Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 3/2000 |
V pořadí již desátý Kongres OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli se uskutečnil ve Vídni ve dnech 10. až 17. dubna 2000. Tyto kongresy se konají počínaje rokem 1955 pravidelně v pětiletých cyklech na základě rezoluce Valného shromáždění OSN 415(V) z 1. 12. 1950. Kongresy fungují jako poradní orgán OSN při tvorbě programu prevence kriminality a při zdokonalování systémů trestní justice. Jejich úkolem je zprostředkovávat výměnu výzkumných, teoretických i praktických poznatků mezi členskými státy OSN, mezivládními a nevládními organizacemi a jednotlivými experty, týkajících se práva, kriminality a trestní politiky. Mají i identifikovat nové trendy a problémy ve vývoji a v prevenci kriminality a v trestní justici, vypracovávat doporučení pro Komisi OSN pro prevenci kriminality a trestní justici a následně pro plenární zasedání OSN, která pravidelně reagují na závěry a doporučení přijatá těmito kongresy.
Kongresy tradičně představují reprezentativní shromáždění oficiálních delegací členských států OSN vedených obvykle na úrovni ministrů nebo vysokých činitelů justice, představitelů přizvaných mezivládních i nevládních organizací a zástupců širší mezinárodní vědecké komunity. X. Kongres v tom nebyl výjimkou a počet jeho účastníků se přiblížil ke dvěma tisícům. Delegaci ČR, jejímž gestorem bylo Ministerstvo vnitra, vedl náměstek ministra vnitra ČR, JUDr. Petr Ibl. Členy delegace byli pracovníci odboru prevence a odboru organizace a řízení MV ČR, Úřadu vlády ČR, mise ČR u OSN ve Vídni a dále resortu spravedlnosti, který zastupovali pracovníci Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.
Rezolucí Valného shromáždění OSN č. 52/91 byla stanovena následující hlavní témata jednání X. Kongresu:
Kromě těchto hlavních témat byla stanovena dílčí témata pro čtyři workshopy:
Vedle plenárních jednání a obsáhlých workshopů k výše uvedeným tématům se v rámci kongresu uskutečnila i řada seminářů k mnoha dalším vybraným problémům. Po celou dobu kongresu rovněž probíhalo plenární zasedání k přípravě závěrečné deklarace. Vzhledem k této šíři programu, kdy souběžně probíhala vždy dvě plenární jednání, jeden až dva workshopy a další dílčí semináře, bylo možné aktivně obsáhnout pouze vybraná jednání. Členové delegace ČR se zaměřili především na tematiku podpory práva a justice, tzv. restorativní justice, organizovaného zločinu a korupce, prevence kriminality a na problematiku žen.
Jednání X. Kongresu oficiálně zahájila zástupkyně generálního tajemníka OSN Louise Frechetteová. Prezidentem kongresu byl zvolen ministr spravedlnosti Jihoafrické republiky P. M. Maduna; funkci generálního sekretáře kongresu zastával Pino Arlacchi, výkonný ředitel Úřadu OSN pro kontrolu drog a prevenci kriminality (UNODCCP) a zástupce generálního tajemníka OSN.
K některým vybraným tématům jednání kongresu lze stručně uvést následující:
Zdůrazňování významu práva a upevňování systému trestní justice je považováno za trvalou prioritu OSN; tato světová organizace k tomu vytváří příslušné programy, zřizuje specifické instituce a rozmanitými formami působí na členské státy, aby posilovaly svůj právní řád a „vládu práva“ (rule of law). X. Kongres proto věnoval těmto otázkám zvláštní pozornost. V diskusi bylo mj. konstatováno, že v současné době, na přelomu století, je úloha práva stále více spatřována v zabezpečování ekonomických reforem a v zajišťování lidských práv.
Vláda práva není již chápána jako právní konstrukce, ale je nazírána v mnohem širším měřítku jako sociální hodnota a civilizační (kulturní) víra. Toto pojetí pak samozřejmě činí diskusi o podpoře a posilování právního řádu podstatně složitější, protože reálné uplatňování vlády práva v praktickém životě je mnohdy obtížné, zejména vzhledem k charakteru politické moci, společenskému uspořádání, stupni hospodářského rozvoje dané země a k vzhledem k řadě dalších okolností.
Obecně se požaduje, aby reformy právního řádu v každém státě vedly k tomu, že systém trestní justice bude efektivnější v tom smyslu, že umožní lepší kontrolu zločinnosti, že tento systém bude spravedlivější a lépe zajistí ochranu lidských práv. Proto je přikládán velký význam nejen rozvoji právní infrastruktury (kvalita zákonů, legislativní proces apod.), ale i rozvoji a pěstování společenských a kulturních tradic, ze kterých pramení respekt a úcta k právu a podřízení autoritě zákona.
Pro Českou republiku má nepochybně význam - vzhledem k teprve relativně nedávnému překonání totalitního režimu provázeného různými deformacemi práva a oslabením právního vědomí občanů - připomenutí, že v každé společnosti je vytvoření skutečně solidních základů a tradic legality záležitostí několika generací. Institucionální reformy soudního systému, výchova soudců a dalších pracovníků působících v systému trestní justice může trvat několik let; všeobecná akceptace vlády práva a podřízení celé společnosti jejím principům je však dlouhodobějším procesem, a proto nerealistické cíle a přehnaná očekávání nejsou na místě.
Mezi předpoklady umožňující upevňování právního řádu patří např. princip legitimity zákonodárné moci. V demokratické společnosti jsou zákonodárné orgány periodicky voleny a jejich legitimita vyplývá z této politické odpovědnosti. Připouští se ovšem i legitimita dalších vlivů na zákonodárný proces, pakliže jsou podloženy odbornou (nebo morální, náboženskou apod.) autoritou jednotlivců.
Důraz je kladen též na legitimitu orgánů, které aplikují nebo prosazují právo. Jejich činnost musí být transparentní a kontrolovatelná. Systém trestní justice, který je založen na vládě práva, zabezpečuje, aby nikdo nemohl zneužít své moci k tomu, aby unikl trestní odpovědnosti. V právním státě dodržování zákonnosti nejen upevňuje samotné právo, nevytváří tedy pouze právní precedenty, ale respektování autority zákonů vytváří sociální precedenty, které formují charakter celé společnosti.
Udržení právního státu a zachování vlády práva se stává v současném světě stále obtížnější. Všudypřítomná korupce devalvuje právní jistoty občanů v řadě zemí. Organizovaný zločin získává stále větší možnosti a prostor pro ochromení systému trestní justice svým pronikáním do politických a hospodářských struktur. Procesy globalizace jdou ruku v ruce i s rozšiřováním transnacionální kriminality, mnohdy využívající stejné řídící, informační a komunikační technologie jako nadnárodní průmyslové, obchodní a finanční korporace.
X. Kongres proto důrazně upozornil na potřebu náležité iniciativy světového společenství k tomu, aby došlo k zachování a upevnění vlády práva; hlavní směry a formy této iniciativy byly shrnuty v závěrečné Deklaraci (viz dále).
Jedním z hlavních témat X. Kongresu OSN byla „mezinárodní spolupráce v boji proti transnacionálnímu zločinu: nové výzvy v 21. století“.
Světové společenství si je plně vědomo, že v epoše celkové globalizace ztrácejí tradiční hranice mezi státy svůj význam a jsou stále více otevírány pro pohyb idejí, kapitálu i osob. Mezinárodní obchod, toky informací i nové komunikační technologie prakticky vytvářejí novou transnacionální realitu. Všeobecně se uznává, že projevy globalizace přispívají k růstu životní úrovně celých oblastí a velkých kontingentů obyvatelstva, tyto procesy však zároveň rozšiřují prostor pro zločinnost, mají mnohdy přímé kriminogenní účinky a generují nové formy i dimenze kriminality.
V uplynulém desetiletí zločinecké organizace vytvořily mezinárodně propojené sítě a vzájemné vazby, které umožnily provádět kriminální aktivity v dosud netušeném měřítku a dosahovat ohromných nelegálních zisků, takže organizovaný zločin se stal reálnou hrozbou pro řadu států. Novým fenoménem je prudký růst organizovaného zločinu v bývalých komunistických zemích, ke kterému došlo po ukončení studené války. Např. podle oficiálních údajů vzrostl počet zločineckých skupin v Rusku mezi roky 1990 a 1997 ze 785 skupin na zhruba 9000, ve kterých působí více než 100 000 pachatelů; jen v samotné Moskvě bylo v roce 1996 známo 189 zločineckých organizací, z nichž 23 přímo vyvíjelo činnost i v zahraničí.
Mezinárodní součinnost v boji proti organizovanému zločinu je proto nezbytná. Účinný prostředek je spatřován v přijetí Mezinárodní konvence proti transnacionálnímu organizovanému zločinu; postup přípravy této Konvence byl proto na 10. Kongresu OSN široce diskutován. Jak známo, Valné shromáždění OSN rozhodlo ve své Rezoluci č. 53/111 z 9. prosince 1998 o vypracování uvedené Konvence. Příprava návrhu Konvence byla svěřena ad hoc mezinárodnímu výboru, jehož poslední (šesté a sedmé) zasedání se konala v lednu a únoru roku 2000 ve Vídni. Předpokládá se, že návrh Konvence bude formálně posouzen a přijat na Valném shromáždění OSN na podzim tohoto roku (Millennium Session) a Konvence a její přílohy mají být poté podepsány představiteli vlád a států na zvláštní konferenci v italském Palermu.
Konvence vytváří rámcové předpoklady pro zintenzivnění postupu proti organizovanému zločinu. Obsahuje ustanovení, která zavážou signatářské státy ke kriminalizaci a trestnímu stíhání určitých forem zločineckého jednání, které lze rámcově vymezit jako účast na zločinecké organizaci, praní špinavých peněz, korupci a bránění výkonu spravedlnosti (obstruction of justice). V jednotlivých článcích návrhu Konvence jsou vedle definice zločinecké organizace (organized criminal group) podrobněji vymezeny charakteristiky dalších forem organizované trestné činnosti, kterých se bude Konvence týkat, a naznačena opatření, která signatářské státy budou muset realizovat v rámci svých národních zákonodárství.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že Konvence předpokládá zavedení odpovědnosti právnických osob (článek 5) za účast na závažných trestných činech a na organizované trestné činnosti spadající pod režim Konvence. Je však třeba upozornit, že návrh Konvence předpokládá, že tato odpovědnost právnických osob může být trestní, občanskoprávní nebo administrativní.
Návrh Konvence obsahuje řadu ustanovení týkajících se mezinárodní právní spolupráce v boji proti organizovanému zločinu, ustanovení o usnadnění extradičního řízení, o postupech při odnětí (konfiskaci) nelegálního zisku, o výměně informací a pomoci při školicích programech pro justiční orgány, o ochraně svědků aj. Protože šíře problematiky, které se Konvence týká, je značná a její text by mohl být neúnosně podrobný, je připraveno několik protokolů, které budou tvořit součást Konvence a které budou obsahovat bližší podrobnosti o některých oblastech podléhajících režimu Konvence. Je připraven návrh Protokolu o nelegální výrobě a přepravě střelných zbraní, jejich dílů, součástek a munice, Protokolu o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zejména ženami a dětmi, Protokolu o pašování migrantů po zemi, vzdušnými prostředky a po moři.
Současný text návrhu Konvence a protokolů je k dispozici v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Lze konstatovat, že legislativa ČR (trestněprávní předpisy) v zásadě konvenuje obsahu navrhované Konvence; v rámci připravované rekodifikace trestního zákona a trestního řádu bude ovšem vhodné modifikovat některá ustanovení tak, aby přímo navazovala na znění Konvence a umožnila prohloubení mezinárodní právní spolupráce při stíhání a trestání organizovaného zločinu.
V rámci tzv. doprovodného programu X. Kongresu OSN byla jako jedno z témat projednávána problematika zřízení Mezinárodního trestního soudu.
Na mezinárodní diplomatické konferenci uspořádané OSN 17. července 1998 v Římě bylo přijato rozhodnutí (120 delegátů hlasovalo pro, 7 proti, 27 abstenovalo) o zřízení Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court - ICC), jako stálého justičního orgánu projednávajícího nejzávažnější trestné činy proti mezinárodnímu humanitárnímu právu, zejména válečné zločiny, trestné činy proti lidskosti, genocidu a zločiny agrese (poté, co se dospěje k všeobecně přijatelné definici agrese). Na rozdíl od již existujícího Mezinárodnímu soudu v Haagu, jehož jurisdikci podléhají signatářské státy, Mezinárodní trestní soud (ICC) se bude zabývat trestnými činy jednotlivců.
Základní principy působnosti a činnosti ICC byly vymezeny v tzv. Římském statutu projednaném na citované diplomatické konferenci. ICC je koncipován jako komplementární soudní orgán, což znamená, že jeho jurisdikce se uplatní pouze v těch případech, kdy národní soudní orgány budou nečinné (tj. nemohou nebo nechtějí stíhat pachatele vyjmenovaných trestných činů). Princip komplementarity dává příležitost jednotlivým národním legislativním orgánům provést takové vnitrostátní úpravy, aby bylo možno národními soudy stíhat stejné delikty a stejný okruh osob, na které se má vztahovat jurisdikce ICC, tj. i vládní představitele, velící vojenské činitele apod.
Při výkonu svých pravomocí se bude ICC opírat o spolupráci s národními orgány činnými v trestním řízení a o jejich pomoc při vyšetřování, shromažďování důkazů, výslechu svědků, při uvalení vazby na obviněné i při výkonu trestu odsouzených osob. ICC bude spolupracovat s jednotlivými státy prostřednictvím národních ministerstev spravedlnosti nebo úřadů generálního prokurátora. Požadavky Mezinárodního trestního soudu, např. extradiční povahy, mají mít přednost před závazky vyplývajícími z dohod o právní pomoci mezi jednotlivými státy.
Národní trestní právo hmotné a procesní má být podle potřeby modifikováno tak, aby umožnilo plnění všech závazků a povinností vyplývajících z působnosti Mezinárodního trestního soudu specifikované v Římském statutu.
Mezinárodní trestní soud bude ustaven poté, co podepíše a ratifikuje Římský statut 60 států. Do března 2000 podepsalo Římský statut 59 států a 7 států ho již ratifikovalo. Komise zřízená k přípravě Mezinárodního trestního soudu se na svém dalším zasedání sejde v červnu a v prosinci roku 2000. Na podporu brzkého ustavení tohoto významného mezinárodního soudního orgánu vystupuje řada vlád, národních i mezinárodních institucí, vědeckých pracovišť i nevládních organizací.
Aktuálním tématem se stává další vývoj a perspektivy trestní justice, zejména v souvislosti s akcentem na rozšíření práv obětí trestné činnosti. X. Kongres proto věnoval v rámci doprovodného programu pozornost vytváření tzv. restorativní justice (z angl. restore - obnovit, navrátit v původní stav), jako určitého paralelního systému působícího vedle klasické trestní justice či v mnoha směrech trestní justici nahrazujícího nebo doplňujícího. Teoretický koncept restorativní justice navazuje mj. na některé myšlenky hnutí „sociální ochrany“ (Marc Ancel), její paradigma je však spatřováno ve velmi dávném pojímání spravedlnosti.
Základní principy restorativní justice lze shrnout takto:
Za prakticky nejlépe realizovatelné formy činnosti v rámci restorativní justice se považuje mediace (zprostředkování styku pachatele s obětí, při kterém se hledají způsoby řešení situace způsobené trestným činem) a rodinné či skupinové projednávání spáchaného deliktu a odpovědnosti pachatele. Mediační programy jsou již běžně rozšířeny v Kanadě, USA, Anglii, Francii, Německu, Rakousku, rodinné projednávání (family group counceling) je rutinně prováděno v Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe, ale též v Anglii, USA a Kanadě (zejména uvnitř některých etnických komunit).
V diskusi na X. Kongresu samozřejmě zazněly mnohdy rozporné názory na možnosti a perspektivy restorativní justice. Byly však prezentovány též výsledky výzkumů ukazující, že v rámci restorativní justice je dosaženo vysokého stupně uspokojení oběti (více než 80 %), dochází ke shodě mezi pachatelem a obětí v chápání spravedlnosti (90 %), pachatelé ve velké míře nahrazují způsobenou škodu (95 %) a u obětí trestných činů se snižuje pocit ohrožení (25 %). Příznivý je i index recidivy.
Jako hlavní námitky byly uplatňovány oprávněné argumenty, že v systému restorativní justice je možno řešit jen méně závažné případy trestné činnosti, že u značné části pachatelů nelze očekávat pochopení podstaty restorativní justice, takže její metody budou chápat jako projevy určité slabosti nebo bezradnosti společnosti, že požadavek na úplné obnovení vztahů narušených trestným činem je nereálný (jde např. o subtilní psychické újmy, o společenskou situaci oběti) aj.
Nelze přehlédnout, že přístupy restorativní justice jsou aplikovatelné spíše v systému anglosaského práva s rozsáhlým uplatňováním principu oportunity než v systému evropského kontinentálního práva, kde dominuje zásada legality. Některé postupy blízké restorativní justici (např. mediace) si ovšem nacházejí místo i ve většině evropských zemí včetně ČR.
Na prosazování principů restorativní justice se zaměřují různé instituce, zejména nevládní organizace, například pracovní skupina, která byla zřízena Aliancí nevládních organizací působících při OSN v oblasti prevence zločinnosti a trestní justice se sídlem v New Yorku. Podkladové materiály této pracovní skupiny byly předloženy jako oficiální dokumenty sekretariátu X. Kongresu.
Otázka prevence kriminality byla kongresem formulována jako potřeba držet krok s novým vývojem. Bylo řečeno, že v uplynulých dvou desetiletích se úsilí v této oblasti zaměřilo na identifikaci, vývoj a vyhodnocování různých preventivních postupů a opatření. V reakci na skeptický názor „nic nefunguje“ přineslo toto úsilí určité plody ve smyslu širší shody, že existují některé účinné preventivní postupy založené zejména na tradičních konceptech, jako je posilování role rodiny, zapojení neformální komunity a působení vzdělávacího systému. Nová opatření by však měla reflektovat vývoj, vytvářející nové kriminogenní situace.
Měnící se dynamika a vzorce trestné činnosti vyžadují změnu, resp. rozšíření dosavadního přístupu k prevenci. Nové technologie, které usnadňují komunikaci - ovšem jak mezi řádnými občany, tak mezi pachateli trestné činnosti - vedly zvláště v posledním desetiletí nejen ke zlepšení možností globální komunikace a kooperace, ale vedly také ke vzniku a posílení nových forem kriminality na regionální i mezinárodní úrovni. V důsledku toho už nemůže být prevence omezena jen na tradiční formy kriminality, ale musí reflektovat nové formy jako organizovaný zločin, terorismus, nelegální migraci, počítačovou kriminalitu, kriminalitu na internetu, trestnou činnost proti životnímu prostředí, korupci, nelegální obchod se zbraněmi včetně zbraní hromadného ničení a jejich komponentů atd.
Nové pojetí prevence kriminality musí vzít v úvahu rostoucí internacionalizaci kriminálních aktivit v rámci globální ekonomiky a vyspělých technologií a také národní specifika se zvláštním zřetelem k problematice rozvojových zemí. Ve vyspělých zemích může např. rozvoj nových informačních technologií napomoci lepšímu spojení jednotlivce s komunitou, a tím k posílení pocitu bezpečí. Nové technologie mohou být úspěšně využity například při kontrole sankcí nespojených s odnětím svobody, v situační prevenci atd., např. uplatněním elektronického a satelitního monitoringu, využitím uzavřených televizních okruhů, elektronického pátrání apod. V rozvojových zemích může naopak průnik těchto technologií oslabit dosud těsné rodinné a komunitní vazby, zajišťující až dosud základní pocit jistoty.
Prevence musí rovněž pochopit jako aktuální výzvu stále zjevnější projevy xenofobie, rasismu a intolerance mezi různými etnickými skupinami. Eroze dříve pevných hranic a systémů spolu s globalizací ekonomiky vyvolala změny na domácích i mezinárodních trzích práce, spojené s nevyhnutelnou migrací lidí hledajících lepší pracovní a životní podmínky. Migrace způsobená rozdílnou úrovní socioekonomického vývoje v jednotlivých zemích a směřující obvykle z Jihu na Sever vyvolala nové problémy v prevenci kriminality v cílových zemích. Otázkou je například ochrana práv imigrantů a migrantů, kteří se snadno mohou stát - často v důsledku svého nelegálního postavení - potenciálními pachateli a ještě spíše oběťmi trestné činnosti a terčem xenofobních a rasových útoků. Xenofobie a rasová nenávist včetně projevů antisemitismu jsou živnou půdou pro projevy interpersonálního i hromadného násilí, zatímco nárůst kriminálních příležitostí může zaplést migranty do sítí kriminálních organizací jako výkonné členy nebo jako oběti např. vydírání různých poplatků za tzv. ochranu a služby. Vydírání může ovšem vycházet i ze strany úplatných úředníků vyžadujících úplatky za vyřízení pobytových a pracovních povolení apod.
Preventivní opatření by měla zahrnout právní, sociopolitické i ekonomické zásahy zaměřené proti trestné činnosti spojené s xenofobií a rasismem, včetně programů usnadňujících usídlování migrantů, kampaní v médiích orientovaných k posilování tolerance a multikulturalismu, výchovných programů zaměřených na prevenci agresivních projevů vůči migrantům, situační prevenci i vytváření tzv. ethnic policing (kvalifikovanost policejní práce ve vztahu k etnickým minoritám).
Diskuse se týkala i problematiky vyhodnocování preventivních programů. Jedním z možných a uplatňovaných přístupů je vyhodnocování podílu selhání (podílu recidivy u pachatelů trestné činnosti) nebo např. kalkulace potenciálních úspor vzniklých omezením škod způsobených kriminalitou v poměru k investicím do preventivních programů. Nicméně tyto způsoby převážně kvantitativního vyhodnocování nemusí být obecně akceptovatelné. Účinnost preventivních programů lze vyhodnocovat i kvalitativními postupy, např. zjišťováním snížení strachu z kriminality a snížení percepce ohrožení zločinem u veřejnosti v důsledku preventivních strategií; lze ovšem např. vyhodnocovat také úroveň možných negativních dopadů na demokratické svobody způsobených preventivními opatřeními a zásahy. Vyhodnocování preventivních strategií aplikovaných na mezinárodní úrovni je přitom ještě mnohem komplikovanější než na úrovni národní vzhledem k charakteru transnacionální kriminality.
Kongres se zabýval také otázkami zdrojů směřujících do preventivních programů, které jsou - a to i v rozvinutých zemích, obvykle doceňujících význam prevence - stále nižší než prostředky investované do systémů trestní justice. Posuzována byla i otázka možného transferu poznatků týkajících se prevence. Ukazuje se, že např. postupy situační prevence jsou univerzálněji aplikovatelné než strategie sociální prevence (např. postupy týkající se ochrany dětí nebo způsoby zapojení komunity do preventivních aktivit), jejichž aplikace je v daleko větší míře závislá na podmínkách sociální infrastruktury v různých společnostech.
Kongres se v jednom z workshopů poměrně obsáhle zabýval problematikou korupce. Jednání se odvolávalo na platné dokumenty OSN (Mezinárodní kodex chování veřejných činitelů, rezoluce VS OSN 51/59), Deklarace OSN proti korupci a úplatkářství v mezinárodních obchodních transakcích (rezoluce VS OSN 51/191) a 50 doporučení z jednání expertní skupiny o korupci konaného v Buenos Aires 17. - 21. 3. 1997 (E/CN.15/1997/3/Add.1). V rámci jednání zazněly jak teoretické příspěvky přizvaných expertů, tak praktické zkušenosti různých zemí, které i přes některá velmi formální vystoupení jednotlivých delegátů přinesly zajímavé poznatky.
Pan Arlacchi v úvodním slově zdůraznil, že nutnými nástroji pro boj s korupcí jsou konzistence výkonné a zákonodárné moci, integrita a důsledný výkon práva, existence preventivních protikorupčních nástrojů (norem a standardů chování), výchova veřejnosti a pozitivní příklad chování veřejných činitelů a představitelů podnikatelské sféry. V dalších vystoupeních zaznělo například i to, že po vzniku evropského právního prostoru lze očekávat zvýšený důraz na kooperaci mezi jednotlivými státy při stíhání korupčního chování v mezinárodním měřítku. Tato kooperace by měla posléze vést k postupnému vytlačování tzv. off-shore příležitostí („bezpečné úkryty“ založené na uplatňování nekooperativní jurisdikce v určitých zemích; tato „bezpečná útočiště“ jsou až dosud známa spíše z oblasti nezákonných mezinárodních finančních operací) i pokud jde o stíhání korupce.
Na adresu situace v zemích střední a východní Evropy bylo řečeno, že falešná interpretace myšlenky lidských práv ve spojení s konkrétním stavem společností v přechodu přivodila místy pandemii korupce. Vesměs byla zdůrazňována potřeba jak preventivních nástrojů (důsledné řízení a kontrola, existence norem chování), tak velmi přísného postihu odhalených případů korupčního chování, přičemž někteří referující připouštěli i možnost provokace („vystavit pokušení“), především při odhalování korupce v rámci policejních a justičních orgánů. V tomto smyslu se hovořilo například o zkušenostech newyorské policie (uplatnění cíleného prověřování policistů a policejních jednotek, u nichž existuje podezření z korupce, náhodného prověřování policistů a jednotek, u nichž existuje zvýšené riziko vystavení korupci, a uskutečňování tzv. proaktivního prověřovacího programu „integrity setting“, který dle referujícího přinesl pozitivní výsledky a má prokazatelný odstrašující účinek).
Ve vztahu k justici byla uvedena potřeba zcela průhledného systému výběru a jmenování justičních činitelů, zejména soudců, nutnost odpovídajícího odměňování soudců a soudního personálu, podpora nezávislé, ale současně odpovědné justice, zavedení konzistentních objektivních kritérií výkonnosti justice a jasných etických pravidel pro soudce, plná transparentnost soudního řízení po celou jeho dobu a koherentní systém vedení případů. Delegáti některých zemí referovali o různých modelech protikorupčních útvarů a jejich začlenění do systému zákonodárné, resp. výkonné moci. Opakovaně byl vysloven názor, že korupce je sice především problémem špatného vládnutí (poor governance), ale její potlačování se neobejde bez zapojení soukromého sektoru a občanské společnosti. Workshop vyústil v doporučení důsledně stíhat projevy korupčního chování (včetně konfiskace zisků pocházejících z korupce) a současně uplatňovat preventivní postupy (posílení role občanské společnosti, posilování logistické a situační prevence u veřejných činitelů, uplatňování proaktivního testování a zavedení nezávislých ztěžovacích mechanismů).
Jednání X. Kongresu bylo uzavřeno přijetím deklarace nazvané „Vídeňská deklarace o zločinu a justici: Odpověď na výzvy dvacátého prvního století“ (Vienna Declaration on Crime and Justice: Meeting the Challenges of the Twenty-first Century). Projednávání navrženého textu deklarace trvalo po celou dobu kongresu a probíhalo ve znamení mnoha složitých diplomatických, resp. formulačních problémů, vyplývajících z rozdílných postojů jednotlivých států k některým sporným otázkám. Obzvláště komplikovaná diskuse se rozvinula k 19. bodu deklarace, týkajícímu se terorismu, kde se některé státy snažily prosadit formulaci, která by zjevně odlišovala terorismus od národně osvobozeneckých hnutí. Složitým se také ukázal bod 15, týkající se nelegální výroby a obchodování se zbraněmi, jejich součástkami a komponenty, ale i některé další body.
Výsledný text deklarace nicméně odpovídá přístupu X. Kongresu k hlavním projednávaným tématům. Preambule vyjadřuje znepokojení členských států OSN nad důsledky závažných trestných činů, zejména transnacionálního organizovaného zločinu v globálním měřítku, a přesvědčení o nutnosti prevence kriminality jako základu pro účinnou strategii kontroly kriminality, o nutnosti mezinárodní spolupráce, o potřebě účinného a spravedlivého systému trestní justice. Za příslib označuje tzv. restorativní justici.
V jednotlivých bodech pak deklarace potvrzuje cíle OSN v oblasti prevence kriminality a trestní justice; zejména snahu redukovat zločinnost, přispět k účinnějšímu fungování trestní justice, respektování lidských práv a demokratických svobod a podporovat vysoký standard spravedlnosti, humanity a profesionálního chování pracovníků orgánů zajišťujících uplatňování práva. V deklaraci je zdůrazněna odpovědnost každého jednotlivého státu za vybudování a udržování spravedlivého, odpovědného, etického a účinného systému trestní justice a společná odpovědnost za spolupráci mezi státy při potírání kriminality v celosvětovém měřítku.
Deklarace zdůrazňuje potřebu dokončit práce na přípravě Konvence OSN o boji proti transnacionálnímu organizovanému zločinu a doprovodných protokolů a uvést tuto konvenci do praxe, přičemž výslovně připomíná nutnost začlenění preventivních aspektů ve vztahu k organizovanému zločinu do národních i mezinárodních rozvojových strategií. Jako závažné problémy zmiňuje kromě transnacionálního organizovaného zločinu také obchodování s lidmi a nelegální migraci, nelegální výrobu a obchodování se zbraněmi a jejich komponenty, korupci, legalizaci zisků ze zločinu a ekonomickou kriminalitu, počítačovou kriminalitu, terorismus, rasovou diskriminaci a projevy xenofobie a z toho pramenící násilné projevy.
Vyjadřuje podporu Programu OSN pro prevenci kriminality a trestní justici a potřebu dalšího rozvoje Centra OSN pro mezinárodní prevenci kriminality. Upozorňuje, že efektivita preventivních postupů a účinnost trestní justice vyžaduje zapojení a spolupráci vládních, národních, regionálních, interregionálních a nadnárodních institucí, různých segmentů občanské společnosti včetně masmédií a soukromého sektoru. Preventivní strategie se musí zaměřit na klíčové příčiny a rizikové faktory ve vztahu ke zločinnosti a viktimizaci prostřednictvím adekvátní sociální, ekonomické, zdravotní, vzdělávací a trestní politiky.
Deklarace specificky uvádí potřebu reformy vězeňství a širší uplatňování alternativ uvěznění s ohledem na nárůst vězeňské populace. V deklaraci je také zahrnuta problematika žen v trestní justici (jako pracovnic, obětí, pachatelek i vězeňkyň) a podpora uplatňování přístupů tzv. restorativní justice. Stranou pozornosti tradičně nezůstala ani problematika mladistvých, zvláště těch, kteří se nacházejí ve složitých životních situacích zvyšujících riziko jejich zapojení do kriminálních aktivit. Deklarace rovněž připomíná význam mechanismů pomoci obětem trestných činů.
X. Kongres OSN byl v duchu tradice těchto kongresů bezesporu reprezentativní shromáždění; v tuto chvíli zřejmě nejširší světové fórum zabývající se z mnoha pohledů otázkami trestní justice, vývoje kriminality a možností jejího omezování. Tato reprezentativnost a šíře tematického záběru na jedné straně logicky neumožňuje věnovat se jednotlivým tematickým okruhům do hloubky, možné na specializovaných konferencích, a současně posouvá charakter jednání někdy do více „diplomatické“ než odborné roviny. Na straně druhé umožňuje zmapovat sledovanou problematiku v globálním pohledu a vymezit hlavní vývojové trendy a problémy, které jsou v celosvětovém měřítku skutečně klíčové.
Jednání X. Kongresu OSN v tomto smyslu reagovalo na vývoj současného světa a moderní společnosti, který nachází odraz v proměňujícím se charakteru kriminality, resp. v nárůstu nových forem a jevů v kriminalitě, vzestupu jejich závažnosti a nebezpečnosti. Z nových jevů vyplývají nové požadavky na systém a výkon trestní justice v nejširším slova smyslu, na vypracování účinného postihu těchto nových forem a jevů v kriminalitě, na vytvoření nového, podstatně širšího pojetí prevence, na naprostou nezbytnost koordinovaného a společného mezinárodního přístupu k postihu i prevenci těchto jevů. Směřování od základní spolupráce při postihu pachatelů obecné kriminality ke koordinovanému a společnému postupu vůči těm formám kriminality, které představují rizika pro právní a demokratickou společnost, je v jednání kongresů OSN zjevné. Nejsou to rizika, resp. jevy zcela nové či dosud neznámé; podstatná je však naléhavost, se kterou je X. kongres zdůraznil jako globální výzvu světovému společenství.
Pro Českou republiku z toho vyplývá potřeba reflektovat a respektovat tyto trendy při rekodifikaci našich trestněprávních kodexů a při formulování sankční politiky a nové strategie prevence kriminality obecně. Problémy diskutované na X. Kongresu nepochybně najdou odraz při úvahách o možnostech zlepšit fungování systému trestní justice a vězeňství; staví i některé nové otázky před výzkum v oblasti trestního práva, kriminologie a penologie.
Desátý Kongres OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli, který se uskutečnil ve Vídni ve dnech 10. až 17. dubna 2000, se věnoval jako hlavním tématům otázkám podpory role práva a posilování systému trestní justice, mezinárodní spolupráci v boji proti transnacionálnímu zločinu, prevenci kriminality v podmínkách nových jevů v kriminalitě a problematice pachatelů a obětí trestných činů. Zvláštní pozornost byla věnována potírání korupce, počítačové kriminalitě a zapojení komunity do prevence kriminality. V přijaté deklaraci Kongres vyjádřil znepokojení nad důsledky závažných trestných činů, zejména transnacionálního organizovaného zločinu v globálním měřítku, potřebu dokončit práce na přípravě Konvence OSN o boji proti transnacionálnímu organizovanému zločinu a přesvědčení o nutnosti prevence kriminality jako základu pro účinnou strategii kontroly kriminality.
The 10th UN Congress on Crime prevention and Offenders Treatment, held in Vienna on 10-17 April 2000, dealt with the following main topics: supporting the role of law and strengthening the criminal justice system, international collaboration in combatting transnational crime, crime prevention in conditions of new crime phenomena as well as the issue of offenders and crime victims. Special attention was paid to combatting corruption, computer crime and crime prevention community involvement programs. In the Declaration the Congress voiced its concern about the outputs of serious crime, mainly transnational organized one in a global measure, and expressed the conviction of the necessity to complete the prepared UN Convention about fighting transnational organized crime, as well as it stressed the necessity of crime prevention as a basis for an efficient crime curbing strategy.
Der zehnte Kongress der Organisation der Vereinigten Nationen über die Vorbeugung der Kriminalität und über die Täterbehandlung, der in Wien in den Tagen von 10. bis 17. April 2000 stattgefunden hat, behandelte als Hauptthemen die Fragen der Unterstützung der Rolle des Rechtes und der Verstärkung des Systems des Justizvollzugs, die Fragen der internationalen Zusammenarbeit im Kampf gegen die transnationalen Straftaten, der Vorbeugung der Kriminalität in den Bedingungen der neuen Erscheinungen in der Kriminalität und befasste sich auch mit der Problematik der Straftäter und der Betroffenen. Besondere Aufmerksamkeit wurde der Bekämpfung der Korruption, der Computerkriminalität und der Eingliederung der Gemeinschaften in die Kriminalitätsvorbeugung gewidmet. In der verabschiedeten Deklaration äußerte der Kongress: die Beunruhigung über die Folgen der schweren Straftaten, besonders der transnationalen organisierten Straftaten im globalem Massstab, die Notwedigkeit die Vorbereitungsarbeiten an der Konvention der Organisation der Vereinigten Nationen über die Bekämpfung der transnationalen organisierten Straftaten zu beenden, und die Überzeugung, dass die Notwendigkeit der Vorbeugung der Kriminalität als Basis für die effiziente Strategie der Kriminalitätskontrolle notwendig ist.