Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV1/2002 |
Dnem 1. ledna 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. Jde v pořadí o dvacátou sedmou (a patrně nejvýznamnější) novelu trestního řádu, ke které došlo za jeho čtyřicetileté účinnosti od 1. 1. 1962, a o dvacátou novelu (a také patrně nejvýznamnější) trestního řádu od roku 1989. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely trestního řádu ji lze charakterizovat jako legislativní reakci na potřebu zásadních koncepčních změn v oblasti trestního práva procesního, která nesnese odkladu do doby rekodifikace tohoto právního odvětví. Z ohlášených legislativních záměrů vyplývá, že rekodifikace trestního práva hmotného i trestního práva procesního se předpokládá v blízké době.
Přijatá novela trestního řádu svým rozsahem a dosahem změn však fakticky rekodifikací je. Proto nepřekvapuje, že nová právní úprava se v jistém směru dotkla také postavení poškozeného jako subjektu trestního řízení, resp. jako subjektu adhezního řízení a rozhodování soudu o náhradě škody v adhezním řízení. Přináší několik významných novinek, z nichž některé zlepšují právní postavení poškozeného v trestním řízení.
Zákonná definice poškozeného, která je uvedena v ustanovení § 43 odst. 1 a která se nezměnila při žádné z jinak četných novel trestního řádu od roku 1961 do současné doby, zůstala beze změny i po poslední novelizaci trestního řádu. Poškozeným tedy i nadále zůstává každý, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Nová právní úprava však dosud široký pojem poškozeného zužuje ve dvou směrech, a to v ustanovení § 43 odst. 2, které se svým dosahem vztahuje na všechna stadia trestního řízení, a v ustanovení § 310a, které se týká pouze institutu narovnání.
Nové ustanovení § 43 odst. 2 pojem poškozeného zužuje takto: Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely trestního řádu tuto změnu odůvodňuje tím, že dosavadní zákonné vymezení pojmu poškozeného se v některých případech ukázalo jako příliš široké, zejména tam, kde byl trestný čin spáchán ke škodě státu nebo blíže neurčeného počtu osob. Proto se navrhovalo upřesnění v tom směru, aby nezahrnoval osoby, které jsou jednáním postiženy až zprostředkovaně, nebo se za ně jen označují.
Na okraj přijaté právní úpravy, resp. jejího odůvodnění v důvodové zprávě je žádoucí uvést, že poškozeným podle stávající právní úpravy mohla být jak osoba fyzická, tak osoba právnická, tedy i stát jako zvláštní právnická osoba. Z tohoto důvodu nebylo potřebné dosavadní definici poškozeného měnit. Jak naznačuje důvodová zpráva, zúžení pojmu poškozeného vychází z potřeb aplikační praxe. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nabízelo se ještě jiné, podle mého názoru juristicky čistší řešení: Trestní řád v předsoudním stadiu řízení nevyžaduje zvláštní postup a rozhodnutí o tom, zda určitá osoba se uznává za poškozeného, či nikoliv. Přijetí úpravy, podle které by příslušný orgán činný v trestním řízení vydával rozhodnutí o tom, zda určitá osoba je, či není poškozeným, by problémy, na které poukazuje důvodová zpráva, patrně odstranilo. Výhodu navrhovaného řešení spatřuji v tom, že rozhodnutí o tom, zda určitá osoba je, či není poškozeným, by probíhalo ve stanoveném procesním rámci a nebylo by, jako je tomu v platné právní úpravě, závislé na neformálním, a tedy i nepřezkoumatelném postupu a rozhodnutí.
Druhé zúžení pojmu poškozeného se týká pouze institutu narovnání. Pro účely narovnání nepřísluší práva poškozeného tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody. Nové ustanovení § 310a tak vylučuje právního nástupce poškozeného (například dědice poškozeného nebo pojišťovnu, která nahradila škodu způsobenou trestným činem) z možnosti vykonávat práva poškozeného v řízení o narovnání. Také tato změna vychází z potřeb aplikační praxe.
Trestní řád přiznává poškozenému v trestním řízení postavení strany (§ 12 odst. 6). To umožňuje poškozenému aktivně se účastnit trestního řízení a napomáhat svými návrhy a zásahy ke správnému zjištění skutkového stavu a správnému rozhodnutí.
Rozsah práv poškozeného je v trestním řádu relativně značný, přesto však lze uvažovat o dalších zlepšeních.1)
1. Okruh procesních práv poškozeného se novelou rozšířil, a to v několika směrech. Poškozeného je třeba písemně poučit o tom, že po marném uplynutí lhůty k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním (§ 163), nelze souhlas s trestním stíháním dát (§ 163a odst. 2). Poškozeného je dále třeba nově poučit o jeho právech a o podstatě institutu narovnání (§ 310 odst. 2).
K uplatnění práv poškozeného může nyní přispět i činnost probační a mediační služby vykonávaná probačními úředníky. Nově se stanoví, že k objasnění příčin trestného činu a k narovnání sporu mezi obviněným a poškozeným napomáhá ve stadiu řízení před soudem probační a mediační služba vykonávaná probačními úředníky. Dovoluje-li to povaha věci a osoba obviněného, vytváří probační a mediační služba předpoklady pro rozhodování soudu mimo hlavní líčení a pro projednání věci v některém ze zvláštních druhů řízení (§ 184 odst. 2, 3). Práva poškozeného směřující k náhradě škody způsobené trestným činem mohou být ve zvláštních druzích řízení (podmíněné zastavení trestního stíhání nebo narovnání) uspokojivě uplatněna.
2. Nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 77/2001 Sb. bylo s účinností od 23. 2. 2001 zrušeno ustanovení § 44 odst. 2 do té doby omezující účast poškozeného v řízení před krajským soudem jednajícím jako soud prvého stupně. Toto ustanovení mělo zjevně diskriminační charakter a bylo již dříve předmětem kritiky.2)
Ustanovení § 44 odst. 2 ve znění před zrušením nálezem Ústavního soudu umožňovalo soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu jako soudu prvého stupně rozhodnout o účasti poškozeného „podle povahy projednávané věci“. Jednalo se o výjimku z obecné úpravy, podle které ten, kdo je ve smyslu § 43 odst. 1 poškozeným, může vystupovat bez omezení v řízení před okresním soudem. Z toho vyplývalo, že poškozený před okresním soudem se mohl účastnit bez omezení, v řízení před krajským soudem jednajícím jako soud prvého stupně se mohl poškozený účastnit řízení a uplatňovat svá práva jen tehdy, pokud krajský soud o účasti poškozeného kladně rozhodl. Tato procesní nevyváženost nutila k úvaze, zda citované ustanovení dostatečně respektovalo poškozeného jako stranu trestního řízení a také zda odpovídalo účelu a smyslu adhezního řízení.
Ústavní soud odůvodnil zrušení citovaného ustanovení trestního řádu tím, že toto ustanovení vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krajským soudem, že neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu, jeho určitosti a srozumitelnosti a také tím, že příslušné rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Proto citované ustanovení označil za protiústavní, neboť porušuje právo poškozeného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Blíže nespecifikovanou možností vyloučení účasti poškozeného v řízení byl také podle mínění Ústavního soudu porušován ústavní princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Novelou z roku 2001 zákonodárce zakotvil nové znění ustanovení § 44 odst. 2: Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. Jestliže by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více než šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Zákonodárce se novým ustanovením snaží nalézt kompromis mezi potřebami trestního řízení (v jednotlivých kauzách může být poškozena trestným činem řada osob, třeba stovky či tisíce, a i za této situace musí orgán činný v trestním řízení respektovat procesní práva všech poškozených, což pochopitelně řízení prodlužuje a komplikuje) a oprávněným zájmem poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem.
Nové ustanovení však umožní účelové vyloučení poškozeného z trestního řízení, neboť si jen stěží lze představit, že by větší počet poškozených splnil náročné podmínky § 44 odst. 2 pro zastupování společnými zmocněnci; například za situace, kdy poškození jsou z různých míst, museli by se kontaktovat navzájem a dohodnout se na společných zmocněncích. Také termín „mimořádně vysoký počet poškozených“ je krajně neurčitý.
3. Převažující praxe při doručování písemností nalezla svůj výraz v novém ustanovení o doručování písemností poškozenému (§ 45a): Veškeré písemnosti určené poškozenému se doručují na adresu, kterou poškozený uvede. Má-li zmocněnce, doručuje se pouze jemu; to neplatí, jestliže se poškozenému zasílá výzva, aby osobně něco vykonal.
V návaznosti na to ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) o obecných pravidlech při sepisování protokolu stanoví, že u poškozeného je třeba, aby protokol obsahoval adresu poškozeného pro účely doručování. Má-li poškozený zmocněnce, doručuje se písemnost pouze zmocněnci, nestanoví-li zákon jinak. Má-li však poškozený něco osobně vykonat, doručuje se písemnost jemu (novelizované znění § 62 odst. 2).
4. Procesní práva poškozeného se výrazně rozšiřují o možnost poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody, na bezplatné zastoupení (resp. zastoupení za sníženou odměnu), odůvodňují-li to majetkové poměry (§ 51a). Nárok na bezplatné zastoupení (resp. zastoupení za sníženou odměnu) je však omezen tím, že uvedené neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo „zřejmě nadbytečné“.
O bezplatném zastoupení nemajetného poškozeného rozhodne na návrh poškozeného předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce. Návrh podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojí své vyjádření.
Zmocněncem nemajetného poškozeného je advokát a náklady vzniklé s přibráním takového zmocněnce hradí stát.
Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže-li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného. Proti rozhodnutí o ustanovení zmocněnce je přípustná stížnost.
Na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného se užije přiměřeně ustanovení o rozhodování o nárocích ustanoveného obhájce (§ 151 odst. 6). Podobně, jako je tomu při rozhodování o nároku ustanoveného obhájce, je třeba návrh ustanoveného zmocněnce poškozeného uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy povinnost zastupování skončila, jinak zaniká.
Na nové ustanovení § 51a o zastoupení nemajetného poškozeného zmocněncem organicky navazuje i nová právní úprava, podle které nemajetný poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce, může žádat (podobně jako obviněný, který má nárok na bezplatnou obhajobu), aby předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce rozhodli, že stát ponese za určitých podmínek náklady na znalecký posudek, který si poškozený vyžádá. Žádosti poškozeného nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení (§ 151a).
Právo nemajetného poškozeného na kvalifikované zastoupení v trestním řízení na účet státu je analogické, „zrcadlové“ oprávnění nemajetného obviněného. Tím se procesní pozice poškozeného jako strany trestního řízení vyrovnává s procesním postavením (dosud výhodnějším) jiné strany trestního řízení - obviněného. Ke škodě věci je však oprávnění nemajetného poškozeného omezeno jen na ty poškozené, kteří uplatnili nárok na náhradu škody v trestním řízení. Vyloučeni jsou tedy ti, kteří takový nárok neuplatnili nebo nemohou uplatňovat. Aplikační praxe bude muset nalézt také rozumná kritéria pro výklad, kdy je takové zastoupení vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši „zřejmě nadbytečné“.
Ve spojitosti s náklady trestního řízení je žádoucí připomenout ještě novelizované ustanovení § 155 odst. 2, ve kterém se uvádí, že o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Novinkou oproti předchozí právní úpravě je okolnost, že poškozený musí nárok uplatnit (předchozí úprava stanovila rozhodování z úřední povinnosti) a že nárok nově podléhá prekluzi, není-li uplatněn do jednoho roku od právní moci rozsudku.
5. Institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného je průlom do zásady legality, resp. oficiality a byl zakotven do trestního řádu novelou v roce 1990. Prošel legislativním vývojem, který ovšem neodstranil dva z kardinálních nedostatků tohoto institutu, tj. nahodilý a nepromyšlený výběr trestných činů, u nichž je trestní stíhání možné jen se souhlasem poškozeného, a existenci příbuzenského poměru jako podmínku aplikace tohoto institutu.
Novela trestního řádu pozměnila institut trestního stíhání v několika směrech a vyjádřila jej namísto jednoho ustanovení ve dvou nových ustanoveních - § 163, § 163a.
Do výčtu taxativně uvedených trestných činů, u kterých se uplatní institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, byly doplněny čtyři trestné činy: omezování osobní svobody podle § 231 odst. 2 tr. zák. (původně byl uveden pouze trestný čin podle § 231 odst. 1 tr. zák.), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 tr. zák. (původně jen trestný čin podle § 238 odst. 1 tr. zák.), neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 249a tr. zák. (před novelou omezeno jen na stejnojmenný trestný čin podle § 249a odst. 1 tr. zák.) a trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 2 tr. zák. (dosud byla ve výčtu uvedena jen základní skutková podstata podle § 241 odst. 1 tr. zák.).
Rozšířily se podmínky, za nichž se institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním neuplatní. Jsou uvedeny v ustanovení § 163a:
Jestliže se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163, tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dní. Po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je třeba poškozeného písemně poučit (§ 163a odst. 2).
Nahodilý výběr trestných činů, u nichž se uplatní trestní stíhání se souhlasem poškozeného, i existence příbuzenského poměru jako podmínka aplikace tohoto institutu zůstávají i nadále nezměněny a jsou výzvou pro budoucí zákonodárce.
6. Možnost poškozeného podávat opravné prostředky, která se dosud v podstatě omezovala na právo podat stížnost proti odložení věci, právo podat odvolání proti rozsudku ohledně výroku o náhradě škody a právo podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a proti rozhodnutí, jímž v přípravném řízení soud zamítl návrh státního zástupce na schválení narovnání, se novelou významně rozšiřuje. Poškozený může nově také podat stížnost proti konečným rozhodnutím v přípravném řízení, tj. proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu (§ 171 odst. 2) a proti usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 3). Jako nelogická se jeví úprava, která nedala poškozenému možnost podat stížnost i proti usnesení o přerušení trestního stíhání, kde zůstává povinnost poškozeného o přerušení trestního stíhání pouze vyrozumět (§ 173 odst. 3).
Poškozenému přiznala novela dále právo podat stížnost proti usnesení o schválení narovnání v předběžném projednání obžaloby (§ 188 odst. 3), v hlavním líčení (§ 223a odst. 2) i mimo hlavní líčení (§ 231 odst. 2), které dosud poškozený neměl. Poškozený ani po poslední novelizaci trestního řádu však není oprávněn podat odvolání také proti výroku rozsudku o vině a o trestu. Nemůže i nadále podat odpor proti trestnímu příkazu, i kdyby trestní příkaz obsahoval výrok o náhradě škody. Bylo by žádoucí, kdyby alespoň k některým z uvedených podnětů přihlédl zákonodárce při budoucí rekodifikaci.
7. Trestní řád přiznává poškozenému relativně široká procesní práva, ale nestanoví povinnost, aby poškozený skutečně svá práva vykonával. Poškozený může od výkonu svých oprávnění upustit a nelze ho k nim jakkoli nutit. Povahu praktické změny má proto nové ustanovení § 43 odst. 4, podle kterého se poškozený může výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, která trestní řád poškozenému přiznává.
8. Ve vztahu k poškozenému mají pochopitelně význam i jiné změny, které upravují procesní postavení stran v trestním řízení, ať již tak, že oprávnění stran rozšiřují (například poškozený může těžit z nyní výslovně v zákoně deklarované zásady, že každá ze stran trestního řízení může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout - § 89 odst. 2, zjednodušuje se režim posuzování a nakládání se znaleckým posudkem opatřeným stranou, tedy případně i poškozeným - § 110a), anebo tak, že stranám stanoví nové povinnosti, které dosud neměly (například povinnost odůvodnit podané odvolání). Poškozeného se pochopitelně dotýkají i ustanovení, která poskytují ochranu ohroženým svědkům, kterými mohou být pochopitelně i poškození, a některá další ustanovení.
1. Zcela nově je koncipováno ustanovení § 228 o povinnosti soudu rozhodnout o náhradě škody: Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým jinému způsobil majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena (§ 228 odst. 1).
Shora uvedená formulace zavádí povinnost soudu rozhodnout o náhradě škody, jsou-li splněny stanovené podmínky. Nová právní úprava stanovící povinnost soudu rozhodnout o náhradě škody, jsou-li pro takové rozhodnutí splněny podmínky, kodifikovala zásady, které byly již dříve vyjádřeny v judikatuře. Tak v rozhodnutí č. 34/1963 Sb. rozh. tr. byla vyslovena zásada, že pokud poškozený řádně uplatnil nárok na náhradu škody, je soud povinen, jsou-li pro to dostatečné podklady, současně s výrokem o vině rozhodnout o povinnosti odsouzeného k náhradě škody, kterou poškozenému způsobil, a ne odkazovat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Ještě pregnantněji hovoří rozhodnutí publikované pod č. 32 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 3/82: Trestní soud rozhodující o náhradě škody v adhezním řízení nesmí zbytečně odkazovat poškozeného s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení či na řízení před jiným příslušným orgánem, může-li o nároku rozhodnout. Rozsah uplatněných nároků na náhradu škody způsobené trestným činem ani zavinění poškozeného nejsou, říká citované rozhodnutí, důvodem pro odkázání poškozeného na občanskoprávní či jiné řízení. Přijatá právní úprava správně spojuje náhradu škody, resp. výrok o náhradě škody s výrokem o vině - „soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným“ (§ 228 odst. 1 věta za středníkem). Tím více však překvapuje, že nová právní úprava nedala poškozenému možnost podávat odvolání také proti výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, resp. nedala poškozenému možnost podávat odpor proti trestnímu příkazu.
Podobně jako je tomu v občanském soudním řádu, nově se zavádí možnost vyjádřit výrok o náhradě škody v cizí měně. Dosud bylo možné v trestním řízení vyjádřit výrok o náhradě škody výlučně v české měně (srov. č. 28/2000 Sb. rozh. tr.). Podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody v cizí měně jsou následující:
2. Rozšiřuje se možnost rozhodnout v trestním řízení o schválení narovnání. Tato změna se pochopitelně dotýká i poškozeného, jehož souhlas zůstává jednou z podmínek aplikace tohoto druhu odklonu.
Rozhodnout o schválení narovnání podle stávající právní úpravy mohl pouze soud, který tak v přípravném řízení činil na návrh státního zástupce. Nově se zavádí možnost, aby o schválení narovnání mohl rozhodnout také státní zástupce v přípravném řízení (změna ustanovení § 309).
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely trestního řádu si od přijaté změny slibuje urychlené vyřízení vhodných trestních věcí a částečné snížení rozhodnutí soudů prvního stupně. Vzhledem k nízkým počtům rozhodnutí o schválení rozhodnutí (což má důvody, jejichž rozbor přesahuje účel tohoto příspěvku) vyvstává otázka, zda vývoj aplikační praxe přinese očekávání vkládaná do nové úpravy.
Ve spojitosti s novelou trestního řádu zákonodárce novelizoval také zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Obětem trestné činnosti stát poskytuje peněžitou pomoc v rozsahu, který se rovná části vzniklé újmy. Novela stanoví, že pomoc se na žádost obětem poskytne:
Jestliže o náhradě škody bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení pomoci v rozsahu, v jakém o škodě již bylo rozhodnuto.
Horní hranice peněžité pomoci dosud stanovená na třicetinásobek nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády pro účely trestního zákona, tj. nejvýše 60 000 Kč, se zvyšuje. Podle § 7 odst. 4 cit. zák. pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 150 000 Kč. Zvýšení horní hranice peněžité pomoci obětem trestné činnosti tak alespoň částečně odpovídá úměrnosti následků, které byly oběti způsobeny.
Je škoda, že zákonodárce se nepokusil v citovaném zákoně odstranit i známý legislativní lapsus uvedený v ustanovení § 2 odst. 4 cit. zák. V citovaném ustanovení se říká: „Za trestný čin se pro účely poskytnutí pomoci podle tohoto zákona považuje jednání, které má znaky trestného činu nebo jeho pokusu podle zvláštní části trestního zákona.“ Takto formulovaná definice porušuje jedno ze základních pravidel definování („za trestný čin se považuje...jednání, které má znaky trestného činu“).
Článek popisuje změny, které přinesla novela trestního řádu účinná od 1. 1. 2001 v postavení poškozeného a při rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem. Zvláštní pozornost věnuje institutu souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Jde o významnou výjimku ze zásady legality jinak ovládající české trestní řízení. Novela tento institut upravila tak, že rozšířila okruh trestných činů, u nichž je podmínkou trestního stíhání souhlas poškozeného, ale zároveň stanovila omezení v aplikaci tohoto institutu.
Významnou novinkou při rozhodování o náhradě škody v českém trestním řízení je, že výrok o náhradě škody může být za určitých okolností vyjádřen v cizí měně, což dosud nebylo možné.
The article describes changes brought by the amendment of the penal law valid as of 1 January 2001. These changes relate to the position of the harmed person in the process of deciding on the compensation of damage caused by an act of crime. Special attention is being paid to the question of agreement of the harmed person with a pursuit of the perpetrator. This is an important exception from the principle of legality which rules the rest of Czech penal procedures. The amendment adjusted the institute of approval with penal pursuit in the sense of extending the number of acts of crime, for which pursuit depends on an approval of the harmed person, but at the same time this amendment set limits to the application of this institute.
An important novelty in the process of deciding on the compensation of damage in the Czech penal procedure is the fact that a statement of compensation of damage can under certain circumstances be formulated in foreign currency, which was not possible previously.
Der Artikel beschreibt die Veränderungen, die die Novelle der Strafprozessordnung vom 1. 1. 2001 in der Stelle des Beschädigten und bei den Beschlüssen hinsichtlich des Schadenersatzes durch eine Straftat gebracht hat. Besondere Aufmerksamkeit widmet er dem Institut der Zustimmung des Beschädigten mit dem Strafverfahren. Das ist eine bedeutende Ausnahme aus dem Prinzip der Legalität, die sonst das tschechische Strafverfahren beherrscht. Die Novelle regelt diese Institution so, dass sie den Umkreis der Straftaten, bei denen die Zustimmung des Beschädigten zur Strafverfolgung bedingt ist, erweitert, zur gleichen Zeit stellt sie aber die Einschränkung in Applikation dieses Instituts fest.
Eine bedeutsame Neuigkeit in dem tschechischen Strafverfahren in dieser Hinsicht ist, dass der Ausspruch über den Schadenersatz unter bestimmten Umständen auch in einer fremden Währung ausgedrückt werden kann, was bisher unmöglich war.
1) Srov. např. Jelínek, J.: Poškozený v českém trestním řízení. Praha, Karolinum, 1998, zejm. s. 161 - 179, kde jsou v sumarizované podobě některé náměty de lege ferenda uvedeny.
2) Např. Jelínek, J.: Op. cit. s. 75 - 89.