Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXV3/2002 |
Risch, H., Islamistischer Terrorismus. Herausforderung für die internationale Staatengemeinschaft. (Islámský terorismus. Výzva pro mezinárodní společenství.)
Podzimní zasedání Spolkového kriminálního úřadu, které se konalo ve dnech 13. - 15. listopadu 2001 ve Wiesbadenu, bylo pod vlivem zářijových událostí v New Yorku aktuálně věnováno islámu, islámskému terorismu a mezinárodnímu boji proti němu (na úkor původně plánovaného hlavního tématu - hospodářské kriminality). Garantem zasedání byl prof. dr. Jürgen Stock, ředitel Kriminalistického institutu při Spolkovém kriminálním úřadu. Jednání se účastnilo více než 400 předních představitelů z řad politiků, ekonomů, příslušníků armády, justice, policie a církve a 130 zástupců tisku a dalších médií (vzhledem k aktuálnosti tématu se jednání těšilo velké pozornosti ze strany veřejnosti).
Jednání otevřel prezident Spolkového kriminálního úřadu dr. Ulrich Kersten, zahajovací řeč přednesl spolkový ministr vnitra Otto Schilly. V úvodním, intelektuálně velmi náročném referátu zasvětil účastníky jednání do náboženské problematiky nejvyšší církevní představitel dr. Peter Steinacker.
Na dalších stránkách tohoto článku jsou otištěny nejpodstatnější myšlenky výše uvedených referátů a přednášek.
K tomuto aktuálnímu tématu lze připojit i v pořadí třetí článek, navazující na příspěvek dr. Kerstena: Ziercke, J.: Rechtsextremismus. Der Rechtsextremismus in Deutschland aus polizeistrategischer Sicht. (Pravicový extremismus. Pravicový extremismus v Německu z hlediska policejní strategie.) Kriminalistik, 56, 2002, 1, s. 17 - 22.
Ve veřejné správě by korupce měla být absolutní výjimkou a nikoliv pravidlem. Ty podezřelé korupční skandály, které vyplavou na povrch, jsou okomentovány květnatými slovy a prázdnými frázemi a tradičně již patří k oblíbenému repertoáru většiny tiskových mluvčích na komunální i státní úrovni. Mnozí zaměstnanci veřejných institucí mají k dispozici jakýsi „kodex chování“, který jim má být návodem jak jednat, dostanou-li se do kontaktu s pokusem o korupci. Lze mluvit o korupci jako o fenoménu, který se ve společnosti již značně rozšířil a hluboce zakořenil? Tento příspěvek se zabývá (ze sociologického hlediska) vznikem nebo dokonce „výrobou“ korupčních vztahů ve veřejné správě.
Evropský parlament a Rada evropského společenství považují za vhodné, aby 10 let stará směrnice č. 91/308/EWG Rady pro zamezení využívání finančních systémů za účelem praní peněz (1. Směrnice), která patří k nejdůležitějším mezinárodním právním nástrojům boje proti praní špinavých peněz, byla aktualizována. V příspěvku jsou uvedeny nejdůležitější změny a nová znění, včetně komentáře.
Stručná historie tohoto problému od kodifikace kanadského trestního práva v roce 1892. Porovnání s legislativou Spojených států ve stejném období.
Doslovné znění článku 3.(1) Dohody OECD (OECD Convention) z roku 1999 a rozbor jednotlivých bodů. Definice pojmu soukromá a právnická osoba v úplatkářství. Skutková podstata úplatku a její rozsah. Které obory je možno zařadit pod pojem business. Rozdíl mezi úplatkem poskytovaným přímo nebo prostřednictvím jiné osoby. Úplatky nabízené a vnucené. Úmysl (mens rea) a schvalování této činnosti. Definice pojmu úplatek, poměrně široký rozsah tohoto pojmu. Opět porovnání s legislativou platnou v USA.
Zákon se vztahuje i na cizince, kteří přišli do Kanady za účelem uplatit zahraničního veřejného činitele, který je právě přítomen nebo působí v Kanadě. Platí i pro kanadské občany, kteří poskytují úplatky osobám v zahraničí.
Spolupráce zemí OECD v takových případech. Dohoda OECD je sama o sobě právním důvodem k vydání osoby delikventa jiné zemi, a to i v případě, že smlouva o extradici v jedné ze zemí neplatí. Osoba musí být buď vydána, nebo souzena v zemi, kde se dopustila úplatkářství.
Americké zákony stále umožňují policistům zadržet podezřelou osobu jen na základě popisu, který označuje delikventa slovem „černoch“ nebo „orientálec“ apod. Oběť často udává jen přibližný věk nebo pohlaví delikventa. V případě, že oběť udá podrobnější popis pachatele, stává se často, že policista bere v úvahu jen udání rasy a etnického původu, zatímco ostatní složky popisu ignoruje. Tento postup je v článku kritizován, protože pouhé udání rasy není dostačujícím důvodem k zadržení soukromé osoby.
Ale je zde i opačný extrém, totiž omezování policistů při práci a ohrožení svobody občanů. Proto je obtížné stanovit směrnice platné při zadržení podezřelých osob.
V článku je popsáno několik konkrétních případů udání a následného postupu policie.
(Jan Váša, Policejní akademie ČR, Praha)