Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV1/2002 |
V souvislosti se společensko-politickými změnami koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století se stále více diskutuje - vzhledem k rostoucímu zatížení registrovanou kriminalitou - rovněž otázka zpřísňování trestů. Částečně došlo k zpřísnění trestních zákonů, např. v Německu, ale též v Anglii a Walesu (Home Office 1997). Politikové se v této souvislosti často odvolávají na domnělé či skutečné přání obyvatelstva, aby sankce byly přísnější, jak se stále znovu projevuje ve výzkumech.
Postoj obyvatelstva k trestným činům je velmi komplexní fenomén, který bývá nezřídka nazírán velmi povrchně. Dokonce i ve vědeckých šetřeních, jako jsou viktimizační výzkumy, bývá postoj k trestu zjišťován pouze velmi paušálně, většinou prostřednictvím jediné otázky. Vzhledem ke kriminálně politickému významu, jaký tyto postoje mají, zejména pokud se odrážejí ve výsledcích výzkumů veřejného mínění, je velmi důležité uchopit je přesněji.
V tomto článku chceme na základě zjištění německých a českých výzkumů, ale též s využitím výsledků mezinárodních výzkumů k této tematice, kriticky diskutovat některé aspekty postojů k sankcím. Dále se budeme zabývat otázkou, v jaké míře může zostření kriminálních sankcí přispět k redukci problému kriminality, jak to stále znovu požadují média, ale též politikové.
Vzhledem k nedostatečnému a velmi selektivnímu informování obyvatelstva o kriminálním dění ze strany médií není nikterak udivující, že postoj značné části obyvatelstva ke kriminalitě, zejména pokud jde o požadavek ostřejších trestněprávních sankcí, lze snadno ovlivnit prostřednictvím spektakulárních závažných trestných činů, např. pohlavního zneužívání dětí. Kaiser (1996, s. 1098) zdůrazňuje, že „akceptace a připravenost obyvatelstva na humánní, racionální a liberální kriminální politiku jsou velmi ambivalentní, labilní a v neposlední řadě závisejí na dosud vnímaném vývoji kriminality. Není-li kriminalita nazírána jako hrozba, lze se domnívat, že bude spíše přístupnější liberálním inovacím v trestním právu a jeho aplikaci nežli jindy“.
Zmíněné hodnocení kriminality jako větší či menší hrozby je rozhodujícím způsobem moderováno ze strany médií. Selektivnost zpravodajství, způsob prezentace problematiky a přímo či nepřímo poskytované „návrhy na řešení“ podstatně ovlivňují mínění a postoje obyvatelstva. Celkově lze konstatovat v posledních letech v západních průmyslových zemích přibývání punitivních postojů; jak uvádí Kaiser (1996, s. 1049), idea trestu zjevně „zažívá svoji renesanci“. Zřetelný je tento přírůstek přísnosti postojů k trestání např. v dlouhodobému porovnání dosavadních čtyř kol mezinárodního výzkumu International Crime and Victimisation Survey (srov. Kesteren aj. 2000, s. 218).
V USA je populárnost trestu smrti již po léta velmi vysoká: od počátku let osmdesátých do poloviny devadesátých let minulého století hodnotí v dotazníkových šetřeních stále 80 - 85 % respondentů soudy jako příliš mírné a 70 - 75 % se vyslovuje pro trest smrti za závažné trestné činy. Enormně vysoká (zejména ve srovnání s příslušnými zjištěními v Německu - srov. grafy č. 1 a 2 - grafy byly zveřejněny jen v tištěné podobě časopisu) punitivita je teprve v poslední době na ústupu. V roce 1993 se vyjádřilo 72 % občanů USA pro trest smrti za vraždu (US Department of Justice 1993; 1994, s. 200). Pokud jde o Německo, vyplývá z grafu č. 2, že v západním Německu souhlas s trestem smrti v poválečných letech v důsledku stále liberálnější sankční politiky značně poklesl a pouze v souvislosti s „vlnou terorismu“ znovu vzrostl. Po politickém převratu před dvanácti lety byla také v nových spolkových zemích punitivita nejprve na relativně nízké úrovni, avšak potom stoupala, stejně jako v západním Německu, spolu s rostoucími hospodářskými a společenskými problémy, výrazně. Ukazuje to zřetelně podmíněnost postojů k trestům společenskou situací.
Porovnáme-li s touto situací dlouhodobý trend souhlasu s trestem smrti pro pachatele odsouzené za vraždu v USA, ukazuje se, že od počátku osmdesátých let se stále téměř tři čtvrtiny občanů vyslovují pro tento trest. Teprve v roce 1998 poklesla příslušná hodnota na 68 %. Výsledky jiného výzkumu (Gallup), prováděného od roku 1953, ukazují, že v roce 1999 bylo 71 % Američanů v USA pro trest smrti za vraždu. Od poloviny sedmdesátých let se sankční praxe znatelně zostřila, a v důsledku toho rovněž - až do současné doby - značně roste počet vězňů. Pokud jde o index vězněných, jsou USA spolu s Ruskem v celosvětovém měřítku v čele, aniž by tato tvrdá sankční politika působila prokazatelně redukčně na násilnou kriminalitu (srov. Blumstein 1997). Až do poloviny devadesátých let byla z více než čtyř pětin posuzována sankční praxe soudů v bydlišti respondentů jako málo přísná (Maguire - Pastore 1999, s. 128; srov. graf č. 2). Do roku 1998 klesla také tato hodnota, ale stále představuje 74 %.
Americká kriminologie přitom po první světové válce označovala trestání pachatelů za „nesmyslný relikt punitivních společností“ (srov. Sykes 1978, s. 480) a ještě v roce 1964 byla kladena otázka, zde je trestání nezbytné (Toby 1964, s. 332). Závěrečná zpráva National Advisory Commission on Criminal Justice Standards and Goals (1973, s. 358, 597) doporučovala - přes stálý vzestup počtu vězňů v USA - aby „nebyly budovány žádné nové ústavy pro dospělé a aby existující ústavy pro mladistvé byly rušeny“ a došla k závěru, že „věznice... docílily pouze šokujícího rekordu v neúspěšnosti“.
V důsledku tohoto postoje a kriminální politiky se mohl v USA rozvíjet výzkum zacházení s pachateli, který - vedle vlivů dánských a nizozemských - ovlivňoval ve stále větší míře evropskou sankční politiku, včetně německé politiky vztahující se k výkonu trestu. Zde došlo k rozvoji výzkumu zacházení s pachateli v době, kdy v USA již opět vsadili na tvrdé sankcionování k „boji proti kriminalitě“. Mauer (2001, s. 10) zdůrazňuje z dnešního pohledu k tehdejším požadavkům na snížení počtů vězňů, že tyto postuláty byly vznášeny počátkem sedmdesátých let v době, kdy celkový počet vězněných činil cca 300 000, tj. zhruba šestinu dnešní vězeňské populace. V osmdesátých letech minulého století se v USA v důsledku dramaticky rostoucího počtu uvězněných začala prosazovat snaha o privatizaci výkonu trestu (srov. Duitsman 1998). Prověření efektu privatizačních snah a jejich uvážlivé další rozvíjení nebyly v následujících letech možné, neboť „od poloviny osmdesátých let se počty osob ve vazbě vyvíjely způsobem podobným explozi, takže vznikla naléhavá potřeba zacházení s nimi“. Při průměrném ročním nárůstu počtu vazeb 6,7 % je v současné době ze 100 000 občanů USA 461 ve vězení; Cikins (1993, s. 14) vyslovil pochmurnou prognózu, podle níž bude v roce 2053 více občanů ve vězení než mimo ně. Na základě tohoto razantního vývoje jsou federální věznice naplněny na 127 % a vězení jednotlivých států na 113 %, přičemž Kalifornie s 203 % zaujímá první místo (Bosch a Reichert 2001, s. 212).
V současné době je zjevně zdaleka největší část americké populace toho názoru, že vnitřní bezpečnost země lze zajistit pouze intenzivní aplikací trestu smrti, resp. doživotí, ve vztahu k těžkým zločincům. Přesně to je podporováno ze strany politiky a médií, tj. obyvatelstvo dostává zpětnou informaci, že jeho sankční přání jsou respektována, a tím též nazírána jako správná.
Naproti tomu zkušenosti v Německu ukazují, že obyvatelstvo se může poučit a dokonce i dovědět, že vnitřní bezpečnost nemusí být ani bez praktikování trestu smrti, resp. přísných sankcí, nikterak ohrožena. Když byl v západním Německu v roce 1949 trest smrti zrušen, byly téměř tři čtvrtiny pro jeho zachování, zatímco v současných výzkumech názorů na jeho znovuzavedení za závažné trestné činy, zejména za úmyslná usmrcení, je podporován pouze zhruba třetinou. Lidé učinili zkušenost, že to jde i bez této sankce a že závažná kriminalita se po jejím odstranění nikterak nevymkla kontrole.
V České republice je problém kriminality považován obyvatelstvem, jak ukazují výzkumy, za jeden z nejpalčivějších problémů, který vyžaduje naléhavě řešení. Při rostoucím strachu ze zločinu, stále ještě poměrně nízké důvěře obyvatelstva k policii a absenci fungující neformální sociální kontroly je v rostoucí míře voláno po represivních opatřeních ke kontrole kriminality. V této souvislosti lze též zaznamenat početné hlasy volající po znovuzavedení trestu smrti, zrušeného v roce 1990. Nejen v České republice, nýbrž i v jiných postsocialistických zemích lze v důsledku od západních průmyslových zemí odlišné socializace obyvatelstva zčásti pozorovat přísnější postoj k trestání. Platí to také pro obyvatele východního Německa, tedy bývalé NDR, v porovnání se západoněmeckým obyvatelstvem (srov. Kury aj. 1996; 2000).
V Polsku, jak ukazují výsledky International Crime and Victimization Survey (srov. Kesteren aj. 2000, s. 218), punitivita v posledních letech poklesla. Ve vztahu k uvedenému případu mladého recidivisty, který při krádeži vloupáním odcizil barevný televizor, se při výzkumu v roce 2000 vyslovilo 21,1 % respondentů pro peněžitý trest (průměr všech zemí: 33,7 %), zatímco v roce 1992 to bylo ještě 31,1 % (průměr všech zemí: 27,4 %). Poláci, kteří se vyslovili pro uvěznění, však uváděli v roce 2000 v průměru uvěznění na 31 měsíců, což je hodnota výrazně vybočující z průměru (19 měsíců).
Tradiční opatření ke kontrole kriminality, jaká byla aplikována v době před převratem, v nových společenských podmínkách již nepostačují, resp. nemají již v demokratickém právním státě místo. Především odpadla velká část neformální sociální kontroly. Pod politickým tlakem veřejnosti, jež je zneklidněna strachem ze zločinu, je stále znovu požadováno, aby byl kladen důraz na generálně preventivní a odstrašující působení sankcí. To se například projevuje též v České republice v rostoucím počtu vězněných osob a dále v častější aplikaci dlouhodobých trestů odnětí svobody (srov. Osmančík 1997, s. 3; k této problematice srov. též Kuhn 1996).
Jako základ v poslední době stále znovu zjišťované vzrůstající punitivity lze spatřovat na jedné straně stoupající oficiálně registrované kriminální zatížení a jeho širokou prezentaci v médiích, avšak - především ve vztahu k evropským zemím - na druhé straně mohutné společenské, politické a hospodářské změny v posledních 12 letech, především v souvislosti s prudkými přeměnami v postsocialistických zemích. Oficiální kriminální zatížení ve většině bývalých socialistických zemí je sice v porovnání se západoevropskými průmyslovými zeměmi stejně jako dříve zřetelně nižší, avšak v průběhu několika málo let zaznamenalo výrazný vzestup, který byl patrně pro zneklidnění obyvatelstva rozhodující. Zatížení sociálními problémy v jednotlivých zemích přibylo, přičemž za zmínku stojí zejména zvýšená nezaměstnanost, obtíže s financováním zdravotnictví a důchodů, rostoucí problémy v oblasti životního prostředí a dopravy, zvýšená migrace a jí podmíněný vyšší podíl cizinců v obyvatelstvu, především však veřejné diskuse k těmto problematikám. Z důvodu existence těchto vlastních problémů se oslabují ohledy, resp. shovívavost vůči nositelům negativních sociálních deviací, k nimž pachatelé trestných činů náleží. K tomu ještě přistupuje, pokud jde o nové spolkové země v porovnání se západním Německem, pocit „občanů druhé třídy“.
Právě v znejisťujících krizových údobích vzniká mezi občany ve zvýšené míře přání jednoduchých vysvětlení a řešení. Pregnantní „formule“ slibující zvládnutí problematiky, všem pochopitelné, zde mají konjunkturu; představují přece pro všechny srozumitelný a přístupný „recept“ k řešení obtíží, který s představami rovněž dalekosáhle souhlasí. Proto není divu, že se hesla jako „Žádná tolerance“, „Třikrát a dost“ nebo „Již žádné omluvy“ stala mimo rámec odborných kriminologických kruhů velmi populární. Komplexnost problematiky, na niž kriminologové a představitelé dalších sociálních věd poukazují jako volající na poušti, je tak smetena pod stůl a teprve příští generace politiků snad zjistí, že byla opět zvolena nesprávná terapie (srov. k této problematice, zvláště pokud jde o narůstající anomii, Heitmayer 1997).
Postoje k trestání jsou, jak to dokládá řada mezinárodních srovnávacích výzkumů, značně formovány sankční praxí jednotlivých zemí, sociálními hodnotovými vzorci chování a postoji občanů. V zemích, kde je praktikován trest smrti, bývá zpravidla vyšší podíl obyvatelstva pro tuto sankci nežli v zemích, kde byl trest smrti zrušen (srov. např. údaje z USA v porovnání s Německem). Souvisí to se setrvačnou tendencí dosud praktikovaných přístupů k řešení problémů; inovace zpravidla nejprve narážejí na skepsi, je třeba si na ně zvyknout, musí se nejprve oproti staré praxi osvědčit.
Trestní mentalita jednotlivých občanů tak souvisí velmi bezprostředně se zkušenostmi v nakládání s problémem kriminality, které obyvatelé státu získali prostřednictvím sankční praxe. Žijí-li ve státě, kde bylo vždy obvyklé, nazíráno jako nevyhnutelné pro zajištění bezpečnosti, a tedy i pro občany, a zprostředkováno sankční praxí věšet těžké zločince, pak pochopitelně vyjadřují odpor vůči změně této sankční praxe. Pokud naopak žijí ve státě, kde nejen byl trest smrti již dávno zrušen, ale kde též existují ve vztahu k trestům odnětí svobody početné alternativy a jsou také aplikovány a veřejností diskutovány, „naučili se“ jinému - liberálnímu a především pak také humánnímu zacházení s pachateli a považují tuto praxi za „normální“. Roberts a Stalans (1998, s. 39) zdůrazňují, že „lidé toho vědí málo o alternativách uvěznění nebo střednědobých trestů“. Pokud v určité zemi v rámci výzkumu zjistíme, že občané odmítají např. programy vyrovnání mezi pachatelem a obětí, je třeba si nejprve položit otázku, zda je vůbec znají, mají s nimi zkušenosti a jako jsou tyto zkušenosti zprostředkovávány veřejnosti (srov. Sessar 1992). Tato dynamika samozřejmě nemá platnost pouze pro postoje k trestání, nýbrž stejně tak i pro postoje a nazírání v dalších oblastech.
Týká se to např. vztahu vůči nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů, v bývalé NDR ze strany sankčního systému země, který byl podstatně tvrdší a více orientován na sankce nežli v bývalém západním Německu, kde po druhé světové válce byla v rostoucí míře přejímána liberální sankční politika podle západního modelu; to se např. projevilo ve stále vydatnější praxi odklonu zejména u mladých pachatelů (srov. Heinz a Hügel 1987). Němci v bývalé NDR proto získali ohledně reakcí na kriminalitu zkušenosti odlišné od zkušeností západních Němců; nepoznali tyto nové alternativy sankcionování, což se nutně odráží i v jejich trestní mentalitě.
Tak např. v rozsáhlém výzkumu z roku 1992, kde byl aplikován stejný dotazník ve Freiburgu a Jeně při náhodném výběru respondentů (N = 4306 starších 14 let - Freiburg 2344, Jena 1962), byly zjištěny mimo jiné značné rozdíly v míře souhlasu s trestem smrti (srov. Kury 1999). Zatímco ve Freiburgu bylo pro trest smrti 35,7 % mužů a 31,1 % žen, v Jeně se pro něj vyslovilo plných 62,3 % mužů a 55,0 % žen, tedy výrazně více. Výsledky současně ukazují, že v západním Německu punitivita roste s přibývajícím věkem, což je zjištění v mezinárodním měřítku opětovně potvrzované, nikoliv však ve východním Německu. Zde zůstávají hodnoty v jednotlivých věkových kategoriích relativně konstantní. Podle našeho názoru to vyplývá mimo jiné z tamního dřívějšího poměrně intenzivního a jednotného ovlivňování postojů státem, které působilo na všechny věkové kategorie a mělo nivelizující účinek ve vztahu k vzorcům postojů.
Pokud jde o situaci v České republice, byly prvé dva výzkumy postojů obyvatelstva k trestu smrti realizovány již v roce 1947, a to tehdejším Československým ústavem pro výzkum veřejného mínění v Praze. Výzkum se uskutečnil v Čechách a na Moravě. V květnu 1947 se takto vyslovilo pro odstranění trestu smrti 25 % respondentů, pro jeho zachování byla většina - 54 %. O pouhé dva měsíce později však již vzrostl podíl odpůrců absolutního trestu na 36 % a zastoupení retencionistů pokleslo na 44 %.
V dalších letech byla otázka postojů pro trest smrti či proti němu z politických důvodů tabuizována. Teprve v krátkém období liberalizace politických poměrů v letech 1968 - 1969 mohlo ojediněle dojít k dalšímu výzkumu tohoto druhu: realizoval jej v roce 1969 z pověření Federálního shromáždění ČSFR Ústav pro výzkum veřejného mínění ve spolupráci s Výzkumným ústavem kriminologickým při Generální prokuratuře (Novotný a Kvasnička 1969). Pro zachování trestu smrti se tehdy vyslovilo 51 % respondentů, proti 33 %. Ani v následujícím dvacetiletí represivně laděné kriminální politiky totalitního režimu nebylo možné otázku existence trestu smrti zpochybňovat, a tedy ani empiricky zjišťovat postoje občanů k ní.
Poté, co byl trest smrti v tehdejší ČSFR v roce 1990 zrušen, došlo v zemi k značnému vzestupu počtu registrovaných vražd. Zdá se však, že tento vzestup byl způsoben stejnými faktory jako vzestup ostatní kriminality a že zrušení trestu smrti (který byl v celém Československu od roku 1974 vykonáván průměrně pouze ve 2 - 3 případech ročně) do tohoto vývoje téměř nezasáhlo (srov. Novotný 1998, s. 8 - 11).
Přesto Česká republika náleží i dnes k zemím s vysokým podílem přívrženců trestu smrti. Ve výzkumech Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM), které probíhaly v letech 1992 - 1999, se vyslovovalo pro existenci trestu smrti 67 - 76 % dotazovaných, v roce 2000 již jen 61 %. Jde zřejmě o analogický efekt jako v bývalém západním Německu, kde změna postojů mohla ovšem být - vedle rostoucí informovanosti o nových alternativních sankcích - podstatně ovlivněna též rostoucím blahobytem v zemi. Pokud se lidem v určité zemi daří z ekonomického hlediska dobře, je pochopitelné, že se též projevují liberálněji vůči nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů.
Přívrženci trestu smrti v ČR zdůvodňovali své stanovisko ve výzkumu z roku 2000 nejčastěji tím, že „je třeba přísněji trestat brutální zločiny“ (57 %), že „dosavadní tresty jsou málo účinné“ (20 %) a že „dlouhodobé věznění vrahů vyžaduje vysoké finanční náklady“ (10 %). Pouze 8 % však bylo přesvědčeno, že „existence trestu smrti by přispěla ke snížení kriminality“. (Informace z výzkumů IVVM, č. 00 - 02). Tyto údaje rovněž svědčí o tom, že při odpovědi na otázku týkající se trestu smrti je patrně značná část populace vedena ideou msty a odplaty. „Klasické“ reakce státu na kriminalitu oběti sotva poskytují něco více nežli uspokojení potřeby pomsty. Oběť bývala v trestním řízení „použita“ v roli svědka a stát považoval svůj úkol za splněný odsouzením pachatele. Právní pořádek byl znovu nastolen, čin odpykán, oběti se tak dostalo „zadostiučinění“. Je zřejmé, že toto pojetí podporuje ideu odplaty, resp. pomsty. Teprve v novější době, s nástupem a prudkým rozvojem viktimologie, přijímalo stále více států zákony k ochraně obětí či k pomoci obětem závažných trestných činů.
Další metodickou možností, jak zjišťovat postoje obyvatelstva, je postavit respondenty do role soudců ve vztahu k posuzování konkrétně charakterizovaných trestných činů - technika fiktivního soudce. V ČR vyvinul tuto techniku již v roce 1968 V. Kvasnička (1968, s. 7, 9). Respondentovi se předkládá vylíčení spáchaného trestného činu, včetně stručné charakteristiky pachatele (pachatelů), a je požádán, aby uvedl, jak by v daném případě rozhodl, kdyby byl soudcem, který rozhoduje jen podle vlastního svědomí a citu pro spravedlnost. Dotazovaní zde mohou získat více informací než ze zpráv v tisku. Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře v Praze aplikoval tuto techniku v řadě výzkumů realizovaných v letech 1970 - 1979. Z jejich výsledků lze dovodit, že tendence k přísnějšímu hodnocení (oproti možnostem postihu podle tehdy platné trestněprávní úpravy) se uplatňovaly zejména u trestných činů proti zájmům jednotlivých, individuálně určitých občanů: násilné trestné činy, krádeže, neoprávněné užívání cizího motorového vozidla, tedy u „klasické“ kriminality. Tendence k mírnějšímu hodnocení byly naopak shledávány u trestných činů „proti celospolečenským zájmům“, tedy oněch, kterými nebyly bezprostředně dotčeny konkrétní osoby: rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (kde naopak platný trestní zákon stanovil v porovnání s trestným činem krádeže podstatně přísnější trestní sazby), spekulace, hanobení republiky, opilství, úplatkářství.
Zejména byly opakovaně shledávány značné rozdíly mezi navrhovanými sankcemi ve vztahu k trestným činům krádeže a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tak např. v roce 1979 měli respondenti navrhnout postih
Pro postih pachatele „uvězněním“ se vyslovilo v prvém případě 20 %, zatímco v případě druhém toliko 6 %.
Mezinárodní srovnání postojů k trestání, též v dlouhé časové řadě, je možno provést např. na základě výsledků dosavadních čtyř dotazníkových kol výzkumu International Crime and Victimization Survey (ICS, resp. ICVS). Shromažďování údajů probíhalo v řadě zemí poprvé v roce 1989, dále pak 1992, 1996 a konečně v roce 2000. Ve všech případech byl pro sběr dat použit totožný nástroj a stejná metodologie (téměř výlučně šlo o telefonické dotazování) (srov. van Dijk aj. 1990; Kesteren aj. 2000).
Postoje k trestání byly v uvedeném výzkumu zjišťovány tak, že respondentům byl předložen modelový případ (jednadvacetiletý recidivní pachatel, který v druhém případě spáchal krádež vloupáním, při níž odcizil barevný televizor) s tím, že měli za úkol uvést, kterou z různých uvedených sankčních možnosti by navrhli (peněžitý trest, odnětí svobody, obecně prospěšné práce, podmíněný trest, jiný trest). Mezi jednotlivými zeměmi se v postojích k trestání projevují velmi výrazné rozdíly. Tak např. činily podíly přívrženců trestu odnětí svobody v roce 1989, tj. v prvním kole sběru dat, realizovaném ještě před působením společenskopolitických změn v Evropě, ve Švýcarsku 8,6 %, v západním Německu 13 %, v USA 52,7 % a v Indonésii dokonce 66,5 %. Autoři zjistili, že v zemích s relativně vysokým indexem uvězněných - který současně vypovídá o vysoké hodnotě punitivity v dané zemi a částečně také bývá používán jako definice punitivity - se také skutečně více respondentů vyslovovalo pro uvěznění. Obecně prospěšné práce (Community Service) byly navrhovány především v západním Německu (60 %), Švýcarsku (57 %) a Francii (53 %), tedy v zemích, v nichž byla tato forma sankce, zejména jako alternativa k odnětí svobody, v posledních letech intenzivně diskutována i v širší populaci. Respondenti tyto druhy sankcí znali a byli s nimi více či méně seznámeni.
V roce 1992 proběhlo stejnou metodou (za účasti i dalších zemí) druhé kolo ICVS (srov. van Dijk a Mayhew 1993). Výzkum ukázal opět velké rozdíly, jež ve vztahu k zastáncům uvěznění sahaly od 13,9 % ve Finsku, 18,7 % v Belgii, 22,4 % v Itálii, 25,9 % v Nizozemsku, 31,1 % v Polsku až k 38,9 % v Kanadě. V České republice se však pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vyslovilo 62 % respondentů (Válková, J. 1997, s. 65). Průměrná hodnota souhlasu s touto sankcí za všechny zúčastněné země činila 27,4 %.
Mayhew a van Dijk (1997, s. 55) uvádějí výsledky třetího kola ICVS z roku 1996. Ze zúčastněných deseti zemí, u nichž byly současně k dispozici údaje z předchozích kol výzkumu, konstatují u sedmi přírůstek zastánců sankce uvěznění pro zmíněného pachatele krádeže vloupáním. Také tyto výsledky ukazují sílící pozici zastánců přísnějších trestů mezi obyvatelstvem.
Respondenti z ČR se zde již projevili jako podstatně méně punitivní: pro trest nepodmíněného odnětí svobody se jich zde vyslovilo pouze 38 % (srov. J. Válková 1997, s. 54). V porovnání s Polskem, kde příslušná hodnota činila 17 %, se však Češi projevují jako punitivnější. V Polsku míra souhlasu s uvězněním od roku 1992 (31 %, do roku 1996 - 17 %) výrazně poklesla, avšak do roku 2000 opět stoupla na 21 % (srov. Kesteren aj. 2000, s. 218).
Kesteren aj. (2000) konečně uvádějí výsledky čtvrtého, prozatím posledního kola ICVS z roku 2000, jehož se zúčastnilo 17 zemí (ČR byla zastoupena pouze výzkumem v měřítku Prahy). Ve čtyřech zemích, které se zúčastnily všech čtyř kol výzkumu (1989; 1992; 1996; 2000), se projevil v období 1989 - 2000 shodně zřetelný nárůst punitivity: pro uvěznění se v roce 2000 vyslovilo v Kanadě 45 % (1989 - 32 %), v Anglii a Walesu 51 % (38 %), ve Finsku 19 % (15 %) a v Nizozemsku 37 % (26 %). Ze srovnání s výše uvedenými hodnotami vyplývá, že se zde tento nárůst ukazuje i v období let 1996 - 2000. Podobně je tomu v dlouhodobém pohledu i u zemí, které byly účastny pouze na dvou či třech kolech výzkumu: v deseti ze třinácti těchto zemí byl nepodmíněný trest odnětí svobody preferován více nežli v době předchozího šetření. V USA, které se v porovnání s ostatními zeměmi vyznačují i zde extrémně vysokými hodnotami, klesla příslušná čísla pouze nepatrně. Pohled na střední hodnotu všech zemí ukazuje, že v roce 1989 se pro u věznění vyslovilo 27,4 %, 1992 rovněž 27,4 %, 1996 - 30,2 % a v roce 2000 - 33,7 %.
Pokud na základě výsledků za rok 2000, resp. z roku poslední účasti země na výzkumu, seřadíme jednotlivé země podle výše podílu zastánců sankce uvěznění, získáme následující obraz (Kesteren 2000, s. 218): Katalánsko (Španělsko - 6,9 %), Švýcarsko (1996 - 9,4 %), Rakousko (1996 - 9,8 %), Francie (11,9 %) západní Německo (1996 - 13,0 %), Norsko (1989 - 13,8 %), Finsko (18,8 %), Dánsko (19,5 %), Belgie (20,5 %), Polsko (21,1 %), Itálie (1992 - 22,4 %), Nový Zéland (1992 - 25,6 %), Portugalsko (25,7 %), Španělsko (1989 - 26,6 %), Švédsko (30,7 %), Austrálie (37,4 %), Nizozemsko (37,4 %), Česká republika (1996 - 38 %), Kanada (44,6 %), Anglie a Wales (51 %), Skotsko (52,3 %), Severní Irsko (53,9 %), USA (55,9 %).
Také zde připadá na USA hodnota nejvyšší, což potvrzuje úvahy a zjištění o trestní mentalitě ve Spojených státech (srov. např. Beckett a Sasson 2000). Relativně vysokou hodnotou se vyznačuje vedle dalších anglofonních zemí (Severní Irsko, Skotsko, Anglie a Wales, Kanada) též Japonsko. Punitivita v Japonsku je tak očividně poměrně vysoká, přestože oficiální kriminální zatížení, v porovnání se západoevropskými zeměmi nebo s USA - je zde velmi nízké. Ve srovnání s tím se respondenti v západoevropských zemích, ale též v Polsku či v České republice, vyslovují pro trest uvěznění v míře menší. To svědčí o dalekosáhlé nezávislosti podoby postojů k trestání na registrovaném kriminálním zatížení té které země, což není překvapivé, uvědomíme-li si, že obyvatelstvo je o problémech kriminality téměř výlučně informováno médii, která současně též většinou poskytují „adekvátní“ formy žádoucí reakce.
Punitivita sankčních instancí bývá často vyjadřována indexem vězněných (počet vězněných na 100 000 bydlících obyvatel). Tato hodnota však v sobě zahrnuje značnou nepřesnost, což se stane zjevným, pokud vezmeme v úvahu, že počet vězněných je značně ovlivněn počtem registrovaných pachatelů. Čím více pachatelů trestných činů je registrováno, tím více jich patrně bude vězněno. Např. Japonci často zdůrazňují svoji liberální trestní politiku a uvádějí v této souvislosti index vězněných, který v roce 1993 činil 40 (na 100 000 obyvatel), zatímco v Německu byl vyjádřen hodnotou 74, tedy téměř dvojnásobnou. Nebere se však přitom v úvahu, že oficiální kriminální zatížení Japonska současně představuje pouze šestinu německého. Index kriminálního zatížení (počet policejně registrovaných trestných činů na 100 000 obyvatel) v roce 1993 činil v Japonsku 1444 a v Německu 8377, tedy byl téměř šestkrát vyšší.
V České republice je index vězněných v porovnání se západoevropskými průmyslovými zeměmi relativně vysoký. V roce 1999 činil 224 a od roku 1993 plynule stoupal (srov. tabulka 1a). V poměru k jiným evropským zemím je nepodmíněný trest odnětí svobody aplikován podstatně častěji - v roce 1999 šlo o 24,5 % všech odsouzení, tedy v každém čtvrtém případě. Toto časté používání nepodmíněného trestu odnětí svobody nepochybně souvisí se značným nárůstem kriminality po roce 1989, s nepropracovaností systému alternativních trestů i s vývojem trestní politiky (srov. Novotný 1998, s. 11).
Země | Počet vězněných na 100 000 obyvatel |
Počet trestných činů na 100 000 obyvatel |
Index vězněných I (v %) |
Čína (1993) | 107 | 140 | 76,4 |
Japonsko(1993) | 40 | 1 444 | 2,8 |
Japonsko (1997) | 40 | 1 512 | 2,6 |
USA (1994) | 582 | 5 374 | 10,8 |
USA (1996) | 627 | 5 079 | 12,3 |
Kanada (1993) | 114 | 9 856 | 1,2 |
Kanada (1997) | 114 | 8 476 | 1,3 |
Rusko (1993) | 566 | 1 876 | 30,2 |
Rusko (1997) | 684 | 1 625 | 42,1 |
Polsko (1993) | 160 | 2 217 | 7,2 |
Polsko (1997) | 149 | 2 568 | 5,8 |
Česká republika (1993) | 161 | 3 859 | 4,2 |
Česká republika (1994) | 182 | 3 603 | 5,1 |
Česká republika (1995) | 189 | 3 634 | 5,2 |
Česká republika (1996) | 202 | 3 816 | 5,3 |
Česká republika (1997) | 209 | 3 918 | 5,3 |
Česká republika (1998) | 214 | 3 820 | 5,6 |
Česká republika (1999) | 224 | 4 146 | 5,4 |
Anglie a Wales (1993) | 90 | 10 845 | 0,8 |
Anglie a Wales (1997) | 119 | 8 739 | 1,4 |
Francie (1993) | 89 | 5 894 | 1,5 |
Francie (1997) | 93 | 5 973 | 1,6 |
Německo (1993) | 81 | 8 337 | 1,0 |
Německo (1997) | 91 | 8 031 | 1,1 |
Země | Počet pravomocně odsouzených | Index vězněných II (v %) | |
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody |
celkem | ||
Polsko (1993) | 36 954 | 171 558 | 21,5 |
Polsko (1997) | 25 752 | 210 534 | 12,2 |
Česká republika (1993) | 8 239 | 35 148 | 23,4 |
Česká republika (1994) | 11 125 | 51 931 | 21,4 |
Česká republika (1995) | 12 552 | 54 957 | 22,8 |
Česká republika (1996) | 13 377 | 57 974 | 23,1 |
Česká republika (1997) | 13 934 | 59 777 | 23,3 |
Česká republika (1998) | 14 656 | 54 083 | 27,1 |
Česká republika (1999) | 15 341 | 62 595 | 24,5 |
Německo (1993) | 37 171 | 760 792 | 4,9 |
Německo (1997) | 45 035 | 780 530 | 5,8 |
Podle našeho názoru je mnohem smysluplnější a přínosnější brát v úvahu k popisu punitivity systému trestního postihu té které země počet vězněných ve vztahu k počtu registrovaných pachatelů trestných činů, nikoliv ve vztahu k celkové populaci. Odpovídající údaje (počet vězněných, počet stíhaných osob) jsou zpravidla k dispozici v oficiálních statistikách. Takto vypočtenou hodnotu nazýváme index vězněných I. Ještě přínosnější by však patrně bylo vztáhnout počet pravomocně odsouzených k nepodmíněným trestům odnětí svobody v určité zemi k celkovému počtu pravomocně odsouzených. Příslušné hodnoty lze ovšem z obecně přístupných statistik získat méně snadno, takže příslušnou hodnotu není možno vypočíst zcela bez problémů. Tuto hodnotu nazýváme index vězněných II. Tabulky 1a a 1b uvádějí obě hodnoty pro vybrané země.
Index vězněných I dokládá, že např. v Japonsku v porovnání s Německem je vězněna podstatně větší část registrovaných pachatelů (hodnota 2,8 v porovnání s 1,0 pro rok 1993 a 2,6, resp. 1,1 pro rok 1997; srov. tabulku 1a). Pokud jde o Čínu, hodnota indexu vězněných 107 nepředstavuje žádnou vysokou hodnotu, zejména v porovnání s Ruskem (566) nebo USA (1994 - 582). Současně se však u Číny setkáme s překvapivě nízkým, až neuvěřitelným kriminálním zatížením (pouze 140). Z oficiálně registrovaných pachatelů tak je vězněna značná část. I kdybychom brali v úvahu, že by počet registrovaných pachatelů byl podstatně vyšší, pokud by byly uplatněny západní standardy (srov. souhrnně Yu a Zhang 1999), enormně vysoká punitivita čínského aparátu trestního stíhání by zůstala faktem. Rusko má podle těchto propočtů s hodnotou 30,2 (1993) rovněž vysoký index vězněných I, který do roku 1997 ještě podstatně vzrostl (na 42,1). Avšak i USA se vyznačují, zvláště v porovnání s ostatními evropskými zeměmi a s Kanadou, na poměry západních průmyslových zemí vysokým indexem vězněných I, který činil v roce 1994 - 10,8 a 1996 - 12,3. Naproti tomu jsou hodnoty pro Kanadu a východoevropské i západoevropské země nižší nežli 10. Česká republika má v roce 1993 hodnotu 4,2, která do roku 1999 vzrostla na 5,4, přičemž v posledním roce byla vývojová tendence opačná. Použijeme-li podle našeho názoru přínosnějšího indexu vězněných II, ukazují se v podstatě totožné relativní vztahy. Hodnota je v důsledku odlišného základu výpočtu celkově vyšší, avšak nelze ji přímo porovnávat s indexem uvězněných I; slouží pouze k porovnání mezi jednotlivými zeměmi. Protože jsme měli k dispozici čísla pouze za Polsko, Německo a Českou republiku, muselo se srovnávání prozatím omezit pouze na tyto země. Polsko se zde jeví v porovnání s Českou republikou poněkud příznivěji, ukazuje se jako poněkud méně punitivní. Hodnoty za ČR se téměř nemění, s výjimkou vzestupu v roce 1998. Německo také zde dokládá relativně nízkou punitivitu svého systému trestního postihu (srov. graf 1b).
Postoje obyvatelstva k trestání, jak se je pravidelně pokoušejí zachytit výzkumy veřejného mínění zejména prostřednictvím otázek vztahujících se k trestu smrti za závažné trestné činy, resp. k znovuzavedení absolutního trestu, mají nemalý vliv na politická rozhodnutí. Právě při legislativním zostření sankcí týkajícím se určitých skupin pachatelů trestných činů lze slýchat odvolávání se ze strany politiky na „přání obyvatelstva“, aby sankce byly přísnější. Nelze se divit, jestliže politikové volení občany se také těmito (domnělými) přáními obyvatelstva řídí, a to i pokud jde o otázky kriminálně politické. Tak v SRN se na základě rostoucí punitivity obyvatelstva, vyjádřené ve výzkumech, ve vypjaté fázi posledních voleb do Spolkového sněmu zasazovaly o ostřejší postup vůči pachatelům trestných činů nejen spíše konzervativní strany jako CDU, nýbrž též strany liberální jako SPD nebo dokonce Zelení.
Téma vnitřní bezpečnost a její znovunastolení, resp. garance, spatřované především v přísnějších sankcích vůči pachatelům trestných činů, se stalo předním tématem. V USA určuje při prezidentské volební kampani postoj jednotlivých kandidátů k trestu smrti podstatným způsobem jejich volební šance. V této souvislosti není bez zajímavosti, že právě v USA přes jejich ostrou sankční politiku, jež nalézá svůj výraz nejen v rostoucí aplikaci trestu smrti, ale také od poloviny sedmdesátých let v nárůstu ukládání trestu odnětí svobody, index kriminality - včetně závažné trestné činnosti - dlouho neklesal. Teprve v posledních letech se v USA kriminální zatížení snižuje, přičemž zůstává sporné, v jaké míře je to výsledek tvrdé sankční politiky a zda to spíše nesouvisí s ústupem podílu chudých, tedy se zlepšením životních podmínek většiny oné části obyvatelstva, jež žije na hranici bídy.
Domnělé, resp. prostřednictvím výzkumů „měřené“ postoje obyvatelstva k trestání tak hrají podstatnou roli v kriminální politice. Pro prosazování nových právních úprav není nedůležité, že za normou stojí občané. Trestněprávní normy lze koneckonců trvale prosazovat pouze tehdy, sdílí-li je většina obyvatel. Pokud tomu tak není, dochází ve velké míře k pokusům obcházet je. To se např. ukazuje u norem v oblasti sexuálního trestního práva, kde rovněž došlo k velkým změnám, nebo u předpisů vztahujících se k umělému přerušení těhotenství. Extrémně restriktivní úprava, tj. absolutní zákaz potratů, by v Německu nepochybně vedla k ilegálním potratům, resp. k provádění zákroků v cizině.
Znamená to, že brát v úvahu v legislativním procesu postoje obyvatelstva není bez významu. Na druhé straně jsme však ukázali, že praktická kriminální politika má také zpětný vliv na postoje občanů. V tomto kontextu může racionální kriminální politika znamenat pouze to, že příslušná rozhodnutí budou přijímána na základě přesvědčivých kriminologických poznatků, např. pokud jde o působení rozdílných reakcí na kriminální chování, odůvodněných předpokladů a v souladu se zkušeností, že občané si zpravidla na novou trestní praxi zvyknou a v rostoucí míře ji akceptují. Kriminální politika tak musí mít na základě vědeckých poznatků o reakcích na kriminalitu a o zacházení s pachateli náskok. Dotazování obyvatel s tím, že by se sankční politika orientovala podle jejich přání, by kriminálně politický pokrok v řadě oblastí spíše brzdilo.
K tomu je třeba dodat ještě jedno. Jak již bylo řečeno, je většina občanů, pokud jde o kriminologické znalosti a vůbec i pokud jde o rozsah kriminality, informována málo nebo vůbec; proto od nich lze sotva očekávat kvalifikovaná stanoviska k doporučovanému zacházení s pachateli. Přitom kriminalita a boj proti ní patří k tématům, o nichž je každý přesvědčen, že do nich může mluvit. V důsledku toho, že většina občanů není o rozsáhlých výsledcích kriminologických výzkumů informována, nemohou přitom překročit - v nejlepším případě - rámec všeobecných tradičních úvah připomínajících debaty stálých návštěvníků restaurace. V rámci kriminologických výzkumů bylo v tomto smyslu nashromážděno mnoho postojů a dat spočívajících na mýtech a nesprávných představách, jejichž vypovídací schopnost by se neměla přeceňovat. Otázka trestu smrti bývá tématem dotazníkových šetření výrazně často a z nárůstu podílu zastánců této sankce pak bývá vyvozován požadavek zostření trestů, aniž by se bralo v úvahu, jde-li současně o vědecky prokázané účinnější opatření k redukci problému, který kriminalita představuje. Odvolávání se na to, co si obyvatelstvo přeje, bývá právě ve vztahu ke kriminalitě časté a snad v žádné jiné oblasti není tak výrazné. Kdo by například přišel s nápadem uskutečnit výzkum názorů obyvatelstva na aplikaci léčebných programů ve zdravotnictví? Je samozřejmé, že potřebná rozhodnutí zde činí experti z oblasti medicíny.
Je zde ještě další moment, který je třeba brát v úvahu. Jak již bylo řečeno, je vypovídací hodnota výsledků dotazníkových akcí k problematice kriminálních sankcí sporná již proto, že občané nejsou odborníky a nezřídka mají o předmětu dotazování stěží jasné představy. Právem Roberts a Stalans (1998, s. 36) zdůrazňují, že „valná většina průzkumů veřejného mínění ignoruje znalosti veřejnosti a orientuje se pouze na veřejné mínění. Tak např. jsou lidé opakovaně dotazováni, zda jsou pro trest smrti či proti němu nebo zda preferují či odmítají zákonodárství typu Třikrát a dost, avšak téměř nikdy jim není položena otázka, kolik toho vědí o výsledcích jednoho nebo o nákladech druhého.“
Tonry (1998, s. 5) v této souvislosti upozorňuje na to, že většina průzkumů ukazuje, že „průměrné znalosti lidí o justičním systému pocházejí většinou ze senzačních případů, kterým se věnují média, a tak není divu, že na jednoduché otázky položené mimo kontext, jako např. „Jsou soudy ukládané sankce příliš přísné, příliš mírné nebo přiměřené?“, dávají jednoduché odpovědi založené na stereotypech („příliš mírné“). Pokud se však otázky týkají individuálních případů, o nichž mají osobní znalost, nebo získají-li dostatek informací způsobilých stereotyp rozbít, pak reprezentativní vzorky běžných občanů vyslovují o kriminalitě a pachatelích rozporné úsudky - chtějí, aby pachatelé byli trestání, ale též aby byli napravováni“ (srov. Roberts a Stalans 1997). V důsledku tohoto enormního nevědění, resp. zkreslených představ normální populace o kriminálním dění, o sankční praxi soudů nebo o působení sankcí mohou výsledky příslušných průzkumů přinášet toliko stereotypy. Takové výzkumné akce proto mohou „fungovat“ pouze proto, že - jak již bylo řečeno - jsou všichni přesvědčeni o tom, že do otázek kriminality, jejích příčin a příslušných opatření k jejímu omezování může mluvit každý, že všichni jsou experti. Totéž platí např. i pro téma „výchova dětí„ nebo „řešení psychických problémů“, abychom uvedli pouze dva další příklady. Podceňuje se tak, že ke každému z těchto témat existují rozsáhlé odborné poznatky, s nimiž laik není obeznámen a která též zahrnují návrhy na řešení těchto problémů jdoucí daleko za rámec laického vědění. Je ovšem třeba je také obyvatelstvu zprostředkovávat. Výzkumy na běžné populaci k otázkám typu, zda teorie relativity vyžaduje přepracování, nebo zda operace pomocí počítače mají v medicíně budoucnost, nebudou z tohoto důvodu patrně příliš funkční.
Lidé mají nesprávné představy nejen o kriminálním dění, ale též o ukládaných sankcích. I zde to vyplývá z extrémně selektivního zpravodajství médií o kriminálních sankcích. Tresty ukládané soudy bývají zpravidla co do své tíže podceňovány. Roberts a Stalans (1998, s. 39) v této souvislosti zdůrazňují, že „veřejnost má tendenci podceňovat přísnost ukládaných sankcí a přeceňovat podíl podmíněně propouštěných vězňů“. V důsledku médii vyvolávaného dojmu „stále se zvyšující kriminality“ a současně „mdlé“ sankční praxe soudů musí nutně vznikat nesprávný závěr, že to prvé je způsobováno tím druhým. „Kladením důrazu na násilnou kriminalitu a na nevýrazné sankce tak zpravodajská média povzbuzují veřejnost k tomu, aby se podepisovala pod nesprávný úsudek ve vztahu k zločinu a trestu“ (Roberts a Stalans 1998, s. 39). Domnělý nebo skutečný vzestup kriminality pak bývá spojován s předpokládanou mírnou sankční praxí soudů, jako s převažující nebo dokonce jedinou příčinou tohoto vzestupu. Těžiště „řešení problému kriminality“ je tak posunuto od skutečných příčin kriminality k domněle mírnému postihu pachatelů. Dochází k nepřípustné redukci velmi komplexních souvislostí týkajících se vzniku a účinného reagování na kriminalitu k „jednoduchým řešením“, kterým každý rozumí a může je uplatňovat. Má to také „odlehčovací“ funkci, neboť se tak i každý jednotlivec může cítit zbaven odpovědnosti za vznik kriminálního jednání.
Postoje k trestání nemálo závisejí - jako kriminální zatížení vůbec - na společenských, ekonomických a politických podmínkách ve státě či regionu. To přesvědčivě ukazuje řada teorií kriminality (srov. Lamnek 1979; Schwind 2001, s. 103). Také metoda zkoumání punitivity samotná však má nemalý vliv na to, co je jako rozsah trestní mentality zjišťováno a interpretováno. V této souvislosti vyvstává i nebezpečí manipulace s výsledky dotazování. Je známo, jak je třeba klást otázky, aby se projevily vyšší nebo naopak nižší hodnoty punitivity, aby se mohlo např. „doložit“, že i obyvatelstvo je pro přísnější tresty nebo že je dokonce požaduje.
Dalším podstatným bodem je vliv ze strany politiky daných a veřejně diskutovaných sankčních alternativ. Občané se takříkajíc „naučili“, že se na kriminalitu reaguje uvězněním; to je „normální“ nebo dokonce „optimální“. Postupovalo se tak vždy, již od biblických dob. I dnes považuje např. katolická církev používání trestu smrti za oprávněné. Tak uznává tradiční církevní nauka ukládání závažnosti zločinu přiměřených trestů, přičemž nevylučuje v nejzávažnějších případech ani trest smrti. Tento způsob reagování je také od biblických dob stále prezentován držiteli moci, politiky a médii. Pokud sankce nepřinášejí očekávaný účinek, postupuje se většinou podle zásady „více téhož“, tj. sankce se zostřují, místo toho aby byla položena otázka, zda nebyl zvolen „nesprávný lék“ k léčení „nemoci“. Takovýto postup sankcionování se uplatňuje nejen v boji proti kriminalitě, ale mnohdy i v pedagogické oblasti a při řízení podřízených.
Teprve v posledních letech byly v trestněprávní praxi vyvinuty ve větší míře alternativy k tradičním sankcím, které jsou funkčnější, avšak dosud jsou širší veřejnosti málo známé. Přesto výzkumy v rostoucí míře ukazují připravenost občanů tyto sankce akceptovat (srov. např. Sessar 1992; Boers 1991). Tak např. Kaiser (1996, s. 1098) na základě novějších výsledků výzkumu právem uvádí, že přání občanů ve vztahu k trestání směřují „ne tolik k způsobení újmy prostřednictvím ukládání přísných trestů, jako spíše k znovunastolení stavu, jaký byl před porušením práva“. Jedním ze snad nejpřekvapivějších výsledků rozsáhlého mezitím realizovaného viktimizačního výzkumu bylo, že dokonce ani oběti trestných činů nemyslí primárně na sankci a pomstu, nýbrž spíše na nápravu vzniklé škody (srov. k tomu podrobně Sessar 1992; viz též Rössner 1994; Rössner a Wulf 1984).
Veřejná diskuse se rozvíjí - v důsledku zmíněného jednostranného mediálního zpravodajství o kriminálním dění - většinou ve vztahu k závažným trestným činům, které představují výraznou většinu kriminality, o níž je mediálně informováno, ač jde naštěstí i nadále o události spíše výjimečné. Není pak divu, že občané při zkoumání punitivity mají na mysli převážně tyto závažné trestné činy. Hough a Roberts (1998) v této souvislosti postulují objektivnější informování obyvatelstva o kriminalitě a jejím vývoji. Roberts (1992, s. 164) právem konstatuje, že „pokud zůstanou zdrojem informací veřejnosti senzace ze zpravodajských médií, bude stav neuspokojivý... Existence neinformované a často hostilní veřejnosti představuje pro systém kriminální justice důležitý problém a nastoluje tak otázku demokratické podstaty našich zákonných institucí.“
Současnou sankční praxi již nelze nadále přesvědčivě odůvodňovat tvrzením, že ji obyvatelstvo požaduje. I kdyby tomu tak bylo, bylo by nezbytné racionální kriminální politiku obyvatelstvu vysvětlovat. Že to je alespoň do určité míry možné, dokládají výsledky výzkumů. V této souvislosti vyvstává především potřeba odvážných politiků připravených prosadit kriminálně politicky racionální koncepce i proti většině neinformovaných občanů.
Podle Roxina (1999, s. 151) bude trestní právo budoucnosti „ještě mírnější než již je dnes... Bude muset disponovat vedle trestů mnohostranně diferencovanými a flexibilními sociálně politickými regulačními prvky majícími sice vazbu na trestné jednání, avšak budou mít povahu pouze podobnou trestní.“ Heinz (2000, s. 157) právem konstatuje, že uplynulé století se vyznačuje „přibývajícím omezováním kriminální politiky ve smyslu trestní politiky“. V této souvislosti vyvstává naléhavá nutnost změny kurzu „do jiného směru nežli je toho času populisticky požadováno: obrat více k prevenci... Životní situace a osudy jsou pozitivně ovlivnitelné. Trestní právo je však negativní reakce.“ Je „nezpůsobilé k tomu, aby zabraňovalo začátkům... Trestní právo nemůže být náhražkou péče o děti a mládež, za sociální a integrační politiku.“ Zlepšování sociální politiky s efektem, že se širším vrstvám obyvatelstva bude dařit lépe, působí také na postoje vůči neprivilegovaným a nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů. Ocitáme se tak tam, kam dospěl známý učitel nauky trestního práva Franz von Liszt (1905) již téměř před sto lety, totiž k poznání, že nejlepší kriminální politikou je dobrá politika sociální.
Výzkumy postojů obyvatelstva ke kriminalitě a k trestání ukazují, že v řadě zemí jsou punitivní postoje na vzestupu. Týká se to především postsocialistických států střední a východní Evropy. Příčiny lze spatřovat v rostoucím zatížení kriminalitou i sociálními problémy, ale též v selektivní prezentaci obrazu kriminality ze strany médií. Postoje k trestání formuje i sankční praxe státu, resp. praktická kriminální politika vůbec, včetně veřejně diskutovaných sankčních alternativ. Postoje obyvatelstva k trestání jsou pro kriminální politiku relevantní. Řízení sankční politiky pouze podle přání většiny občanů by však kriminálně politický pokrok spíše brzdilo.
Článek prezentuje řadu výsledků empirických výzkumů k tomuto tématu. Kromě již standardně aplikovaného indexu vězněných (na 100 000 obyvatel) dává v úvahu používat též indexu vězněných II (na 100 000 stíhaných osob).
Researches of attitudes of the public to the rate of crime and to the way it is punished show that in many countries punitive attitudes are increasing. This is mainly the case in post-socialist countries of Central and Eastern Europe. The possible reasons lie within the increasing crime rate and in growing social problems, but also in the selective presentation of the state of crime by the media. Attitudes to punishment are also formed by the sanctions practiced by a given state, including publicly discussed alternative sanctions. Attitudes of the public to punishments are very relevant to the policy of fighting crime. But if such policy were dependent exclusively on the wish of a majority of citizens, progress in the development of the policy of fighting crime would be delayed.
This article presents a number of results of empirical research on this subject. Next to the commonly applied index of imprisoned criminals (per 100,000 citizens), it also presents for further consideration a different way of calculating an index of imprisoned criminals II (per 100,000 pursued persons).
Die Untersuchungen der Einstellungen der Bevölkerung zur Kriminalität und zum Strafen beweisen, dass in einer Reihe der Länder punitive Einstellungen aufsteigen, vor allem besonders in den postsozialistischen Ländern in Mittel- und Osteuropa. Die Ursachen sieht man in der steigenden Belastung mit der Kriminalität und den sozialen Problemen, aber auch in der selektiven Präsenz des Kriminalitätbildes in Medien. Die Einstellungen zum Strafen formuliert auch die Praxis der Sanktion des Staates, resp. die praktische Kriminalpolitik insgesamt, samt den öffentlich diskutierten Alternativen der Sanktionen. Die Einstellungen der Bevölkerung zum Strafen sind für die Kriminalpolitik relevant. Die Politik der Sanktionen nur nach dem Wunsch der Mehrheit der Bürger durchzuführen würde aber den kriminalpolitischen Fortschritt eher bremsen.
Der Artikel präsentiert eine Reihe der Ergebnisse der empirischen Untersuchungen zu diesem Thema. Ausser dem schon standard applizierten Inhäftierungsindex (auf 100 000 der Bevölkerung) könnte man auch als Inhäftierungsindex II (auf 100 000 der verfolgten Personen) anwenden.