Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIII 3/2000

RECENZE

Úvod do policejní psychologie
(Čech, J.: Úvod do policajnej psychológie. Bratislava, Edícia policajných vied. MV 1998, 324 stran.)

PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., JUDr. Joža Spurný, Policejní akademie ČR, Praha

Publikace Úvod do policajnej psychológie je bezesporu velmi zajímavým příspěvkem ke konstituování moderní psychologie aplikované v oblasti práva. Je zajímavá především tím, že spojuje prvky monografie a učebnice. Koncepční a teoreticky laděné pasáže autor Ján Čech doplňuje o výkladové partie vybraných praktických problémů, ve kterých s didaktickou názorností nabízí čtenářům poznatky využitelné v různých policejních specializacích.

Kniha je strukturována do pěti hlavních kapitol. První kapitola „Policejní psychologie, teoretická hlediska formování“ představuje podle našeho názoru nejzajímavější část práce, alespoň pro čtenáře z řad psychologů a badatelů blízkých oborů. Autor se v ní zamýšlí nad pojetím policejní psychologie jako nauky. Co je vlastně předmětem a jaké metody má policejní psychologie používat při generování nových poznatků? Jaké vztahy jsou mezi policejní a například forenzní psychologií (překrývají se, konkurují si či má každá disciplína své vlastní pole působnosti)? To jsou jen některé z problémů, ke kterým se autor v první kapitole vyjadřuje. Pozornosti čtenářů doporučujeme pasáže, ve kterých J. Čech argumentuje pro osobnostní, činnostní a interdisciplinární přístup a v souladu s tím navrhuje vnitřní strukturaci policejní psychologie do tří hlavních okruhů či bloků, a to:

V recenzované publikaci je zpracován především první a druhý vyjmenovaný okruh. Lze ji tedy obrazně řečeno chápat jako první a druhý díl učebnice policejní psychologie.

Závěr první kapitoly patří diskusi o vztahu policejní psychologie ke kriminalistice, trestnímu právu a služební a tělesné přípravě. Ačkoliv některá tvrzení autora v těchto pasážích mohou vyvolat polemické reakce, rozhodně je třeba ocenit invenci a systémovou důkladnost, se kterou autor popisuje komplikované předivo interdisciplinárních vazeb mezi obory, které se v praxi i ve svých teoriích stýkají na mnoha místech. Za velmi cennou považujeme poslední podkapitolu, ve které autor začleňuje psychologii jako podpůrnou aplikaci do kontextu policejní vědy. Je třeba zdůraznit, že tento aktuální problém v jiných publikacích z oblasti policejní psychologie doposud chyběl. J. Čech je tedy jedním z prvních policejních psychologů, který programově pracuje s pojmem policejní věda, když definuje mezioborové vazby a styčné plochy psychologie aplikované v oblasti práva a policejních činností.

Následují čtyři kapitoly z policejní psychologie. V nich se čtenář seznamuje s poznatky a teoriemi, které jsou již zaměřeny více na policejní praxi, především na úseku kontaktů s kriminálními jevy. Klíčovými pojmy těchto prakticky orientovaných kapitol jsou pojmy osobnost policisty, osobnost pachatele, osobnost svědka a osobnost oběti trestného činu.

Psychologie osobnosti a činnosti policisty je tématem druhé kapitoly. Předností je velké množství empirických poznatků o typických pracovních nárocích i stresech v jednotlivých policejních službách. Autor nahlíží i pod pokličku pracovní spokojenosti policistů, fundovaně analyzuje motivační i demotivační stránky policejní činnosti a vyjadřuje se také k etickým aspektům policejní profese. Do této kapitoly je zařazena i zajímavě zpracovaná psychologie výslechu. To, jaký význam přikládá J. Čech problematice účinné komunikace v různých policejních situacích, je patrné i na zařazení samostatné kapitolky o asertivitě. Množství ilustrací i ukázek ze živých dialogů přesvědčí i skeptického čtenáře o tom, že komunikační dovednosti a obratnost patří k základním „bojovým“ prostředkům dobrého policisty.

Psychologie osobnosti a činnosti pachatele je přesný název třetí části knihy. Pro výklad psychologie pachatelů zvolil Ján Čech deliktově orientovaný přístup. To znamená, že objasňuje typické psychologické znaky a charakteristiky pachatelů vybraných konkrétních druhů trestné činnosti. Svůj výklad začíná u vrahů, pokračuje osobami útočícími na policisty (veřejné činitelé). Následuje fundovaný psychologický komentář k aktuálním fenoménům týrání dětí. Zbývající prostor věnuje tzv. „sexuální delikvenci“ konkrétně pojednává o incestu, sexuálním zneužívání dětí a výlet do této oblasti končí u psychologických příčin i důsledků znásilnění. Zejména posledně jmenovaná kapitola upoutá množstvím diskutovaných otázek. Autor komentuje bohatou zahraniční literaturu, polemizuje se zakořeněnými mýty o znásilnění a přesvědčivě diferencuje různé typy motivací a pachatelů znásilnění. Přínosem této kapitoly jsou i praktická doporučení pro postup vyšetřovatele a zdůraznění rizika sekundární viktimizace.

Pro policejní psychology i policisty z terénu bude jistě zajímavá pasáž o útocích na policisty. Autor v ní předkládá výsledky empirických výzkumů k tomuto jevu. Existují například typické charakteristiky policistů, kteří se stali terčem útoků? Liší se svými vlastnostmi či délkou služby u policie napadení policisté od nenapadených? Lze z empirických výzkumů učinit obecnější závěry? Mohou psychologie nebo psychologové přispět k minimalizaci útoků na policisty? Může policista včas postřehnout signály hrozícího nebezpečí? K těmto a dalším problémům najde čtenář řadu statistických údajů z domácího i zahraničního prostředí, v publikaci nechybí ani návrhy na preventivní opatření a doporučení, jak tento jev efektivněji kontrolovat.

Čtvrtá kapitola se nazývá Psychologie osobnosti svědka. Je poměrně stručná a pojednává o utváření výpovědi. Autor vybírá nejdůležitější informace o tom, jak obvykle probíhají procesy vnímání, zapamatování a líčení událostí v situaci výslechu. V podkapitole o emocionalitě a motivaci upozorňuje pak na význam emocí u svědků, uvádí v přehledu také emocionální vlastnosti svědků, které by vyslýchající měl být schopen posoudit.

Pátá a závěrečná kapitola pod názvem Psychologie osobnosti oběti trestného činu je koncipována jako úvod do viktimologie. Autor se v ní zamýšlí nad využitelností poznatků o obětech trestných činů a zdůrazňuje především praktický význam viktimologie pro vyšetřování trestné činnosti, pro jednání s obětí trestného činu ve fázi trestního řízení, ale také pro samotnou prevenci. Vedle těchto informací se autor blíže věnuje specifické situaci rukojmích. I v této - co do rozsahu nevelké - kapitolce nechybí ilustrativní příklady a kasuistické úryvky.

Snad s výjimkou první teoretické části doprovázejí poutače v podobě příkladů, ilustrací a odkazů na živé případy a kriminální kauzy odborný výklad ve všech kapitolách. Zvyšují výrazně čtivost recenzované knihy, aniž by jí ubíraly na odbornosti. Jako celek působí kniha na čtenáře svižným a živým dojmem, vyniká srozumitelností a přehledností.

Recenzovaná publikace se k nám dostala shodou okolností v době, kdy jsme se v souvislosti s vědeckovýzkumným úkolem probírali pěti dostupnými publikacemi s názvem policejními psychologie (Fullgrabe 1979, Stein 1990, Chandler 1990, Hermanutz - Ludwig - Schmalzl 1996, Čírtková 1996). Čechova kniha doplňuje tuto řadu nejen co do počtu, ale především novými inspirativními podněty. Zaujme nejen psychology ve službách policie, ale oslovuje i odborníky působící na poli moderních policejních věd.

OBSAH / CONTENTS / INHALT

Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |