Lichva
(Ekonomická problematika stanovení výše úroků)

„Kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (...) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Trestní zákon § 253, odst. 1 al 1 tr. zák., Lichva.

Bezprostředním podnětem k napsání tohoto příspěvku byl případ ústeckých Romů (z Matiční ulice), kteří využili „služeb“ romských lichvářů; při nesplácení dlužných částek byly dluhy vymáhány za použití násilí, případ byl proto za pomoci občanských sdružení žalován, souzen a pachatelé byli odsouzeni. Nikoli však za lichvu, ale pro zmíněné použití násilí při vymáhání dluhu. Přes nadšení občanských aktivistů, že možné budoucí oběti mají dovolání, základní problém vyřešen nebyl: co je lichva? Možno soudit, že problém s posuzováním lichvy mají i další orgány činné v trestním řízení, níže uvedená statistika státních zastupitelství a soudů to naznačuje. Koneckonců i z pracovního materiálu pro jednání Republikového výboru pro prevenci kriminality vyplývá, že jednotlivé kauzy lichvářů, které byly šetřeny orgány činnými v trestním řízení, byly buď odloženy, nebo souzeny pro jiné trestné činy (nejčastěji vydírání či omezování osobní svobody); pouze minimum bylo souzeno pro lichvu.

Bylo by nanejvýš vhodné vyvolat k této problematice širší diskusi, o což se tímto příspěvkem snažím, neboť problematika je tématem, které čas od času zaujme média, zejména v případě, že se dotýká sledovaných skupin obyvatelstva (tedy obecně nezaměstnaných, Romů, invalidních občanů apod.). Zaujme a „vyšumí“. K problému je nutno vést fundovanou diskusi a napomoci tak orgánům činným v trestním řízení.

Problematika lichvy je prioritně problémem trestně právním, nicméně je i problémem ekonomickým a sociálním. Ekonomickým problémem je, že se tento delikt vztahuje téměř výlučně k finančním půjčkám mezi občany¹⁾ (které jsou upraveny občanským zákoníkem). Jsou poskytovány s neúměrně vysokým úrokem; pokud uznáme tento fakt, vzniká problém: od jaké výše úroku lze hovořit o lichvě? Výši úroků již občanský zákoník neupravuje ani neomezuje, ale pokud by se pohybovala výrazně nad běžnými úrokovými sazbami užívanými v obchodním styku, šlo by o jednání, které by bylo contra bonos mores (v rozporu s dobrými mravy, odporující dobrým mravům); toto pravidlo má nicméně pouze morální charakter. Při hodnocení, zda se skutečně jedná o porušení dobrých mravů, musí být brán zřetel na konkrétní případ, který musí posoudit až soud. Pokud soud uzná, že zásada dobrých mravů byla porušena, pak se oprávněný (ten, kdo byl poškozen) může domáhat náhrady za vzniklou škodu. Zlý úmysl musí ovšem u soudu prokázat poškozený: důkazem může být například smlouva o půjčce, v níž jsou úroky stanoveny neúměrně vysoko (o problematice výšky a přiměřenosti úroku bude pojednáno níže), protože už v době uzavírání smlouvy mohl poškozený její obsah vnímat jako porušení dobrých mravů.

Za sociální problém ji můžeme označit zejména proto, že lichva postihuje obvykle slabší (nižší) společenské vrstvy či přechodně či trvale handicapované skupiny (nezaměstnaní apod.) či národnostní menšiny (míněni jsou zejména Romové). Jakkoli podle justiční statistiky jde jevově o parciální problém, lze se domnívat, že jeho latence je značná a že soudně projednávané případy jsou pouze špičkou ledovce.

Tabulka 1

Trestní statistika státních zastupitelství - počet trestných činů

Trestní statistika soudů - počet trestných činů

Teoretická východiska a historický exkurz

Na tomto místě se nicméně musím pozastavit u teoretických východisek. Peníze v jejich moderní podobě jsou podle ekonomické teorie zboží zvláštního druhu; samy o sobě hodnotu nemají - tu získávají až tím, že jsou uznány jako směnný prostředek. Peníze mají i další funkce: slouží jako uchovatel hodnoty a prostředek převodu hodnoty, jako měřítko hodnoty a cen a jako zúčtovací jednotka. Jinak řečeno, peníze slouží jako vyjádření ceny libovolného zboží.

Jak se tedy odvozuje cena samotných peněz? Samotná cena je definována jako protihodnota pro získání zboží nebo služby ve směně, v obecném smyslu peněžitá částka, kterou je třeba při získání zboží (služeb) zaplatit za jednotku množství. Pojem cena zahrnuje též zvláštní druhy odměňování, jako např. mzdu, úrok, kurz, nájemné, pachtovné. Lze tedy říci, že jako každá cena je i cena peněz v tržním hospodářství ovlivňována nabídkou a poptávkou - úrok je úhrada, za kterou poptávající získává od nabízejícího peníze. Poptávající nicméně nezískává tyto peníze do vlastnictví, pouze do užívání na předem vymezenou dobu, po jejímž uplynutí se zavazuje vrátit nominál plus cenu za zapůjčení - úrok.

Teorie úroku je pak shrnující označení pro mnohá, velmi rozdílná vysvětlení vzniku, výše, oprávněnosti a hospodářského významu úroku. Přivlastňování úroku vysvětlují zejména teorie abstinence (zřeknutí se spotřeby), v marxistické ekonomii je zdrojem úroku nadhodnota, J. M. Keynes vysvětluje úrok jako kompenzaci za zřeknutí se likvidity (držby peněz jako likvidního aktiva). Výše úroku je v keynesismu určena na trhu peněz, kde se střetává poptávka po penězích a nabídka peněz (likviditní teorie úroku). Klasická a neoklasická ekonomie uvažuje určení výše úroku na trhu kapitálu, kde současně dochází ke střetnutí poptávky a nabídky úspor. Úrok je tedy, lapidárně řečeno, bez ohledu na teorii úhrada příjemce půjčky poskytovateli půjčky za dočasné přenechání peněz.

Současně v této souvislosti není bez zajímavosti krátký historický exkurs. Rozpor mezi penězi a jejich cenou (dokonce ani ne výší této ceny, tedy výší úroku) je obsažen již v Bibli, konkrétně pak v Páté knize Mojžíšově (Deuteronomiu²⁾), kde je vyjádřen zřejmý zákaz vypůjčování (a tedy i poskytování peněz) za úrok. Zákaz činnosti, bez níž se kterákoli (jakkoli primitivní) ekonomická společnost stěží může rozvíjet, přinesl trvalé obtíže Židům i všem ostatním, jejichž víra vychází z Mojžíšova zákona.³⁾⁴⁾) Z tohoto zákazu vycházelo i to, že požadavek úroků (jakýchkoli) byl křesťanům ve středověku podle kanonického práva zakázán, což vedlo k řadě obcházení, mj. ke koupi rent, k poplatkům za prodlení, pojatým do smlouvy o půjčce, manipulovanému stanovení částky ke splácení.

Teprve v 15. až 16. století došlo v panovnických právních řádech k uvolnění zákazů úroků a ke stanovení maximálních dovolených úrokových sazeb (spojenému s přísnými ustanoveními proti lichvářům⁵⁾, od počátku 17. století je již úrok legální součástí ekonomického řádu. Tento průlom v dosavadním chápání úroku bývá spojován s nástupem protestantismu, s jeho pragmatickým výkladem věrouky; v neposlední řadě, a možná zejména, s ekonomickou silou protestantismu. Je totiž historický fakt, že právě protestantské země (zejména Anglie) byly v té době motorem vývoje nejen ekonomiky.⁶⁾ Současně je ale potřeba říci, že toto konstatování neplatí absolutně; ryze protestantské Skotsko nezaznamenalo žádný zvláštní ekonomický pokrok, spíše naopak (bývá to spojováno s až rigidní formou kalvinismu, která byla ve Skotsku uplatňována - moderní terminologií řečeno: každý fundamentalismus je škodlivý).

Od poloviny 18. století bylo výše uvedené konstatování (ekonomická síla protestantismu) stále více zřejmé a tento dojem se ještě rozšířil v průběhu první fáze průmyslové revoluce. V 19. století bylo již naprostou samozřejmostí spojovat industrializaci a hospodářský úspěch s protestantismem a bylo rovněž očividné, že i v katolických zemích jako ve Francii, Belgii a Rakousku byla podnikatelská aktivita nesena příslušníky protestantské menšiny. Sociologové a historikové 20. století, jako Max Weber a R. H. Tawney, připisovali vzestup kapitalismu specifickým náboženským teoriím, označovaným někdy jako „protestantská etika“ a jindy jako „úprk ke spáse“, v nichž se touha po dosažení poctivého obchodního úspěchu jakožto vnějšího znaku zbožnosti stala hybnou silou soběstačného ekonomického růstu.

V této souvislosti se nemohu nezmínit o odlišném přístupu k jevu, který částečně s tímto tématem souvisí a který se nazývá spekulace. V roce 1991 jsem se účastnil týdenního rekvalifikačního semináře Cesta k ekonomickému myšlení, který pořádaly VŠE a Liberální institut spolu s americkým Foundation for Teaching Economics a který se konal na podkladě publikace Paula Heyneho „Ekonomický styl myšlení“ (vydáno VŠE, Praha 1991). Autor, který vedl jednu z přednášek, tam zdůvodňoval oprávněnost spekulace na příkladu, který na většinu českých posluchačů působil až depresivně a vyvolal obsáhlou diskusi; ničivá povodeň, která způsobí značné materiální škody, a nástup spekulantů (vyjádřeno bez poměrně obvyklého pejorativního nádechu), kteří využijí této situace a prodávají stavební materiál za ceny značně vysoké. Totální nepochopení obhajoby přirozenosti tohoto jednání způsobilo na druhé straně totální nepochopení, jak je možné, že je odsuzováno tak racionální a ekonomické chování. Přitom popsaný princip spekulace a lichva v našem pojetí není až tak vzdálen; toto uvádím na dokreslení stavu chápání ekonomických jevů v protestantských USA a v kontinentální ČR (ostýchám se označit ČR za katolickou zemi).

Ekonomická problematika stanovení výše úroku

Po tomto teoretickém a historickém úvodu můžeme shrnout: úrok je cenou peněz, cena se tvoří v systému nabídky a poptávky. Otázkou nicméně zůstává, jaká výše ceny peněz, výše úroku, úroková míra si zaslouží označení lichva.⁷⁾ V úvodu zmíněné běžné úrokové sazby užívané v obchodním styku jsou totiž poměrně zavádějící: vztahy v obchodním styku nejsou vztahy mezi občany, úrokové sazby bank nemohou být směrodatné pro občany (mohou sloužit pouze jako jakési vodítko, a i pak s rezervou - jaká výše úroku je „výrazně nad...“?). Ekonomická teorie nezná termín, který si z nedostatku lepšího označení nazveme „přiměřená“ cena; nezná jej ani u běžného zboží, natož pak u zboží zvláštního druhu (tedy peněz).

Problém je totiž v tom, že v systému tržních vztahů lze extrémy obecně označit za škodlivé (vysoká cena = lichva, nízká cena = dumping⁸⁾, shodná cena = koluze⁹⁾. Lichvu pak stíhá trestní zákon, dumping nejrůznější komise (např. komise GATT či komise Evropské unie v zájmu ochrany jejího trhu), koluzi v ČR Úřad pro ochranu hospodářské soutěže¹⁰⁾ (v zahraničí pak jeho obdoba).

Bude zřejmě panovat shoda v tom, že měsíční úrok 100 % je nemorální a nemravný (podle zpráv z médií jde o úrok, vyžadovaný romskými lichváři od dlužníků). Byl však roční úrok 25 % ještě morální a mravný (tento úrok požadovaly počátkem 90. let v té době ještě státní banky od podnikatelů)? Je roční úrok převyšující 100 % morální a mravný (tento úrok za krátkodobé půjčky požadují oficiálně povolené společnosti, které operují na našem finančním trhu, např. nejznámější z nich Provident Financial)?

Teprve nedávno byl schválen zákon nařizující leasingovým společnostem a společnostem provozujícím splátkový obchod uvádět roční navýšení a všechny ostatní poplatky (tedy cenu půjčky) u tohoto typu prodeje: bylo zjištěno, že konečná cena se mnohdy blíží až dvojnásobku (tedy 100 % úroku, samozřejmě v závislosti na délce takovéto půjčky). Kdo je tedy schopen určit ještě „přiměřenou“ cenu? Ekonomické zákonodárství zná sice terminus technicus „cena v místě obvyklá“, což lze chápat jako upřesnění již zmíněné běžné sazby používané v obchodním styku - jinými slovy by se cena peněz mezi občany (tedy úrok) měla odvozovat od cen, které používají peněžní instituce (tedy zejména banky). Problém je ovšem v tom, že takto stanovená cena peněz (která je odvozována od úroku, který požaduje centrální banka od bank komerčních) je mnohdy daleko spíše politickou a sociální kategorií než kategorií výhradně ekonomickou - centrální banka takto reguluje měnový a potažmo ekonomický a sociální vývoj a jakkoli je nezávislá, musí brát do úvahy i stav ekonomiky (známá diskuse mezi vládou a ČNB o míře této nezávislosti). Navíc jde o další faktor: pro získání půjčky u banky je nutno splnit celou řadu apriorně daných podmínek, mimo jiné banky pozorně sledují i tzv. bonitu klienta, účel půjčky¹¹⁾ apod., takže získání úvěru není snadné a není ani rychlé.

Jinak řečeno, úroky z půjček mezi občany (viz výše uvedenou poznámku pod čarou) mohou (víceméně i musí) být a také bývají této ceně značně vzdáleny. Jakákoli ustanovení o „běžných“ sazbách, „cenách v místě obvyklých“ apod. mají svůj význam např. u výpočtu daní: je jimi oceňováno plnění, na které buď není doklad či jehož ceny jsou neúměrně nadhodnoceny či podhodnoceny, čímž je bráněno manipulacím s daňovým základem (dokonce poskytne-li společník „své“ společnosti půjčku ze svých osobních prostředků a nevyžaduje-li běžný či dokonce žádný úrok, bývá toto jednání chápáno finančními úřady jako poskytnutí daru a je požadována daň darovací. Opačně - požaduje-li vyšší úrok než je obvyklé, lze tuto skutečnost chápat - a finanční úřady tak také činí - jako umělé snižování daňového základu).

Navíc je nutno uvést, že „přiměřená“ cena je kategorie, která je v tomto případě značně individuální. Představme si situaci člověka, který má vysokou částku na termínovaném účtu u banky a vznikne mu náhlá potřeba tuto částku vybrat (např. při výhodné či ojedinělé koupi bytu či domu). Sankce za jednorázové zrušení vkladu jsou značné, získání bankovní půjčky pomalé (navíc by šlo o tak krátkodobou záležitost, že by banky ani půjčku neposkytly); je tedy nutno provést ekonomický kalkul vázaný na dobu řádné výpovědi vkladu, zda úrok placený „lichváři“ převýší či nepřevýší tuto sankci (běžný problém nabídky a poptávky).

Na druhé straně si představme běžnou rodinu, která potřebuje obstarat nezbytný předmět běžné potřeby a pro niž je běžný „spotřebitelský“ úrok ještě snesitelný (zejména není-li její potřeba příliš aktuální a nezbytná), úrok vyžadovaný „lichvářem“ by však byl zničující. Jako třetí hypotetický příklad si představme nezaměstnaného, který má šanci získat lukrativní zaměstnání po složení finanční kauce (libovolně vysoké). Protože v současnosti žádné příjmy nemá, pro libovolnou banku je jako klient nezajímavý, takže jakkoli vysoký úrok požadovaný „lichvářem“ ochotně přijme pod dojmem budoucích možností (je možné namítnout, že jde o využití, resp. zneužití jeho tísně, nicméně taková je ekonomická realita). Jinak řečeno: jde skutečně vždy o individuální rozhodnutí a individuální ekonomický kalkul.

Další znakové projevy lichvy

Dělicí znak mezi lichvou a legální půjčkou tedy zjevně nepovede striktním stanovením úrokové míry, resp. její výše. Condicio sine qua non pro označení trestnosti konání by tedy mohl být znak zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení (viz § 253¹²⁾), tedy vědomé konání v tomto smyslu na straně poskytovatele půjčky. Lze ovšem předpokládat, že finanční tíseň pociťuje i ten, kdo se obrátí na zmíněné legální společnosti, které na trhu operují se souhlasem státu (alespoň předpokládám, že tyto společnosti mají ke své činnosti oprávnění) a jejichž úroková sazba je několikanásobně vyšší, než je „v místě obvyklá“.

V podstatě totéž lze říci o dalším znaku, tedy nezkušenosti. Lze s poměrně velkou mírou jistoty tvrdit, že valná část populace, tedy nejen „oběti lichvy“ či klienti finančních společností, nezná poměry na finančním trhu a navíc - který zákon ukládá poskytovateli půjčky zkoumat zkušenost či nezkušenost dlužníka a jak to prakticky provádět...? Dovedeno ad absurdum, prodejci nářadí by mohli být trestně odpovědni za smrtelný úraz „nezkušeného“ uživatele, což je v případě kutilů téměř každý. Už vůbec nemluvě o tom, jak, jakým způsobem lze ohodnotit nedostatečné právní povědomí, které je obecně u české populace poměrně nízké.

Zkoumání rozumové slabosti a rozrušení náleží spíše odborníkům na psychiku než laikům, navíc platí předchozí konstatování - který zákon ukládá toto zkoumat?

Lze se domnívat, že problematiku lichvy, resp. její mediální podobu, rozvířil až případ zmíněných romských „lichvářů“.¹³⁾ Lze se nicméně současně domnívat, že obdobnému jednání je vystavena i většinová populace, nicméně vzhledem k odlišným sociálním podmínkám a odlišnému hodnotovému žebříčku¹⁴⁾ to nemá tak mediálně interesantní následky a dopady, koneckonců i zmiňované finanční či splátkové a leasingové společnosti (jejichž služeb používá většinová populace) mají zájem na splacení půjčky i s úroky.

Romská populace jejich služeb nevyužívá (a ani nemůže, protože pro tyto společnosti není zajímavá; jejich ekonomický zájem je v případě romské komunity ohrožen, neboť nemohou - aspoň ne oficiálně - využívat metod vymáhání dluhu, které nepochybně používají soukromí půjčovatelé). Výzva vládě, aby se touto záležitostí zabývala, míří podle mého soudu špatným směrem; romská komunita si v tomto případě musí pomoci sama. Vláda, ev. různé nadace apod. nemohou přinutit banku či finanční společnost, aby poskytly finanční půjčku jen na základě etnické příslušnosti, či aby na tomto základě poskytly nižší úrok či dokonce souhlasili s neúhradou - mohou pouze podniknout „osvětovou“ činnost, která bude nicméně do značné míry zbytečná. A jestliže se tito občané nedostanou k půjčkám jinak než prostřednictvím „lichvářů“, pak jejich služeb použijí bez ohledu na následky a bez ohledu na vládní doporučení.

Problematika vyvolané delikvence související s lichvou

Problémem u této specifické činnosti není snad ani tak sama činnost (jejíž definiční vymezení, jak jsem se snažil dovodit, je značně obtížné), jako nabalující se činnost trestná; počínaje možným tipařením (je známo, že většina společností poskytujících půjčky nemá stálé úřadovny, ale používá systém dealerů, kteří klienty navštěvují doma), po vymahače dluhů, kteří používají značně nevybíravých metod (až po fyzické násilí) při „upomínání“ dlužníků. Navíc je známo, že klasický organizovaný zločin (zejména v USA) používal a v menší míře dosud používá poskytování peněz na „lichvářské“ úroky jako vítaný zdroj své moci a vlivu. U organizovaného zločinu však nemusí jít prioritně o přímý finanční zisk - může jít o systém úsluh a protislužeb. Jinak si troufám odhadnout, že „lichva“ v její aktuální podobě v ČR není sama o sobě projevem organizovaného zločinu, jde spíše o individuální činnost.

Závěr

Předkládaný text neodpovídá - připouštím - na otázku, co již je a co ještě není lichva podle znění trestního zákona. Současně bych nerad upadl v podezření, že se jakkoli ztotožňuji s těmi, kdo „zneužívajíce něčí tísně...“ vyžadují neúměrné plnění. Chtěl jsem pouze upozornit na jev, jehož váha bude spíše narůstat s pokračující relativní pauperizací určitých skupin (ať sociálních, národnostních či jinak diskriminovaných). Současně bych chtěl vyvolat diskusi o výkladu pojmu „plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“, neboť se domnívám, a snažil jsem se to i zdůvodnit, že v tržní ekonomice nelze jednoznačně takováto plnění definovat. Faktem je, že s cenou peněz (tedy úrokem), resp. s jejím zdůvodněním a výší, byly problémy již - bez přehánění - od biblických dob, že tedy zjevně tento problém nebude vyřešen na základě jednoho či dvou článků.

Nicméně, jakákoli pomoc orgánům činným v trestním řízení (a tak je třeba tento text volající po diskusi chápat) bude zřetelně vítaná. Jak vyplývá z následující ankety (jakkoli nelze její vypovídací schopnost přeceňovat) a koneckonců i z výše uváděné diskuse nad pojmem spekulace, je většinové mínění (přičemž ovšem ne nezanedbatelná část ji neodsuzuje) nakloněno k odsuzování lichvy jako zavrženíhodného fenoménu. Bohužel, současně však fenoménu ne dosti definičně vymezenému.

Tabulka 2 Anketa - Odsuzujete lichvu? (80 respondentů)

Baloun, V.
Lichva (Ekonomická problematika stanovení výše úroků)
SOUHRN

Příspěvek se zabývá problematikou skutkové podstaty trestného činu lichva a reaguje na aktuální situaci půjčování finančních částek romskému obyvatelstvu. Vychází z ekonomické teorie ceny peněz a dovozuje, že jde sice o nemorální, nicméně tržní ekonomice neodporující činnost. Zabývá se problematikou ceny peněz a konstatuje, že lze jen obtížně stanovit výši této ceny, tedy úroku, po níž by bylo možno chápat ji jako lichvu. Rozebírá současně i znaky (tíseň, rozumová slabost apod.), které stanoví příslušný paragraf jako znaky lichvy a konstatuje, že neodpovídají současné době. Cílem příspěvku je vyvolat odbornou diskusi k této problematice.

Baloun, V.
Usury (The economic issue of setting interest rates)
SUMMARY

This article discusses usury as a criminal act, reacting to the current situation of lending money to Romano citizens. The discussion is based on an economic theory of money value, concluding that while this activity is amoral, it is not contrary to market economy. Concerning the issue of the price of money, it is stated in this article that such a price - that is a certain level of interest, above which we could speak of usury - can only be set with much difficulty. Further discussion includes the characteristics (difficult situation, mental incapacity etc.), which the corresponding article of the law includes in the definition of usury. The author adds that these characteristics need updating. His text aims at inciting a discussion of this issue among experts.

Baloun, V.
Wucher (Ekonomische Problematik der Bestimmung der Zinshöhe)
ZUSAMMENFASSUNG

Der Beitrag beschäftigt sich mit der Problematik des Tatbestandes der strafbaren Handlung Wucher und reagiert auf die aktuelle Situation der Geldanleihen der Romani Bevölkerung. Er geht aus der ekonomischen Theorie des Geldpreises und folgert daraus, dass es sich zwar um eine unmoralische, immerhin der Marktökonomie nicht widersprechende Tätigkeit handelt. Er beschäftigt sich mit der Problematik des Geldpreises und gestellt fest, dass es nur schwer möglich ist die Höhe dieses Preises, also des Zinses, festzustellen, nach dem man sie als Wucher verstehen kann. Er analysiert gleichzeitig auch die Wahrzeichen (Not, Geistesschwäche usw.), die der bezügliche Paragraph als Wucher bestimmt und konstatiert, dass sie nicht der gegenwärtigen Zeit entsprechen. Der Beitrag soll eine Fachdiskusion zu dieser Problematik erwecken.

1)Občanský zákoník v § 657 upravuje pravidla právního vztahu, který vzniká smlouvou o půjčce, a to mezi věřitelem (na jedné straně), který přenechává dlužníkovi (druhé straně) - nějaké věci. Půjčky mohou být peněžité nebo nepeněžité. V našem případě se jedná o půjčení peněz - určité finanční částky - věřitelem, kterému se dlužník zavazuje po uplynutí dohodnuté doby vypůjčenou finanční částku vrátit.

2)(...) pokud bude Izrael ctít zákony Boží, (...) Bůh požehná tobě a rozmnoží tebe (...) požehná (...) úrodám země tvé, obilí tvému, vínu tvému a oleji tvému, plodu skotů tvých i stádům (...) tobě nebude potřeba vypůjčovati (...) Citace z: Johnson, P: Požehnaný kapitalismus. (viz seznam literatury)

3)Antika jako taková (Řecko, Řím) s tímto problémy neměla, půjčování peněz za úrok bylo vcelku běžným povoláním.

4)Byli to však právě židovští učenci, kteří tento „rozpor“ mezi věroukou a praxí (Židé prosluli jako finančníci) značně pragmaticky vyložili změnou podmínek od biblických dob.

5)K tomu, jak byla lichva vnímána veřejností, podává obraz i W. Shakespeare v Kupci benátském (1595), bohužel současně šlo údajně o projev antisemitismu tehdejší společnosti.

6)Protestantské většiny v anglickém parlamentu schválily půjčování na úrok v roce 1545 a znovu v roce 1571.

7)Slovo lichva (anglicky „usury“), odvozené z prostého latinského usus, uti - užívat, má díky náboženskému a obecně rozšířenému odsuzování špatný zvuk a stále zaujímá významné místo v politickém slovníku.

8)Dumping - druh cenového podbízení na trhu, jehož cílem je vytlačit z trhu konkurenci, prosadit se na trhu, ale též překonat celní a jiné obchodní bariéry, může jít tak daleko, že cena, za kterou se zboží prodává v zahraniční, je nižší než jsou výrobní náklady v zemi vývozu za účelem vytlačení konkurence ze zahraničního trhu (nekalá soutěž, ruinující dumping).

9)Koluze - v právu tajná spolupráce v neprospěch (ke škodě) třetí osoby, např. v trestním řízení mezi obviněným a svědky za účelem ztížení osvětlení skutkové podstaty. V ekonomice označuje koluze tichý souhlas s chováním účastníků trhu.

10)Připomeňme problematiku cen pohonných hmot, kdy shodná cena vyvolala podezření z kartelové dohody.

11)Abstrahuji od situace počátku 90. let, kdy banky poskytovaly úvěr jako víceméně „politický“ úkol.

12)Vysvětlení pojmů viz komentář k TZ: Tíseň - rozumí se jí mimořádně tíživá situace poškozeného (ale i jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako svou vlastní), vyvolává určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla se jedná o finanční nesnáz. Nezkušenost spočívá např. v nedostatečné znalosti současných úvěrových hodnot, zpravidla ve spojení s důvěřivostí vůči pachateli. Jde o nezkušenost při vyřizování majetkových záležitostí a často je průvodním znakem nízkého či naopak vysokého věku, ale i nedostatečného právního povědomí. Rozumová slabost je neschopnost poškozeného rozpoznat hodnotu svého plnění či slibu. Příčinou bývá porucha psychiky či rozumových schopností, projevující se nedostatečností či neschopností logického uvažování. Rozrušení je stav prudkého hnutí mysli, vyvolaný určitou a bezprostředně předcházející událostí, která zvlášť intenzivně zasáhla city poškozeného do té míry, že nebyl schopen uvážit, zda hodnota plnění odpovídá hodnotě plnění pachatele vůči němu - třeba v důsledku úmrtí v rodině.

13)Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity následně vyzvala vládu, aby se touto situací zabývala.

14)Romská populace má poněkud odlišné vnímání času (míněno současnost versus budoucnost).

15)Šlo o internetovou anketu k cit. článku, lze se tedy domnívat, že tato skupina odpovědí je spíše jakousi recesí.