaparkoval hezky stranou od fabriky. Na náměstí pak naskočil do autobusu jedoucího z Benátek: aspoň na poslední úsek k vrátnici...
Pistoli schoval ve skříňce, ve dvaadvacet hodin si ji zase vzal. Pěšky odešel k náměstí, motal se kolem odjíždějícího autobusu. Soudil, že si ho známí všimnou a pomyslí si, že jede taky. Lidi cestou z odpolední beztak tlučou špačky...
Pak odjel na motorce do Sobotky, zaparkoval ji při kraji městečka a pěšky šel přes železniční přejezd k náměstí. Potkal nějakou paní, a tak se pro jistotu zeptal, kde bydlí Musilovi. A v té chvíli se jeho plán začal hroutit. Jak na ni ze tmy vybafl, lekla se a namátkou mu ukázala jeden z domů: náhodou patřil Borkovým...
Chvíli okouněl venku, a pak zabušil. Další už známe: jenom to ne, že Hálek usoudil, že Borek mu lže. Že ve skutečnosti je Maršík. Manžel, zbabělec a surovec, který mlátí milovanou...
A tak sevřel Hálek pistoli v ruce a vběhl do zahrádky, ke kuchyňskému oknu. Opřel se o rám, snažil se na něm vzepřít, aby se dostal dovnitř. Zpuchřelé dřevo neudrželo jeho váhu, ulomilo se. Jak padal, rozbil obě vnější okenní křídla a odlomený kus rámu roztříštil i jednu tabulku vnitřní. Hála dopadl na zem, ale hned se vztyčil - a vida nenáviděného nepřítele ve dveřích kuchyně, vypálil po něm. Minul, ale zasáhnout chtěl.
Pak se dal na útěk, dostal se k motocyklu a jako blázen uháněl k domovu. Motorku schoval do kolny, snědl uchystané jídlo a šel spát. Rodiče se neprobudili, matka později lhala, aby ho kryla. Netušila nic, jen pro jistotu...
Ráno, když rodiče odešli, vyčistil bedlivě pistoli a zae dobře schoval. Když se o něj kriminálka začala zajímat, netušil, jestli domnělého Maršíka zabil, nebo poranil, a začal se bát. Hrozně se bál. Proto tak zarytě zapíral...
Dostal šest let: pistoli ukradl ještě jako voják, to mu dost přitížilo. A že nikoho nezranil? Pokus vraždy zůstává i tak pokusem vraždy. A zmýlená rozhodně platí...
Jan J. Vaněk