Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV2/2002 |
Rozvoj každé konkrétní vědy je do jisté míry určován představami o jejím místě v systému vědeckého poznání. V historii kriminalistické vědy mělo řešení této otázky podstatný význam jak pro určení její funkce a úlohy v trestním řízení, tak i pro objasnění zdrojů těchto poznatků, jejichž využitím roste potenciál kriminalistických prostředků a metod boje s trestnou činností.
Kriminalistika je samostatná věda a její místo a postavení v systému věd je dáno předmětem jejího zkoumání, tedy tím, čím se kriminalistika jako věda zabývá, jaké objekty materiálního světa zkoumá a přináší poznání těchto objektů svými metodami. V současné kriminalistické literatuře jsou diskutovány otázky vědecké kvality kriminalistiky, její zařazení do systému věd a vztahu kriminalistiky k policejním vědám.
Kriminalistika je nepochybně mladá věda s řadou předností, s řadou dobře propracovaných metod a zároveň s množstvím nepřehlédnutelných nedostatků. Jsem přesvědčen o tom, že hledání nových cest a tříbení názorů může posunout kriminalistickou vědu vpřed. A proto bych rád tímto příspěvkem přispěl k širší diskusi o dalším vývoji kriminalistické vědy.
Kriminalistika jako věda má svůj počátek na konci 19. století, v té době se kriminalistika vyvíjela ze dvou zdrojů, jedním z nich byly empirické poznatky získané v policejní praxi a dále dílčí poznatky z jiných, zejména přírodních a technických věd. V období svého formování vycházela jednoznačně z kriminalistické praktické činnosti a jejích potřeb objektivního zjišťování pravdy o trestném činu a jeho pachateli. Ve svých počátcích nebyla kriminalistika pokládána za vědeckou disciplínu, ale pouze za určitou metodiku nebo umění v boji se zločinem. 1) V tomto období vystačila s prostým a jednoduchým přebíráním metod a prostředků z oblastí jiných, bouřlivě se rozvíjejících vědních disciplín. V dalším období neustrnula na úrovni pouze prostého přizpůsobování poznatků technických, přírodních a společenských věd své potřebě. Vymezila svůj předmět zkoumání, rozvinula vlastní vědeckou činnost, na jejímž základě došla k řadě významných poznatků, které nyní tvoří ucelený systém. 2)
S postupným rozvojem vědeckého poznání prochází každá věda cyklem rozvoje, konjunktury, krizí, hledání nových cest a následným obohacováním teoretické báze vědecké disciplíny a nástupem kvalitativně vyššího stupně vědecké úrovně. Kriminalistika jako věda se dynamicky rozvíjela a rozvíjí a v současném období překonává vědeckou krizi. Střet mnoha názorů, hledisek a myšlenek na další rozvoj působí vždy ozdravně a jen ve vědecky kritickém střetu mnoha teorií, na rozhraní mnoha názorů může dojít k obohacení vědeckého poznání, k rozvoji teorie a posunu vpřed.
Rozvoj každé vědy probíhá zákonitými fázemi. Za prvé je to fáze krize, kdy stará teorie už není zdrojem k řešení nových problémů. Pak nastupuje počáteční fáze, jejíž podstata spočívá v třídění hypotéz do dvou jasně vymezených podmnožin. První obsahuje lehce verifikovatelné hypotézy a druhá těžce verifikovatelné hypotézy. Následuje třetí stabilizovaná fáze, vytvoření teorie, věda se stává v podstatě uzavřenou hrou a velmi těžko se hledají konkurenční hypotézy. 3)
Na začátku devadesátých let bylo jasně deklarováno, že kriminalistika překonává fázi krize. 4) Krize byla vyvolána změnou společenských a sociologických podmínek po roce 1989, kdy si kriminalistická vědecká komunita uvědomila, že už nelze vystačit s marxisticko-leninskou teorií poznání a že nelze preferovat silnou orientaci na sovětskou kriminalistiku, která řadí kriminalistiku do rámce právního systému. Jistý podíl na vzniku krizové situace v České republice má také odchod řady erudovaných kriminalistů po roce 1989 do jiných sfér činnosti, ať už z jakýchkoliv důvodů. Zařazení kriminalistiky jen do procesu vyšetřování trestných činů je příliš omezené a brzdí její další dynamický rozvoj. Někteří autoři v této souvislosti upozorňují na problematiku kriminalistických aspektů činnosti policie jako velmi složitý problém související s řadou aspektů. Značné problémy vznikají se vznikem a šířením nových forem trestné činnosti. 5)
Diskrepance mezi nově vzniklými problémy, novými formami trestné činnosti, personálním oslabením kriminalistických institucí a limitující možnosti kriminalistických metod iniciují řadu otázek a problémů, které musí kriminalistická věda v budoucím období řešit.
Ve svém vývoji prodělala kriminalistická věda dynamické změny, v některých státech byla chápána jako pomocná právní věda, v jiných státech zase jako ryze přírodní a technická věda. V současné době je kriminalistika vzhledem k obsahu a formám výzkumu samostatným a rozsáhle interdisciplinárním vědním oborem. Využívá vybraných metod a poznatků jiných oborů, jež aplikuje na svůj předmět zkoumání (zákonitostí vzniku, shromažďování, využívání stop a soudních důkazů), a vytváří kombinace poznatků v zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. K vědním oborům, jejichž vybrané poznatky jsou v různé míře tvůrčím způsobem využívány, patří zejména fyzikálně matematické a technické obory, biologie, medicína, psychologie, psychiatrie, řízení, pedagogika a další. Důležité je dále využívání poznatků ze speciálních oborů, jako bioniky, biochemie, kybernetiky, soudního inženýrství nebo nově se rozvíjejícího, velmi progresivního oboru forenzní biomechaniky.
Žádný z uvedených příbuzných či aplikovaných oborů se přímo nebo šířeji nezabývá problematikou vzniku, shromažďování a využívání stop a soudních důkazů v procesu odhalování a předcházení trestné činnosti, a nelze proto exaktně kriminalistiku zahrnout jako specializaci do některého z nich. Vědecký význam řešení širokého okruhu problémů v procesu odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti je dán samotným významem kriminalistiky v boji s trestnou činností. Řešení těchto otázek v jejich souhrnu je možné pomocí integrace hledisek a poznatků více vědních oborů, což umožní kvalitativně vyšší úroveň nových poznatků a prohloubení přínosu k dalšímu rozvoji vědy i společenské praxe.
Velmi důležitou součástí kriminalistiky je metoda zpětné vazby, kdy na základě objektivně zjištěných skutečných příčin trestné činnosti, poruch a havárií je umožněno jim předcházet, a tím šetřit národnímu hospodářství a jednotlivcům značné hodnoty, chránit lidské životy a zdraví. Děje se tak zejména přenášením poznatků do výchovy, ovlivňováním teoretických konstrukcí a v neposlední míře i přispíváním k návrhům změn v právních a technických normách.
V systému speciálních kriminalistických teorií patří významné místo kategoriím způsob páchání trestného činu, kriminalistická stopa a kriminalistická identifikace, kriminalistické verze, kriminalistické situace aj. Kriminalistika slouží k uplatnění funkce trestního práva, a tím i oprávněným zájmům občanů, organizací a celé společnosti, k vytvoření společenského vědomí, že ani jeden trestný čin nezůstane neodhalen a pachatel spravedlivě nepotrestán. Tak jako kriminalistická teorie obecně, jsou i speciální kriminalistické teorie základních kriminalistických kategorií spojeny mnoha souvislostmi, vztahy a vzájemnými vazbami.
Kriminalistická věda však zkoumá tyto objekty z hledisek sobě vlastních, specifických okruhů zákonitostí, které nejsou zkoumány žádnou jinou vědní disciplínou. Jedná se o dva následující okruhy zákonitostí objektivního světa:
Výše uvedené dva okruhy zákonitostí objektivního světa jsou specifickým předmětem kriminalistické vědy.
Na základě odhalení a poznání uvedených zákonitostí kriminalistická věda vypracovává nové nebo modifikuje již existující metody, prostředky a postupy. Tyto metody, prostředky a postupy potom doporučuje kriminalistické praktické činnosti za účelem efektivního odhalování a zjišťování objektivní pravdy o trestných činech a pro zefektivnění procesu potírání zločinnosti.
Vymezení předmětu kriminalistické vědy úzce souvisí i s vymezením místa kriminalistiky v systému věd a jejího vztahu k ostatním vědním disciplínám.
Kriminalistika je zřetelně chápána jako samostatný vědní obor, který má institucionální zázemí v řadě kriminalistických výzkumných a expertizních pracovišť na celém světě. I když kriminalistika obsahuje a využívá prvky technických a přírodních věd, svým zaměřením patří mezi vědy společenské. Nejblíže má k právním vědám, tedy vědám o právu. Přestože někteří kriminalisté považují kriminalistiku za právní vědu, čeští a slovenští kriminalisté nepokládají kriminalistiku za součást nebo odvětví právní vědy. Kriminalistika totiž nezkoumá zákonitosti práva či právních vztahů.
Kriminalistika má blízký vztah ke kriminologii. Obě vědní disciplíny zkoumají shodné objekty, zákonitosti objektivního světa zkoumané kriminologií se však diametrálně odlišují. Úzký vztah má kriminalistika k trestnímu právu hmotnému a procesnímu, stejně jako k součásti správního práva - bezpečnostnímu právu. Tato právní odvětví však vytvářejí pouze právní rámec pro kriminalistickou vědu i kriminalistickou praktickou činnost.
Kriminalistika má úzký vztah i k řadě přírodních a technických věd, kriminalistická věda převzala především poznatky z matematiky, fyziky, chemie, biologie, antropologie, mechaniky a dalších vědních disciplín. Kriminalistická věda přebírá poznatky těchto věd s cílem jejich kvalitativního přepracování do kriminalistických metod objasňování kriminalisticky relevantních událostí.
Kriminalistická věda přebírá také část poznatků jiných věd v nezměněné podobě a využívá je. Především se jedná o forenzní disciplíny, jako jsou soudní lékařství, soudní psychiatrie, forenzní psychologie, soudní inženýrství a v poslední době také forenzní biomechanika. 6) Tyto disciplíny se konstituovaly na bázi znaleckého zkoumání pro potřeby vyšetřování a jsou relativně nezávislé na původních vědeckých základech. Forenzní disciplíny začaly postupně vyvíjet vlastní výzkumnou činnost na poznatkové bázi nejen svých mateřských oborů, ale také generalizací získaných zkušeností ze znalecké činnosti. Tím se velmi těsně přimkly ke kriminalistice. Objevují se názory, že by bylo možné chápat forenzní disciplíny jako součást kriminalistické vědy v širším smyslu, ale tento přístup není zatím naší kriminalistickou komunitou akceptován. Většinou se namítá, že přece jen velkou část poznatků čerpají forenzní disciplíny ze svých mateřských disciplín. Nesporné však je, že kontakt kriminalistiky a forenzních disciplín je mimořádně těsný, navzájem se obohacují a určit přesnou hranici mezi nimi není v podstatě možné.
Shrneme-li dosavadní výklad, můžeme kriminalistiku definovat jako samostatný vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že objasňuje zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop, a tím, že vypracovává podle potřeb trestního zákona a trestního řádu metody, postupy, prostředky a operace v zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. 7)
Názory na krizi kriminalistiky, její obsah, pojetí, systém kriminalistiky, postavení kriminalistiky v systému věd a úroveň rozpracovanosti základních kriminalistických kategorií jsou zřetelné nejen u nás, ale i v okolních státech, především v pojetí kriminalistiky na Slovensku 8) a v SRN. 9) V německých odborných kruzích probíhá intenzivní diskuse o postavení kriminalistiky, systému kriminalistiky a teorie a metodologie kriminalistiky. Z příspěvků německých kriminalistů-teoretiků vyplývá zajímavý a podnětný názor v přínosu k systému kriminalistiky. V kriminalistice jako vědě rozlišují obecnou část, historii kriminalistiky, obecnou teorii a metodologii, kriminalistickou taktiku a přírodovědně technickou kriminalistiku. Kritické pohledy se týkají stagnace rozpracování teorie a metodologie kriminalistiky. V metodice objasňování jednotlivých druhů trestné činnosti (jako zvláštní části kriminalistiky) jsou propojeny kriminalisticko-taktické, přírodovědnětechnické a psychologicko-sociologické poznatky týkající se speciálních deliktů, speciálních typů pachatelů, speciálních objektů napadení s kriminálně strategickými požadavky, týkající se deliktů, oborů a regionů. 10)
Musil 11) uvádí, že v některých zemích, jako je např. Francie, se akcentuje technický pohled na kriminalistiku („police technique“), v jiných zemích (USA, Anglie) se zdůrazňuje vědecké zázemí („forensic science“). V německy hovořících zemích je obsah kriminalistiky vymezován stejně jako u nás.
Vývoj kriminalistiky jako vědy probíhal u nás v různých etapách až do současného stadia. S vymezením předmětu kriminalistické vědy souvisí i problematika vymezení jeho systému. Stejně jako předmět zkoumání ani systém kriminalistické vědy není ničím nahodilým, ale existuje objektivně. Poznání systému kriminalistické vědy znamená poznání takového uspořádání a roztřídění kriminalistikou zkoumaných objektů, které by bylo odrazem objektivně existující skutečnosti. Nejprve je však nutné stanovit objektivní kritérium třídění zkoumaných objektů. Čeští a slovenští kriminalisté považují za toto kritérium reálný proces odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti.
V poválečném období vznikla v padesátých letech významná učebnice kriminalistiky pod autorským vedením B. Němce. 12) Učebnice je zaměřena velmi pragmaticky a teorie kriminalistiky je výrazně omezena. Kriminalistiku dělí do tří částí, a to na kriminalistickou taktiku, kriminalistickou techniku a pomocné vědy (např. soudní lékařství). Z našeho pohledu je tento systém kriminalistiky velmi omezený, jednoduchý. Ve své době byla kriminalistika výrazně utilitární, zaměřená jen na účelné zajišťování kriminalistických stop a dekódování informace z nich.
Další zlom ve vývoji systému kriminalistiky znamenal vliv sovětské kriminalistiky, výraznou osobností v tomto směru byl R. S. Bělkin. 13) Jeho práce zásadně orientovaly vývoj naší kriminalistiky. Bělkin uvádí členění kriminalistiky na čtyři části: obecná teorie kriminalistiky, kriminalistická technika, kriminalistická taktika a kriminalistická metodika. Toto dělení se dobře ujalo především v pedagogickém procesu výuky kriminalistiky, jak se v průběhu doby ukázalo, toto „pedagogické“ hledisko je pro výuku velmi účelné, kriminalistika se tak dělí na čtyři pedagogické disciplíny.
Na sovětskou kriminalistiku navazuje náš významný kriminalista-teoretik Pješčak. 14) Kriminalistickou vědu klasifikuje na dvě základní části navzájem spojené a podmíněné. Kromě těchto dvou částí uvažuje ještě úvod do kriminalistiky, kam řadí otázky, které se vztahují ke kriminalistické vědě. Do úvodu do kriminalistiky řadí předmět a systém kriminalistiky, metody kriminalistického vědeckého poznání a společenskou funkci kriminalistiky. První část označuje jako „kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti“. Zde jsou zahrnuty celky - obecná teorie kriminalistické praktické činnosti, jednotlivé kriminalistické metody a způsob jejich použití, použití metod za kriminalistickým účelem co nejefektivnějšího plnění úkolů kriminalistické praktické činnosti. Druhá část „metodika odhalování, vyšetřování a prevence jednotlivých druhů trestných činů“ obsahuje dvě skupiny otázek, a to základní zásady metodiky odhalování, vyšetřování a prevence jednotlivých druhů trestných činů a výklad jednotlivých metodik.
V nově vydané učebnici kriminalistiky 15) je zdůrazněno, že uspořádání kriminalistického poznání do jednoho uceleného a vnitřně vytvořeného systému je značně složité. Autoři předkládají klasifikaci kriminalistiky (velmi podobnou Pješčakovi), která člení kriminalistiku do tří částí, a to - úvod do kriminalistické vědy, obecná část kriminalistiky a zvláštní část kriminalistiky. „Úvod do kriminalistiky“ řeší velmi obecné otázky teorie kriminalistiky, jako je předmět a systém kriminalistiky, interdisciplinární charakter kriminalistiky, historie kriminalistiky aj. „Obecná část kriminalistiky“ pojednává o třech dílčích oddílech, a to o kriminalistické charakteristice trestného činu, kriminalistickém učení o stopách a o kriminalistických metodách odhalování, vyšetřování a prevenci trestné činnosti (technické a přírodovědné metody a taktické kriminalistické metody). „Zvláštní část kriminalistiky“ je označována jako metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Tato pasáž obsahuje specifika vztahující se k jednotlivým druhům trestných činů, vymezených typovou kriminalistickou charakteristikou.
Tento systém kriminalistiky je dnes přijímán jako zcela obecný, ustálený systém kriminalistické vědy, objevuje se ve všech učebnicích kriminalistiky. 16)
V systému kriminalistické vědy zaujímají významné místo kriminalisticko-technické metody kriminalistiky. Význam technických a přírodovědných metod v kriminalistice nabývá na důležitosti, rozvoj kriminalistiky je masivní především v souvislosti s rozvojem techniky, možnostmi technických a přírodovědných disciplín.
Podíváme-li se retrospektivně na vytváření vědeckých představ o povaze kriminalistických a přírodovědných metod a jejich místě v systému kriminalistiky, můžeme sledovat několik koncepcí řešení této otázky, které se v průběhu vývoje měnily.
Názory na kriminalistiku jako na technickou nebo přírodovědně technickou vědu jsou charakteristické pro etapu jejího utváření jako samostatné oblasti poznání. Příčinou takového hodnocení charakteru kriminalistiky byla snaha oddělit se od klasické procesní vědy. Příznivci této koncepce akcentovali technický charakter kriminalistiky. V počátcích tohoto rozvoje kriminalistické vědy se do kriminalistiky řadila pouze kriminalistická technika a kriminalistická taktika, kriminalistická metodika byla řazena do vědy trestního procesu. Např. Strogovič, 1) 18) dospěl k závěru, že „kriminalistika je vytvořena jako trestní technika“, taktika a metodika jsou zařazeny do trestního procesu.
Přehodnocením otázky kriminalistiky jako disciplíny pouze technické vznikly prakticky současně dvě nové koncepce charakteru kriminalistiky. Jedna z nich spočívala v tom, že se kriminalistika považovala v jedné její části za právní vědu a ve druhé části za technickou vědu. Podle druhé koncepce se kriminalistika považovala za právní vědu. Tyto tendence lze vysledovat především v sovětské kriminalistice, která tvrdila, že kriminalistika vyzbrojuje vyšetřovatele k jeho práci v boji s trestnou činností. V sovětské kriminalistice lze nalézt i druhý směr, zabývající se zkoumáním jednotlivých druhů věcných důkazů, přičemž se toto zkoumání provádí na základě přepracovaných a pro tyto cíle uzpůsobených poznatků přírodních a technických věd. Tento druhý směr má výrazný technický aspekt.
Při posuzování problematiky kriminalistickotechnických metod a prostředků, kriminalistickotechnických stop a kriminalistickotechnické identifikace vycházíme při stanovení charakteru kriminalistiky ze soudobých pohledů na systém kriminalistické vědy, tedy z názoru, že kriminalistickotechnické metody jsou součástí první části kriminalistické vědy - kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti. Kriminalistickotechnické metody jsou v kriminalistice často zkracovány na „kriminalistickou techniku“; ostatně takto nazvaný celek je vyučován na PA ČR jako jeden z předmětů kriminalistiky a domnívám se, že označení „kriminalistická technika“ je již tak zažité, že je možné je běžně používat i v odborných textech.
Kriminalistickou technikou rozumíme systém technických metod, prostředků a postupů, které slouží ke shromažďování a zkoumání trestněprocesních důkazů a jiných kriminalisticky relevantních skutečností při odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. 19) Bělkin 20) chápe kriminalistickou techniku jako systém vědeckých pouček a na jejich základě vypracovaných technických prostředků, postupů a metodik určených ke shromažďování, zkoumání a využití důkazů a jiných prostředků odhalování a předcházení trestných činů.
Kriminalistická technika není pouhým vzájemně propojeným konglomerátem různých technických metod, prostředků, postupů a metodik převzatých z jiných vědních oborů. Kriminalistické metody a prostředky jsou považovány za kriminalistické proto, že mají svou vlastní systematiku a vlastní poslání. Jsou určeny pro kriminalistickobezpečnostní činnost, v níž se využívají a realizují za účelem odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Kriminalistickou technikou tedy rozumíme především kriminalistickotechnickou stránku samostatných kriminalistických metod a jim odpovídajících prostředků, postupů a operací při přípravě, provádění a fixování výsledků jednotlivých samostatných metod kriminalistické činnosti. Podstata kriminalistické techniky je charakterizována tím, že její obsah a perspektivy rozvoje jsou založeny na tvůrčím propracování a aktivním použití moderních poznatků přírodních a technických věd.
Předmětem zkoumání kriminalistické techniky jsou zákonitosti vzniku a zániku kriminalistickotechnických stop, tedy stop materiálních, hmotných. Kriminalistickotechnické stopy vznikají při mechanické interakci mezi objektem stopu vytvářejícím a materiálním prostředím stopu přijímajícím. Tyto zákonitosti jsou různé, a to podle charakteru objektu zanechávajícího stopy, charakteru objektu stopy přijímajícího nebo podle charakteru podmínek interakce ve fázi vzniku stopy. Dále to jsou zákonitosti související s mechanismem vzniku a zániku kriminalistickotechnické stopy; jiný je např. mechanismus vzniku trasologických stop z hlediska informací o vnější stavbě objektů, jiný je mechanismus vzniku stop nesoucích informaci o vnitřním složení objektu nebo mechanismus vzniku stop s informací o funkčních a dynamických vlastnostech a návycích působícího objektu. Znalost těchto zákonitostí umožňuje kriminalistickotechnické stopy vyhledávat, zajistit, uchovat a dekódovat z nich kriminalisticky relevantní informaci. Významný je také poznatek kriminalistické vědy o opakovatelnosti stopy, na němž je založena především kriminalistickotechnická identifikace.
Ve druhé skupině zákonitostí, které kriminalistická technika zkoumá, jsou zákonitosti charakterizující kriminalistickotechnický aspekt procesu dokazování v činnosti orgánů činných v trestním řízení. Jedná se prioritně o zkoumání zákonitostí, které souvisí jednak se zjišťováním, trvalou fixací a dekódováním kriminalisticky relevantní informace z těchto stop. Dále se tyto stopy využívají v zájmu rychlého, úplného a objektivního odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti.
Kriminalistickotechnické metody a prostředky mají velmi těsný vztah k přírodním a technickým vědám, součinnost kriminalistiky s přírodními a technickými vědami však neznamená ani pohlcení těchto věd kriminalistikou, ani naopak pohlcení kriminalistiky těmito vědami. Součinnost kriminalistiky a přírodních a technických věd zajišťuje převážně kriminalistická technika, která poznatky uváděných metod bere v úvahu při vypracování svých doporučení pro praxi.
Význam kriminalistickotechnických metod a prostředků pro rozvoj kriminalistické vědy v současnosti a budoucím vývoji je velmi zřetelný i v literatuře SRN. 21) 22) V německé literatuře se objevuje označení přírodovědně technická kriminalistika, která rozvíjí přírodovědně technické metody a pravidla pro vyšetřování trestné činnosti. Autoři precizují, proč dávají přednost pojmu „přírodovědně technická kriminalistika“ před pojmem „kriminalistická technika“ - uvědomují si, že pojem kriminalistická technika je zažitý, přesto se jim zdá, že nastal čas změnit terminologii na přírodovědně technická kriminalistika. Ostatně toto pojetí kriminalistické techniky jako přírodovědně technické kriminalistiky je patrné v učebních textech vydaných začátkem 80. let na VŠ SNB. 23) Definice pojmu přírodovědně technická kriminalistika je následující: „Souhrn přírodovědných a technických prostředků, metod a postupů, které jsou používány k dokazování při odhalování, vyšetřování a prevenci trestných činů a jiných kriminalisticky relevantních událostí.“ 24)
Z hlediska dalšího vývoje kriminalistické vědy a jejích jednotlivých částí lze vymezit další perspektivy rozvoje kriminalistiky v následujících směrech:
1. Je třeba vést a rozvíjet odbornou diskusi o rozvoji teorie a metodologie kriminalistické vědy. V této souvislosti se mi velmi zamlouvá myšlenka, že „neexistuje jen teoretická kriminalistika nebo jen praktická kriminalistika, nýbrž jednotná kriminalistika. Samotná teorie nesplňuje ještě nárok být vědou, věda je úplná jen tehdy, když jsou její výsledky uplatněny v praxi.“ 25) Věda není záležitostí jen čistého myšlení bez praktických aplikací, teoretické poznatky musí být neustále vnášeny do praxe, v praxi prověřovány, a tím zpětně obohacují teorii. Jakékoliv přezírání a podceňování vědecko-teoretického myšlení v kriminalistice by mohlo dále podporovat názor na kriminalistiku jako empirickou vědu. Vlastní teorie a metodologie je třeba rozvíjet nejen obecně v kriminalistické vědě, ale i v dílčích oblastech kriminalistiky, např. v přírodovědně technické kriminalistice (teoretické základy kriminalistické techniky). Rozvoj teoretických základů kriminalistické techniky musí nutně vycházet z obecné teorie a metodologie kriminalistické vědy a prohlubovat ji z přírodovědně technických aspektů.
2. Masivní a velmi progresivní pronikání výpočetní techniky do znalecké a expertizní činnosti. Klasické kriminalistické metody technického charakteru (jako je např. daktyloskopie,, balistika atd.) neztratily nic ze své efektivnosti a použitelnosti při vyšetřování trestné činnosti v současných podmínkách, ale jsou velmi často intenzivně rozvíjeny kriminalistickotechnickou nadstavbou založenou na rozvoji nových technických a přírodovědných aplikací. S rozvojem výpočetní techniky se v kriminalistice (především v jejích aplikačních možnostech) rozšířila výpočetní technika a objevují se nové fenomény - počítačová stopa, identifikace systémů, LUCIA, DMU, GPS, PORIDOS. Vznikají nové kriminalistickotechnické metody - identifikace osob podle genetického profilu DNA, zavádění výpočetní techniky do klasických kriminalistických metod, jako je AFIS v daktyloskopii, TRASIS v trasologii, CODIS v biologii, EBIS v balistice atd. Uvedené pojmy (kategorie) mají systémový charakter, a tedy v procesu znalecké identifikace se jedná o identifikaci systémů. Obecně lze konstatovat, že nejjednodušší formou identifikace systémů je identifikace objektů. Identifikace objektů je limitní funkce identifikace systémů. V tomto směru je třeba konstatovat, že aplikace jsou v kriminalistice zcela běžně a standardně využívány, teoretický rozvoj teorie identifikace však pokulhává. V budoucím období bude třeba teoreticky rozpracovat nové možnosti identifikace osob, věcí a případně i zvířat, především v systémovém pojetí. Identifikace systémů se zcela běžně využívá ve znalecké činnosti nejčastěji jako etapa selekce podezřelých objektů, např. v AFIS, CODIS, TRASIS. Identifikace systémů není zatím rozpracovaná teoretická část kriminalistické vědy a bude třeba v budoucnu tento nedostatek napravit.
3. Domnívám se, že v budoucnu se bude intenzivně diskutovat nad systémem kriminalistiky. Velmi expanzivní nástup mají některé dílčí části kriminalistické vědy, jiné naopak stagnují. Poměrně úspěšně se rozvíjejí kriminalistickotechnické směry (tedy přírodovědně technická kriminalistika - kriminalistická technika), využívá se stále dokonalejší, přesnější a citlivější technika, rozvíjejí se nové forenzní obory, jako je forenzní biomechanika 26) nebo forenzní psychologie. 27) V posledních letech je zřetelný i rozvoj jednotlivých metodik vyšetřování trestných činů. Výrazně zaostává za ostatními oblastmi kriminalistické vědy rozvoj kriminalistickotaktických metod.
V této souvislosti si dovolím malou poznámku. Jsem toho názoru, že vzniknou zcela legitimní a logické názory na to, aby se jednotlivé metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů sdružily do obecné teorie vyšetřování. Jak vyplývá z předmětu kriminalistické vědy, zkoumá kriminalistika kriminalistické stopy, a to jednak stopy materiální, jednak stopy paměťové. Kriminalistickou vědu pak rozvíjí zejména přírodovědná a technická kriminalistika (zkoumá materiální stopy) a kriminalistická taktika (zkoumá paměťové stopy). Ostatně tento názor není ojedinělý jak v historické genezi, tak v pojetí kriminalistické vědy některými kriminalisty-teoretiky.
4. Pro rozvoj kriminalistiky jako vědecké disciplíny je nutné rovnoměrně rozvíjet všechny složky kriminalistické vědy, ale vzhledem k mimořádnému zaostávání kriminalisticko-taktických metod je nutné rozvíjet a zvyšovat jejich efektivnost cestou teoretického rozvoje nových možností, jako jsou např. taktické operace a kombinace, teorie reflexivních her, optimalizace vzájemného propojení taktických a technických metod.
5. Rozvíjet a rozpracovávat vztah mezi kriminalistickou vědou a nově se rodícím vědním oborem policejní vědy. Policejní věda v širším smyslu, tj. využití vědních oblastí (kriminologie, kriminalistiky, soudního lékařství apod.) k policejním účelům, má pro policejní nauku a činnost mimořádně důležitý význam. Tento obsáhlý pojem policejní vědy nenaplňuje však kritéria vědy do sebe uzavřené, neboť vědní obory, jež jsou v něm soustředěny, zůstávají samostatné. Takto vzniklé multidisciplinární shrnutí věd pro policejní účely nemá jednotný předmět ani integrovanou metodu, ani institucionalizaci téhož druhu, ani společnou vědní podstatu.
S policejní vědou v užším smyslu, která se vztahuje na policii jako instituci a policejní činnost jako sociální kontrolu, je tomu jinak. Její základní vědní obory (např. policejní sociologie, policejní psychologie, policejní historie atd.) dosáhly v posledních 30 letech při výzkumu policie a její činnosti v internacionálním měřítku tak významného stupně poznání, že její integrace do mezinárodní interdisciplinární policejní vědy je možná a nutná. Tato věda se zabývá nikoliv jen policejním jednáním, policejně relevantními událostmi, policejními situacemi, ale i využitím přírodních, technických a sociálních výzkumných poznatků pro policejní práci.
Policejní vědu lze vymezit takto: Jde o vědní oblast, která vědeckými metodami teoreticky, systematicky a empiricky zkoumá policii jako instituci a její chování s cílem zjistit a reformami zkvalitnit policejní organizaci, zákonitosti a účinnost policejní činnosti a plánováním přizpůsobit policejní strategie společenským změnám. Policejní věda je interdisciplinární, mezinárodní, empirická a normativní věda.
Pro konstituování nové vědecké disciplíny policejní vědy je velmi aktuální postavení kriminalistiky a policejních věd. Např. na Slovensku byla policejní věda uznána jako samostatná vědecká disciplína, v rámci níž se rozvíjí kriminalistika jako samostatná vědecká disciplína. Domnívám se však, že vytvořením policejní vědy neztratí kriminalistika svoje samostatné místo v systému věd, ale právě naopak kriminalistika se bude nadále rozvíjet v rámci policejních věd a bude se rozvíjet její praktická aplikace v policii. Kriminalistiku jako policejní vědu lze chápat jako vědeckou disciplínu, jíž právní vědy vytvářejí „mantinely“, koridor, a rozvoj vpřed přináší rozvoj kriminalistické vědy. Pojem policejní věda se v současnosti vymezuje jako relativně samostatná věda interdisciplinárního charakteru patřící do systému společenských věd, která zkoumá policejně relevantní události a na základě poznání zákonitostí jejich vzniku, průběhu, zániku a přenosu ve formě policejně relevantních informací rozpracovává specifické policejní metody a jim odpovídající postupy, operace a úkony získávání a využívání těchto informací v procesu realizace policejních činností odhalovacího, procesně objasňovacího a preventivně pořádkového charakteru.
Kriminalistická věda se bude rozvíjet vždy takovým tempem a takovým směrem, jak ji bude orientovat především teoretická základna. Dopad praktických, empirických aplikací má vždy krátkodobý dosah. Jsem toho názoru, že rozvoj kriminalistické vědy určuje vždy teoretická báze a osobnosti, kriminalisté-teoretici. Proto je nutné rozvíjet výzkum nejen aplikovaný, bezprostředně využitelný v kriminalistické praxi, ale stejně intenzivně a široce i základní teoretický výzkum nad nosnými kriminalistickými problémy a kategoriemi. Má-li mít kriminalistika v 21. století smysl, musí být akcentován její teoretický, matematický, systémový a policejní detail.
V příspěvku je pojednáno o kriminalistice v současné etapě vývoje. Autor stručně pojednává o předmětu a systému kriminalistiky. Systém kriminalistiky je podán v historickém přehledu a autor uvádí, že jednotlivé části kriminalistické vědy jsou nerovnoměrně rozvíjeny. Uvádí pohled na přírodovědné a technické aspekty kriminalistiky a uvádí jejich vztah k předmětu kriminalistiky. Dílčí části kriminalistiky srovnává i s pohledem zahraničních autorů. Rozvoj kriminalistické vědy je závislý nejen na rozvoji aplikovaného, empirického výzkumu, ale je nutné teoreticky rozvíjet základní kriminalistické kategorie a metodologii kriminalistiky.
This article discusses the present stage in the development of criminology. Its author briefly summarises the object of study and system of criminology. The system is presented in a historical survey, and the author points out that individual parts of the science of criminology are being developed unevenly. He presents natural sciences and technical aspects as part of criminology. He compares individual aspects with the view of foreign authors. Development of criminological science depends on a development of applied empirical research, as well as on theoretical elaboration of key criminological categories and methodology.
In dem Beitrag wird die Kriminalistik in der jetzigen Etappe der Entwicklung behandelt. Der Autor behandelt bündig den Gegenstand und das System der Kriminalistik. Das System der Kriminalistik wird im historischen Überblick dargebieten und der Autor führt an, dass sich die Einzelteile der kriminalistischen Wissenschaft ungleichmässig entwickeln. Er führt die Auffassung der naturwissenschaftlichen und technischen Aspekte der Kriminalistik und derer Beziehung zum Gegenstand der Kriminalistik an. Er vergleicht die Teile der Kriminalistik mit der Auffassung der ausländischen Autoren. Die Entwicklung der kriminalistischen Wissenschaft ist nicht nur von der Entwicklung der angewandten, empirischen Forschung abhängig, sondern es ist notwendig theoretisch die grundlegenden kriminalistischen Kategorien und die kriminalistische Methodologie zu entwickeln.
1) Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 6.
2) Straus, J.: Kriminalistika a policejní vědy. Bezpečnostní teorie a praxe, zvláštní číslo, 2000, s. 194.
3) Filkorn, V.: Povaha vedeckej metódy. Filozofia XXVII, 1972, 6, s. 588.
4) Musil, J.: Splňuje kriminalistika očekávání dnešní doby? Sborník ze semináře, Bratislava, APZ, 1995, s. 7 - 15.
5) Sielaff, W.: Kriminalistik im Europäischen Wandlungsprozess. Kriminalistik, 51, 1971, 1, s. 37 - 44.
6) Straus, J.: Forenzní biomechanika. Praha, PA ČR, 1999, 256 s.
7) Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 6.
8) Holcr, K. - Chalka, R.: Teoreticko-metodologické problémy konštituovania a rozvíjania policajných vied. Bezpečnostní teorie a praxe, zvláštní číslo, 2000, s. 31 - 46.
9) Protivinský, M.: Diskuse o postavení kriminalistiky v SRN pokračuje. Kriminalistika, 2001, 2, s. 126 - 133.
10) Tamtéž, s. 127.
11) Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 6.
12) Němec, B. a kol.: Učebnice kriminalistiky. Praha, HSVB MV, 1959, s. 24.
13) Bělkin, R. S.: Kurs sovetskoj kriminalistiky. Moskva, Akademia MVD SSSR, 1977.
14) Pješčak, J.: Socialistická kriminalistika. Praha, VŠ SNB, 1979, s. 115 - 144.
15) Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 11 - 12.
16) Porada, V. a kol.: Kriminalistika. Brno, CERM, 2001, s. 22 - 23.
17) Strogovič, M. S.: Predmět kriminalistiky i jejo sootnešenije s ugolovnym processom. Aschabad: Trudy vojenno-juridičeskoj akademii, 1941, s. 133.
18) Strogovič, M. S.: Ugolovnyj process. Moskva, Gosjudisdat, 1946, s. 76 - 81.
19) Porada, V. a kol.: Kriminalistika, kriminalistická technika. Praha, VŠ SNB, 1981, s. 6.
20) Bělkin, R. S.: Kurs sovetskoj kriminalistiky. Moskva, Akademia MVD SSSR, 1977, s. 15 - 25.
21) Ackermann, O. R. - Koristka, Ch. - Leonhardt, R. - Nisse, R. - Wirth, I.: Zum Stellenwert der Kriminalistik. Kriminalistik als Wissenschaft im System der Kriminalwissenschaften. Kriminalistik, 2000, 9, s. 595 - 598.
22) Ackermann, O. R. et al.: Zum Stellenwert der Kriminalistik-Geschichte der Kriminalistik, Kriminaltaktik und Kriminaltechnik. Kriminalistik, 2000, 11, s. 731 - 736.
23) Porada, V. a kol.: Kriminalistika, kriminalistická technika. Praha, VŠ SNB, 1981, s. 3 - 11.
24) Protivinský, M.: Diskuse o postavení kriminalistiky v SRN pokračuje. Kriminalistika, 2001, 2, s. 129.
25) Tamtéž, s. 126 - 133.
26) Straus, J.: Aplikace forenzní biomechaniky. Praha, Police History, 2001.v
27) Čírtková, L. - Červinka, F.: Forenzní psychologie. Praha, Support, 1994.