Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV4/2002 |
Je tomu již více než deset let, kdy byl u nás znovu po třiceti letech zaveden tzv. rauschdelikt, neboli trestný čin opilství (§ 201a trestního zákona - dále jen TZ). Jde o úpravu závažného společenského problému trestání nepříčetných osob, které si svoji nepříčetnost přivodily zaviněně. V této podobě ji socialistické zákonodárství přes žádosti velké části teorie odmítalo a řešilo zaviněnou nepříčetnost plnou odpovědností takových osob. Problematika trestní odpovědnosti těchto osob je velmi složitá a vyvolává v teorii neustálé diskuse. Ačkoliv se nejedná o problém, který by byl v praxi příliš častý (přibližně 100 lidí je ročně v ČR odsouzeno pro trestný čin opilství, což činí pouhá necelá dvě promile z celkového počtu odsouzených osob), jde o otázku zásadní z hlediska koncepce trestního práva, zejména ve vztahu k principu odpovědnosti za zavinění. V době, kdy trestní právo očekává svou rekodifikaci, bychom měli kriticky zhodnotit, co nám opětovné zavedení a deset let existence jistě ne bezproblémové skutkové podstaty trestného činu opilství přineslo, navrhnout korekturu současného znění a případně nastínit, jaké jiné možnosti úpravy této problematiky ještě existují.
Při řešení trestní odpovědnosti za čin spáchaný v nepříčetnosti vyvolané návykovými látkami se nabízejí dvě základní varianty - plná trestní odpovědnost (k zaviněnému uvedení se do stavu nepříčetnosti se nepřihlíží) a neodpovědnost za trestný čin (pachatel je nepříčetný, proto nemůže zaviněně jednat1). Mezi těmito mantinely se zákonodárce nutně musí pohybovat. Řešením, které se nachází na půli cesty, je koncepce tzv. rauschdeliktu (náš § 201a TZ).
Trestný čin opilství byl do trestního zákona znovu zaveden novelou trestního zákona č. 557/1991 Sb. Do této velmi rozsáhlé novely byl nový § 201a přidán až během projednávání v tehdejším Federálním shromáždění ČSFR, ve vládním návrhu novely nebyl obsažen. Po třiceti letech se tak vrátil institut, který čerpá ze vzoru § 186 trestního zákona z roku 1950. Původní znění § 201a bylo jednou novelizováno z. č. 290/1993 Sb. (účinným od 1. 1. 1994) - v druhém odstavci byla doplněna kulpózní actio libera in causa.2)
Diskusi vyvolal od počátku již samotný název tohoto trestného činu, který je značně zavádějící a neodpovídá jeho skutkové podstatě. Opilství bývá vyvoláno alkoholem, skutková podstata tohoto trestného činu se však vztahuje na pachatele, který si přivodil stav nepříčetnosti vlivem i jiných látek než alkoholu.3) Proto by bylo vhodnější najít přiléhavější termín pro tento trestný čin. Navrhovány byly názvy - „Porušení chráněného zájmu v nepříčetnosti pod vlivem návykové látky“,4) nebo různé překlady německých pojmů „Rauschdelikt“ či „Vollrausch“ (plné opojení). Z nabízených variant bych považoval za nejvhodnější pojem „opojení“, a to ve spojení s názvem pro návykové látky, které bych nazýval „opojné látky“.
Objektem je primárně občanské soužití v nejširším smyslu, čemuž svědčí i zařazení tohoto trestného činu do hlavy páté zvláštní části trestního zákona. Sekundárním objektem je konkrétní zájem, který byl porušen nebo ohrožen kvazideliktem.
Jednání spočívá v přivedení se do stavu nepříčetnosti5) požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak. Nestačí pouhé přivedení se do stavu zmenšené příčetnosti (R 22/93). Pokud by však nastaly pochybnosti, zda tu byl stav zmenšené příčetnosti nebo nepříčetnosti, je třeba uplatnit zásadu in dubio pro reo. Neprokážeme-li tedy, že pachatel byl alespoň zmenšeně příčetný, musíme použít § 201a jako ustanovení pro pachatele výhodnější.6)
Náš trestní zákon pro látky významně ovlivňující psychiku člověka používá pojem „návykové látky“. Tento pojem je definován v § 89 odst. 10. Definice byla zavedena novelou trestního zákona zákonem č. 175/1990 Sb. Od počátku existence vyvolávalo toto ustanovení několik otázek. Sporný je především samotný název,7) protože tyto tzv. „návykové látky“ návyk vyvolávat nemusí, ten není pojmovým znakem uvedeným dále v definici. Navíc je název značně neurčitý a je užíván ve více zákonech v různém smyslu.8) Proto by zřejmě byl vhodnější jiný termín - např. „opojné látky“. Rozhodující, zda se bude nebo nebude jednat o „návykovou látku“, je naplnění zákonných znaků: látka musí být způsobilá člověku nepříznivě ovlivnit (alternative) psychiku, ovládací schopnosti, rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Demonstrativně pak zákon uvádí alkohol, omamné látky, psychotropní látky (u nich se ony vlastnosti presumují). Jedná se tedy o velmi širokou definici, která zahrnuje celou řadu látek.
Jednání pachatele spočívá v přivedení se do stavu nepříčetnosti:
a) požitím návykové látky - jde o příjem návykové látky ústy neboli orálně (např. alkohol, extáze,9) LSD). Tento termín je zavedený a nevyvolává zvláštní obtíže. Patřit sem ale může i polykání (požívání) šťáv při žvýkání např. listů koky.
b) aplikací návykové látky - proti § 186 trestního zákona z r. 1950 jde o nový pojem, který má zahrnovat jakýkoliv jiný způsob příjmu návykové látky. Konkrétně půjde zejména o čichání (u těkavých látek - např. toluen), injekční podávání (např. pervitin, morfin), šňupání (např. kokain), kouření (např. marihuana, hašiš), působení přes pokožku (např. formou obkladu nebo koupele), pomocí análních čípků atd.
c) „nebo jinak“ - tento pojem vyvolává nejvíce rozporů a diskusí. Při širokém vymezení pojmu návyková látka (srov. § 89 odst. 10 tr. zák.) a dosahu dikce „požitím nebo aplikací“ vznikají pochybnosti o významu formulace „nebo jinak“ v § 201a tr. zák. Zákonodárce byl při formulaci skutkové podstaty trestného činu podle § 201a tr. zák. zřejmě inspirován ustanovením § 186 tr. zák. z roku 1950. Vyjádření „nebo jinak“ užité v § 186 tr. zák. z roku 1950 však mohlo zahrnovat i požití nebo jinou aplikaci jiné látky než alkoholického nápoje, které mohou mít stejné účinky jako požití alkoholického nápoje. Podle současného právního stavu je toto však kryto vymezením pojmu návyková látka v ustanovení § 89 odst. 10 tr. zák.10) Otázkou je, zda zákonodárce pochybil, nebo zda měl na mysli i jiné přivedení se do stavu nepříčetnosti než aplikací návykové látky. Proběhla diskuse v odborném tisku, přičemž byly zmíněny více či méně vykonstruované případy jiného zaviněného (tedy alespoň z nedbalosti) přivedení se do stavu nepříčetnosti. Uvádím dále některé z nich:
Musí se ale vždy jednat o nepříčetnost zaviněnou, tedy zaviněnou přinejmenším z nevědomé nedbalosti (pachatel vědět měl a mohl14).
Následkem rozumíme jednáním způsobené porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Vzhledem k zvláštní povaze trestného činu opilství je v teorii sporné, o jaký následek, a tedy i jaký trestný čin zde jde.
Většinovým názorem je, že jde o abstraktní ohrožovací trestný čin.15) Jako důvod se uvádí, že „ohrožení záleží v samém uvedení se do nepříčetnosti“ a „z důvodu ekonomie trestní represe je však trestní odpovědnost omezena na případy, kdy pachatel v tomto stavu provede jednání, které má jinak znaky trestného činu“.16) Kvazidelikt je pak pouhou objektivní podmínkou. Vychází se z toho, že primárním objektem je občanské soužití, neboli ochrana celé společnosti před nebezpečím, které podle zkušeností „opojení“ jedinci vyvolávají.17) Právní statek porušený kvazideliktem je chráněn pouze sekundárně. Navíc kvazidelikt ani není kryt zaviněním a cílem ani není preventivní působení na potenciálního pachatele, aby nepáchal trestnou činnost v nepříčetnosti zaviněně vyvolané návykovými látkami nebo jinak,18) ale aby se do takového stavu vůbec nepřivedl, protože by přinejmenším měl a mohl vědět, že v takovém stavu může spáchat protiprávní, jinak trestný čin. Dalším uváděným důvodem v německé literatuře bývá, že se jedná o abstraktní ohrožovací delikt, neboť zákonodárce nepřihlédl k tomu, že by toto rozšíření trestní odpovědnosti mělo být upraveno v obecné části trestního zákona, kam věcně patří.
Menšinovým názorem je, že jde o konkrétní ohrožovací trestný čin. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že pachatelovo zavinění se vztahuje i na to, že vyvolá určité „konkrétní“ nebezpečí, tedy že nebezpečí v daném případě (in concreto) skutečně vznikne. Nestačí abstraktní nebezpečí, že u nepříčetných osob pod vlivem návykových látek je pravděpodobnost spáchání protiprávního činu vyšší než u osob příčetných. Stát také nemůže trestat pouhé přivedení se do stavu nepříčetnosti. Ohrožení se vztahuje tak k předvídatelnosti určitého konkrétního kvazideliktu. Pachatel tedy musí (nebo má a může) vědět o své specifické nebezpečnosti, pokud se přivede do stavu nepříčetnosti. Tato vědomost se nemá vztahovat na konkrétní trestný čin, ale na určitý druh trestné činnosti i na neoprávněnost takového jednání.19) V takovém případě však nebudou zřetelné hranice mezi rauschdeliktem a actionis liberae in causa. Ojediněle se vyskytl i názor, že nejde o trestný čin ohrožovací.20)
Pokud bychom však nepočítali kvazidelikt jako pouhou objektivní podmínku trestného činu opilství a přihlédli k tomu, že ač sekundárním, ale přece jen objektem tohoto trestného činu je i konkrétní zájem, který byl porušen nebo ohrožen kvazideliktem (o čemž celkem není v teorii pochyb), budeme muset podle toho formulovat i následek. Tím může být jak ohrožení, tak i porucha. Bude záležet na tom, který trestný čin bude kvazideliktem. Bude-li jím tedy vražda, pak následkem bude porucha, protože zaviněně nepříčetný porušil zájem společnosti na ochraně lidského života (způsobil smrt). Naopak, bude-li jím obecné ohrožení podle § 179 odst. 1 TZ, následkem bude ohrožení jako reálné nebezpečí vzniku poruchy, protože společnost má zájem na tom, aby lidé nebyli vydáváni v nebezpečí smrti nebo těžké újmy, anebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Pokud se tím budeme řídit, nemůžeme jednoznačně říci, že opilství je trestným činem poruchovým nebo ohrožovacím. Jednou bude následkem porucha, jindy ohrožení. Problém však zůstává, protože tento následek není kryt zaviněním (viz dále). Pokud by kryt byl, jednalo by se o actionis liberae in causa. Takže jediným následkem, který je kryt zaviněním, i nadále zůstává pouze primární občanské soužití.
Vzhledem k výše řečenému bychom tedy zřejmě měli zůstat u většinového názoru, že jde o abstraktní ohrožovací delikt. Je však vidět, že ani jeden z uvedených názorů není bez chyb či nedostatků. Jescheck k tomu poznamenává, že vždy půjde o „volbu mezi zly“.21)
Pachatel může být trestný jen tehdy, pokud svým jednáním způsobí následek, a takový vývoj příčinné souvislosti je kryt zaviněním alespoň v hrubých rysech. Jednáním je zaviněné uvedení se do stavu nepříčetnosti a následkem pak ohrožení občanského soužití a sekundárně porušení nebo ohrožení konkrétního zájmu dotčeného kvazideliktem (ovšem se všemi výtkami výše řečenými).
Pachatelem trestného činu opilství může být sice kdokoliv, tedy každý, kdo splňuje obecné znaky trestného činu (věk a příčetnost), avšak trestný čin opilství je teorií řazen mezi tzv. vlastnoruční delikty (vedle §§ 175, 207, 208, 210, 245 TZ), nikoli mezi obecné.22) „Vlastnoruční trestné činy tvoří třetí člen v trojici trestných činů rozlišovaných podle subjektu: obecné (pachatelem je kdokoliv), zvláštní (s omezeným okruhem subjektů, např. vojenské) a vlastnoruční.“23)
Při vlastnoručním deliktu musí pachatel bezprostředně naplnit skutkovou podstatu, provedení činu třetím nestačí.24) Pachatelem takového trestného činu tedy může být jen taková osoba, která ho provede sama bezprostředně svým osobním jednáním, proto ho také nazýváme vlastnoruční (ač nemusí být nutně spáchán rukou). Jescheck25) uvádí, že skutková podstata takových deliktů předpokládá akt, který musí být vykonán „tělesně“ nebo přinejmenším „osobně“. U trestného činu opilství, který se svou povahou vymyká obvyklému třídění trestných činů, musíme navíc vždy rozlišovat dvě jednání - uvedení se do stavu nepříčetnosti a jednání ve stavu nepříčetnosti (spáchání kvazideliktu).
Subjektivní stránka trestného činu opilství činí často v teorii i praxi potíže. Jde totiž o zcela specifický trestný čin, který v trestním zákoně nemá obdoby. Také bývá mnohými kritizován, zejména proto, že zcela neodpovídá zásadě zavinění. Nadále, jakkoli je toto řešení problematické, zůstaneme u většinového názoru, tedy že kvazidelikt je pouhou objektivní podmínkou trestnosti, na kterou se zavinění nevztahuje. Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele se zkoumá pouze ve vztahu ke stavu nepříčetnosti, tedy k následku - ohrožení občanského soužití a ve vztahu k jednání, kterým se do tohoto stavu přivedl, včetně příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a následkem. Nevyžaduje se však zavinění ve vztahu ke kvazideliktu. Pokud by se zavinění vztahovalo i na kvazidelikt, jednalo by se již o některou z actionis liberae in causa.
Opilství může být spácháno jak úmyslně, tak i z nedbalosti („byť i z nedbalosti“ v § 201a, společně s § 3 odst. 3 TZ). Zavinění se vztahuje pouze na uvedení se do stavu nepříčetnosti. Pokud by pachatel měl v úmyslu se pouze „opít“ a nikoli se přivést do stavu nepříčetnost, mohl by být stav nepříčetnosti vyvolán nejvýše z nedbalosti. V každém případě je třeba zkoumat, jaké měl pachatel pohnutky ještě před uvedením se do stavu nepříčetnosti.
Všeobecná znalost nebezpečnosti „opojení“ návykovými látkami pro okolí je minimálním požadavkem zásady zavinění.
Jak již bylo řečeno, nejčastější názor v teorii je, že kvazidelikt je pouhou objektivní podmínkou trestnosti, na kterou se nevztahuje zavinění. Tato podmínka je zde proto, aby omezila trestní represi zaviněně nepříčetných pachatelů pouze na takové ohrožení občanského soužití, které zároveň naplní znaky (ne všechny - viz dále) „jiného“ trestného činu.
Zákon mluví o „jednání, které má jinak znaky trestného činu“. Nemá tedy všechny znaky trestného činu. Chybět bude zejména příčetnost jako znak obecný a zavinění jako znak typový. Kvazideliktem pak může být v zásadě jakýkoliv trestný čin, případně jeho vývojová stadia nebo účastenství (§ 89 odst. 1). Kvazideliktem tedy nemůže být jiný protiprávní čin (např. přestupek, disciplinární delikt). Některé trestné činy však kvazideliktem být nemohou.
K trestní odpovědnosti se vyžaduje naplnit znaky obecné (věk a příčetnost), avšak u kvazideliktu je příčetnost vyloučena, zůstává pak pouze věk. Pak je samozřejmě třeba, aby i jednání nepříčetného pachatele, má-li být kvazideliktem, splnilo materiální podmínku nebezpečnosti činu pro společnost.
Objektem bude konkrétní zájem ohrožený nebo porušený kvazideliktem. Porušení nebo ohrožení tohoto objektu bude pak následkem.
„Chování pachatele ve stavu nepříčetnosti musí mít povahu lidského jednání, tj. musí jít o vůlí řízený pohyb nebo zdržení se pohybu.“26) O vůli stricto sensu však nepůjde, pokud bude pachatel nepříčetný pro neschopnost ovládat své jednání. I zde je ale třeba rozlišovat řízený (cílený) pohyb a pohyb vyvolaný vis maior (např. vypadnutí z okna). Jednáním může být i opomenutí (§ 89 odst. 2 TZ). Mezi jednáním a následkem musí i zde být příčinný vztah.
O subjektivní stránku ve vlastním slova smyslu zde nepůjde. Chybí zde příčetnost, tedy způsobilost k zavinění, resp. předpoklad zavinění. Přesto je třeba subjektivní stránku zjišťovat, a to zejména z vnějších projevů pachatele. Musíme totiž rozlišovat, zda by jinak šlo o úmyslný, nebo nedbalostní čin. Např. zda by šlo o ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 224 odst. 1, nebo o vraždu podle § 219 TZ („opojený“ myslivec se omylem opřel o spoušť, nebo na někoho mířil).
Sporné je v teorii, zda kvazideliktem může být trestný čin, jehož úmysl překračuje objektivní stránku. Solnař27) zde trestní odpovědnost vylučuje. Naproti tomu Dolenský28) zřejmě správně zmiňuje, že u loupeže29) nemůžeme na „kvaziúmysl“ klást přehnané nároky. Tento trestný čin tedy může být kvazideliktem, ačkoliv pachatelův úmysl je pouze zdánlivý. Budeme ho posuzovat podle vnějších projevů pachatele (např. zda po úderu sahal po peněžence). Podobně tomu bude i v jiných případech (např. § 153 odst. 1, § 154 odst. 1 písm. a), § 155 odst. 1 písm. a), § 156 odst. 1 písm. a) TZ - „v úmyslu působit na výkon...“).
Jak Solnař, tak Dolenský pak shodně uvádějí, že trestný čin, jehož znakem je pohnutka, nemůže být kvazideliktem. Vnitřní pohnutka k jednání (motiv) je vedle vnějšího stimulu k jednání (incentivy) zdrojem pro tzv. motivaci, neboli vnitřní duševní proces vzbuzující a udržující určité chování zaměřené na konkrétní cíl.30) V německé a naší dřívější (před r. 1950) nauce se rozlišuje (rozlišoval) úmysl (Vorsatz) a obmysl (Absicht), který je užším pojmem a kterým se rozumí vůle přivodit výsledek, jenž je konečným cílem činnosti pachatelovy (např. obmyslem není usmrtit otce, ale získat dědictví; smrt otce je pouhým prostředkem dosažení cíle). Můžeme tedy v podstatě (cum grano salis) postavit na roveň pojmy obmyslu a pohnutky (motivu31)). Němci uznávají, že kvazideliktem může být i trestný čin, jehož znakem je Absicht (obmysl), tento však musí být orgány zjištěn.32) Vyvstává pak otázka, nakolik je a má být odlišné pojetí naší pohnutky a úmyslu překračujícího objektivní stránku. Domnívám se, že bychom pachatele činu, jehož znakem je pohnutka, příliš privilegovali oproti pachateli činu, jehož znakem je úmysl překračující objektivní stránku, kdybychom prohlásili, že takový trestný čin kvazideliktem být nemůže. Tak např. není dle mého názoru velký rozdíl mezi pohnutkou v § 155 odst. 1 písm. b) („pro výkon pravomoci veřejného činitele“) a úmyslem překračujícím objektivní stránku v písm. a) („v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“). Nemůžeme tedy mezi těmito dvěma vnitřními psychickými stavy činit rozdíl a musíme buď uznat, že je možné ve stavu nepříčetnosti dosáhnout obou, nebo že jsou oba vyloučeny. Přikláním se k variantě první. Je však třeba jednotlivé konkrétní činy posuzovat podle všech hledisek a zkoumat, zda „subjektivní stránka“ zde byla naplněna do té míry, abychom takový čin mohli subsumovat pod nějaké ustanovení trestního zákona jako kvazidelikt.
Jednáním spáchaným v zaviněně vyvolané nepříčetnosti může být i pokus trestného činu. Příprava zřejmě nastane jen výjimečně, protože vyžaduje rozvinutější objektivní stránku (např. ve formě organizování nebo spolčení). Je ale dle mého názoru možná, a to zejména bude-li spočívat v opatřování prostředků nebo nástrojů k spáchání činu, nebo ve srocení. Záležet ovšem bude na tom, kam až sahal pachatelův „úmysl“.
Okolnosti vylučující protiprávnost jsou důležité i pro posouzení, zda jde o kvazidelikt, nebo o čin beztrestný. Budou se posuzovat podle obecných zásad, protože „co je beztrestné u příčetné osoby, musí být beztrestné i u osoby nepříčetné“.33) Podobně podle obecných zásad se budou posuzovat i důvody zániku trestnosti (např. upuštění od pokusu, třeba i po vystřízlivění).
Jaké trestné činy mohou být kvazideliktem? Ve většině případů se bude jednat o trestné činy násilné povahy (zejména ublížení na zdraví, vražda, znásilnění nebo loupež), ale i např. obecné ohrožení nebo výtržnictví. Některé „sofistikovanější“ trestné činy (např. některé trestné činy hospodářské) zřejmě nebudou moci být spáchány v nepříčetnosti. Budeme ale vždy muset zkoumat jednotlivé případy, dopředu vyjmout některou skutkovou podstatu nelze (kromě dále uvedených §§ 272c, 280 a 281 TZ).
Jediné trestné činy, které nemohou být kvazideliktem, jsou trestné činy vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272c odst. 1 TZ, vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 a 2 a linea 1 TZ ve formě úmyslné a podle § 281 TZ ve formě nedbalostní, a to vše pouze pokud půjde o zneužití návykové látky.34) Pokud někdo zneužije návykovou látku v úmyslu vyhnout se plnění služebního úkonu, jde o trestný čin podle § 280 odst. 1. Pokud by požíval (si aplikoval) takové látky bez tohoto úmyslu a přivedl by se do stavu nepříčetnosti, nemůže už v takovém stavu spáchat výše uvedený čin jako kvazidelikt, protože návykové látky zneužil ještě předtím, než „úmysl“ pojal. Kvazideliktem však může být účastenství na takovém trestném činu. Pokud se někdo z nedbalosti přivede vlivem návykové látky do stavu nepříčetnosti za bojové situace, může být trestán pouze podle § 281 TZ.
Kvazideliktem mohou být i takové trestné činy jako § 201 (např. pachatel se přivede vlivem návykové látky do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu začne vykonávat činnost podle písm. c), kterou má značně zautomatizovanou35), § 223, § 224 odst. 1, 2.
U vlastnoručních trestných činů nepřichází v úvahu spolupachatelství ani nepřímé pachatelství.
„Účastenství na vlastnoručním trestném činu sice je zásadně možné, ale u rauschdeliktu je to podle literatury velmi sporné; řekl bych spíše, že nemožné, ponecháme-li stranou případy skutkového omylu.“36) Organizátorství je vyloučeno z povahy věci. Pokud osoba A navede osobu B k jednání, jímž se přivede do stavu nepříčetnosti, aby pak spáchala konkrétní trestný čin, půjde o nepřímé pachatelství, pokud osoba B nevěděla o tom, že má v nepříčetnosti spáchat onen konkrétní čin, nebo o actio libera in causa dolosa, pokud o tom věděla. Pokud je však úmyslem osoby A pouze vyvolat v druhém rozhodnutí přivést se do stavu nepříčetnosti s tím, že v takovém stavu může osoba B něco protiprávního provést, pak zřejmě o návod k opilství nepůjde (§ 10 odst. 1 písm. b), § 201a TZ). Osoba A vzbudila v osobě B pouze rozhodnutí přivést se do stavu nepříčetnosti, ale již nemohla tušit, co osoba B v takovém stavu provede, ani její jednání jakkoli ovládat. Objektivní podmínka kvazideliktu se vztahuje jen na osobu B.37) Vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin opilství dle mého názoru z povahy věci nejde (budeme-li se držet toho, že jde o abstraktní ohrožovací delikt), protože kdyby pachatel věděl, jakého „kvazideliktu“ (nebo alespoň určitého druhu - např. násilného jednání, trestného činu spáchaného v dopravě atd.) se v nepříčetnosti dopustí, nešlo by již o kvazidelikt, ale o některou actio libera in causa.
Domnívám se však, že jinak je tomu u pomoci.38) „Pomocníkem na trestném činu je ten, kdo jinému úmyslně umožní nebo usnadní spáchání trestného činu“.39) K pomoci musí dojít před nebo při činu, pachatel však o pomoci nemusí vědět. V našem případě může jít jak o pomoc psychickou (povzbuzování k napití, neustálé připíjení atd.; jde o utvrzování v popíjení, ne o vyvolání rozhodnutí spáchat trestný čin), tak i o pomoc fyzickou (přinášení stále nových skleniček s lihovinou). Pomocník musí jednat úmyslně (postačí dolus eventualis) a mezi jednáním pomocníka a pachatele trestného činu opilství musí být příčinná souvislost. Postačí, pokud jednání pomocníka spáchání trestného činu usnadní, zřejmě by se však žádala významnější pomoc. Tak např. osoba A ví o násilnické povaze osoby B, ví, že se v nepříčetnosti dopustí výtržnosti, že bude ničit zařízení restaurace, že napadne obsluhu, kterou nemá v lásce atd., jako se to stalo už v několika předchozích případech. Povzbuzuje ho k pití a objednává mu je na vlastní účet. Osoba B pak v nepříčetnosti spáchá kvazidelikt, odpovídat bude za trestný čin opilství § 201a odst. 1 TZ a osoba A podle mého názoru za pomoc k tomuto činu - § 10 odst. 1 písm. c), § 201a odst. 1 TZ. Její pomoc směřuje k trestnému činu opilství, k vyvolání určitého abstraktního nebezpečí, tedy nebezpečné situace pro občanské soužití, nikoli ke konkrétnímu kvazideliktu. Platí i pro pomocníka: pokud by se nepříčetný ničeho nedopustil, nebudeme ho trestat, protože jeho trestní odpovědnost závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele podle zásady akcesority účastenství. Mohl by však být trestný za přípravu podle § 7 TZ. Ta je ovšem trestná jen u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 TZ), musí tedy jít o trestný čin uvedený v § 62 TZ (zde opilství uvedeno není) nebo o úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Požadavek minimální výše horní hranice trestní sazby trestný čin opilství splňuje. Pokud se pachatel přivede do stavu nepříčetnosti úmyslně, pak bude splněn i požadavek, aby šlo o trestný čin úmyslný (viz A. 4.). Formální znaky přípravy tak budou dle mého názoru naplněny,40) avšak je třeba zkoumat i materiální znak přípravy („Jednání pro společnost nebezpečné...“), zda jde o jednání natolik nebezpečné, aby mohlo být posouzeno jako příprava podle § 7 TZ. Konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost posuzujeme zejména podle povahy trestného činu, ke kterému příprava směřovala, z formy přípravného jednání, z blízkosti přípravy k trestnému činu dokonanému a ze závažnosti přípravy pro dokonání trestného činu. Z těchto důvodů bychom zřejmě většinou museli připustit, že tu nebude dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že se tedy nebude jednat o trestný čin. A priori to ovšem vyloučit nelze.
V úvahu přichází zejména nepřímé pachatelství. Takový případ nastane, pokud nepřímý pachatel využije nepříčetnost jiného a jeho prostřednictvím spáchá trestný čin (použije ho jako „živý nástroj“). Nastat může i situace, o které jsme se zmínili - osoba A navede osobu B, aby se opila (až do nepříčetnosti). To, že osoba A má s osobou B v plánu další trestnou činnost, nesmí však osoba B vědět (jinak by šlo o actio libera in causa dolosa). I zde půjde o nepřímé pachatelství. Nepřímý pachatel bude odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím nepříčetného spáchal. Avšak i zaviněně nepříčetný bude trestně odpovědný - za trestný čin opilství (§ 201a), kvazideliktem bude onen konkrétní čin, k němuž byl využit jako „živý nástroj“.
Spolupachatelství dle mého názoru není možné. Osoba zaviněně nepříčetná a odpovědná podle § 201a může spáchat ve stavu nepříčetnosti pouze kvazidelikt (vynecháme-li problematiku actionis liberae in causa), který není trestným činem, má pouze některé jeho znaky. Podle toho bude příčetná osoba, která se domnívá, že jedná ve spolupachatelství s osobou nepříčetnou, jediným pachatelem. Vliv nebude mít ani to, zda o nepříčetnosti druhé osoby věděla, či ne. Nepříčetná osoba pak bude odpovědná za trestný čin opilství.
Účastenství (organizátorství, návod i pomoc) na kvazideliktu je možné pouze tehdy, pokud účastník jednal ve skutkovém omylu - nevěděl, že se účastní na činu páchaném nepříčetnou osobou. Mohl by pak být trestně odpovědný pouze za přípravu podle § 7 odst. 1 TZ (tedy pouze za zvlášť závažný trestný čin - § 41 odst. 2 TZ). Pokud by však věděl o nepříčetnosti, nepůjde o účastenství, nýbrž o nepřímé pachatelství.
U trestného činu opilství konkurence ideální (souběh jednočinný) nepřichází v úvahu. Tento trestný čin je vázán na objektivní podmínku, kvazidelikt, který nemůže být v jednočinném souběhu s trestným činem opilství už jen proto, že se nejedná o trestný čin (má jen některé jeho znaky).
Pokud by se pachatel dopustil v rámci trvající nepříčetnosti několika útoků na zájmy chráněné trestním zákonem (např. znásilnil ženu, oloupil ji a pak ukradl automobil, se kterým havaroval a způsobil jinému smrt), půjde pouze o jeden skutek a jeden trestný čin opilství (R 5/1956, R16/1960).
Konkurence reálná (souběh vícečinný) je možná. Zajímavý příklad uvádí A. Dolenský.41)
Odlišně se posuzuje situace u kvazideliktů, jimiž je způsoben výsledek, který trvá i po skončení nepříčetnosti (např. pachatel, který jako nepříčetný ukradl věc, si ji ponechá). Pachatel je již dostatečně potrestán za trestný čin opilství, nebudeme ho trestat např. za zatajení věci. A to i přesto, že spáchání kvazideliktu je zřejmě pro společnost méně nebezpečné, než spáchání promyšleného úmyslného trestného činu.
Vzhledem k tomu, že do doby, kdy byl u nás opět zaveden „rauschdelikt“, platila u nás plná odpovědnost za trestný čin spáchaný pod vlivem návykové látky, zvolil zákonodárce trestní sazbu odnětí svobody s poměrně vysokou horní hranicí osmi let (zatímco v SRN 5 let, v Rakousku 3 roky, ve Švýcarsku 6 měsíců). Tato vysoká trestní sazba naznačuje, že je třeba při ukládání trestu přihlížet i k nezaviněnému kvazideliktu, zejména k významu chráněného zájmu, který byl kvazideliktem dotčen, k způsobu provedení kvazideliktu, k jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, zřejmě i k míře „zavinění“ a k osobě pachatele, jeho poměrům a možnostem jeho nápravy. Opět se tedy nebude důsledně dbát na zásadu odpovědnosti za zavinění a nebude se trestat pouhé přivedení se do stavu nepříčetnosti. Dolní hranice činí tři roky. Zásadně se tedy bude vyměřovat trest v tomto rozpětí.
Je třeba ovšem přihlédnout k větě za středníkem - pokud zákon stanoví za kvazidelikt trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším. Vyvstává otázka, který trest bude mírnější. Prvně budeme srovnávat horní hranici trestní sazby. Pokud bude stejná, porovnáme dolní hranici. Pokud bude i dolní hranice stejná, budeme trest ukládat podle toho ustanovení, u něhož trestní zákon (v části obecné i zvláštní) připouští vedle trestu odnětí svobody alespoň ještě jeden alternativní druh trestu jako trest samostatný. Jak se bude ale řešit případ, kdy trestní zákon stanoví sazbu u kvazideliktu s nižší dolní hranicí a vyšší horní hranicí (např. loupež 2 - 10 let)? V první řadě porovnáváme horní hranici, mírnější bude tedy trestní sazba 3 - 8 let u trestného činu opilství. Nic nemění na věci, že v konkrétním případě by mohl být uložen trest na samé dolní hranici, pokud by byl spáchán kvazidelikt příčetným pachatelem. To bychom museli řešit postupem podle § 40 odst. 1 TZ (R 11/98). Nepřípustná je tedy i kombinace trestních sazeb (horní hranice podle jednoho ustanovení, dolní podle druhého), musíme vždy srovnávat ustanovení celá, komplexně, nikoli jen hranice trestu odnětí svobody. Jinak se tresty budou ukládat podle obecných zásad.
Na trestný čin opilství se užijí i ustanovení o ochranných opatřeních. Zvlášť významnou roli bude hrát § 72 odst. 2 písm. b), kde zákon výslovně připouští možnost uložit pachateli trestného činu, který spáchal pod vlivem návykové látky, ochranné léčení. Je možné uložit i ochrannou výchovu, pokud bude pachatelem trestného činu opilství mladistvý. Zabrání věci může soud uložit podle § 73 odst. 1 podle všech písmen.
Zákon výslovně zdůrazňuje, že ustanovení § 12 a § 201a odst. 1 se neužije na případy v teorii známé jako actio libera in causa dolosa a actio libera in causa culposa. Trestný čin opilství je tedy subsidiární k oběma actiones liberae in causa, ty jsou zase v poměru speciality k § 201a i k § 12.
Toto ustanovení původně uvádělo pouze dolózní actio libera in causa, což bylo předmětem kritiky.42) Proto došlo zákonem č. 290/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 k doplnění kulpózní actio libera in causa. Ač se říkalo, že jde v teorii o známé zásady, které nemusí být v zákoně výslovně uvedeny, domnívám se, že současná úprava lépe odpovídá zásadě nullum crimen sine lege.
Věnovali jsme se problémům, které nám přineslo znovuzavedení skutkové podstaty trestného činu opilství, a některým nedostatkům současné úpravy, které můžeme shrnout takto:
Největší problém je ovšem samotná konstrukce trestného činu opilství a zařazení tohoto ustanovení o rozšíření trestní odpovědnosti do zvláštní části trestního zákona. V německé literatuře je právě toto velmi kritizováno, považuje se to za „přehmat zákonodárcův“. Myslím si, že by v budoucí úpravě mohly být nepříčetnost, respektive důvody vylučující příčetnost více napojeny na ustanovení o vině (vždyť jsou oba tyto instituty vystavěny na podobných složkách - vůle a vědění). Dále by zde měla být definována zmenšená příčetnost a pak též úprava nepříčetnosti zaviněně způsobené „opojnými“ látkami, kterou bych považoval za určité rozšíření trestní odpovědnosti na další osoby, tedy za výjimku z použitelnosti ustanovení o nepříčetnosti. Samozřejmě by zde byla i speciální pravidla sankcionování pachatelů těchto trestných činů (systematicky by přes odkaz mohla být zařazena do hlavy pojednávající o trestech), šlo by zejména o stanovení maximální horní hranice trestu odnětí svobody (navrhuji 5 let), výslovné umožnění uložení alternativních trestů, případně obligatorní uložení ochranného léčení atd. Zřejmě by také měla být formulována actionis liberae in causa.
Trestný čin opilství podle § 201a trestního zákona je svou povahou specifickým trestným činem, který v podstatě rozšiřuje podmínky trestní odpovědnosti. Do našeho trestního zákona byl opětovně zaveden novelou trestního zákona v roce 1991, která nahradila dosavadní plnou trestní odpovědnost zaviněně nepříčetných osob. Koncepce tzv. rauschdeliktu snad lépe odpovídá zásadě nullum crimen sine culpa, avšak ani toto řešení otázky trestní odpovědnosti nepříčetných osob, které si svou nepříčetnost přivodily zaviněně, není zcela bez chyb. Cílem článku je upozornit na některé nesrovnalosti naší současné legislativní úpravy a navrhnout přiléhavější řešení, zároveň též upozornit na některé „neodstranitelné“ nedostatky dané zvoleným koncepčním řešením. Před novou kodifikací trestního zákona by bylo vhodné rozvířit diskusi, zda má být i v příštím trestním zákoně zvoleno současné řešení, nebo zda nalezneme přijatelnou úpravu v rámci ustanovení o základech trestní odpovědnosti a navazujících ustanovení o ukládání trestů.
The criminal offence of intoxication according to article 201a of the criminal code is a specific offence in its nature, and one which basically extends the conditions of criminal accountability. It was re-introduced to our criminal code through an amendment from 1991, which replaced the previous full accountability of people responsible for their own momentary insanity. The conception of this offence may best correspond to the principle of nullum crimen sine culpa, but even this solution to the issue of legal accountability of persons who caused their own insanity is not quite faultless. The aim of this article is to point to some shortcomings of our present legislation and suggest a more fitful solution, while drawing attention to some „irremovable“ shortcomings caused by the chosen conception. The passing of a new bill should be preceded by a discussion of whether to use the present concept for the new regulation as well, or whether we can find an acceptable regulation within the set basis of legal accountability and related regulations on selecting punishment.
Die Straftat Trunksucht ist nach dem § 201a des Strafgesetzes für seinen Charakter eine spezifische Straftat, die im Grunde die Bedingungen der Strafverantwortung erweitert. Diese Straftat wurde wiederholt mit der Novelle des Strafgesetzes im Jahr 1991 eingeleitet, die die bisherige volle Strafverantwortung der verschuldet unzurechnungsfähigen Personen ersetzt hat. Die Konzeption des sogenannten Rauschdelikts entspricht vielleicht besser dem Prinzip nullum crimen sine culpa, aber auch diese Lösung der Frage der Strafverantwortung der unzurechnungsfähigen Personen, die sich ihre Unzurechnungsfähigkeit verschuldet zugezogen haben, ist nicht ganz ohne Fehler. Das Ziel des Artikels ist auf einige Differenzen in unserer jetzigen legislativen Regelung zugleich auch auf einige „unbehebbare“ Mängel der gewählten Konzeptionslösung aufmerksamzumachen und treffende Lösungen vorzuschlagen. Man sollte vor der neuen Kodifikation eine Diskusion aufrollen, ob auch in dem kommenden Gesetz die jetzige Lösung gewählt wird, oder ob man akzeptabele Regelung im Rahmen der Bestimmungen der Strafverantwortung und der angeknüpften Bestimmungen über Auferlegung der Strafen findet.
1)Více např. Novotný, O. - Dolenský, A. - Jelínek, J. - Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha, Codex, 1997, s. 102.
2)V původním znění byla pouze dolózní, což bylo kritizováno např. Dolenským, A. (Opilství, in: Bulletin advokácie, 1992, 6 - 7, s. 36 - 46 - dále jen Dolenský, A.: Opilství...). Správně bylo podotýkáno, že § 201a je k oběma actionis liberae in causa subsidiární, takže buď měly být zmíněny obě, nebo žádná (protože jejich uvedení je nadbytečné).
3)Navíc se uváděla zaměnitelnost s bývalým trestným činem opilství podle § 201 TZ před novelou z. č. 175/1990 Sb.
4)Teryngel, J.: Návrat k „Rauschdeliktu“. Justiční Revue, 1992, 3, s. 27.
5)Musí splňovat kritéria § 12 TZ.
6)§ 25 ani § 32 odst. 1 se na náš případ neužije, protože si pachatel stav zmenšené příčetnosti přivodil zaviněně. Nemůže tedy v žádném případě být výhodnější pro pachatele přiznání stavu zmenšené příčetnosti (naopak Dolenský, A.: Opilství... s. 38 - 39).
7)Např. Jelínek, J. - Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou, 16. vydání. Praha, Linde, 2001, s. 111.
8)Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů definuje též „návykové látky“ v § 2 písm. a (odchylně od TZ) jako „omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 tohoto zákona“, aniž by jakkoli zasáhl do definice v TZ. Dalším zákonem, který používá pojem návykové látky, je z. č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkolismem a jinými toxikomaniemi. Pokud zákonodárce definuje v § 1 odst. 3 „jiné návykové látky než alkohol“, má tím jistě na mysli, že návykovými látkami jsou právě tyto látky + alkohol. Podobně z. č. 200/1990 Sb. Dochází tím k používání stejného pojmu pro každý zákon s jiným obsahem. Paradoxní vztah nastává zejména mezi z. č. 167/1998 Sb. a TZ. Ačkoliv je odlišně definována návyková látka, výklad pojmů omamné a psychotropní látky (užívané oběma definicemi) se řídí podle příloh zmíněného z. č. 167/1998 Sb. i v trestním právu. Tak nepřehledná úprava pojmosloví jistě není nejšťastnější.
9)Extáze = methylendioxymethamfetamin (MDMA).
10)Viz 7) s. 205.
11)Císařová, D. - Vanduchová, M.: Nepříčetný pachatel. Příručka Ministerstva spravedlnosti, Praha, 1995, s. 45.
12)Císařová, D.: Několik úvah nad § 201a trestního zákon. In: Bulletin advokacie, 1992, 5, s. 18.
13)Viz 2) s. 38.
14)Zajímavý příklad nezaviněné nepříčetnosti vyvolané spolupůsobením alkoholu a obdrženého úderu od útočníka (přičemž následně došlo k usmrcení útočníka již nepříčetným pachatelem) uvádí Císařová, D. - Vanduchová, M.: Nepříčetný..., s. 46.
15)Tak v naší nauce např. Dolenský, A.: Opilství. s. 37; Novotný, O. - Dolenský, A. - Púry, F. - Rizman, S. - Teryngel, J. - Vokoun, R.: Trestní právo hmotné. II. Zvláštní část. Praha, 1997, Codex, 3. vydání, s. 122; v zahraničí např. Tröndle, H.: Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 48. Auflage, München, 1997, C. H. Beck, s. 1608; Otto, H.: Grundkurs Strafrecht - Die einzellnen Delikte. 3. Auflage, W. de Gruyter, Berlin, New York, 1991, s. 382.
16)Novotný, O. a kol.: Trestní..., II. Zvláštní... s. 122.
17)Tak např. Tröndle, H.: ..., s. 1608.
18)Toto by ostatně bylo nesmyslné, pokud víme, že pachatel má vymizelou složku ovládací, nebo rozpoznávací.
19)Srov. Schönke, A. - Schröder, H.: Strafgesetzbuch, Kommentar. 26. Auflage, München, 2001, C. H. Beck, s. 2457.
20)„Musí jít pochopitelně o nepříčetnost, kterou si pachatel zavinil. V této nepříčetnosti se pak musí dopustit trestného činu, protože nejde o trestný čin ohrožovací.“ Císařová, D.: Několik úvah nad § 201a..., s. 19. Ke škodě věci autorka svůj názor dále nerozvádí. Má snad na mysli, že jde o trestný čin poruchový?
21)Jescheck, H. H.: Festschrift für Karl Lackner zum 70. Geburtstag. De Gruyter, Berlin, 1987, s. 651.
22)Mezi obecné řadí § 201a Kuchta, J. - Kalvodová, V. - Zezulová, J.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Brno, 2001, Masarykova univerzita, s. 87.
23)Dolenský, A.: Opilství..., s. 40; srov. též Dolenský, A.: Vlastnoruční delikty, in: Všehrd, 1993, 2, s. 16 - 19; Novotný, O. a kol.: Trestní..., II. Zvláštní..., s. 122; jinak známější česká literatura tento pojem neuvádí; můžeme se tak s ním setkat především v literatuře německé (např. Maurach, Z. - Zipf, H.: Strafrecht - Allgemeiner Teil - Teilband 1, C. F. Müller, 7. Auflage, Heidelberg, 1987, s. 277, 284.
24)Mürbe, M.: Strafrecht, Allgemeiner Teil. Jurep - Vahlen, München, 1989, s. 17.
25)Jescheck, H. H.: Lehrbuch des Strafrechts, Allgemeiner Teil. Duncker & Humblot, Berlin, 1988, s. 240.
26) Viz 2), s. 39.
27)Solnař, V.: Základy trestní odpovědnosti. Praha, 1972, Academia, s. 190.
28)Viz 2), s. 40.
29)Zmiňuje též znásilnění. U tohoto trestného činu dle mého názoru problém nevzniká, není zde ani úmysl přesahující objektivní stránku.
30)Čírtková, L. - Červinka, F.: Forenzní psychologie. Praha, 1994, Support, s. 164.
31)Tak i např. Prušák, J.: Rakouské právo trestní. Díl všeobecný. Praha, 1912, Všehrd, s. 91: „Jen obmysl, nikoli úmysl, dává poznati pohnutku (motiv) činnosti...“.
32)Tröndle, H.: Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 48. Auflage, München, 1997, C. H. Beck, s. 1613.
33)Viz 2), s. 38.
34)Jiná jednání (např. poškození se na zdraví, předstírání nemoci, nebo podle § 280 odst. 2 a linea 2 odpírání konat vojenskou službu nebo vojenských povinností) však mohou být znakem skutkové podstaty kvazideliktu. Nic tedy nebrání, aby i § 272c nebo 280 mohly být kvazideliktem.
35)Srov. případ jeřábníka v Dolenský, A.: Opilství..., s. 43.
36)Viz 2), s. 40.
37)Shodně viz 2), tamtéž.
38)Opačně Dolenský, A., tamtéž - argumentace je podobná jako u návodu.
39) Novotný, O. a kol.: Trestní..., I. Obecná..., s. 175.
40)Zřejmě opačné mínění v: Dolenský, A. a kol.: Trestní zákon (stručný komentář). Praha, 1995, Eurounion, s. 82 a v jeho reedici Novotný, F. a kol.: Trestní kodexy - Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). Praha, 1998, Eurounion, s. 79. V obou je u § 41, odst. 2 uvedeno: „Lze mít za to, že horní hranice 8 let odnětí svobody musí být spojena s následky (účinky) nebo s okolnostmi zaviněnými úmyslně. Nepatří sem patrně např. tr. čin podle § 221, odst. 1, 3 ani podle § 201a.“ Domnívám se, že tato argumentace neobstojí, protože i Dolenský, A. uznává (in: Opilství...), že trestný čin opilství je abstraktní ohrožovací delikt a že na kvazidelikt se zavinění nevztahuje. Zavinění (zde dokonce úmysl) se vztahuje jen na přivedení se do stavu nepříčetnosti a na pouhý primární následek (ohrožení občanského soužití). Tuto podmínku lze formálně splnit. Jiní autoři tuto otázku neřeší.
41)Dolenský, A.: Opilství..., s. 44 - kvazideliktem může být i čin (jinak trestný) trvající (např. zbavení osobní svobody). Bude-li trvat protiprávní stav i po opětovném nabytí příčetnosti a pokud pachatel protiprávní stav neodstraní a bude ho udržovat, dojde k přerušení jednoty skutku. Jednání po dosažení příčetnosti se bude považovat za skutek nový, spáchaný ve vícečinném souběhu s trestným činem opilství.
42)Srov. např. Dolenský, A.: Opilství..., s. 41 - 42; Teryngel, J.: Návrat k „Rauschdeliktu“. Justičná revue, 1992, 3, s. 31.
43)Tomuto termínu dávám přednost (společně s termínem „opojné látky“).
44)Teryngel, J.: Návrat k „Rauschdeliktu“. Justičná revue, 1992, 3, s. 27.
45)Domnívám se však, že bychom tento znak mohli ponechat a aplikovat ho právě na uvedené případy a případné nespravedlnosti řešit v rámci materiálního znaku.
46)Možná by bylo vhodné uvážit, zda nesnížit horní hranici na pět let, pak by za trestný čin opilství automaticky bylo možno uložit trest obecně prospěšných prací, bylo by možno podmíněně zastavit trestní stíhání, schválit narovnání, o trestném činu by pak vždy rozhodoval samosoudce. Při současném znění je to možné pouze tehdy, pokud trest za kvazidelikt je mírnější (tzn. když splňuje kritérium maximální výšky horní hranice trestu odnětí svobody 5 let). Je však otázka, zda by s takovým řešením veřejnost souhlasila. V jiných evropských státech jsou ale sazby trestu odnětí svobody mnohem mírnější a nečiní to problémy (Švýcarsko, Rakousko, SRN).
47)Formulace typu: „jakož i trestný čin opilství (§ 201a), pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů“ aj.