Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 1/2000 |
V listopadu 1998 zveřejnila Pracovní skupina pro otázky konfiskace (dále jen Pracovní skupina - orgán britského ministerstva vnitra, vznik v roce 1990) svou třetí zprávu, podrobný rozbor platných konfiskačních schémat a opatření proti praní špinavých peněz ve Velké Británii. Zpráva přináší celou řadu návrhů na změny dosavadní právní úpravy. Vzhledem k tomu, že předchozí zprávy této skupiny měly výrazný dopad na legislativní proces, lze očekávat, že i v pořadí třetí zpráva bude mít vliv na zákonodárné úsilí současné labouristické vlády.
Michelle Gallantová ve své analýze shrnuje základní zjištění a závěry Pracovní skupiny. Zabývá se jak návrhy na změny v oblasti trestního, tak i občanského práva. Především reforma civilního práva by měla přinést výrazné zefektivnění boje proti organizované kriminalitě a zabránit různým formám legalizace výnosů z této trestné činnosti.
Poslední desetiletí s sebou přináší kromě jiného i výrazný nárůst sofistikované majetkové trestné činnosti a s tím související potřebu „očistit“ nelegální peníze. Praní špinavých peněz se stalo natolik závažným problémem, že přimělo řadu vlád k přijetí specifických opatření k zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti.
Prvním typem kriminality, který s sebou přinesl výrazné problémy s praním špinavých peněz, byl obchod s drogami. V současné době se spektrum kriminálních aktivit rozšířilo - nejčastější je závažná hospodářská trestná činnost, obchod s pornografickými materiály, ilegální obchod se zbraněmi.
Pracovní skupina konstatuje ve své zprávě několik problémů spojených s realizací konfiskačních příkazů. Podle statistik jsou konfiskace úspěšné jen zhruba ve 40 procentech případů. Pracovní skupina proto navrhuje celkem 18 změn v procesu prosazování konfiskačních příkazů. Kromě všeobecného „vybroušení“ konfiskačního mechanismu jde například o zkrácení lhůt, zvýšení sankcí za neplnění příkazu a jasné vymezení subjektů odpovědných za realizaci příkazu. Určitý význam přikládá Pracovní skupina i vytvoření centralizovaného konfiskačního úřadu.
Podle názoru Pracovní skupiny by se dále měla zvážit skutečnost, že některá opatření proti praní špinavých peněz jsou aplikovatelná pouze na výnosy z obchodu s drogami. Již to samo je nesystémové, a mimo to dává pachatelům drogové trestné činnosti širší možnosti obhajoby (mohou například tvrdit, že se při nakládání s nelegálními penězi domnívali, že pocházejí z jiného typu trestné činnosti, například z ilegálního obchodu se zbraněmi).
Všechna doporučení na změny v oblasti občanského práva se týkají občanskoprávního institutu zabavení věci (civil forfeiture). Je to opatření IN REM, vztahuje se k věcem, ne k osobám. První návrh na změnu je zaměřen na zabavení finančních prostředků směřujících přes hranice. V současné době existují podobná opatření jen pro výnosy z drogových deliktů. Pracovní skupina navrhuje rozšíření na všechny druhy výnosů z trestné činnosti. Druhý návrh se vztahuje na zabavení majetku uvnitř státu.
I když není spojení občanskoprávních nástrojů s bojem proti výnosům z trestné činnosti příliš obvyklé, tato možnost ve Velké Británii dle stávající právní úpravy existuje. Každý, jehož finanční zájmy jsou spácháním trestného činu poškozeny, má možnost obrátit se na civilní soud a žádat náhradu škody. Právo řešení občanskoprávní cestou není závislé na předchozím rozhodnutí trestního soudu o tom, že skutečně šlo o trestný čin. Ať již je trestní stíhání zahájeno, či nikoli, a ať skončí rozhodnutím o vině obžalovaného, či ne, může být podána občanskoprávní žaloba.
Pro oběti finanční kriminality představuje občanskoprávní řešení výhodu, protože v občanskoprávním procesu nese poškozený nižší důkazní břemeno. Civilní soud hodnotí celkovou váhu důkazů předkládaných žalující a žalovanou stranou a rozhoduje pak, která strana je přesvědčivější. Trestní soud naproti tomu musí dokázat vinu obžalovaného „bez důvodných pochybností“ (beyond reasonable doubt), což je, alespoň teoreticky, složitější.
Pracovní skupina ukazuje dva možné přístupy k interpretaci občanskoprávního řešení praní špinavých peněz. Jedním z nich je myšlenka na zaplnění mezer v současném občanském právu: zatímco výnosy ze závažné hospodářské trestné činnosti mohou být zabaveny občanskoprávní cestou, výnosy z obchodu se zbraněmi, pornografií nebo drogami být zabaveny nemohou. Důvodem je fakt, že v těchto případech nikdo neutrpěl konkrétní finanční újmu, a nemá tudíž právo podat u občanskoprávního soudu žalobu o náhradu škody.
Stojí za povšimnutí, že ne všechna regulační opatření v oblasti finančního sektoru se zabývají právem na náhradu škody v důsledku utrpěné konkrétní finančně vyčíslitelné škody. Část 6 (4) (a) zákona Financial Services Act například obsahuje ustanovení, které se zabývá ziskem docíleným porušením pravidel, a nikoli škodou, která byla někomu způsobena.
Při hledání odůvodnění pro občanskoprávní nástroje boje proti výnosům z trestné činnosti je nutno brát v úvahu také širší sociální a ekonomické škody, které tyto aktivity přinášejí společnosti. Tyto „morální“ škody je sice teoreticky možné u soudů rovněž uplatňovat, ale prakticky je to buď velmi obtížné, nebo, a to spíše, vyloučené.
Doporučení Pracovní skupiny spočívá tedy v rozšíření institutu zabavení věci z celního řízení na další správní agendy. Jedním z dalších důvodů, který toto rozšíření podporuje, je snížení přísnosti celního režimu v souvislosti s unifikačními tendencemi v Evropě.
Spojené státy rozšířily rozsah institutu občanskoprávního zabavení věci v roce 1970, vedeny snahou zamezit tomu, aby se trestná činnost mohla stát výnosnou „živností“. I když zdravá skepse velí k uvážlivosti v přejímání protikriminálních politik jiných zemí, zvlášť když zmiňovaná politika je v zemi původu podrobena silné kritice, analýzou dvou desetiletí praktického využívání nového nástroje je možno dojít k celé řadě praktických poznatků využitelných při tvorbě obdobných zákonů i v jiných zemích.
V USA tvoří konfiskační schéma dva předpisy. Jeden z nich je použitelný na všechny typy trestné činnosti, druhý se vztahuje pouze na obchod s drogami. V obecné rovině je schéma aplikovatelné na dva typy majetku: majetek použitý ke spáchání nebo k umožnění spáchání trestného činu a majetek, který byl trestným činem vytvořen nebo od něj odvozen. Jde o opatření IN REM, proti věci, samotné zabavení věci je pak možné na základě důvodného podezření (reasonable grounds). Nepodá-li nikdo proti zabavení protest, věc je automaticky odebrána. Podá-li „poškozený“ stížnost, nese u soudu důkazní břemeno, musí prokázat, že daná věc není spojena s trestnou činností.
Nejvyšší soud USA řešil v této oblasti dvě významné kauzy. V jednom z rozhodnutí shledal protiústavním zabavení domu a obchodu drobného dealera drog, ve druhém verdiktu se zabýval tím, zda není udělením trestu a zároveň zabavením věci porušen zákaz dvojího trestu za tentýž trestný čin (double jeopardy). Zde došel k závěru, že nejde o porušení ústavního práva.
Rozborem těchto případů se Pracovní skupina snaží vyřešit, jaké kritérium by mělo být pro rozhodnutí o zabavení věci rozhodující, zda by to měla být závažnost trestného činu, hodnota odebíraného majetku či časové souvislosti mezi spácháním činu a nabytím zabavovaného majetku.
Institut zabavení věci ve smyslu používaném Pracovní skupinou působí IN REM. Pracovní skupina upozorňuje na dvoufázovost procesu zabavení věci. Nejprve je vydán příkaz IN PERSONAM, který omezuje právo určité osoby nakládat s věcí. Druhá fáze pak spočívá v tom, že je vydán IN REM příkaz k zabavení věci, který definitivně ukončuje stávající majetková práva.
Kontroverze v USA, ale i ve Velké Británii způsobuje právě charakter IN REM opatření. IN REM příkaz má potenciál ovlivňovat široké spektrum práv třetích stran (nájemník, věřitel apod.). Pracovní skupina si uvědomuje, že je třeba chránit práva třetích stran (nabytá v dobré víře).
Problematika dokazování a důkazního břemene souvisí rovněž s charakterem IN REM opatření. Podle materiálu Pracovní skupiny jsou možná dvě extrémní řešení zabavení věci. Jedním z nich je to, že kriminální původ věci je třeba dokázat bez důvodných pochybností. Důkazní břemeno v tomto případě nese stát. Druhým extrémem je, že břemeno nese ten, kdo byl zabavením věci poškozen. On pak musí prokázat, že věc nebyla nabyta trestnou činností nebo že ji neumožnila. Třetí varianta - ke které se Pracovní skupina přiklání - leží někde uprostřed. Stát nese počáteční důkazní břemeno pro určení, že majetek je možno zabrat. Ten, kdo se cítí rozhodnutím poškozen, má možnost soudně svá práva vymáhat.