Téma
V podhůří Krkonoš se při pravém břehu Jizery rozprostírá horské město Vysoké nad Jizerou. Zmiňováno je už v roce 1354 a za inspiraci k podobě dodnes užívaného městského znaku je považována událost, kdy zdejší měšťan Havlas Pavlata ochočil medvěda a přivedl ho králi Jiřímu z Poděbrad do Prahy. Od zmíněného Pavlaty prý odvozují svůj původ třeba známý rozhlasový komentátor Michal Pavlata, nebo současný senátor téhož příjmení. Pro město a okolí bylo kdysi příznačné lnářství, ale když se pod horami v druhé polovině devatenáctého století rozrostl průmysl, začali se lidé živit domáckou výrobou, navlékáním skleněných korálků a také se tu po domácku až donedávna vyráběly bačkory. O Vysokém ovšem platí, že je kolébkou českého lyžařství. Pokud bychom mluvili o lyžařském sportu, pak se jistě patří zmínit nedalekou Jilemnici, kde se lyžaři jednoho z prvních ski-klubů v Čechách projížděli na originálních lyžích pořízených hrabětem Harrachem už od roku 1894. Ve Vysokém založili sice ski-klub o něco později, zato tu ale byly už v roce 1872 vyrobeny první české lyže. Sestrojil je truhlář Václav Janda, byly široké, krátké a ještě nepřipomínaly norský styl, později u nás hojně používaný. C.k. notář Edward Holley na nich prý objížděl krmelce pro zvěř ze své honitby. Slavnou ovšem byla pozdější výroba lyží rodiny Bartoňů, zahájena jedním z prvních lyžařských závodníků z dob rakouského mocnářství a známá pak za dob první republiky i po válce. Dnes ve Vysokém upomíná Bartoňovu výrobu lyží jenom jméno v omítce na domě, těsně sousedícím s městským muzeem, potomci rodiny ale město navštěvují. Vlastivědné muzeum ve Vysokém založilo městské zastupitelstvo během příprav národopisné výstavy v Praze koncem 19. století. A důvod soustředit vlastivědné památky právě sem tu byl. Čeština a české zvyky se tu udržovaly velmi intenzivně, přestože (a nebo možná právě proto) šlo o výspu českého území poblíž zemské hranice. Snad každý exponát v muzeu, s výjimkou pozoruhodné sbírky figurek Krakonošů, připomíná některého obyvatele města. I figurky betléma, sestrojeného před sto lety Janem Metelkou ze Sklenařic, zřejmě příbuzným “zapadlého vlastence” Věnceslava Metelky, o němž bude řeč později, se jim podobají. K těm známějším patřil pekař Josífek, cukrářská rodina Bartoníčků nebo rodina Mařatků, v jejichž hotelu sedával za první republiky například častý návštěvník Vysokého Viktor Dyk. Hotely “Mařatka” i “Bartoníček” po roce 1948 zchátraly a dnes už nestojí ani jeden z nich. Namísto “Mařatky” stojí dnes prázdná budova České spořitelny, momentálně nabízená k prodeji. Penzion pana Josífka nahradil v 70. letech hotel Morava a pan Josífek prý pak nějaký čas pracoval v restauraci naproti. Bartoníčkovy vyhlášené perníky ale ještě po roce 1990 osladily Pasecké hudební slavnosti.
Významnou osobností předválečné epochy ve Vysokém byl nepochybně první předseda československé vlády Karel Kramář, místní rodák, jehož tu připomíná slavná “Kramářova vila” – dnes hotel Větrov. Vilu postavil Kramář pro svou ženu v ruském stylu. Snad i proto, aby zmírnil stesk emigrantky, pocházející z bohaté ruské rodiny, nad ztrátou vily na Krymu. Po smrti Karla Kramáře, před druhou světovou válkou, spravovala vilu nějakou dobu Společnost Karla Kramáře, za války připadla nacistům, kteří tu zřídili nechvalně známou Gauschule (politickou školu NSDAP), po válce pak vilu spravoval stát. V duchu odkazu Kramáře se měla stát střediskem spisovatelů, těm ale nakonec připadl zámek Dobříš a honosná budova potom až do devadesátých let sloužila jako rekreační středisko ROH. Současný nájemce ji provozuje jako hotel Větrov. K hostům Karla Kramáře patřil například již zmíněný Viktor Dyk, ten prý zajížděl spíše při houbařské sezóně než v zimě, a řada dalších uměleckých osobností, přátel a politických soukmenovců ze strany národně demokratické.
Přímo pod Kramářovou vilou se v době druhé světové války táhla Vysokým nad Jizerou hranice mezi územími takzvaného protektorátu a sudetské župy. Událostí, která je zde dodnes vzpomínána, byl Sondergericht – zvláštní soud, konaný v roce 1944 ve vysocké sokolovně nad deseti obyvateli z Vysocka, kteří ukrývali nacisty hledaného důstojníka Československé armády Jindřicha Ulmana. Proces měl obyvatele zastrašit a tak mu byli nuceni přihlížet i starostové okolních obcí. Ti pak byli i svědky vynesení rozsudku: smrt gilotinou v Praze na Pankráci. Podle pamětníků byl prý nakonec Ulman nalezen v rodině Marouskových ve Zlaté Olešnici. Všichni členové rodiny pak byli odvlečeni do koncentračního tábora, odkud se po válce vrátili. Štěstím prý bylo, že Olešnice už patřila k sudetské župě, kde byly tresty mírnější, v protektorátu, kam patřilo o několik kilometrů vzdálenější Vysoké, by rodinu jistě čekal ortel smrti.
Pět kilometrů od Vysokého leží obec Stanový. Vesnička, dnes s třiceti místními rodinami a několika chalupáři, je na první pohled pozoruhodná tím, že tu leccos připomíná postavy z románů Antala Staška – O ševci Matoušouvi a Blouznivci našich hor. Rodná Staškova chalupa stojí při silnici a slouží dnes jako místní knihovna. Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, pochází ze staré rodiny Zemanů, která se tu usídlila už ve středověku. Když se Stašek stal advokátem v Semilech, oženil se s Kamilou Schönfeldovou, dcerou nájemce tamního pivovaru, a měl s ní syna Kamila (Ivana Olbrachta) a Vladimíra. Vladimír spáchal v poměrně mladém věku sebevraždu a důvodem byl prý finanční krach. Jeho bratr Kamil (Ivan Olbracht) se mu snažil pomoci tím, že prodal svoji polovinu zděděného hospodářství s rodným Staškovým domem, ale tragedii se mu nepodařilo odvrátit. V třicátých letech minulého století žil Olbracht s Helenou Malířovou (sestrou Růženy Naskové), ale pak se oženil s Jaroslavou Kellerovou, s níž měl dceru Ivanku. Málo se možná ví, že bratr Olbrachtovy matky Kamily Schönfeldové, která prý kvůli svému manželovi přestoupila z židovské víry na křesťanskou, je otcem někdejšího ministra kultury Pavla Tigrida. Ivan Olbracht byl posledním z rodu Zemanů, který vlastnil Staškův dům a hospodářství ve Stanovém. Ještě za života Antala Staška v něm hospodařil Staškův bratr a Olbrachtův strýc Antonín. Ten se ve svých padesáti letech oženil s dvacetiletou slečnou Metelkovou ze Sklenařic (zřejmě i ona je alespoň vzdálenou příbuznou Věnceslava Metelky, o kterém bude řeč) a když zemřel, připadla polovina majetku jí a druhá Ivanu Olbrachtovi. Ten, jak už bylo řečeno, se prodejem zděděného majetku, který neužíval, snažil pomoci z finančních nesnází bratru Vladimírovi a kupcem tohoto majetku byl druhý manžel vdovy po bratru Antala Staška - pan Martinec. Dnes proto na majetku Zemanových hospodaří potomci rodiny Martincových a jenom budova rodného domu Antala Staška s pamětní deskou patří obci. Slouží jako knihovna pro Stanové, o níž se stará pan František Vodseďálek, muž se jménem, které je pro Vysoké nad Jizerou a jeho nejbližší okolí typické. Známý byl na Vysocku další František Vodseďálek, zakladatel zdejší divadelní tradice dodnes udržované. Ochotníci mají ve Vysokém vlastní budovu, která každoročně hostí festival Krakonošův divadelní podzim. Známý byl i Antonín Vodseďálek, badatel v ovocnářské oblasti a spiritista i malíř Oldřich Vodseďálek, perzekvovaný v 50. letech. Z Vysokého pochází i Ivo Vodseďálek, zakladatel pražského Balón-klubu.
Při cestě do Pasek, kde působil Věnceslav Metelka, hlavní postava románu Zapadlí vlastenci, nemůžeme minout jeho rodnou obec Sklenařice. Víska s několika chalupami, na krásných horských loukách, nemá sice jediný obchod s potravinami, zato ale čalounictví, stavební firmu a známý hostinec Mexiko, vedle něhož tu lidé mají v paměti již zaniklou hospodu “V Jorku” i místa zvaná “Hamburg” či “Amerika”. S výjimkou Mexika zřejmě upomínají na cesty sklenařických rodáků do světa. Mexiko, které dnes v letní i zimní sezóně hostí stovky turistů, ale pojmenovali místní lidé na paměť oblíbeného bratra Františka Josefa I. – Maxmiliána, zabitého v roce 1867 v Mexiku. Když se o této události sklenařičtí dověděli, právě se na hospodě dokončoval střešní krov. Před znárodněním patřívala hospoda rodině Halířových a kdo sem zavítal v 70. letech, mohl se ještě alespoň setkat s paní Halířovou a její sestrou, které tu obsluhovaly. Dnes už má hospoda nového majitele.
O obci Paseky nad Jizerou se mluví nejčastěji v souvislosti s románem Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Autor ale jinak nemá s obcí mnoho společného. Zápisky pomocného učitele Věnceslava Metelky získal v roce 1890 zdejší učitel Josef Dlabola od Věnceslavovy vnučky a Raisovi je předal. Román vycházel od listopadu 1892 na pokračování ve Světozoru, proslulá jsou ale pozdější vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara, který prý na rozdíl od Raise do Pasek jezdil a podobu zdejšího mlýna například použil v ilustracích k románu O Ztraceném ševci. Věnceslav Metelka, který v pasecké škole působil jako preceptor (pomocník), se po 17 letech marného čekání na místo kantora pustil do instrumentařiny. Založil krkonošskou houslařskou školu, z níž vycházely slavné české houslařské rodiny včetně dílny rodin Pilařů a Špidlenů (Špidlenové mají dnes dílnu v Praze, Pilařové prý v Hradci). Metelka měl čtyři děti, které sice v mladém věku všechny zemřely, ale dcera Johanka, po otci houslařka, i její bratr Josef, stačili přivést na svět potomky. Dodnes prý někteří příbuzní žijí v Pasekách a v nedalekém Jablonci nad Jizerou, neboli v “malém" Jablonci či “Jablonečku”, jak se tu říká, pro odlišení od většího Jablonce nad Nisou. Škola, ve které Metelka působil, stojí v nejstarší části Pasek zvané Makov. Povinné vyučování tu začalo v roce 1792 a skončilo až v roce 1979. Dnes jezdí pasecké děti do škol v Rokytnici, v Jablonečku, nebo ve Vysokém. Památky z paseckých Krkonoš jsou uloženy v Památníku zapadlých vlastenců, který spravuje Krkonošský národní park. V současnosti tu je mimo jiné vystavena i originální čamara, vlastenecký úbor z roku 1848, který proslavil Bedřich Smetana, když se v něm objevil při znovuotevření Národního divadla. Vyjmenovat všechny slavné rodáky z Vysokého a jeho nejbližšího okolí v podhůří Krkonoš lze jen stěží. Na Věnceslava Matelku tu upomíná busta na hrobě v Pasekách, ale například urna s popelem Antala Staška, ukradená na semilském hřbitově, se nikdy nenašla.
Autorka děkuje panu Michalu Jaklovi z Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí, panu Františkovi Vodseďálkovi z knihovny ve Stanovém, paní Andree Bariakové z Památníku zapadlých vlastenců v Pasekách i starostovi ve Vysokém nad Jizerou panu Jindřichovi Maturovi za mnoho cenných informací k tomuto článku).
Alexandra Štefanová