POLICISTA 2/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ pro tři okresy |
Televize o tom vysílala dosti působivý zpravodajský šot. Zulámané kříže, poničené pomníky, rozčilení lidé. Volyňskému hřbitovu Malsička dominuje kostel Proměnění Páně, který tu v letech 1580 až 1618 nechali postavit Matěj a Ludmila Držtkovi s přáním, aby se v této kapli hezky česky zpívalo. Zpívalo, ne kradlo.
Zlodějské zpustošení jednoho nejkrásnějších jihočeských hřbitovů mělo značný ohlas, nicméně nekonečný proud dalších zpráv a novinek odsunul případ do minulosti. Stručná informace o tom, že se hřbitovní zloděje podařilo dopadnout a všechny ukradené plastiky, lucerny a kříže zachránit, už téměř ušla pozornosti. A přitom právě takový návrat ztracených památek je v současné záplavě bezohledných krádeží výjimečný. Proto jsme se na případ z horkého loňského léta rozhodli podívat trochu blíže.
Červencové svátky věrozvěstů a mistra Jana vyšly na konec týdne, od středy bylo volno a Robert s Jiřím vyrazili na výlet. Do práce sice ani jeden z nich nechodil, chtěli se však setkat s kamarády, a ty je lepší hledat doma, než na ně čekat odpoledne před fabrikou.
"Kam nejdřív?"
"Za Zdenou."
Robert měl mít za pár dní třiadvacáté narozeniny a chtěl je oslavit společně s přítelkyní.
"Proč ne, jedeme..."
Stařičký volkswagen zakoupený za pár tisícovek na náhradní díly ještě pořád docela dobře fungoval, silniční kontrolou by ovšem neprošel ani náhodou, státní poznávací značku měl dosud německou a osvědčení o technické způsobilosti bylo dávno propadlé. Ostatně, Robert za volantem stejně neměl řidičák.
Vyjeli z Písku na Blatnou a Plzeň, přesné znění rozhovoru, který spolu vedli, můžeme jen odhadovat, ale zdá se podobné pravdě, že toho moc nenamluvili. Robert měl starost, kde sehnat peníze, a Jiří jej lehkomyslně ujišťoval, že se to nějak zařídí, ostatně jako vždycky.
Kamarádku vyzvedli ve Zruči, společně se jeli koupat na Bolevský rybník, voda byla teplounká, nálada znamenitá.
"Kam dál?"
Roman navrhl chatu svého bratrance, Zdeňka měla od stavení klíče, protože tam občas chodila trochu vyvětrat, Jiřímu se nápad vcelku zalíbil.
V podvečer zašli do hospody a nakoupili pár lahví. Bylo po deváté, když zamířili do Drahotína, kde stál bratrancův srub. V obci jménem Druztová Roman odbočil z hlavní cesty a vydal se ke hřbitovu.
"Kam to jedeš?" chtěla vědět Zdeňka.
"Nestarej se, nemusíš vědět všecko."
Větičky, později dost důležité při zvažování jednotlivých podílů viny, zřejmě skutečně zazněly v uvedené podobě. Nebo skoro tak.
"Hele, co tam budete dělat?"
"Jen se musíme na něco podívat. Za chvíli jedeme dál."
Zastavili před hřbitovní bránou, Jiří vytáhl z kufru auta velikou sportovní kabelu.
"Mám jít s váma?" zeptala se.
"Ne, radši ne. Zajeď si někam, třeba do hospody, a vrať se tak za půl hodiny, jasný?"
Pokrčila rameny a usedla za volant. Roman mávl na pozdrav a pootevřel skřípající hřbitovní bránu.
Začínalo se stmívat, vzduch voněl po tlejících kytkách a po vosku vypálených svíček. Pánové se bez dlouhých řečí vrhli na ozdobné lucerny na pomnících a průčelí hrobek.
"Vybírali jsme ty z mědi, mosazi a taky ještě z hliníku. Litinový jsou na nic..." stojí v pozdější výpovědi.
Urvané svítilny skládali na hromadu u boční stěny kaple. Když jich tam bylo tak dvacet, možná víc, napadlo Roberta, že by se leccos zajímavého mohlo najít i uvnitř hřbitovního kostela. Vytrhl dvoumetrový kůl, k němuž byl původně přivázán nedávno vysazený stromek a pokusil se dveře vypáčit. Moc mu to nešlo, Jiří to zkusil taky a nebyl o moc úspěšnější. Vrata skřípala, praštěla a nepovolovala.
Pak se od hřbitovní brány ozval motor přijíždějícího auta a zvuk rozčilených hlasů.
"Padáme," řekl Jiří.
Přítelkyně Zdeňka sledovala celou záležitost z opačné strany. V druztovské hospodě usrkávala kávu, když si všimla jakéhosi nervózního vzrušení, které zavládlo mezi hosty. Ve výčepu cinkal telefon, chlapi chvatně vstávali od stolů.
Zaplatila, nasedla do auta a v podvečerním šeru předjela skupinu lidí rychle kráčejících ke hřbitovu. Zastavila před bránou, první vyšel Jiří a hned mu bylo jasné, co se děje. Obešel auto a v jeho zákrytu pomalu couval ke hřbitovní zdi.
Robert měl malé zpoždění a vpadl rovnou do houfu přicházejících mužů.
"Co tady děláš?"
"Nic já jen..."
"Odkaď seš?"
Robert chtěl cosi odpovědět, koutkem oka viděl mizejícího Jirku, na malou chvilku zadoufal, že podaří-li se mu včas nasednout do auta, tak ujede taky. Jenže v tu chvíli se ozval rozzuřený hlas.
"Hajzlové, pojďte se podívat na tu spoušť."
Možno prohlásit, že příjezd služebního policejního vozu Jirku zachránil od toho, aby si to s ním místní občané všechno vyřídili důrazně a na místě.
Z hlediska jednotlivých policejních služeben je republika rozdělená na kraje a okresy, pachatelé ovšem žádné podobné hranice nerespektují a většina rozsáhlejších případů vyžaduje vzájemnou spolupráci.
V Chrástu u Plzně chytili jednoho hřbitovního vandala přímo při činu, druhému se podařilo utéct. Ve Volyni měli poničený hřbitov na Malsičce a místní i strakoničtí policisté po pachatelích pátrali, v Písku byly vykradené hřbitovy dva. V Topělci a v Nepodřicích.
Když přišla na písecké policejní ředitelství zpráva o zásahu v Druztové, pustila se kriminálka do tiché práce. Robert toho v záznamech moc neměl. Jednu šest let starou krádež auta v opilosti, to byl ovšem ještě sedmnáctiletý mladíček a od té doby sekal dobrotu. Ukázalo se však, že se v poslední době po hospodách potlouká se starším kamarádem Jiřím, a to byla mnohem známější firma. V řetězci minulých prohřešků měl i vyloupení hřbitovní kaple v Semicích, odkud ukradl nejen obrazy a svícny, ale i mohutné harmonium.
"Tak se na ně podíváme, ne?"
Přivezli je, rozsadili do různých kanceláří, padly první orientační otázky. V protokolárním záznamu výpovědí mnoho důležitých drobností chybí. Tón hlasu, rychlost reakce a pauzy věnované přemýšlení, těkavost pohledu či nervózně se opakující pohyby rukou. Včas a správně položená otázka to všechno musí respektovat a reagovat tak na celkovou atmosféru výslechu.
"Tak znova. Jak to bylo doopravdy?"
První povolil Robert.
"To nebyl můj nápad, ale Jirky. Přišel s tím, jak přijít k penězům, stačilo z pomníků odloupat mosazný ozdoby. Šroubovákem nebo monterajznou. Společně jsme to prodávali do sběrny a peníze dělili tak, že se dalo něco na benzín a zbytek půl na půl..."
Topělec, Nepodřice. Stejný scénář, stejný průběh. Jeden odlamoval z náhrobků kříže, andílky a kovové reliéfy, druhý v jeho stopách všechno cpal do velikánské kabely.
"Dostávali jsem tak patnáct, šestnáct korun za kilo..."
V Písku je jedna sběrna spojená s bazarem v místech bývalé továrny u Remara, zloději přijížděli za majitelem zpravidla až za tmy.
"Jednou byl hrozně opilej, ani to nevážil, jen hodil pytel stranou a řekl, ať přijdeme druhej den. Ráno nám dal asi šestnáct stovek, dvě stě padlo na benzin..."
Přiznání samo o sobě mnoho neznamená, každou větu je nutno konfrontovat s tím, co se zjistilo na místě činu, ať již jde o stopy pneumatik, vypáčený zámek nebo povalený pomník. V případě píseckých hřbitovů všechno klapalo dokonale, když došlo na Malsičku, přijeli kolegové ze Strakonic.
"A co Volyně?"
"No jo," ozvalo se po chvíli ticha. "Tak tu jsme udělali taky."
Doba, kterou prožíváme, má mnoho názvů a jeden z nich hovoří o éře překupníků. Snad nikdy v dějinách nebylo otevřeno tolik bazarů a zastaváren jako dnes, podniky s nonstop provozem svou otevřenou náručí lákají zloděje nejrůznějšího druhu. Kdo jiný by se ve dvě nebo ve tři hodiny v noci potřeboval zbavovat horkého, usvědčujícího zboží?
Zákon je ovšem na podobné obchodníky krátký, policie či inspekce sice může sem tam něco zabavit, odebrání licence je však z praktického hlediska téměř nemožné.
Šéf sběrny od Remara nejdřív nechtěl vypovídat vůbec. Pak připustil, že něco snad od mládenců vzal, nezajímal se však ani v nejmenším, oč běží.
"Kde jsou ty věci teď?"
Krčil rameny, neměl tušení.
Kriminalisté jej upozornili, že i když jejich pravomoci nejsou velké, přesto by mu mohli život pořádně znepříjemnit.
"To je nefér," řekl
"To, co děláte vy, také není v pořádku."
"Mám v tom spoustu peněz."
"Jde o vaše riziko."
Chvilku váhal, pak vzal do ruky mobilní telefon. I v obyčejné, často neveselé práci policie se občas stane něco jako zázrak. Automobil naložený barevnými kovy z písecké sběrny byl v té chvíli pár kilometrů od slévárny. Řidič udiveně vyslechl šéfův příkaz, potom pokrčil rameny, zastavil, otočil se a vrátil zpátky do Písku.
Navštívili jsme poničené písecké hřbitovy, zajeli do Volyně. Poprchávalo a lidé na Malsičce měli nad hlavami rozevřené deštníky.
"Víte, co se tu v létě stalo?"
"Aby ne. Lotři mizerný. Dneska už si nevážejí snad ničeho."
Stará paní s plechovou konvičkou na vodu se zlobila méně.
"Ono jim to štěstí nepřinese. Je mi jich líto."
"Věděl bych, jak na ně," pravil brunátný muž s turistickou holí. "Ne takovej kriminál, jaký jsou dnes. Ale donucovací pracovnu, kde by museli makat tak dlouho, dokud do koruny nezaplatěj škodu, kterou způsobili."
"To je strašný, okrádat nebožtíky. Ještě, že boží mlejny melou sice pomalu, ale jistě."
"Já mám maminku v Rakousku," řekla elegantně oblečená dáma. "To, jak nám poničili rodinný hrob, jsem jí radši neřekla. Ale ty lumpy chytili, víte? A v létě to možná už zase bude všechno v pořádku."
Na střechu kostela padal studený zimní déšť.
Hřbitove hřbitove, zahrado zelená, praví stará lidová píseň. Mimochodem, ta dávná melodie byla kdysi také ukradená a později se vrátila domů jako světově proslulé mexické tango La Paloma.
Nezbývá než si přát, aby památky uloupené z této země měly podobný osud.
Antonín Jirotka