Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 1/2006

Dopustil se zástupce policejního prezidenta trestného činu?

(z německé kasuistiky)

Prof. JUDr. Miroslav PROTIVINSKÝ, DrSc., Praha, Doc.JUDr. Vladimír KRATOCHVÍL, CSc., Právnická fakulta MU, Brno

Podle německých pramenů seznamujeme čtenáře s případem rozhodnutí policejního viceprezidenta Daschnera, kterým chtěl zachránit uneseného školáka, ale nakonec byl státním zastupitelstvím ve Frankfurtu n. M dne 20. 2. 2004 obžalován a později odsouzen1).

 
1 Viz Steinke, W.: Kann die Androhung von Gewalt strafeos sein? Kriminalistik. Verlagsgruppe Hüthig Jehle Rehm GmbH, Heidelberg 2004, 5, s. 325 - 328. Viz dále Burgmer, W.: Der "Fair" Daschner: Tamtéž, s. 334 - 336.
 

Únos a vyzvednutí výkupného

V pátek dne 27. 9. 2002 se jedenáctiletý chlapec Jakob von M., syn bankéře z Frankfurtu n. M., po skončení vyučování nevrátil domů ze školy. Ve 12.45 h našel správce domu rodiny von M. ve schránce vyděračský dopis, v němž byl požadován jeden milion eur výkupného. Jako znamení, že je rodina ochotna zaplatit výkupné, měl být v noci na 29. 9. 2002 postaven u vjezdu na pozemek von M. osobní automobil se zapnutými světly. Výkupné mělo být deponováno v noci na 30. 9. 2002 na autobusové zastávce ve frankfurtském městském parku. Krátce po jedné hodině v noci z 29. na 30. 9. 2002 vyzvedl pachatel (později zjištěný Magnus G., student práv) výkupné na železniční zastávce a odjel oklikou do svého bytu. Policie převzetí výkupného dokumentovala a dále pachatele sledovala. Dopoledne 30. 9. uložil peníze spolu se svou šestnáctiletou přítelkyní K., koupil noblesní osobní automobil a objednal si pro sebe a přítelkyni zájezd do Fuerteventury. Ještě dne 30. 9. 2002 byl policií zadržen se svou přítelkyní v budově podzemního parkoviště na frankfurtském letišti. Podezřelý byl tedy zadržen, ale kde se nachází oběť únosu?

Policie se snaží najít uneseného chlapce

Zástupce policejního prezidenta Daschner (policejní prezident byl na dovolené) obdržel první informaci o únosu dne 27. 9. 2002 ve 14 h. Bylo zahájeno pátrání po úkrytu dítěte, ale zůstalo bez pozitivního výsledku. Při domovní prohlídce v bytě Markuse G. byly peníze z výkupného zajištěny. Po nalezení i dalších důkazů nemohly být žádné pochybnosti o tom, že pachatelem je Magnus G. Při svém prvním výslechu svádí Magnus G. policii na falešnou stopu tím, že jmenuje dva své známé jako komplice únosu a uvádí falešné místo úkrytu chlapce. Tvrdil, že byl jen peněžním poslem, že peníze jen vyzvedl a předal je za odměnu ve výši 20 000 eur jiné osobě. Kde se skutečně nachází unesený školák, uvést nechtěl.

Protože možnosti, jak nalézt dítě, byly vyčerpány, dal zástupce policejního prezidenta Daschner dne 1. 10. 2002 v 8.40 h jednomu kriminalistovi pokyn, aby se znovu dotázal Magnuse G., kde se dítě nachází, a v případě, že Magnus G. bude dále odpírat požadovanou informaci, měl na něj kriminalista vykonat "bezprostřední nátlak" pohrůžkou jednoduchého násilí. Tak se podařilo ještě dne 1. 10. 2002 získat informaci, že chlapec je držen v zajetí v jedné boudě u Langenského lesního jezera s tím, že ale už může být mrtvý. Bouda byla nalezena, také krevní stopy a tělo mrtvého chlapce.

Daschner o svém postupu informoval příslušného státního zástupce. Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že chlapec byl zavražděn již 27. 9. 2002, tj. v den, kdy se nevrátil ze školy.

Mediální ohlasy a názory odborné veřejnosti

V mediálním zpravodajství se neustále hovořilo o "vynuceném doznání" a o vyhrožování "mučením". Pokud se hovořilo o nedotknutelné lidské důstojnosti, pak pouze jen o té vrahově, nikoli též oběti.

Teprve dne 14. 10. 2002 se Magnus G. při šestihodinovém výslechu na státním zastupitelství doznal k únosu Jakoba M.

Dne 27. 10. 2002 zahajuje státní zástupce vyšetřování proti Daschnerovi a dalším policistům pro podezření z vynucování výpovědi a trestní řízení proti Daschnerovi je 17. 2. 2003 zveřejněno.

Dne 19. 2. 2003 podává státní zástupce žalobu proti Magnusu G. pro vraždu a vydírání. Téhož dne Magnus G. skládá ve věznici svou první státní zkoušku v oboru práva a Daschner se obává o své zaměstnání i svou svobodu.

Dne 11. 4. 2003, tj. v den svých 28. narozenin, přiznává Magnus G. před soudem svůj čin, ale popírá úmysl chlapce usmrtit, dne 17. 6. 2003 se přiznává před soudem, že již při únosu chlapce zakalkuloval i jeho smrt, neboť chlapce nemohl propustit, protože chlapec již z dřívějška znal jeho identitu.

Dne 27. 6. 2003 psychiatrický posudek konstatuje, že obžalovaný Magnus G. je si plně vědom své viny., dne 3. 7. 2003 navrhuje státní zástupce doživotní trest odnětí svobody a dne 28. 7. 2003 byl Magnus G. odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody Zemským soudem ve Frankfurtu. Jeho stížnost proti rozsudku Spolkový ústavní soud zamítl. Odsouzený podal ještě stížnost k Evropskému soudnímu dvoru.

Při vyhlašování rozsudku nad Magnusem G. pro vraždu uneseného chlapce prohlásil předseda senátu, že policejní viceprezident Daschner způsobil svým postupem těžké škody. Patrně tím myslel, že justice by ospravedlněním Daschnerova chování mohla "položit základní kámen" pro to, aby se policie v budoucnu v podobných případech mohla chovat jako on, a že je třeba se tomu od počátku bránit.

Média vystupovala méně populisticky teprve tehdy, když se vedoucí politici postavili v tisku na stranu Daschnera, protože se jednalo o poslední možnost, jak zachránit život dítěti. Například spolkový ministr vnitra Schilly nazval jeho chování chvályhodným, Roland Koch "lidsky velmi srozumitelným", Rogall "jednáním v krajní nouzi", konečně i Mackenroth (předseda Německého spolku soudců) uvedl: "Lze si představit případy, kdy může být dovoleno mučení nebo vyhrožování, totiž tehdy, je-li jeden právem chráněný zájem (Rechtsgut) porušen proto, aby byl ochráněn právní zájem vyšší hodnoty (höherwertiges)."

Zaslouží si Daschner, aby za uvedené jednání byl soudně potrestán "jménem lidu"? Byl lid, jako jediný suverén, srozuměn s tím, aby tehdy "domnělý vrah dítěte" směl ve vyšetřovací vazbě skládat svou první právnickou státní zkoušku, zatímco zástupce policejního prezidenta a jeho rodina se museli obávat o svou mravní zachovalost a reputaci v povolání? Je to jako starořecká tragédie. Je jedno, co protagonista činí, jedná vždy chybně!

Němečtí autoři široce a obsáhle analyzovali tento případ z aspektů mezinárodního práva, německého práva (zejména práva ústavního, trestního a policejního), zamýšleli se nad jeho dostatečností a také uznali, že je dostatečné.

Jak by byl takový případ posuzován v ČR?

Naše média by se zřejmě chovala stejně jako v Německu, mezi politiky a právníky by se také živě diskutovalo.

Stanovisko autorů tohoto příspěvku je následující:

Zcela zásadní problém, který je nutno řešit nejdříve, spočívá v tom, zda bylo možno vůbec od sebe oddělit policistovo tzv. "...dotazování nikoliv k objasnění trestného činu (Magnuse G.)." od dotazování téže osoby "...výhradně za účelem záchrany života uneseného dítěte", když podezření z vraždy tohoto dítěte padalo na hlavu právě Magnuse G. Pokud jmenovaný pod "bezprostředním nátlakem" ze strany policisty prozradil místo úkrytu uneseného chlapce, resp. jeho těla, poskytl tak v důsledku postupu, který zřejmě ani podle německého práva není přípustný, věcný důkaz proti své osobě (za vraždu unesené oběti byl totiž odsouzen). Takto opatřený důkaz viny by měl být absolutně neúčinný se všemi důsledky z toho plynoucími. Za dané situace by potom byly případné úvahy např. o krajní nouzi irelevantní, neboť ani ta by nemohla vyloučit trestní protiprávnost zneužití pravomoci veřejného činitele, jehož by se policista donucováním při výpovědi jinak dopustil; blíže nerozebíráme otázku návodu ze strany policejního viceprezidenta Daschnera vůči kriminalistovi a navazující otázku vyloučení, nebo nevyloučení trestnosti hlavního trestného činu z důvodu splnění závazného rozkazu.

Úvahy o krajní nouzi by byly namístě jen za toho předpokladu, že zmíněné oddělení "dotazování" Markuse G. policistou by bylo reálné. Za dané procesní a důkazní situace to podle našeho mínění možné nebylo.

Pokud by však uvedené situace oddělit šlo, např. tehdy, kdy vyslýchaná osoba by s únosem jako hlavním činem skutečně neměla nic společného, ale pouze by např. zprostředkovala převzetí výkupného pachateli samotného únosu, potom by byly možné následující úvahy.

Pro ně z hlediska trestněprávního i trestně procesního - de lege lata - a sice z pohledu českého práva, budou nepochybně inspirující dva údaje obsažené v podané informaci o případu "Daschner":

  1. Myšlenka krajní nouze (trestněprávní pohled)
  2. Dokazování a jeho zásady (trestně procesní pohled)

Trestněprávní pohled je spojen, jak již naznačeno, s myšlenkou krajně nouzového jednání jmenovaného policisty, na což upozornil Rogall. Stav "krajní nouze", do něhož se může policista dostat v souvislosti s výkonem jemu svěřených pravomocí, nemusí mít vždy podobu zpravidla jen situací, kdy jde o přímé ohrožení zdraví či života policistova nebo osoby jiné. Zde ovšem platí, pokud je zakročující policista odvracené nebezpečí povinen snášet, že se dobrodiní krajní nouze dovolávat nemůže. Lze si představit i případy, a kauza "Draschner" by to za výše modifikovaných skutkových okolností mohla dokumentovat, kdy v souvislosti s postupem policie se tato chtě nechtě dostane do role jakéhosi arbitra, který by měl při střetu konkurujících si zájmů, na jejichž ochraně je jinak třeba trvat, zvažovat, kterému lze, resp. je potřeba dát přednost, a sice na úkor druhého z takto kolidujících. Také např. představitelé některých lékařských profesí by o tom mohli podat mnohá svědectví. Vrátíme-li se k případu německého policejního viceprezidenta, pak ten by za výše naznačených změněných okolností zvažoval proti sobě stojící veřejný, ale i individuální zájem na záchraně života uneseného chlapce, to na straně jedné, a individuální zájem vyslýchané osoby (tj. např. pomocníka Magnuse G. jako únosce) na respektování její nedotknutelnosti a důstojnosti ze strany policisty, který ji "vytěžoval".2) 3)

 
2) Srov. např. Schroeder, F.-Ch.: Straf 3. C. H. Beck, 2001, s. 245n. (zákaz podněcování k sebeobviňování; nemo tenetur edere instrutnenta contra se /nikdo není nucen vydat důkazy proti sobě!).
3) Císařová, D. - Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha: Orac, 2000, zejm. s. 28 an.
 

Z hlediska podmínek § 14 tr. zák. by předně šlo o to, zda zájem na ochraně života uneseného dítěte, nikoliv tedy zájem na nedotknutelnosti a důstojnosti vyslýchané osoby, bylo možno garantovat i jiným způsobem, než který zvolil německý policista, tj. pohrůžkou použití "jednoduchého tělesného násilí" vůči vyslýchanému. Uvedená informace hovoří o tom, že "možnosti, jak nalézt dítě, byly vyčerpány". Proto ke zmíněné pohrůžce ("bezprostřednímu nátlaku") policista na pokyn policejního viceprezidenta přistoupil. Pokud by jí byl podroben výše zmíněný hypotetický pomocník k únosu, tedy nikoliv k vraždě, jíž se jinak dopustil samotný únosce, potom by nešlo zřejmě o nezákonné donucování k doznání trestného činu (tj. účastenství na únosu, jež by tento pomocník doznal již dříve), nýbrž o uvažované jednání v krajní nouzi.

Vedle takto splněné subsidiarity krajně nouzového jednání policisty by k ní musela přistoupit i proporcionalita následků jednání v krajní nouzi a následků, které jako přímo hrozící byly krajně nouzovým jednáním odvraceny. Z tohoto pohledu by se musel porovnat zájem na ochraně života uneseného dítěte se zájmem na nedotknutelnosti osoby vyslýchané, od níž jako jediné bylo možné zjistit, kde se dítě nachází. Je zřejmé, že z tohoto srovnání jako "vítěz" vychází opět zájem na ochraně života uneseného chlapce.

Máme-li ohledně této jinak nesmírně komplikované otázky učinit dílčí, a bohužel nutně zjednodušující závěr, potom lze říci, že krajní nouze může ospravedlnit postup policejního orgánu při výslechu osoby v trestním řízení jen za toho předpokladu, že se nejedná o "krajně nouzové jednání" donucující podezřelého či obviněného k tomu, aby proti sobě poskytl důkaz své viny. Tím se problém nutně přesouvá do hájemství trestního práva procesního.

Trestně procesní hledisko potom nutně vychází ze základních zásad dokazování. Zejména zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zákaz donucování obviněného nezákonným způsobem k tomu, aby proti sobě poskytl důkaz své viny, bude aktuální. V té návaznosti nelze obejít ani ustanovení § 89 odst. 3 tr. ř., výslovně upravující zákaz získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení.

Bude-li použita krajní nouze v intencích, jež jsme uvedli výše, tedy v souladu s jednoduchým právem, potom by neměl být problém ani s právem ústavním. A naopak.

Ve vztahu k právu ústavnímu lze v této souvislosti jen výčtem bez hlubšího rozboru odkázat na některá ustanovení Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), která by mohla být dotčena; jde např. o čl. 7, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 40 odst. 2, 4. Stranou pozornosti by nemusel zůstat ani nález pléna Ustavního soudu č. 220/2005 Sb., který ve svém obiter dictum připomíná tzv. "test proporcionality", jenž s otázkou probíranou v tomto sdělení rovněž úzce souvisí 4).

 
4) Musil, J. - Kratochvíl, V. - Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 379n.
 

Závěr

Informace o případu, kterou přináší tento stručný příspěvek, a některé pohledy zejména trestněprávní praxe i teorie německé, jakož i české, upozorňují na problém většího rozsahu a hloubky, jehož analýza by snesla rozhodně více než několik stran rukopisu. To ale nebylo, ani nemohlo být cílem autorů tohoto sdělení. Spíše se jednalo o to upozornit na některé mezní situace, které mohou při prověřování i vyšetřování především zvláště závažné (násilné) trestné činnosti nastat. Otázka je zvláště citlivá v souvislosti s postupem proti útokům teroristické povahy, tedy nejen únosům jako takovým. A úvahy o možné aplikaci krajní nouze též za situací, které jinak spadají pod citovanou zásadu nemo tenetur, jež užití tohoto důvodu vylučujícího trestnost nepřipouští, nemusejí být a priori odmítány. Problém tak zůstává otevřený.

A dnes již také víme, jak dopadl v Německu soudní proces s policejním viceprezidentem Daschnerem. Byl odsouzen k peněžité pokutě asi 8500 eur (přibližně 250 000 Kč) a do své funkce se již nevrátil. Jím podanou stížnost ústavní soud zamítl. V německém tisku byl tento rozsudek hodnocen jako "šalamounský", neboť mu hrozil trest odnětí svobody od 6 měsíců do 5 let.

 

Protivinský, M. - Kratochvíl V.
Dopustil se zástupce policejního prezidenta trestného činu?
SOUHRN

Autoři seznamují stručně čtenáře s výsledkem soudního procesu proti policejnímu viceprezidentu Daschnerovi, který byl v Německu odsouzen k peněžité pokutě (v přepočtu asi 250 000,- Kč) za to, že dal podřízenému policistovi telefonicky pokyn, aby muži, který byl důvodně podezřelý z únosu školáka a převzal od rodiny oběti požadované výkupné ve výši jednoho milionu euro, pohrozil fyzickým násilím, když neprozradí, kde uneseného chlapce ukrývá. Tak se podařilo chlapce nalézti, ale byl již zavražděn. Tento pachatel byl odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody.

Autoři hodnotí případ z hlediska našeho ústavního i trestního práva a konstatují, že v analogickém případu by byl policejní viceprezident trestně stíhán i v ČR.