Teorie racionální volby navozuje již svým názvem představu volby postavené na rozumu. V kriminologii tato teorie slouží k pochopení kriminálního chování člověka, které je postavené na rozhodování. Její kořeny spočívají v klasickém kriminologickém uvažování, které pojímalo člověka jako autonomní bytost se svobodnou vůlí a rozumem, který na tomto základě rozhoduje o svém jednání.
Tento pohled je v principu zcela odlišný od pozdějšího pozitivistického kriminologického uvažování, které je orientováno deterministicky. To v podstatě hledá vysvětlení, a to jak kriminálního chování jedince, tak i kriminality jakožto sociálního jevu, z pohledu souvislosti působících příčin. Z tohoto stanoviska by se jedinec choval kriminálně ne proto, že by se pro takové jednání sám rozhodl, ale proto, že byl k němu doveden či donucen působícími příčinami, které jsou de facto mimo jeho vlastní kontrolu.
Z hlediska klasického uvažování může rozhodnutí člověka k určitému jednání, ač zcela svobodné, být přesto vedeno vnějšími (ale i vnitřními) okolnostmi a podmínkami, které jedinec bere v úvahu. Původní představa o jeho rozhodování vycházela implicite z toho, že člověk je bytost, která je orientována na svůj prospěch a zároveň se chce vyhnout bolesti, problémům, potížím. Proto bude-li mít potíže z kriminálního jednání, asi se spíše rozhodne ho neuskutečnit, zatímco bude-li z něj mít prospěch, spíše bude pro ně nakloněn.
Toto utilitářské hledisko se promítlo do neoklasické teorie racionální volby (Cornish, Clarke, 1986), která říká, že kriminální chování člověka je vedeno prospěchem, což předpokládá dělat rozhodování a volby z daných možností, při čemž se implicite uplatňuje racionalita. V zásadě tedy člověk při svém rozhodování váží výhody a nevýhody svého jednání a rozumně, racionálně se rozhodne tak, aby výhody převážily . Budeme-li chtít omezit kriminální chování lidí, budeme se proto snažit zvětšit či rozmnožit nevýhody s ním spojené.
V souladu s klasickým uvažováním by v první řadě měl přijít trest, a to trest jistý a dostatečně velký, který obecně (tj. z pohledu působení na všechny osoby) by stranu nevýhod silně zatížil (zejména jistotou, že za zločin vždy přijde trest). Ten však, jak bylo patrné již dříve , takovou sílu neměl (v realitě především nesplňoval požadavek jistoty).
Teoretikové zastávající přístup racionální volby se proto orientovali na hledání dalších nevýhod, které by bylo v praxi možné reálně a obecně uplatňovat. Toto hledání vedlo k nalézání prostředků a postupů, které mohou bránit či ztěžovat kriminální chování, a tedy zákonitě vedlo také k zaměření se na situační prevenci kriminality a na její rozvíjení. V důsledku to rovněž znamenalo důraz na sledování kontextu páchání trestné činnosti a na rozvíjení teorií souvisejících s tímto přístupem.
Šlo např. o teorii rutinních činností (Cohen, Felson, 1979; Felson, 1987), o teorii příležitosti (Mayhew, Clarke, Sturman, Hough, 1976; Felson, Clarke, 1998) nebo o teorii kriminogenních prostředí (Newman, 1972) a konec konců i o teorii situační volby (za jakou se někdy také považuje prototyp neoklasické teorie racionální volby Cornishe a Clarka). To zřetelně dokumentuje posun od chápání zločinu jako volby (klasický indeterministický pohled) k pojímání zločinu jako výsledku kontextuálních přítomných (a působících) faktorů (pozitivistický deterministický pohled).
Kromě pozitivních praktických důsledků (které spočívají v orientaci na situační prevenci) tak tento přístup k teorii racionální volby nezadržitelně vede v podstatě k deterministickému pohledu na kriminální chování člověka. Začneme se tudíž ptát, proč člověk v dané situaci kriminálně nejedná nebo jedná, a odpovídáme, že se mu do cesty postavily překážky nebo hlídač nebo že byla příležitost apod. Jednání člověka tak již nepovažujeme za svobodné, ale za určované, byť deterministicky měkce (Schmalleger, 2002). Svobodné rozhodování člověka jsme však postavili do podřízené role, a vlastně tím ho popřeli.
Deterministický úhel pohledu se nakonec projevuje i v některých kritikách podstaty teorie racionální volby. Kritika nových teorií je jistě na místě, protože může poukázat na jejich slabá místa a může tak být i impulzem nového hledání. Ale neměla by asi vytýkat něco, co vychází z jiného filozofického přístupu. V případě této teorie by se například neměla ptát, proč se nezabývá příčinami zločinu. Její základní logika, tj. svobodné rozhodování, i když za vážení daných okolností, by neměla být převáděna na deterministický pohled.
Rovněž při odpovědích na otázky, například „které faktory motivují pachatele“, „proč jsou někteří motivováni a jiní ne“, snažící se (a ne již nutně kriticky) dále prakticky rozpracovávat tuto teorii, bychom si měli dát pozor, abychom nesklouzli do deterministického úhlu pohledu, tj. vidět jako rozhodující pro kriminální chování člověka faktory, které určují jeho volbu, atp.
Jiný druh kritiky vázaný na teorii racionální volby je spjatý s pojmem racionality a její funkcí v kriminálním jednání člověka. Argumentuje se, že ne každý člověk je racionální ve svém chování a rozhodování, a není takovým pokaždé i racionální člověk, takže i ne každý kriminální čin musí mít ve svém základu racionální volbu (Zafirovski, 1999). A že ne každý člověk je dost inteligentní, aby racionálně posoudil situaci. Navíc je jistě rozdíl, zda se člověk předem připravuje ke spáchání trestného činu, či zda jedná impulzivně. V prvém případě se jistě racionální vážení může uplatnit, ve druhém případě jde často o emoce, a ty v této teorii zohledněny nejsou (viz např. kritika De Haana a Vose, 2003). Proto teorie racionální volby, která pretenduje na to, být obecně platnou teorií, může mít jen omezenou platnost. To všechno je jistě pravda, avšak to, domnívám se, nemusí odporovat podstatě teorie racionální volby.
Pokud jde o samotnou racionalitu, nejde totiž ani tak o to, jak značně je člověk rozumově vybaven a jak se inteligentně rozhoduje, tedy jak hodně nebo málo zapojuje inteligenci do svého rozhodování, ale jde především o proces rozhodování, který je racionální už tím, že se váží výhody a nevýhody daného jednání, tedy i kriminálního. Toto vážení je však navýsost subjektivní záležitost. Potenciální pachatel tedy provádí, parafrázováno slovy Cornishe a Clarka, byť jakkoli rudimentární, přesto jaksi racionální volbu.
I sexuální deviant se silným nutkáním po ukojení svého pudu se pravděpodobně nerozhodne úchylně jednat v situaci, kdy má za to, resp. kdy odhaduje (byť jakkoli podvědomě), že by to bylo obtížné nebo že riziko odhalení je velké. Nebo zloděj s velkou a akutní potřebou něco ukrást si spíše, i pod tlakem dané situace, vybere k okradení toho, kdo je snazším cílem, než toho, u něhož by mohl očekávat odpor.
Přijmeme-li představu, že racionalita, rozumnost spočívá v samotném procesu vážení, pak je již dobře možné (aniž bychom dále věnovali pozornost kritice racionality pokud jde o její uplatnění v kriminálním chování) zabývat se jeho obsahem, tedy plusovou a minusovou stranou jednání, neboli stranami jeho výhod a nevýhod. Dalším krokem je tedy uvažování o tom, co je obecně možné za ně dosadit.
Strana nevýhod je celkem v kriminologii rozpracovaná, i když více z pohledu kriminální politiky než z pohledu samotného jedince. Patří sem především trest (otázka trestní politiky), překážky a riziko odhalení (oblast především situační prevence). Ke straně nevýhod by také mohly patřit negativní afektivní aspekty spjaté s prováděním kriminálního chování (např. jedincův stud, morální dvojznačnost apod.) nebo předpokládané odsouzení blízkým sociálním okolím, stigmatizace atp.
Posouzení a odhad těchto nevýhod je individuální záležitost, je jim dávána jedinečně specifická váha. Proto to, co je pro jednoho člověka malý trest, riziko nebo malá překážka či hanba, vnímá druhý jako velký trest, riziko, překážku, hanbu. (Nebo např. zamčená řadicí páka auta je malá překážka pro profesionála, stejně tak jako je jen malá překážka normálně zamčené auto pro obyčejného zloděje, ačkoli z hlediska objektivní obtížnosti je v tom velký rozdíl.) V rozhodování člověka je tak subjektivní posouzení nevýhod prvořadé, zatímco objektivita jejich obsahu je až druhořadá. Uvést tuto různost subjektivní percepce objektivně stejných nevýhod na srovnatelnou bázi lze pouze prostřednictvím kvantifikace této percepce.
Pokud jde o stranu výhod kriminálního chování, hovoří se o zisku, prospěchu z něj. Ten jistě může být pro libovolného jedince cokoli; navíc se tento termín zdá navozovat kalkulující mentalitu, což brání tomu považovat kriminální jednání vedené např. emocí také za jedincovu volbu. Obecně je však na stranu výhod možné dosadit to, o co člověk stojí , co chce, tedy k čemu má motivaci . Čím silnější bude motivace, tím větší váhu bude pro jedince mít strana výhod. Jedincem požadovaný prospěch je tak možno vyjádřit prostřednictvím síly motivace. Ta je koneckonců základní pro rozhodování a jednání.
V kriminální motivaci jedince může být skryto cokoli - jakékoli pohnutky, cíle, žádosti, hodnoty, emoce, např. touha po něčem, chtít něco mít; touha po vzrušení vyplývajícím z kriminálního činu; puzení nedostatkem; nutnost něco řešit; dohnání k činu neodbytnou potřebou (sexuální deviace); touha "vytáhnout se" před druhými; podmínka pro vstup do kriminální party, jakési zasvěcení; jen tak pro hru, aby se něco dělalo; vybuzená motivace příležitostí; obvyklý způsob jednání (u recidivistů), neboť i v jednání "ze zvyku" je určitá úroveň chtění (vnitřního puzení) atp.
Z uvedeného teoretického rámce vyplývá, že námitka některých kritiků teorie racionální volby poukazující na to, že člověk při kriminálním jednání zdaleka ne vždy jedná racionálně a že tudíž ne vždy takto váží výhody a nevýhody, nemusí platit v případě, když racionalitu budeme spatřovat v samotném procesu vážení a když na stranu "výhod" dosadíme motivaci, tedy sílu chtění, a když současně při posuzování nevýhod bereme v úvahu subjektivní pohled na ně; ty pak prostřednictvím kvantifikace bude možné srovnatelně posoudit.
Právě takový přístup byl volen při výzkumu teorie racionální volby, který obecně měl prokázat životaschopnost této takto specificky pojaté teorie. Jiným důvodem pro takový výzkum byla výtka, že tato teorie je spíše určitým přístupem, ne dost dobře testovatelnou teorií . Konečně dalším, nikoli však druhořadým nebo vedlejším důvodem byla snaha teoreticky hodnotit preventivní sílu nevýhod ve světle motivace ke kriminálnímu jednání. Bylo možno předpokládat, že by tímto způsobem byl získán určitý vhled do rozhodovacího procesu jedince a také vhled do fungování potenciálních zábran kriminálního chování, což by kromě teoretického významu mohlo mít i implicite užitečný význam pro praxi.
Obecným cílem výzkumu bylo testování kriminologické teorie racionální volby, a to v její speciální podobě. Specificky šlo o to zkoumat motivaci k trestné činnosti v souvislosti se zvyšujícími se náklady (nevýhodami) kriminálního chování. Konkrétně šlo o to ověřit, zda a jak stoupající síla motivace zvyšuje ochotu překonávat nevýhody kriminálního jednání a zda a jak zvyšující se náklady na trestnou činnost budou při dané síle motivace snižovat ochotu se v ní angažovat. Dále šlo také o to zjistit, zda lze zaznamenat, že existují rozdíly mezi osobami v tom, co je pro jejich rozhodování, pokud jde o kriminální chování, významnější, zda motivace, tedy strana výhod, nebo strana nevýhod.
Metodologicky se výzkum neopíral o reálná data, tj. nevycházel ze zkoumání skutečného kriminálního chování pachatelů a ze zjišťování jejich procesu rozhodování, ale v základu stavěl na hypotetické situaci. Subjekty zkoumání nebyli pachatelé, což však nebylo považováno za nedostatek, který by neumožnil dojít k validním závěrům. Mělo se totiž za to, že průběh procesu rozhodování z hlediska vážení pro a proti, o který zde především jde, je obecně platný pro kohokoli. Tento přístup je zvláště obhajitelný tehdy, přijme-li se obecné stanovisko, že pachatel není patologická osoba, tedy že osobnost běžného pachatele se specificky výrazně neliší od osobnosti toho, kdo nespáchal nebo nepáchá trestnou činnost (nepachatele). Není pak nutné, zvažujeme-li rozhodovací procesy, testovat zkoumanou teorii výslovně na pachatelích. Navíc takový přístup provedení výzkumu organizačně usnadnil.
K otázce existence odlišnosti osobnosti pachatele od nepachatele lze dodat, že osobnosti různých lidí se jistě od sebe liší, ale nikoli nutně a priori podle toho, zda jsou, či nejsou pachateli trestné činnosti, resp. zda jsou či nejsou označeni za pachatele (což ostatně je označením jedince až ex post, tedy po prokázaném trestném činu), ale budou se lišit podle jiných hledisek. Ta se budou opírat o předem dané existující kvality v osobnosti - např. podle míry jedincovy extraverze, citlivosti, svědomitosti, inteligence, neuroticismu, touhy po dobrodružství, podle jeho percepce ohrožení, podle síly jeho motivace k jednání, podle vnitřních mravních zábran či jiných vstupujících proměnných. Ovšem zároveň jistě lze mít za to, že některé kvality osobnosti mohou více predisponovat osoby k tomu, aby byly náchylné přestupovat společenské hranice a páchat také trestnou činnost.
Zkoumané subjekty si měly představit, jak by asi postupoval průměrný pachatel krádeže, resp. zda by byl ochoten krást v situacích různého stupně motivace (plusová strana či strana výhod) a různě odstupňovaných nevýhod. Ty byly ve výzkumu vymezeny jednak jako překážky a jednak jako riziko odhalení.
Subjektům byly předloženy tři základní situace, které se vztahovaly k motivaci, a to situace malé motivace, situace střední a situace velké motivace. V každé této základní situaci měly subjekty (ideově postavené do role potenciálních pachatelů) odhadovat ochotu ke kriminálnímu jednání , a to při stupňujících se překážkách (šlo o malé, střední a velké překážky) a při stupňujícím se riziku odhalení (od prakticky nulového, až k více než devadesátiprocentnímu), které bylo rozděleno na šest stupňů s možností jejich úpravy na tři (opět na malé, střední a velké riziko odhalení). Tyto stupně rizika odhalení byly přiřazeny ke každému z daných stupňů překážek.
Tak byly pro každou základní situaci motivace stejně uvedeny tři kvantitativně odlišné překážky, čímž bylo získáno devět dílčích situací, každá se stejně se stupňujícím rizikem odhalení. Tímto způsobem bylo navozeno 54 konkrétních situací (např. malá motivace, střední překážka, pravděpodobnost odhalení kolem 50 procent, resp. střední, nebo třeba velká motivace, střední překážka, riziko odhalení méně než desetiprocentní apod.), které vytvářely prostor pro rozhodování subjektů, resp. pro možnost jejich volby, postavené na vážení takto definovaných stran výhod a nevýhod. Bylo tedy možno vážit odstupňovanou stranu výhod (v našem případě je to motivace k trestné činnosti) ve světle zvyšujících se nevýhod či nákladů na ni (v našem případě jde o odstupňovanou míru jednak překážek a jednak pravděpodobnosti odhalení). Tyto údaje byly získány prostřednictvím speciálně pro daný výzkum vytvořeného nástroje.
Poněvadž dílčí situace byly uváděny tak, aby vytvářely Guttmanovu škálu, bylo by možno očekávat, že se subjekty budou rozhodovat pro kriminální jednání v souhlasu s touto lineární linií. Konkrétně to znamenalo, že by bylo logické, aby osoba, která bude například ochotna ke krádeži v případě střední motivace a velkých překážek, avšak jen při velmi malé pravděpodobnosti odhalení (např. jen méně než 10 procent), a která bude tvrdit, že bude-li riziko odhalení již vyšší (třeba pětadvacetiprocentní nebo padesátiprocentní), už by se rozhodla nekrást, neměla by pak ani být ochotná ke krádeži v situaci ještě většího rizika odhalení. Tj. taková osoba by pak - v souhlasu s touto linií - neměla zároveň tvrdit, že se v této dílčí situaci (tj. střední motivace, velké překážky) rozhodne najednou krást i tehdy, stoupne-li značně pravděpodobnost odhalení, třeba více než na 90 procent. Nicméně i odpověď takovéhoto typu by se v tomto kontextu mohla u někoho vyskytovat a přitom by to nemuselo znamenat např. chybné pochopení instrukce nebo úmyslné zkreslování odpovědí či něco podobného. Taková odpověď by mohla být například psychologicky vysvětlitelná tím, že takový člověk má rád riziko, resp. bude tedy rovněž k akci vybuzen při jeho značné míře. Ve výzkumu se proto vycházelo z posledně uvedeného náhledu, takže byla připravenost zpracovat i všechny ty odpovědi, které by se nedržely logicky očekávané lineární linie.
Subjekty výzkumu byli především vysokoškolští studenti, a to z Policejní akademie ČR, a asi z deseti procent (10,7 %) to pak byli studenti vyšší odborné pomaturitní školy. Bylo možno očekávat, že zkoumané osoby jsou schopny kvalifikované reflexe před ně postaveného problému, tedy zvažovat ochotu ke kriminálnímu jednání při vážení plusové i minusové strany rozhodování.
Výzkumu se zúčastnilo 430 osob, jejichž průměrný věk byl necelých 24 let (23,8) s věkovým rozpětím od 19 do 51 let (přičemž osob do třiceti let věku bylo v souboru více než 90 %) . Podle pohlaví byl soubor celkem vyrovnaný (219 mužů a 205 žen) . Data byla získána v průběhu let 2000-2004 (gros však v letech 2003 a 2004).
Vzhledem k předpokládané obecnosti zkoumaných procesů (byť možná poněkud specificky diferencovaných vzhledem ke zkoumanému vzorku) si výzkum nekladl požadavek nějaké formy reprezentativnosti vzorku osob. (Nešlo totiž o to, zda zvolený soubor osob dostatečně reprezentuje např. studenty, nebo o to, zda zkoumané osoby reprezentují typičnost vážení strany výhod a nevýhod apod.) A ostatně také ani nešlo primárně o to zjišťovat, jak se demografické či podobné charakteristiky mohou promítat do procesů volby. Ve výzkumu šlo především o vhled do procesu rozhodování ve světle vážení výhod (motivace) a nevýhod jednání. Pouze z důvodů matematického zpracování a statistické průkaznosti byl jediným požadavkem alespoň minimálně dostatečný (pro požadované výpočty) počet zkoumaných osob.
Ve vymezeném rámci zkoumání, který byl tvořen diferencovaností motivace, překážek a rizika, a bralo-li se riziko odhalení jako základ pro zpracování, byla ochota jednat (krást), tedy kriminálně se chovat, nejnižší v případě malé motivace a velkých překážek, kdy podle zjištěného průměru (vypočítaného z odpovědí všech zkoumaných osob) výrazně převažovala neochota jednat. (Logicky a věcně je to zcela pochopitelné.) Tato situace se - pokud jde o průměr ochoty jednat - nejvíce odlišovala od všech dalších uvedených situací (resp. tento průměr byl nejvíce vzdálený od ostatních zjištěných průměrů v dalších situacích).
Neochota kriminálně jednat rovněž podle zjištěného průměru převažovala, ač již nikoli tak výrazně, při malé motivaci a středně velkých překážkách a při střední motivaci a značně velkých překážkách. Obě tyto situace poskytly stejný obraz průměru ochoty (resp. spíše neochoty) jednat. Situace malé motivace a malých překážek a střední motivace a středně velkých překážek byly podle průměru zhruba stejné, pokud jde o ochotu kriminálně jednat. Tato ochota byla zhruba na rozmezí mezi ano a ne.
Podle průměru přibližně stejná ochota spíše kriminálně jednat než nejednat byla za situace střední motivace a malých překážek a velké motivace a značně velkých překážek. Poněkud ještě větší (podle zjištěného průměru) ochota kriminálně jednat byla za situace velké motivace a středně velkých překážek. Avšak výrazně největší ochota kriminálně jednat byla za situace velké motivace a malých překážek. (Toto je opět zcela v logice věci.)
Je tedy zřejmé, že při stoupajících překážkách v průměru stoupá i neochota kriminálně jednat. Avšak pouze v případě velké motivace převažuje v průměru ochota kriminálně jednat za všech úrovní překážek. Tyto výsledky naznačují, že motivace ke kriminálnímu chování hraje zřejmě větší roli než překážky mu zabraňující.
Na základě těchto zjištění by bylo možno orientačně usuzovat na to, že překážky, zejména velké překážky, by sice v průměru mohly odrazovat osoby od kriminálního chování, ovšem spíše jen tehdy, pokud by tyto osoby nebyly k takovému chování silně motivovány.
Ze zpracování údajů za celou skupinu zkoumaných osob vyplynulo dále, že situace malé motivace za všech tří stupňů překážek je relativně nejméně podobná situaci velké motivace a velkých překážek, pokud jde o ochotu kriminálně jednat. Tedy to, jaká bude ochota kriminálně se chovat při malé motivaci a různě velkých překážkách, nebude příliš souviset s tím, jaké bude kriminální chování při velké motivaci a velkých překážkách.
Naproti tomu byla shledána velká podobnost mezi situacemi všech stupňů dané motivace a daných překážek a mezi daným stupněm motivace a nejbližším stupněm překážek. To znamená, že to, jak by se při dané motivaci subjekt kriminálně choval za malých překážek, by bylo značně podobné tomu, jak by se při této motivaci choval za středních překážek. A následně opět to, jak by se při dané motivaci choval za středních překážek, by se hodně podobalo chování také za velkých překážek.
Tato zjištění jsou velmi zajímavá. Mohou totiž vést ke dvěma plausibilním interpretacím (pokud by ovšem tato zjištění nebyla náhodná, což se nepředpokládá). Za prvé lze vyvozovat, že z malé motivace ke kriminálnímu jednání nelze dost dobře usuzovat na to, jak by se stejný subjekt pravděpodobně choval v případě velké motivace. A za druhé lze mít za to, že je-li již subjekt motivován ke kriminálnímu chování, stupňování překážek by mu v něm mohlo zabránit spíše až tehdy, byly-li by hodně velké, nikoli jen přitvrzenější.
Zjistilo se dále, že za předpokladu konstantně uvedených stupňujících se překážek hrálo při malé, ale více méně i při střední motivaci i již menší riziko odhalení (méně než padesátiprocentní) relativně značnou roli v míře ochoty kriminálně se chovat: i menší riziko v průměru spíše odrazovalo od kriminálního chování. Při velké motivaci však riziko odhalení již muselo být větší (více než padesátiprocentní), aby od takového chování odrazovalo.
Další zpracování údajů bylo zaměřeno na zjištění, zda a jak se zkoumané osoby lišily v ochotě jednat. Dosud uvedené poznatky totiž vyplynuly ze zpracování dat, které bylo postaveno na průměru vypočítaném za celý zkoumaný soubor. Bylo však možno se domnívat, že průměr by mohl zakrýt případné rozdíly, které mohly mezi zkoumanými osobami existovat, pokud jde o ochotu kriminálně jednat za dané motivace, překážek a rizika.
Byla proto použita shluková analýza, která měla odhalit, zda ve zkoumaném vzorku osob lze nalézt skupiny vnitřně podobné, ale vnějšně odlišné, to jest skupiny, v nichž se nalézají osoby s podobným typem odpovědí, přičemž však každá skupina se podle typu svých odpovědí zřetelně odlišuje od skupin druhých.
Ukázalo se, že z hlediska úrovně rizika odhalení, za něhož je jedinec ještě ochoten k činu, bylo možno osoby rozdělit do tří skupin, které se vzájemně lišily ochotou k jednání. V první skupině (28 % osob) byla největší ochota kriminálně jednat, a to se týkalo všech tří stupňů motivace i překážek, ve třetí skupině (26 % osob) byla ochota jednat nejnižší, a to opět za všech stupňů motivace i překážek. Osoby z první skupiny byly tedy paušálně více „naladěny“ kriminálně jednat, zatímco osoby z třetí skupiny měly toto naladění proporcionálně menší.
Dále bylo možno zaznamenat, že druhá skupina (kde byla střední ochota kriminálně jednat a patřilo sem 46 % osob), pokud šlo o malou motivaci, byla v ochotě jednat více podobná třetí skupině (nejmenší ochota jednat), avšak pokud šlo o velkou motivaci, byla více podobná první skupině (největší ochota kriminálně jednat). To by mohlo znamenat, že osoby, které do ní patřily, měly tendenci být více nakloněny ke kriminálnímu jednání až při velké motivaci.
U všech skupin byl zjištěn stejný trend, pokud jde o motivaci a překážky. Tedy: za dané úrovně rizika zvyšuje stoupající motivace ochotu kriminálně jednat a stoupající překážky ji snižují, přičemž v případě velké motivace je, oproti jejím dvěma nižším stupňům, patrný větší skok v ochotě jednat, a to u všech tří skupin.
Porovnání dynamiky motivace, překážek a rizika z hlediska ochoty kriminálně jednat
Dalším krokem ve zpracování dat bylo zaměření na oddělené sledování motivace, překážek a rizika odhalení, resp. na to, jak se jejich stupňování projeví v ochotě jednat. Je pochopitelné, že při stoupající motivaci stoupala také ochota kriminálně jednat a při stoupajících překážkách a zvyšujícím si riziku odhalení tato ochota klesala. Tyto základní trendy však měly - bral-li se zkoumaný soubor jako celek - u každé z těchto proměnných (nahlížených samostatně) odlišný sklon, odlišnou dynamiku.
Jestliže malá motivace ke kriminálnímu jednání byla brána jako základ 100 %, pak při střední motivaci stoupla ochota kriminálně jednat skoro o polovinu (o 44 %), a při velké motivaci stoupla na více než dvojnásobek (o 112 %). Velká motivace tedy výrazně zvýšila ochotu kriminálně jednat.
Co se týče překážek, bylo zjištěno, že byl-li jejich malý stupeň brán za základ 100 %, pak při středně velkých překážkách klesla ochota ke kriminálnímu jednání zhruba o šestinu (o 17 %) a při značně velkých překážkách klesla na tři pětiny původní ochoty (klesla tedy o 40 %). Trend poklesu ochoty kriminálně jednat se stoupáním překážek tedy není zdaleka tak strmý, jako je trend ochoty takto jednat při stoupání motivace. Z tohoto zjištění by bylo možno soudit, že motivace má pro rozhodnutí kriminálně jednat obecně větší váhu než překážky.
Pokud šlo o riziko odhalení, byl zjištěn mnohem výraznější pokles ochoty kriminálně jednat, než jak tomu bylo u překážek. Byla-li malá úroveň rizika odhalení opět brána za základ 100 %, pak při středním stupni rizika odhalení klesla ochota k jednání o 43 % (což je podobné jako u stoupající motivace). Avšak v případě velkého stupně rizika odhalení v průměru klesla ochota kriminálně jednat na téměř desetinu původní ochoty (na zhruba 11 %). Velké riziko odhalení tedy působilo jako výrazná zábrana ochoty kriminálně jednat a bylo z tohoto pohledu mocnější zábranou než velké překážky, které by se mohly stavět do cesty kriminálnímu jednání jedince.
Toto zjištění, pokud by obecně platilo, by v důsledku znamenalo, že předpokládaná síla situační prevence kriminality postavené hlavně na překážkách kriminálního chování je spíše nadhodnocena. Ve srovnání s tím se zdá nedoceněna preventivní síla očekávaného rizika odhalení. To totiž jedinec zřejmě může vnímat jako ohrožení sebe, což pak působí proti rozhodnutí kriminálně jednat - zatímco pokud jde o překážky, jakožto objektivní danosti, jedinec se s nimi může, nebo nemusí poprat, nijak ho však subjektivně neohrožují.
Kromě zjištění o velké síle zábrany k ochotě kriminálně jednat potenciálně obsažené ve velkém riziku odhalení bylo v této souvislosti ještě jedno zjištění hodné povšimnutí. Střední riziko odhalení totiž vykazovalo velký rozptyl odpovědí (byl největší ze všech), zatímco vysoké riziko vykazovalo relativně malý rozptyl (byl nejmenší ze všech).
To znamená, že zkoumané osoby se dosti lišily v tom, jak na střední míru rizika odhalení reagovaly. Jedna část osob jím byla dosti značně odrazována od kriminálního jednání, zatímco druhá část jím příliš odrazována nebyla. Zkoumané osoby tedy v tomto případě netvořily homogennější celek. Naproti tomu velké riziko odhalení na ně působilo jednoznačně odrazujícím způsobem.
Také tento údaj o nehomogennosti souboru znamenal i zde podporu použití shlukové analýzy jako přínosné metody zpracování dat. Tato metoda opět umožnila rozdělit osoby do skupin, a to podle toho, jakou ochotu ke kriminálnímu jednání projevovaly.
Skupinová typologie byla provedena odděleně pro motivaci, překážky a pro riziko. V případě každé z daných proměnných byly opět jako nejlépe rozlišující nalezeny tři skupiny (tedy tři odlišné skupiny pokud jde o motivaci, tři, pokud jde o překážky a tři, pokud jde o riziko odhalení).
Pokud šlo o motivaci, ve všech třech odlišných motivačních skupinách samozřejmě platilo, že se stoupající motivací byla větší ochota ke kriminálnímu jednání. Avšak míra této ochoty byla u jednotlivých skupin odlišná. První motivační skupina (cca 47 % osob) představovala průměr, pokud jde o ochotu kriminálně jednat nahlíženou z pohledu motivace. Ve druhé motivační skupině (28 %) byly osoby s největší ochotou kriminálně jednat a ve třetí (cca 25 % osob) s nejmenší ochotou. Celkově posouzeno měly tyto tři motivační skupiny od sebe přibližně stejný odstup, co se týče míry ochoty kriminálně jednat. Byly tedy zřetelně odděleny.
Dynamika růstu ochoty kriminálně jednat byla v těchto motivačních skupinách také odlišná. Největší vzrůst ochoty kriminálně jednat se stoupající silou motivace byl zaznamenán u první (průměrné) skupiny, nejmenší u třetí skupiny (nejmenší ochota ke kriminálnímu jednání). Vedle toho dále byl ve všech třech skupinách větší vzestup ochoty kriminálně jednat mezi druhým a třetím stupněm motivace (tedy ze střední motivace k velké) než mezi prvním a druhým stupněm (tedy z malé ke střední motivaci).
Bylo také dále patrné, že výrazné zvýšení (oproti výchozím hodnotám) ochoty kriminálně jednat bylo ve třetí (nejmenší ochota) a v první (průměrná ochota) motivační skupině. V obou těchto skupinách ochota ke kriminálnímu jednání byla v případě velké motivace téměř 2,5x větší než v případě malé motivace. Ve druhé skupině (největší ochota) však stoupla tato ochota jen cca 1,7x (což lze jistě dobře pochopit vzhledem k již počátečnímu velkému nastavení pro ochotu kriminálně jednat).
Zkoumané osoby se tedy v motivaci ke kriminálnímu jednání zřetelně lišily. Ty, které měly celkově malou ochotu ke kriminálnímu jednání (které tedy patřily do třetí motivační skupiny), ani při velkém stupni motivace ke kriminálnímu jednání nedosahovaly takové ochoty kriminálně jednat, jakou měly osoby ze druhé skupiny (nejvíce motivované pro kriminální chování) již ve druhém (středním) stupni motivace nebo jakou měly osoby z první skupiny (průměrná motivace) ve třetím (největším) stupni motivace.
Jak bylo řečeno, zkoumané osoby se lišily i v tom, jak stoupající překážky ovlivňovaly jejich ochotu kriminálně jednat. Obecně zde opět platilo, že stoupající překážky snižují ochotu kriminálně jednat. A opět se zde objevily tři oddělené skupiny: první, průměrná (porovnáno se dvěma dalšími), v níž bylo 49 % osob, druhá, kde byla i přes stupňující se překážky největší ochota kriminálně jednat (zde bylo 28 % osob), a třetí, kde byla, v souvislosti s překážkami, nejmenší ochota (23 % osob).
V první skupině nahlížené podle toho, jak stupňující se překážky ovlivňují ochotu kriminálně jednat, klesla ochota jednat při velkých překážkách na poněkud více než polovinu ochoty při malých překážkách. Ve druhé skupině klesla tato ochota dokonce jen asi na tři čtvrtiny původní ochoty a pouze ve třetí skupině klesla na méně než polovinu původní ochoty kriminálně jednat.
To znamená, že osoby patřící do druhé skupiny byly méně než ostatní odrazovány stoupajícími překážkami od kriminálního jednání; nastal zde tedy nejmenší pokles ochoty kriminálně jednat při růstu překážek. Naproti tomu u osob, které patřily do třetí skupiny, klesla tato jejich ochota nejvíce ze všech skupin; zde platilo, že velké překážky je výrazně nejvíce odrazovaly od kriminálního jednání. Kromě toho byly osoby z této skupiny jen v (relativně) malé míře ochotny kriminálně jednat i za malých překážek. Dokonce neměly ani za malých překážek takovou míru ochoty kriminálně jednat, jakou měly osoby z třetí skupiny při velkých překážkách.
Tato zjištění by mohla poukazovat na to, že stejně velké překážky ovlivňují různé lidi různě a že stupňující se překážky nebudou všechny lidi ovlivňovat stejně ve smyslu paušálně působícího odrazování od kriminálního jednání. Některé osoby se jimi mohou nechat odrazovat výrazně více (nebo méně) než jiné.
Poslední sledovanou proměnnou bylo riziko odhalení. Při zpracování dat bylo rovněž odstupňováno do tří stupňů (malé, střední, velké) . Přirozeně, že zde také platilo, že s růstem rizika odhalení klesala ochota kriminálně jednat. To se obecně opět týkalo všech tří zde nalezených skupin.
V první skupině, kam patřilo 23 % osob, byly osoby, které by byly ochotny kriminálně jednat pouze za malé míry tohoto rizika. Při středním nebo velkém riziku odhalení už by prakticky kriminálně nejednaly. Druhá skupina (týkalo se to 27 % osob) podává jiný obraz. Osoby, které sem patřily, byly ochotné kriminálně jednat nejen při malém riziku odhalení, ale i (jen v poněkud menší míře) při středním riziku. V případě velkého rizika by však už kriminálně nejednaly, resp. bylo zde jen velice málo osob, které by byly za této situace ochotny kriminálně jednat. Tato skupina je navíc charakteristická tím, že sem patřící osoby byly celkově nejvíce ochotny kriminálně jednat za rizika odhalení. V případě třetí skupiny, která byla největší (50 % osob), tomu bylo ještě jinak. Pro osoby, které sem patřily, platilo, že stoupající riziko odhalení je celkem plynule a postupně odrazovalo od kriminálního chování. Tyto skupiny se tedy značně od sebe lišily v tom, jak osoby do nich přináležející reagovaly na stupňující se riziko odhalení.
Co bylo dále charakteristické pro tyto skupiny rozlišené podle míry rizika a co je zároveň odlišné od skupin vymezených z hlediska motivace a překážek, je, že velké riziko odhalení velice výrazně omezilo ochotu kriminálně jednat u osob ze všech tří skupin. Na druhé straně ale rovněž platilo pro všechny tři skupiny obecně to, že ochota kriminálně jednat při malém riziku byla velká, mnohem větší než ochota ke kriminálnímu jednání při malých překážkách, nebo také při velké motivaci.
Z těchto zjištění zřetelně vyplývá významnost požadavku snahy o výrazné zvyšování (třeba jen subjektivně vnímané) pravděpodobnosti odhalení pachatelů, neboť v sobě zřejmě má velkou kriminálně preventivní potenci.
Osoby z první motivační skupiny (průměrná ochota ke kriminálnímu chování) se nacházely především (z 94 %) také ve třetí skupině rozlišené podle rizika odhalení (tj. skupina s plynulým, i když výrazným snižováním ochoty kriminálně jednat s narůstajícím rizikem odhalení) a současně také (z 94 %) v první skupině rozlišené podle překážek (tj. průměrná skupina; relativně průměrný pokles ochoty kriminálně jednat se stoupajícími překážkami; průměrná ochota takto jednat při velkých překážkách je jen poněkud menší než je polovina této ochoty při malých překážkách).
Osoby z druhé motivační skupiny (největší ochota ke kriminálnímu jednání) patřily také výrazně (z 92 %) do druhé skupiny rozlišené podle rizika odhalení (zde jsou osoby, které za daného rizika měly vcelku největší ochotu kriminálně jednat; prakticky však by takto jednaly jen při jeho malé a střední míře). Tyto osoby se nacházely také z 94 % ve druhé skupině rozlišené podle překážek (kde je nejmenší pokles ochoty kriminálně jednat se stoupajícími překážkami; tedy ani velké překážky příliš neodrazují).
Osoby ze třetí motivační skupiny (nejmenší ochota ke kriminálnímu jednání) patřily také ve značné míře (z 84 %) do první skupiny rozlišené podle rizika (ochota kriminálně jednat pouze za malé míry rizika odhalení) a rovněž z 85 % do třetí skupiny rozlišené podle překážek (největší pokles ochoty kriminálně jednat při velkých překážkách).
Zaměříme-li se nyní jen na stranu nevýhod, tj. na překážky a riziko odhalení, mělo by už z dosud uvedených výsledků být zřejmé, že osoby z první skupiny rozlišené podle překážek (plynulý pokles ochoty kriminálně jednat se stoupajícími překážkami) budou ponejvíce patřit také do třetí skupiny rozlišené podle rizika odhalení (kde s růstem rizika odhalení se relativně plynule, ač výrazně snižuje ochota kriminálně jednat). V případě tohoto výzkumu nastal překryv osob z obou těchto skupin v 93 % případů.
Také k oběma dalším skupinám rozlišeným podle překážek budou zřejmě patřit zcela určité skupiny rozlišené podle rizika odhalení, resp. většina osob z jedné určité skupiny rozlišené podle překážek bude také patřit do zcela určité skupiny rozlišené podle rizika. V případě tohoto výzkumu osoby z druhé skupiny rozlišené podle překážek (největší ochota kriminálně jednat i přes velké překážky) se výrazně častěji (z 89 %) nalézaly ve druhé skupině rozlišené podle míry rizika odhalení (zde byla ochota ke kriminálnímu jednání největší; avšak v podstatě prakticky jen při malém a střední riziku). Pro tyto osoby, zdá se, platilo, že strana nevýhod neměla v jejich percepci tak velkou váhu; resp. přikládaly jí jen relativně malou nebo menší váhu.
Rovněž osoby, které patřily do třetí skupiny rozlišené podle překážek (největší pokles ochoty kriminálně jednat se stoupajícími překážkami, resp. nejmenší ochota ke kriminálnímu jednání při velkých překážkách), se nejčastěji (z 96 %) také nacházely v první skupině rozlišené podle rizika odhalení (ochota kriminálně jednat pouze při malém riziku). U těchto osob strana (již malých) nevýhod má zřejmě velkou váhu při odrazování od kriminálního chování.
Z těchto výsledků se rýsují dva výrazné a odlišné typy skupin. První podává typologický obraz skupiny osob s obecně velkou motivací ke kriminálnímu jednání, kde překážky, ani velké, příliš neodrazují a kde i střední riziko odhalení vcelku neodrazuje od ochoty kriminálně jednat, i když velké riziko již ano (jako ostatně odrazuje prakticky všechny zkoumané osoby). Motivace ke kriminálnímu jednání se zde zdá převažovat nad stranou nevýhod. Ze zkoumaného souboru sem patřila téměř čtvrtina osob (24,2 %). Průměrný věk zde byl 24 let, což odpovídalo průměru věku za celý soubor (ten byl 23,8 roků). V této skupině byli muži i ženy zastoupeni proporcionálně stejně.
Ve druhém případě se ukazuje jiný typologický obraz skupiny osob. Obecně malá motivace ke kriminálnímu chování, vcelku odrazují již i malé překážky, natož velké, a kriminální jednání by nastalo pouze při malé míře rizika odhalení. Tyto osoby se zdají být nevýhodami (minusovou stránkou) kriminálního jednání více odrazovány, než váží jejich motivace. Převažuje u nich tedy spíše strana nevýhod nad stranou výhod (kterou v tomto výzkumu představuje motivace). Také zde se průměrný věk osoby v podstatě nelišil od celkového průměru (byl 24,3 roky). Pokud jde o pohlaví, bylo zde proporcionálně poněkud méně žen.
Z výzkumu vyplynuly následující závěry.
Abstrahujeme-li od motivace a zaměříme-li se jen na stranu nevýhod, pak z porovnání jejích dvou sledovaných komponent, to je překážek a rizika odhalení, vyplynulo, že malé a střední překážky v průměru mnohem více odrazovaly od ochoty ke kriminálnímu jednání než malé a střední riziko odhalení. Respektive u zkoumaných osob jako celku byla zjištěna mnohem větší ochota ke kriminálnímu jednání za malého a středního rizika odhalení než za malých a středních překážek. Naproti tomu však velké riziko odhalení jednoznačně odrazovalo od jednání, zatímco velké překážky neměly srovnatelně zdaleka tak odrazující sílu. Každý z obou druhů nevýhod tedy působil jinak na ochotu ke kriminálnímu jednání.
Tyto výsledky, zdá se, narušují naši představu o tom, že překážky - a to čím značnější, tím více - automaticky, paušálně a značně odrazují, resp. mohou výrazně odrazovat od úmyslu kriminálně se chovat. Jejich síla v tomto směru se, podle výsledků výzkumu, zdá spíše nadhodnocena. Navíc zde hraje roli individuální nastavení - někoho překážky zásadně mohou odrazovat více, jiného zásadně méně.
Subjektivně nahlížené velké riziko odhalení se naproti tomu jeví jako dosti klíčové z hlediska odrazení od kriminálního jednání. Při menších stupních motivace stačí jen relativně menší riziko odhalení, aby se osoby rozhodly spíše kriminálně nejednat. Při velké motivaci se zdá, že velké riziko odhalení má také velkou potenciálně odrazující sílu, která takovou motivaci převáží.
Z těchto závěrů vyplývá, že hypotézy byly potvrzeny. Osoby se lišily v tom, co bylo pro jejich rozhodování významnější, u některých to byla motivace (strana výhod), u jiných strana nevýhod. Bylo také potvrzeno, že zejména u osob s malou motivací mělo zvyšování nevýhod významnou preventivní funkci. Rovněž preventivní opatření (tj. zvyšování nevýhod kriminálního jednání) působilo výrazněji u osob, u kterých při jejich rozhodování dominují percipované nevýhody nad silou jejich motivace.
Je jistě otázka, nakolik daná zjištění vystihují obecnost vztahu mezi motivací ke kriminálnímu jednání (zastupující v předestřeném modelu racionální volby stranu výhod) a nevýhodami tohoto jednání (rozlišené v tomto zkoumání na překážky a riziko odhalení), když data nebyla získána na skutečných, prokazatelných pachatelích a nebyla reprezentativní ani pro zkoumaný soubor.
Je samozřejmě možné, že kdyby byl tento výzkum uskutečněn mezi pachateli trestné činnosti, získané výsledky by byly jiné. Nicméně mám za to, že by obecná povaha získaných výsledků nebyla příliš dotčena, tedy že by výsledky nebyly příliš odlišné, protože průběh procesu rozhodování při zvažování motivace ve světle působících nevýhod bude asi dosti obecný, tj. bude stejně platit jak u pachatelů trestné činnosti, tak i u těch, kteří ji nepáchají ("nepachatelů"). Proto je dobře možné procesy volby zkoumat u kohokoli a očekávat přitom dostatečně vypovídající a smysluplné závěry obecně platící také pro pachatele.
Lze soudit, že dosazení síly motivace na stranu prospěchu (výhod) z kriminálního jednání je nejen metodologicky nosné pro testování teorie racionální volby, ale přináší i věcné poznatky o procesech rozhodování v této oblasti. Navíc láme ostří kritiky, která upozorňuje na existenci nikoli pouze racionálního kriminálního jednání.
Výzkum tedy přinesl celou řadu zjištění, která mají - domnívám se - nejen heuristickou kvalitu, ale lze je použít i při úvahách o zaměření preventivních postupů. Přinejmenším však otevřel cestu k hlubšímu kvalitativnímu vhledu do dané problematiky, a tím nasměroval cesty možného dalšího zkoumání.
Na vzorku 430 osob, nikoliv pachatelů, byla testována specifická podoba kriminologické teorie racionální volby, která staví na racionálním vážení výhod a nevýhod kriminálního jednání. Stranu výhod zastupovala odstupňovaná motivace, stranu nevýhod pak odstupňované překážky a odstupňované riziko odhalení. Výsledky ukázaly, že pro rozhodnutí kriminálně jednat měla sice v průměru větší váhu motivace než nevýhody, avšak při detailnějším zpracování bylo patrné, že se v tom osoby odlišovaly. U části z nich v jejich rozhodnutí jednat převažovala motivace (strana výhod) nad nevýhodami, u jiných převážila strana nevýhod nad motivací. Kromě toho bylo patrné, že oba druhy nevýhod měly odlišný odrazující účinek: velké riziko odhalení jednoznačně odrazovalo od rozhodnutí kriminálně jednat, avšak velké překážky odrazovaly jen některé. Bylo dále patrné, že zvyšování nevýhod kriminálního jednání (tedy preventivní opatření) se zdálo působit výrazněji u osob, u kterých při jejich rozhodování dominovaly percipované nevýhody nad silou jejich motivace. Stupňování motivace i překážek působilo odlišně na každou ze tří nalezených skupin lišících se v síle motivace a reakcí na nevýhody.
On a sample of 430 persons, not offenders, the specific form of the criminological theory of rational choice was being tested, which is based on a rational consideration of the advantages and disadvantages of criminal activity. The side of advantages was represented by a range of motivations, and the disadvantages were represented by a range of obstacles and a gradation of the risk of being discovered. The results showed that although motivation weighed more with a decision to act in a criminal way than the disadvantages did, on average, yet with more detailed processing it was noticeable that the persons differed in this respect. For a part of them, motivation (the side of advantages) prevailed in their decision to act over the disadvantages, while for others the disadvantages prevailed over motivation. It was, moreover, obvious that each of the two types of disadvantages had a different dissuading effect: a great risk of being revealed clearly dissuaded people from acting in a criminal way, while great obstacles only deterred some people. It was also noticeable that the increasing disadvantages of criminal activity (that is preventive measures) seemed to operate more significantly with the people, in whose decision-making the perceived disadvantages dominated over the strength of their motivation. The gradation of motivation and obstacles also had a different effect on each of the three detected groups differing in the strength of motivation and reaction to disadvantages.
Mit Muster von 430 Personen, nicht der Täter, testierte man spezifische Formen der kriminologischen Theorie der rationalen Wahl, die auf dem rationalen Ausgleich der Vorteile und Nachteile des kriminellen Handels baut. Die Seite der Vorteile vetrat die abgestufte Motivation, die Seite der Nachteile dann die abgestuften Hindernisse und das abgestufte Risiko der Aufdeckung. Die Ergebnisse zeigten, dass für die Entscheidung für ein kriminelles Handeln zwar im Durchschnitt grösseres Gewicht die Motivation als die Nachteile hatte, aber bei detaillierten Verarbeitung sah man merklich den Unterschied unter den Personen. Bei einem Teil von ihnen wog bei dem Entschluss zur Tat die Motivation (die Seite der Vorteile) über die Nachteile vor bei anderen wog die Seite der Nachteile über die Motivation vor Ausserdem sah man merklich, dass beide Arten der Nachteile unterschiedbare entmutigende Wirkung hatten: grosses Risiko der Enthüllung eindeutig entmutigte vor einem kriminellen Handeln, aber grosse Hindernisse entmutigten nur einige. Die Erhöhung der Nachteile des kriminellen Handelns (also die Präventivmassnahmen) scheint ersichtlich bei den Personen zu wirken, bei deren Entscheidung die