Přírodní památky

Doc. RNDr. Jan Vítek

Málo známé Babiččino údolí

Sousoší babičky s vnoučatyTitulek článku je možná trochu nepatřičný – vždyť Babiččino údolí většina z nás zná už od prvních školních nebo rodinných výletů! Proslavila je působivá knížka “Babička” od Boženy Němcové a snad z každé její stránky “dýchá” láskyplný vztah autorky k malebnému zákoutí při říčce Úpě, už několika generacím známému jako Babiččino údolí. Spisovatelka Božena Němcová ani její babička zřejmě netušily, že kromě pestré palety lučního kvítí, staletých alejí a hlubokých lesů jsou v úpském údolí k vidění i další rozličné přírodní zajímavosti. Některé provázejí turistickou cestu i trasu naučné stezky, jiné jsou skryté v poněkud zapomenutých zákoutích.

Plným právem je Babiččino údolí už od roku 1952 chráněným územím, nyní jako národní přírodní památka. Do této kategorie maloplošných chráněných území jsou obvykle zařazovány mimořádně významné přírodní útvary s menší rozlohou (např. skalní výchozy, jeskyně, unikátní naleziště vzácných druhů rostlin a živočichů, nerostů apod.). K výjimkám patří právě Babiččino údolí, které by rozlohou 334,23 ha patřilo spíše mezi přírodní rezervace, ovšem zařazení mezi “památky” nepochybně lépe vystihuje nejen přírodní, ale i kulturně historický a vlastivědný význam tohoto vpravdě památného místa.

Většina hlavních lákadel Babiččina údolí, důvěrně známých nejen z “Babičky”, ale i běžných vycházkových tras, je soustředěna v blízkosti zámku Ratibořice. Od parkoviště k němu vede cesta udržovaným anglickým parkem s řadou cizokrajných stromů, posléze mine Ludrův mlýn, sousoší Babičky s vnoučaty od sochaře O. Gutfreunda z dvacátých let minulého století a Panskou hospodu. Největší pozornosti se těší partie se Starým bělidlem, kam spisovatelka vložila děj Babičky. Zámek, mlýn a Staré bělidlo jsou v turistické sezóně přístupné pro veřejnost. Méně známou zajímavostí ratibořického areálu je technická památka – zavlažovací a odvodňovací přeronový systém v lučinaté údolní nivě Úpy z počátku devatenáctého století (nyní však už z podstatné části nefunkční). Mnohem mladší je umělý kanál, kterým je odváděna část vody z Úpy do přehradní nádrže Rozkoš.

U Viktorčina splavu se většina návštěvníků obrací k návratu, spoustu dalších malebných zákoutí a přírodních pozoruhodností však provází další pokračování cesty proti toku Úpy. Například poblíž splavu upozorní informační panel naučné stezky zájemce o kamenné hříčky přírody na poněkud neobvyklý, skalní útvar, který by jinak většina kolemjdoucích asi minula bez povšimnutí. Skálu tvoří dvě odlišné horniny – velice starý, tence břidličnatý fylit, překrytý mladšími vrstvami slepenců karbonského stáří. Ty vystupují v lese i nad opačným břehem Úpy, kde se pod převislou skalkou skrývala – alespoň podle “Babičky” – nebohá Viktorka před nepohodou.

Druhá “Viktorčina jeskyně” se otevírá při vyústění bočního údolí říčky Olešnice poblíž obce Zlíč. V této opukové skalní dutině, propletené kořeny staletých stromů, prý pomatená Viktorka dožila své poslední dny života. Narozdíl od románové postavy se však dožila stařeckého věku sedmdesáti šesti let.

Cesta proti proudu Úpy míjí mezi Bílým a Červeným mostem další skalní seskupení, blíže k Rýzmburku také působivé zákoutí s malým vodopádem přímo u cesty a soustavou drobných kaskád na přilehlém svahu. Tato jakási miniaturní obdoba proslulých chorvatských Plitvických jezírek a vodopádů Krky vznikla vysrážením bělavé vápnité horniny pěnovce (což je nezpevněná odrůda travertinu) pod vydatným prameništěm.

Severní části Babiččina údolí v okolí někdejšího Slatinského mlýna zase dominují srázy z načervenalých pískovců, které daly pojmenování středověkému hrádku Červená Hora na blízkém návrší i stejnojmenné obci nad levým svahem údolí Úpy. Tu spojuje silniční most s protilehlou Slatinou nad Úpou, odkud to není daleko na Boušín, což je kostelík s lesní studánkou. I ta je spjata s “Babičkou”, přesněji řečeno s pověstí o zázračném uzdravení hluchoněmého děvčátka, kterou babička vyprávěla svým vnoučatům.

Dávnými zkazkami je opředeno ještě jedno poněkud odlehlé zákoutí na opačné, jižní straně Babiččina údolí. V opukové skále mezi zlíčským mostem a Českou Skalicí ústí temná sluj, zvaná Koldova díra či Koldovka. Vztahují se k ní pověsti o rytíři Janu Koldovi a jeho tajné podzemní chodbě, údajně směřující pod dubinskou tvrz nebo až k náchodskému zámku. Ve skutečnosti jde o přírodní výtvor - asi dvacet metrů dlouhou a převážně úzkou puklinovou jeskyni. Poněkud nelichotivě se o ní zmínil už více než stoletý Průvodce po České Skalici a okolí: “…odvážnější do ní se světlem slézají, ale za námahu to nestojí…”

Další informace [nápis]
Číslo 32/2005
Časopis Veřejná správa č. 32/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail