Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 3/2000 |
Dne 16. května 2000 zamítla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve druhém čtení návrh velké novely trestního řádu, trestního zákona a některých dalších zákonů, předložený vládou v září 1999. 1) Odborná i politická diskuse probíhající během legislativního procesu byla velmi kontroverzní. Příznivci rozsáhlé novely, mezi nimiž jmenujme např. ministra spravedlnosti Motejla, 2) Štěpána, 3) 4) Kuběnku, 5) Šámala a Baxu, 6) poukazovali zejména na závažné systémové vady dosavadního modelu trestního řízení, v jehož struktuře zaujímá přípravné řízení přílišnou váhu na úkor řízení před soudem, na jeho zdlouhavost a nehospodárnost a na přílišné zatěžování občanů, volaných opakovaně k výslechům před zahájením trestního stíhání a po něm. Odpůrci novely, mezi něž patří např. Kučera a Rizman, 7) Vychodil, 8) Slepička 9) a Chmelík, 10) 11) 12) uváděli celou řadu námitek zejména proti záměru omezit dokazování v přípravném řízení a proti zamýšlenému zrušení procesní funkce policejního vyšetřovatele.
Téma reformy přípravného řízení je v české trestněprocesní nauce živé již od konce 19. století. Do vášnivých debat o jeho podobu se zapojili takoví významní autoři, jako jsou Zucker, Storch, Prušák, Kallab a Kronberger, 13) z novějších potom Solnař, 14) Štěpán, 15) Růžek, Císařová 16) a další. Také v zahraničí patří neutuchající snaha o reformování přípravného řízení k pravidelnému repertoáru legislativních prací - např. v Itálii, Německu, Rakousku, Polsku a v mnoha dalších zemích.
V dalším textu se chci zabývat některými problémy, které si zasluhují stálé pozornosti. Protože k tématu jsem se v minulosti již několikrát zevrubně vyjádřil, 17) omezím se zde pouze na několik poznámek, jimiž chci reagovat též na některá diskusní vystoupení předcházející zamítnutí návrhu novely.
Lze se jistě shodnout na požadavku, aby diskuse o tak zásadní právní normě, jakou je trestní řád, ovlivňující svými důsledky každého občana, byla vedena zcela věcně a objektivně, aby spočívala na ověřených faktech a byla zbavena nepodložených subjektivních dohadů. V měsících předcházejících zamítnutí novely jsem nabyl dojmu, že tento elementární požadavek nebyl často respektován. Předkladatelům novely byly často podsouvány neexistující záměry, používané protiargumenty nebyly vždy korektní. Je těžké posoudit, zda se tak dělo proto, že oponenti se neseznámili dostatečně s návrhem novely, nebo jej správně nepochopili. Uvedu zde některá mylná tvrzení, která se v diskusi objevovala:
Údajný záměr „přeměnit historicky osvědčený a účinný model trestního řízení modelem anglosaským“ připisuje návrhu novely např. Chmelík. 18) Ve skutečnosti předložená novela pevně setrvává na tradicích kontinentálního procesu a jen velmi malými náznaky, které se navíc netýkají přípravného řízení, zavádí poměrně nepatrné prvky kontradiktornosti do hlavního líčení, když nad rámec dosavadního ust. § 215 odst. 2 tr. ř., umožňujícího stranám provádět u hlavního líčení výslech svědka, se nově navrhovala možnost uložit státnímu zástupci povinnost provést důkaz (srov. návrh novelizovaného ust. § 211 odst. 1 a § 180 odst. 3 tr. ř.).
Není žádné tajemství, že někteří autoři, např. Šámal 19) nebo Štěpán, 20) se vyslovují de lege ferenda pro mnohem radikálnější příklon k zásadám adverzárního modelu trestního řízení, v navrhované novele však rozhodně nejde o žádný významný posun v tomto směru. Je notoricky známo, že již od konce 18. století se reformní snahy na evropském kontinentu ubíraly tím směrem, že do čistě kontinentálního inkvizičního typu trestního řízení přebíraly prvky anglosaského procesu, takže tzv. reformovaný kontinentální proces bývá označován jako „smíšený“ typ. I když se zdá být nadsazené tvrzení švýcarského procesualisty H. F. Pfenningera, že „v minulých dvou stoletích evropský trestní proces vděčil za každý pokrok angloamerickým procesním principům“, 21) přece jen nelze upřít, že mnoho procesních reforem v evropských zemích, např. ve skandinávských zemích, v Nizozemsku či v Itálii, se nechalo inspirovat prvky adverzárního procesu. V tomto trendu tedy nelze spatřovat nic neobvyklého ani katastrofálního.
Je zcela mylné se domnívat, že za projev příklonu k anglosaskému modelu lze považovat snahu oslabit význam dokazování v přípravném řízení. Naopak, téměř ve všech západoevropských kontinentálních zemích je rozsah dokazování v přípravném řízení mnohem menší, než je dosud obvyklé u nás a než zamýšlela připustit novela trestního řádu. Pro srovnání lze uvést, že v sousedním Německu, s tradičním modelem kontinentálního procesu se silnými inkvizičními prvky, sice může policie v přípravném řízení pozvat svědka, ten však nemá povinnost se k policejnímu výslechu dostavit a nemůže být ani předveden, ani mu nemůže být uložena pořádková pokuta. Pokud se svědek k policii dobrovolně dostaví, není vyslýchán pod přísahou a protokol o jeho výpovědi nemůže být přečten u hlavního líčení. Německý státní zástupce sice může v přípravném řízení svědka předvolat, a ten je povinen se pod sankcí předvedení a pořádkové pokuty k výslechu dostavit, ani potom však svědek nemůže být vyslýchán pod přísahou a protokol o takovém výslechu není bez dalšího přenositelný do hlavního líčení. Podobná omezení možností dokazování v přípravném řízení patří k běžnému standardu procesních úprav téměř ve všech evropských kontinentálních zemích. Nikoho ze seriózních odborníků v zahraničí přitom ani nenapadne tvrdit, že snaha omezit dokazování v přípravném řízení znamená převzetí anglosaského modelu trestního procesu, protože jeho podstata spočívá v něčem jiném (totiž v kontradiktorním charakteru řízení, v posílení aktivity procesních stran a v odstranění zásady vyhledávací v činnosti soudu).
Někteří odpůrci novely, např. poslankyně Rujbrová, předkládali s vážnou tváří k věření argument, že návrh novely „předpokládá vypuštění stadia vyšetřování“. 22) Nic takového však návrh novely neobsahoval, naopak hlava desátá, včetně oddílu druhého nazvaného „Vyšetřování“, zůstávala v trestním řádu nadále zachována. Existence přípravného řízení je pro evropský kontinentální proces příznačná (na rozdíl od anglosaského modelu) a novela na tom nechtěla nic měnit. Záměrem novely bylo pouze zeslabení váhy přípravného řízení v celkové struktuře procesu.
Není také pravdivé tvrzení Slepičkovo, že novela má zavést „výhradní dokazování před soudem“. 23) Přes snahu omezit rozsah dokazování v přípravném řízení, která je podle mého mínění chvályhodná, zůstávaly i nadále četné možnosti provádět dokazování i v předsoudním stadiu. Již před zahájením trestního stíhání je podle návrhu novely možno zajišťovat stopy a provádět neodkladné a neopakovatelné úkony (§ 158 odst. 3, 8 návrhu) a použít operativně pátrací prostředky (§ 158b - 158f návrhu). Tytéž úkony by mohl provádět policejní orgán i po zahájení trestního stíhání. Zůstala zachována poměrně široká možnost vyslýchat ve vyšetřování svědky: Kromě případů, kdy tyto výslechy mají povahu neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, bylo pamatováno též na možnost vyslechnout svědecky osoby mladší patnácti let, osoby, o jejichž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na jejich psychický stav pochybnosti, svědky, na něž by mohl být pro jejich výpověď vyvíjen nátlak a konečně i svědky, u nichž hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. I bez těchto podmínek mělo být možno již před zahájením trestního stíhání vyžádat odborná vyjádření a znalecké posudky (§ 158 odst. 3 písm.b/ návrhu) a vyslechnout znalce (§ 164 odst. 1 návrhu). Dá se říci, že v některých směrech dokonce návrh novely provádění důkazů v předsoudním stadiu rozšířil, zejména zmíněnou možností přibrat znalce a vyslechnout ho, a dále tím, že přiznal důkazní status záznamům získaným při použití operativně pátracích prostředků (§ 158b odst. 3 návrhu). Je pravda, že možnost provádět výslechy jiných svědků, nesplňujících uvedené předpoklady, měla být v přípravném řízení omezena. Tak tomu ovšem je téměř ve všech zemích s kontinentálním trestním procesem a nikde to nevede k tomu, že by byla paralyzována funkčnost trestního řízení.
Vůbec pak není pravdivý argument odpůrců novely o tom, že soud by nedostal z přípravného řízení žádné důkazně relevantní informace. Tak předseda trestního senátu Okresního soudu pro Prahu 3 Petr Novák 24) tvrdil, že „téměř vše, co nyní shromáždil vyšetřovatel v přípravném řízení, bude na soudci..., protože žádný výslech existovat nebude a dopředu nemůžeme tušit, zda jejich výpověď je, či není podstatná“, což dokumentuje na kauze, v níž v přípravném řízení bylo vyslechnuto 86 svědků, které by údajně bylo třeba po novele všechny vyslechnout v hlavním líčení. V uváděném případu by pravděpodobně byl splněn předpoklad „delšího trvání vyšetřování“, takže výslech svědků by bylo možno provést již v přípravném řízení (§ 164 odst. 1 návrhu); ostatně k posouzení toho, zda výpověď bude pro věc podstatná a zda svědek má být předvolán k hlavnímu líčení, by měl plně dostačovat úřední záznam o obsahu vysvětlení podaného před zahájením trestního stíhání nebo ve vyšetřování.
Nepřesným a emotivně formulovaným tvrzením, že přijetí novely by způsobilo „zrušení asi 2500 vyšetřovatelů“ 25) nebo přímo jejich „likvidaci“, 26) byl ve veřejnosti vytvářen mylný dojem, že zanikne pracovní uplatnění pro dosavadní vyšetřovatele a že jejich práci související s dokazováním budou muset převzít v plném rozsahu státní zástupci a soudci. Odtud byl již jen krůček k tvrzení, že legislativní záměr způsobí hromadný odchod vyšetřovatelů od Policie ČR a že vyšetřovatelé „už si shánějí místa v civilu, třeba v bezpečnostních agenturách“. 27)
Ve skutečnosti všem zainteresovaným odborníkům muselo být z textu novely zřejmo, že legislativní záměr byl zcela jiný: Novela měla pouze zrušit procesní institut vyšetřovatele jako samostatného orgánu činného v trestním řízení, kterým nadále měl být policejní orgán. Od počátku bylo jasné, že pro policisty, kteří doposud působí jako vyšetřovatelé, bude dostatek příležitostí uplatnit se v rámci Policie ČR a že i jejich nová pracovní náplň bude velmi podobná té dosavadní, pouze by v ní měly ubýt formálně procesní úkony a naopak přibýt úkony kriminalistické a policejní. Odborné a kvalifikační požadavky kladené na vyšetřovatelskou profesi v novém pojetí by měly být stejně náročné, ne-li náročnější než doposud. 28) Při vhodně navazujících organizačních, systemizačních a tarifikačních opatřeních v rámci resortu Ministerstva vnitra by nové postavení dosavadních vyšetřovatelů nemělo znamenat ani pokles jejich společenské prestiže, ani snížení platového zařazení.
Je možné, že při přípravě návrhu novely měla být větší pozornost věnována důkladnější vysvětlovací kampani jak mezi vyšetřovateli, tak ve veřejnosti, aby se předešlo nedorozumění a dezinterpretaci zákonodárného záměru. Domnívám se, že mnohým těmto obavám by se předešlo tím, kdyby předkladatel návrhu novely ponechal profesní označení vyšetřovatel jak v textu trestního řádu, tak v textu § 16 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR ve znění pozdějších předpisů.
Novela tedy měla změnit právní status vyšetřovatelů, nikoliv zlikvidovat potřebu jejich činnosti nebo dokonce způsobit jejich propuštění z řad Policie ČR.
Co mělo být skutečně zrušeno, byla soustava samostatných úřadů vyšetřování, vytvořená podle dosavadního ust. § 5 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů - jejich působnost měla převzít nově vytvářená služba kriminální policie a vyšetřování. Domnívám se, že právě toto chystané opatření bylo hlavním důvodem tak silného odporu proti návrhu novely. Se záměrem zrušit úřady vyšetřování plně souhlasím. Argumentaci pro toto stanovisko uvádím v dříve publikované stati. 29)
Odpůrci novely nezřídka uváděli takové předpokládané důsledky jejího přijetí, jejichž naplnění se téměř blíží národní katastrofě. Z nejpozoruhodnějších věšteb lze příkladmo uvést:
Tyto barvité předpovědi nepostrádají notnou dávku fantazie, chybí jim však to, co by v odborné diskusi chybět nemělo, totiž argumenty a fakta. Skutečností zůstává, že novela měla zavést do českého trestního řízení naprosto standardní procesní instituty, které v cizině docela dobře fungují a nezpůsobují tam žádný kolaps justičního systému. Tím nechci říci, že zahraniční vzory pro nás mají být posvátné. Naopak je pravda, že se stavem trestní justice a speciálně se stavem přípravného řízení panuje téměř všude všeobecná nespokojenost a téměř všude jsou předkládány reformní návrhy. Ty však jsou ve všech vyspělých demokratických zemích již dávno zacíleny směrem, kterým se pokusila vykročit naše novela, nikoliv ke konzervování inkvizičních rysů přípravného řízení.
Předchozím komentářem nehodlám šmahem odsuzovat kritické připomínky k návrhu novely, tím méně pak jejich autory. Z většiny kritických hlasů je patrné, že jsou vedeny upřímnými starostmi o osud české trestněprocesní reformy a usilovnou snahou nalézt optimální řešení. Mnoho kritických námětů, které zde nezmiňuji, je zcela oprávněných a i já některé z nich sdílím. Návrh novely si podle mého názoru zasluhoval další úpravy a vylepšení, nikoliv však paušální odsouzení a odmítnutí.
Začátkem 90. let, kdy začínaly první nesmělé práce na přípravě reformy českého trestního procesu, se téměř jednohlasně vyskytoval názor, že dosavadní stav přípravného řízení je nevyhovující a že je třeba zcela nové úpravy. Na tomto názoru se mnoho nezměnilo ani po několika dílčích novelizacích trestního řádu, které podle všeobecně sdíleného mínění nepřivodily zásadní obrat k lepšímu.
Poté, co byl předložen návrh této poslední novely, který znamená skutečně zásadní změnu v koncepci přípravného řízení, se začaly překvapivě vyskytovat hlasy, že dosavadní systém je vyhovující a není třeba na něm nic podstatného měnit. Chmelík se sugestivně ptá „Proč bourat relativně velmi dobře fungující systém a nahrazovat jej riskantním systémem, který povede ke krachu českého soudnictví?“, když již v předchozí větě navrhuje, „aby stávající systém trestního řízení byl zachován“. 34) Zdá se, že tento názor je menšinový a že většina teoretiků i praktiků si stále uvědomuje potřebu podstatných změn. Jakmile však „dojde na lámání chleba“ a jsou předloženy konkrétní změny znamenající posun v kompetencích a v náplni práce jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, ztrácejí mnozí odvahu a chuť nezbytné změny podpořit.
Nelze se ani divit tomu, že po dvousetleté existenci převážně inkvizičního modelu trestního řízení vznikla představa, že přípravné řízení představuje „motor trestního řízení“, 35) bez jehož fungování v současné podobě se celý systém procesu zřítí.
Tuto představu je však načase opustit. Přípravné řízení se nazývá přípravné proto, že má pouze připravit soudní řízení, v němž jedině se mohou uplatnit všechny pokrokové principy moderního trestního procesu a princip soudcovské nezávislosti. Ústavní princip zakotvující, že „jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“ (čl. 90 Ústavy), je třeba interpretovat tak, že soud musí mít zachovánu reálnou možnost kontrolovat také správnost skutkových zjištění, o něž opírá své rozhodnutí. Tomuto požadavku nejlépe vyhovuje provádění důkazů před soudem, za dodržení zásad bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti, s možností široké účasti procesních stran na dokazování. Jakkoli je role přípravného řízení nesmírně důležitá pro vyhledání pramenů důkazů a pro zajištění důkazů pomíjivých (tuto úlohu plní neodkladné a neopakovatelné úkony), přesto je třeba trvat na stanovisku, že provádění důkazů v přípravném řízení má být záležitostí výjimečnou, nikoliv pravidelnou. Těžiště dokazování musí být v řízení před soudem. Jestliže zákonodárství tyto principy nerespektuje, stává se soud de facto závislý na výsledcích dokazování před jinými orgány, jeho nezávislost se stává fiktivní a celková pozice soudnictví upadá.
V minulosti byly činěny mnohé pokusy uplatnit přednosti soudního řízení již v přípravném řízení, a tím zvýšit věrohodnost dokazování v něm prováděného. Nejznámějším takovým modelem je institut vyšetřujícího soudce, který měl spojit přednosti nezávislého soudce s operativností přípravného řízení. Jak známo, tato ideální představa historického zákonodárce se nenaplnila, takže po dvou stech letech existence tohoto institutu dochází rakouský profesor Fuchs ke skeptickému konstatování, že „model vyšetřujícího soudce nikdy a nikde skutečně nefungoval“. 36) Repík uvádí, že ve Francii, která byla kolébkou tohoto institutu, vyšetřující soudce koncem minulého století vyšetřoval asi 40 % věcí, v 60. letech 20 % a začátkem 90. let už jen 8 % věcí; 37) uzavírá, že institut vyšetřujícího soudce je ve světě na ústupu. 38) Německo zrušilo vyšetřujícího soudce novelou trestního řádu z roku 1974 (BGBl I, 1974, S. 3393), Itálie v roce 1988 (Gazz. Uff., 24. 10. 1988. n. 250), Rakousko se ke stejnému kroku chystá již několik let. 39)
V některých bývalých socialistických zemích, včetně bývalého Československa, byl vytvořen svérázný model policejního vyšetřovatele. I když v době svého vzniku představoval nepochybný pokrok jako zábrana proti křiklavým nezákonnostem předchozí stalinské éry, postupem doby se i tento model přežil. Představa, že policejní vyšetřovatel jako příslušník ozbrojeného sboru a jako součást hierarchické policejní organizace by mohl být zcela nezávislý, je od samého počátku iluzorní, a to přes všechny proklamace obsažené v trestním řádu a v prohlášeních policejních představitelů. Naopak výhoda, kterou pro přípravné řízení představuje operativnost a pružnost policejní organizace, je v české právní úpravě negována organizační samostatností úřadů vyšetřování, která brání plynulému toku informací mezi policejními službami, vyvolává kompetenční spory a nezdravou řevnivost. Tato právní úprava způsobuje četné duplicity a redundance - tytéž informace jsou zdvojeně opatřovány příslušníky kriminální služby nebo jiných policejních služeb a poté vyšetřovateli. Ve svých důsledcích to vede k prodlužování a prodražování přípravného řízení, ke zbytečnému obtěžování občanů, kteří jsou opakovaně předvoláváni k policejním výslechům. Všechny tyto nevýhody vedly k tomu, že institut policejního vyšetřovatele byl po roce 1989 ve většině bývalých socialistických zemí opuštěn. V dnešní době, pokud je mi známo, existuje již pouze v České republice, ve Slovenské republice a v některých nástupnických státech bývalého Sovětského svazu.
V řadě zemí se pokusili judicializovat přípravné řízení, a tím vytvořit lepší záruky pro dodržování zákonnosti při dokazování tak, že byla podstatně rozšířena možnost účasti obhájce na úkonech přípravného řízení, a tím, že přípravné řízení bylo sešněrováno přísnými procesními formalitami (doručování písemností, opravné prostředky, nahlížení do spisu apod.); velmi daleko v tomto směru pokročil český zákonodárce, který umožnil nebývale širokou účast obhájce na vyšetřování v rozsahu, který překračuje obvyklý evropský standard.
Tento zdánlivě pozitivní trend však paradoxně vyvolává některé negativní důsledky: vytváří představu, že na výsledky přípravného řízení je možno se zcela spolehnout a nekriticky je převzít jako podklad pro rozhodnutí soudu. Vedle toho způsobuje, že přípravné řízení se přenáší z terénu do kanceláří, že se protahuje a prodražuje.
Lze s jistotou tvrdit, že zamítnutím novely neskončí diskuse nad budoucí podobou přípravného řízení, která v české trestněprocesní nauce probíhá již celé století. S dnešním stavem je jen málokdo spokojen. Na své řešení čekají všechny stěžejní problémy, tj.
Doufejme, že český zákonodárce, za účasti odborné veřejnosti, nalezne takové řešení těchto složitých problémů, které prospěje jak zvýšení efektivnosti boje s kriminalitou, tak ochraně občanských práv a které bude v souladu s pokrokovými tendencemi moderní trestněprávní reformy. K těmto pracím bychom měli přistoupit sine ira et studio - bez hněvu a zaujatosti.
Autor ve svém příspěvku zmiňuje neúspěšný pokus o podstatnou reformu přípravného řízení v České republice. Vládní návrh rozsáhlé novely trestního řádu, který o reformu usiloval, byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR v květnu 2000 zamítnut. Záměrem novely bylo zvýšit význam soudního stadia procesu na úkor přípravného řízení, přesunout těžiště dokazování do hlavního líčení, urychlit a odformalizovat přípravné řízení. Součástí reformy mělo být rovněž odstranění procesního institutu policejního vyšetřovatele a jeho nahrazení policejním orgánem, jakož i zrušení autonomního postavení úřadů vyšetřování, které měly být začleněny do rámce služby kriminální policie a vyšetřování.
Článek se zabývá některými námitkami odpůrců reformy a konstatuje, že v některých případech nebyla probíhající diskuse vedena dostatečně seriózně. V závěru vyslovuje přesvědčení, že dosavadní model českého přípravného řízení trpí mnoha vadami, a proto je nezbytné pokračovat v pracích na nové legislativě.
In his article, the author deals with failed attempt of a substantial amendment of preparatory proceedings in the Czech Republic. The House of Representatives of the Czech Parliament ruled out in May 2000 the Government proposal of a large amendment of Code of Penal Procedure. The proposal was aimed at stressing the importance of the court stage of a trial at the expense of preparatory proceedings and shifting the proving stage into the court trial, and making preparatory proceedings faster and less formal. Elimination of the institute of a police investigator and its substitution by a police body should have been a part of the amendment, as well as the elimination of autonomous investigation departments which should have been incorporated in Criminal Police and Investigation Services.
The article deals with some objections of adversaries of the reform and observes that the discussion concerning some points was not sufficiently serious. At the end the following conviction is expressed: the present model of preparatory proceedings is faulty and that is why the new legislation process should continue.
Der Autor behandelt in seinem Beitrag den erfolglosen Versuch der wesentlichen Reforme des strafprozessualen Vorverfahrens in der Tschechischen Republik. Der Regierungsventwurg einer umfangreichen Novelle der Strafprozessordnung, den die Reforme erstrebte, wurde von den Parlamentsabgeordneten im Mai 2000 abgelehnt. Das Ziel der Novelle war, die Bedeutung des Gerichtsstadiums des Verfahrens zum Nachteil des Vorverfahrens zu erhöhen, den Schwerpunkt der Beweisaufnahme in die Hauptverhandlung zu verschieben, das Vorverfahren zu beschleunigen und die Formalitäten zu beseitigen. Der Bestandteil der Reforme sollte auch das Auflösen des Verfahrensinstitutes des polizeilichen Ermittlers sein und seine Ersetzung durch das Polizeiorgan, sowie auch die Annulierung der autonomen Stellung der Ermittlungsbehörden, die in den Rahmen des Dienstes der Kriminalpolizei und der Ermittlung eingegliedert werden sollten.
Der Artikel behandelt einige Einwände der Widersacher der Reforme und konstatiert, dass in einigen Fällen die Handlungsdiskussion nicht genug seriös durchgeführt wurde. Zum Schluss äußert der Autor die Überzeugung, dass das gegenwärtige Modell des tschechischen Vorverfahrens an viele Mängeln leidet, und deshalb sei es notwendig die Arbeiten an der neuen Legislative fortzusetzen.
1) Úplný text vládního návrhu novely včetně důvodové zprávy je zveřejněn v časopisu Trestní právo, 1999, 7 - 8, s. 2 - 48. Text předlohy doznal v průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně několika změn.
2) Motejl, O.: Úvodní vystoupení při prvním čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 20. ledna 2000. Viz Trestní právo, 2000, 3, s. 2.
3) Štěpán, J.: Minulost a budoucnost evropského trestního řízení (k úvahám o rekodifikaci trestního řádu). In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348 - 1998. Jubilejní sborník. Praha, Právnická fakulta UK, 1998, s. 126 - 142.
4) Štěpán, J.: Pryč s těžkopádností trestního procesu. Mladá fronta Dnes, 18. ledna 2000, s. 9.
5) Kuběnka, J.: Novela trestního řádu z hlediska působnosti Policie ČR v přípravném řízení trestním. Kriminalistika, 1999, 4, s. 259 - 272.
6) Šámal, P. - Baxa, J.: K návrhu novely trestního řádu, trestního zákona a souvisejících předpisů. Právní rozhledy, 2000, 3, s. 99 - 110.
7) Kučera, P. - Rizman, S.: Zamyšlení nad některými úskalími novelizace trestního řádu. Trestní právo, 2000, 5, s. 2 - 7.
8) Vychodil, M.: Několik poznámek k přípravnému řízení. Trestní právo, 1999, 9, s. 6 - 9.
9) Slepička, Z.: Připomínky k návrhu novely trestního řádu. Trestní právo, 1999, 12, s. 2 - 5.
10) Chmelík, J.: Co přinese novela trestního řízení. Trestní právo, 2000, 1, s. 2 - 4.
11) Chmelík, J.: Zhodnocení a dopady novelizace trestního řádu na průběh a výsledky trestního řízení. Trestní právo, 2000, 3, s. 11 - 14.
12) Chmelík, J.: Dopady novelizace trestního řádu na průběh a výsledky trestního řízení. Kriminalistika, 2000, 2, s. 134 - 139.
13) Přehled bibliografických údajů o starších pracích viz: Kronberger, F.: K reformě trestního řízení přípravného. Knihovna věd státních a právních, Praha, 1928, 3.
14) Solnař, V.: Jaké záruky mají být poskytnuty obviněným během přípravného řízení? Věstník Československé společnosti pro právo trestní, XIII, 1937, 2, s. 21 - 27.
15) Štěpán, J.: Účel a rozsah přípravného řízení a jeho poměr k hlavnímu líčení. Právník, 1967, 8, s. 716 - 725.
16) Růžek, A. - Císařová, D.: Vztah přípravného řízení k hlavnímu líčení, Socialistická zákonnost, 1968, 7, s. 426 - 433.
17) Viz např. Musil, J.: Reforma přípravného řízení. AUC - Iuridica 1993, 1, s. 3 - 38; Musil, J.: Zvýšit efektivnost přípravného řízení. Kriminalistika, 1993, 2, s. 109 - 123.
18) Chmelík, J., op. cit. sub 11), s. 11.
19) Šámal, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha, Codex Bohemia, 1999.
20) Štěpán, J., op. cit. sub 3).
21) Citováno dle Štěpána, op. cit. sub 3), s. 131.
22) Vystoupení poslankyně Zuzky Rujbrové, parlamentní zpravodajky k vládnímu návrhu zákona, při prvním čtení v Poslanecké sněmovně dne 20. ledna 2000. Viz Trestní právo, 2000, 3, s. 3.
23) Slepička, Z., op. cit. sub 9), s. 4.
24) Novák, P.: Na soudce nestřílejte. Právo, 28. ledna 2000, s. 6.
25) Chmelík, J., op. cit. sub 10), s. 3.
26) Slepička, Z., op. cit. sub 9), s. 2.
27) Chmelík, J., rozhovor v článku: Kalinová, J.: Spojení vyšetřování s kriminální službou vyvolává vlnu odchodů. Právo, 1. října 1999, s. 6.
28) K tomu viz Musil, J.: Funkce přípravného řízení, profesní profil a kvalifikační příprava policejního vyšetřovatele. Kriminalistika, 1994, 1, s. 60 - 74.
29) Musil, J., op. cit. na prvním místě sub 17), s. 32 a násl.
30) Chmelík, J., op. cit. sub 10), s. 3 - 4.
31) Slepička, Z., op. cit. sub 9), s. 2.
32) Tamtéž, s. 2.
33) Chmelík, J., op. cit. sub 10), s. 4.
34) Tamtéž, s. 3.
35) Slepička, Z., op. cit. sub 9), s. 2.
36) Fuchs, H.: Die Ergebnisse des Vorverfahrens als Grundlage des Strafurteils. In: Strafprozessreform. Konzepte und Orientierungen zum neuen Vorverfahren. Schriftenreihe des Bundesministeriums für Justiz Nr. 54. Wien 1991, s. 155.
37) Citováno dle publikace Informace o postavení a funkci vyšetřujících soudců. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 36.
38) Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 1992, 4, s. 249.
39) Viz Diskussionsentwurf zur Reform des strafprozessualen Vorverfahrens. Bundesministerium für Justiz, Wien 1998.