Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV3/2002 |
Tak jak se vyvíjejí technické přístupy k řešení problémů v jiných technických vědách, tak i do kriminalistických metod pronikají nové principy a přístupy. Jedním z nových směrů je identifikace systémů a systémová identifikace.
V posledních letech se poměrně intenzivně v odborných kriminalistických kruzích diskutuje nad pojmem identifikace systémů a objektů. Je zcela evidentní, že identifikační systémy se zcela běžně využívají v kriminalistické praxi, ale teoretické rozpracování chybí. Domnívám se, že je třeba diskutovat nad uvedeným tématem a postupně si ujasnit názory na pojem „identifikace systémů“. Tímto článkem bych rád inicioval odbornou diskusi na dané téma.
Základním východiskem identifikace v kriminalistice je teorie vzájemného působení. Z této teorie využívá kriminalistická identifikace tezi o tom, že materiální objekty podílející se na trestném činu (pachatel, nástroje trestného činu, jeho obuv apod.) působí v průběhu trestného činu na obklopující je vnější prostředí - odráží se, čímž v něm vyvolávají určitou změnu - odraz. V kriminalistice mají tyto změny nejčastěji podobu stopy. Při kriminalistické identifikaci se využívají jak stopy ve vědomí lidí, tak ostatní druhy stop v materiálním prostředí.
Základ kriminalistické identifikace tvoří učení o totožnosti, individuálnosti a relativní stálosti objektů identifikace. 1)
Teorie kriminalistické identifikace je budována na základě dialektické logiky, kde je konkrétní totožnost vysvětlována jako vztah protikladů. Vztah totožnosti pojímá dialektická logika jako vztah mezi dvěma či více projevy (stavy) jednoho a téhož objektu vystupujícího v různých formách.
Ke splnění zvláštního poslání kriminalistické identifikace, tj. ke zjištění totožnosti osob a předmětů podle jejich zobrazení v materiálním prostředí a ve vědomí člověka, není možno vystačit pouze s myšlenkovými operacemi. Proces kriminalistické identifikace vyžaduje také praktickou poznávací činnost od subjektů identifikace (vyšetřovatele, znalce) - jejich „dotyk“ s realitou, reálné úkony. Hlavní poslání teorie kriminalistické identifikace spočívá v objasnění způsobu, jak zkoumat konkrétní objekty, aby byla objasněna jejich spojitost s vyšetřovanou událostí.
Dosavadní kriminalistická identifikace se teoreticky opírá především o identifikaci objektů, tak jak se to objevuje ve velké většině učebnic kriminalistiky. Obecnou identifikaci je nutné ovšem chápat z mnohem širšího pohledu a jedině tak je možné prohlubovat poznání kriminalistické vědy a v praxi přispívat k objasňování nových druhů trestných činů, které se dnes vyskytují. Identifikace objektů a systému nejsou v protikladu, jedno nevylučuje druhé, ale jsou v harmonickém souladu. Identifikace systémů je kriminalistice přínosná a úspěšná v zásadě ve dvou případech. Jednak je to v případech, kdy objektová identifikace nevede k úspěšnému cíli a problém lze řešit transformací systémů a následnou identifikací systémů, a za druhé je to v případech počítačových systémů AFIS, EBIS, TRASIS, CODIS.
Vztah mezi identifikací objektů a systémů lze vyjádřit tvrzením:
Identifikace jako pojem má v různých oborech společnosti dvojí význam 2)
Systémový přístup k identifikaci objektů přinesl nové pohledy na pojetí kriminalistiky, které vychází z fyzikální interpretace a následného matematického zpracování základního kriminalistického problému, tj. správnou interpretací stop trestného činu tento čin rekonstruovat a identifikovat pachatele. Z tohoto moderního pohledu byla zkoumána:
Uvedené schéma umožňuje analyzovat podstatné znaky tří etap verifikace. Na tomto základě je aplikována matematicko-fyzikální varianta jako metoda provádění matematických modelů.
V tomto pojetí se identifikační metody skládají v podstatě ze tří etap:
V případě kriminalistické identifikace jde rovněž o ztotožňování (jiného druhu). Identifikace v kriminalistice se liší od identifikace v jiných oblastech. Podrobným studiem kriminalistické stopy (identifikačních znaků, mechanismu vzniku stopy v okolí atp.) se vyčleňuje tzv. vstupní informace Ivst, pomocí které vytváříme modely (srovnávací vzorky). V rozhodovacím bloku vzájemným srovnáním výstupních informací Ivyst z kriminalistické stopy a jednotlivých srovnávacích vzorků, na základě aplikace kritéria shody, zjišťujeme totožnost (hledaný vztah totožnosti) mezi stavy a projevy jednoho a téhož objektu. Jde tedy o objekt, který způsobil kriminalistickou stopu, a o příslušný srovnávací vzorek (ztotožňující objekt známého původu).
Poznávací proces je tedy neustálá konfrontace našich představ a modelů (abstraktních i materiálních) s objektivní realitou. Tento proces ztotožňování objektivní reality s jejím modelem je identifikace. Všechny postupy a metody používané při tomto procesu nazýváme identifikační postupy.
Systémový přístup k identifikaci objektů vyústil v posuzování shodnosti systémů vytvořených nad stopami trestných činů a srovnávacích vzorků.Základní myšlenkou jak tento proces realizovat je posuzování shodnosti mezi reálnou stopou Sp zanechanou identifikovaným objektem v okolí O a stopou rekonstruovanou Sr v okolí O'. Pojem shodnosti obou stop může být chápán ve smyslu vzájemného přiřazování podstatných vlastností obou stop. V kriminalistice se pro tyto vlastnosti zavádí pojem identifikační znaky, což jsou ty podstatné vlastnosti a projevy (tedy chování) identifikovaného objektu (pachatele, předmětu), které se odrazily ve stopě. Množinu identifikačních znaků lze členit na podmnožinu znaků obecných a podmnožinu znaků zvláštních. Jejich průnik je charakteristický pouze pro jediný určitý objekt. Z této skutečnosti vychází tento základní axiom teorie kriminalistické identifikace - každý materiální objekt je do určité hranice rozlišitelnosti individuální a neopakovatelný.
Identifikační znaky mohou mít různé úrovně, od popisné až po úroveň, na níž lze identifikační znaky vyjádřit parametry a tyto kvantifikovat (konkretizovat) hodnotami. V systémovém pojetí se ztotožňování stop Sp a Sr provádí na základě posuzování shodností systémů (Sp-O), (Sr-O') nad těmito stopami v příslušných okolích O a O'. Tyto systémy jsou vytvořeny parametry identifikačních znaků a vazeb mezi nimi. Jelikož hodnoty parametrů identifikačních znaků a vazeb jsou obecně časově a prostorově proměnné (s časem se jejich informační úroveň mění, převážně degraduje), je při identifikaci žádoucí pracovat se stavy systémů (Sp-O), (Sr-O'), které jsou určeny hodnotami parametrů identifikačních znaků v určitém časoprostorovém okamžiku, zkráceně řečeno jsou určeny stavovými parametry. 3)
Přiřazování reálné stopy Sp pachateli (předmětu), realizované přes posuzování shodnosti jednotlivých stavových parametrů v systémech (Sp-O), (Sr-O') (přiřazujeme tedy stavy systémů) se provádí pomocí tzv. kritéria shody. To je reálné číslo vyjadřující kvantitativně vzdálenost stavu systému (Sp-O) od stavu systému (Sr-O'). Je též možno zavést tzv. míru shody mezi stavy systémů jako poměr počtu shodných stavových parametrů v obou systémech k celkovému počtu sledovaných stavových parametrů.
Veličiny v systémech (Sp-O), (Sr-O') mají obecně stochastický charakter, 4) protože:
Výroková funkce o shodě mezi systémy (Sp-O), (Sr-O'), a tedy o tom, zda stopa Sp přísluší podezřelému, nemůže být deterministická, ale má pouze určitou míru pravdivosti.
Analyzujme nyní detailněji přístupy k určení systému Sr-O, tedy k vytvoření rekonstruované stopy Sr v okolí O'. Stopa Sr může být vytvořena:
Kriminalistická identifikace je specifickým případem řešení problémů modelováním, protože při řešení kriminalistických problémů identifikací jsou srovnávací vzorky modelovými objekty. 5)
Tyto úvahy lze schematicky znázornit dle obr. 1 takto. Na základě studia stopy se získají vstupní informace (Ii) o této stopě, které slouží: 6))
Nad srovnávacími vzorky se na základě činností realizovaných na těchto vzorcích vytvoří systémy relevantních veličin S (T° + O°). Konkrétní druh srovnávacích vzorků i konkrétní typ těchto činností s těmito vzorky záleží na tom:
V rozhodovacím bloku se na základě aplikace kritérií shody na systémy veličin S (T + O) a S (T´ + O´) zjišťuje totožnost mezi stavy (projevy) objektu-pachatele, resp. jiného objektu, který způsobil kriminalistickou stopu, a stavy (projevy) příslušného srovnávacího vzorku. Ve skutečnosti jde o stavy (projevy) jednoho a téhož objektu, jednou reálného a jednou srovnávacího, tedy modelového. Je to tedy srovnávání a následné vyšetřování totožnosti objektivní reality s naší modelovou představou o této realitě - což je kriminalistická identifikace.
Typ srovnávacího vzorku závisí především na situaci, která nastane po provedení trestného činu. Konkrétně na druhu stopy, na její kvalitě, na tom, zda byl zadržen podezřelý pachatel atd. V dalším textu je provedena analýza, jaké formy mohou mít srovnávací vzorky v kriminalistické identifikaci.
Realizací nepřímého výpočtového modelování byla ale realizována identifikace systému, protože experimentálně byly zjištěny markanty stop z místa činu, ty tvořily vstupy do algoritmu nepřímé úlohy a výsledkem bylo vytvoření komplexního systému veličin, které pak slouží pro řešení problému objektové identifikace. Toto je tedy případ, u něhož identifikace systémů se stává součástí identifikace objektů. Takový případ identifikace objektů je pak označován jako nepřímá systémová objektová identifikace.
Je všeobecně známo, že algoritmy nepřímých úloh vycházející z analytických a numerických matematických teorií jsou velmi nestabilní vzhledem ke vstupním údajům do těchto algoritmů. To znamená, že malá odchylka od správných hodnot vstupních údajů vede k velké odchylce výsledků řešení. A právě pro kriminalistické stopy je charakteristické, že vlivem degradačních procesů se mohou hodnoty markantů stop výrazně měnit, a tím odchylovat od hodnot v době kdy trestný čin se uskutečnil.
Tato nevhodná vlastnost algoritmů nepřímých úloh založených na uvedených teoriích se v poslední době "obchází" tím, že se používají metody umělé inteligence. Jestliže je pro řešení daného problému k dispozici algoritmus pro přímé a nepřímé úlohy, pak je vhodné inverzní problém řešit s využitím genových algoritmů. Postupuje se tak, že se zvolí intervaly hodnot vstupních parametrů do přímé úlohy (v našem případě geometrické, kinematické a dynamické vlastnosti matematického modelu pohybujícího se člověka) a genový algoritmus se na počítači realizuje tak dlouho, dokud není s určitou požadovanou přesností dosaženo hodnot markantů popisujících stopy chůze člověka.
Z hlediska typů identifikace je kriminalistická identifikace identifikací objektů. Jestliže při její realizaci použijeme teoretické modelování a v něm pro konkretizaci systému (Sr-O') algoritmus nepřímé úlohy, vzniká nový typ identifikačních procesů, u něhož identifikace systému se stává součástí identifikace objektu.
Podstatu systémové identifikace lze vyjádřit jako proces, ve kterém se jednotlivé objekty identifikačního procesu (stopy a srovnávací vzorky) transformují na systém identifikačních znaků a vazeb mezi nimi (tedy systém) a následně se zkoumá pouze vztah mezi identifikačními znaky v systému stopy a v systému srovnávacích materiálů. Nad stopou a srovnávacími vzorky se modelují systémy a následně se zkoumá vztah mezi jednotlivými systémy identifikace a shoda vytvořených systémů s konkrétními objekty.
Obecné vymezení identifikace systémů lze definovat následovně: Identifikace systémů je proces konkretizace parametrů existujícího obecného systému na základě experimentálně určených charakteristik mechanické soustavy vyjadřujících její projevy, čímž se vytvoří jeden konkrétní systém popisující chování jednoho konkrétního objektu.
Jelikož pod pojmem identifikace chápeme ztotožnění, pak v tomto vymezení se ztotožňuje konkrétní vytvořený systém se systémem obecným, z něhož vznikl konkretizací veličin.
Aplikace identifikace systémů v kriminalistice je velmi rozšířená na komerční bázi. V posledních letech vzniká množství systémů identifikace také v různých oblastech kriminalistického expertizního zkoumání. Jako příklady lze uvést systémy v současnosti využívané - AFIS (daktyloskopie), EBIS (balistika), TRASIS (trasologie), CODIS (biologie - DNA analýza). Lze očekávat, že se tyto identifikační systémy budou dále rozšiřovat. Uvedené identifikační systémy umožňují velmi urychlit proces vyhledávání pravděpodobné shodných srovnávacích vzorků. V procesu identifikačního zkoumání výpočetní technika nahrazuje a urychluje velmi dlouhou etapu práce znalce při vyhledávání společných znaků ve stopě a srovnávacím materiálu. Výsledkem je pak selekce nejpravděpodobnějších objektů identifikace podle míry shody znaků stopy se znaky srovnávacího materiálu. Vlastní završení identifikačního procesu musí provést znalec.
Největší současný problém praktického využití identifikace systémů v expertizní činnosti byl a stále je spatřován v porovnání stop z míst trestných činů s otisky a stopami pachatelů evidovaných v daktyloskopických registracích, resp. v porovnávání stop a otisků, stop se stopami, otisků s otisky. Obtížnost porovnávání v relativně únosné době byla dána především kvantem registrovaných otisků pachatelů nebo věcí (použitá obuv, vystřelená nábojnice), ale též stále značným počtem případů trestné činnosti, kde jsou jednotlivé druhy stop zajišťovány, resp. v případě daktyloskopie a analýzy DNA i počtem osob neznámé totožnosti (cizinci).
Základní funkce identifikačního systému je umožnit vložení, klasifikaci, kódování, porovnávání a uložení digitalizovaných záznamů otisků nebo stop, přičemž klasifikace, kódování a porovnávání jednotlivých otisků probíhá automaticky.
Výsledkem je hodnota, která se nazývá mírou shody prověřovaných otisků s otisky již uloženými v databázi. Tato hodnota závisí na počtu vzájemně si odpovídajících znaků-markantů a slouží k vytvoření seznamu pravděpodobných kandidátů shody. Počítačové zpracování umožňuje zpracování obrovského množství dat v relativně krátkém čase, např. automatizovaný daktyloskopický systém AFIS 2000 umožňuje rychlé porovnání stopy z místa činu s téměř 400 000 otisky v databázi systému.
V závislosti na tom, jaký úkol je řešen i jaký je použitý algoritmus, mohou být výsledky počítačové analýzy předloženy počítačem v determinované nebo pravděpodobné podobě. V prvním případě jde o odpověď počítače na otázku, zda se jedná o daný objekt, nebo ne, v druhém případě dává počítač odpověď v podobě kvantitativní míry shody analyzovaných objektů.
Jako příklad přiblížím TRASIS jako nový identifikační systém využívaný v trasologii.
Systém TRASIS je celek, skládající se z programového vybavení, tj. programu TRASIS, projektu technické realizace a metodického zajištění jeho provozování. Vývojové práce na programu TRASIS byly zahájeny koncem roku 1997. 7)
Struktura systému - Program TRASIS se skládá z následujících hlavních částí:
V rámci programu TRASIS jsou definovány modifikace Manager (správce systému - KÚP) a Expert (uživatel - OKTE) s různým rozsahem oprávnění při užívání programu.
V databázi KATALOG jsou ukládány obrazy úplných otisků podešví známé obuvi. Otisky jsou předem externě zpracovány za pomoci různých vstupních zařízení, tj. scanneru, kamery apod., a po následném zpracování externím grafickým programem připraveny k vložení do systému TRASIS. Vedení databáze má za cíl poskytnout maximálně dostupné informace o původu otisku. Proto jsou součástí jednotlivého záznamu databáze textové položky informující o původu podešve, která otisk vytvořila. Je zřejmé, že některé informace budou mít pouze informativní charakter s ohledem na současný stav a způsob výroby, dovoz a systém distribuce obuvi do obchodní sítě.
Záznam ke každému otisku proto obsahuje povinné a nepovinné položky. Na plnění dat do KATALOGU se podílejí všichni uživatelé systému TRASIS. Pracovníci OKTE - stanice Expert zpracovávají návrhy a odesílají je správci databáze na KÚP, tj. na stanici MANAGER. Za správnost a úplnost dat v KATALOGU odpovídá KÚP.
V databázi SBÍRKA STOP jsou ukládány úplné i neúplné upotřebitelné trasologické stopy podešví zajištěné na místě činu. Vedení databáze má za cíl aktuální celostátní přehled o trasologických stopách zajištěných na místech trestné činnosti, a proto jsou součástí záznamu i textové informace související se zajištěnou stopou.
Na plnění dat do SBÍRKY se podílejí všichni uživatelé systému TRASIS. Za správnost, úplnost záznamu a jeho úpravu zodpovídá uživatel, který záznam do SBÍRKY uložil. Ten také jako jediný může mazat svůj záznam, pozbude-li aktuálnosti pro další využití ve sbírce stop.
K zařazení otisku do obou databází slouží grafický kódovací systém klasifikace stop a otisků, který umožňuje současné zobrazení kódovaného otisku a grafického klasifikačního systému.
Vyhledávací systém podobnosti otisků a stop obsahuje několik způsobů vyhledávání podle textových položek a současně umožňuje na základě grafické klasifikace nového otisku nebo stopy provést vyhodnocení v dané databázi, označit a postupně nabízet otisky, které odpovídají nejpravděpodobněji zadanému výběru. Pro zefektivnění práce v systému a sledování podílu jednotlivých účastníků na práci v systému jsou definovány jednotlivé uživatelské a statistické výstupy s možností tisku.
Literatura:
Blue, J. L.: Evaluation of pattern classfiers for fingerprint and OCR applications. CAR-TR-691, CS-TR-3162, National Institute of Standards and Technology, Gaithersbrg, Maryland, 1993.
Dobeš, M.: Pre-processing of the fingerprint image. The Fourth International Conference in Central Europe on Computer Graphics and Visualization 96, Plzeň, 1996.
Dobeš, M. - Zbořil, F.: Přístupový systém založený na otiscích prstů. In: Sborník Informační systémy a jejich aplikace. Brno, Ústav automatizace inženýrských úloh a informatiky, Fakulta stavební VUT Brno, 1998.
Holubec, J. - Hlaváček, J.: AFIS pro 21. století. Odborná sdělení KÚ, 1995, 1.
Janíček, P. - Porada, V.: Identifikace a modelování v technice a v kriminalistice. Soudní inženýrství, 1955, 5.
Kmječ, T. - Planka, B. - Mikeš, J.: Systém Lucia - analýza obrazu a uplatnění v kriminalistice. Odborná sdělení KÚ, 1996, 4.
Krajník, V.: Kriminalistická identifikácia. Bratislava, APZ SR, 2000.
Krajník, V.: Identifikácia systémov a jej miesto v kriminalistike. Policajná teória a prax, 1999, 1.
Kulíšek, M.: Základy teorie systémov a systémový prístup v manažmente bezpečnostných služieb. Bratislava, APZ SR, 1998.
Lisník, L.: Využití systému LUCIA v kriminalistické praxi. Odborná sdělení KÚ, 1996, 4.
Majamaa, H.: Information Bulletin for Shoeprint/Toolmark Examiners. Helsinki, Hakapaino Oy, 1999.
Protivinský, M.: Kriminalistická stopa. Praha, Acta Universitatis Carolinae Iuridica, XXIII, UK, 1975.
Porada, V.: Teorie kriminalistických stop a identifikace. Praha, Academia, 1987.
Porada, V. - Janíček, P.: Současné aspekty identifikace v technice a kriminalistice. Kriminalistika, 1996, 1.
Porada, V. a kol.: Kriminalistika. Brno, CERM, 2001.
Rak, R. a kol.: Informatika v kriminalistické a bezpečnostní praxi. Praha, MV ČR, 2000.
Straus, J.: Stochastická identifikace v kriminalistice. Kriminalistika, 1996, 2.
Vomáčka, M.: Expertizní postupy při zpracování a zkoumání trasologických stop. Závěrečná písemné práce (vedoucí práce J. Straus). Praha, PA ČR, 2001.
Kriminalistická identifikace je jedna ze základních kriminalistických kategorií. Dosavadní identifikace se teoreticky opírá především o identifikaci objektů, obecnou identifikaci je nutné ovšem chápat z mnohem širšího pohledu, např. z pohledu identifikace systémů. V posledních letech se stále více prosazují v kriminalistice identifikační systémy, které jsou v expertizní praxi zcela běžně využívány. Systémová a objektová identifikace se rozvíjejí a doplňují klasickou identifikaci. Identifikace systémů v kriminalistice může úspěšně napomoci v těch případech, kdy klasická - objektová identifikace je pro řešení principiálně nereálná nebo nedostačující. Podstatu systémové identifikace lze vyjádřit jako proces, ve kterém se jednotlivé objekty identifikačního procesu (stopy a srovnávací vzorky) transformují na systém identifikačních znaků a vazeb mezi nimi (tedy systém) a následně se zkoumá pouze vztah mezi identifikačními znaky v systému stopy a v systému srovnávacích materiálů. Nad stopou a srovnávacími vzorky se modelují systémy a následně se zkoumá vztah mezi jednotlivými systémy identifikace a shoda vytvořených systémů s konkrétními objekty.
Criminological identification is one of the basic criminological categories. It has so far been theoretically based on identification of objects, but identification in general must be understood from a much broader perspective, for example from the point of view of identification of systems. Systems of identification that have been much used in expertise for some time have lately found their way to criminological theory. The system and object identification continue to develop, complemented by classic identification methods. System identification can be useful in criminology in cases where the classic (object) identification is principally inapplicable or insufficient. The basis of system identification can be explained as a process, in which individual objects of the identification process (evidence and comparative samples) are transformed into a system of identification of inter-related characteristics (a system). Further examination involves only the relations between identification characteristics that form a model, which is then compared to a system of comparative material. Relations between individual systems of identification are being examined, and systems are analysed for possible correspondence with concrete objects.
Die kriminalistische Identifikation ist eine der grundlegenden kriminalistischen Kategorien. Die bisherige Identifikation lehnt sicht theoretisch vor allem auf die Objektidentifikation, die allgemeine Identifikation muss man aber aus einer breiteren Auffassung verstehen, zum Beispiel aus der Auffassung der Systemidentifikation. In den letzten Jahren setzen sich in der Kriminalistik immer mehr identifizierende Systeme durch, die in der Expertisepraxis ganz üblich ausgewerten werden. Die System und Objektidentifikation entfalten sich und die klassische Identifikation ergänzen. Die Systemidentifikation in der Kriminalistik kann erfolgreich in den Fällen behilflich sein, wo die klassische - Objektidentifikation für die Lösung prinzipiell irreal oder ungenügend ist. Der Grund der Systemidentifikation kann man als einen Prozess auszudrücken, in dem sich die Einzelobjekte des Identifikationsprozesses (Spuren und Vergleichsmuster) in ein System der Merkmale der Identifikation und Bindungen zwischen ihnen transformieren (also System) und folgend erforscht man nur das Verhältnis zwischen den Identifikationsmerkmale im System der Spur und im System der Vergleichsmaterialen. Über die Spur und die Vergleichsmuster modeliert man die Systeme und folgend erforscht man das Verhältnis zwischen den einzelnen Systemen der Identifikation und das Einvernehmen der entstandenen Systeme mit den konkreten Objekten.
1) Porada, V. a kol.: Kriminalistika. Brno, CERM, 2001.
2) Viz 1).
3) Viz 1).
4) Straus, J.: Stochastická identifikace v kriminalistice. Kriminalistika, 1996, 2, s. 109 - 116.
5) Viz 1).
6) Rak, R. a kol.: Informatika v kriminalistické a bezpečnostní praxi. Praha, MV ČR, 2000.
7) Vomáčka, M.: Expertizní postupy při zpracování a zkoumání trasologických stop. Závěrečná písemná práce (vedoucí práce J. Straus). Praha, PA ČR, 2001.