Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV1/2002 |
Znalec je osobou (subjektem) se speciálními odbornými znalostmi, osobou rozdílnou od procesních stran1) a orgánů činných v trestním řízení, která je přibírána za účelem objasnění konkrétní skutečnosti důležité pro trestní řízení, jejíž objasnění takových odborných znalostí vyžaduje. V této souvislosti je potřebné blíže se zabývat vztahem postavení znalce a svědka v trestním řízení. Při tomto hodnocení se vychází z premisy, že základním důkazním prostředkem v trestním řízení je výpověď svědka. Svědek je definován jako fyzická osoba rozdílná od obviněného, znalce nebo účastníků a stran trestního řízení, která před orgánem činným v trestním řízení vypovídá o skutečnostech, které vnímala, pozorovala nebo se o nich dozvěděla mimo probíhající trestní řízení. Funkce (procesní postavení) svědka je nezastupitelná a neslučitelná s funkcí či postavením jiné osoby v témže trestním řízení.
Svědek tedy nabyl informace, o kterých vypovídá a které jsou důležité pro trestní řízení, bez souvislosti s tímto trestním řízením, na základě fakticky existující situace. Naproti tomu znalec provádí znalecké zkoumání na základě informací zpravidla zprostředkovaných a získaných již v době probíhajícího trestního řízení a pro účel trestního řízení. Znalecké zkoumání je tedy prováděno na základě informací, které znalec získal vlastní experimentální činností, studiem materiálů poskytnutých znalci orgánem činným v trestním řízení, technickou prohlídkou, účastí na některých vyšetřovacích úkonech apod. Činnost znalce je na rozdíl od výpovědi svědka nahraditelná (zastupitelná) jiným znalcem. Znalec je proto zastupitelný, neboť na rozdíl od svědka si tytéž znalosti může ze spisu nebo vlastním znaleckým zkoumáním opatřit i jiný znalec a s využitím stejné znalecké odborné kvalifikace podat znalecký posudek.
Jestliže však znalec za využití zvláštních odborných znalostí sice vnímal a posuzoval skutečnosti na základě těchto odborných znalostí, ale bez souvislosti s trestním řízením, činí tak již v postavení svědka a v trestním řízením již může vystupovat pouze v tomto procesním postavení. Jako právní argument tohoto tvrzení ve vztahu ke znalci může být uplatněna argumentace možnosti nepříznivého ovlivnění znalce při znalecké činnosti bezprostředním osobním dojmem z vnímané skutečnosti. Na základě uvedeného dospěla soudní praxe k závěru, že funkce svědka je neslučitelná s postavením znalce. Jestliže někdo ve věci vystupuje jako svědek, nemůže být přibrán jako znalec.
Bezprostřední vnímaní určité skutečnosti důležité pro trestní řízení distancuje kteroukoli osobu v trestním řízení vystupovat jinak než jako svědek. Toto konstatování se dotýká nejenom znalců, ale i policistů, státních zástupců, soudců a dalších osob, s výjimkou obviněného, jehož procesní postavení v téže trestní věci a ve společném trestním řízení zůstává nezměněno.2)
Znalci, který je pověřen znaleckým úkonem, se ke znaleckému zkoumání a zpracování znaleckého posudku poskytnou potřebná vysvětlení a informace ze spisů a jeho úkoly se vymezí zpravidla položenými otázkami. Je potřebné zdůraznit, byť to může být považováno za triviální záležitost, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Mimo uvedenou součinnost, kterou je povinen znalci poskytnout orgán činný v trestním řízení, je znalec oprávněn požadovat přítomnost při výslechu obviněného nebo svědků a možnost klást jim otázky, které jsou nezbytné k podání znaleckého posudku, a rovněž může navrhnout, aby byly provedeny před podáním znaleckého posudku jiné důkazy k objasnění okolností nezbytných pro podání posudku. Znalci nelze v žádném případě uložit, aby obstaral sám důkazy nebo aby prováděl důkazní prostředky. Znalec totiž nesmí provádět vyšetřovací úkony. Úkoly znalce při jeho přibrání musí být vymezeny v souladu s jeho konkrétní znaleckou odborností, kterou nesmí překročit. Předmětem znalecké činnosti jsou tedy jen otázky skutkové, nikoliv právní.
To jsou základní meze kompetence soudního znalce. Jejich respektování je důležitou zárukou podání správného a objektivního znaleckého závěru i zárukou objektivnosti samotného trestního řízení.
V praktické činnosti orgánů činných v trestním řízení se však setkáváme s případy porušení mezí kompetence znalce ať již znalcem samotným, nebo k tomuto porušení kompetencí je znalec přímo vybízen osobou, která jej jako znalce v trestním řízení přibrala.
Kompetence soudního znalce v trestním řízení lze definovat jako soubor činností, oprávnění a povinností znalce, které vykonává v souladu s právními předpisy a na základě svých speciálních odborných znalostí.
Povinnost přezkoumávat činnost znalce co do dodržení jeho kompetencí má každý orgán činný v trestním řízení, ale i znalec samotný. V případě, že otázky jemu kladené překračují jeho kompetence, měl by na tuto skutečnost zadavatele znaleckého posudku pro účely trestního řízení upozornit.
Zmíním se o některých aspektech kompetencí znalce souvisejících s dopravními nehodami. V souvislosti s vyšetřováním dopravních nehod jsou znalcům často orgány činnými v trestním řízení pokládány otázky (které následně znalci řeší) právního charakteru, které nespadají do kompetence znalce.3) Nejsou výjimkou otázky kladené expertům k vyřešení viny či neviny osob, které jsou podezřelé ze spáchání dopravní nehody. Znalci, aby vyhověli kladeným otázkám, se zabývají zaviněním osob a dokonce v ojedinělých případech dávají vyšetřovateli i „pokyny“ a doporučení, jakým směrem zaměřit další šetření. To je samozřejmě zcela nepřípustné. Takové znalecké zkoumání nelze považovat za objektivní, protože znalec překračuje své odborné znalosti, a to i v případě, že vedle své znalecké odbornosti vystudoval práva. Nejspornější otázkou v praxi je, zda je znalec kompetentní zjišťovat osobu odpovědnou za porušení zvláštních pravidel, instrukcí a jiných směrnic, zda je oprávněn zjišťovat příčiny události a možnost osoby předejít nehodě. Takovými otázkami jsou například ty, kterými se znalec snaží řešit porušení pravidel silničního provozu.
Nelze mít výhrady k tomu, že znalci se v těchto případech zabývají technickými možnostmi obviněného k odvrácení dopravní nehody a objasňují tak otázku významnou pro posuzování zavinění obviněného na vzniku dopravní nehody. Zmíněná praxe však vede někdy znalce k hledání forem spoluzavinění na vzniku nehody i u dalších osob, zejména u poškozených. Výjimečně se tak děje i za tu cenu, že možnost zabránění střetu spatřují v jednáních, jejichž kauzalita je pro vznik nehody ve srovnání s jednáním obviněného nepoměrně méně významná, popř. tak vzdálená, že zmíněná jednání prakticky nemohou být považována za relevantní příčinu vzniku dopravní nehody. Soudy pak někdy nekritické závěry znalců přejímají a vyvozují z nich nesprávné závěry o míře zavinění obviněných, což vede k vadnému rozhodnutí o vině.
Např. obviněný řídil osobní automobil a spatřil chodkyni přecházející vozovku nedaleko přechodu pro chodce zleva doprava ve směru jeho jízdy. Pokračoval v jízdě a spoléhal se na to, že mu chodkyně dá přednost. Chodkyně při vstupu do vozovky se rozhlédla. V té době však ještě přijíždějící automobil řízený obviněným nemohla spatřit, a proto plynule a pomalou chůzí, odpovídající jejímu věku, přecházela vozovku.
Znalec na otázku, zda mohl některý z účastníků nehodě zabránit, dospěl k závěru, že obviněný mohl předejít nehodě včasnou reakcí na poškozenou ve vozovce. Podle znalce pak chodkyně mohla nehodě zabránit tím, že by se ještě při přecházení znovu rozhlédla a při spatření přijíždějícího automobilu přerušila přecházení a vyčkala, až vozidlo projede.
Soud převzal závěry znalce a chodkyni vytkl, že vůbec nesledovala situaci ve vozovce. Obviněného pak uznal vinným jen trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona pro nižší míru zavinění na vzniku následku.
Porušení povinností ze strany obviněného bylo tedy ve srovnání s porušením povinností chodkyně (pokud lze vůbec o nějakém porušení z její strany hovořit) rozhodující pro vznik dopravní nehody a pro vznik následku. Míra zavinění obviněného měla být hodnocena podstatně výše, než ji soud na základě znaleckého posudku hodnotil, a jednání obviněného mělo být posouzeno i podle odstavce druhého.
Judikatura týkající se kompetencí znalce v trestním řízení je velmi rigorózní a nepřipouští výjimky. Požaduje, aby úkoly znalci byly vymezeny tak jednoznačně, aby byl znalec ve znaleckém zkoumání důsledně omezen jenom na objasnění skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí. Zcela jednoznačně vylučuje, aby znalci byl stanoven úkol zajistit pro účely trestního řízení důkazní prostředky. Jestliže provedené důkazy jsou nejednoznačné nebo jsou dokonce ve vzájemném rozporu, znalec je povinen vypracovat posudek s ohledem na všechny v úvahu přicházející alternativy. Zcela rigorózně je judikaturou stanoveno, že znalec se při znaleckém zkoumání nesmí opírat o zjištění, které sám učinil na místě činu. Potřebuje-li k podání znaleckého posudku doplnění informací, prověření situace na místě činu, ověřit průběh události (tedy provést experiment), nemůže tyto úkony provést sám, ale musí požádat orgán činný v trestním řízení o doplnění vyšetřování o tyto důkazní prostředky.
Velmi častým požadavkem pro objasnění dopravní nehody je ověřit výhledové poměry řidiče z motorového vozidla. To je možné provést prakticky pouze vyšetřovacím experimentem (pokusem). V takovém případě však experiment nemůže provést znalec sám ze své vůle, ale musí požádat o jeho provedení orgán činný v trestním řízení. Znalec vyšetřovacímu pokusu však může být přítomen a může se rovněž do jeho průběhu aktivně zapojit.
Diskutovanou otázkou, zejména mezi znalci, zůstává (např. v případě vyšetřovacích experimentů), zda experiment může řídit v přítomnosti orgánu činného v trestním řízení přímo znalec. Podle soudní praxe převažuje názor, že vyšetřovací pokus musí provádět orgán činný v trestním řízení. To však podle mého názoru nevylučuje, aby určité experimentální měření a činnosti organizoval za přítomnosti policisty i znalec, zejména v případech, kdy k provedení takových úkonů jsou potřebné odborné technické znalosti.
Všechny materiály potřebné k provedení expertizy musí znalec obdržet od orgánu činného v trestním řízení. V případě, že jsou podklady pro vypracování znaleckého posudku neúplné nebo nedostatečné, je oprávněn požadovat na orgánu činném v trestním řízení jejich doplnění nebo provedení tak, aby mohl znaleckou expertizu provést. Orgán činný v trestním řízení je povinen součinnost znalci poskytnout. V opačném případě je znalec oprávněn vypracování znaleckého posudku odmítnout. Soudní znalec není oprávněn samostatně získávat informace od svědků, z úřadů a institucí bez vědomí zadavatele posudku.
Zásadní rozpor a nejednotnost panuje v otázce účasti znalce na místě dopravní nehody při ohledání místa dopravní nehody a rozsahu jeho kompetencí při tomto úkonu.
Podle § 113 odst. 1 trestního řádu, věta druhá: „K ohledání se zpravidla přibere znalec.“ Účast znalce při ohledání místa dopravní nehody je žádoucí zejména u závažných a rozsáhlých dopravních nehod. Znalec na místě nehody je důležitý vždy, když je ze strany účastníků nehody uplatňována jako příčina nehody technická závada. Účast znalce při ohledání místa nehody z důvodů nejednoznačnosti příčiny a průběhu dopravní nehody nebo rozpornosti výpovědí účastníků nehody je již problematická. Znalecké řešení naznačených otázek by již mělo být v rámci znaleckého zkoumání, tedy poté, co je znalec orgánem činným v trestním řízení (jako znalec) přibrán a je mu vymezena kompetence v rámci řešené dopravní nehody, v rámci probíhajícího trestního řízení.
Uvedená strohá dikce zákona je interpretována řadou stanovisek a závěrů soudů judikatorního významu, které v daném okruhu řešeného problému jsou konstantní a neměnné. Vycházejí ze závěrů uvedených v předcházející kapitole, a sice, že znalec podává znalecký posudek na základě informací získaných v průběhu trestního řízení z dokumentace předložené orgánem činným v trestním řízení, závěrů získaných vlastním znaleckým zkoumáním (pro znalecké zkoumání je podmínkou přibrání znalce se všemi právními náležitostmi tohoto procesního úkonu). Jde právě o onu již zmiňovanou oblast vzájemného postavení mezi znalcem a svědkem a jejich neslučitelnost. Ve vztahu k činnosti znalce na místě dopravní nehody je podstatné, že sám nesmí provádět ohledání podle § 113 trestního řádu jako procesní úkon. (K tomu přistupuje i otázka tzv. neodkladných a neopakovatelných úkonů před zahájením trestního stíhání, která bude řešena v dalších kapitolách.)
Právní teorie i judikatura se v této oblasti shodují a striktně hodnotí jako nepřípustné, aby znalec provedl ohledání místa dopravní nehody, ať již sám, nebo za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení. Jestliže tento znalec pak podá znalecký posudek ve věci, ve které byl činný při ohledání na místě dopravní nehody, je jisté, že bude úspěšně namítána nekompetentnost znalce k podání tohoto konkrétního znaleckého posudku a znalecký posudek bude muset být opětovně vyžádán od jiného znalce. Rovněž tak provedení ohledání - ať již dílčího či opakovaného - samotným znalcem bez účasti orgánu činného v trestním řízení je zásadně nepřípustné.
Ohledání místa činu je obecně úkonem trestního řízení, který, jako jeden z mála, může být proveden podle § 113 trestního řádu před zahájením trestního stíhání. Ohledání se provádí, pokud mají být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Výsledkem ohledání musí být obligatorně protokol o ohledání a další dokumentace pořízená orgánem činným v trestním řízení s náležitostmi, které vyžaduje trestní řád. Již tento samotný požadavek, aby protokol o ohledání místa činu zpracoval orgán činný v trestním řízení, vylučuje, aby tento úkon trestního řízení provedl znalec. K tomu však přistupují další podmínky. Znalec, jehož povinností je objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení na základě svých odborných znalostí, není oprávněn provádět vyšetřovací úkony, ke kterým ohledání místa či věci podle § 113 trestního řádu bezesporu patří.
Pokud znalec však potřebuje ke znaleckému zkoumání a k podání znaleckého posudku provést důkaz ohledáním místa činu nebo věci, musí o provedení tohoto procesního úkonu požádat orgán činný v trestním řízení (§ 107 trestního řádu), který má povinnost takový úkon provést za dodržení všech procesních ustanovení trestního řádu. Jde totiž o to, že provedení řady procesních úkonů, včetně ohledání místa činu nebo věci, má právo účastnit se např. obviněný a jeho právní zástupce (obhájce). Úkonu se mohou zúčastnit i ostatní subjekty trestního řízení, které o provedení úkonu musí orgán činný v trestním řízení vyrozumět.
Z právního hlediska je nesprávný postup, když ohledání provede znalec, byť za přítomnosti cizích osob (např. i jak se stalo v praxi, že k ohledání pozval i obviněného bez účasti orgánu činného v trestním řízení).
Co je a co není ohledáním ve smyslu § 113 trestního řádu? To je nejčastější otázka, zejména ze strany znalců. Její řešení není jednoduché a zejména jednoznačné. Posouvá se až do stadia hry se slovíčky - ohledání - technická prohlídka - technické ohledání - odborná technická prohlídka apod. Hranice mezi právním a technickým chápáním ohledání je však nutné hledat pro potřeby trestního řízení v mezích právní akceptace. Absolutizování technického hlediska je z tohoto důvodu irelevantní, neboť konečné posouzení úkonu bude provedeno z pohledu jurisdikce, méně z pohledu technického.
Ohledání v právním slova smyslu bylo již vlastně vymezeno ustanovením § 113 trestního řádu, včetně jeho praktického chápání a judikatorní praxe. Právní chápání ohledání se vždy vztahuje k místu činu, ať již k jeho části, nebo celku. Ohledání je v tomto smyslu procesním úkonem důkazního významu, který může provést výhradně orgán činný v trestním řízení. Procesními úkony jsou pak i všechny ty úkony, které s místem činu souvisí a kterými jsou zajišťovány stopy a důkazy pro trestní řízení.
Uvedené konstatování se týká i tzv. dílčího ohledání např. motorového vozidla jako celku. V rámci tohoto ohledání prováděného orgánem činným v trestním řízení však není prováděno detailní ohledání v technickém slova smyslu, tzn. nejsou posuzovány a zkoumány např. jednotlivé agregáty vozidla apod., tj. není prováděna taková prohlídka vozidla, která vyžaduje odborné technické znalosti. Pokud se taková potřeba prohlídky, která vyžaduje odborné technické znalosti, vyskytne, přibere se k ohledání znalec, ne však podle § 105 trestního řádu (i když ani takový postup není trestním řádem vyloučen, pokud by se dal označit jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný), ale podle § 113 trestního řádu.
Je právně sporné, zda taková osoba, která je přizvána na místo činu, byť je znalcem zapsaným v seznamu znalců, má postavení znalce podle § 105 trestního řádu. Právní praxe pro tohoto znalce přítomného na místě činu užívá označení „konzultant“. Konzultant by měl ohledávající orgán činný v trestním řízení usměrňovat a radit mu v rozsahu a způsobu ohledání zasahujícího do oblasti technických znalostí tak, aby byly při ohledání zajištěny všechny stopy důležité pro trestní řízení, případně mu přispět radou při zaměření a charakteristice místa činu (opět z pohledu technického) a pro potřeby následného znaleckého zkoumání. Při ohledání místa činu by však neměly být prováděny takové technické úkony a aplikovány ty technické postupy, které jsou předmětem znaleckého zkoumání. Např. znalec by neměl zkoumat zajištěný tachografický proužek (kotouč), ale orgánu činnému v trestním řízení by měl znalec jako konzultant poradit, jakým způsobem má být tento záznamový prostředek vyjmut a zajištěn. Vyjmutí může provést i sám a předat jej ohledávajícímu např. s příslušnou instruktáží, jak s věcí dále nakládat. Ohledávající orgán by měl po konzultaci se znalcem zajistit např. ty části vozidla, které budou podle názoru znalce důležité pro znalecké zkoumání, aniž by je ovšem znalec na místě přímo zkoumal. Obvyklým postupem při ohledání místa dopravní nehody bývá i zajištění celého motorového vozidla jako věci důležité pro trestní řízení a znalecké zkoumání, aniž by znalec vozidlo na místě podrobně zkoumal apod.
Smysl účasti znalce při ohledání podle § 113 trestního řádu tedy je usměrňovat a radit orgánu činnému v trestním řízení, který provádí ohledání, jakým způsobem a v jakém rozsahu má být místo činu z technického hlediska dokumentováno, které stopy a věci z místa dopravní nehody je potřebné zajistit a jakým způsobem pro potřeby znaleckého zkoumání, případně dílčí úkony na místě činu v rámci ohledání vyžadující odborné znalosti provést za účasti ohledávajícího orgánu činného v trestním řízení.
Nelze však vyloučit případy, kdy i v rámci ohledání je nutné provést podrobnou technickou prohlídku vozidla, která bude součástí nálezu pro vypracování posudku znalcem. Takovou prohlídku vozidla již nelze označit a ani považovat za ohledání ve smyslu § 113 trestního řádu a neměla by být ani součástí ohledání místa činu. Tento postup však považuji za výjimečný a nikoliv standardní.
S naznačenou hypotézou již souvisí vymezení pojmu technická prohlídka, odborná technická prohlídka nebo technické ohledání (byť posledně uvedené označení zdá se být právě svádějícím a kolidujícím s ohledáním v právním slova smyslu). Vzhledem k technickému charakteru úkonu jeví se být vhodnější označení technická prohlídka. Tímto označením je dáno i základní rozlišení od ohledání ve smyslu § 113 trestního řádu. Již samotné označení technická prohlídka předjímá nezbytnost jistých odborných znalostí a dovedností technického charakteru, které jsou nezbytně nutné k jejímu vykonání.
Na rozdíl od ohledání podle § 113 trestního řádu technická prohlídka není důkazním prostředkem, ale je součástí znaleckého zkoumání. Její dokumentace musí být součástí nálezu znaleckého posudku. Je opatřována metodami rozdílnými od trestního řízení, tedy metodami specifickými pro daný obor, v rámci kterého se technická prohlídka provádí. Technická prohlídka neslouží jako důkaz. Důkazní hodnotu má až znalecký posudek vypracovaný znalcem, jehož součástí je i technická prohlídka. Je zpravidla prováděna až poté, co byl znalec přibrán k podání znaleckému posudku v trestním řízení, je tedy zpravidla prováděna již v průběhu trestního řízení, po zahájení trestního stíhání. Před zahájením trestního stíhání by bylo možné takový postup uplatnit (mám tím na mysli přibrání znalce podle § 105 trestního řádu) jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Vzhledem k technickému charakteru úkonů prováděných v rámci znaleckého zkoumání dopravních nehod lze jen s velkými obtížemi uznat neodkladnost či neopakovatelnost úkonu. Většina úkonů znaleckého zkoumání dopravních nehod soudními znalci z oboru silniční doprava je relativně proveditelná i s odstupem času. To je také hlavní argument právní praxe, proč nepřipouští v trestním řízení o dopravních nehodách znalecké posudky technického charakteru vyžádané před zahájením trestního stíhání.
Při hodnocení otázky účasti znalce na místě dopravní nehody a s tím souvisejícím přibíráním znalců před zahájením trestního stíhání je však opomíjen nesporný fakt, že seznámení znalce (ale i kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení) s místem dopravní nehody na vlastní oči (in natura) je nenahraditelným informačním zdrojem. Daleko snáz si přece dokážeme představit objektivní obraz místa, které je předmětem jakéhokoli hodnocení včetně (nebo tím spíše) znaleckého zkoumání.
Současná právní praxe při hodnocení znaleckých posudků z oboru silniční dopravy klade důraz na informace zprostředkované z písemných materiálů vyhotovených orgány činnými v trestním řízení, zpravidla policejním orgánem. Tyto materiály předkládané znalcům trpí, jak prokazuje praxe, řadou nedostatků a nepřesností včetně těch, které souvisí s neznalostí techniky měření a dalších odborných znalostí. I relativně malá nepřesnost při měření na místě dopravní nehody může mít ve znaleckém posuzování zásadní význam. Nepřesnosti, kterých se policejní orgány na místě dopravní nehody dopouštějí, však jsou řádově daleko větší, než jsou centimetry či malé úhly. To ostatně prokazují i soudní znalci ve svých četných znaleckých posudcích, kdy tyto nedostatky policejních orgánů nahrazují vlastními měřeními místa nehody. Na takto pořízené zaměření místa je však v praxi soudů pohlíženo velmi zdrženlivě a v řadě případů tato měření provedená znalcem bez účasti orgánu činného v trestním řízení jsou posuzována jako překročení kompetencí znalce.
Velmi dobře dokumentuje nezbytnost účasti na místě dopravní nehody Kolíbal.4) I on zdůrazňuje důležitost a nezbytnost zjištění přesných poměrů, které byly v rozhodné době na místě dopravní nehody. I relativně přesné zaměření místa dopravní nehody provedené policejním orgánem může trpět značnou nepřesností spočívající např. v tom, že nejsou podchyceny možné průchody mezi stavebním lešením dočasně umístěným na chodníku. V důsledku toho může být přehlédnuta možnost vběhnutí do vozovky z průchodu mezi různě vyčnívajícími částmi lešení. To může mít zásadní význam pro posouzení nehody a v konečném důsledku i dopad na právní posuzování nehody.
Jak tedy posuzovat úkon spočívající v dodatečné prohlídce místa nehody znalcem za účelem ujasnění si prostorového a místopisného začlenění místa dopravní nehody? Je skutečně nezbytně nutné, aby znalec žádal orgán činný v trestním řízení o doplnění ohledání místa dopravní nehody a upřesnění např. situování křižovatky v prostoru, upřesnění situování, lešení a možného vběhnutí do vozovky např. přes vzpomínané lešení na chodníku?
Půjde-li o situaci, kdy znalec pro objektivní podání znaleckého posudku bude potřebovat upřesnit rozměrové podmínky např. křižovatky, zatáčky, vyústění vedlejší komunikace apod., neboť policejní orgán místo nehody situačně i rozměrově nedostatečně nebo dokonce chybně zadokumentoval, lze souhlasit s tím, aby zpřesňující měření místa nehody provedl znalec sám, ovšem za předpokladu, že postup bude dokladovat jak písemně, tak i graficky. Lze totiž mít za to, že policejní orgán nedisponuje takovými měřicími přístroji, ale ani znalostmi, které k přesnému proměření křižovatky, zatáčky a dalších specifik míst dopravních nehod jsou nezbytně třeba. Znalec však nesmí při provádění tohoto technického měření místa dopravní nehody zajišťovat stopy, nesmí vyžadovat vysvětlení nebo vyjádření účastníků dopravní nehody, stejně tak svědků apod. Může tedy, podle mého mínění, provést pouze tento technický úkon.
Není snad pochyb o tom, že měření a dokumentace měření spadají do kategorie technických úkonů. Ve znaleckém posudku pak musí tento svůj postup uvést i v části znaleckého posudku - v nálezu se zdůvodněním, proč k tomuto kroku přistoupil. Lze mít za to, že jde o úkon související s podáním znaleckého posudku, k jehož provedení je znalec mnohem lépe technicky i odborně způsobilý než orgán činný v trestním řízení.
Pokud jde o seznámení s místem dopravní nehody, která je předmětem znaleckého posuzování, je rovněž zcela na místě, aby se znalec s místem seznámil z důvodů již naznačených. Proto je také doporučováno, a v trestním řádu i zakotvena možnost, aby k ohledání místa dopravní nehody byl přizván znalec, aby se jednak s místem seznámil a jednak aby usměrnil policejní orgán, který ohledání zpravidla provádí, v postupu a rozsahu ohledání. Kdyby byl přibrán na místo nehody, kde dominující roli sehrálo vzpomínané lešení, mohl znalec policejní orgán ihned upozornit na nezbytnost dokumentování lešení co do jeho složení a provázanosti polí, podchycení jeho průchodnosti apod. Nelze však již souhlasit s tím, aby si znalec dodatečné ohledání lešení prováděl sám, bez přítomnosti orgánu činného v trestním řízení a dalších osob zúčastněných na dopravní nehodě. V tomto případě znalec musí požádat orgán činný v trestním řízení o provedení dodatečného ohledání, kterému jako znalec má právo být přítomen, a usměrňovat jej v postupu při ohledání tak, aby byly podchyceny všechny informace důležité pro znalecké zkoumání.
Mimo uvedené důvody svědčící pro přítomnost znalce na místě dopravní nehody je možné uvést ještě další, neméně významné.
V trestním řízení nejsou zvláštností případy, kdy k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění konkrétní osobě je nezbytně nutné přibrat znalce k podání znaleckého posudku. Takový postup je však v trestním řízení možný jen v případech, kdy se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon.
Co je považováno za neopakovatelný a neodkladný úkon, je vymezeno v ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu. Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelný úkon je takový, který nebude možno před soudem provést. Výklad ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu je velmi nepříznivý právě pro stadium před zahájením trestního stíhání. Za neodkladný a neopakovatelný úkon je ve stadiu postupu podle § 158 trestního řádu, tj. ve stadiu tzv. „prověřování“, zda se stal trestný čin a zda trestný čin spáchala konkrétní osoba, považována bez výhrad pitva mrtvoly a takové znalecké posudky, které pracují s biologickým materiálem, u kterého hrozí rychlá zkáza a znalecké zkoumání vylučuje zmrazení nebo jinou formu uchování materiálu nebo v závislosti na čase se ztrácí důkazní hodnota zajištěných stop určených ke zkoumání.
Ostatní znalecká zkoumání prováděná před zahájením trestního stíhání jsou zcela výjimečně považována za neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Pokud jsou ve stadiu trestního řízení před zahájením trestního stíhání přibráni orgánem činným v trestním řízení znalci k podání znaleckého posudku, znalecký posudek zpravidla ztrácí svou důkazní hodnotu, je považován v nejlepším případě pouze za listinný důkaz a zpravidla je státním zástupcem nebo soudem věc vrácena k došetření s pokynem, aby bylo vyžádáno nové znalecké zkoumání.7)
Z uvedeného konstatování je zřejmé, že znalecká zkoumání z oboru soudního inženýrství, zejména v souvislosti s dopravními nehodami, provozními haváriemi a dalšími mimořádnými událostmi mají v soudní praxi jen malou naději, že pokud budou provedeny před zahájením trestního stíhání, budou považovány za neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Vyžádání znaleckého posudku z oboru soudního inženýrství jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu trestního řízení samozřejmě nelze kategoricky odmítnout. Pokud takový výjimečný případ nastane, bude zejména na orgánu činném v trestním řízení, aby v rozhodnutí či opatření (po novele trestního řádu) řádně zdůvodnil, v čem spatřoval neodkladnost nebo neopakovatelnost přibrání znalce před zahájením trestního stíhání.
Je totiž potřebné si uvědomit, že neodkladnost či neopakovatelnost úkonu je posuzována zpravidla soudem ex post, tedy se značným časovým odstupem po realizaci takového postupu, kdy spis obsahuje řadu jiných důkazů provedených po přibrání znalce a v kontextu s těmito důkazy se neodkladnost či neopakovatelnost úkonu vytrácí.
Krajní možností jak zhojit úkon přibrání znalce před zahájením trestního stíhání, aby znalecký posudek byl brán jako důkaz i v dalších stadiích trestního řízení, může být slyšení znalce (výslech znalce) před soudem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení. Tento postup je však z právního hlediska velmi diskutabilní a právní teorie i praxe jej hodnotí velmi zdrženlivě až odmítavě. Obdobný je postup spočívají v tom, že znalec je po zahájení trestního stíhání požádán o doplnění znaleckého posudku podaného před zahájením trestního stíhání. Oba naznačené případy ze svého pohledu hodnotím jako obcházení zákona, byť se mohou jevit jako účelné.
Na druhou stranu je potřebné uvést, že neodkladnost či neopakovatelnost úkonu se neváže jenom na bezprostřednost po spáchání trestného činu. Potřeba neodkladného či neopakovatelného provedení úkonu může vyvstat kdykoli, třeba i po dlouhé době od spáchání skutku, a to ať již proto, že dodatečně nastane situace, která ohrožuje další existenci důkazu, nebo proto, že se orgán činný v trestním řízení o takovém ohrožení dozvěděl dodatečně. I hodnocení neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu ex post je v řadě případů polemické zejména z pohledu vyslovení neúčinnosti takto provedeného důkazu.
Nepochybně je proto vždy potřebné zvažovat všemi orgány činnými v trestním řízení, zejména pak státními zástupci a soudci, z jakých okolností policejní orgán vycházel při hodnocení neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Pokud státní zástupce nebo soudce dospěje k závěru, že postup policejního orgánu byl vadný a úkon neopakovatelný či neodkladný neměl takový charakter, měl by zvažovat, do jaké míry tento vadný postup poškodil práva jiných procesních stran, zejména obviněného. V případě přibrání znalce před zahájením trestního stíhání může být argumentováno zkrácením práv obviněného podat proti rozhodnutí o přibrání znalce stížnost a v ní namítat bezdůvodnost znaleckého zkoumání, podjatost či nekompetentnost znalce nebo nevhodně vymezené otázky pokládané znalci.8) Jde zcela nepochybně o závažná práva, ale i přes to je vhodné zvážit, zda v konkrétním případě mělo striktní zachování těchto práv tak zásadní význam pro výsledek trestního řízení a zda obviněnému tato práva nebyla poskytnuta dodatečně, například při závěru vyšetřování při studiu vyšetřovacího spisu, kde měl rovněž možnost uplatnit námitky spojené se znaleckým zkoumáním. Jestliže obviněný ani jeho obhájce žádné námitky v této fázi trestního řízení neuplatňují, mělo by se mít za to, že vadný postup byl takto zhojen. Teprve nerespektování těchto námitek orgánem činným v trestním řízení při prostudování spisu by mělo být důvodem pro vyslovení vadného postupu a k uplatnění institutu vrácení věci k došetření.
Další formou nápravy vadného postupu v hodnocení neodkladnosti či neopakovatelnosti přibrání znalce lze spatřovat v řízení před soudem, kdy znalec může být k podanému znaleckému posudku vyslechnut. V hlavním líčení má obviněný i jeho obhájce dostatek možností, aby v plném rozsahu svá oprávnění uplatnili, včetně práva klást znalci otázky. S ohledem na závěry ustálené judikatury štrasburského soudu pro lidská práva a základní svobody k ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod postačí, aby právo obviněného klást otázky svědkům (v evropském kontextu jsou považováni za svědky i znalci) bylo poskytnuto alespoň jedenkrát v trestním řízení.
V čem tedy lze spatřovat výjimečnost přibrání znalce před zahájením trestního stíhání s odkazem na neodkladnost nebo neopakovatelnost tohoto úkonu? Musí jít o takovou situaci, při které hrozí nebezpečí zničení nebo ztráty věcných důkazů, které mají být předmětem znaleckého zkoumání. U dopravních nehod si lze představit takové nebezpečí například u nehod na pozemních komunikacích, kde v době nehody jsou prováděny stavební úpravy a poměry na místě nehody jsou důležité pro znalecké zkoumání. Prováděnými úpravami pozemní komunikace hrozí nenávratná změna situace. Jedině v takových případech, kdy hrozí ztráta nebo zničení potřebných informací, lze přibrání znalce před zahájením trestního stíhání akceptovat jako neodkladný úkon. Taková neodkladnost však musí být orgánem činným v trestním řízení uvedena v rozhodnutí o přibrání znalce.
Úvahy de lege ferenda, aby znalecký důkaz bylo možno provést způsobem uvedeným v hlavě páté trestního řádu ještě před zahájením trestního stíhání s účinky i po zahájení trestního stíhání, jsou diskutovány již řadu let. Byly vysloveny i v rámci projednávaných předloh novelizace trestního řádu a našly odezvu v podobě ustanovení § 158 odst. 3 písm. b) novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002, podle kterého je policejní orgán oprávněn před zahájením trestního stíhání vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky.
Stanovení hranice mezi právním a technickým posuzováním dopravní nehody, a tím i mezi procesním dokazováním a činností znalce, velmi úzce souvisí s již rozebíranou otázkou účasti znalce na místě činu. Stanovení této hranice je v řadě případů velmi obtížné a skýtá možnost subjektivismu v posuzování, zda se již jedná o posuzování právní otázky, nebo zda jde ještě stále o znalecký úkon. Jde o záležitost nejen používaného pojmosloví, ale i o technický výklad řady ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Některá ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích totiž potřebují k právnímu výkladu i výklad technický, který lze ve své podstatě označit za technickou analýzu nehodového děje a jednotlivých prvků události.
Jen po důkladné technické analýze nehodového děje je totiž možné rozhodnout, zda řidič jel rychlostí vyšší, než byla povolená, nebo zda musel účastník provozu náhle změnit směr a rychlost jízdy, zda byl omezen, ohrožen a do jaké míry, zda dal správně přednost v jízdě apod. Tak je tomu např. i při hodnocení porušení některých ustanovení pravidel silničního provozu, při kterém se v některých případech bez znaleckého zkoumání neobejdeme. I v těchto případech by otázky znalci měly být formulovány tak, aby se znalec zabýval technickou stránkou dopravního procesu a nebyl nucen hodnotit porušení konkrétních ustanovení pravidel silničního provozu, případně jiného předpisu. I přes toto konstatování se však přikláním k názoru, že řešení porušení některých pravidel silničního provozu je spíše otázkou znaleckou než právní. Je třeba si uvědomit, že mnohé otázky, které jsou spojeny s porušením pravidel, jsou natolik zjevné a pochopitelné, že jejich řešení nevyžaduje žádné speciální odborné znalosti. Avšak vedle těchto „notoriet“ existují velmi složité technické normy a řešení jejich správné či chybné aplikace bez posouzení a závěrů znalce je nemožné.
Z uvedeného lze tedy konstatovat tato východiska pro hodnocení právního a technického posuzování věci:
Obdobná situace může nastat při tzv. technických expertizách z oblasti bezpečnosti jízdy, techniky jízdy, kdy na znalci je vyžadováno, aby např. určil, která osoba v době nehodové události řídila motorové vozidlo. Jde o otázky, které rovněž velmi úzce souvisí s posuzováním porušení konkrétního ustanovení pravidel. Je zcela na místě, aby tyto otázky výrazně technického charakteru řešil znalec.
K provedení technické expertizy jsou někdy kladeny otázky k příčině události nebo k tomu, zda příčinou události byla nepozornost, únava či ospalost osoby řídící dopravní prostředek. Tyto otázky naopak nespadají do kompetence soudních znalců; musí být řešeny orgány činnými v trestním řízení na základě zhodnocení celého souhrnu důkazů v konkrétní věci. Znalci se nemá klást otázka o obecných příčinách události, ale otázky ke zjištění technické příčiny události, zjištění technické závady jednotlivých zařízení nebo součástí dopravního prostředku nebo jiných technických zařízení, doby vzniku a rozsahu jejich poškození a vlivu na jízdní vlastnosti dopravního prostředku apod. K řešení těchto otázek jsou právě potřebné odborné technické znalosti experta, zkoumání jednotlivých částí technických prostředků, provedení různých výpočtů, počítačových modelací apod.
Předmětem sporů je často otázka hranice mezi vyšetřovacím a technickým experimentem. Jako výchozí úvahy k řešení tohoto problému je potřebné použít teze vyslovené při řešení vztahu ohledání a technické prohlídky. Vyšetřovací experiment je totiž řazen do kategorie procesního úkonu - ohledání podle § 113 trestního řádu. Teprve novela trestního řádu vyšetřovací experiment řadí mezi samostatné důkazní prostředky.9)
Při řešení znaleckých posudků z problematiky silničních dopravních nehod se často vyskytnou případy, při kterých konstatujeme, že získané podklady od policejních orgánů jsou pro podání znaleckého posudku nedostačující. Tuto situaci je však možné vyřešit provedením vyšetřovacího nebo technického experimentu. Ve své podstatě, taktice, rozsahu a způsobu provedení jde v řadě případů o identické úkony, z právního hlediska však jde o úkony zcela odlišné co do významu v trestním řízení. Rozdílnosti lze charakterizovat následovně:
Otázka přípustnosti provedení technické expertizy samotným znalcem není platným právem řešena, lze však z logiky věci toto oprávnění znalce dovodit. Např. potřebuje-li znalec pro zpracování znaleckého posudku posoudit pevnost materiálu, provede příslušné technické úkony sám. Bylo by nelogické, aby vyžadoval k takovému znalecko-technickému úkonu souhlas orgánu činného v trestním řízení. Jestliže však bude zapotřebí pro znalecké zkoumání zjistit, jaké byly výhledové poměry v daném místě a čase, lze tak učinit pouze vyšetřovacím experimentem, neboť k provedení tohoto úkonu je nezbytně nutné, aby se jej účastnily osoby, jejichž výhledové možnosti jsou předmětem experimentálního zkoumání. Vzhledem k nezbytné účasti těchto osob a s tím souvisejícím dalším povinnostem vyplývajícím z trestního řádu, např. vyrozumět o tomto úkonu i další účastníky trestního řízení, je vyloučeno, aby výhledové poměry byly zkoumány v rámci technického experimentu. Podle mého názoru však bude v souladu s právem, když uvedený vyšetřovací experiment provede znalec za účasti orgánu činného v trestním řízení, a to s ohledem na obvyklou potřebu technických znalostí při jeho provádění.
Podle současné právní úpravy může znalec sám zkoumat a dokumentovat úkony znaleckého zkoumání, které jsou v rozsahu jeho znaleckého oprávnění. Znalec ovšem není oprávněn provádět úkony trestního řízení, a proto je mylná interpretace znalců, když tvrdí, že stejně jako soudní lékař provádí sám a sám dokumentuje pitvu, může znalec provádět a dokumentovat úkony z pohledu znalce technické. Řada těchto „technických úkonů“ však má z důvodu výše naznačených i procesní význam a charakter. Jde předně o všechny úkony, které se bezprostředně týkají účastníků trestního řízení a povinností orgánu činného v trestním řízení vyrozumět tyto osoby o provedení úkonu, poučit je v případě účasti na úkonu a s povinností sepsat protokol podle procesní normy.
Lze tedy konstatovat:
To neznamená, že znalec je do jisté míry „pasivním subjektem trestního řízení“, protože bez vědomí a v některých případech bez účasti orgánu činného v trestním řízení nemůže provést žádný úkon, který by mohl mít charakter důkazního prostředku. Tak tomu samozřejmě není, protože znalec musí vystupovat ve znaleckém zkoumání aktivně, využít v plném rozsahu své kompetence, odborné znalosti a nebát se vyžadovat na orgánu činném v trestním řízení informace potřebné pro znalecké zkoumání. Při své znalecké činnosti však nemůže znalec zacházet za své znalecké kompetence a nahrazovat orgán činný v trestním řízení. Jakékoliv překročení kompetencí vede totiž k vadnému trestnímu řízení.
K podání objektivního znaleckého posudku je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení znalci poskytly součinnost spočívající v informacích o skutku, k jehož objasnění je nutné vyžádat znalecký posudek. Poskytnutí součinnosti znalcům při přípravě znaleckého posudku je zákonný požadavek vyjádřený v ustanovení § 107 trestního řádu. Tato součinnost je v uvedeném ustanovení vyjádřena slovy: „Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly... Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se k předmětu znaleckého zkoumání. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.“
Co uvedený zákonný požadavek součinnosti znamená v praxi? Znalcům od počátku jejich přibrání k podání znaleckého posudku poskytují orgány činné v trestním řízení spisové materiály. Zpravidla jsou s nimi konzultovány otázky, na které by měli ve znaleckém posudku odpovědět. Podle požadavků znalců jsou zváni k rozhodujícím výslechům a dalším procesním úkonům. Markantně je účast znalců zřejmá právě u dopravních nehod, provozních havárií nebo jiných mimořádných událostí, kde jsou za přítomnosti znalců prováděny vyšetřovací experimenty, rekonstrukce i další zásadní procesní úkony. V řadě složitých případů jsou znalci zváni přímo na místo činu, aby byli nápomocni orgánu činnému v trestním řízení svými radami při ohledání místa činu.
Lze tedy konstatovat, že v zájmu objektivního a rychlého objasnění kriminálního deliktu je znalcům zpravidla poskytována ze strany orgánů činných v trestním řízení maximální součinnost.
K rozhodujícím dokumentům nezbytným pro znalecké zkoumání patří výsledky ohledání místa dopravní nehody. Jejich zajištění a zpracování je potřebné věnovat maximální pozornost. U dopravních nehod jde zpravidla o nejdůležitější a nejobjektivnější důkazní prostředek, na jehož kvalitě závisí i výsledek znaleckého zkoumání, jeho jednoznačnost a šíře mezí technicky přijatelných závěrů a odpovědí vyslovených soudním znalcem. Špatně provedené ohledání místa dopravní nehody nebo nedbale provedená dokumentace jsou v trestním řízení vážné chyby, které zpravidla nelze odstranit jinými důkazními prostředky a vedou obvykle k náročným znaleckým zkoumáním s nejednoznačnými závěry. V těchto případech jsou znalci podávána alternativní stanoviska k průběhu i příčinám dopravní nehody.
Orgán činný v trestním řízení je povinen poskytnout znalci ke zpracování znaleckého posudku nejméně tyto podklady:
Orgán činný v trestním řízení přibírá znalce ke znaleckému zkoumání a vypracování znaleckého posudku z oboru, ve kterém znalec vykonává svou znaleckou činnost. Znalec při znaleckém zkoumání může zjistit, že pro objektivní posouzení věci potřebuje posoudit otázky, které přesahují jeho odbornost, ale jsou pro jeho znalecké závěry nezbytné. Na tuto situaci pamatuje zákon o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb. v § 10 odst. 2, který uvádí: „Jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek. Tuto okolnost spolu s důvody, které jej k tomu vedly, musí uvést v posudku.“
K přibrání konzultanta nepotřebuje znalec souhlas orgánu činného v trestním řízení, který jej jako znalce přibral. Je však potřebné zdůraznit, že přibraný znalec přebírá odpovědnost i za tu část znaleckého posudku, kterou vypracoval na základě konzultace s jiným expertem, případně i znalcem. Znalec tuto odpovědnost nemůže přesunout na konzultanta.
Autor se zabývá otázkou postavení znalce v trestním řízení vedeném u silničních dopravních nehod. Zejména se věnuje ožehavé otázce mezí kompetencí znalce při dokazování dopravních nehod, účasti znalce při ohledání místa dopravní nehody a jeho postavení při tomto úkonu. Řeší otázku vztahu mezi právním a technickým posuzováním dopravních nehod, vztahu neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu a přibrání znalce pro účely trestního řízení. Úvahy směřují i do oblasti hodnocení a vztahu mezi vyšetřovacím a technickým experimentem.
The author of this article is dealing with the question of the position of an expert in penal procedures related to traffic accidents. He is mainly focusing on the tricky issue of the jurisdiction of an expert when proving traffic accidents, his presence when examining the place where the accident happened and his powers. The author is considering the relation between legal and technical examination of traffic accidents, the relation between the immediacy of examination and the impossibility of repeating it, and the expert's presence for the purposes of penal procedure. He is also considering the stage of evaluation, and the relation between an experiment for the purposes of investigation, and one that is purely technical.
Der Autor beschäftigt sich mit der Frage der Stellung eines Sachverständigen im Strafverfahren bei den Strassenverkehrsunfällen. Er widmet sich besonders der brennenden Frage der Grenzen der Kompetenzen des Sachvertständigen bei den Beweisführungen der Verkehrsunfälle, bei seiner Teilnahme an der Besichtigung der Stelle des Verkehrsunfalles und seine Stellung bei dieser Handlung. Er löst die Frage des Verhältnisses zwischen der rechtlichen und technischen Beurteilung der Verkehrsunfälle, des Verhältnisses der Unaufschiebbarkeit und Unwiederholung dieser Handlung und der Zuziehung eines Experten für die Zwecke des Strafverfahrens. Die Betrachtungen sind auch in das Gebiet der Bewertung und des Verhältnisses zwischen dem ermittelnden und technischen Experiment gerichtet.
1) Srovnej ustanovení § 12 odst. 6 tr. řádu.
2) Naznačené otázky postavení svědka a znalce v trestním řízení nejsou výslovně a takto detailně upraveny trestním řádem. Závěry o neslučitelnosti postavení svědka a znalce v jedné a téže věci vycházejí ze soudní praxe, která se promítá do judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně soudů nižších instancí. V této věci viz např. Sbírku rozhodnutí trestních č. 46/56, 11/77 a další. Judikatura v hodnocení postavení svědka a znalce v trestním řízení je poměrně rigidní, ustálená a jsou akceptována a v praxi soudů uplatňována rozhodnutí poměrně staršího data se stejnou vážností jako judikatorní rozhodnutí učiněná v posledních letech.
3) V roce 1999 byl k tomuto problému proveden dotazníkový průzkum mezi vybranými znalci z oboru silniční dopravní nehody - soudní inženýrství v celé České republice. Bylo osloveno 30 znalců, z nichž plných 80 % tuto situaci ve stylu a odbornosti pokládaných otázek nespatřují tak kritickou, jak je naznačeno a jak vyplývá z profesních průzkumů vyšetřovacích spisů. V rozsahu, odbornosti i zaměřenosti otázek většina znalců nespatřovala žádný problém. Jde bezesporu o překvapující zjištění, které lze hodnotit ze dvou hledisek. Za prvé, že znalci samotní nevěnují dostatečnou pozornost obsahu kladených otázek a rutinně zpracovávají posudky. Za druhé, že byli zvoleni znalci, se kterými orgány činné v trestním řízení bezproblémově komunikují a otázky pokládají po předchozí dohodě se znalci. To lze hodnotit jako ideální stav.
4) Kolíbal, Z.: Zhlédnutí místa dopravní nehody - důležitý prvek objektivní znalecké analýzy. Příspěvek na VI. Konferenci znalců analytiků silničních nehod. Brno, 1991.
5) Kolíbal, Z.: VI. Konference znalců analytiků silničních nehod a odhadců motorových vozidel. Brno, 1991.
6) Tento příklad dokumentuje Kolíbal, Z.: Důležitost detailního rozboru poškození pro znaleckou analýzu nehody. In: Znalecké posuzování silničních nehod (sborník přednášek). Ostrava, Dům techniky ČSVTS, 1984.
7) Tento nežádoucí stav byl napraven po nabytí účinnosti novely trestního řádu, tj. od 1. 1. 2002, kdy orgán činný v trestním řízení má možnost vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek i před zahájením trestního stíhání.
8) Blíže Hasch, K.: K některým otázkám provádění důkazů v trestním řízení. Praha, Trestní právo, 1997, 5.
9) Srovnej ustanovení § 104c novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002.
10) Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSR č. 34/1990 Sb. vyšetřovací experiment může být v trestním řízení důkazem jen tehdy, když je vykonán za podmínek ustanovení § 113 trestního řádu a následujících o ohledání a je o něm sepsán protokol podle § 113 odst. 2 trestního řádu. Koná-li se vyšetřovací pokus za účasti obviněného, popřípadě svědka, je nutno je před jeho zahájením poučit ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob.
11) Uvedené vymezení se neshoduje s úkony, které je oprávněn provést znalec sám podle znaleckého standardu č. II z roku 1990 z důvodů, které jsou patrné z textu této a předcházejících kapitol.