Týdeník Veřejná správa


Lexikon evropského práva

Vyšlo v čísle 37/2005

Evropský soudní dvůr

  • Kazuistika (Jégo-Quéré)

  • Rozsudkem ze dne 1. dubna 2004 Evropský soudní dvůr rozhodl o odvolání Komise proti rozhodnutí o přípustnosti žaloby na zrušení článků nařízení č. 1162/2001. Tuto žalobu podala u Soudu prvého stupně francouzská rybářská společnost Jégo-Quéré & Cie. Soud prvého stupně vyšel ve svém právním názoru z modifikované definice aktivní legitimace neprivilegovaného účastníka řízení. S cílem zajistit účinnou soudní ochranu jednotlivých osob je podle této definice za individuálně dotčenou považována ta osoba, které obecný či normativní akt bezprostředně omezuje práva nebo zakládá povinnosti, a to výslovným a neodkladným způsobem. Pro takto chápaný význam individuálního ovlivnění práv a povinností není významné, kolik osob je takto komunitárním aktem dotčeno.

    Proti uvedenému právnímu názoru směřovaly argumenty odvolání Komise, která se dovolávala ustáleného výkladu článku 230 SES. Ten stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu proti rozhodnutím, která - byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě - se jí bezprostředně a individuálně dotýkají. Evropská komise tedy opřela své odvolání o tvrzení, že Soud prvého stupně se dopustil právního omylu tím, že právo na účinnou soudní ochranu zaměnil s právem napadnout individuální žalobou obecný či normativní komunitární akt.

    Přitom je třeba vycházet z názoru, že právo na účinnou soudní ochranu může být zachováno, i když je aktivní žalobní legitimace proti obecnému nebo normativnímu aktu vyloučena. Společnost Jégo-Quéré se domáhala dynamického výkladu práva na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu podle článků 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na váhu padá především to, že nařízení č. 1162/2001 působí bezprostředně a že před národními soudy neexistuje možnost napadnout platnost tohoto nařízení. Pokud by chtěla jednotlivá osoba dosáhnout toho, aby se národní soud problematickými ustanoveními přímo použitelných ustanovení zabýval, musel by patrně tato ustanovení porušit a riskovat tak, že ponese odpovědnostní následky za protiprávní chování.

    Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že Smlouva o zřízení ES vytvořila úplný systém prostředků právní ochrany, s jejichž pomocí lze dosáhnout soudního přezkumu legality komunitárních aktů. Nemohou-li jednotlivé osoby přímo soudně napadnout obecný či normativní komunitární akt, mohou námitku neplatnosti takovéhoto aktu uplatnit incidenčně při jiném řízení před soudy EU, v nichž mají locus standi, anebo mohou žádat národní soud, aby položil předběžnou otázku týkající se platnosti komunitárního aktu v rámci výkonu spravedlnosti soudy členských států. Je nezastupitelnou úlohou národních soudů, aby v takovýchto situacích vyšly účastníkům řízení vstříc tak, jak to vyžaduje výkon práva na účinnou soudní ochranu.

    Není však úlohou Evropského soudního dvora zkoumat, zda je žalobní a procesní právo jednotlivých členských států natolik uzpůsobilé, aby národní soudy mohly poskytovat skutečně účinnou právní ochranu v tomto směru. To by vedlo k nutnosti, aby evropské soudy interpretovaly vnitrostátní právo a překračovaly tak ve značném rozsahu sou pravomoc. Žaloba na zrušení komunitárního aktů k ESD nemůže být připuštěna z preventivních důvodů jen proto, že možnost iniciovat u národních soudů ochranu proti těmto aktům je reálná pouze za cenu porušení komunitárního práva.

    Doc. JUDr. Richard Pomahač,
    Právnická fakulta Univerzity Karlovy