Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV4/2002 |
Vzhledem k aktuálnosti policejního výzkumu pro Policii ČR na cestě do Evropské unie jsem připravil tuto obšírnější anotaci významné odborné stati Dr. Ernsta-Heinricha Ahlfa, vedoucího skupiny kriminální strategie ve Spolkovém kriminálním úřadě, kterou věnoval profesoru Dr. Hansi-Dieterovi Schwindovi jako dík za dlouholetou spolupráci s SKÚ.
Stať obsahuje pět oddílů: I. Nové policejní myšlení, II. Vztah občan - policie, III. Policejní organizace a policejní interna1), IV. Jednotlivé fenomény - vybrané úseky deliktů. V. Závěr.
V policejním výzkumu se podmíněně rozlišuje technický policejní výzkum a sociálně vědecký (kriminalisticko-kriminologický) policejní výzkum.
S technickým policejním výzkumem bylo započato na počátku až v polovině 19. století (portrétní identifikace, daktyloskopie apod.). Sociálně vědní policejní výzkum je mnohem mladší disciplína. V Německu byl zaveden u policie v šedesátých až sedmdesátých letech 20. století jako reakce státu na nekonečné debaty na univerzitách. Tento výzkum navazuje na anglo-americké vzory. V Německu se jím zabývají především skupina kriminální strategie v SKÚ, výzkumné skupiny Bavorského zemského kriminálního úřadu, Zemského kriminálního úřadu Hamburg a odborné vysoké policejní školy, zejména ve Spolkové zemi Bádensko-Württembersko.
Sociálně policejní výzkum vždy odrážel debaty v oblasti vnitřní bezpečnosti. Klasické, zčásti polemicky vedené diskuse k takovým problematikám, jako jsou např. ochrana dat a policie, policie a zpravodajské služby, policie a justice, pořádková policie a kriminální policie, prevence a represe, sice ještě neustaly, ale nejsou již považovány za stěžejní, neboť je počínají zatlačovat či překrývat tři vývojové tendence:
Jako důsledek těchto tří vývojových tendencí je žádoucí nové policejní myšlení, které se nejen stále silněji opírá o partnerství, aliance, kooperace a sdružení, nýbrž také vyžaduje nový typ policistů.
Z dnešního pohledu vyvstala po katastrofě Třetí říše otázka: Jak lze ochránit policii před opětným sklouznutím do policejního státu? První řešení spočívalo v radikálním omezení rozhodovacích pravomocí, které měla policie v Třetí říši. Policie byla proto striktně založena na principech právního státu, byla odpolitizována a přísně orientována na výkon jen policejních úkolů.
Dnes je v policii praktikován systém myšlení orientovaný na výkon služby, pořádkovou strukturu (mechanismus) právního státu, dodržování zákonů a jiných právních norem. Jednání policistů podléhá vnitřním policejním kontrolám a jejich rozhodnutí jsou také přezkoumávána státním zastupitelstvím a soudy. V moderním státě nevycházejí ohrožení svobody a majetku v podstatě od státu (policie), nýbrž zejména od spoluobčanů, od společnosti samotné, a občan očekává od své policie především aktivity kriminálně preventivní, aby tato ohrožení byla minimalizována.
Zmíněný policejní systém myšlení je třeba nahradit novým, problémovým myšlením. Na místo normy nastupuje problém, který má být řešen. Už nikoliv výhradně provádění zákonů, nýbrž organizování a realizace kriminálně preventivních konceptů za účasti všech společenských uskupení se dostávají stále více do středu pozornosti policejních aktivit.
Na rozsáhlém úseku prevence kriminality se proto vyžaduje zcela nový typ policisty: Již nikoliv systémově orientovaný, tradiční „crime fighter“ (bojovník se zločinem) z osmdesátých let, nýbrž na problémy orientovaný nový typ, který přes zákonná ustanovení je schopen férově zvážit různé protichůdné zájmy a v rámci partnerství, aliancí, kooperací a součinností zastoupit formou dialogu policejní zájmy. Pro policii je už nedostačující, aby defenzivně jen lpěla na normách policejních zákonů spolkových zemí, trestního řádu, zákona o SKÚ atd. při výkonu policejní služby. Nové policejní myšlení totiž - navíc - vyžaduje flexibilní jednání v řízení a činnostech založených na projektech, kvalitě a vědění. Přitom je nezbytné stavět zájmy občanů jednoznačně do středu pozornosti policejních aktivit. Při takové policejní projektové práci, která je v Německu ještě zcela nerozvinuta, hraje centrální roli schopnost vést dialog a komunikaci, způsobilost pracovat v týmu a profesionalita. Novým policejním myšlením je zahájen proces, který směřuje k vytvoření nové policejní kultury.
Toto nové policejní myšlení vyžaduje však také nové vnitřní policejní struktury, které se vyznačují
* odbouráním hierarchií a tradičních řídících struktur,
* orientací na týmovou práci,
* dialogem
* a dalším rozvíjením strategického myšlení a řízení orientovaného na kvalitu, hodnoty a vědění.
Policejní výzkum musí tedy více než dosud reflektovat takové vědní disciplíny jako organizace a řízení práce, informatika a nové technologie.
Autor uvádí, že od osmdesátých let je pro německou kriminální politiku příznačný nárůst trestněprávních zákazů, přijetí nepřehledného množství právních úprav ochrany dat a rozšíření trestněprocesních oprávnění, a to často bez předchozího kriminologického výzkumu - tedy quasi naslepo, bez empirických poznatků. Jako příklad méně účinné prevence uvádí a podrobněji zkoumá právní problematiku praní peněz a odčerpávání nelegálních zisků.
Autor konstatuje, že v Německu nemá občan tak blízko ke své policii jako v Nizozemsku, protože v Německu se neprovádí pravidelné a opakované plošné dotazování občanů, jehož výsledky by mohly ovlivnit konkrétní policejní politiku a práci v terénu (v jednotlivých městských částech).
Výzkumem v Hamburgu-Altoně bylo zjištěno, že občané mají zčásti zcela jiné představy o vnitřní bezpečnosti než politici a vedoucí pracovníci policie včetně policejního prezidenta. Občané uvedli v odpovědích na 17 možností, co považují za nejdůležitější z hlediska vnitřní bezpečnosti ve své městské části, na prvních čtyřech místech:
1. Chránit lidi před násilnými útoky.
2. Zabránit trestným činům již před jejich vznikem.
3. Poskytovat občanům pocit bezpečí motohlídkami a pěšími hlídkami.
4. Pachatele hledat a zadržovat.
Výzkum přinesl poznatek, že dopravní problémy, nepořádek, veřejná drogová scéna a pouliční kriminalita ovlivňují pocit bezpečí občanů více než potírání organizované a jiné závažné kriminality.
Autor naznačuje, že nelze pracovat jen se statistickými daty zjevné (známé) kriminality, nýbrž že je nezbytné - analogicky jako ve Velké Británii a USA - pravidelně a plošně zkoumat skrytou (latentní) kriminalitu. Dosud nebyl v Německu na takové výzkumy dostatek financí. Autor uvádí nejnižší ještě přijatelný počet dotazovaných osob (80 000) a nezbytné náklady na jedno interview (100 - 150 DM). Účelnost takového výzkumu dokazuje na příkladu výzkumu latentní kriminality v městě Bochumi (1975 - 1986 - 1998).
Ke zkoumání společenských nákladů vynakládaných v důsledku kriminality se klasická kriminologie v Německu staví skepticky. Autor se domnívá, že taková zkoumání by politikům a justici naopak přesvědčivě ukázala, jaké enormní sociální náklady způsobuje kriminalita a jaké následné náklady vznikají obětem kriminality, státu a společnosti.
Výzkumem bylo zjištěno (Anderson, 1999), že v USA se pohybují tyto náklady za jediný rok od 1,1 do 1,7 bilionu USD, tj. 13 až 20 % hrubého domácího produktu. Za každého usmrceného člověka (z nedbalosti nebo úmyslně) by se měly vyčíslit náklady asi 5 milionů USD.
Recidiva kriminality zaměstnává kriminologii a kriminální politiku od svých prvých počátků. Americké výzkumy ukázaly, že asi 6 % pachatelů - mužů spáchalo přes 50 % všech trestných činů. Podobné výsledky byly zjištěny při výzkumech v některých spolkových zemích Německa, zejména u mladistvých intenzivních pachatelů. Pro některé z nich znamená recidiva začátek kriminální kariéry, a tedy vstup do koloběhu zločinu a trestu.
V této souvislosti autor uvádí, že vysvětlení fenoménu kriminální kariéry recidivistů poskytuje „General Theory of Crime“ (Gottfridson/Hirschi), která rozlišuje mezi Crime (trestné jednání) a Criminality (subtilní sklon osoby k trestným činům, kterého ovšem s narůstajícím věkem ubývá) a ústředně vychází ze „schopnosti k sebekontrole“. Criminality přechází podle toho v Crime tím dříve, čím je menší sebekontrola, tj. existuje dispozice k chování, které vzhledem k impulzivnosti, spontánnosti, tělesným vlastnostem a sklonu řešit konflikty silou se vyznačuje nerozvážnou radostí z rizika a krátkozrakostí při hodnocení důsledků vlastního jednání.
Nejtypičtější je proces plíživého vzniku kriminální kariéry během času. Vždy však existuje pro intenzivní pachatele a recidivisty šance k obratu. Ve věku 25 až 35 let se odehrávají u intenzivních pachatelů rozhodující převratné procesy: odpadají problémy s alkoholem a kontakty s nepříznivým prostředím, stabilizují se pracovní poměry, vznikají funkční partnerství. Krátce řečeno: Nikoliv v málo případech dochází ke zvratu. U většiny intenzivních pachatelů nastupuje pak sociálně integrovaný způsob života namísto „kriminální kariéry“, která tedy není nevyhnutelným, deterministickým procesem.
Z hlediska strategie trestněprávních sankcí je třeba brát v úvahu:
Autor uvádí, co pozitivního se v uplynulých letech učinilo v zájmu obětí kriminality (ochrana oběti, ochrana svědků, pomoc a podpora obětem). Kritizuje dosavadní možnost vyrovnání mezi pachatelem a obětí, která je nedostatečná z hlediska zájmů a potřeb oběti.
K posílení pozornosti na oběť jsou uvedeny tyto návrhy:
Autor připomíná ve světě známá vyšetřování chybné práce policie (Knappova komise v New Yorku počátkem 70. let, Fitzgeraldovu zprávu v Austrálii aj.) a zmiňuje výzkum Policejní akademie pro řídící pracovníky (PFA) z roku 1995 k tématům: policie a cizinci, obtěžování a ohrožování ze strany policistů v denním styku s cizinci a také nový výzkum PFA a SKÚ k hodnocení korupce v policii, justici a celní službě.
Přesto se autor domnívá, že v Německu chybějí empiricky fundovaná zkoumání toho, zda neetické chování policisty je jen ryze individuální defekt jednotlivého policisty (teorie „černé ovce“, která převládá), nebo jde o hromadný fenomén. Výzkumné poznatky mají být využívány již při přijímání nových policistů, zejména při zjišťování jejich vztahu k zákonům (zákon jako vůdčí idea a striktní orientace; zákon jako rámec policejního jednání; zákon jako brzda policejního jednání). Jako příklad je v tomto směru uváděna Francie.
Obecné, plošné dotazování policistů bylo v Německu prováděno málo (např. v Dolním Sasku, Bavorsku, Severním Porýní-Vestfálsku, Spolkovém kriminálním úřadu). Nebyla dodržena jednotná kritéria, a proto jsou výsledky nesrovnatelné. Přesto jsou výsledky výzkumu alarmující: Kolem 50 % dotázaných policistů by své povolání nikomu jinému nedoporučilo a sami by si je již nezvolili. Nápadná je též ohromná diskrepance mezi obrazem policisty, jak jej vidí sám policista a jak cizí člověk. Policisté se trápí vlastními pochybnostmi a pocitem, že „vlastně nemohou nikomu udělat skutečně zadost, nikoho uspokojit“. Obávají se, aby nebyli znovu zneužíváni politicky mocnými činiteli a nebyli proto v očích obyvatelstva spojováni výhradně jen se státní mocí a jejím výkonem. Cítí se být deklasováni. Naopak z pohledu obyvatelstva je práce policie hodnocena výrazně pozitivně, a to i v nových spolkových zemích.
Vysoká nespokojenost s vlastním povoláním souvisí zejména s kritikou policistů směrem k řídící činnosti představených. Zdá se, jako by se nedostávalo potřebného vzájemného respektu mezi představenými a policisty. Z toho pak vyplývají zátěže, zejména vzhledem k četným reformám uvnitř policejní organizace. Přitom ústředním cílem policejního managementu musí být zachování pracovní spokojenosti policistů a zesílení jejich sepětí s policií jako institucí (Commitment). Commitment odráží identifikaci policistů s jejich úřadem (útvarem) a určuje vysokou měrou současný vztah k povolání a k úřadu, tj. vlastní iniciativu, ochotu dále se rozvíjet, připravenost převzít nové úkoly nebo pracovat přesčas.
Aby mohly být lépe hodnoceny potenciály řídících sil, lze vedle posuzováni představených, které je v německé policii sotva využíváno, praktikovat nové, „kruhové“ posuzování, na němž se podílejí bezprostřední představení i všichni policisté pomocí standardizovaných dotazníků (např. u příležitosti povýšení). Autor ukazuje i problémy spojené s tímto hodnocením:
Autor se zamýšlí nad kooperativním systémem řízení, který je zařazen do policejní výuky již dvacet let, ale jeho výsledky jsou mizivé. Již před deseti lety uvedl jeden autor (Franke) sedm důvodů malého významu kooperativního řídícího stylu v praxi:
Policie není ostatně žádný homogenní celek, nýbrž vysoce komplexní souhrn četných subsystémů s vysoce rozdílnými funkcemi a kvalifikacemi. Je tedy nasnadě, že pro takovou komplexní organizaci neexistuje žádná „one best way“ (jedna nejlepší cesta) v řízení. Chování řídících policejních pracovníků nebylo v Německu ještě podrobeno řádnému výzkumu. Existují však výsledky výzkumů k etickému standardu vedoucích sil v soukromých bezpečnostních službách. Ty však nejsou aplikovatelné na policii. Autor se domnívá, že empirický výzkum chování řídících sil v policii je naléhavý.
Obtížné policejní úkoly se dnes téměř běžně přidělují určitým týmům, projektovým skupinám, pátracím skupinám, zvláštním komisím apod., tedy organizačním formám zřizovaným jen na určitou dobu. Např. v posledních 10 letech bylo v Německu zřízeno 1000 zvláštních komisí, z nichž 800 bylo úspěšných. Každá zvláštní vyšetřovací komise pracuje na určitém „projektu“, tj. na principu projektového managementu (vytyčení cíle, jasné přidělení úkolů, vytyčení odpovědnosti, kontrola, dokumentace apod.).
Využívání managementu orientovaného na kvalitu je v Německu - na rozdíl od jiných západních zemí - zcela v plenkách. Autor uvádí, že nejde o to, aby se kvalitativně zlepšilo image německé policie, nýbrž o to, aby bylo dosaženo kvality řízení jednotným propojením rámcových podmínek, chování řídících pracovníků, průběžných procesů, možností součinnosti policistů a striktní orientace na občany.
Je udivující, že je v Německu stěží hodnocena účinnost i zvlášť finančně náročných policejních koncepcí a projektů. V tvorbě nových koncepcí a projektů je policie vysloveně kreativní, bohužel však nevíme, zda tyto koncepce a projekty skutečně vedly k zamýšleným účinkům. Ze 445 preventivních projektů a iniciativ, na nichž se podílela policie, jich bylo vyhodnoceno jen pět procent. Klasickým příkladem, kde je zvlášť nutné externí vědecké hodnocení z organizačních důvodů, byla „integrace“ kriminální policie do pořádkové policie, která proběhla v mnoha spolkových zemích. Z neznámých důvodů se ještě hodnocení nekonalo, takže nelze posoudit ani její úspěšnost.
Autor upozorňuje, že racionální kriminální politika nevystačí jen s „kreativními akcemi“, a zdůrazňuje, že právě náročné a nákladné policejní koncepce a projekty, jako např. potírání organizované kriminality, musí být rozvíjeny a hodnoceny. Domnívá se, že je nezbytné do hodnocení v Německu více investovat, ale že to „nemusí být právě 100 milionů britských liber“, které Velká Británie vynaložila v posledních 10 letech na evaluaci policejních projektů k redukci kriminality.
Autor uvádí, že s obavami je přijímán nárůst celkové kriminality dětí, mladistvých a osob blízkých věku mladistvých. Dále uvádí, v jakém směru bylo zaznamenáno jisté zlepšení nebo zhoršení v této kriminalitě. Hodnotí též dosavadní prevenci na tomto úseku (co se osvědčilo, co nikoliv).
Narůstá spotřeba kokainu a cracku. V souvislosti s tím vyvstávají tyto otázky:
Dále autor uvádí, že kokain není již jen drogou sociálně privilegovaných, nýbrž i dezintegrovaných osob (bez bytu, zaměstnání, pevných partnerských vztahů). Konstatuje též, že v Německu není znám ani rozsah latence konzumace kokainu, ani co se na této scéně vlastně odehrává.
Stále významnější se stává vzájemné překrývání organizované kriminality a hospodářské kriminality, v jehož centru stojí jako děsivý přízrak „částečně kriminální podnik“. Ten je řízen iniciativními pachateli, jejichž podnikatelské aktivity jsou zaměřeny také na hospodářsko-kriminální chování až po specifické formy organizované kriminality. Přes konkrétní výsledky některých výzkumů lze konstatovat, že empirické poznatky v této oblasti jsou nedostatečné.
Autor se zamýšlí i nad pojmem hospodářské kriminality. Přiklání se k této definici: „Hospodářská kriminalita je zisková kriminalita osob činných v hospodářském životě, která je páchána k újmě nadindividuálních právních statků hospodářského života a (nebo) zneužíváním nástrojů hospodářského života.“ Na úseku hospodářské kriminality je vysoká latence a škody (hmotné i nehmotné), které způsobuje, jsou veliké. Jen hmotné škody se odhadují mezi 2 až 10 % hrubého domácího produktu. Zejména však nehmotné škody mají dezintegrační účinek. Na základě hospodářské kriminality se projevují zneužití veřejných soutěží, efekty nákazy a nápodoby, řetězové reakce s nebezpečím, že budou strženi na šikmou plochu i seriózní obchodní partneři, a ztrácí se důvěra společnosti ve funkční způsobilost platného hospodářského a společenského řádu. Autor vyjmenovává základní formy hospodářské kriminality a také zvláštnosti, které se projevují při justičním projednávání hospodářské kriminality. Z nich pak vyvozuje heslovitě několik reformních návrhů.
V závěru autor uvádí, že částka 200 000 DM, která byla v roce 2001 vyčleněna pro skupinu kriminální strategie v SKÚ na výzkum tzv. zadávacích projektů, je zcela nedostatečná, a tudíž Německo bude moci sotva držet krok s mezinárodním vývojem.
1)Pojem „policejní interna“ je v Německu používán jako synonymum pro vnitřní policejní záležitosti.