Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 3/2000 |
Exhumací se rozumí nařízené nebo úředně povolené vyzdvižení (vykopání) těla řádně pohřbené osoby ze země nebo z hrobky, a to před uplynutím tlecí doby. Tlecí doba zahrnuje obvyklý průběh postmortální dekompozice (prvotní fázi hnilobného rozkladu s následnou fází tlení), trvající většinou po dobu 8 - 9 let. Ve vyhlášce MZ ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, se o tlecí době mluví v ustanovení § 22, kde se mimo jiné uvádí, že tělo mrtvého musí být uloženo v zemi po dobu, která se zřetelem ke složení půdy nesmí být kratší než 10 let (tlecí doba).
Délku rozkladu pohřbené osoby ovlivňuje především provzdušnění půdy, její vlhkost a teplota. V konkrétních případech je rozhodující pro stanovení tlecí doby závěr hydrogeologického průzkumu příslušného hřbitova. Půda má být středně propustná, písčitá nebo hlinitá, dobře provzdušněná. Hladina podzemní vody musí být nejméně 3 m pod úrovní terénu, aby její případné kolísání nezasáhlo hroby. V takovém případě by mohlo dojít k jedné z atypických forem posmrtného rozkladu, která spočívá v chemické změně podkožního, později i nitrobřišního tuku, tzv. zmýdelnění mrtvoly - adipocire, kdy jde prakticky o konzervaci těla znemožňující další dekompozici. V suché písčité půdě trvá úplný rozklad těla dospělé osoby asi 7 let, v hlinité půdě se tato doba prodlužuje o 1 - 2 roky.
Soudní lékař se v současné době setkává s exhumací výjimečně, což vyplývá především ze dvou skutečností. Jednak z toho, že při úmrtí osoby je mrtvé tělo prohlíženo ohledávajícím lékařem i z aspektu potřebných soudnělékařských znalostí, a dále, že pohřbívání zemřelých do země již není u nás nejčastějším způsobem pohřbu (většinou dochází k pohřbu žehem).
Orgány činné v trestním řízení nařizují exhumaci v případě, kdy dodatečně zjištěné nové skutečnosti nasvědčují tomu, že smrt mohla být, či byla způsobena jednáním jiné osoby, nejčastěji v důsledku poranění nebo otravy. Nařízení exhumace je spojeno s provedením soudní pitvy.
Vzhledem k tomu, že jde o záležitost nejenom informačně a důkazově nejistou, ale i finančně nákladnou, je vhodné, aby ještě před jejím nařízením byl konzultován zkušený znalec v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kterému budou zároveň poskytnuty všechny potřebné podklady k tomu, aby se mohl podrobně seznámit se zjištěnými okolnostmi případu. Do roka lze exhumaci doporučit vždy, po této době je důležité především to, co se chce dokázat. Pokud bylo tělo pohřbeno brzo po smrti, bez výrazných známek posmrtného rozkladu a během zimních měsíců, může být poměrně dlouho zachováno.
Během vlastní exhumace je potřebné, aby znalec v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, popsal prvotní soudnělékařské nálezy a zajistil nezbytné a správně provedené odběry vzorků zeminy v případě podezření na otravu.
Příslušný hrob musí být nejprve podle plánů a záznamů správou hřbitova přesně identifikován. Exhumace se provádí výhradně ručně a všechny exhumované ostatky každé osoby, pokud již celistvost rakve není zachována, se ukládají do předem připravené a označené samostatné rakve (rakve určené k pohřbení těla jsou vyráběny z měkkého dřeva, které se úplně rozloží během 2 - 3 let). Hloubka vykopaného hrobu pro dospělé osoby je 1,5 m - 2 m, pro děti starší než 10 let 1,5 m a pro děti do 10 let věku 1,2 m. Po zasypání musí být nad rakví vrstva zeminy nejméně 1,2 m (1,0 m po slehnutí, měřeno od horní plochy rakve). Po vyjmutí z hrobu se rakev otevře a je-li to možné, provede se předběžná identifikace těla. Je nutné popsat druh rakve a stav její vnější i vnitřní plochy, dále se popisují všechny věci uložené v rakvi, druh a stav oblečení. Při zevní prohlídce těla je zjištění jeho celkové délky důležitější než zjištění hmotnosti, neboť po smrti dochází vždy k dehydrataci.
V případě podezření na otravu je vhodné případ předem konzultovat i se znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (resp. soudním chemikem) a zabývat se otázkou, jaký důkaz je očekáván a zda může závěr vyšetření přinést takový výsledek, který by byl přínosem pro posouzení celé věci. Hraniční doba pro důkaz léků je většinou 2 - 3 roky. Anorganické jedy - kovy je možno dokázat prakticky bez časového omezení. Průkaz organických jedů je omezen několika měsíci. K důkazu, že se skutečně jednalo o otravu, je nutné odebrat nejenom potřebný biologický materiál z mrtvého těla, ale i kontrolní vzorky ze zbytků rakve (včetně hřebíků), dále půdy nad a pod rakví, po stranách rakve i z míst vzdálenějších (tzv. „negativní půda“). Zemina z místa nad rakví se odebírá asi v množství 1 kg, vzorky je nutné odebrat z různých hloubek a asi z šesti míst. Vzorek zeminy pod rakví se odebírá z hloubky 10 cm a z hloubky 50 - 80 cm, vždy asi v množství 5 kg. Po stranách rakve ve vzdálenosti 30 - 50 cm a 2 m, v množství asi 1 kg. Jako „negativní půda“ se odebírá zemina z místa vzdálenějšího, a to z 10 až 20 m a z hloubky 50 cm až 1 m, v celkovém množství asi 1 kg.
Z těla zemřelé osoby by měly být mimo jiné odebrány excize z kůže, dále nehty, vlasy, zuby, dlouhé kosti. Žaludeční obsah se musí odebírat odděleně od žaludeční stěny (nejlépe se vyšetřuje pouze vlastní obsah). Vyšetření tekutiny z dutiny břišní nemá z důvodu možné posmrtné kontaminace forenzní význam. Nesmí se zapomenout odebrat vzorky z oblečení zemřelé osoby, z látky v rakvi (hlavně v úrovni břicha), z umělých květin, z polštářku pod hlavou, dále se odebírají všechny šperky, kříže apod. pro možnost porovnání jejich chemického složení s nálezem v biologickém materiálu.
V případě podezření na smrtelné poranění je možné na lebce i ostatních kostech rozeznat zlomeniny a střelné rány řadu let. Zlomeninu jazylky a chrupavek hrtanu lze prokázat i po uplynutí jednoho roku. Řeznou či bodnou ránu v oblasti měkkých tkání krku lze poznat ještě do 3 - 4 měsíců. Strangulační rýhu je velmi obtížné rozpoznat již záhy po pohřbení.