V tomto příspěvku vycházíme z velmi rozsáhlého článku prof. Dr. Erwina Quambusche (Německo)1), v němž se zabývá správněprávními a morálními aspekty masové vraždy v Erfurtu. Na základě svých pedagogických zkušeností se zamýšlíme nad možností obdobné situace ve školách České republiky a dovolujeme si zaujmout i krátké vlastní stanovisko k možnosti prevence.
1) Quambusch, E.: Die Verwaltungsrechtliche Seite des Erfurter Schulmords. Vernachlässigte Fragen bei der Aufarbeitung eines spektakulären Verbrechens. Kriminalistik. R. v. Decker-Verlag, Heidelberg 2004, 10, s. 622 - 628.
Pachatel, bývalý žák Gutenbergova gymnázia v Erfurtu, zavraždil dne 26. 4. 2002 střelnou zbraní v objektu gymnázia 16 osob a poté se sám zastřelil.
Žák opakoval 11. třídu a byl již plnoletý. Také na počátku 12. třídy měl výrazné potíže se zvládáním učiva. V srpnu a září 2001 chyběl vícekrát ve škole. Lékařské potvrzení, které předložil na omluvu, sám zfalšoval. Když to vyšlo najevo, pozvala ředitelka žáka k pohovoru, kterého se zúčastnilo více členů učitelského sboru (pedagogické rady) a jeden zástupce žáků. Žákovi bylo sděleno, že pozbyl jejich důvěry, musí opustit gymnázium, ale má možnost požádat školský úřad o převedení na jinou školu. Žák došel na školský úřad, který mu vyhověl. Když se však ukázalo, že vybraná škola mu nemůže nabídnout již navštěvovaný kurz fyziky, obrátil se znovu na školský úřad. Ten mu umožnil návštěvu jiného gymnázia, ale žák z neznámých důvodů prý už nepodnikl nic dalšího k tomu, aby ve studiu pokračoval a složil maturitní zkoušku.
Komise měla zjistit, z jakých důvodů žák po půl roce vraždil. Ze zprávy komise vyplynulo, že příčinou činu je především struktura žákovy osobnosti. Žák se přeceňoval, ačkoliv zažil řadu školních neúspěchů, své problémy nedokázal řešit ani sám, ani s pomocí jiných. Selhali také jeho přátelé, učitelé, rodina a společnost. Ministr spravedlnosti spolkové země Durynsko jako předseda komise zdůraznil, že je třeba brát v potaz zejména počítačové hry, jimiž se žák zabýval. Žákovi se prý vytratila hranice rozlišování mezi virtuálním a skutečným násilím. Ministr doslova řekl: „To je ta katastrofa, která k tomu vedla.“
Autor prof. Quambusch uvádí, že je třeba zpochybnit dostatečnost tohoto vysvětlení krvavého činu. Uznává kritiku postupu policie a především akcentuje ústavněprávní odpovědnost státu a jeho orgánů, pokud jde o předcházení nebezpečím. Domnívá se, že v záležitosti erfurtské masové vraždy je tedy zapotřebí zodpovědět ještě otázku, zda nepřicházejí v úvahu přehmaty školy a školského úřadu proti zásadě zákonnosti správních rozhodnutí.
Ve zmíněném pohovoru bylo žákovi sděleno, že musí školu opustit. Toto sdělení bylo s to uvést žáka pod psychický tlak. Z průběhu události se lze právem domnívat, že žák prožíval školou iniciovaný odchod jako bezpráví. Pokud tuto domněnku nelze vyvrátit, musí být destruktivní vlivy, které se na straně žáka po odchodu ze školy vyvíjely a sílily, chápány v úzké souvislosti s podmínkami a okolnostmi tohoto odchodu. Tudíž se nelze vyhnout otázce, zda školou iniciovaný odchod žáka byl proveden bez právních vad. Pokud bylo porušeno platné právo, pak je třeba položit ještě otázku, zda zločiny žákem spáchané nelze odvodit také ze služebních přehmatů příslušných úředních osob.
Nedůvěru vzbuzuje to, že komise těžiště svého zájmu zaměřila jen na osobnost žáka, jeho počítačové hry apod. Příslušné ministerstvo tvrdilo, že z právního hlediska „bylo vše korektní“. Překvapuje zde však pro ministerskou byrokracii netypická rychlost hodnocení. Ministr se vyjádřil, že vedoucí školy učinila pedagogicky správné rozhodnutí, ovšem pravděpodobně „právně formálně napadnutelné“. Přesto z hlediska služebního dozoru nepovažoval za nutné zavést disciplinární šetření.
Komise se pokusila také zdůvodnit, že z právního hlediska „proběhlo vše korektně“. Naopak školský výbor Zemského sněmu Spolkové země Durynsko považoval za svou povinnost poukázat na výslovně chybný postup školy a školského úřadu. V disciplinárním právu sice platí princip oportunity, ale ten může vést ke zřeknutí se služebně-právních opatření až po objasnění skutkového stavu. Kdybychom vycházeli z toho, že erfurtská tragédie se vyvinula z kumulace více neodvratných okolností, pak nemůžeme vyloučit další obdobné tragédie, budou-li se konstelace takových okolností opakovat. O tom konečně svědčí četné školní tragédie v celém světě. Prof. Quambusch se domnívá, že je třeba předcházet pocitům bezpráví u žáků, které neohrožují jen osoby třetí, nýbrž žáky samotné, jejich duševní zdraví.
Chce-li se škola rozejít s žákem, může pomýšlet jak na jeho vyloučení, tak na jeho přidělení do jiné školy. V erfurtském případě volila škola a školský úřad další možnost, a sice povolení návštěvy jiné školy.
Jestliže ponechání žáka ve škole by představovalo podstatné nebezpečí pro vyučování, zdraví nebo bezpečnost jiných žáků, pak může být žák vyloučen z dosud navštěvované školy na určitý čas (dočasně) nebo natrvalo.
Jestliže se žák zdráhá konat požadované výkony, bez omluvy se nezúčastňuje výuky nebo jinak brání škole, aby plnila své zákonné vzdělávací a výchovné poslání, jsou možná pořádková opatření.
Příslušný školský úřad je zmocněn převést žáka na jinou školu. V této souvislosti však vzniká otázka přiměřenosti opatření, tj. zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo mírnějším, ale stejně účinným opatřením. Vždy se má takovým trestem nejdříve pohrozit. Návrh na převedení žáka na jinou školu musí být projednán pedagogickou radou učitelů za účasti pracovníka školní psychologické poradenské služby. V erfurtském případě chybělo usnesení pedagogické rady školy i právně platný návrh školy školskému úřadu. Protiprávní byl tedy i následující správní akt tohoto úřadu.
Příslušný školský úřad může návrhu vyhovět, pokud je změna školy proveditelná.
Úřední rozhodnutí je v souladu s právem, jestliže odpovídá povinnostem státu ve školských vztazích. Patří sem laskavé postoje a chování, které maximálně uchrání žáka před nesprávnými (nerozumnými, nespravedlivými) tvrdostmi, jaké mohou například nastat, zůstane-li žák v dosud navštěvované škole. Tento výchovný aspekt se musí výrazně projevit právě v okamžiku, kdy - jak tomu bylo v erfurtském případě - škola chce jednostranně ukončit dosavadní vztah se žákem. Vyvstává otázka, zda podnět ke změně školy a žákův souhlas byly vůbec vhodným prostředkem k naplnění vzdělávacího a výchovného poslání školy, tj. zda se jednalo o přiměřené opatření. Byla to ta správná pomoc žákovi, který pomoc skutečně potřeboval, nebo se škola spíše chtěla zbavit své výchovné, psychologicko-pedagogické povinnosti? Školská péče o žáky musí také respektovat principy sociálního státu, tj. musí poskytovat sociální pomoc k dosažení integrace žáků.
Z hmotně-právního hlediska se jedná o pomoc žákům poskytovanou formou poradenství, které vykonává školní psychologická služba. Kromě toho mají žáci právní nárok na vhodnou sociálně-pedagogickou pomoc k podpoře svého vzdělání, která může být zaměřena k překonání konkrétních výukových potíží. Tato pomoc se vztahuje i na žáky již plnoleté, jak tomu bylo v erfurtském případu.
Během řízení má být rozvíjeno ochranné působení, což znamená, že řízení musí být vedeno férově. Pohrůžka kárným opatřením i účast pedagogické rady učitelů a školního psychologa mohou zapůsobit pozitivně proti závadnému vývoji žáka. Žák má právo podat odpor proti rozhodnutí školského úřadu o převedení na jinou školu, o čemž musí být předem poučen. V erfurtském případu bylo vyneseno prohlášení k odchodu žáka ze školy unáhleně a nerozvážně, ačkoliv se jednalo o poslední možné východisko pro něj.
Školní protokol o pohovoru se žákem obsahuje nejen vážné vady procesní, nýbrž i takovou míru povrchního přístupu, že zjevný nezájem o osud žáka přímo bije do očí. Že tzv. problémoví žáci mají právní nárok na přiměřené řízení, zejména na přítomnost školního psychologa a sociálně pedagogickou pomoc, bývá ve školské praxi také často ignorováno. Události, které předcházely erfurtské školní tragédii, exemplárně prokazují to, jak zanedbání platného práva může vést k zanedbání osudu žáka.
Vzhledem k tomu, že v erfurtském případu nebyla žáku ani zpřístupněna zákonem předpokládaná pomoc, ani nebylo dodrženo zákonem stanovené řízení, ukazuje se postup řízení, zvolený školou a školským úřadem, ve více směrech jako právně vadný. A že se ostatně také nikdo nezajímal o to, jak se vyvíjel nebo mohl vyvíjet osud žáka poté, kdy mu byla nabídnuta jako alternativa druhá škola, to také vyvolává domněnky o pochybeních. K této skutečnosti však chybí dostatek informací.
Na mnohých školách převládá pravděpodobně sklon k tomu, aby se zbavily obtížných žáků jejich vyloučením. K takovému sklonu musí však být také nějaké příčiny, a těmi by se měly zabývat nadřízené instituce.
V erfurtském případu všichni účastnici, iniciující změnu školy pro žáka, nemohli mít žádné pochybnosti o jeho chybném chování. Nemohli mít také pochybnosti o tom, že žák se tím dostává pod psychický tlak. Protože na vzniklou situaci nebylo reagováno podle práva, vnucuje se závěr, že šlo o služební pochybení.
Že se mohly v řadách učitelů vyvinout tendence dávat přednost vyloučení žáka před psychologickou péčí o něj, lze vysvětlit nejen zvyklostmi autokraticky strukturovaného školského systému, nýbrž spíše tím, že školy jsou dnes vystaveny takovému rozsahu problémů, který dříve nebyl znám. Zatímco dětská kriminalita narůstá a výchova v rodinách zaostává, od škol se očekává nejen vyrovnávání výchovných deficitů, nýbrž také zastavení propadu výkonnosti s konečným cílem garantovat společnosti budoucí blahobyt. Proto se školy snaží zbavit rušivých faktorů co nejrychleji, například vyloučením žáků. Na psychologické bázi spočívající korektury chování žáků nelze totiž realizovat jednorázově, tj. rychle, ale to by nemělo vést k ignoraci právem předpokládaných pomocí žákům.
Že se vybočení mohlo zakotvit jako zřejmě rozšířená forma reakce, lze připsat neexistující sociálně pedagogické způsobilosti učitelstva. Nejen u učitelů gymnaziálních, nýbrž zejména u učitelů na středních školách má ve vlastním vzdělání přednost odborná způsobilost před způsobilostí pedagogickou. Pokud jde o erfurtskou tragédii, vyvstává otázka, proč ředitelka školy okatě ignorovala využití služby školního psychologa. Můžeme se domnívat, že existují také školy, kde jsou učitelé vedeni více k poslušnosti než k vlastní odpovědnosti.
Samozřejmě i v našich školách, zejména počínaje středními školami, se setkáváme nikoli v nejmenší míře s nutností disciplinárním způsobem řešit závažná porušování školního řádu žáky a studenty. Jde zejména o různá podvodná jednání, drogové dealerství, opakované záškoláctví, krádeže, hrubá jednání s učiteli, výhrůžky fyzického napadení spolužáků i učitelů, event. další protispolečenská jednání, jejichž společenská nebezpečnost může být posuzována i prostředky trestně právními. Zvláštní formu těchto jednání tvoří neustále se opakující atakování práce spolužáků i učitelů přímo ve výukových hodinách (tzv. rozhazování výuky), což skutečně dokáže vyučovací hodinu znehodnotit, nemluvě o ztrátě motivace vůbec takovou školu navštěvovat, anebo v takových hodinách vyučovat.
Vzniká tak nezbytnost tato chování a jednání žáků eliminovat, a to poměrně rychle a s konečnou platností. Řediteli školy je mnohdy takové jednání učitelem popsáno s dovětkem, že tento stav trvá delší dobu a řešením může být jen vyloučení žáka ze školy. K takovému konečnému disciplinárnímu řešení jsou ředitelé škol samozřejmě vybízeni i v jiných podobných případech.
I u nás tedy nejen mohou nastat, ale skutečně nastávají situace, kdy se žák (student) na podkladě svého zaviněného, odsouzeníhodného jednání dostane do situace, která musí být řešena disciplinárními prostředky, mnohdy s tzv. konečnou platností, například vyloučením ze školy. Taková situace, je-li řešena bez dalšího jednání se žákem (studentem), nebo je-li řešena necitlivě nebo je dokonce žáku (studentu) dáno najevo určité opovržení, může vést k pocitu bezradnosti nebo k iniciaci určitého druhu vzdoru či touhy po pomstě.
Do podobné situace se může žák (student) dostat nikoli na podkladě závažného porušení školního řádu, nebo jiných právních předpisů, nýbrž i na podkladě „pouhého“ nedostatečného přístupu ke studiu. Dostane se například do situace nutnosti složit opravné zkoušky (má zkažené prázdniny), do situace nezbytnosti opakovat ročník, do situace opětovného opakování ročníku, nesložení maturitní zkoušky apod.
Do takové situace se žák (student) může dostat i na podkladě napomenutí či důtky třídního učitele, důtky ředitele školy, podmíněného vyloučení ze školy apod. To zejména v případech, kdy situace v jeho rodině je navíc trvale konfliktní, na žáka (studenta) jsou kladeny nepřiměřené požadavky, neexistuje fenomén odpuštění a možnost nápravy apod.
Společným jmenovatelem popsaných příkladů je možnost, že žák (student) se ocitá v tíživé až bezvýchodné situaci, nevidí možnost jejího řešení a bohužel v některých případech může nastat nezvládnutelná touha pomstít se společnosti. Touto společností mohou být zcela náhodní lidé, ale v těchto případech spíše spolužáci a učitelé, event. bývalí spolužáci a učitelé.
Není účelem tohoto pojednání vyložit nebo hodnotit institut výchovných opatření ve smyslu ustanovení § 31 zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školského zákona) č. 561/2004 Sb. a vyhlášky o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři č. 13/2005 Sb., nýbrž připomenout, že pouze striktní plnění tam uvedených možností řešení, bez lidského přístupu k věci, bez vysvětlování podstaty ukládaných opatření žáku (studentu), bez neposkytnutí možnosti žákovi (studentovi) se k řešené věci vyjádřit a také s tímto vyjádřením dále pracovat, zejména pak bez ukázání dalších cest a možností řešení, může i v našich školách dojít ke zkratovému jednání žáka (studenta) s nenapravitelnými následky na zdraví, životech lidí, event. majetku.
Takový vstřícný přístup k žákovi (studentovi) nelze přímo vymoci literou jednotlivých ustanovení jmenovaných právních předpisů, nýbrž především realizací pedagogicko-psychologických zásad, pedagogického umu, přístupem k bezkonfliktnímu jednání a ochotě takovému projednávání věnovat patřičný čas. V tomto slova smyslu musí sehrávat rozhodující roli třídní učitel, psychologicko-pedagogický poradce školy, ředitel školy a všichni jmenovaní ve spolupráci s rodinou projednávaného žáka (studenta), event. jinými osobami, které mohou mít na další život žáka (studenta) rozhodující vliv.
Je velmi obtížné tyto zásady beze zbytku respektovat a zejména ze strany ředitelů škol nepodlehnout momentálním zkratkovým nátlakům ze strany jednotlivců z pedagogického sboru na nekompromisní a okamžité řešení, někdy dokonce bez možnosti nápravy původního rozhodnutí.
Zásadou by mělo tedy být: ano, spravedlivě vůči žákovi (studentovi) rozhodnout, ovšem s přístupem, který nezavdá příčinu pocitu nenapravitelné křivdy, a proto odvetných opatření z jeho strany.
Výchovná opatření vůči žákům (studentům) jsou sice dána uvedenými právními předpisy, dáváme však legislativním orgánům MŠMT k zamyšlení, zda by měl být zpracován podrobněji postup škol při zásadních rozhodováních, např. o vyloučení žáka (studenta ) ze školy apod. Mohlo by být například stanoveno jeho právo na podmíněné přeřazení do jiné školy obdobného, ve zvláštních případech i jiného zaměření. Žák (student) by tak měl možnost na podkladě přehodnocení dosavadního přístupu ke studiu, spolužákům, učitelům atd. začít znovu, v jiném prostředí, s jinými lidmi a samozřejmě dobře. Uvedenému právu by samozřejmě odpovídala povinnost ředitele jiné školy takového žáka (studenta) podmíněně ke studiu přijmout a žáka cíleně sledovat. Možnost jít studovat na jinou školu samozřejmě existuje i nyní, ale je podmíněna ochotou školy žadatele přijmout.
Jsme si vědomi, že stoprocentní řešení uvedené problematiky neexistuje. Nelze předvídat všechny motivy nežádoucích jednání. Pokud však je předvídat lze, nutno činit preventivní opatření.
Buďme rádi, že v ČR jsme ještě neměli masovou vraždu spáchanou žákem na učitelích a žácích. Asi před dvěma roky však jeden žák na středním odborném učilišti zaútočil nožem na svého učitele ve třídě během vyučování a zranil ho. Každý takový případ je u nás vyšetřován policií a prověřován i příslušným školským orgánem, jako v Německu. Zda také u nás bývá prověření školskými orgány tendenční, nám není známo. O to však nejde.
Spíše se chceme podívat obecně na okolnosti, které mohou napomáhat tomu, že některé školy mají blíže k vyloučení žáka než k usilovné, dlouhodobé, konkrétní výchovné činnosti a snaze pomoci žákovi při překonávání problémů v chování i ve výuce. Podle našeho názoru lze uvést především toto:
Jako zkušení kriminalisté a dlouholetí pedagogové považujeme za nezbytné konstatovat, že možnosti prevence vražd jsou obecně velice malé. Existuje totiž velmi pestrá paleta motivací vraždy (loupežná, sexuální, z nenávisti, pro majetek, ze žárlivosti, z útrpnosti, krycí, útěková aj.) a u každého motivu bychom se mohli zamýšlet, zda a jak mu lze či nelze předejít. Lze předejít pohnutkám a motivaci žáka pomstít se vraždou? A jak? Domníváme se, že z obsahu tohoto příspěvku je diskutabilnost pozitivní odpovědi zřejmá.
Autoři seznamují čtenáře stručně s masovou vraždou, kterou spáchal vyloučený gymnaziální student v Erfurtu v roce 2002. Zamýšlejí se nad praxí našich středních škol a uvádějí možnosti, jak předcházet podobným tragediím.