Ve dnech 7. - 11. srpna 2005 uspořádala Mezinárodní kriminologická společnost (International Society of Criminology - ISC) ve Philadelphii, USA, svůj v pořadí již XIV. světový kriminologický kongres. Kongres byl tentokráte pořádán ve spolupráci s University of Pennsylvania - první sekulární vysokoškolskou vzdělávací institucí v USA, založenou Benjaminem Franklinem, v jejíchž objektech se také konal, a s Jerry Lee Center of Criminology, působícím při této univerzitě; na jeho přípravě ale také spolupracovala celá řada mezinárodních i národních kriminologických a dalších vědeckých a odborných organizací z celého světa. Na konferenci bylo registrováno cca 1000 účastníků ze 64 zemí.
Konferenci zahájili nejvyšší představitelé ISC (prezident ISC prof. Lawrence W. Sherman, který přednáší na Pennsylvánské univerzitě, prof. Suzanne Karstedtová z Keele University, předsedkyně vědecké komise ISC, a prof. Georges Picca, generální sekretář ISC) za účasti zástupců vlády USA, státu Pennsylvania a města.
Základním tématem kongresu bylo "Prevence kriminality a prosazování spravedlnosti: hlasy pro změnu". Toto základní zaměření se odráželo v řadě dílčích témat jednání, vytipovaných a doporučených vědeckou komisí ISC v rámci příprav kongresu. Množství navržených témat, k nimž se měly vztahovat přihlášené referáty, působilo na první pohled jako převládající snaha o co nejširší záběr prezentované problematiky, nicméně přesto bylo patrné, že tvoří několik základních tematických okruhů, které vypovídají o tom, na jaké problémy se ISC snažil orientovat pozornost účastníků XIV. kongresu.
Za okruhy problémů, kterým kongres věnoval největší pozornost, lze považovat společenské příčiny a souvislosti kriminality a jejího vnímání (témata: společenské přeměny, demokracie, zločinnost a justice - válka a kriminalita - gender - násilí a právo - bezpečnost a strach z kriminality - média a veřejné mínění) a postavení a výkon justice v soudobé společnosti a formulování adekvátní trestní politiky (témata: trestání a společnost - justice v občanské společnosti - alternativní a restorativní justice - rehabilitace a probace - praxe a problémy mediace - kriminalita mladistvých a justice nad mládeží - vězeňství a trestní politika - technologický vývoj a justice).
Tyto základní tematické okruhy lze skutečně považovat za klíčové z hlediska hlavního motta kongresu: nelze navrhovat změny při prosazování spravedlnosti, tj. koncipovat dobrou trestní politiku a omezovat kriminalitu bez znalosti a pochopení měnících se společenských podmínek, příčin a souvislostí kriminality i jejího obrazu ve veřejnosti. Tím kongres zdůraznil roli kriminologie jako humanitní vědní disciplíny, která má být schopna vnímat a poznávat kriminalitu v širším společenském kontextu. Takto získané poznatky jsou nezbytné, má-li být dosaženo pozitivních změn při formování adekvátní trestní politiky a výkonu justice jako reakce na kriminalitu. V souvislosti s tím se objevila i specifická témata z oblasti prevence kriminality (možnosti zabránění kriminální kariéře, viktimologické otázky) a bezprostředního využití kriminologie v praxi (kriminologický výzkum a policejní praxe).
Zejména z vystoupení amerických kriminologů bylo zřejmé, že prakticky zaměřená spolupráce kriminologů a pracovníků policie i vězeňství je v USA podstatně rozvinutější a obvyklejší než v evropské tradici. V USA se považuje za samozřejmé, že předmětem kriminologie není jen tradiční zkoumání etiologie a prevence kriminality, ale i studium činnosti (a zejména účinnosti) orgánů působících v celém systému trestní justice, tedy policie, soudů, vězeňských a probačních institucí aj.
Aby kriminologie mohla toto své základní poslání plnit, potřebuje ovšem i sebereflexi; k tomu byla zaměřena témata jako kritická kriminologie, kriminologické metody a data, historie kriminality a kriminologie. Jako specifické téma byla prezentována kriminologie v arabském světě.
Stejně jako na předchozích kongresech, i ve Philadelphii byla určitá část jednání věnována problematice specifických druhů a forem kriminality. XIV. kongres se v tomto ohledu jednoznačně zaměřil na projevy závažné trestné činnosti vesměs překračující národní a státní hranice, které jsou z hlediska mezinárodního společenství považovány za hlavní kriminální hrozby, jako jsou gangy a mezinárodní kriminální sítě, terorismus, trestná činnost korporací, zločinnost bílých límečků a ekonomická kriminalita, počítačová kriminalita, kriminalita spojená s drogami.
Díky této tematické bohatosti byl program konference velmi obsáhlý. Uskutečnilo se osm plenárních zasedání, kde byly přednášeny zásadní referáty, a bylo uspořádáno 110 workshopů k jednotlivým dílčím tématům, na kterých bylo předneseno na 240 referátů. Kromě toho byly v rámci kongresu uspořádány samostatné tematické konference, např. k ekonomické kriminalitě uvnitř podniků, k možnostem inovace justice, k uplatnění restorativní justice ve vztahu ke školám z pohledu zkušenosti různých zemí. Uskutečnila se posterová prezentace, po dobu kongresu byla řadou nakladatelství prezentována vydávaná kriminologická literatura, probíhala přehlídka filmů s kriminologickou tematikou.
Z celého bohatého programu byla velmi patrná snaha po hledání nových možností kriminologie při zkoumání a pochopení kriminality v soudobé měnící se společnosti a ve vztahu ke krizím současného světa, jejichž projevem je např. terorismus, genocida, problémy multikulturalismu apod., stejně tak jako snaha přispět kriminologickým poznáním k tomu, aby společnost byla schopna na kriminalitu adekvátně reagovat. Nelze říci, že by XIV. kongres znamenal jakousi zásadní programovou přeměnu v zaměření a pojetí kriminologie, ale v každém případě byl charakteristický široce založeným kladením otázek a hledáním odpovědí na úkoly kriminologie v současné době a společnosti. V souvislosti s tím ve více referátech zazněly pokusy o kritickou reflexi kořenů a tradic kriminologie, nejen ve vztahu ke klasikům kriminologie jako Beccaria a Lombroso, ale též ke Kantovi, Humeovi, obecně k tradici a duchu osvícenství apod.
Zejména bylo zdůrazněno, že současná kriminologie jako moderní společenskovědní disciplína se musí opírat o poznatky získané spolehlivými metodami empirického výzkumu, spíše než o ideologické postuláty či spekulativní teorie, nebo o veřejné mínění. Kriminologie vznikla v souvislosti s fenoménem zločinu, nejprve se uplatnila v kritice mučení a krutého výkonu trestů, ale poté po dvě století zabředla do spekulativních úvah o povaze zločinu a do vytváření různých teorií o jeho příčinách (L. W. Sherman). Historie kriminologie ukazuje, že jako společenská věda je tím užitečnější, čím více své poznatky získává empirickými metodami a čím více může své závěry a doporučení dokumentovat zjevnými účinky na stav kriminality. Prof. Sherman v této souvislosti doporučil, aby kriminologie byla považována nikoliv za analytickou, ale za experimentální vědní disciplínu, a pro tvorbu trestní politiky požaduje od kriminologie empiricky ověřitelné důkazy o tom, která navrhovaná opatření jsou nejúčinnější ("what works best").
Na plenárních zasedáních byla diskutována klíčová témata kongresu. Z přednesených referátů je vhodné upozornit zejména na následující myšlenky:
V USA je zachování trestu smrti chápáno jako americká výjimečnost (F. Zimring, University of California, Berkeley) odůvodnitelná tím, že v 80. letech 20. století došlo k prudkému růstu počtu uvězněných osob, což si vyžaduje zhruba 6 miliard dolarů ročně výdajů na vězeňství. Otevřeně se přitom připouští, že trest smrti je nejlevnější variantou trestu, v USA se nijak výrazně nerozvinula veřejná diskuse o morální problematice trestu smrti. Respektuje se však trestní politika Evropy směřující k všeobecné abolici trestu smrti (Evropa jako "death penalty free continent"), kritizuje se však, že zde neproběhla široká diskuse o užitečnosti zrušení tohoto trestu, a že nebyl brán ohled na názor veřejnosti.
V letech 1965 - 1985 byly ve většině států USA pozastaveny popravy, v 90. letech byly opět obnoveny; zatímco počet vězněných osob stále stoupá, počet vykonaných trestů smrti stagnuje. Americká veřejnost stále považuje věznění a trest smrti za nejužitečnější prostředky k potlačování zločinu; většinou postačuje zachovat možnost uložení trestu smrti, a pak ho nevykonat, čímž se obvykle změní v doživotní trest odnětí svobody (stranou zřejmě zůstávají úvahy o psychických účincích tohoto "čekání na smrt").
Na obhajobu evropského "penal sentiment" bylo uvedeno (prof. D. Szabo, Université de Montreal), že Evropa je proto tak citlivá na trest smrti, že ve světových válkách na kontinentu zahynuly miliony lidí rukou svých spoluobčanů.
Postavení a úloha kriminologie ve 21. století má spočívat zejména v ovlivňování trestní politiky. Základní nedostatek kriminologie lze snad spatřovat v dosavadní marné snaze odhalovat a odstraňovat příčiny zločinnosti a v opomíjení úlohy práva a systému trestní justice při ochraně společnosti před kriminalitou. Trestní právo má být takové, aby lidé měli důvěru v jeho účinnost. Pachatelé, se kterými se při trestním stíhání jedná "fair", spíše akceptují celé řízení i trest (prof. S. Karstedt, Keele University). Pojetí trestu ve 21. století by mělo být založeno na souladu s lidskými právy, cílem trestu by mělo být odstranění lidského neštěstí (human misery); je nebytné empiricky zkoumat faktické účinky trestu a trestání, nestačí vycházet z Beccariovy koncepce trestu jako přiměřené újmy. Stejná sankce může mít odlišný účinek na různé subjekty, proto je někdy vhodnější upustit od trestu a jedním z úkolů kriminologie je přesvědčit o tom veřejnost a nalézt jiné vhodné sankce (formy odplaty). V současném světě dramaticky stoupá ochota k sebevraždě (v souvislosti s teroristickými činy), proto zpřísňování trestních sankcí se v takových případech zcela míjí účinkem, odstrašení není relevantní. Trestní justice se proto nemůže vypořádat s terorismem, toho může dosáhnout pouze působení komunity, vlastního prostředí pachatelů (L. W. Sherman, University of Pennsylvania).
Zvyšují se nároky na činnost policie; odhaduje se, že ve světě je z celkových výdajů na justici vynakládáno zhruba 62 % na trestní justici, což je 3x více, než činí celosvětové náklady na vzdělávání. Zhruba 80 % pracovníků v systémech trestní justice jsou policisté. Pod anglickým pojmem "policing" lze rozumět nejen mechanismus k uplatňování síly za mimořádných okolností, vyžadujících ochranu života, zdraví a majetku občanů a zabezpečení ochrany veřejného pořádku, ale i další činnosti policie, zaměřené na kontakt s občany. V oblasti potlačování kriminality se tak vytváří složité předivo vztahů, které na jedné straně vhodně vtahují občany do činnosti státního mocenského aparátu, na straně druhé pak zabraňují tomu, aby policie byla izolována od komunity nebo nevšímavá k jejím potřebám. Dobré výsledky jsou dosahovány v "zónách bezpečnosti", kde aktivně spolupracují různé orgány, instituce a občané. V tzv. systémech "Third Party Policing" jde o činnost zaměřenou nejen na pachatele a oběť, ale zejména o vtažení "třetí strany" (rodiny, zaměstnavatele, školy aj.) do systému kontroly zločinnosti (B. Dupont, Université de Montreal).
V některých zemích dochází v posledních letech k multikulturním dramatům, např. v Nizozemsku v posledních 10 letech vzrostla trestná činnost imigrantů (hlavně z Maroka), roste brutalita násilných trestných činů, mění se skladba vězňů, což vede k novým problémům ve věznicích. Ve veřejnosti převládá názor, že nizozemská společnost tvrdě doplácí na svou liberální a tolerantní politiku a že její vstřícnost byla zneužita. Konstatuje se, že muslimové se nechtějí integrovat, protože považují západní společnost za dekadentní a perverzní. Zřejmě nelze s nimi vytvořit harmonickou multikulturní společnost, protože muslimové "nechtějí demokracii, ale morálku" (nelze např. dosáhnout rovnoprávnosti žen aj.). Východiskem by mohl být tzv. "koncept univerzální hodnoty lidských práv", který prosazuje nizozemská vláda (W. De Haan, University of Groningen). Obdobné problémy se objevují v Anglii, zejména v oblastech s přistěhovalci z islámských zemí. Muslimští teroristé, kteří se rekrutují z řad imigrantů a již se narodili v Anglii, se sami považují za ztracenou generaci, protože je západní společnost nepřijímá a s původním společenstvím nemohou navázat kontakt; převládá proto u nich pocit, že by bylo lepší se znovu narodit ("to be born again"), což může být silný impulz k sebevražedným atentátům (S. Gendrot, Université Sorbonne).
Vězeňství prochází významnými změnami. Dosud se vyhranily dva základní modely vězeňských systémů: jeden akcentuje humanitu a pozitivní vztahy ve věznicích, druhý zdůrazňuje dodržování režimu a kázně. Vězeňství stojí před novými problémy, např. dramatický růst vězeňské populace v některých zemích, drogy ve věznicích, růst počtu vězňů s psychickými poruchami (v USA 20 %). Rehabilitační programy jsou velmi nákladné, měly by být poskytovány jen těm vězňům, kteří jsou způsobilí je využít, zacházení s vězni proto musí být založeno na principu individualizace. Veřejnost stále spoléhá na vězeňství, ale je třeba jí vysvětlovat, že trest odnětí svobody není jediná možná odpověď společnosti na spáchaný trestný čin. Empirické výzkumy ve vězeňském prostředí potvrzují, že je třeba zvýšit profesionalitu vězeňského personálu, překonat skepsi o tzv. krizi vězeňství a obnovit "prison optimism". Uvádí se například, že věznice provozované v Anglii soukromými subjekty mají obecně lepší výsledky (náklady, bezpečnost, resocializační programy apod.), než věznice státní (H. Liebling, Cambridge University).
Z metodologických a teoretických poznatků lze uvést např. koncept tzv. Life - Course Criminology, který by se měl orientovat na vytváření struktury pozitivních vazeb každého jedince v průběhu jeho života. Tento koncept vychází z poznatků dlouhodobých výzkumů zaměřených na zkoumání delikventních a nedelikventních skupin, z nichž vyplývá, že v průběhu života jednotlivých osob lze identifikovat tzv. body obratu (turning points), např. manželství, vojenskou službu, zaměstnání aj., které přerušují jejich kriminální kariéru (J. Laub, University of Maryland). S tím souvisí i poznatky o souvislosti viktimizace a pachatelství; výzkumy naznačují, že oběti z řad dětí a mladistvých se častěji v pozdějším věku stávají pachateli trestných činů, než ty osoby, které byly poškozeny trestným činem až v dospělosti (E. Weitkamp, University of Leuven).
Pro doplnění pohledu na tematiku kongresu lze rovněž uvést některé informace z vybraných dílčích workshopů. Ve workshopu, který se zabýval problematikou kriminality žen, prezentovali badatelé na základě výzkumu realizovaného ve Velké Británii, že ženy se nejčastěji dopouštějí trestné činnosti v oblasti ekonomiky, zejména v bankovnictví, obchodování, v turistickém průmyslu. Ukázalo se, že ženy zneužívají k páchání ekonomické kriminality podniky, v nichž jsou většinou majitelkami nebo manažerkami. Často páchají trestnou činnost i jako manažerky nočních klubů. K trestné činnosti, kterou ženy takto páchají, je nutné, aby disponovaly dosti vysokým vstupním kapitálem. Ekonomickou kriminalitu nelze provozovat, aniž by se předem do tohoto způsobu nelegálního podnikání nevložila značná suma. Žena, která chce být v této trestné činnosti úspěšná, musí mít značný hmotný kapitál, vysokou vnější úroveň (oblečení, pravidelnou péči o vzhled), inteligenci. Charakteristické je, že pokud jsou ženy zapojeny do organizovaného zločinu, pak je tam zapojena celá rodina.
Zajímavé bylo i porovnání individuální a průmyslově provozované prostituce mladistvých v Koreji. Individuální mladistvé prostitutky mají nižší věk, žijí s rodiči a navštěvují školu. Atmosféra v rodině a vztah rodiny k sexuální roli nezletilé dívky je zde rozhodující. Cesta k prostituci se u nich většinou otevírá prostřednictvím "chatu" na počítači.
Za přitažlivou informací o tom, že ve Stockholmu byla ve vybraných oblastech kriminality zjištěna dvakrát vyšší kriminalita u žen než u mužů, se objevila skutečnost, že jde o analýzu z let 1708 - 1800. Pro zajímavost: podíl žen na kriminalitě proti majetku byl tehdy 67 %, na násilné kriminalitě 49 %, na sexuální kriminalitě 71 %, na pomluvách 70 %, neposlušnost se týkala 31 %.
Evropské i světové kriminologické konference věnují v posledních letech dosti velký prostor problematice terorismu. Ve Philadelphii byly specifickým otázkám terorismu věnovány dva workshopy. Jednání prvního z nich bylo zaměřeno na to, jakou úlohu v boji proti terorismu hrají média. Oba zásadní referáty přednesli badatelé z USA. Emilio Viano z Americké univerzity podrobně analyzoval vztahy: média - teroristé - vlády. Nejprve se zaměřil na to, co chtějí teroristé od médií. Zdůraznil zejména, že teroristé potřebují publicitu, chtějí, aby byl prezentován jejich názor. Dále chtějí, aby média ukázala detaily o intenzitě a razanci útoku a ukázala v plném rozsahu škodu, kterou způsobili nepříteli. Vládní představitelé chtějí prostřednictvím médií zejména: sdělit potřebné informace významným autoritám, od médií chtějí, aby snížila napětí ze situace, aby navodila situaci "plačící matky", emočních příběhů a prezentaci příbuzných obětí, aby ukázala směr plánovaných protiteroristických akcí. Dále chtějí, aby média snížila přístup teroristů k veřejně přístupným datům, aby byla opatrná vůči dezinformacím ze strany teroristů. Vlády chtějí od médií podpořit válku proti terorismu. Média potřebují využít terorismus jako senzaci, chtějí být první u incidentu a chránit svoje informační privilegia, chtějí věc dramatizovat a aktualizovat a zároveň chtějí hrát roli ochránců proti ohrožení, obtěžování, proti násilí. Média chtějí hrát roli ochránců práv celé společnosti.
Média se mohou dopustit závažných chyb: jazykových, když se infiltrují do jazyka teroristů, kompetenčních, přebírají-li roli, kterou by měly mít vlády, informačních, když postrádají neutrální stanovisko. Média a vlády mají v podstatě společný zájem. Proto musí být vypracována strategie komunikace médií a vlády, tak aby byly respektovány potřeby obou stran a aby byly eliminovány zájmy teroristů.
James Gilligan z pořadatelské Pennsylvánské univerzity analyzoval novinové zprávy o terorismu a teroristech. Závěry z analýzy zobecnil v tom smyslu, že současný svět se současně promítá ve třech oblastech: v oblasti moderního skepticismu, moderní sociální a politické ideologie, moderního násilí. V těchto oblastech se realizují čtyři základní směry: nacionalismus (evoluce, etnické konflikty), imperialismus (biologický rasismus, genocida), totalitarismus (koncentrační tábory, gulagy, nukleární války), apokalyptický fundamentalismus (terorismus, brutální útoky, snahy o spasení světa jeho zničením).
Ve druhém workshopu analyzoval Michael Levi z Velké Británie problematiku kontroly mezinárodních finančních operací. Upozornil, že mezi vrcholovými politiky probíhá na mezinárodní úrovni řada kontraktů, a položil si otázku, zda může v rámci těchto jednání docházet ke korupci. Na základě řady indicií odpověděl, že ke korupci na úrovni vrcholových politiků docházet může. Položil-li si následně otázku, zda je možné, že se na této korupci mohou podílet teroristé, dospěl k závěru, že ne, že teroristé používají korupci jiným způsobem. Konstatoval, že teroristé uplácejí především bankéře a právníky. Usilují o zjištění přeshraničních informací, pokoušejí se zatáhnout orgány, které jsou určeny k obraně proti zločinu, do podpory zločinu, pokoušejí se zpochybnit hodnotící kritéria. Politiky však nekontaktují. V souvislosti s přeshraniční kriminalitou prof. Levi konstatoval, že nepomáhá, bráníme-li ekonomické kriminalitě a organizovanému zločinu pouze na určitém teritoriu, tyto formy závažné trestné činnosti vyrazí tam, kde to bude pro ně snadnější, a opět se přenesou na území, které již bylo vyčištěno.
Ve workshopu věnovaném korupci a jejím vlivům na ekonomiku si položila Carla Celanzi Titheringtonová z Univerzity v Hong-kongu provokativní otázku, zda je korupce dobrá, nebo špatná pro ekonomiku. Konstatovala, že převážně je korupce chápána jako překážka ekonomického vývoje a nejvážnější společenský problém. Zkušenosti z Afriky, Číny - a také z Itálie, která je členem G8 a je považována za rozvinutou zemi - ukázaly, že korupce může být v některých oblastech užitečná. Není žádoucí u politiků a úředníků, ale v soukromém sektoru může být přínosná. Například v Číně je každodenní korupce tradičně samozřejmou součástí životního stylu. Soukromě obchodující skupiny nebo firmy nejsou vázány žádným etickým kodexem. Mezi obchodníky i obyvatelstvem je úplatek považován za součást tradičního rituálu. Na základní otázku, zda je, či není korupce užitečná, odpověděli ve výzkumu dotázaní experti, že není užitečná, ale že není jiná volba.
V rámci tohoto jednání se referující zabývali i kriminalitou obchodních společností. Podle výzkumu univerzity na Floridě je kriminalita bílých límečků dosti tolerována. Přestože finanční ztráty z kriminality bílých límečků vysoce překračují ztráty z pouliční kriminality, systémy trestní justice jsou zaměřeny spíše na pouliční kriminalitu. Také obyvatelstvo podporuje více trestní sankce pro pachatele pouliční kriminality než pro kriminalitu bílých límečků. Vzhledem k tomu, že politici populisticky následují veřejné mínění, nemá trestní politika zaměřená na kriminalitu bílých límečků dostatečnou podporu.
O tom, že se kriminologie, resp. Mezinárodní kriminologická společnost, intenzivně snaží s uvedenými otázkami vyrovnat na širokém mezinárodním odborném fóru, svědčí i to, že XIV. kongres poprvé vybočil z obvyklé pětileté periodicity pořádání těchto kongresů. Následoval již po dvou letech od konání XIII. kongresu v Rio de Janeiru a podle úvah diskutovaných ve Philadelphii je pravděpodobné, že se tyto kongresy budou napříště konat ve tříletých odstupech. Je také možné očekávat, že příští kongres se po delším období, kdy se tyto kongresy konaly na jiných kontinentech (1998 Soul, 2003 Rio de Janeiro, 2005 Philadelphia), uskuteční v Evropě.
Na závěr kongresu seznámil jeho účastníky Thomas Bodstrom, ministr spravedlnosti Švédska, s významným počinem švédského ministerstva spravedlnosti, pod jehož záštitou byla zřízena Stockholmská cena za kriminologii. Tato cena bude každoročně udělována vybranému jednotlivci za vynikající výsledky v kriminologickém výzkumu nebo za aplikaci výsledků kriminologického výzkumu při omezování kriminality a podpoře lidských práv. Poprvé bude takto udělena v červnu roku 2006 ve Stockholmu. V souvislosti s udělováním této ceny bude každoročně stockholmskou univerzitou uspořádáno sympozium zaměřené tematicky na tu oblast kriminologie, které se týkala oceněná práce.
O tom, komu bude cena udělena, bude na základě návrhů, které mohou být podány kriminology či kriminologickými organizacemi z celého světa, rozhodovat nezávislá mezinárodní jury, složená z významných představitelů kriminologie i praxe. Prvními spolupředsedy této jury jsou prof. Lawrence W. Sherman, profesor University of Pennsylvania a předseda Mezinárodní kriminologické společnosti, a prof. Jerzy Sarnecki, profesor Stockholmské univerzity a předseda Scandinavian Research Council for Criminology. V jedenáctičlenné jury je v osobě prof. Kataliny Gönczölové z Eötvös Loránd University v Budapešti zastoupena i středoevropská kriminologie. Zřízení této ceny, její mezinárodní charakter i záštita, které se jí ze strany Švédska dostalo, jsou nepochybně prestižním oceněním významu kriminologie a role, kterou by tato věda měla při kontrole negativních společenských jevů sehrávat.