Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXV2/2002

Kriminalita a její prezentace v médiích: zkušenosti (především) z Německa a České republiky

Prof. Dr. HELMUT KURY, Institut Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo, Freiburg i. Br., doc. JUDr. JOSEF ZAPLETAL, CSc., Policejní akademie ČR, Praha

1. Úvodem

Kriminalita je sociální jev, který širokou veřejnost odjakživa velmi zajímá. V novější době o tom svědčí i výsledky řady realizovaných empirických výzkumů, a to rovněž v Německu a v České republice.

Jde o celospolečenský problém, který je v médiích i v širší veřejnosti též znovu a znovu tematizován. Občanů se odjakživa bezprostředně dotýká, zajímají se o něj, vytvářejí si o něm a o jeho řešení svůj názor, který při výzkumech verbalizují. Je ovšem paradoxní, že jsou přitom pouze výjimečně a nedostatečně, zejména v důsledku selektivního zpravodajství médií, informováni o rozsahu kriminality, o jejím zázemí, struktuře a dynamice.

V našem příspěvku se chceme pokusit o srovnávací kriminologickou analýzu relevantních aspektů vnímání kriminality a zacházení s ní. V této souvislosti jsou porovnávány převážně údaje z Německa a z České republiky, zčásti s využitím informací z dalších zemí. Takovýto pokus je ovšem omezen tím, že srovnatelná data za ČR i za Německo jsou k dispozici pouze parciálně. Souvisí to s nestejnou mírou rozvoje kriminologického výzkumu, který se v našem případě realizuje především technikou dotazníku. V České republice se soustavná empiricko-kriminologická bádání sice rozvíjejí již po několik desetiletí, avšak realizace srovnatelných výzkumů je spíše teprve na počátku. Stejně jako dříve je jedinou institucí provádějící speciálně kriminologické výzkumy Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP), působící dnes v rámci Ministerstva spravedlnosti. Rozsah kriminologické literatury a tematicky úžeji zaměřených odborných diskusí nejsou dosud v České republice - přes nemalý pokrok docílený v posledním desetiletí - na stupni běžném ve srovnatelných západních průmyslově vyspělých zemích.

Z rozdílného vývoje obou zemí a jejich nestejné sociální reality však na druhé straně mohou vzájemným srovnáním vyplynout i taková fakta ve vztahu k rozličným souvislostem kriminality, jež dovolují vyslovit některé úvahy kriminálně etiologické povahy.

2. Kriminalita a její vnímání

V České republice ukazují výzkumy Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM; srov. především Informace z výzkumů IVVM č. 92-03, 92-10, 93-03, 94-04, 00-05) již od roku 1991, tedy po nastoupení politicko-ekonomických přeměn, že kriminalita stojí při posuzování naléhavosti řešení vybraných problémů současné společnosti v očích občanů na prvním místě, dokonce před tak závažnými tématy, jako jsou nezbytné ekonomické reformy, nezaměstnanost, pokles životní úrovně obyvatelstva, problémy životního prostředí a další. Za velmi naléhavý nebo spíše naléhavý problém označovalo kriminalitu v průběhu devadesátých let 95 - 99 % respondentů.

Občané současně vyjadřovali výraznou nespokojenost s tím, jak se vláda o řešení tohoto problému stará: pouze 14 % respondentů bylo v roce 1993 a v letech následujících přesvědčeno, že se o toto řešení stará dobře, 83 % odpovědělo, že své úkoly v této oblasti plní špatně. Kriminalita tedy byla pociťována nejen jako problém nejnaléhavější, ale i jako oblast, u níž je shledáván největší rozpor mezi touto naléhavostí a tím, jak se vláda o danou oblast stará.

V tomto smyslu byly ve výzkumech IVVM konstatovány tzv. indexy napětí mezi naléhavostí jednotlivých problémů a hodnocením činnosti vlády při jejich řešení (podle vzorce q-r/100, kde q je součet procentních četností odpovědí „velmi naléhavé“ a „dosti naléhavé“ a r je součet procent četností odpovědí „velmi dobře“ a „spíše dobře“). U problému kriminality byl např. v letech 1993 a 1994 tento index vyjádřen hodnotou 0,84 - nejvyšší ze všech uváděných problémů. Kriminalita tedy byla shledávána jako nejnaléhavější problém a pokusy o řešení tohoto problému jako nejméně úspěšné.

Analogické výsledky byly zaznamenány v roce 2000, kdy za pomoci odlišně konstruovaného dotazníku (pojem „kriminalita“ zde byl rozčleněn do tří položek) se mezi problémy, které občany znepokojují, na prvním až druhém místě objevuje (spolu s problémem nezaměstnanosti) „korupce a hospodářská kriminalita“ (obojí 97 %), jako třetí až čtvrté „organizovaný zločin“ a „obecná kriminalita“ (obojí 94 %).

Bezpečnostní situaci v zemi považuje většina obyvatel za poměrně vážný problém: v roce 1999 ji charakterizovalo jako spíše špatnou či špatnou 71 % respondentů (srov. Buriánek 1999).

V porovnání s tím je v Německu problém kriminality sice mnohdy pociťován jako znepokojující - především po nastoupení společensko-politických změn na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století (obzvláště v nových spolkových zemích, tj. na území bývalé NDR), prožívaných ovšem ze strany obyvatelstva méně dramaticky nežli v České republice. V souladu s očekáváními zde lze zjistit výrazné rozdíly mezi západní a východní částí Německa. Situace v nových spolkových zemích se přitom - v důsledku obdobné socializace občanů na základě příslušnosti k bývalému socialistickému „východnímu bloku“ a též dramatických zkušeností nabytých při politickém a ekonomickém převratu - vyznačuje větší podobností se situací v České republice nežli v západním Německu. Je ovšem třeba vidět, že obtíže spojené s transformací v nových spolkových zemích byly zmírňovány výraznou pomocí západního Německa, zatímco Česká republika takovouto ekonomickou a personální podporou nedisponovala.

Výzkumy realizované ve východním a západním Německu (např. Kury aj. 1996; 2000) ukázaly výrazné rozdíly mezi novými a starými spolkovými zeměmi jak v zatížení kriminalitou, resp. jejím vývojem, tak v hodnocení problému kriminality, příp. strachu ze zločinu (srov. např. Boers 1991; Boers aj. 1994; 1997; Bilsky aj. 1995; Kreuzer aj. 1993).

Kury aj. (2000) uskutečnili v letech 1991/1992 rozsáhlý výzkum, v jehož rámci bylo písemně dotazováno v řadě obcí 5600 občanů starších 14 let pomocí standardizovaného dotazníku ve vztahu k vlastní viktimizaci, strachu ze zločinu, postojům k trestu a hodnocení kriminality. Podíly obětí u 14 zahrnutých deliktů ukázaly, že v tehdejší době, poměrně krátce po převratu, byly míry viktimizace ve východním Německu ještě (nepatrně) nižší nežli v západním Německu. Již na počátku devadesátých let však nastala změna: východní Německo předstihlo v zatížení kriminalitou Německo západní (srov. Kury a Obergfell-Fuchs 1998). Zde je třeba brát v úvahu, že oficiální zatížení kriminalitou podle statistik bývalé NDR představovalo pouze 10 % hodnoty uváděné pro Německo západní.

Výpovědní hodnota této statistiky a její srovnatelnost se západoněmeckou policejní kriminální statistikou byly v západních průmyslových zemích stále a právem zpochybňovány. Způsob vykazování východoněmecké statistiky byl v některých ústředních bodech rozdílný; např. ve vztahu k deliktu krádeže jízdního kola; dále se muselo vycházet z „vylepšovacích“ tendencí, protože kriminalita v reálném socialismu byla nazírána jako přežitek kapitalismu, který spolu s rostoucím uskutečňováním komunisticko-socialistického státního systému samovolně vymizí. Protože tento proces nepostupoval v teoreticky očekávané podobě, bylo třeba počítat s „korekturami“ v oficiální prezentaci kriminality. Po převratu kriminologové z NDR existující policejní registraci zatížení kriminalitou z doby NDR vyhodnotili znovu podle západního modelu a došli k závěru, že kriminalita v bývalé NDR v porovnání se západním Německem nepředstavovala 10 %, ale zhruba třetinu (srov. von der Heide a Lautsch 1991a; 1991b). Kerner (1997) došel na základě svých výpočtů k závěru, že zatížení kriminalitou v bývalé NDR představovalo na konci její existence zhruba polovinu hodnoty uváděné pro západní Německo.

Kriminologové jsou zajedno v tom, že zatížení kriminalitou v bývalé NDR, stejně tak jako ve většině ostatních členských států socialistického východního bloku, bylo výrazně nižší nežli zatížení západoevropských průmyslových zemí. To je také teoreticky plausibilní a poukazuje to na tehdy zřetelně odlišné životní podmínky na východě a na západě, avšak také na rozdílné oficiální a neoficiální kontrolní mechanismy. Ve vztahu k bývalé NDR, resp. dnešnímu východnímu Německu, to znamená, že v období zhruba šesti let od roku 1989 do roku 1995 vzrostlo kriminální zatížení v této oblasti o polovinu či až na trojnásobek.

Analogický vývoj probíhal i v jiných zemích bývalého východního bloku, včetně České republiky. Zde je třeba mít na zřeteli, že tento vývoj kriminality se nemusel zcela zřetelně odrazit v oficiálních policejních kriminálních statistikách, protože policie pravděpodobně i dnes zčásti více či méně setrvává na starých „registračních zvyklostech“, které rostoucí kriminalitu zachycují pouze zčásti. Je třeba počítat s vysokou latencí (srov. Kury 2001).

Výrazný vzestup kriminality v nových spolkových zemích Německa nemohl ze strany obyvatelstva zůstat bez povšimnutí, především proto, že média nyní o kriminálním dění - na rozdíl od dob NDR - podrobně a dramaticky referují, čímž občany ještě dodatečně znejisťují. K tomu je třeba připočíst znejistění v důsledku radikálních společensko-ekonomických změn. Z tohoto zorného úhlu je pochopitelné, že znejistění obyvatelstva výrazně vzrostlo, a v této souvislosti též strach ze zločinu. Ve vztahu ke všem věkovým kategoriím a oběma pohlavím je strach ze zločinu ve východním Německu výrazně vyšší nežli v západním Německu (srov. Kury aj. 2000, s. 543). Tak např. v Jeně uvedlo v letech 1991 a 1992 52 % mužů a 83 % žen, že se cítí v noci v okolí svého bydliště nejistě, zatímco ve Freiburgu to bylo pouze 25 % mužů a 65 % žen, tedy mnohem méně (s. 551). Policie je hodnocena v nových spolkových zemích podstatně nepříznivěji nežli v západním Německu. Jestliže v západoněmeckých obcích hodnotily více než tři čtvrtiny dotazovaných občanů práci policie minimálně jako dobrou, pohybovaly se příslušné podíly ve východoněmeckých obcích kolem čtvrtiny (s. 604). Podobně je tomu s hodnocením práce justice: na západě ji hodnotilo alespoň jako dobrou zhruba 50 % dotazovaných, avšak na východě pouze asi 20 %. Retrospektivně je práce policie a justice na východě hodnocena podstatně příznivěji. Zvláště ve východním Německu je v posledních letech vzhledem k uvedenému vývoji kriminality stále výraznější volání po přísnějších zákonech a po ostřejším zasahování proti pachatelům; je podstatně hlasitější nežli v západním Německu, kde ovšem zhruba od poloviny devadesátých let minulého století lze rovněž shledat nárůst punitivity. 1)

Informační středisko pro bezpečnost a péči o ni začalo již v roce 1991, tedy krátce po nastoupení politických změn, s každoročním prováděním opakovaných a metodicky fundovaných reprezentativních výzkumů jak ve východním, tak v západním Německu k obavám a problémům Němců, včetně tematického celku Kriminalita. Tato dotazování dávají - zásluhou neměnné metodologie - dobrou možnost dlouhodobého porovnávání. Graf č. 1 (graf pouze v tištěné podobě) vyjadřuje výsledky dotazování v roce 2000, pokud jde o závažnost jednotlivých problémů, a to zvlášť pro východní a západní Německo. Je z něj zřejmé, že západní Němci uvádějí problém viktimizace v kontextu ostatních až na 13. místě - po růstu životních nákladů, závažných onemocněních, potřebě péče ve stáří, zhoršování ekonomické situace, nezaměstnanosti v Německu, politickém extremismu, napětí v důsledku přílivu cizinců, vlastní nezaměstnanosti, dopravní nehodě, drogové závislosti vlastních dětí, skromné životní úrovni ve stáří, resp. osamělosti ve stáří. V ještě menší míře byly uváděny narušování životního prostředí, válka s německou účastí a rozpad partnerství. Znamená to, že podle nejnovějšího výzkumu stojí otázka kriminality ve srovnání s jinými společenskými problémy výrazně v pozadí. Ve východním Německu je naproti tomu problém kriminality pociťován jako podstatně závažnější. Obava z viktimizace je zde uváděna již na devátém místě.

Dlouhodobé porovnání středních hodnot všech zahrnutých životních rizik ukazuje dvojí: především bylo hodnocení životních rizik ještě krátce po převratu (1991) ve východním i západním Německu v podstatě stejné, ve východním Německu s tendencí spíše k nižším hodnotám oproti západnímu Německu. Střední hodnota všech životních rizik byla v roce 1991 nízká jako již nikdy poté, tj. východní i západní Němci se tehdy cítili být konfrontováni s relativně malými životními riziky. Na druhé straně však tyto hodnoty zřetelně narůstaly v obou částech státu do roku 1993; v roce 1994 se paralelně poněkud snížily a poté do roku 1996/97 opět stoupaly. Nárůst po roce 1991 byl ve východním Německu daleko výraznější nežli v Německu západním a vedl k tomu, že ve východním Německu jsou uváděná životní rizika od té doby pociťována podstatně zřetelněji a vyhraněněji nežli v Německu západním. Diskrepance mezi oběma částmi země se od roku 1997 znovu zvyšuje: zatímco střední hodnota všech životních rizik má v západním Německu sestupnou tendenci, zůstává ve východním Německu relativně stabilní s tendencí spíše vzestupnou. V roce 2000 byla diference mezi oběma částmi země velká jako nikdy předtím.

Pokud máme na zřeteli vývoj hodnot nejistoty pro východní a západní Německo pouze ve vztahu k uváděným trestným činům, ukazuje se poněkud jiný průběh. Bezprostředně po převratu (1991) byly obavy východních Němců z viktimizace podstatně výraznější, nežli tomu bylo u západních Němců. Souvisí to se značným znejistěním krátce po převratu, s otevřením hranic, s prudce rostoucím zatížením kriminalitou, s poznatky o „neschopnosti“ policie dostat problém kriminality pod kontrolu a se záplavou zpravodajství o trestných činech v médiích. V průběhu doby si občané na novou situaci stále více zvykali, což patrně též přispělo k mírnému poklesu strachu ze zločinu od roku 1996. Vedlo to k tomu, že hodnoty strachu ze zločinu u východních a západních Němců se v roce 2000 vzájemně poněkud přiblížily. V desetiletém porovnání jsou hodnoty tohoto strachu ve východním Německu - s určitými výkyvy - vcelku totožné, přičemž v západním Německu mají spíše vzestupnou tendenci.

Hodnoty strachu z viktimizace trestnými činy jsou vysoké především ve východních spolkových zemích a s výjimkou Duryňska, Saska, Brandenburska a Saska-Anhaltska dosahují nejvyšších středních hodnot. Strach z trestných činů však má zjevně málo společného s reálným kriminálním zatížením. Bádensko-Württembersko se vyznačuje nejnižšími hodnotami tohoto strachu a stejně tak co do kriminality stojí v rámci všech spolkových zemí nejníže. Na druhé straně Hamburk, který je co do strachu ze zločinu na dalším nejnižším místě pořadí, má v rámci německých spolkových zemí nejvyšší kriminální zatížení. Přesto se zde občané zjevně cítí téměř tak bezpečně jako v Bádensku-Württembersku. Strach ze zločinu je evidentně konglomerátem různých obav a pocitů nejistoty (srov. Kury, Obergfell-Fuks a Ferdinand 2001 - graf č. 3, graf pouze v tištěné podobě).

Porovnání vývoje kriminality v České republice a v Německu ukazuje především značně různé výchozí hodnoty, avšak současně rozdílnou dynamiku v posledních přibližně deseti letech, tedy od nastoupení politických a ekonomických změn. Zatímco SRN, stejně jako většina západních průmyslových zemí, se v době převratu, tj. v roce 1989, již vyznačovala výrazně vyšším kriminálním zatížením nežli ČR (ale také ve srovnání s tehdejší NDR nebo s jinými socialistickými zeměmi, např. Polskem), vyvíjela se kriminalita v následujících letech v západním Německu méně dramaticky, jinak nežli v nových spolkových zemích, kde počet registrovaných trestných činů v průběhu několika let prudce vzrostl. K nárůstu registrované kriminality došlo - v souladu s očekáváním - rovněž v ČR a Polsku (srov. graf č. 4 graf pouze v tištěné podobě). I zde ovšem vyvstává otázka spolehlivosti kriminálních statistik a s ní související problém latence.

Pokud jde o Polsko, jsou kromě policejních dat k dispozici i údaje viktimizačních výzkumů, neboť tato země se účastnila všech tří nejnovějších kol International Crime and Victimisation Survey (srov. Siemaszko aj. 2000, s. 65). V roce 1999 se tak v Polsku ukázalo spíše nadprůměrné zatížení kriminalitou (srov. Kesteren aj. 2000, s. 38). 23 % respondentů uvedlo, že se v průběhu uplynulého roku stalo nejméně jednou obětí některého z uvedených trestných činů (míra prevalence), přičemž průměr všech 17 na výzkumu zúčastněných zemí byl vyjádřen 21 %. Takto by kriminální zatížení v Polsku bylo poněkud vyšší nežli v západoevropských průmyslových zemích, jako je Belgie (21 %) či Francie (21 %), nebo v USA (21 %), Finsku (19 %), Katalánsku (Španělsko) (19 %), Švýcarsku (18 %), Portugalsku (15 %) nebo Severním Irsku (15 %). Rovněž pokud jde o míru incidence (počet viktimizací na 100 000 obyvatel) se Polsko s hodnotou 42 % nachází nad průměrem všech zemí (38 %). Z porovnání s oficiálním policejně registrovaným kriminálním zatížením 2902 trestných činů na 100 000 obyvatel v roce 1999, tj. ve stejném roce, vyplývá značná míra latence. Oficiální kriminální zatížení kolem 3000 je ve srovnání se zmíněnými západoevropskými průmyslovými zeměmi relativně nízké, zatímco míry viktimizace pro Polsko se nacházejí, jak bylo uvedeno, spíše ve střední poloze.

Potvrzuje se tím naše očekávání, že v postsocialistických zemích jsou trestné činy - stejně jako dříve - policejně registrovány méně důsledně, resp. že občané trestné činy oznamují méně častěji, nežli je tomu v západoevropských státech. Ochota oznamovat trestné činy je ovlivněna již vyšším počtem existujících pojistných smluv. V úvahu je též třeba brát částečně rozdílnou definici trestných činů, jež se pak projevuje i v policejních statistikách. Tak je v České republice oficiálně policejně registrována pouze část deliktů s nevelkou škodou - na rozdíl od praxe západních průmyslových zemí, včetně Německa, přičemž ovšem se občané mohou cítit být viktimizování víceméně nezávisle na výši způsobené škody a při výzkumech svoji viktimizační zkušenost uvádějí (graf č. 4).

V nových spolkových zemích Německa vzrostlo kriminální zatížení v devadesátých letech minulého století v souvislosti se společenskopolitickými změnami přibližně třiapůlkrát. Z viktimizačních výzkumů vyplývá, že kriminální zatížení východního Německa bylo již uprostřed devadesátých let vyšší nežli v Německu západním. V případě vzestupu registrované kriminality vždy vyvstává otázka, v jako míře je tento vzestup podmíněn změnou ochoty občanů oznamovat trestné činy, nebo změnou registračních vzorců chování policie. Při předpokládané vysoké latenci jde o podstatné faktory (srov. Kury 2001). Je ovšem nepochybné, že v důsledku velkých společenských a ekonomických změn, otevření hranic, vyšší mobility a také rostoucí nezaměstnanosti kriminální zatížení skutečně více či méně výrazně vzrostlo.

3. Masmédia a kriminalita

Jedním z nejvýznamnějších činitelů, které mají vliv na vnímání kriminality a na její hodnocení, jsou zprávy o trestných činech v masmédiích. Právě v transformujících se zemích střední a východní Evropy může mít mediální zpravodajství ve vztahu k nazírání problému kriminality centrální význam, neboť média zde byla dříve podrobena více či méně přísné kontrole, a pokud vůbec referovala o kriminalitě, činila tak selektivně, zatímco po převratu v souvislosti s nastolenou mediální svobodou a podstatně větším konkurenčním bojem bylo toto téma velmi rychle objeveno a využito jako „prodejní šlágr“. Tento vývoj přispěl k enormnímu nárůstu a ke značné „dramatizaci“ zpravodajství o kriminalitě, a to směrem k obyvatelstvu, které dosud s takovými zprávami mělo málo zkušeností.

Média mají ve vztahu k vědění o kriminalitě, a tím také k postojům ke zločinnosti, resp. ke způsobu jejího nazírání, podstatnou úlohu. Ten, kdo není kriminolog nebo nepracuje v oblasti kriminality, získává své vědění o kriminálním dění, především o vývoji kriminality přesahující rámec regionu, téměř výlučně z médií. To, zda kriminalita jako celek nebo ve svých jednotlivých úsecích, např. pokud jde o sexuální trestné činy, je v poslední době na vzestupu nebo naopak klesá, ale také jak se má na trestné činy reagovat, např. zda by se k zvládnutí rostoucí kriminality měly ukládat ostřejší tresty, zprostředkují občanovi především média. Přitom podstatným způsobem formují jeho postoje, např. pokud jde o „smysluplné“ či „efektivní“ nakládání s kriminalitou. Média tak mají prvořadý význam nejen jako zdroj informací, ale též jako činitel mající vliv na utváření postojů a mínění.

Média nutně nazírají své zpravodajství ze zorného úhlu svého vlastního zájmu, z finančních hledisek, tj. nákladu novin či časopisu nebo sledovanosti televizního vysílání. Kepplinger (2000, s. 138) uvádí, že „masmédia a novináři zastávají, jako všechny ostatní podniky a profese, také vlastní zájmy, jež nejsou totožné se zájmy obecnými. Identifikace obecných zájmů se zájmy masmédií a jejich pracovníků jde k tíži zájmů toho, o čem je referováno.“ Toto je dále posilováno zvláště přibývající pluralitou médií, např. zřizováním dalších a dalších soukromých televizních kanálů, a v důsledku toho se zostřujícím konkurenčním bojem. Kepplinger (2000, s. 138) je toho názoru, že existující problémy se „rostoucí koncentrací a globalizací médií stávají spíše většími nežli menšími“. Jak vyplývá z amerických zkušeností, sehrává způsob kriminálního zpravodajství nemalou roli ve vzájemném konkurenčním boji médií (srov. Garofalo 1981, s. 321).

Z toho vyplývá, že zprávy jsou vybírány především podle toho, v jaké míře se mohou setkat se zájmem recipienta. To, zda bude vůbec o trestném činu či o kriminálním dění referováno, tak závisí především na tom, že se bere v úvahu, zda zpráva bude čtena či zhlédnuta, jde-li o zprávu zajímavou a zda se setká s recipientovým zájmem. Média se necítí být primárně zavázána k objektivnímu, resp. reprezentativnímu zpravodajství, nýbrž především ke zpravodajství „zajímavému“. Nepřekvapuje pak, že selekce zpravodajství o kriminálním dění prováděná médii je natolik extrémní, že z ní vyplývající obraz kriminality je extrémně deformovaný (srov. Kubink 2000; Beckett a Sasson 2000, s. 75; Kerner a Feltes 1980; Lamnek 1990, s. 168). Referováno bývá o zajímavých případech, většinou o závažných a výjimečných trestných činech, aniž by se bralo v úvahu, zda jsou či nejsou pro kriminální dění charakteristické (tzv. „myšlení vztahující se k nejhorším případům“). Čím je čin závažnější, horší, výlučnější a hroznější, tím více se přímo nabízí pro zpravodajství. Zpráva o „stále se zhoršující kriminalitě“ má větší naději upoutat pozornost nežli zpráva, která problém kriminality nějakým způsobem zmírňuje, zcela podle staré žurnalistické moudrosti: „pouze špatná zpráva je dobrá zpráva“ (srov. Schwind 2001, s. 260).

Velmi rychle se došlo k poznání, že zpravodajství o sexu a o zločinu se dobře prodává, „že zločin se vzhledem k masové fascinaci veřejnosti temnými stránkami života vyplatí...“ (Tonry 1999, s. 433). Tak bývá dramatickým způsobem referováno o 2,2 % policejně registrovaných mladistvých, nikoliv však o ostatních 97,8 %, kteří zůstali bezúhonní. Je tak vyvoláván dojem, že „mládež“ je čím dál horší, přičemž mimo pozornost zůstává, že pokud vůbec, pak pouze absolutní minorita působí větší problémy (Kubink 2000, s. 113). Při prezentaci kriminality tak dominují zprávy, které inscenují ohrožení a strach.

Sessar (2001, s. 1) právem konstatuje, že média v oblasti kriminality konstruují „realitu“, která má se skutečným děním jen málo společného. V této souvislosti vzniká dojem, že redukcí komplexnosti a v jejím důsledku vzniká pokřivený obraz kriminální skutečnosti, který rozhodujícím způsobem formuje postoje lidí k trestání. Protože lidé věnují masmédiím, především televizi, denně velmi mnoho času, v Německu téměř 6,5 hodiny, jsou masmédia velice vlivná, podle Schwinda (2001, s. 264) především ve smyslu produkování klišé a obrazů nepřítele, v podporování sociální dezintegrace, zprostředkovávání negativních obrazů světa, ve vyvolávání napodobovacích, návykových a posilovacích efektů, v aktualizaci strachu ze zločinu a v cíleném prosazování (politických) stranických zájmů (srov. Schwind, Baumann aj. 1990).

Přestože masmédia hrají ve vztahu k vědění o kriminalitě roli podstatnou, poskytují recipientovi zcela zkreslený obraz kriminality, který si všímá závažné, především násilné kriminality, zatímco kriminalitu všedního dne, např. krádeže v obchodech, v úvahu nebere.

Kerner a Feltes zjistili již v roce 1980 ve svém výzkumu zpravodajství o kriminalitě ve čtyřech velkých denících, že v průměru 22 % zpráv o kriminalitě v nadregionální části těchto novin se zabývalo trestnými činy proti životu, které podle policejní statistiky představují pouhých 0,08 %, 15,9 % bylo věnováno případům únosů, resp. braní rukojmí (v policejní statistice jen 0,003 %), 7 % zpráv se týkalo loupeže a loupežného vydírání (0,6 %). Na druhé straně se pouze 5,3 % zpráv zaměřovalo na případy krádeží, i když ty tvoří v policejní statistice plných 65,4 %, tedy zhruba dvě třetiny oficiálně registrované kriminality. V regionální části novin byly tyto relace velmi podobné (1980, s. 98; srov. Lamnek 1990, s. 163; Dölling aj. 1998; Reuband 2000; Polizeiführungsakademie 1984).

Marsh (1991) podává přehled 36 obsahových analýz zpravodajství o kriminalitě v USA uveřejněných v letech 1960 - 1989 a kromě toho 20 dalších výzkumů ve 14 jiných zemích, jež byly publikovány v období 1965 - 1987. Výsledky potvrzují výše uvedená zjištění. Všechny studie shledaly v porovnání s oficiálními kriminálními statistikami nadměrné zastoupení násilné kriminality a trestných činů charakterizovaných kontaktem mezi pachatelem a obětí a současně výrazně nižší přítomnost majetkových trestných činů.

Beckett a Sasson (2000, s. 77) zdůrazňují, že „jednou z nejpozoruhodnějších charakteristik současného kriminálního zpravodajství je tendence soustřeďovat se na nejméně časté typy zločinů, např. vraždu, znásilnění a loupež. Podle jednoho výzkumu přesto, že vraždy představují méně než 1% registrovaných trestných činů, přes 26 % zpráv o trestných činech bylo zaměřeno na vraždy. Podobně 47 % registrovaných trestných činů není násilné povahy, avšak pouze 4 % zpráv o kriminalitě se týkalo takových trestných činů“ (Surette 1998, s. 68).

Další fatální zkreslení obrazu kriminality v očích veřejnosti je způsobeno tím, že média referují spíše o tom trestném činu, kde je pachatel „cizí“ osoba, nikoliv člen rodiny. Takto jsou v menší míře prezentovány jako problém trestné činy páchané v rámci rodiny, jejichž oběťmi bývají převážně ženy a děti, což vzhledem k mnohdy enormní škodlivosti těchto jednání není namístě. Beckett a Sasson (2000, s. 78) konstatují, že „média budou s daleko větší pravděpodobností informovat o násilném trestném činu spáchaném cizí osobou nežli o tom, jehož pachatelem je příbuzný či partner (zvláště jde o případy domácího násilí“ (Reiner 1997). V důsledku toho bývají pachatelé trestných činů typicky více líčeni jako draví, ničiví neznámí lidé než jako přátelé a členové rodiny. V minulém století byly tyto zhoubné cizí osoby charakterizovány jako spíše necivilizované a iracionální a jejich trestné činy jako stále násilnější a nepředvídatelné (Surette 1994, s. 134; Barak 1994). Tak např. sexuální násilí je ze strany zpravodajských médií pokryto extenzivně, avšak případy považované za hodné zmínky jsou téměř výlučně ty, kde je podezřelým cizí osoba (zvláště u případů více obětí). Takovéto zprávy posilují představu, že sexuální trestné činy jsou páchány pouze „sexuálními maniaky“ - duševně chorými a iracionálními jedinci - a obrážejí a podporují mýtus, že sexuální násilí nebývá dílem známých a důvěryhodných jedinců (Soothhill a Walby 1991). Ve skutečnosti většinu znásilnění páchají osoby obětem známé (Beirne a Messerschmidt 1991). To pak ještě více zvýrazňuje problém zkreslování informací o kriminalitě.

Novější britské výzkumy z 90. let minulého století podávají přibližně totožný obraz výrazně nadměrného zastoupení násilné kriminality a trestných činů charakterizovaných především sexuálním kontextem. Reiner (1997, s. 200) ve své analýze prezentace kriminality v médiích dospívá k souhrnnému konstatování (s. 209):

  1. Prezentace kriminality je přítomna ve všech médiích; fascinování kriminalitou je průvodním jevem historie médií.
  2. Média se mimořádně jednostranně koncentrují na prezentaci závažnější kriminality směřující proti jednotlivci.
  3. Uvádění pachatelé a oběti jsou v porovnání s příslušnou celkovou skupinou starší a vyznačují se vyšším sociálním statusem.
  4. V médiích uváděná rizika kriminality pro občany jsou ve vztahu k násilné kriminalitě kvantitativně i kvalitativně vyšší než ve skutečnosti.
  5. Média prezentují policii a efektivnost její práce, stejně jako účinnost celého trestného stíhání, obecně spíše pozitivně, avšak u zpráv o jednotlivých trestních případech se projevuje zřetelný trend kritizovat trestní stíhání, a to jak z hlediska jeho efektivnosti, tak spravedlnosti. Prostřednictvím právě uvedeného se posiluje tendence obyvatelstva požadovat stále přísnější tresty.

Reuband (2000, s. 43) nedávno zkoumal vývoj zpravodajství o kriminalitě ve východoněmeckých médiích v souvislosti s politickou změnou koncem 80. a na počátku 90. let minulého století, přičemž komparativně analyzoval drážďanské deníky v letech 1988 - 1994. Otázka vývoje zpravodajství o kriminalitě zde nabývá zvláštního významu, neboť v dobách NDR, jak již bylo zmíněno, byly mediální zprávy o (poměrně nízké) kriminalitě politicky nežádoucí. Po převratu a po otevření hranic, a to nejen bývalé NDR, ale též jiných dřívějších socialistických států, kriminální zatížení dnešních nových spolkových zemí, jak se dalo očekávat, výrazně vzrostlo. Především však narostl strach obyvatelstva ze zločinu (srov. Kury aj. 1996; Reuband 1992). To bývá právem často uváděno do souvislosti se vzestupem zpravodajství o kriminalitě v médiích.

Reuband (2000, s. 47) dokládá, že „měřeno počty článků o kriminalitě publikovaných v drážďanských denících... došlo skutečně od převratu k dramatickému rozšíření mediálně zprostředkovaného ohrožení kriminalitou: v období 1988 - 1994 činil vzestup téměř 400 %. Přírůstek těchto informací se týká v první řadě východního Německa, kde je nadprůměrný. V letech 1988 - 1991 vzrostl o 162 %, zatímco příslušná čísla policejní kriminální statistiky (srov. Kerner 1997) pouze o 78 %„. Především v období 1991 - 1993 narostl počet zpráv v médiích o kriminalitě ve východním Německu nadprůměrně. I tady bylo referováno, a v průběhu doby v rostoucí míře, o závažné kriminalitě. Tak v roce 1988 se týkalo vraždy, pokusu vraždy a zabití ještě 21 % všech zpráv, zatímco v roce 1994 již 31 %, podíl zpráv o ublížení na zdraví se ve stejném období zvýšil z 8 % na 14 %. Na základě toho lze důvodně mít za to, že média přispěla po převratu značnou měrou k vývoji výrazně vysokého strachu občanů ze zločinu v nových spolkových zemích. Je tomu tak i proto, že mediální zprávy zastihly veřejnost, která byla ve vztahu k takovémuto druhu zpravodajství relativně nezkušená.

Podobná situace je i v České republice. V roce 1993 se v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze uskutečnila obsahová analýza psaní tisku o kriminalitě. Vyplynulo z ní, že sledované deníky přinesly každý den zprávu minimálně o jednom násilném trestném činu; 50 % těchto zpráv se týkalo vražd, dalších 27 % loupeží (srov. Novotný - Zapletal a kol. 2001, s. 277). Proto není nikterak překvapující, že strach ze zločinu také v České republice po výrazném vzestupu takovéhoto zpravodajství o kriminalitě je poměrně vysoký. IKSP zjistil výzkumem z roku 1996, že 40 % respondentů (v Praze 55 %) se cítí nejistě, když jdou večer za tmy v okolí svého bydliště (Válková 1997, s. 47).

4. Diskuse a závěr

Pokud jde o diskusi o rozsahu a vývoji kriminality ve vztahu k masmédiím, nutno ovšem brát v úvahu, že i policejní statistikou zprostředkovaný obraz kriminality je v důsledku různých filtračních a selekčních procesů v období předcházejícím oficiální policejní registraci trestného činu a jeho vykázání ve statistice více či méně zkreslený. Novější výzkumy důvodně vycházejí z toho, že „temné pole“ kriminality, tj. podíl policejně neregistrovaných trestných činů, nepředstavuje jen - jak se mělo za to - 50 %, nýbrž u celku trestných činů může dosahovat až 90 % (srov. Kürzinger 1996; Kury 2001). To problematizuje vypovídací hodnotu policejních kriminálních statistik značně více než se dosud mělo za to.

Problémy kriminality, resp. dojem, že se vynořuje zvláštní nový problém, který se týká vnitřní bezpečnosti, jsou nezřídka médii teprve vyvolávány. Tak v polovině devadesátých let minulého století referovala média na základě několika extrémních sexuálních trestných činů spáchaných v jiných evropských zemích také v Německu ve větší míře o případech pohlavního zneužívání dětí a vyvolávala tak, často víceméně vědomě, dojem, že tato skupina trestných činů představuje zvláštní, nový problém, který narůstá. Často bylo v rámci těchto zpravodajských vln požadováno, aby stát „konečně“ reagoval, přičemž tato reakce byla zpravidla spatřována v ostřejších sankcích.

Z policejních kriminálních statistik SRN lze vyvodit, že počet registrovaných trestných činů proti sexuálnímu sebeurčení od počátku šedesátých let do počátku let devadesátých výrazně poklesl. Jestliže v roce 1961 jejich index představoval hodnotu 111, v roce 1991 to bylo pouze 52 a poté mírně vzrostl na konečných 65 v roce 1998 (srov. graf č. 5, graf poze v tištěné podobě). Rovněž počet registrovaných pohlavních zneužívání dětí má sestupnou tendenci. Porovnáme-li naproti tomu rozsah tiskového zpravodajství na téma pohlavního zneužívání dětí s vývojem sexuálních vražd registrovaných v policejní kriminální statistice, přičemž latenci zde vzhledem k závažnosti činů možno předpokládat relativně nízkou, ukazuje se opačný vývoj: zatímco registrované sexuální vraždy v průběhu uplynulých 30 let poklesly zhruba o čtvrtinu, zpravodajství tisku o nich v devadesátých letech dramaticky narostlo (viz též Rüther 1998, s. 247).

Rovněž Beckett a Sasson (2000, s. 77) přesvědčivě poukazují ve vztahu k USA na selektivní a vzrůstající mediální zpravodajství o kriminalitě. „22 % - 28 % všech současných novinových zpráv se týká témat vztahujících se k justici. Zločin je též předmětem 10 % - 13 % veškerého národního a 20 % veškerého místního televizního zpravodajství“ (Surette 1998, s. 67). V posledních letech se kriminalita stala pro zprávy ještě populárnějším tématem. V polovině devadesátých let, kdy počet násilných trestných činů poklesl, vzrostlo televizní a novinové „pokrytí“ zločinu o více než 400 % (Chiricos aj. 1997). V období let 1990 - 1995 - v době, kdy index vražd poklesl o 13 % - vzrostlo zpravodajské „pokrytí“ vražd o 336 %. Ve městech, jako jsou Demmer (v roce 1992) a Boston (1997), zpravodajská média přímo bombardovala recipienty zprávami o vraždách po dobu několika měsíců. V celonárodním měřítku byla kriminalita vedoucím tématem televizního zpravodajství v devadesátých letech (graf č. 5, graf pouze v tištěné podobě).

Média tak - v mezinárodním měřítku - přispívají rozhodujícím způsobem k tomu, že oproti zjistitelnému vývoji kriminality byl vytvořen „problém kriminality“, ať už jde o „narůstající sexuální trestné činy“ nebo „rostoucí násilnou kriminalitu“. Nejde samozřejmě o fenomén, který by se vztahoval pouze ke kriminalitě; rovněž jiné „skutečnosti“ vytvářejí s větší či menší intenzitou média - oproti realitě (srov. Kepplinger a Habermeier 1995).

Poukazuje to na fenomén - stále znovu ve výzkumech médií popisovaný - selektivního vnímání jednotlivých, zvláště senzačních událostí, „které jsou netoliko různými médii dodatečně, selektivně zprostředkovávány a posilovány, nýbrž též na ně vázané společenské a politické aktivity dalekosáhle ovlivňují“ (Rüther 1998, s. 247). Znamená to však, že médii utvářený obraz narůstající sexuální kriminality - anebo, pokud jde o USA, přibývajících násilných trestných činů - ani v nejmenším nesouhlasí s oficiálním údaji policejní kriminální statistiky. Tehdejší častá, stále se opakující prezentace dětských obětí, především v televizi, a emoce mobilizující zpravodajství však vytvořily dojem, že „se konečně něco musí stát“, že politika je naléhavě vyzývána k tomu, aby se 2konečně“ starala o nápravu.

V důsledku tohoto tlaku pak byla v Německu skutečně přijata právní protiopatření, mezi nimi i „Zákon o boji proti sexuálním deliktům a jiným nebezpečným trestným činům“ účinný od 26. 1. 1998. Na jeho základě rozhodl parlament spolkové země Bádensko-Württembersko v roce 2001, že v budoucnosti na rozdíl od dosavadní úpravy, kdy zajišťovací vazba (Sicherungsverwahrung) mohla být těžkým, recidivou hrozícím zločincům uložena pouze v rámci hlavního líčení, bude moci být na základě zkušeností s pachatelem ve výkonu trestu uložena i později, tedy v průběhu výkonu trestu (srov. Straftäter-Unterbringungsgesetz ze 14. března 2001, Landtag von Baden-Württemberg 2001). Jde o bezpečnost obyvatelstva, která je právě ze strany médií znovu a znovu zdůrazňována. Nakolik bude tohoto cíle dosaženo takovými restriktivními opatřeními, zůstává otevřenou otázkou. V každém případě však došlo k posunu akcentů v cílech výkonu trestu definovaných v § 2 zákona o výkonu trestu Spolkové republiky Německo. Podle něj se má vězeň ve výkonu trestu odnětí svobody 2stát schopným vést v budoucnosti sociálně odpovědně život bez trestných činů... Výkon trestu odnětí svobody slouží též k ochraně společnosti před dalšími trestnými činy.“ Calliess a Müller - Dietz (1986, s. 24) zdůrazňují, že zákon vychází z priority cíle sociální integrace před ostatními úkoly výkonu trestu, avšak mezitím byl tento cíl v rostoucí míře zatlačován do pozadí ve prospěch ochrany obyvatelstva, přičemž většina expertů akcentuje, že právě od důsledného sledování cíle výkonu trestu - resocializace - lze očekávat největší ochranu společnosti před dalšími trestnými činy daného jedince (srov. též Kaiser aj. 1992).

V České republice nevyplývá z policejní kriminální statistiky za léta 1991 - 1999 žádný významný vzestup registrovaných trestných činů proti mravnosti jako celku, ani trestných činů pohlavního zneužívání.

Vnímání problému kriminality veřejností je v důsledku informace zkreslené médii zpravidla stejně tak zkreslené. Roberts a Stalans (1998, s. 37) v této souvislosti uvádějí, že v Kanadě po zrušení trestu smrti v roce 1976 počet vražd neustále klesá. „Přesto většina Kanaďanů podle jejich odpovědí v rámci výzkumů je přesvědčena, že se počet vražd ve skutečnosti zvyšuje“ (srov. Roberts 1994).

Zpravodajské vlny, především v tisku, po podstatných klíčových událostech lze, jak bylo výše zmíněno, dokázat samozřejmě nejen ve vztahu ke kriminálnímu zpravodajství, ale i ohledně jiných témat. Tak např. Kepplinger a Habermeier (1995) v zajímavém empirickém výzkumu dokládají, že po vydatném mediálním zpravodajství o veřejností velmi sledované havárii cisterny v roce 1987 v německém Herbornu, kdy došlo k usmrcení čtyř osob a zničení řady domů, bylo v tištěných médiích ve zvýšené míře referováno o silničních dopravních nehodách, přestože ve srovnání s dobou před zmíněným neštěstím se počet silničních dopravních nehod v Německu snížil, stejně jako počet osob, které při nich přišly o život. Zkoumané noviny referovaly po této klíčové události o tématu dopravních nehod zhruba čtyřikrát častěji než dříve (Kepplinger a Habermeier 1995, s. 13).

Problém kriminality a vnitřní bezpečnosti se v posledních desetiletích dostává stále více do zorného pole veřejnosti, především v západních průmyslových zemích, přičemž v posledních dvanácti letech je tento vývoj ještě výraznější. Životní podmínky a společenské poměry, které jsou nazírány jako pozadí tohoto vývoje, se ve stejném období značně změnily. Ve středoevropských a východoevropských zemích došlo na základě politického a společenského převratu koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století k dalekosáhlé změně, která značně působí i na výskyt kriminality. Země bývalého socialisticko-komunistického východního bloku se vyznačovaly, pokud jde o obraz kriminality a státní reakci na ni, oproti západním průmyslovým zemím především tím, že na jedné straně oficiální a s vysokou pravděpodobností též neoficiální, latenci zahrnující kriminální zatížení bylo výrazně nižší a na druhé straně sankční chování kontrolních orgánů bylo znatelně přísnější. V médiích bylo o kriminálním dění referováno málo. To se po převratu náhle změnilo. V krátké době vznikla celá řada nových médií, především tištěných, která spolu s televizí čile rozvíjejí zpravodajství o kriminalitě, a to mnohdy přehnaným, dramatizujícím způsobem.

Obrovské změny ve společnosti, nutnost starat se sám o sebe ve větší míře nežli dříve, kdy stát za občany přejímal mnohé starosti, spolu s výrazně rostoucím kriminálním zatížením způsobily značný nárůst strachu ze zločinu. Problémy jako např. nezaměstnanost, které pro občany v bývalých socialistických zemích nepředstavovaly žádné (podstatné) ohrožení, se nyní vynořily jako obtíže ohrožující jejich samotnou existenci. V důsledku této hluboké přeměny, která s sebou přinesla pro mnohé nové možnosti, avšak pro druhé také nebezpečí sociálního pádu, narostla také tvrdost trestní mentality. Tento vývoj byl opět podporován médii.

Kriminologické výzkumy by měly mimo jiné zjišťovat, nakolik jsou tresty skutečně způsobilým prostředkem k omezování kriminality. Jejich účinnost by měla být empiricky testována. Např. alternativy k trestu odnětí svobody se ukázaly v mnoha realizovaných výzkumech v řadě zemí jako přinejmenším stejně účinné ve vztahu k omezení pozdější recidivy jako samotné odnětí svobody, přičemž jsou podstatně levnější a mají méně nechtěných vedlejších účinků (srov. souhrnně Heinz 2000). Kriminální politika a kriminologie by se rovněž měly cítit povolány k tomu, aby informovaly obyvatelstvo oproti mediálnímu obrazu objektivněji o obrazu kriminality a o jejím vývoji, ale též o působení kriminálních sankcí a alternativách vůči závažným sankcím. Pak také lze, jak ukazují četné výzkumy (srov. Kury 1999), počítat s tím, že veřejnost bude získána pro racionální přístup k problému kriminality, který je a bude součástí každé společnosti.

Literatura:
Baier, U. - Borning, A.: Mysterium DDR - Kriminalstatistik. Kriminalistik, 1991, 4, s. 273 - 278.
Barak, G.: Between the waves: Mass-mediated themes of crime and justice. Social Justice, 1994, 21, s. 133 - 147.
Beckett, K. - Sasson, T.: The politics of injustice: Crime and punishment in America. Thousand Oaks, 2000.
Beirne, P. - Messerschmidt, J.: Criminology. New York, 1991.
Boers, K.: Kriminalitätsfurcht. Pfaffenweiler, 1991.
Boers, K. - Ewald, U. - Kerner, H. J. - Lautsch, E. - Sessar K. (Hrsg.): Sozialer Umbruch und Kriminalität. Bonn, 1994.
Boers, L. - Gutsche, G. - Sessar, K. (Hrsg.): Sozialer Umbruch und Kriminalität in Deutschland. Opladen, 1997.
Bilsky, W. - Wtzels, P. - Mecklenburg, I. - Pfeiffer, C.: Subjektive Wahrnehmung vom Kriminalität und Opfererfahrung. In: Kaiser, G. - Jehle, J. M. (Hrsg.): Kriminologische Opferforschung. Teilband II. Heidelberg, 1995, s. 73 - 106.
Buriánek, J.: Aktuální trendy ve vztahu veřejnosti ke kriminalitě. Signální informace z výzkumu 2Bezpečnostní rizika 1999“. Praha, nepublikovaná zpráva z výzkumu, 1999.
Calliess, R. P. - Müller-Dietz, H.: Kommentar zum Strafvollzugsgesetz. Müchen, 1986.
Chiricos, T. - Eschholz, S. - Gertz, M.: Crime, news and fear of crime. Social Problems, 1997, 44, s. 342 - 357.
Dölling, D. - Gössel, K. H. - Waltos, S. (Hrsg.): Kriminalberichterstattung in der Tagespresse. Heidelberg, 1998.
Kaiser, G. - Kerner, H. J. - Schöch, H.: Strafvollzug. Ein Lehrbuch. Heidelberg, 1992.
Kepplinger, H. M.: Das Interesse der Allgemeinheit und die Eigeninteressen der Medien. Zeitschrift für Rechtspolitik, 2000, 33, s. 134 - 138.
Kepplinger, H. M. - Habermeier, J.: Der Einfluss von Schlüsselereignissen auf die Darstellung von Realität. Unveröff. Manuskript. Institut für Publizistik, Universität Mainz, 1995.
Kerner, H. J.: Kriminologische Forschung im sozialen Umbruch. Ein Zwischenresümee nach sechs Jahren deutsch-deutscher Kooperation. In: Boers, K. - Gutsche, G. - Sessar, K. (Hrsg.), Sozialer Umbruch und Kriminalität in Deutschland. Opladen, 1997, s. 331 - 367.
Kerner, H. J. - Feltes, T.: Medien, Kriminalitätsbild und Öffentlichkeit. Einsichten und Probleme am Beispiel einer Analyse von Tageszeitungen. In: Kury, H. (Hrsg.): Strafvollzug und „Öffentlichkeit“. Freiburg, Rombach, 1980, s. 73 - 112.
Kesteren, J. van - Mayhew, P. - Nieuwbeerta, P.: Criminal victimisation in seventeen industrialised countries. Key findings from the 2000 Internationl Crime Victims Survey. The Hague, 2000.
Kreuzer, A. - Görgen, - Krüger, R. - Münch, V. - Schneider, H.: Jugenddelinquenz in Ost und West. Bonn, 1993.
Kubink, H.: Symposium über Kriminalität in den Medien - ein Überblick. Monatsschrift für Kriminologie, 2000, 83, s. 111 - 120.
Kürzinger, J.: Kriminologie. Eine Einführung in die Lehre vom Verbrechen. Stutgart u.a., 2. Aufl, 1996.
Kury, H.: Zur Sanktionseinstellung der Bevölkerung. In: Albrecht, H. J. - Dünkel, F. - Kerner, H. J. - Kürzinger, J. - Schöch, H. - Sessar, K. - Villmow, B. (Hrsg): Internationale Perpektiven in Kriminologie und Strafrecht. Festschrift für Günther Kaiser zum 70. Geburtstag. Berlin, Duncker u. Humblot, 1999, s. 237 - 267.
Kury, H.: Das Dunkelfeld der Kriminalität. Oder: Selektionsmechanismen und andere Verfälschungsstrukturen. Kriminalistik, 2001, 55, s. 74 - 84.
Kury, H. - Dörmann, U. - Richter, H. - Würger, M.: Opfererfahrungen und Meinungen zur inneren Sicherheit in Deutschland. Ein empirischer Vergleich von Viktimisierungen, Anzeigeverhalten und Sicherheitseinschätzung in Ost und West vor der Vereinigung. Wiesbaden, BKA-Forschungsreihe, 1996, Band 25.
Kury, H. - Obergfell - Fuchs, J.: Kriminalitätsfurcht in Deutschland. Kriminalistik, 1998, 52, s. 26 - 36.
Kury, H - Obergfell - Fuchs, J. - Würger, M.: Ergebnisse der Opferbefragung in Freiburg und Jena. Freiburg, 2000.
Kury, H - Obergfell - Fuchs, J. - Ferdinand, T.: Aging and the fear of crime: Recent results from East and West Germany. International Review of Victimology, 2001, 8, s. 75 - 112.
Kvasnička, V.: K otázce měření morálních zábran v kriminologickém výzkumu. Čs. kriminalistika, 1968, 1.
Lamnek, S.: Kriminalitätsberichterstattung in den Massenmedien. Monatsschrift für Kriminologie und Strafrechtsreform, 1990, s. 163 - 176.
Landtag von Baden-Württemberg Gesetzentwurf der Landesregierung: Gesetz über die Unterbringung besonders rückfallgefährdeter Straftäter, 2001. (Straftäter-Unterbringungsgesetz - StrUBG). Drucksache 12/5911 vom 17. 1. 2001. Stuttgart.
Marsh, H. L.: A comparative analysis of crime coverge in newspapers in the United States nad other countries from 1960 - 1989: A review of the literature. Journal of Criminal Justice, 1991, 19, s. 67 - 80.
Novotný, O. - Zapletal, J. a kol.: Kriminologie. Praha, Codex Bohemia, 2001. Öffentlichkeitsarbeit der Polizei. Polizeiführungsakademie. Bd. I. Münster, 1984.
Reiner, R.: Media Made Criminality: The Representation of Crime in the Mass Media. In: Maguire, M. - Morgan, R. - Reiner, R. (Eds.), The Oxford handbook of criminology. Oxford, Clarendon Press, 2nd Edit., 1997, s. 189 - 231.
Reuband, K. H.: Kriminalitätsfurcht in Ost- und Westdeutschland. Zur Bedeutung psychosozialer Einflussfaktoren. Soziale Probleme, 1992, 3, s. 211 - 219.
Reuband, K. H.: Kriminalität als Thema ostdeutscher Massenmedien vor und nach der Wende. Eine Analyse Dresdner Tageszeitungen 1988 - 1994. Kriminologisches Journal, 2000, 32, s. 43 - 55.
Roberts, J. V.: Public Knowledge of Crime and Criminal Justice. Ottawa, Department of Justice Canada, 1994.
Roberts, J. V. - Stalans, L. J.: Crime, criminal justice, and public opinion. In: Tonry, M. (Ed), The handbook of crime and punishment. New York, Oxford, Oxford Univ. Press, 1998, s. 31 - 57.
Rüther, W.: Internationale Erfahrungen bei der Behandlung von Sexualstraftätern. Monatsschrift für Kriminologie, 1998, 81, s. 246 - 262.
R+V-Infocenter für Sicherheit und Vorsorge. Die Ängste der Deutschen 2000. Köln, 2000.
Schwind, H. D.: Kriminologie. Eine praxisorientierte Einführung mit Beispielen. Heidelberg, Kriminalistik, 2001.
Schwind, H. D. - Baumann, J. u.a.: Ursachen, Prävention und Kontrolle von Gewalt. Berlin, 1990.
Sejčová, L.: Masovokomunikačné prostriedky a kriminalita. Kriminalistika, 1996, 2.
Sessar, K.: Soziale Konstruktion und Bedeutung von Strafeinstellungen. Unveröff. Manuskript, Hamburg, 2001.
Siemaszko, A. - Gruszczynska, B. - Marczewski, M: Facts and figures. In: Siemaszko, A. (Ed.), Crime and law enforcement in Poland on the threshold of the 21st century. Warszawa, 2000, s. 29 - 84.
Soothhill, K. - Walby, S.: Sex crimes in the news. New York, 1991.
Surette, R.: Predator criminals as media icons. In: Barak, G. (Ed): Media, process and the social construction of crime: Studies in newsmakng criminology. New York, 1994.
Surette, R.: Media, crime and criminal justice: Images and realities. Belmont, CA, 1998.
Tonry, M.: Why are U.S. incarceration rates so high? Crime and Delinquency, 1999, 45, s. 419 - 437.
Válková, J.: Výzkum obětí trestného činu v České republice. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.
Von der Heide, F. - Lautsch, E.: Entwicklung der Straftaten und der Aufklärungsquote in der DDR von 1985 - 1989. Neue Justiz, 1991a, 45, s. 11 - 15.
Von der Heide, F. - Lautsch, E.: Entwicklung und Struktur der Tatverdächtigen in der ehemaligen DDR von 1983 - 1989. Neue Justiz, 1991b, 45, s. 344 - 348.

Kury, H. - Zapletal, J.
Kriminalita a její prezentace v médiích: zkušenosti (především) z Německa a České republiky
SOUHRN

Kriminalita je téma, které veřejnost velmi zajímá. Vnímání kriminality a jejího vývoje občany a rovněž míra strachu ze zločinu však nejsou v průmyslových zemích západní Evropy a v postsocialistických státech (resp. v Německu ve starých a nových spolkových zemích) totožné. Liší se též dynamika kriminality, kde postsocialistické země zaznamenaly prudký vzestup.

Široká veřejnost získává informace o kriminalitě a o jejím vývoji téměř výlučně z médií. Rovněž informace o sankčním chování soudů jsou zprostředkovávány médii. Média si však všímají závažné, především násilné trestné činnosti, v reálném životě nikterak časté. Mediální obraz kriminality a reakce na ni jsou tak v porovnání s realitou značně zkreslené. Média současně formují postoje občanů k nakládání s kriminalitou a pachateli ve směru vyšší míry trestní represe.

Úkolem kriminologie a kriminální politiky je příspívat k objektivnější informovanosti občanů o kriminalitě a jejím vývoji i o možných způsobech reakce na spáchání trestného činu.

Článek prezentuje k danému tématu řadu výsledků empirických výzkumů.

Kury, H. - Zapletal, J.
Crime and its presentation in the media: (Mainly) according to German and Czech experience
SUMMARY

Crime is a topic, in which the public is very interested. The perception of crime and its development by citizens as well as the degree to which they fear crime are not the same in West European industrial countries as they are in post-socialist countries. The dynamics of crime is also different, and post-socialist countries have seen a sharp increase.

The wide public receives information about crime and its development almost exclusively from the media. Information about sanction procedures of the court also come mainly from the media. But the media perceive mainly the most serious, especially violent types of crime, which are not so frequent in real life. Thus the media picture of crime and reactions to it is considerably distorted compared to reality. The media also shift the citizens attitudes to treating crime towards higher penal repression.

Criminology and criminological policy should contribute to more objective informing of citizens about crime and its development, as well as about the possible ways of reacting to crime that has been committed.

This article presents a number of results of empirical research on this issue.

Kury, H. - Zapletal, J.
Die Kriminalität und derer Präsentation in den Medien: Erfahrungen (vor allem) aus Deutschland und Tschechischer Republik
ZUSAMMENFASSUNG

Die Kriminalität ist ein Thema, das die Öffentlichkeit enorm interessiert. Jedoch das Wahrnehmen der Kriminalität und derer Entwicklung und ebenfalls das Mass der Furcht vor der Kriminalität sind nicht in den Industrieländern Westeuropas und in den postsozialistischen Ländern (resp. im Deutschland in den alten und neuen Bundesländern) identisch. Und auch die Dynamik der Kriminalität ist verschieden, wo die postsozialischen Länder einen starkem Aufstieg vermerkt haben.

Die breite Öffentlichkeit bekommt Informationen über die Kriminalität und derer Entwicklung fast ausschliesslich aus den Medien. Auch die Informationen über das Sanktionsverhalten der Gerichte werden durch Medien vermittelt. Aber die Medien beachten nur die folgenschwere, vor allem gewaltsame Straftätigkeit, die im Realleben keinesfalls häufig ist. Das Medienbild der Kriminalität und die Reaktion auf sie sind so im Vergleich mit der Realität beträchtlich entstellt. Die Medien formen gleichzeitig auch die Stellung der Bürger, was die Kriminalität in Richtung der höheren Vergeltungsmassnahmen der Strafrepression betrifft.

Die Kriminologie und die Kriminalpolitik haben die Aufgabe einer mehr objektiven Informiertheit der Bürger über die Kriminalität und derer Entwicklung als auch über mögliche Methoden der Reaktion auf das Begehen einer Straftat beizutragen.

Der Artikel präsentiert zum gegebenen Thema eine Reihe von Ergebnissen der empirischen Untersuchungen.


1) Blíže k tomu srov. též Kury, H. - Zapletal, J.: K postojům obyvatelstva ke kriminalitě a k trestání: srovnání (především) Německa a České republiky. Kriminalistika, 2001, 1, s. 13 - 28.

OBSAH / CONTENTS / INHALT
Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |