POLICISTA  2/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

u policistů v Rožmitále pod Třemšínem


Rožmitálu, schoulenému v kotlině pod brdskými hvozdy, přidali v roce 1920 onen přídomek "pod Třemšínem" - v zájmu odlišení od jiných českých Rožmitálů - podle vrchu, jenž je co do výšky v Brdech na čestném druhém místě: strmí do výše 827 metrů, zatímco nejvyšší kopec jménem Tok se vytáhl až k metrům 865... Což by vedle Krkonoš nebylo zrovna moc, jenže vzhledem k rovině, z níž se Brdy vypínají, vyhlížejí jejich vrcholky docela majestátně - a vlastně i objektivně jsou nejvyšším "pohořím" uvnitř české kotliny... Husté lesy, typické pro brdská návrší, vyplňovaly kdysi i údolí říčky Vlčavy: lidské osídlení jim ale postupně udělalo konec.

Kostel Povýšení sv. Kříže vyhlíží neokázale, ale půvabně - i s přilehlým hřbitůvkemMěsto Rožmitál dostalo jméno podle hradu, jenž v údolí druhdy stával a po německu se jmenoval poeticky Rosenthal, Růžové údolí. Druhý výstavný hrad stál na vrchu Třemšíně a oba patřily rodu Buziců, jejichž slávu založil jistý Jetříšek Buzovic. Vstoupil do legend svou silou: v lese přemohl ohromného kance a na vlastním hřbetě pak zvíře donesl na knížecí dvůr, kde mu uťal hlavu. Pověst o Bivojovi, jako když vyšije, není-liž pravda...

Později zdejší šlechtici začali užívat přídomku z Rožmitála, a ježto se v jejich rodě často dědilo jméno Lev, stalo se postupně jejich rodovým příjmením. Mezi Lvy z Rožmitála pak zvláště vynikl pan Jaroslav, jenž ve službách krále Jiříka z Poděbrad - mimochodem, král byl jeho švagrem - podnikl velkou diplomatickou "tour de l´Europe". Václav Šašek z Bířkova o jejich putování sepsal zevrubný deník a Alois Jirásek ho o pár staletí později hezky zbeletrizoval - a my se to učili ve škole pod názvem Z Čech až na konec světa...

Od zadlužených Lvů koupili panství Gryspekové z Gryspachu, kteří sice pocházeli z Bavor, ale na Bílé hoře bojovali na české straně: a doplatili na to. Zkonfiskované panství pak od Ferdinanda II. vyloudila matka církev a až do roku 1948 patřilo pražským arcibiskupům. To už ovšem ze strohého hradu byl dávno pohodlný zámek, velkoryse přestavěný v 16. století a ozdobený půvabnými sgrafity. Za zmímku stojí i rozlehlá a krásná zámecká zahrada, již koncem 18. století veřejně přístupná: díky osvícenosti arcibiskupa Salma, jenž do Rožmitálu rád a často zajížděl.

Ale možná ještě slavnější zdejší památkou je farní kostel Povýšení svatého Kříže - díky zdejším varhanám, jež jsou nejen skvělým nástrojem. Jejich manuály totiž posvětil svým uměním sám Jan Jakub Ryba. Kantor a skladatel, jenž v Rožmitále léta žil s početnou rodinou - a jenž v polích za městečkem naposledy vydechl. Zamřel vlastní rukou, utrápen bídou, nepochopením, uštván pochybnostmi a depresemi. Jeho nesmrtelnost připomíná památníček u kostelní zdi - a Česká mše vánoční, jež znívá nejen z jeho kúru, ale vrací se ozvěnou z celého světa...

Interiér kostela chrání bytelné mříže, a mají proč: andělíčci po stranách oltáře byli před časem ukradeni a patří k nemnohým církevním památkám, jež se podařilo vrátit do chrámu, kam patříRyba byl dozajista nejslavnější osobností s Rožmitálem spojenou: nicméně jím řada slavných z tohoto městečka zdaleka nekončí. Tři sta let před ním byl v městečku farářem kronikář Válav Hájek z Libočan, narodil se tu herec Miloš Nedbal, houslista Václav Hudeček, hokejista Josef Černý. Dlouhá léta tu žil známý prozaik K. J. Beneš a šest roků sloužil na zdejší faře dnešní arcibiskup pražský a kardinál český Miloslav Vlk...

Na městečko, které dodnes nemá ani pět tisíc duší, slušná bilance, ne?

o o o

Většina Příbramáků vás, hledáte-li zdejší policejní ředitelství, s jistotou pošle na staré město. Jenže tamní tradiční a žel stísněná budova už policii nepatří, dneska se za ní musí až na předměstí, do bývalých kasáren. Lidé si zvykají zvolna, také rekonstrukce nepříliš vzhledného a zachovalého areálu je na samém začátku. Takže policejní technici už sídlí v pěkně opraveném prostředí, na ostatní se dostane postupně: v sousedním jednopatrovém kasárenském baráku čeká vlastní ředitelství, ve dalších kriminálka, dopravka, vyšetřovačka...

Časem by měla tedy celá příbramská policie sídlit nikoli pod jednou střechou, ale za jedním plotem, hezky pohromadě. Jakkoli správní agendy dnes náležejí okresnímu úřadu a občan už za policisty neváží cestu zdaleka tak často jako dříve, přece jen mu takové soustředění veškerých policejních složek na jedno místo ušetří nervy a běhání: a policistům samotným ovšem jakbysmet, o penězích ani nemluvě. Míň se projezdí, když se za každým dá zaskočit pěšky...

"Nebude to zítra, ale dočkáme se," říká přesvědčivě příbramský ředitel plukovník JUDr. Václav Stupka.

Za oknem jeho kanceláře zatím vidíme nepříliš útěšné panorama zvetšelých kasáren, ale on si dokáže představit, jak areál do dvou tří let prokoukne a stane se funkčním a fungujícím. Samozřejmě, obvodní oddělení zůstanou na svých místech po okrese: na Příbramsku jich mají celkem sedm. Větší jsou v okresním městě samém (vlastně tu sídlí obvody dva, Příbram-město a Příbram-venkov) a v Dobříši, menší pak mají v Březnici, Sedlčanech, Milíně a Rožmitále pod Třemšínem. Vesměs sídlí v solidních budovách, snad vyjma Březnických, jejichž oddělení je vlhké a úpěnlivě volá po opravě.

"Můžeme se taky pochlubit solidním autoparkem, v dohledné době se snad zlepší vybavení moderními počítači, na která zvlášť menší útvary netrpělivě čekají," říká ředitel. "Ale asi ještě víc nám chybějí lidé: dnes máme v okrese o osm policistů méně, než dovolují tabulky, což se nezdá tak zlé, ale cítit to je. Navíc převažují mladí, což je na jednu stranu dobré, ale na druhou stranu se nemají od koho učit. Zkušených, kteří mají za sebou víc než osm deset roků služby, je málo. A zejména na dopravce, na kriminálce a podobných útvarech je životní zkušenost ve službě k nezaplacení."

Prostý památník velkého a nešťastného českého skladateleJak ředitel Stupka říká, s placením to ovšem poněkud souvisí: zákon o služebním poměru doposud umožňuje, aby policista poctivě odslouživší deset roků ve výkonu při odchodu do civilu už obdržel příspěvek za službu: nejde o vysokou částku, ale leckdo s ní kalkuluje. Nový zákon ale počítá už s tím, že by se příplatek poskytoval až po odsloužení patnácti roků, pak by se ale za každý další rok nezanedbatelně zvyšoval. A mnozí by si pak třeba odchod z uniformy rozmysleli anebo aspoň odložili.

Policista s desetiletou službou v těle bývá dnes totiž vítanou posilou pro mnohé soukromníky: i když nějaký dril patří dávno minulosti, přesto praxe v policii vštípí lidem pocit zodpovědnosti, úctu k autoritě, dochvilnost a spolehlivost... Vlastnosti, jež jsou dnes bohužel vzácné - a přitom nepochybně čím dál více žádoucí. A podnikatel povětšinou může platit víc než stát.

o o o

V úhledné vilce na předměstí, kde sídlí rožmítálské obvodní oddělení, vane ze sklepa dým. Zdejší policisté, kteří drží službu, se čas od času mění i v topiče a chtějí-li mít teplo, musí hezky přiložit: a věkovitý teplovodní kotlík má své vrtochy.

"Ale všeho do času," směje se zdejší policejní šéf nadporučík Martin Muzikář. "Rožmitál se má plynofikovat, a pak si oddechneme i my."

Možná, že tou dobou bude mít už na oddělení taky plný stav, zatímco dneska mu dva lidi chybí. Jeden je ve škole, druhý odešel na dopravku, a tak sestavování rozpisu služeb se někdy podobá náročné šachové partii. A to se ještě zatím Rožmitálu vyhýbají chřipky a jiná nadělení.

"Auta máme dvě, zhruba dvouleté dlouhé felicie," vypočítává své ´hospodářství´. "Motocykly nám vyřadili, což je škoda. Ne kvůli spotřebě, nejsou o moc hospodárnější než auto, ale v létě se na mašině dostane člověk i do hodně odlehlých míst."

V rožmitálském obvodě neleží sice žádná přehrada a nemají tu ani velké chatové městečko, ale chaty se tu i tak najdou, a v okolním tuctu vsí našlo druhý domov nemálo chalupářů. Takže v létě, když se všechny rekreační objekty zabydlí, panuje klid, ale s podzimem přicházejí starosti. Vloupání do rekreačních objektů, to je letitá bolest nejen pod Brdy. A tady navíc taky četná vloupání do aut - jakmile vypuknou houbařské žně. Lidé s vidinou hřibů ztrácejí zbytky zdravého rozumu a opouštějí vozidla jako výkladní skříně: nepoučitelní, nechají na sedadlech či na okénku kamery, foťáky, kabelky, mobily, rádia, přehrávače. Jak se vám líbí aneb cokoli chcete...

"Mám výhodu, že nadpoloviční většina zdejších policistů jsou místní kluci, Rožmitálští. Další dojíždějí z okolních vesnic a ostatní z Březnice - to je asi devět kilometrů. A jenom já jsem z Příbrami, ale taky nemám dál než patnáct kilometrů."

Navíc je zdejší parta stabilizovaná: všichni odsloužili na zdejším oddělení pět a více roků. Což pochopitelně znamená dobrou znalost lidí i míst v obvodu. Třeba však říci, že s místními občany velké problémy nejsou: to spíš když pod Brdy zabrousí pachatel odjinud...

Chatu známého pražského herce Otakara Brouska vykradli zloději čtyřikrát: popáté je policie lapila přímo při činu"Jako onen lupič, který nám tady asi před rokem udělal zdejší pobočku jedné banky," vzpomene si nadporučík Muzikář. "Pocházel tuším z Plzně a naštěstí se před činem choval tak nápadně, že si ho před nákupním střediskem všimlo dost lidí, kteří nám potom dali jeho perfektní popis..."

Zkrátka, asi po dvouhodinovém okounění a odhodlávání se k činu si lupič dodal odvahy, nasadil si punčochu na obličej a vtrhl do bankovní filiálky s pistolí v ruce. (Později se ukázalo, že šlo o ostře nabitý perkusní revolver.) Dostal tedy od pokladní kýžené peníze, zhruba milion korun, a měl se k urychlenému odchodu. Nevšiml si ale, že mu paní za bankovní přepážkou jako prémii hodila do tašky i barvící patronu: ta záhy vybuchla, lup znehodnotila a navíc hezky barevně přizdobila lupiče i jeho vůz. Takže netrvalo ani čtyřiadvacet hodin a smolař zpíval na policii jako slavíček...

o o o

Ne, mnoha velkých případů se v Rožmitále člověk nedopátrá. Je tu klid, a dobře, že tak. Protože ten klid je tady nejen z toho důvodu, že tu žijí převážně slušní lidé, ale taky proto, že zdejší policisti poctivě slouží. Pamětlivi staré pravdy, že policistu má být vidět. Poctiví občané ho vidí rádi, neboť mají oprávněný pocit, že se někdo stará o jejich bezpečí. Darebáčci ovšem neradi, ale i to je přece dobře.

"Za rok evidujeme asi tři sta případů, z nichž objasníme zhruba osmdesát procent," pochlubí se nadporučík jen jakoby mimochodem. "Vzdor tomu je třeba říci, že křivka trestných činů i u nás v posledním desetiletí pomaličku stoupala: i když neběží o vraždy ani jiné těžké zločiny, hněte nás to."

V Rožmitále panuje značná nezaměstnanost, víc než deset procent místních nemá práci. A ti ostatní za ní mnohdy musí až do Příbrami, ne-li i dál: zdejším továrnám se dvakrát nevede, většina lidí z okolí pracuje v zemědělství a v lesích, a těm se vede taky všelijak. Ještě že město leží na křižovatce dopravních tepen, autobusové linky odsud jezdí do Prahy, Plzně i Brna a pravidelně přikodrcá i dýchavičná lokálka, která odbočuje z Březnice, jíž vede trať mezi Zdicemi a Protivínem.

"Křižovatka před městem, kde se protínají silnice od Příbrami do něsta a od Plzně na Tábor, je ovšem hodně zapeklitá: snad právě proto, že je přehledná, rok co rok ji pár řidičů podcení a výsledkem jsou těžké havárie," říkají Rožmitálští.

Auta, jež nemají přednost, sice varuje stopka a dokonce i výstražná světla, jež tam nechal instalovat neslavně proslulý exmajitel Poldovky Stehlík - v době, kdy jeho impérium zahrnovalo i rožmitálské strojírny. Ale české řidiče přece nebude nikdo učit, že...

"Podobně tradičním místem havárií je i náhorní rovina ve směru na Plzeň," říká nadporučík Martin Muzikář. "Řidič projede dlouhým stoupáním a octne se na tříkilometrové náhorní rovině, kde je vždycky o pár stupňů chladněji než dole. V Rožmitále máme ještě nad nulou, tam nahoře už mrzne jen praští. Ono se to nezdá, ale je to přes sedm set metrů nadmořské výšky: nejvýš položená silnice první třídy v českém vnitrozemí... A když se změní nenadále počasí, už tam máme auta poházená po příkopech... Stává se, že tam jedeme k bouračce i třikrát čtyřikrát v jediném dni."

o o o

Příbramský policejní ředitel plukovník JUDr. Václav StupkaKdysi, za hlubokého socialismu, bývala prý v Rožmitále stanice Veřejné bezpečnosti, ale v rámci tehdejší redislokace ji spojili s březnickou. Nu: a z tamního oddělení se pak zase začátkem devadesátých let zdejší policisté oddělili. Z čehož plynou dodnes perfektní vztahy s těmito nejbližšími sousedy - včetně vzájemné výpomoci, když je potřeba.

"Nezneužíváme jí, ale třeba dvakrát do roka, když se chceme všichni na chvíli sejít, za nás kolegové slouží - a na oplátku my za ně jindy," říká rožmitálský šéf.

Jeho deset mužů a jedna žena v policejních uniformách jsou totiž nejen dobrý pracovní tým, ale taky lidsky dobrá parta: za roky služby se dobře znají, umějí si pomoci, vyjít si vstříc, podržet se navzájem. Znají své silné i slabší stránky, nikdo se tu před ostatními neschová, v malém kolektivu se žije jako pod lupou. A tak si aspoň dvakrát do roka upečou společně sele v klubovně místních kynologů, pozvou rodiny, přátele, kolegy. Na pár chvil se všichni zastaví a zavzpomínají. I když je většina rožmitálských policistů ve věku od pětadvaceti do pětatřiceti, mají už vesměs odslouženo pět a víc roků, ale najde se i člověk takřka před penzí.

Zdejší lidé, znepokojení obecným a strmým vzrůstem zločinnosti, chtěli začátkem devadesátých let mít policii nablízku, a tak si ji na úřadech vybojovali. Místní konšelé pak dokonce zvažovali i založení policie obecní, ale rozumně dospěli k názoru, že by šlo o drahý špás s nejistým efektem A tak v Rožmitále panuje obecná spokojenost, že dnes ve městě dobře funguje policie republiková: v týmu nepočetném, ale zato dělném.

"Díky tomu, že i my jsme většinou místní a bydlení máme vyřešené, nemuseli jsme zatím loudit na zdejších konšelích byty pro policisty," říká uvážlivě vedoucí rožmitálského oddělení. "Ale naše vztahy s radnicí jsou dnes natolik dobré, že kdyby v budoucnu taková nutnost nastala, věřím, že by se nám snažili pomoci i v tomhle."

Prostě, podporujte svého šerifa: ono se to vyplácí. Všem. Ve městě panuje pořádek, klid a bezpečí. V Rožmitále pod Třemšínem takový pocit člověka aspoň obestře. A nemusí být zrovna ani čas vánoční a z kúru zdejšího kostela nemusí zaznít ono: Hej, mistře, vstaň bystře...

Jan J. Vaněk  


Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |