Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Doc. RNDr. Jan Vítek

Jizerské hory:
Krajina bizarních skal a “barevných” vod

Vyšlo v čísle 35/2005

Říčka Jedlová vytváří působivý vodopádK nejpůvabnějším i nejvyhledávanějším našim pohořím patří severočeské Jizerské hory. Jejich podstatná část byla k 1. lednu 1968 vyhlášena za stejnojmennou chráněnou krajinnou oblast s celou řadou menších zvláště chráněných území. Jizerské hory se vyznačují až překvapivě jednolitou horninovou stavbou – až na malé výjimky je jejich hlavním “stavebním kamenem” žula. Vlivem dávných horotvorných procesů, eroze toků, zvětrání hornin a řady dalších, nikdy nekončících vnějších činitelů byl původně souvislý žulový masív rozčleněn do zdaleka nápadných strmých skalních útesů, stěn, srubů a věží nebo poněkud skrytých, ale neméně zajímavých útvarů. Řada z nich patří už dlouho k atraktivním místům při turistických trasách, mnohé se návštěvníkům “Jizerek” ukázaly až v minulých desetiletích po vymýcení lesních porostů. Spousta skalních výchozů, odborně zvaných tory a skalní hradby, vystupuje z vrcholků hřbetů a jednotlivých hor, kde jsou součástí přírodních rezervací a památek.

Příkladem je vršek druhé nejvyšší hory v české části pohoří – Jizery (1122 m), obklopený pralesní přírodní rezervací a tvořený žulovým skaliskem, upraveným na vyhlídku. Podobným skalním členěním se vyznačuje Střední jizerský hřbet, kterému dominují Pytlácké kameny (975 m), opředené zkazkami o skrýších pytláka Henrycha. Značenými trasami jsou přístupné i kamenné hříčky v oblasti dvojvrcholové Černé hory (1085 m). Severovýchodní vršek tvoří malebné Sněžné věžičky, součástí jihovýchodního temene je skalka Čertův odpočinek, “zbrázděná” několika miskovitými prohlubněmi. Podle pověstí je tu vydupal rozzuřený čert, ale podobně jako u mnoha dalších skalních mís jde o výsledek dlouhodobých zvětrávacích procesů. Největší je asi metr široká i hluboká Čertova studánka na Vyhlídce u Smržovky.

Jizerské hory jsou mohutné zejména při pohledu ze severní strany, tedy od Frýdlantu, Raspenavy, Hejnic, Bílého Potoka a jiných míst. Do podhůří tam totiž spadají příkrými, místy téměř půl kilometru vysokými srázy. Tyto okrajové horské partie byly převážně zahrnuty do jednotlivých úseků národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a představují jedny z nejskalnatějších horských partií naší vlasti. Stačí uvést alespoň často navštěvované vyhlídkové skalní hřebeny a útesy Paličník, Frýdlantské cimbuří, Ořešník, Ptačí kupy, Poledník a Srázy, většinou dostupné po značených cestách.

Za údolním zářezem, procházeným železniční tratí a silnicí z Liberce do Raspenavy, vystupují poslední návrší na severozápadních okrajích Jizerských hor – Stržový vrch (704 m) se skalním městem Lysých skal na severovýchodním temeni a Špičák (724 m), rovněž se spoustou pozoruhodných skal. Od železniční stanice Oldřichov v Hájích se jimi proplétá naučná stezka “Oldřichovské háje a skály”.

Jizerské hory nejsou jen krajinou “žulového kamení”, ale patří i k významným pramenným oblastem. K zajímavostem patří, že inspirací k pojmenování mnohých zdejších bystřin byl některý z barevných odstínů. Platí to i pro zdrojnice říčky Smědé, zvané Bílá, Hnědá a Černá, spojující se v blízkosti známé chaty Smědavy pod horou Jizerou a odvodňující severozápadní část pohoří. Pod strmým horským svahem Smědou obohacují další “černo-bílé” přítoky. U Bílého Potoka je to – jak jinak – Bílý potok, v sousedních Hejnicích zase Černý potok s Velkým a Malým (neboli Černým a Bílým) Štolpichem. Rokle těchto potoků patří k nejromantičtějším zákoutím v celém pohoří a vyznačují se příkrými skalními srázy, suťovými pralesy a několika působivými vodopády. Proplétají se jimi značené cesty k výše uvedeným vyhlídkovým skalám a na zvlněnou vrcholovou planinu Jizerských hor s několika hodnotnými a proto chráněnými rašeliništi.

Z pralesa a mokřin pod horou Jizerou odtékají “barevné” bystřiny také na opačnou stranu pohoří, tedy do povodí Jizery. Kupříkladu Bílá Desná obtéká jižní svah Jizery, sousedním údolím se zase prodírá Černá Desná, pramenící na východním temeni v blízkosti silnice z Polubného ke Smědavě. Obě bystřiny Desné byly postupně spoutány přehradními nádržemi. Někdejší hráz v údolí Bílé Desné se v září roku 1916 protrhla, což způsobilo velkou povodeň v níže ležících obcích. Později byla údolní nádrž zvavá Souš zřízena i v údolí Černé Desné a nyní je využívána jako zdroj pitné vody.