Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV3/2002 |
Před deseti lety vznikla nová vysoká škola - Policejní akademie České republiky. Za tu dobu opustilo její brány již téměř 2500 absolventů - bakalářů a v letošním roce promovalo prvních 90 magistrů. I když deset let v životě vysoké školy není dlouhá doba, přesto stojí za ohlédnutí a za zamyšlení nad jejím dalším směřováním. Časopis Kriminalistika má svým odborným zaměřením blízko k programu výuky na Policejní akademii ČR, a proto pokládá za samozřejmé, že se chce připojit k řadám gratulantů a připomenout některá fakta z historie i současnosti školy.
Policejní profese se za posledních sto let změnila k nepoznání. Stejnou přeměnou prošly i nároky na odbornou kvalifikaci a vzdělání policistů. Typický policista nebo četník na počátku 20. století byl absolventem osmi nebo devíti tříd obecné či měšťanské školy, někdy s výučním listem. Počet policistů se středoškolským vzděláním v předmnichovské Československé republice činil řádově stovky, s vysokoškolským vzděláním (zpravidla právnickým) jen desítky. Ucelený systém dlouhodobého policejního vzdělávání neexistoval, konaly se pouze krátkodobé nástupní kurzy pro nově přijímané policisty a četníky a pokračovací (zdokonalovací) kurzy pro adepty, kteří aspirovali na vedoucí funkce. Obsahem těchto kurzů bylo převážně seznámení se s několika právními a služebními předpisy, technika administrativy, pořadová příprava, elementární poznatky kriminalistiky. Tehdejší policista získával převážnou část svých profesních znalostí a dovedností od svých starších a zkušenějších kolegů, samostudiem a shromažďováním vlastních praktických zkušeností. Taková situace trvala zhruba až do poloviny 20. století, a to nejen u nás, ale i v zahraničí.
S rostoucí složitostí všech stránek společenského života v poválečném období, se zvyšující se závažností kriminality a koneckonců i se vzrůstající vzdělanostní úrovní celé populace se začaly zvyšovat též nároky na výchovu a vzdělávání policistů.
Po roce 1948 u nás, stejně jako ve všech ostatních zemích tzv. socialistického tábora, vznikla svérázná a hrubě deformovaná představa bezpečnostního pracovníka „nového typu“. Na první místo v hierarchii jeho ctností bylo vyzdviženo třídní uvědomění a slepá poslušnost při plnění direktiv komunistické strany. To se plně projevilo v obsahu výuky tehdejších nástupních a později středních policejních škol. Stovky hodin marxisticko-leninské a stalinské výchovy, spisy klasiků marxismu-leninismu, propagační brožurky a materiály stranických sjezdů zabíraly podstatnou část tehdejších učebních osnov. Na výuku odborných předmětů, kriminalistiky a právních disciplín zbývala jen skromnější část časové dotace, i ta však přispěla k alespoň částečné kultivaci bezpečnostní činnosti.
Začátkem 60. let zažila československá společnost fatální deziluzi vyvolanou odhalením krutých nezákonností stalinské éry, na nichž se bohužel podílely i bezpečnostní složky a justice. Mnoho lidí si tehdy začalo klást otázku, jak zabránit možným recidivám těchto zlořádů. Reformní hnutí šedesátých let vyzdvihlo mj. také tezi, že je zapotřebí zvýšit vzdělanostní úroveň příslušníků SNB a poskytnout jim hlubší právnické a kriminalistické poznatky. V policejním zákonodárství se v roce 1965 objevil požadavek právnického vzdělání vyšetřovatelů (viz § 2 zák. č. 70/1965 Sb., o Sboru národní bezpečnosti).
Tehdejší jediné dvě právnické fakulty (v Praze a v Bratislavě) však měly tak nepatrnou kapacitu (na každé z nich promovalo ročně asi 100 studentů v denním a 200 v dálkovém studiu), že nemohly potřebu právníků uspokojit. Proto byl v roce 1966 zřízen na Právnické fakultě UK v Praze tzv. kriminalistický směr právnického studia, který existoval až do roku 1978. Ke studiu v kriminalistickém směru byli přijímáni po nejméně tříleté praxi příslušníci SNB, resp. jiní pracovníci resortu ministerstva vnitra, pouze několik jich bylo z resortu ministerstva spravedlnosti (z vězeňství) a z prokuratury. První a čtvrtý ročník absolvovali formou denního studia, druhý, třetí a pátý ročník ve studiu při zaměstnání. Výuka probíhala podle upraveného studijního plánu, který se však příliš nelišil od obecného programu Právnické fakulty a byl poměrně velmi náročný. K organizačnímu zabezpečení kriminalistického směru a k výuce kriminalistických a forenzních disciplín byl zřízen Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na výuce dalších předmětů se podílely všechny fakultní katedry. Uskutečnilo se celkem osm běhů kriminalistického směru, do nichž nastoupilo 1024 studentů a 639 jich studium úspěšně ukončilo. 1)
Dnes, s náležitým odstupem doby, můžeme hodnotit kriminalistický směr právnického studia převážně pozitivně. Svou náročností a odbornou úrovní se toto studium vyrovnalo běžnému právnickému studiu. Obsahová profilace odpovídala tehdejší profesi vyšetřovatelů SNB, jiné řídící a odborné policejní funkce nepokrývala. Ve vzrušené politické atmosféře „Pražského jara 1968“ vstřebávaly stovky příslušníků SNB nové, pro ně nezvyklé dojmy z akademického prostředí, které bylo v té době velmi kritické a svobodomyslné. Nebylo jistě náhodou, že v letech následné „normalizace“ se mnoho studentů a absolventů kriminalistického směru stalo prvními oběťmi politických čistek v bezpečnostních orgánech a ztratilo své zaměstnání. Tato nedůvěra k univerzitnímu prostředí byla ostatně jedním z hlavních důvodů, proč bylo v roce 1974 stranickými a státními orgány rozhodnuto o ukončení kriminalistického směru na Právnické fakultě UK a o založení Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti.
Vysoká škola SNB, zřízená zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 109/1973 Sb., fungovala 16 let (1974 - 1990). Studium na VŠ SNB bylo čtyřleté. Asi polovina posluchačů studovala v denním (prezenčním) studiu, druhá polovina při výkonu služby (při zaměstnání). Počtem studentů patřila mezi středně velké vysoké školy - v roce 1989 na ní podle směrných čísel mělo studovat 2910 studentů; o jejich výchovu a výuku pečoval nezvykle vysoký počet vědecko-pedagogických pracovníků - v roce 1989 jich bylo 492.
Nekladu si zde za cíl všestranně zhodnotit tuto rozporuplnou instituci a její význam pro vzdělávání tehdejších policejních pracovníků - tento úkol teprve čeká na své řešení. Její založení a další léta jejího fungování jsou nešťastně poznamenány dobovými politickými souvislostmi, které byly v resortu ministerstva vnitra dovedeny ad absurdum. Škola vznikla v prvních letech tzv. „normalizace“ a všechny nectnosti tohoto temného období se do ní promítly ve zvlášť koncentrované podobě. Katechismem, na nějž se odvolávaly snad všechny učebnice a „vědecké“ texty vzniklé na VŠ SNB, bylo proslavené „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“, jehož prostoduché falzifikace inspirovaly k „tvůrčímu“ rozpracování nepřehledné řady učitelů a studentů. Kdo by si chtěl učinit alespoň letmý obrázek o myšlenkovém prostředí panujícím na VŠ SNB po celá 70. a 80. léta minulého století, nechť si otevře třeba monografii „Základy bezpečnostní politiky KSČ a socialistického státu“, sepsanou pod vedením ministra vnitra Jaromíra Obziny početným autorským kolektivem, složeným převážně z učitelů VŠ SNB. 2) Myšlenková sterilita, frazérství, dogmatismus a politická indoktrinace, často ovšem jen mlácení prázdné slámy - takové jsou nejčastější rysy „vědecké“ produkce tehdejšího období.
Nahlédnutím do učebních osnov VŠ SNB zjistíme, že stovky výukových hodin byly věnovány disciplínám marxismu-leninismu a také ve výuce jiných předmětů je zastoupeno mnoho ideologického balastu, jak o tom svědčí již názvy některých témat („Význam prací V. I. Lenina pro další rozvoj trestního práva", „Úkoly kriminalistiky vyplývající ze závěrů XVII. sjezdu KSČ“ apod.). V zájmu spravedlnosti je ovšem třeba přiznat, že totéž konstatování, i když snad v poněkud menší míře, platilo v té době též pro studium na jiných vysokých školách, např. na právnických fakultách.
Horší bylo, že na VŠ SNB byly vyučovány i předměty sloužící zcela nepokrytě represi, namířené proti demokratické veřejnosti. Každý si jistě dokáže představit, jaký obsah a metody se skrývaly za takovými pedagogickými disciplínami jako „Kontrarozvědná opatření proti antisocialistickým silám a ideologické diverzi“ nebo „Technická ochrana státní hranice proti narušitelům“. Předměty tohoto druhu byly zvlášť bohatě zastoupeny v učebních plánech na fakultě Státní bezpečnosti a na fakultě ochrany státních hranic.
Vůbec tím ovšem nechci tvrdit, že VŠ SNB nevybavovala své studenty velkou sumou užitečných informací. Vyučovalo se tu mnoho právních disciplín (škola poskytovala svým absolventům vysokoškolskou kvalifikaci v oboru právo a mohla udílet titul „JUDr.“), kriminalistika a kriminologie, služební příprava a odborné policejní předměty, práce s počítači a cizí jazyky. Je jisté, že značná část poznatků a vědomostí, které škola svým studentům předávala, byla dobře uplatnitelná v bezpečnostních profesích a z řady absolventů školy vyrostli vynikající policejní odborníci.
Základní „vadou na kráse“ bývalé VŠ SNB však bylo její naprosté podřízení pokřiveným hodnotám totalitního, nedemokratického státního režimu. Celá výchova mladých bezpečnostních pracovníků byla ovládnuta zcestnou ideou, že SNB je jakási „ozbrojená pěst dělnické třídy“, slepě podřízená aparátu komunistické strany. Ve výuce byly hypertrofovány represivní, potlačovatelské role státu a práva, úcta k lidským právům a svobodám byla sice slovně proklamována, ale ve skutečnosti hrubě pošlapávána. Ideologická indoktrinace prostupovala všemi vyučovanými předměty a zatlačovala do pozadí odborné aspekty profesní přípravy.
Pro obsah studia na VŠ SNB bylo příznačné nekritické přebírání poznatkové materie ze Sovětského svazu, často zastaralé a filtrované, málo respektující odlišnosti sociálních a právních podmínek SSSR a Československa. Na zahraniční zkušenosti z jiných zemí se pohlíželo s krajní nedůvěrou, studijní (dokonce i soukromé) cesty pedagogů a studentů směrem na Západ byly naprosto vyloučeny.
Nad čím zůstával rozum stát, byla absolutní nehybnost a dogmatismus, neschopnost jakékoli reflexe a sebereflexe. Ve zdech školy se čas jakoby zastavil. Dokonce i v době Gorbačovovy perestrojky, ještě v roce 1988, se ve lhoteckém areálu VŠ SNB odhaluje socha Felixe Edmundoviče Dzeržinského, neblaze proslulého zakladatele Čeky.
Tato dlouhá řada minulých nectností, ale především ona naprostá neschopnost poskytnout alespoň náznak naděje, že by se mohla transformovat k lepšímu, způsobila, že VŠ SNB se stala pro demokratickou veřejnost jedním ze symbolů zkrachovalého režimu a její další existence nebyla v nových podmínkách přijatelná. Na tom nic nemohlo změnit ani gesto Fakulty StB, která se krátce po 17. listopadu 1989 přejmenovala na fakultu ochrany demokracie.
Dne 3. května 1990 přijalo Federální shromáždění zákon č. 181/1990 Sb., kterým byla dnem 31. 7. 1990 Vysoká škola SNB zrušena. Část jejích pracovníků přešla ke dni 1. 8. 1990 na nově zřízený Institut FMV pro výchovu a vzdělávání.
V květnu 1990 ustavil federální ministr vnitra Richard Sacher komisi pro přípravu obsahové koncepce a legislativního zřízení Policejní akademie, jejímž předsedou se stal prof. JUDr. Miroslav Protivinský, DrSc., z Právnické fakulty UK, kterého jsem později vystřídal já. V komisi byli kromě zástupců všech tří tehdejších ministerstev vnitra (federálního, českého a slovenského) také učitelé Institutu FMV pro výchovu a vzdělávání, dále zástupci ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a zástupci občanské veřejnosti.
Tvorba koncepce nové školy a veškerých podkladových dokumentů byla velice nesnadná. Averze a nedůvěra demokratické veřejnosti a nové polistopadové politické garnitury k policii, k resortu ministerstva vnitra a k bývalé VŠ SNB byla tak silná, že se automaticky přenášela i na nově se rodící „nástupnické“ orgány a instituce. Velká část občanů, představitelů jiných vysokých škol i politiků zastávala stanovisko, že samostatná policejní vysoká škola není potřebná a že vysokoškolské vzdělání policistů mají zajišťovat pouze civilní vysoké školy, především právnické fakulty. Měl-li být tento postoj překonán, bylo třeba veřejnost přesvědčit, že nová škola bude naprosto jiná než její předchůdkyně. Proto byla od počátku vytyčena teze o naprosté diskontinuitě mezi bývalou VŠ SNB a Policejní akademií, jako bezpodmínečná podmínka pro akceptaci nové školy. Samotné formulování této teze nebylo tak obtížné, mnohem nesnadnější však bylo naplnit ji reálným obsahem v nově připravovaných učebních plánech, v učebních pomůckách a zejména v personální skladbě učitelského sboru.
Díky obětavé práci několika členů komise a pracovníků Institutu FMV vznikaly postupně obsáhlé podkladové materiály, do nichž se promítly zahraniční zkušenosti a výsledky profesiografického průzkumu policejních činností v nových podmínkách. Nespornou přesvědčivostí se vyznačuje např. obsáhlá „Analýza profesní činnosti budoucích absolventů Policejní akademie“, zpracovaná na základě obsáhlého empirického výzkumu kolektivem Institutu pod vedením prof. PhDr. Miloslava Kodýma, CSc.
Přípravná komise zpracovala i studijní plán, pedagogickou dokumentaci a personální a materiální analýzy. Od počátku bylo obtížné získat spolehlivé informace od ministerstev vnitra o budoucí potřebě vysokoškolských absolventů v resortu, takže nezbývalo, než odhadované počty studentů stanovit jen aproximativně. Jako podklad pro další legislativní proces byl připraven i text zákona o zřízení Policejní akademie. Závěrečná zpráva obsahující všechny tyto materiály byla v prosinci 1990 předložena federálnímu ministrovi vnitra Jánu Langošovi s návrhem, aby po akreditaci a po přijetí zřizovacího zákona zahájila Policejní akademie svou činnost již v akademickém roce 1991/1992. Jak se však ukázalo, na cestě ke konstituování nové školy bylo třeba ještě překonat mnohé překážky, takže práce na její přípravě se protáhly.
Pro mnoho politických reprezentantů byla existence resortní policejní vysoké školy stále těžko představitelná; nezanedbatelnou psychologickou roli hrál patrně fakt, že škola měla sídlit ve stejných zdech jako VŠ SNB a že část učitelů měla být převzata. Další komplikace vyvstala v souvislosti s blížícím se rozpadem československé federace. Aby tyto pochybnosti byly překonány a aby byla získána přesvědčivější argumentace ve prospěch nové školy, pokračovaly ještě po celý rok 1991 a v první polovině roku 1992 další přípravné práce na tehdejším Institutu FMV pro výchovu a vzdělávání, jehož ředitelem byl zpočátku doc. MUDr. Jaroslav Nikl, CSc., a později doc. Ing. Hana Bartošová, CSc.
Přes četné přetrvávající výhrady k myšlence vzniku školy se stále více prosazovaly nové silné argumenty v její prospěch. Veřejnost byla stále více znepokojena stavem kriminality, která v období let 1989 - 1992 vzrostla na trojnásobek, a výskytem nových nebezpečných forem, jako je např. organizovaná, drogová, hospodářská, počítačová a ekologická kriminalita, loupežné vraždy, vraždy na objednávku, hranice překračující kriminalita. Znepokojení občanů vyvolávaly též další závažné sociální jevy, jako nelegální migrace obyvatelstva, projevy rasismu a xenofobie, vystoupení extremistických hnutí. Je samozřejmé, že na takové fenomény může adekvátně reagovat pouze policista vybavený dobrým vzděláním.
Potřeba kvalitního vzdělávání policistů byla o to silnější, že po roce 1989 procházely všechny bezpečnostní služby rozsáhlou personální a zčásti i generační obměnou, doprovázenou deficitem vysokoškolsky vzdělaných řídících pracovníků a profesních specialistů. Zároveň bylo naprosto nevyhnutelné, aby výchova mladých policistů byla naplněna novým duchem, odpovídajícím změněným sociálním a politickým podmínkám demokratického a právního státu. Přitom nízká společenská prestiž, nedostatečné honorování a další zátěžové faktory způsobily, že počátkem 90. let byl o práci u Policie ČR jen malý zájem. Odhady ministerstev vnitra uváděly, že v resortu schází asi 5000 vysokoškolsky vzdělaných pracovníků. Federální ministerstvo vnitra se v té době obrátilo na všechny děkany právnických fakult s dotazem, zda jejich kapacita umožňuje pokrýt potřeby resortu vnitra; odpovědi děkanů byly záporné, protože právnické profese prožívaly konjunkturu a právníků byl všude nedostatek.
Připravovatelům nové školy se podařilo získat řadu odborných stanovisek podporujících potřebu koncipovat samostatný studijní obor "bezpečnostní služba" s odůvodněním, že specifičnost a interdisciplinarita kvalifikačních nároků kladených na policisty není pokryta žádným existujícím oborem vyučovaným na jiných vysokých školách. Doporučující stanovisko k záměru zřídit Policejní akademii předložili např. děkan pražské Právnické fakulty prof. JUDr. Valentin Urfus a prezident prestižní německé Polizei-Führungsakademie v Münsteru dr. Rainer Schulte.
V srpnu 1991 připravil Institut pro výchovu a vzdělávání FMV pro ministra Jána Langoše nový „Návrh na zřízení Policejní akademie se sídlem v Praze“. Ministr návrh schválil a předložil jej Akreditační komisi vlády; ta se jím zabývala na svém zasedání ve dnech 21. až 23. září 1991 ve Lnářích. Při jednání byl opětovně zdůrazňován požadavek otevřenosti školy, potřeba její úzké spolupráce s jinými vysokými školami a nutnost, aby právní úprava Policejní akademie byla maximálně srovnatelná s obecným zákonem o vysokých školách. Akreditační komise ve svém závěru doporučila vznik Policejní akademie a uskutečňování bakalářského studia ve studijním oboru „bezpečnostní služba“.
K založení nové vysoké školy došlo zákonem ze dne 27. dubna 1992 č. 232/1992 Sb., o policejních vysokých školách a o zřízení Policejní akademie se sídlem v Praze. Škola byla v § 7 tohoto zákona ustavena jako federální instituce v působnosti federálního ministerstva vnitra. 3)
Ještě před zahájením provozu pražské Policejní akademie se muselo uskutečnit několik podstatných kroků. V červnu 1992 vyhlásil federální ministr vnitra konkurz na obsazení míst pedagogických a vědeckých pracovníků, do něhož se přihlásilo 173 uchazečů a vybráno jich bylo 60. Z toho 25 nových učitelů a vědeckých pracovníků přišlo z civilního sektoru (z jiných vysokých škol, z pracovišť Akademie věd, z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci apod.), 27 z bývalé VŠ SNB a osm z jiných pracovišť resortu MV. Obsazování učitelských míst nebylo vůbec snadné. Začátkem 90. let vznikalo po celé republice mnoho nových vysokých škol a fakult a poptávka po vysokoškolských učitelích byla mimořádně vysoká. Mzdy na vysokých školách začaly výrazně zaostávat za jinými oblastmi státní správy a za soukromým sektorem, takže atraktivita učitelské profese nebyla nijak velká. Bylo též velmi obtížné získat kvalitní pedagogy na odborné policejní katedry, protože škola nemohla poskytovat příplatky a jiné výhody běžné v policejní praxi. Konkurzní komise samozřejmě musela zvažovat kromě odborných předpokladů též morální a psychické vlastnosti uchazečů, jejich nezkompromitovanost z období totalitního režimu a požadavky lustračního zákona.
Přes tento nesnadný výběr se podařilo získat do učitelského sboru řadu velmi hodnotných pracovníků. Byl mezi nimi jeden profesor, 10 docentů a 29 kandidátů věd, mnozí z nich měli bohaté zkušenosti z vědecké a pedagogické práce.
Uskutečnilo se také první přijímací řízení studentů. Dostavilo se k němu 1921 uchazečů, přijato bylo 283 studentů. Zásadní změnou oproti minulosti bylo přijetí prvních 45 civilních studentů. Na tuto novinku pohlíželi mnozí pracovníci školy i resortu s nedůvěrou, vyslovovali obavy z vyzrazení utajovaných skutečností, z nedostatku disciplíny, z plýtvání státními prostředky. Nic z toho se však nesplnilo, takže z přítomnosti civilních studentů se stala přirozená věc, nad kterou se dnes málokdo pozastaví - ostatně převážná část těchto civilních absolventů později nastupuje k Policii ČR nebo do jiných státních služeb.
Policejní akademie začala vyvíjet činnost dnem 1. října 1992. Jejím prvním rektorem jsem byl jmenován já. Imatrikulace prvních 283 studentů se uskutečnila ve čtvrtek 15. října 1992 za účasti federálního ministra vnitra Čermáka a dalších čestných hostů. Pro všechny, kdož se po dlouhé měsíce podíleli na přípravě školy a uvědomovali si potřebu kvalitního vzdělávání policistů, pro první studenty i učitele to byl slavnostní den, spojený s mnoha nadějemi a očekáváními. Zároveň však některé náznaky dávaly tušit, že nová škola to nebude mít lehké a že vztah mezi ní a vedením ministerstva vnitra nebude nijak idylický či jednoznačně kladný.
Na druhé straně nám jiné skutečnosti dodávaly odvahy a chuti. Těšilo nás, že k Policejní akademii zaujaly přátelský postoj jiné renomované vysoké školy. Slavnostního zahájení a imatrikulace se zúčastnil tehdejší rektor Univerzity Karlovy prof. PhDr. Radim Palouš, výrazná osobnost v čase polistopadových proměn, požívající vysoké morální autority, který podpořil potřebu kvalitního vzdělávání policie v demokratickém a právním státě. Jeho zásluhou byl rektor Policejní akademie uveden do Klubu rektorů českých vysokých škol a krátce nato byla uzavřena dohoda o spolupráci mezi Univerzitou Karlovou a Policejní akademií ČR, umožňující mj. zapojení učitelů Univerzity Karlovy do externí výuky na akademii.
Výuka se od prvních dnů zimního semestru 1992/1993 rozeběhla naplno. Protože učební dokumentace byla předtím dlouhodobě připravována, mohly okamžitě začít přednášky a semináře v prezenčním a kombinovaném studiu i kurzy celoživotního vzdělávání, první zkoušky a zápočty. Nedostatek interních vyučujících pro některé předměty byl nahrazen zkušenými externími pedagogy z jiných škol a odborníky z praxe.
Nová škola usilovala od počátku o to, aby obsah a formy výuky odpovídaly standardům obvyklým na jiných vysokých školách. Oproti minulosti se k nepoznání změnila tvářnost a atmosféra školy - zmizel ideologický nátěr výuky i závislost na vládnoucích politických garniturách, přehnané utajování, kasárenské zvyklosti, začalo se utvářet svobodné akademické prostředí.
Následující měsíce a roky neprobíhaly nijak snadno. První vážný problém vyvstal se zánikem československé federace ke dni 31. 12. 1992, kdy bylo třeba nově upravit právní status Policejní akademie. Tehdejší česká vláda předložila České národní radě vládní návrh zákona, podle něhož Policejní akademie měla přejít do působnosti českého ministerstva vnitra. Při projednávání návrhu zákona ve výboru ČNR pro právní ochranu a bezpečnost dne 10. prosince 1992 zažili přizvaní představitelé školy horké chvíle, protože opět zazněly hlasy některých poslanců požadující zrušení školy. Nakonec převládl názor, že škola má být zachována a transformována na Policejní akademii České republiky; do textu zákona však bylo doplněno omezující ustanovení, že škola bude uskutečňovat pouze bakalářské studium. Takové zákonné omezení bylo neobvyklé a vlastně nepatřičné, protože podle platného vysokoškolského zákona měla o typu studijních programů rozhodovat Akreditační komise, nikoliv parlament. Pro další osud školy však bylo nejdůležitější to, že článkem V. zákona ČNR ze dne 21. prosince 1992 č. 26/1992 Sb. byla zřízena Policejní akademie České republiky se sídlem v Praze. To otvíralo perspektivu další existence školy, stvrzenou později i novým zákonem o vysokých školách č. 111/1998 Sb.
Na Policejní akademii ČR dnes studuje 2100 studentů v bakalářském programu a 290 v magisterském programu. Deset let její činnosti bylo naplněno na jedné straně mnoha potížemi a starostmi, ale na druhé straně, a věřím, že převážně, dlouhou řadou radostí a úspěchů.
O studium na škole je neustále velký zájem, počet uchazečů o studium je každoročně vysoký (na jedno studijní místo připadá průměrně šest zájemců). Nejvýznamnější pozitivní změnou z posledních let byla zdárná akreditace magisterského studijního programu ve studijním oboru Policejní management a kriminalistika v roce 2000. Škola byla příznivě přijata občanskou veřejností i odbornou a akademickou komunitou. Podílí se na řadě mezinárodních vzdělávacích aktivit (např. MEPA, CEPOL) a získala si dobré renomé u zahraničních partnerských institucí. Učitelé a vědečtí pracovníci řeší řadu vědeckovýzkumných úkolů a publikovali desítky učebních textů, odborných knih, studií a článků; setkáváme se s nimi velmi často i na stránkách časopisu Kriminalistika.
Největším úspěchem a naplněním vlastního smyslu existence Policejní akademie ČR je fakt, že připravuje odborně zdatné absolventy, kteří nalézají dobré uplatnění v policejní praxi a kteří přispívají k tomu, že obraz Policie ČR v očích veřejnosti se postupně mění k lepšímu. O tom, že tomu tak skutečně je, se přesvědčujeme každoročně se opakujícími empirickými průzkumy uplatnění našich absolventů v praxi. Za deset let své existence vychovala škola 2500 absolventů-bakalářů a 90 absolventů-magistrů.
Dobré výsledky dosažené v předchozí etapě vývoje samozřejmě neopravňují k tomu, abychom se spokojili s dosaženým stavem. Policejní akademie ČR musí pružně reagovat na měnící se společenské podmínky a usilovat o dynamický rozvoj v kvantitativním i kvalitativním smyslu.
Pro časový horizont nejbližších pěti let nastínila současná rektorka Policejní akademie ČR doc. Ing. Hana Bartošová, CSc., základní strategickou vizi rozvoje školy takto:
Policejní akademie ČR se transformuje na univerzitní vysokou školu kompatibilní s vyspělými vysokými školami obdobného zaměření v národním a evropském prostředí. Vytvoří diverzifikovanou nabídku kvalitních bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů, specifických pro vymezený segment pracovního trhu v policejní a bezpečnostní oblasti.
Za důležité pokládám to, že Policejní akademie České republiky byla vybudována na zdravých základech demokratické občanské společnosti a že se svou další činností těmto principům nezpronevěřila. Akademický status plnohodnotné vysoké školy, její prestiž a dobré jméno nemohou natrvalo zaručit žádné právní předpisy ani pouze vnější podpora, i když i ty jsou pro život školy nezbytné. Nejlepší zárukou zdárného vývoje každé vysoké školy je její neustálé, každodenní usilování o rozvoj vědeckého poznání a pěstování vzdělanosti mladé generace. Vysoké školy jsou součástí kultury celé společnosti a mají zvláštní odpovědnost za její kultivaci. Věřím, že Policejní akademie České republiky svým dosavadním desetiletým působením nalezla důstojné místo mezi českými vysokými školami a má dobré předpoklady pro svůj další rozkvět.
Policejní akademie České republiky, poskytující vysokoškolské vzdělání ve studijním oboru „bezpečnostně právní studia“, oslavuje v letošním roce desetileté jubileum. Autor popisuje stav ve vzdělávání policistů před založením školy a kriticky charakterizuje studium na předchozí Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti, existující v letech 1974 - 1990. Zabývá se důvody vedoucími v roce 1992 k založení nové školy - Policejní akademie ČR a potřebou vysokoškolského vzdělávání policie v současných podmínkách, vyznačujících se růstem kriminality a vznikem nových společenských rizik.
V závěrečné části článku jsou zmíněny nejdůležitější výsledky dosažené na škole za uplynulých deset let a jsou nastíněny záměry jejího dalšího rozvoje.
Police Academy of the Czech Republic has been providing university education in „security law studies“ for ten years. The author of this article describes the situation in policemen education as it was prior to the founding of the school, criticising previous studies at the School of the National Security Unit that existed between 1974 and 1990. He discusses the reasons that lead to the founding of a new school in 1992 - The Police Academy of the Czech Republic - and the need for university education of policemen in the present situation when crime rate is increasing and society faces new threats.
The final part of the article summarises the main achievements of this school in the past ten years, and suggests its intended future development.
Die Polizeiakademie der Tschechischen Republik, die die Hochschulbildung in Studienfachrichtung „sicherheitsrechtliche Studien“ bietet, feiert in diesem Jahr zehnjähriges Jubiläum. Der Autor beschreibt den Zustand der Bildung der Polizisten vor der Schulgründung und charakterisiert kritisch das Studium auf der vorherigen Hochschule des Korpses der Nationalen Sicherheit, die in den Jahren 1974 - 1990 existierte. Er beschäftigt sich mit den Gründen, die im Jahr 1992 zur Grundlegung der neuen Schule - der Polizeiakademie der Tschechischen Republik geführt hat und mit der Notwendigkeit der Hochschulbildung der Polizei in den gegenwärtigen Bedingungen, die sich durch das Anwachsen der Kriminalität und das Aufkommen neuer Gesellschaftsrisiken auszeichnen.
Im Endteil des Artikels erwähnt er die wichtigsten Erfolge, die die Schule in den vergangenen Zehn Jahren erreicht hat, und entwirft Pläne weiterer Entfaltung der Schule.
1) Prerad, V.: Završení první etapy specializovaného vysokoškolského vzdělávání pracovníků činných v trestním řízení. Kriminalistický sborník, 1979, 2, s. 68 - 72.
2) Obzina, J. a kol.: Základy bezpečnostní politiky KSČ a socialistického státu. Praha, Svoboda, 1982.
3) V té době se již naplno rozběhl proces rozpadu československé federace a dne 15. 7. 1992 přijalo Předsednictvo Slovenské národní rady zákonné opatření č. 370/1992 Sb., kterým byla zřízena Akadémia Policajného zboru Slovenskej republiky se sídlem v Bratislavě.