Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIII 1/2000

VĚDECKÉ SDĚLENÍ

Úplatkářství z pohledu studentů policejních škol

PhDr. MARCELA MOULISOVÁ, JUDr. IRENA BRABCOVÁ, Policejní akademie ČR, Praha
Statistické zpracování provedl RNDr. JAROSLAV KVAPIL, MO ČR

Postoj k úplatkům
Kriminální citlivost aneb tolerance vůči trestným činům
Tolerance vůči úplatkům v různých sférách společenského života
Závěr
Literatura
Souhrn

Úplatkářství je jev, který se vyskytuje v každé společnosti. Patří totiž obvykle k povaze člověka usilovat o výhody pro sebe a nepociťuje proto jako odsouzeníhodné si je nějak „zajistit“. Zřejmě právě tento psychologický moment spolu s dalšími okolnostmi života ve společnosti (např. nedostatek nějakého zboží, služeb apod., představa, že „se to tak běžně dělá“, popř. rozšířenost takového jednání atp.) mohou přispívat k velké toleranci občanů vůči tomuto jevu. Ta také zakládá menší kriminální citlivost osob vůči trestným činům podplácení a přijímání úplatku a podmiňuje i obrovskou latenci v případě jejich oznamování. K toleranci vůči úplatkářství vede i skutečnost, že zde neexistuje typický vztah pachatel-oběť, ani vztah pachatel-anonymní oběť, resp. trestný čin je jakoby bez oběti (jak je tomu často u hospodářských trestných činů), ale jde v podstatě o vztah, kdy obě strany deliktu, tj. poskytující i příjemce úplatku, z něho mají výhodu. Nicméně společnost se musí vůči takovým projevům jednání bránit, chce-li, aby byla dodržována určitá etická kritéria, ekonomická spravedlnost a demokratické principy, které jsou základem dobrého fungování státu.

Jaké jsou názory na úplatkářství, jaká je tolerance vůči němu, jaké lze na tomto základě očekávat přístupy k němu i možné zaměření chování budoucích, popř. nynějších policistů, byly otázky, které u studentů dvou policejních škol - Policejní akademie ČR a Střední policejní školy MV v Praze-Hrdlořezích - sledoval náš výzkum. Odpovědi na ně by měly také sloužit cílenějšímu výchovně vzdělávacímu úsilí v této oblasti. Cílem výzkumu nebylo zabývat se teoretickými otázkami uchopení, podstaty a příčin jevu úplatkářství, ale podávat především empirická zjištění o postoji zkoumaných studentů.

Více než čtyři sta studentů (resp. 425 osob 1) se vyjadřovalo k tomu, co považují za úplatek, jakou mají vůči němu, ale i vůči dalším trestným činům, kriminální citlivost, resp. toleranci, jaké mají postoje k přijímání a poskytování úplatku osobami různých společenských úrovní a zda mají diferencované postoje k úplatkářství uplatňovanému v různých institucích.

    

Postoj k úplatkům
Pokud jde o formu a výši úplatku, zjišťovali jsme, co studenti považují za úplatek, resp. co ještě za úplatek nepovažují. Jejich odpovědi se lišily podle výše finanční částky úplatku a podle toho, zda šlo o věcný dar (vyjádřený rovněž finančně), nebo o protislužbu.

Věcný dar byl považován za úplatek méně často, než úplatek stejné finanční hodnoty vyjádřený penězi - tabulka č. 1.

Tabulka č. 1
Procento studentů, kteří nepovažují za úplatek
 finanční částku věcný dar
do 100 Kč46,064,0
do 1 000 Kč21,633,7
do 10 000 Kč  6,810,9
více než 10 000 Kč  1,7  6,0

Z tabulky je patrné, že úplatek do 100 Kč v podobě věcného daru nevnímaly asi dvě třetiny studentů jako úplatek, avšak tentýž obnos považovala za úplatek více než polovina osob (54 %). Ještě zhruba třetina studentů měla za to, že věcný dar v hodnotě do 1000 Kč není úplatek, zatímco stejnou finanční částku nepovažovala za úplatek již zhruba jen pětina zkoumaných osob. Stejný trend pokračuje i v případě vyšších částek. Dokonce 25 studentů nehodnotilo věcný dar v částce vyšší než 10 000 Kč jako úplatek, což - ve srovnání se 7 osobami, které tuto částku samotnou také ještě za úplatek nepovažovaly - je 3,5 krát více.

V této souvislosti je zarážející, že se vyskytly osoby, které tak vysoké částky, jimiž byl úplatek vyjádřen (a to již bez ohledu na to, zda to byl úplatek finanční, nebo věcný), ještě za úplatek nepovažovaly. Je možné spekulovat, proč tomu tak mohlo být. Např. studenti mohli do tohoto přístupu promítat svou percepci (tj. vnímání obsahující aspekt hodnocení) faktického znehodnocení peněz, nebo tím mohli naznačit svůj postoj k této otázce, který je mimo proklamovaný mravní rámec, anebo naopak mohli tak projevit téměř již běžný náhled na úplatky jako něco k současnému životu patřící, a vlastně tak demonstrovali percipovanou relativnost morálky, popř. si položenou otázku mohli vykládat jinak, než jak byla zamýšlena, atp.

Lze tedy uzavřít, že vůči úplatku v podobě věcného daru měli studenti vyšší míru tolerance (resp. nižší míru kriminální citlivosti) než vůči úplatku v podobě peněz.

Pokud šlo o protislužbu, nepovažovala ji za úplatek téměř polovina osob (resp. 47,6 %), což zhruba odpovídá poměru zjištěnému v případě finanční částky ve výši 100 Kč. Vůči protislužbě jako úplatku byla tedy značná tolerance. Ta v podstatě byla stejná u studentů obou škol (tj. PA i SPŠ). Avšak v případě úplatku ve formě věcného daru byl mezi školami rozdíl.

Ve srovnání se studenty SPŠ studenti PA nepovažovali - statisticky vzato - poněkud častěji věcný dar do 100 Kč za úplatek. Naopak ale věcný dar v částkách vyšších (tj. do i nad 10 000 Kč) poněkud častěji za úplatek považovali. Pokud šlo o úplatek vyjádřený penězi, rozdíly mezi studenty obou škol byly zjištěny pouze v jednom případě, a to u finanční částky do 10 000 Kč. Byla zde shledána podobná tendence jako u věcného daru stejné výše - tedy statisticky významně poněkud tolerantnější přístup k tomuto úplatku u studentů SPŠ. K vysvětlení tohoto zjištění by bylo třeba více informací.

Mezi studenty PA - civilisty a policisty - nebyl zjištěn žádný rozdíl v jejich toleranci vůči různým formám úplatku. Rovněž nebyly zaznamenány v celém zkoumaném souboru rozdíly v této toleranci mezi muži a ženami.

Studenti se tedy na úplatek dívali rozdílně podle toho, v jaké formě byl poskytován. Menší tolerance byla zaznamenána u úplatku v podobě finanční částky, zatímco šlo-li o věcný dar nebo o protislužbu, kriminální citlivost studentů byla nižší, resp. jejich tolerance byla vyšší. Toto zjištění odráží asi běžně zažitou zkušenost, že člověk spíše přijme od druhého dárek či protislužbu než peníze a méně si přitom připouští zřejmost úplatku (a tedy i jeho společenskou odsouzeníhodnost a amorálnost). Z výsledků bylo dále patrné, že studenti SPŠ měli poněkud tolerantnější postoj k úplatkům vyšší finanční hodnoty než studenti PA.

Další otázka zjišťovala, za co studenti považují poskytnutí určité částky, věcného daru nebo protislužby v souvislosti s uskutečněním zakázky mezi organizacemi, stranami, obchodními partnery apod. Očekávali jsme, že tuto formu lze považovat buď za úplatek, nebo za běžnou provizi.

Odpovědi studentů však nebyly takto schematické, resp. pouze poněkud více než čtyři pětiny studentů (81,5 %) odpovídaly v souladu s očekáváním. Jen asi třetina zkoumaných studentů - 134 osob, tj. 33,4 % - odpověděla, že je to úplatek, ne provize. Téměř polovina pak - 193 osob, tj. 48,1 % uvedenou formu poskytnutí považovala za provizi a nikoli za úplatek. Až potud by se zdály odpovědi logické. Avšak 41 osob (tj. 10,2 %) odpovědělo, že takovéto formy poskytování jsou jak úplatkem, tak provizí, a 33 osob (tj. 8,2 %) tvrdilo, že to není úplatek ani provize.

Forma výzkumného nástroje (dotazník s uzavřenými odpověďmi) neumožňovala rozkrýt, za co studenti dávající takovéto „ nelogické“ odpovědi ono poskytování vlastně považují (když to podle nich není ani úplatek, ani provize), anebo jak je možné sloučit představu úplatku zároveň s běžnou provizí. Nicméně téměř pětina osob (18,5 %), které dávaly takovéto odpovědi, není zanedbatelná, a pokud by se uvažovalo o dalším, prohloubenějším výzkumu v této oblasti, stálo by za úvahu tomuto jevu porozumět.

Zkoumané osoby dále vyjadřovaly své stanovisko jednak k poskytování a jednak k přijímání úplatku. Zjišťovali jsme, zda se toto stanovisko bude měnit, půjde-li o politické činitele, nebo o vedoucí pracovníky orgánů a institucí, anebo o pracovníky policie a o řadové občany a pracovníky.

Výsledky ukázaly, že úplatkářství je odsuzováno a že v průměru je více odsuzován příjem úplatku než jeho poskytování - viz tabulka č. 2. Zřejmě by se zde mohla uplatnit filozofie, že na poskytování úplatku lze nahlížet méně přísně, neboť je to čin, k němuž je jedinec přece jen veden určitou nutností (nedostatek něčeho, touha po výhodách pro sebe, své blízké nebo i pro své společenství atp.), zatímco ti, kdo přijímají, mají výhodu svého postavení a moci, kterou si ještě „ nemorálně“ zvyšují.

Tabulka č. 2
Míra odsudku poskytování a přijímání úplatku *
 Poskytování úplatku Přijímání úplatku
průměr odpovědí
politickými činiteli5,58 5,69
vedoucími pracovníky orgánů a institucí 5,335,46
pracovníky policie5,345,46
řadovými občany a pracovníky4,214,45

* Odpovědi bylo možno vyjádřit na šestistupňové škále, od 1 - rozhodně neodsuzuji až po 6 - rozhodně odsuzuji.

Dále bylo patrné, že studenti byli v průměru tolerantnější vůči úplatkům řadových občanů a pracovníků (ať už je poskytovali nebo brali) než vůči úplatkům ostatních činitelů a pracovníků. Pokud jde o stupeň shody v názoru na poskytování a přijímání úplatku diferencovaně podle osob s úplatky spojených, bylo zřejmé, že studenti měli mnohem jednotnější názor na poskytování i přijímání úplatku, šlo-li o politické činitele, pracovníky policie a vedoucí pracovníky orgánů a institucí (kde průměr odsudku byl vysoký - spíše je rozhodně odsuzovali), než šlo-li o řadové pracovníky (kde průměr odsudku byl nižší - spíše je odsuzovali). Přitom bylo patrné, že poskytování i přijímání úplatku politickými činiteli bylo odsuzováno nejvíce. Co se týče poskytování úplatku řadovými občany, nebylo tolik odsuzováno jako jejich přijímání úplatku, což ovšem jen dokresluje výše zmíněnou tendenci k většímu odsuzování přijímání než poskytování úplatku.

Opět byly sledovány případné rozdíly v odpovědích studentů z obou škol. Ukázalo se, že studenti PA - ve srovnání se studenty SPŠ - měli statisticky prokazatelně menší toleranci vůči poskytování i přijímání úplatku u řadových občanů a pracovníků. Pokud byli sledováni jen studenti PA, bylo patrné, že studenti-civilisté - ve srovnání se studenty-policisty - byli poněkud tolerantnější k poskytování i přijímání úplatku šlo-li o vedoucí pracovníky orgánů i institucí a o řadové pracovníky. V přístupu k úplatkářství politických činitelů a pracovníků policie se nelišili. Zdá se tedy, že postoj k úplatkářství spjatý s „řadovými pracovníky“ byl, popřípadě může být jakýmsi citlivějším ukazatelem přístupu k tomuto jevu.

    

Kriminální citlivost aneb tolerance vůči trestným činům
V jednom z bloků otázek studenti dále posuzovali společenskou závažnost vybraných 25 deliktů, včetně trestných činů přijímání úplatku a podplácení. Chtěli jsme mj. vědět, jaké místo, pokud jde o kriminální citlivost 2), tyto činy zaujímají v kontextu dalších deliktů. Hodnocení závažnosti se provádělo na šestistupňové škále, kde 1 představovala nejnižší a 6 nejvyšší stupeň závažnosti. Tedy čím nižší číslo, tím nižší byla kriminální citlivost (tzn. tím větší tolerance), a naopak - tabulka č. 3.

Tabulka č. 3
Kriminální citlivost vůči trestné činnosti (N = 425)
*) Legenda: I - pořadí podle průměrů odpovědí  II - číslo proměnné  III - trestné činy  IV - aritmetický průměr odpovědí  V - směrodatná odchylka
I*)II*)III*)IV*)V*)
1.19vražda5,830,59
2.22pohlavní zneužívání5,560,80
3.21znásilnění5,460,89
4.17týrání svěřené osoby5,310,97
5.15šíření toxikomanie5,241,04
6.25loupež5,030,88
7.20vydírání4,960,95
8.14nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů4,911,18
9.9trestné činy veřejných činitelů4,891,21
10. 3praní špinavých peněz4,881,05
11.18ublížení na zdraví4,801,04
12.13ohrožení životního prostředí4,731,14
13.8útok na veřejného činitele4,731,25
14.1daňové úniky4,711,17
15.10zneužívání pravomoci veřejného činitele4,651,32
16.11přijímání úplatků4,311,29
17. 16kuplířství4,161,22
18.24podvod4,131,05
19.23krádež4,091,06
20. 12podplácení4,061,27
21.6poškozování spotřebitele3,861,29
22.2celní delikty3,811,17
23.4počítačová kriminalita3,741,24
24.5neoprávněné podnikání3,361,22
25.7porušování autorského práva3,151,27

Z tabulky je patrné, že přijímání úplatku a podplácení patřilo - spolu s většinou hospodářských trestných činů, kuplířstvím, podvodem a krádeží - do skupiny trestných činů, vůči nimž měli studenti větší toleranci. Tyto delikty byly v průměru hodnoceny jako relativně méně závažné - studenti jim nejčastěji přisuzovali stupeň čtyři nebo tři. Pokud pak jde speciálně o trestný čin „přijímání úplatku“ a „podplácení“, poněkud vyšší zjištěné směrodatné odchylky naznačují, že zde existoval relativně značný rozptyl odpovědí. To znamená, že studenti nebyli v posuzování společenské závažnosti těchto deliktů příliš jednotni; část z nich je považovala za závažné, část za málo závažné.

Že jsme zaznamenali u úplatkářství a jevů hospodářské kriminality nižší kriminální citlivost, je očekávané a celkem dobře pochopitelné zjištění, avšak co stojí v této souvislosti za pozornost, je rovněž nižší kriminální citlivost u trestných činů krádeže, podvodu a kuplířství. Zda se v tomto zjištění může obrážet pokleslá morálka společnosti, se lze jen dohadovat.

Ostatní sledované trestné činy (zahrnující tři pětiny z celku) byly posuzovány jako značně až velice značně závažné. Šlo zejména o trestné činy dotýkající se života, zdraví a lidské důstojnosti a související s toxikomanií, tedy takové, které bezprostředně ohrožují oběť. Patřily sem dále i ty činy, které souvisely s funkcí veřejného činitele (zřejmě odraz skutečnosti, že policista takovým činitelem je, a proto může být trestná činnost s touto funkcí spojená studenty citlivěji vnímána). Vedle těchto druhů trestných činů studenti dále považovali za značně závažnou loupež a vydírání, ale i praní špinavých peněz a daňové úniky. Zatímco u prvních dvou deliktů (loupež, vydírání) bylo možno očekávat vysokou kriminální citlivost (také v souhlase s běžným laickým pohledem na ně), vůči druhým dvěma deliktům „bez oběti“ (praní špinavých peněz a daňové úniky) je obvykle laická veřejnost, a to nejen u nás, více tolerantní, a tedy méně citlivá. To, že studenti se ve vztahu k těmto deliktům vyznačovali značnou kriminální citlivostí, by bylo možno vysvětlit různými způsoby - např. současným zmedializováním takovýchto druhů trestných činů, které jsou prezentovány jako neetické a poškozující všechny členy společnosti, popř. tím, že studenti mohli předpokládat, zvláště u trestného činu praní špinavých peněz, i vazbu na organizovaný zločin, který zřejmě považují za závažnější než běžnou hospodářskou kriminalitu, atp. Značnou závažnost studenti rovněž přiznávali trestnému činu „ohrožení životního prostředí“, což by mohlo svědčit o jejich ekologické vyspělosti.

Zdá se tedy, že v kriminální citlivosti studentů specifického druhu studia se projevuje určitá míra profesionálního náhledu (vysoká citlivost vůči trestným činům, které souvisejí s funkcí veřejného činitele a rovněž pravděpodobně souvisejí s organizovaným zločinem), ale zároveň se v ní též odráží i zakořeněný laický pohled na hospodářskou kriminalitu.

Získané odpovědi vyjadřující kriminální citlivost studentů jsme se pokusili nějakým způsobem dále roztřídit. Hledali jsme, zda se vyskytují skupiny osob, které by se od sebe prokazatelně a specificky výrazně lišily zaměřením své kriminální citlivosti, a kolik takových skupin optimálně je. Bylo při tom použito metody shlukové analýzy, která odkryla jako nejlépe vyhovující dvě skupiny s jasně odlišenými profily odpovědí. Počet osob v obou skupinách byl zhruba vyrovnaný (208, resp. 199, což je však poněkud menší vzorek než celý zkoumaný soubor, protože někteří studenti vynechali odpověď).

V první skupině byly osoby, které - ve srovnání s druhou skupinou - za relativně mnohem méně závažnější považovaly především delikty, které jsou jaksi více abstraktní, vzdálenější od oběti, zatímco relativně mnohem větší závažnost přikládaly trestným činům, které jsou více konkrétní a více spjaté s jasněji definovanou obětí. Osoby z první skupiny byly méně kriminálně citlivé (resp. měly větší toleranci) vůči následujícím trestným činům: daňové úniky, celní delikty, praní špinavých peněz, počítačová kriminalita, neoprávněné podnikání, poškozování spotřebitele, porušování autorského práva, trestné činy veřejných činitelů, zneužívání pravomoci veřejného činitele, přijímání úplatků, podplácení a podvod. Naproti tomu byly tyto osoby mnohem méně tolerantní, pokud šlo o tyto druhy trestné činnosti: nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, kuplířství, týrání svěřené osoby, ubližování na zdraví, vražda, vydírání, znásilnění, pohlavní zneužívání a loupež.

Co se týče trestných činů útoku na veřejného činitele, ohrožení životního prostředí a krádeže, nebyly mezi oběma skupinami v podstatě rozdíly.

Profil odpovědí ve druhé skupině byl - ve srovnání se skupinou první - vyrovnanější. Studenti, kteří patřili do této skupiny, neměli tak velké výkyvy v posuzování stupně závažnosti sledovaných druhů trestné činnosti (průměry hodnocení se zde pohybovaly v rozmezí od 3,0 do 4,7, zatímco průměry u skupiny první byly v rozmezí 2,4 - 5,6). I u těchto osob však byla patrná stejná podoba rozdílu v kriminální citlivosti jako u osob ze skupiny první. To znamená, že ty trestné činy, u nichž není tak zřejmá bezprostřední oběť, byly jimi posuzovány jako méně závažné, než takové činy, kde je jasně viditelná oběť. Tento rozdíl však nebyl tak výrazný.

Je otázka, jak tyto skupiny interpretovat. Studenti, kteří do nich patří, se od sebe patrně liší jak osobnostními kvalitami hodnocení (extrémnější a umírněnější hodnocení), tak svými postoji, které mohou být založeny na určité míře profesionality.

Pokud jde o osoby z první skupiny, ty jednak relativně ostřeji diferencují svá hodnocení, jednak více vyjadřují běžný laický přístup veřejnosti k závažnosti trestných činů. Konkrétně to znamená, že trestné činy „bez oběti“, resp. hospodářskou kriminalitu, považují za mnohem méně závažnou, jsou tudíž vůči těmto trestným činům více tolerantní, a tedy mají vůči nim nižší kriminální citlivost, zatímco trestné činy mající adresnou oběť vidí jednoznačněji jako velice závažné, jsou tedy vůči nim velice citlivé.

Naproti tomu osoby z druhé skupiny zřejmě diferencují méně ostře, a jsou tedy ve svých hodnoceních vyrovnanější. Přitom si však více uvědomují závažnost hospodářské kriminality, zatímco závažnost trestných činů, u nichž je oběť jasná, zřejmě nahlížejí v širším kontextu (a mohou tak do svých hodnocení např. podvědomě promítat i případnou míru zavinění oběti apod.), což by v důsledku mohlo poněkud snížit jejich hodnocení závažnosti takovýchto deliktů. Z tohoto pohledu se studenti druhé skupiny mohou jevit jako osoby, které si zřejmě profesionálněji uvědomovaly společenskou závažnost trestné činnosti, a to bez ohledu na její druh.

Je možné si ovšem představit i jiné smysluplné profily vystihující kriminální citlivost vůči trestným činům, např. takový profil, v němž jsou vesměs všechny delikty posuzovány jako velice společensky závažné. Pro takto kriminálně citlivou osobu by pak nebylo podstatné, o jaký druh trestné činnosti se jedná, ale to, že jde o překročení zákona. Jiný profil by naopak zase mohl odrážet malou kriminální citlivost. V tomto případě by takový jedinec nejspíše nerespektoval zákon a necítil by se být vázán pravidly společnosti. Takový profil však bychom sotva mohli očekávat u studentů policejních škol.

Další statistické zpracování ukázalo, že podle míry kriminální citlivosti zachycené u trestných činů znásilnění a vraždy bylo možné nejlépe rozlišit, které osoby budou spíše patřit do jedné ze dvou vymezených skupin. Osoby ze druhé skupiny, které byly - ve srovnání s osobami z první skupiny - vyrovnaněji citlivé na uváděné trestné činy, považovaly oba zmíněné delikty za prokazatelně, i když relativně méně společensky závažné (průměr hodnocení byl zde u znásilnění 4,32 vs. 5,28 v první skupině a u vraždy byl 4,70 vs. 5,58).

Toto zjištění by mohlo vést k úvaze, že postačí, budeme-li znát, jak studenti hodnotí společenskou závažnost trestných činů znásilnění a vraždy, abychom odhadli, ke skupině s jakým profilem nejspíše mohou patřit. Kdyby byli vůči těmto deliktům relativně více tolerantní (tedy méně kriminálně citliví), můžeme pravděpodobněji očekávat, že budou ve svých posudcích společenské závažnosti trestných činů spíše vyrovnanější.

Zajímalo nás, kteří studenti patřili k jednotlivým skupinám. Z hlediska pohlaví se žádný rozdíl neprojevil, avšak podle typu školy ano. V první skupině (spíše „laický“ pohled) se statisticky významně častěji vyskytovali studenti PA, ve druhé skupině (spíše „profesionálnější“ pohled) naopak častěji byli studenti SPŠ. Domníváme se, že by bylo možné tento rozdíl částečně vysvětlit skutečností, že v souboru studentů PA byla značná část civilistů (více než dvě třetiny), tedy studentů z gymnázií a podobných typů škol, kteří prakticky neměli žádnou policejní praxi a které dosavadní studium zřejmě dosud málo dovedlo k „profesionálnějšímu“ pohledu na trestnou činnost. Tento úsudek lze ostatně potvrdit i dalším naším zjištěním, totiž, že vezmeme-li do úvahy pouze studenty PA, pak studenti-policisté se statisticky významně více vyskytovali ve skupině druhé, zatímco studenti-civilisté byli ve větší míře ve skupině první.

Získaná zjištění by bylo možné shrnout následujícím způsobem:

Kriminální citlivost určité části studentů byla zřejmě více poplatná běžně zjišťované toleranci vůči trestným činům „bez oběti“ (malá kriminální citlivost) a „s obětí“ (značná kriminální citlivost). Druhou část studentů tvořily osoby s vyrovnanější kriminální citlivostí. Vůči deliktům „bez oběti“ byly citlivější než osoby z první skupiny, naopak však vůči trestným činům „s obětí“ byly relativně méně citlivé.

Rozdíl v kriminální citlivosti u trestných činů „s obětí“ a „bez oběti“ byl v obou skupinách zachován, i když v odlišné míře.

Posouzení společenské závažnosti trestného činu znásilnění a vraždy nejlépe rozlišilo skupiny s odlišným profilem kriminální citlivosti.

Policejní praxe se zřejmě jeví stimulem k profesionálnější kriminální citlivosti.

    

Tolerance vůči úplatkům v různých sférách společenského života
Snaha o diferencovaný a prohloubený pohled na úplatkářství vedla k dalšímu bloku otázek. Bylo sledováno, jakou společenskou závažnost studenti přikládají trestné činnosti úplatkářství v různých sférách společenského života. Při tom se nerozlišovalo, zda jde o přijímání nebo poskytování úplatku; jev byl chápán abstraktněji, jako celek. Odpovědi bylo opět možno vyjádřit na šestistupňové škále, kde stupeň 6 znamenal největší přiznávanou závažnost, resp. největší míru odsudku trestného činu úplatkářství, a tedy nejmenší toleranci vůči němu. Statistické zpracování odpovědí studentů ukázalo, že vůči úplatkářství v 15 uvedených sférách společenského života měli studenti diferencované postoje. Průměry jejich odpovědí jsou uvedeny v tabulce č. 4.

Tabulka č. 4
Závažnost úplatkářství
PořadíSféry společenského životaPrůměr
  1.soudy5,71
  2.Služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti5,67
  3.Nejvyšší kontrolní úřad5,64
  4.státní zastupitelství5,59
  5.služba kriminální policie5,43
  6.úřad vyšetřování5,42
  7.policie jako celek5,30
  8.celní orgány5,10
  9.služba dopravní policie4,92
10.služba správních činností policie4,92
11.služba pořádkové policie4,83
12.obecní, okresní apod. úřady4,79
13.zdravotnictví4,40
14.školství4,27
15.obchod3,75
16.služby3,72

Je zajímavé, že ačkoli se průměry odpovědí liší, u prvních jedenácti míst pořadí se nejčastěji vyskytovaly odpovědi stupně 6, to znamená, že většina studentů přikládala v daných sférách společenského života úplatkářství značnou závažnost. Tyto výsledky tedy naznačují, že větší část zkoumaných studentů má určitý dobrý základ pro svůj budoucí profesionální postoj.

Měli jsme za to, že studenti by mohli mít sice různé, ale do určité míry také typické postoje k úplatkářství. Proto jsme zjišťovali, zda - z pohledu zkoumaných studentů - byly sféry společenského života z hlediska posouzení závažnosti úplatkářství v nich nějak rozděleny, zda vytvářejí seskupení, pro něž by byly charakteristické diferencované postoje. Aby bylo možno odpovědět na tyto otázky, bylo použito faktorové analýzy. Analýza prokázala, že sféry společenského života byly v odpovědích studentů smysluplně rozvrstveny do tří faktorů. Závažnost úplatkářství byla v nich posuzována odlišně.

První faktor postihoval policii jako celek a některé její úseky, jako správní a pořádkový, a celní orgány. Tento faktor lze nazvat „oblast pořádku“. Byly v něm zahrnuty: služba pořádkové policie, služba dopravní policie, policie jako celek, služba správní činnosti policie a celní orgány. Závažnost úplatkářství zde hodnotili studenti jako střední; průměry se pohybovaly v rozmezí 4,8 - 5,3.

Ve druhém faktoru byly instituce sloužící běžnému životu občanů. Bylo by ho možno nazvat „oblast služeb“. Patřily sem: služby, obchod, školství, zdravotnictví a obecní, okresní apod. úřady. Průměry závažnosti úplatkářství zde byly nejnižší - pohybovaly se v rozmezí 3,7 - 4,8. Na závažnost úplatkářství v těchto sférách společenského života pohlíželi tedy studenti relativně nejmírněji.

Ve třetím faktoru se nacházely orgány a instituce soudní, výkonné a státní správy, a které jsou spjaty s trestním řízením. Tento faktor by bylo možno nazvat „oblast spravedlnosti“. Patřily sem státní zastupitelství, soudy, Nejvyšší kontrolní úřad, Služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, úřad vyšetřování a služba kriminální policie. Průměry závažnosti úplatkářství zde byly nejvyšší a pohybovaly se v rozmezí 5,4 - 5,7 (z nejvýše možných šesti bodů). Úplatkářství v těchto sférách považovali studenti za jednoznačně vysoce společensky závažné.

Z pohledu zkoumaných studentů lze říci, že - pokud ovšem nezaujímají nekompromisní postoj vůči úplatkářství jako takovému - posuzují jeho závažnost diferencovaně ve vztahu k oblastem společenského života, v nichž se může vyskytovat. Orgány, které by měly kontrolovat a dbát na spravedlnost, by neměly být úplatné, zatímco u orgánů dbajících na pořádek a ještě více u těch, které jsou spjaty s běžným životem občanů, je úplatkářství zřejmě částečně tolerováno.

Toto zjištění se zdá vyjadřovat srozumitelný přístup. Úplatkářství v oblasti „spravedlnosti“ by znamenalo narušení možnosti realizace práva a spravedlnosti a také nadržování nemožnosti kontrolovat závažnou trestnou činnost. Tedy něco, co by jedince nejen teoreticky mohlo poškodit či mu působit vážné problémy - každý totiž potřebuje, aby právo a kontrola byly nestranné a neúplatné.

Úplatkářství v oblasti „pořádku“ lze zřejmě více tolerovat proto, že na jedné straně se jedince až tak příliš - jako v prvém případě - nedotýká, není-li pořádek dodržován. Avšak na druhé straně z potenciálně profesního hlediska by k úplatkářství nemělo docházet. Tyto protichůdné tendence mohou zakládat tolerantnější přístup studentů v této oblasti, ale přece jen to není tolerance tak velká, jako v případě sféry „služeb“. Zde je nejspíš určující snaha o dosažení výhody; jestliže jí však jedinec nedosáhne, nemůže ho to zas tak příliš poškodit nebo ohrozit.

Odpovědi na tento blok otázek byly rovněž podrobeny shlukové analýze. Ta nám umožnila zkoumat, zda lze z nich vytvořit několik profilů, vnějšně odlišných, avšak vnitřně podobných. Tímto způsobem bylo možné roztřídit studenty podle zaměření jejich odpovědí.

Jako optimální byly opět nalezeny dva shluky, resp. rozlišeny dvě skupiny s jasně odlišnými profily. V první bylo posuzování společenské závažnosti úplatkářství vyrovnanější, s rozmezím průměru odpovědí od 3,5 do 5,7; ve druhé byly patrné větší výkyvy (rozmezí průměru odpovědí od 1,6 do 6,0). Tyto typy profilů jsou podobné těm, které byly zjištěny, i pokud šlo o kriminální citlivost.

Osoby ze druhé skupiny (charakteristické většími výkyvy v hodnocení) ve srovnání s osobami z první skupiny hodnotily závažnost úplatkářství vysoko zejména šlo-li o soudy, Nejvyšší kontrolní úřad, státní zastupitelství, Službu policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, službu kriminální policie a policii jako celek. Naproti tomu relativně nízko hodnotily závažnost úplatkářství ve sférách služeb, obchodu, školství, zdravotnictví a event. úplatkářství vyskytující se u obecních, okresních apod. úřadů. Pokud šlo o celní orgány, službu pořádkové a dopravní policie a službu správních činností policie, nebyly v odpovědích osob z obou shluků podstatné rozdíly.

V těchto skupinách je patrná dost přesná paralela se zjištěnými faktory. Osoby patřící do druhé skupiny posuzovaly závažnost úplatkářství ve sférách patřících ke třetímu faktoru (oblast spravedlnosti) silněji, avšak ve sférách patřících do druhého faktoru (oblast služeb) slaběji než osoby patřící k první skupině.

Jako kriticky diferencující se v této souvislosti ukázalo být zejména posouzení závažnosti trestné činnosti úplatkářství ve sféře služeb a obchodu. Podle míry tolerance vůči úplatkářství především v těchto sférách (resp. ohodnocení závažnosti trestné činnosti úplatkářství zde) bylo možno celkem dobře rozlišit osoby se stabilnějším postojem k úplatkářství ve sledovaných sférách (tedy takové, které v nich měly celkově relativně vyrovnanější posuzování závažnosti tohoto jevu) a osoby s méně stabilním postojem (tj. méně vyrovnané posuzování a specificky pak menší přiznávaná společenská závažnost úplatkářství ve sféře služeb a obchodu).

Z výsledků je tedy patrné, že tolerance vůči úplatkářství byla u osob druhé skupiny diferencovanější a relativně extrémnější než u osob první skupiny. To znamená, že jejich postoj k úplatkářství nebyl postaven na jasně definovaném jevu a nebyl tudíž v základu jednoznačný, ale lišil se výrazněji podle jednotlivých oblastí, v nichž se úplatkářství mohlo projevit. Kvalitu postoje tedy neurčoval jev sám (úplatkářství), ale jeho souvislosti (vůči čemu, v čem bylo uplatněno). Z tohoto pohledu se postoj osob druhého shluku může jevit jako relativně méně vyzrálejší a více konkrétní a povrchnější, a tedy méně osobnostně hloubkově založený než postoj osob prvního shluku.

Analýza dále ukázala, že v první skupině (vyrovnanější přístup k úplatkářství) se objevilo výrazně více studentů ze Střední policejní školy v Hrdlořezích, zatímco studenti Policejní akademie patřili významně častěji ke druhé skupině. Je však třeba poznamenat, že výzkum byl uskutečněn pouze na studentech interního studia, kteří jsou většinou civilními studenty, nikoli studenty policisty (v našem výzkumu bylo „civilistů“ 2,2 krát více než studentů policistů). Pokud se brali v úvahu jen studenti PA, ukázalo se, že v prvním shluku bylo více studentů policistů a ve druhém shluku více civilních studentů. Tyto výsledky naznačují, že zkušenost policejní praxe se zřejmě obráží v postojích osob a vede je k profesionálnějšímu posuzování trestné činnosti.

    

Závěr
Výzkum ukázal, že studenti v průměru považovali úplatkářství za celkem společensky závažný jev. Zasadíme-li však toto hodnocení do kontextu posuzování závažnosti dalších trestných činů, je zřejmé, že většina těchto činů byla považována za společensky závažnější. Přístup studentů k úplatkářství byl ale diferencovaný a průměr jejich hodnocení tento fakt přirozeně nemohl odrážet. Z výzkumu bylo patrné, že tolerance vůči úplatkářství se lišila podle výše a druhu úplatku, podle osoby, která poskytuje a přijímá úplatky a podle toho, kam úplatky směřovaly. Vedle toho bylo shledáno, že z hlediska přístupu k úplatkářství a k dalším trestným činům studenti tvořili dvě odlišné skupiny. V jedné skupině byli ti, kteří ve svých posudcích projevovali určitou vyrovnanost. Tyto osoby hodnotily úplatkářství v kontextu jiných trestných činů jako společensky závažnější. Na druhé straně však - zřejmě právě také pro svůj vyrovnanější způsob hodnocení jevů - neodsuzovaly úplatkářství ve sférách společenského života, které měly něco společného se spravedlností tak výrazně, jako jedinci patřící ke druhé skupině. Ti sice úplatkářství v těchto sférách vysoce odsuzovali, ale zato měli mnohem tolerantnější postoj k úplatkům v oblasti služeb. Domníváme se, že studenti s vyrovnanějším přístupem k posuzování úplatkářství mají vyzrálejší a společensky žádoucnější postoj k tomuto jevu. Lze mít za to, že osoby s takovým přístupem by spíše mohly i ve svém životě tento postoj uplatňovat. Vzhledem k tomu, že ke skupině s vyzrálejším přístupem k úplatkářství patřili častěji studenti, kteří již měli určitou zkušenost s policejní praxí, lze soudit, že tato zkušenost přispívá k profesionálnějšímu přístupu k úplatkářství. Naše výsledky dále naznačují užitečnost výchovněvzdělávacího úsilí, které by studenty mělo vést k hlubšímu uvědomování si nezbytnosti zastávat v oblasti dodržování práva profesionální postoje.

    

Literatura:
Brabcová, I.: Názory a postoje veřejnosti k některým otázkám úplatkářství. IKSP, Praha 1991.
Moulisová, M. - Brabcová, I.: Kriminální citlivost studentů policejních škol. Policista, 1997, 11, Příloha IV - VIII.
Moulisová, M. - Brabcová, I.: Tolerance vůči úplatkářství u studentů policejních škol. Policista, 1998, 12, Příloha XIV - XVI.

    

SOUHRN
Úplatkářství z pohledu studentů policejních škol
Marcela Moulisová, Irena Brabcová

Byl proveden výzkum postojů k úplatkářství u 425 studentů ze dvou policejních škol - Policejní akademie ČR a Střední policejní školy MV v Hrdlořezích. Z výzkumu vyplynulo, že úplatkářství bylo v průměru považováno za relativně méně společensky závažný trestný čin. Clustrová analýza však odhalila, že studenti se z hlediska přístupu k úplatkářství a dalším trestným činům v zásadě dělili do dvou skupin. V té první byly osoby, které - ve srovnání s osobami druhé skupiny - na jedné straně úplatkářství a většinu činů hospodářské kriminality považovaly za méně společensky závažný jev, na druhé straně však většinu trestných činů majících konkrétní oběť považovaly za mnohem více závažné. Jejich postoje k trestné činnosti byly tedy značně diferencované a vyjadřovaly spíše laické hodnocení. Osoby ze druhé skupiny byly ve svých postojích vůči trestné činnosti vyrovnanější. To znamená, že vůči většině deliktů „bez oběti“ (včetně úplatkářství) byly méně tolerantní, avšak vůči většině deliktů „s obětí“ byly tolerantní relativně více. I zde však byl zachován rozdíl mezi hodnoceními trestných činů „bez oběti“ (vyšší tolerance) a „s obětí“ (nižší tolerance). Lze soudit, že tyto osoby měly patrně profesionálněji založené postoje. V této souvislosti je hodné pozoru to, že tolerance vůči trestnému činu krádeže a podvodu byla v obou skupinách relativně značně vysoká, zhruba stejná jako vůči úplatkářství. Faktorová analýza dále odhalila, že postoj studentů k úplatkářství se měnil podle toho, v jaké sféře společenského života bylo uplatňováno. V oblasti „spravedlnosti“ byla tolerance vůči němu nízká, v oblasti „pořádku“ střední a v oblasti „služeb“ vysoká. Ukázalo se, že studenti s vyrovnanějším postojem k trestným činům rovněž odsuzovali úplatkářství v různých sledovaných sférách společenského života vyrovnaněji než ti studenti, kteří měli „laický“ přístup. Ti totiž považovali úplatkářství v oblasti „spravedlnosti“ za mnohem závažnější, avšak úplatkářství v oblasti „služeb“ za mnohem méně závažné.

    

SUMMARY
Bribery Viewed by Police Schools Students
Marcela Moulisová, Irena Brabcová

A research into the attitudes towards bribery has been carried out with the participation of 425 students of two police educational institutions - the Police Academy of the CR, and Secondary Police School of the MI at Hrdlořezy. The research shows bribery is generally considered to be a socially lower size crime. Nevertheless, the cluster analysis has detected there are two groups of students according to their attitudes towards bribery and other crimes. The first group includes the persons who - compared with those of the second one - consider bribery and most economic crimes as a socially less serious, but on the other hand, they consider most crimes with a particular victim as much more serious. Thus their attitudes towards crime have been significantly differenciated and expressed rather lay evaluation. The persons of the second group were more ballanced in their attitudes towards crime. This means, they were less tolerant of most „no victim“ crimes (including bribery), but they were relatively more tolerant of most „victim“ crimes. Nevertheless, even thus the difference in assessing „no victim“ crimes (higher tolerance) and „victim“ crimes (less tolerance) has been observed. We may conclude the latter persons might have had more professional attitudes. In this context we should highlight that both the groups were relatively highly tolerant of theft and fraud, almost in the same extent as of bribery. Moreover, the factor analysis has shown a changed attitude of the students towards bribery in relation to the social milieu in which it is committed: low tolerance in the sphere of „justice“, medium in the sphere of „peace and order“ and high, in „services“. It has been shown, as well, that the students with more ballanced attitudes towards crimes condemn bribery on various monitored levels of social life, in a more ballanced way than those with the „lay“ attitude. The latter considered bribery in the sphere of „justice“ as more serious, but bribery in „services“ as much less serious.

    

ZUSAMMENFASSUNG
Die Bestechlichkeit von der Sicht der Studenten der Polizeischulen
Marcela Moulisová, Irena Brabcová

Es wurde eine Erforschung der Stellungnahme zur Bestechlichkeit bei 425 Studenten von zweien Polizeischulen - die Polizeiakademie der Tschechischen Republik und die polizeiliche Mittelschule des Innenministeriums in Hrdlořezy durchgeführt. Aus der Forschung ergab sich, dass die Bestechlichkeit im Durchschnitt für eine relativ weniger schwerwiegende gesellschaftliche Straftat gehalten wurde. Die Cluster Analyse hat jedoch entdeckt, dass die Studenten in ihrer Stellungnahme zur Bestechlichkeit und zu den anderen Straftaten sich im Prinzip in zwei Gruppen verteilt haben. In der ersten waren die Personen, die - im Vergleich zu den Personen von der zweiten Gruppe - die die Bestechlichkeit und die meisten Taten von der Wirtschaftskriminalität einerseits für ein nicht so gesellschaftlich schwerwiegendes Phänomen, anderseits jedoch die meisten Straftaten, die ein konkretes Opfer hatten, für mehr schwerwiegende gehalten haben. Ihre Stellungnahme zur Straftätigkeit war also deutlich differenziert und sie drückten eher eine Laienbewertung aus. Die Personen aus der zweiten Gruppe waren in ihrer Stellungnahme, was die Straftätigkeit betrifft, ausgeglichener. Das bedeutet, dass sie zu den meisten Delikten „ohne Opfer“, (inclusiv die Bestechlichkeit) weniger tolerant waren. Für die meisten Delikte „mit Opfer“ wurden sie relativ mehr tolerant. Aber auch hier wurde ein Unterschied zwischen der Bewertung der Straftaten „ohne Opfer“ (höhere Toleranz) und „mit Opfer“ (niedrigere Toleranz) behalten. Es kann angenommen werden, dass diese Personen eine offensichtlich professioneller gegründete Stellungnahme eintreten. In diesem Zusammenhang ist es zu bemerken, dass die Toleranz angesichts der Straftat des Diebstahls und des Betrugs in beiden Gruppen relativ ziemlich groß war, etwa so groß wie bei der Bestechlichkeit. Die Faktorenanalyse hat weiter entdeckt, dass die Stellungnahme der Studenten zu diesem Problem sich danach ändert, in welcher Sphäre des gesellschaftlichen Lebens sie durchgeführt wurde. Im Bereich „der Berechtigkeit“ war die Toleranz niedrig, im Bereich „der Ordnung“ war sie mittelmäßig und im Bereich der „Dienstleistungen“ groß. Es zeigte sich, dass die Studenten mit einer ausgeglichener Stellungnahme zu den Straftaten auch die Bestechlichkeit in verschiedenen untersuchten Sphären des gesellschaftlichen Lebens ausgeglichener beurteilt haben, als die Studenten, die eine Leienstellungnahme vertreten. Sie fanden die Bestechlichkeit im Bereich der „Gerechtigkeit“ als vielmehr schwerwiegend, aber die Bestechlichkeit im Rahmen „der Dienstleistungen“ als weniger schwerwiegend.



1) Výzkumu se zúčastnilo 236 studentů I. a II. ročníku PA a 189 studentů SPŠ, kteří se rekrutovali ze všech tří forem zde probíhajícího studia dospělých policistů. Výzkum si nečinil nárok být reprezentativní ani pro PA, ani pro SPŠ, nicméně se ho zúčastnilo více než 90 % studentů z prvních dvou ročníků PA a asi třetina studentů SPŠ. Data byla snímána prostřednictvím dotazníku, který byl pro tento účel vytvořen. Jeho originální text je k nahlédnutí u autorek.

2) Kriminální citlivost lze definovat jako míru ochoty odsoudit jednání, jímž pachatel porušuje zájmy chráněné zákonem.



Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |