Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 2/2000 |
1. Nepokoje a protesty vězňů, které se objevily v českých věznicích v prvních týdnech roku 2000, znovu upoutaly pozornost veřejnosti i odborných kruhů k problematice výkonu trestu odnětí svobody, a proto v širších souvislostech i k základním otázkám účelu trestu a trestání.
Společenské náklady na zacházení s pachateli jsou značné, v každé společnosti enormně zatěžují státní rozpočet a odčerpávají fondy různých nevládních a charitativních organizací, nadací apod. Ekonomika vězeňství, tj. náklady na výkon trestu odnětí svobody, si vynucuje hledání různých alternativních způsobů trestání, které jsou pro společnost z tohoto hlediska únosnější. Lze přímo říci, že široké uplatňování různých alternativních trestů ukládaných místo trestu odnětí svobody, které se projevuje ve většině zemí, bylo vyvoláno dvěma rovnocennými faktory: zájmem na eliminování nežádoucích účinků krátkodobých trestů odnětí svobody a potřebou omezovat stále rostoucí finanční náklady na věznění pachatelů. Přitom ani tyto rostoucí výdaje prakticky v žádné zemi nevyřešily problémy s přeplněností vězeňských zařízení.
Do popředí se tak znovu dostávají již klasické problémy: jaký je vlastně účel a cíl trestání a jakými způsoby jich má být dosaženo, tedy jinými slovy, jaká má být sankční politika.
2. Jednou z funkcí trestní represe je uložení sankce. Tato samozřejmá pravda implikuje řadu otázek: je trest cílem „sám o sobě“, nebo prostředkem k dosažení jiných či dalších výsledků (převýchovy pachatele, odstrašení dalších potenciálních pachatelů aj.), jak určit přiměřenost trestu (vzhledem k závažnosti spáchaného činu, vzhledem k nebezpečnosti pachatele, k možnostem jeho převýchovy apod.), znamená „spravedlivý trest” totéž jako trest uložený v rámci zákonné sazby uvedené v trestním zákoně aj.
Naznačenými problémy se zabývá i trestněprávní nauka, která vychází z normativního pojetí trestného činu v duchu známé zásady „nulla poena sine lege“, tzn., že není přípustné uložit trest, který není uvedený v zákoně. Toto formální stanovisko napovídá, že trestněprávní nauka je do značné míry odkázána na výsledky jiných vědních disciplín, které se hlouběji zabývají etiologií kriminálního chování, osobou pachatele (jeho psychickými i sociálními rysy) a společenskými souvislostmi trestání.
Z kriminologického hlediska je trestání (trest) sociální kategorií, i když jeho vymezení, funkci a podmínky pro vykonávání stanoví trestněprávní předpisy.
Existuje několik vyhraněných koncepcí zabývajících se funkcí trestání.1)
A. Retributivní (odplatná) teorie považuje trest za přirozený důsledek kriminálního jednání, uložení trestu je „zrcadlovým odrazem“ spáchaného trestného činu. Trest musí znamenat pro pachatele určitou újmu, jejíž citelnost, vyjádřená výší a druhem trestu, má odpovídat závažnosti spáchaného činu.
Retributivní teorie má dlouhou historii, odráží se i v názorech Kanta a Hegela. V trestněprávní nauce se toto retributivní pojetí trestu projevilo v klasické škole trestního práva, vycházející z filozofie indeterminismu (pachatel se vědomě, tj. ze své svobodné vůle, rozhoduje spáchat trestný čin, a je si vědom, že může být potrestán). Trestný čin a trest jsou neoddělitelně spojeny; je proto třeba vyřešit jen „praktické“ problémy, např. jak stanovit přiměřenost újmy pro pachatele vzhledem ke spáchanému činu a jak přesně zhodnotit závažnost kriminálního jednání.
V posledních desetiletích retributivní teorie prožívá určitou renezanci, vyvolanou zejména převládající skepsí nad výsledky rozmanitých rehabilitačních a resocializačních metod při zacházení s pachateli. Růst zločinnosti ve většině zemí podlamuje důvěru občanů i politiků v možnost nápravy pachatelů, a trest proto má být pro pachatele „cenou za zločin“.
Retributivní pojetí trestu neznamená libovůli pro zákonodárce při stanovení přísnosti trestů za jednotlivé trestné činy. Mezinárodní konvence o lidských právech se vztahují i na pachatele a zaručují jim, že jejich čin bude spravedlivě posouzen, což mj. znamená, že trest musí být přiměřený škodlivosti spáchaného trestného činu.2)
B. Teorie odstrašení spatřuje význam trestu především v tom, že odrazuje pachatele od dalšího kriminálního chování (individuální prevence) a stejný účinek má i na ostatní jedince, kteří se mohou stát potenciálními pachateli (generální prevence).
Újma, která pachateli vzniká uloženým trestem, jistě může sama o sobě vést k tomu, že ho odradí (odstraší) od dalšího kriminálního chování, aniž se vůči pachateli uplatňují nějaké další převýchovné prostředky. Proces odstrašení je však velmi individuální záležitostí. Každý jedinec jinak vnímá a pociťuje újmu, která mu uloženým trestem vzniká.
Pro prvopachatele, odsouzeného např. za nedbalostní trestný čin k jednomu roku odnětí svobody, může být doba strávená ve vězení k nepřečkání a traumatizující zážitek na celý život. Naproti tomu recidivista, opětovně odsouzený za majetkovou trestnou činnost, stráví stejnou dobu ve vězení jako v důvěrně známém prostředí, na které se již adaptoval.
Tato subjektivně pociťovaná „tíže trestu“ (a na ni navazující předpokládaný odstrašující účinek) je důvodem k úvahám, jak účinně trestat osoby, které se opakovaně dopouštějí trestné činnosti, zejména vícenásobné recidivisty (podle statistiky Ministerstva spravedlnosti bylo např. v České republice v roce 1998 odsouzeno 9582 osob označených soudy za recidivisty, tj. 17,7 % z celkového počtu 54 083 odsouzených osob).
Z teorie odstrašení vyplývá, že je třeba věnovat při ukládání trestu větší pozornost pachateli než škodlivosti spáchaného trestného činu. To je základem pro různé trestněprávní konstrukce zpřísňování trestních sazeb, pro definování kategorie „zvlášť nebezpečný recidivista“, či pro návrhy typu „třikrát a dost“ (tj. požadavek, aby po spáchání třetího závažného trestného činu automaticky soud uložil doživotní trest odnětí svobody, bez ohledu na jeho závažnost a osobu pachatele).
Teorie odstrašení více než na individuální účinky spoléhá na generálně preventivní význam trestání. Základním předpokladem je dosažení stavu, kdy „zločin se nevyplácí“. Trest proto musí být spojen s odejmutím veškerých výhod, které pachateli z trestné činnosti mohly vyplynout (nejde jen o odejmutí majetkového prospěchu, ale i o dehonestaci pachatele aj.).
Odstrašení je spojeno s myšlenkou exemplárního potrestání. Je koneckonců v zájmu všech členů společnosti, aby se nestali pachateli, a to opravňuje stát, aby potrestal jednotlivce dostatečně přísně pro výstrahu ostatním. Úskalí tohoto přístupu je zřejmé; totalitní režimy takto často posvěcují svou brutální trestní politiku vůči vlastním občanům v zájmu ideologických (třídních, mocenských aj.) cílů.
Odstrašující efekt se očekává i od vedlejších účinků trestání. Sem patří zejména známý „labeling effect“, tj. společenské ocejchování osoby jako pachatele trestného činu, a různé formy pranýřování pachatelů (z kriminologického hlediska mohou být sporné postupy vedoucí k přílišné publicitě trestního stíhání a jeho výsledků).
Krajní případy takového veřejného ocejchování (prováděného např. ve středověku, ale i v pozdější době vypalováním značek pachatelům do kůže) představují v současné době fyzické tresty podle islámského práva, které umožňuje useknout zloději ruku a takto ho nejen potrestat, ale i veřejně označit. Odstrašující efekt se předpokládá zejména při veřejném vykonání rozsudku, což však může vést až k brutálním formám, za které je třeba považovat veřejné popravy a veřejně prováděné fyzické tresty.
Toto spoléhání na odstrašující účinek trestání je podkladem i pro některé současné penologické postupy. Např. v některých státech USA bylo obnoveno (v roce 1995) poutání vězňů do okovů a jejich vyvádění na práce poblíž silnic (tzv. „chain gangs“) s odůvodněním, že pohled z projíždějících aut na tyto trestance může odradit potenciální pachatele.
Patří sem i tzv. „šokující tresty“, které spočívají v tom, že mladistvým delikventům odsouzeným za méně závažný čin je uloženo strávit několik dnů ve věznici s přísným režimem a poté zbytek trestu vykonávají na svobodě pod dohledem probačního pracovníka. Má se za to, že tato krátká zkušenost s vězeňskými podmínkami odradí mladistvého delikventa od další trestné činnosti, aniž bude vystaven negativním vlivům spojeným s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Od ukládání a výkonu trestu lze jistě očekávat i generálně preventivní účinek. Kritici teorie odstrašení však oprávněně poukazují na nebezpečí přeceňování jeho významu. Odstrašující účinek na potenciální pachatele nelze blíže specifikovat, protože rozhodnutí spáchat trestný čin je výsledkem vzájemného působení (interakce) velkého množství sociálních, psychologických, etických aj. faktorů, jejichž váhu lze u širšího kontingentu lidí odhadnout jen velmi nepřesně.
C. Rehabilitační (nápravná) teorie spatřuje jediný (a ospravedlnitelný) cíl trestání v tom, aby pachateli bylo poskytnuto v rámci trestního řízení a zejména při výkonu uloženého trestu takové odborné zacházení, které potlačí (či odstraní) příčiny, proč trestný čin spáchal. Rehabilitační teorie je tedy zaměřena na osobu pachatele a přihlíží k etiologii individuálního kriminálního chování.
Tato teorie vyrůstá z pozitivistického směru trestněprávní nauky a názorů o determinismu (omezení) svobody vůle každého jednotlivce. Kriminální chování konkrétního pachatele je důsledkem určitých poznatelných vlivů, např. nedostatků ve výchově, rodinného prostředí, existenční nouze, biologických a psychologických předpokladů aj. Pachatel se vlastně nerozhoduje „svobodně“, zda spáchá trestný čin, ale jedná pod tlakem různých osobnostních a sociálních faktorů.
Rehabilitační teorie dosáhla svého největšího rozmachu v 60. letech v USA a v následujícím desetiletí její rozkvět kulminoval v Evropě ve skandinávských zemích. Byly vypracovány četné strategie a programy pro převýchovu určitých skupin pachatelů, např. agresivních jedinců, pachatelů závislých na alkoholu a drogách, pachatelů s psychickými poruchami chování atd. Rehabilitační teorie měla vliv i na budování vězeňských zařízení přizpůsobených novým formám terapeutického zacházení s pachateli a na realizaci různých převýchovných programů (jde např. o různá polootevřená nebo otevřená vězení, o různé modely uspořádání vězeňských komunit a organizaci života v nich s cílem potlačit negativní vlivy vězeňského prostředí).
Rehabilitační postupy při zacházení s pachateli jsou náročné na odbornou úroveň personálu, tvorba a realizace jednotlivých nápravných programů je i finančně nákladná a vyžaduje účast řady expertů (psychologů, pedagogů, sociálních pracovníků). Přesto má rehabilitační teorie stále určující vliv na politiku trestání v USA i ve většině evropských zemí.
Rehabilitační teorie může mít své paradoxy. V 50. letech se u nás prosazovala přísná politika trestání, projevující se v ukládání dlouhých trestů odnětí svobody s odůvodněním, že uvěznění na dobu kratší než jeden rok nestačí „k převýchově“ pachatele. Pod záminkou nápravy (převýchovy) odsouzených osob docházelo z třídních a ideologických důvodů ke křiklavému porušování elementární spravedlnosti.
Trestní řízení by mělo umožnit individualizaci a diferenciaci při vyvození trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin v tom smyslu, aby soud při rozhodování o trestu měl k dispozici na jedné straně dostatek informací o osobě pachatele a o příčinách jeho jednání a na druhé straně širokou škálu procesních možností pro uložení adekvátního trestu nebo jiného opatření (upuštění od potrestání, alternativní tresty místo odnětí svobody aj.). Rehabilitační teorie je základem i pro probační instrumenty trestního práva a pro postpenitenciární činnost.
D. Eliminační (vylučovací) teorie spatřuje účel trestního postihu v dočasné nebo trvalé izolaci pachatele od ostatní společnosti; tato izolace má být nejen nejcitelnější újmou pro pachatele, ale i nejlepší ochranou pro společnost.
I u eliminační teorie, jakkoliv se zdá být požadavek na izolaci pachatele jednoznačný, nalezneme určitou gradaci přístupu. Na pomezí sociální kontroly a trestní represe můžeme umístit přístup označovaný za sociální exkomunikaci. Tohoto vyhoštění ze společnosti může být dosaženo společenským (morálním) odsudkem kriminálního chování, který však často nebývá přiměřený závažnosti spáchaného činu.
Jde zejména o sociální exkomunikaci v souvislosti s nepřiměřenou (bulvární) medializací projednávaného případu. Touto sociální exkomunikací mohou být zasaženy i další osoby zúčastněné na trestní věci, např. oběť znásilnění, která podle mínění veřejnosti vyprovokovala pachatele svým vyzývavým chováním, aby mohla těžit z následné popularity.
Dalším stupněm izolace pachatele od společnosti jsou různé formy vyhnanství nebo vyhoštění ze země. Vyhnanství jako forma izolace nepohodlných občanů má historicky dlouhou tradici, sahající až do starověku; převážně šlo o opatření vůči příslušníkům privilegovaných společenských skupin, kterým bylo umožněno odejít ze země, a vyhnout se tak jinému trestu. I vyhnanství však mohlo být pociťováno jako trest maximálně přísný a citelný. Kořeny vyhnanství lze nalézt již v kmenovém zřízení, kdy pachatelé byli za svůj čin vypuzeni z kmenového společenství, což se mohlo rovnat, vzhledem k existenčním podmínkám, faktickému odsouzení k smrti.
Vyhnanství není obvykle spojeno s odnětím svobody. V některých zemích je formou vyhnanství trest spočívající v pobytu na přikázaném místě, které může být v odlehlé lokalitě s drsnými klimatickými podmínkami (Sibiř), kdy život v komunitě vyhnanců lze považovat za otevřené vězení. Prvky vyhnanství lze spatřovat i ve výkonu trestu odnětí svobody mimo území mateřské země (např. v 17. - 18. století vyvážení vězňů z Anglie a Francie do bývalých kolonií).
Hlavní prostředek k izolaci pachatele spatřuje eliminační teorie samozřejmě v trestu odnětí svobody. Není pochyb, že umístění nebezpečných pachatelů do přísně střežených věznic je spolehlivým prostředkem, jak chránit ostatní občany. Není však možno nevidět související problémy. Vydržování vězeňského systému je velmi nákladné. Kdyby jedinou reakcí společnosti na spáchaný trestný čin bylo uvěznění pachatele, nebylo by pro žádnou zemi ekonomicky únosné takto eliminovat stále rostoucí kontingent osob, které porušily pravidla chování, sankcionovaná trestním právem.
Přitom tlak veřejnosti na provádění trestní politiky vedoucí k izolaci pachatelů od ostatních občanů může být pod vlivem rostoucí zločinnosti velmi silný. V USA je běžným politickým požadavkem stále zvyšovat finanční prostředky na vězeňský systém a USA mají ze všech zemí nejvyšší počet vězňů vzhledem k celkové populaci (v roce 1995 bylo v USA uvězněno 600 osob na 100 000 obyvatel).3) Výstavba a vybavování věznic vedly k rozmachu „vězeňského průmyslu“ s miliardovým obratem.
Uvěznění pachatele je účinnou ochranou společnosti, dlouhý trest odnětí svobody zabrání pachateli, aby po tuto dobu ohrožoval ostatní občany. Ale každý trest jednou skončí, pachatel je propuštěn na svobodu a problém ochrany společnosti se stává znovu aktuální. Jestliže by trest odnětí svobody spočíval v pouhé izolaci pachatele, mohou známé vedlejší účinky uvěznění ještě zvýšit jeho nebezpečnost.
Krajními prostředky pro eliminaci pachatele je doživotní trest odnětí svobody a trest smrti.
S eliminační teorií jsou spojeny i různé formy odsouzení na neurčitou dobu, kdy délka trestu není stanovena rozsudkem soudu, ale záleží na posouzení exekutivních (vězeňských, lékařských apod.) komisí, zda pachatel bude propuštěn, protože již není pro společnost nebezpečný.
Prodlužování trestu se provádělo u nás v 50. letech formou umisťování osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody do tzv. táborů nucených prací (TNP) „k dovršení převýchovy“. Tohoto opatření bylo používáno nejen proti kriminálním živlům, ale i proti „třídním nepřátelům“.
E. Teorie restituční (kompenzační) zdůrazňuje význam odstranění následků trestného jednání a význam náhrady škody, kterou utrpěla oběť trestného činu. Trest podle této teorie má především směřovat k tomu, aby byla obnovena rovnováha v sociálních vztazích, porušená trestným činem, a aby byly uspokojeny nároky poškozených osob.
Restituční teorie úzce navazuje na viktimologické přístupy. S touto teorií jsou také spojeny různé alternativní tresty, ukládané místo trestu odnětí svobody (např. trest obecně prospěšných prací podle § 45 tr. zák.), nebo procesní postupy dávající přednost odškodnění oběti před potrestáním pachatele (např. podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., narovnání podle § 309 tr. ř.), a různé formy zprostředkování (mediace) jednání mezi pachatelem a poškozeným o způsobu a rozsahu kompenzace způsobené škody.
Restituční teorie nemá ovšem vyhraněný charakter v tom smyslu, že by jednostranně preferovala zaměření trestního postihu pouze na nároky oběti na úkor potrestání pachatele (má na zřeteli i rehabilitační a další funkce trestu). Její nesporný význam spočívá v současné době i v ovlivňování trestní politiky a soudní praxe ve prospěch postavení poškozeného v trestním řízení.
Uvedené teoretické přístupy k trestání a naznačené názory na funkci trestu se obvykle neprosazují v krystalické podobě, ale navzájem se prolínají a výsledkem bývá trestní politika určitého státu v určité době. Lze proto hovořit spíše o smíšených teoriích, které akcentují ta či ona naznačená východiska a cíle trestání, jež jsou obvykle definovány v závislosti na společenském a politickém klimatu dané země.
Ve vymezení účelu trestu podle § 23 tr. zák. můžeme rozpoznat prvky teorie eliminační (chránit společnost a zabránit pachateli v trestné činnosti), teorie rehabilitační (výchova pachatele, aby vedl řádný život), i teorie odstrašení (byť je tato generálně preventivní funkce vyjádřena slovy „působit výchovně i na ostatní členy společnosti“). Prvky teorie restituční (kompenzační) zde nejsou obsaženy, což odráží v minulosti podceňovaný ohled na postavení a nároky obětí trestného činu.
3. Při výkonu trestu odnětí svobody nejde samozřejmě o absolutní omezení této svobody. I v nejpřísněji střežených věznicích mají obvykle vězňové dostatek příležitostí ke komunikaci se spoluvězni i s vnějším světem (korespondence, návštěvy). Vězeňská zařízení typu otevřených nebo polootevřených ústavů poskytují vězňům relativně velkou volnost při pracovní činnosti, vzdělávacích a volnočasových aktivitách. To vyvolává stálé spory mezi penitenciárními odborníky a veřejností o to, zda současný způsob výkonu trestu odnětí svobody, tak jak je prováděn ve většině demokratických zemí, naplňuje cíle trestání.4)
Vězeňství má dlouhou historii, která vede od primitivních a krutých forem izolace a od psychického a fyzického týrání vězňů až k moderním převýchovným postupům s důrazem na humánní způsob výkonu trestu a respektování lidských práv vězňů. Světové společenství přijalo řadu mezinárodních konvencí a dalších dokumentů, které zavazují signatářské státy k dodržování obecně uznávaných standardů při zacházení s vězni.5)
Způsob výkonu trestu odnětí svobody v totalitních režimech je charakteristický zejména tím, že uvedené obecné principy porušuje nebo přímo odmítá. V bývalých tzv. socialistických zemích byl uplatňován sovětský model zacházení s vězni, který považoval odsouzené osoby za nepřátele společnosti, a toto ideologické zdůvodnění opravňovalo k používání všech represivních prostředků. Zaměstnávání vězňů bylo degradováno na nucené práce, na kterých závisely celé úseky hospodářství (těžba surovin aj.). Vězeňská zařízení byla budována jako pracovní tábory s minimálním hygienickým vybavením a omezenými možnostmi pro reedukační a resocializační aktivity. Vězeňský personál nebyl vybírán podle profesionálních kritérií a intelektuálních a osobnostních předpokladů pro práci s vězni, jeho odborné přípravě nebyla věnována dostatečná pozornost. Ve věznicích převládala atmosféra násilí a nepřátelství, penitenciární postupy byly redukovány na tuhý dril a vynucování kázně disciplinárními prostředky. U vězeňského personálu byly záměrně pěstovány pocity nadřazenosti a panství nad osudem vězňů.
Základ moderního humánního výkonu trestu odnětí svobody je v přesvědčení, že omezení (zbavení) svobody je natolik citelnou újmou, že k ní není třeba nic přidávat, tedy že není třeba odnětí svobody ztrpčovat špatnými podmínkami ve věznicích. Toto pojetí trestu odnětí svobody je vyjádřením názoru, že lidská svoboda a důstojnost jsou nejvyšší hodnotou. Filozofická a etická oprávněnost uvedeného pojetí je nesporná, z kriminologického hlediska však může selhávat, protože pachatelé si často svých lidských práv a svobod nijak necení. Kritici tohoto pojetí zdůrazňují, že podmínky výkonu trestu ve věznicích musí být pro pachatele všestranně horší než podmínky, ve kterých žili na svobodě (např. strava, vybavení cel, lékařská péče apod.), aby trest byl vnímán jako újma a měl odstrašující účinky.
Již bylo uvedeno, že rehabilitační teorie trestání převažují a výkon trestu odnětí svobody je proto ve většině zemí zaměřen na nápravu (převýchovu) odsouzených osob. Vzrůstá však nedůvěra v účinnost různých rehabilitačních programů a poukazuje se na skutečnost, že trest odnětí svobody již svou podstatou (určitá izolace od podnětů z vnějšího světa, koncentrace osob s kriminálními sklony, vězeňská subkultura, organizace a režim života ve věznici) neumožňuje pozitivní působení.
Delší pobyt ve věznici a vězeňském zařízení nutně vede k adaptaci na vězeňské prostředí a k pasivnímu přizpůsobení daným podmínkám (projevy nekonformního chování končí ve věznicích konfliktem s vězeňským personálem nebo se spoluvězni). Toto nezbytné potlačení individuality odsouzených osob vede u nich ke ztrátě pocitu odpovědnosti za vlastní rozhodování (ostatně v etiologii kriminálního chování se nedostatek odpovědnosti objevuje velmi často), což může po propuštění z dlouhého trestu vést až ke ztrátě sociální a psychické způsobilosti k životu na svobodě.
Tato penitenciární skepse vede až k tvrzení, že rehabilitační a převýchovné programy vlastně nikdy nepřinesly prokazatelné výsledky, protože se nehodí do vězeňského prostředí a pro vězeňskou populaci. I přes tuto skepsi je nutné vycházet z ideje základních lidských práv odsouzených osob a minimalizovat destruktivní účinky trestu odnětí svobody. Stát má povinnost vytvořit ve věznicích takové podmínky, aby si vězni zachovali svou lidskou důstojnost a mohli smysluplně strávit čas za mřížemi užitečnou prací a činností, která jim usnadní po propuštění život na svobodě.
Tento přístup je patrný i v novém zákonu České republiky o výkonu trestu odnětí svobody (zák. č. 169/1999 Sb.), který v § 41 předpokládá, že pro vězně budou zpracovávány individuální programy zacházení. Tyto programy mají vycházet z psychologického, pedagogického a případně i lékařského posouzení a z jiných dostupných materiálů k osobě odsouzeného a mají konkrétně formulovat cíl působení na odsouzeného a metody, jakými bude tohoto cíle dosaženo. Předpokládá se, že těmito metodami bude zejména pracovní terapie, vzdělávání nebo jiné činnosti směřující k vytváření předpokladů pro samostatný způsob života odsouzeného po jeho propuštění na svobodu.
I když není v citovaném novém zákonu o výkonu trestu explicitně uvedeno, co je účelem odnětí svobody (v § 1 odst. 2 se pouze všeobecně odkazuje na dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona), lze dovodit, že i v České republice, v souladu s literou a duchem různých mezinárodních úmluv (dokumenty OSN, Rady Evropy) o zacházení s pachateli, má oprávněně své pevné místo rehabilitační (nápravná) teorie. Při praktickém provádění individuálních programů zacházení bude však nepochybně zřejmé, že existují reálné limity nápravného působení na konkrétní vězně, a nelze proto vyloučit jen formální a bezvýsledné provádění těchto programů.
4. Jako určitá reakce na neduhy státních věznic a pod vlivem rostoucích nákladů na jejich výstavbu a provoz se v 80. letech v USA (Texas) objevila myšlenka privatizace nápravných zařízení. Silným argumentem byla skutečnost, že soukromý sektor byl schopen zajistit výkon trestu odnětí svobody levněji než státní administrativa. Tato myšlenka našla brzy živnou půdu i v ostatních zemích: např. v Británii konzervativní vláda koncem 80. let dala podnět k privatizaci čtyř věznic a počítá se s převodem dalších vězeňských zařízení do soukromých společností. Tyto společnosti nesou všechny náklady výkonu trestu (ošacení vězňů, ubytování, strava aj.) a zaměstnávají vlastní vězeňský personál. Stát uzavírá se společností kontrakt, ve kterém se zavazuje zaplatit za každého vězně pevnou částku za určitou dobu pobytu, a společnost se zavazuje provádět výkon trestu za podmínek (pravidel) určených státní vězeňskou správou; je dohodnuta penalizace za nedodržování bezpečnostních pravidel (útěk, násilí mezi vězni apod.). Dodržování pravidel výkonu trestu kontroluje státní úředník přidělený do privatizovaného vězeňského zařízení. Obdobné společnosti vznikly ve Francii a Švýcarsku.
Zkušenosti s privátními věznicemi nejsou jednoznačné. Jistě jsou méně nákladné, a z hlediska daňových poplatníků proto výhodné. Kritici poukazují na skutečnost, že stát se takto vlastně zříká výkonu spravedlnosti, což je tradičním atributem svrchovanosti státní moci. Rovněž reálný vliv státu na dodržování podmínek výkonu trestu může být problematický. Ostrý nesouhlas vyvolala myšlenka privátních nápravných ústavů u personálu státních věznic, kteří se obávají profesionální konkurence.
Není bez zajímavosti, že citovaný zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody prakticky umožňuje (§ 13), aby i v České republice byl trest odnětí svobody vykonáván v jiném objektu (tedy i v budovách v soukromém vlastnictví), než který je ve správě Vězeňské služby. Vlastník soukromého objektu, ve kterém by byla věznice zřízena, by spravoval a provozoval tento objekt na základě smlouvy uzavřené s Vězeňskou službou, která by odpovídala za střežení, zacházení s odsouzenými a dodržování zákonných podmínek výkonu trestu.
5. V posledních letech kriminologie vnáší do trestního postihu další nové aspekty, které svým způsobem završují různé druhy alternativ, odklonů a dalších netradičních přístupů v trestní justici. Jde o vytváření tzv. restorativní justice (z angl. restore = obnovit, navrátit do původního stavu), která by měla vycházet zejména z těchto principů:
Snahy o vytvoření restorativní justice jsou výrazem názoru, že tradiční kriminální (trestní) politika vyčerpala své možnosti a není schopna zabránit růstu kriminality, ani řešit chronické problémy trestní justice, jako jsou enormní zatížení soudů, přeplněnost věznic, nízká účinnost trestů, nedostatečná ochrana obětí aj.
Zastánci restorativní justice jsou zejména sociologicky orientovaní kriminologové. Naproti tomu juristicky zaměření kriminologové upozorňují na nebezpečí, které může přinést přílišné uvolnění nebo opuštění klasických zásad trestního procesu pro ochranu základních lidských práv a svobod.
Nedostatek ubytovacích kapacit ve věznicích značně limituje možnosti pro resocializaci osob vykonávajících trest odnětí svobody. Přeplněnost věznic v České republice vede i k různým projevům nepokojů ve vězeňských zařízeních. Společenské náklady na zacházení s pachateli jsou značné a v každé společnosti enormně zatěžují státní rozpočet.
Ekonomika vězeňství, tj. náklady na výkon trestu odnětí svobody, proto znovu upoutává pozornost na klasické problémy: jaký je účel a cíl trestání a jakými způsoby jich má být dosaženo, je trest cílem „sám o sobě“, nebo prostředkem k dosažení jiných či dalších výsledků (převýchovy pachatele, odstrašení dalších potenciálních pachatelů aj.), jak určit přiměřenost trestu (vzhledem k závažnosti spáchaného činu, vzhledem k nebezpečnosti pachatele, k možnostem jeho převýchovy apod.).
Sankční politika je založena na několika základních teoriích, které jsou v článku blíže charakterizovány, zmíněny jsou též některé penitenciární problémy spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Snahy o vytvoření tzv. restorativní justice vycházejí z názoru, že tradiční sankční politika již vyčerpala své možnosti.
Exhausted housing capacity in prisons makes the possibilities for resocialization of inmates very difficult. Czech overcrowded prisons result in different outbreaks of prison disturbances. Social expenses of treatment of offenders are considerable and in every society they represent an enormous burden on the state budget.
That is why prison economics, i.e. expenses of imprisonment, attract attention again to classical problems: the purpose and goal of punishment, the way the two are achieved, whether the punishment „itself“ is a goal or just a means of achieving others or further results (rehabilitations of offenders, a deterrent of would-be criminals, etc.), how to determine the severity of a punishment (in relation to the size of a crime, possible dangerousness of an offender, possible rehabilitation, etc.).
Punitive policy is based on a number of basic theories which have been specified more in detail in the article that also cites some penitentiary problems related to imprisonment. The efforts for establishing the so called restorative justice start at the opinion that traditional punitive policy has exhausted itself.
Der Raumnotstand in den Gefängnissen limitiert zum großen Teil die Möglichkeiten zur Resozialisierung der Gefangenen. Die überfüllten Strafanstalten der Tschechischen Republik sind ein Herd verschiedener Formen von Unruhen in diesen Haftanstalten. Die Gesellschaftskosten für die Betreuung der Straftäter sind ziemlich hoch, in jeder Gesellschaft belasten sie enorm den Etat.
Die Ökonomik der Gefängnisse, d.h. die Kosten für die Verbüßung der Freiheitsstrafe, fesselt erneut die Aufmerksamkeit auf die klassischen Probleme: Was ist Zweck und Ziel der Bestrafung, auf welche Weise sind diese zu erreichen, ist die Strafe Ziel „an sich selbst“ oder eher ein Mittel zur Erreichung anderer evtl. weiterer Ergebnisse (Umerziehung der Straftäter, Abschreckung weiterer potentioneller Täter u.a.), wie ist die Angemessenheit der Strafe zu bestimmen (unter Berücksichtigung der Gefährlichkeit der verübten Straftat, der Gefährlichkeit des Täters, der Möglichkeiten zu seiner Umerziehung u.ä.).
Die Sanktionspolitik beruht auf mehreren Grundtheorien, die in dem Artikel näher charakterisiert werden, erwähnt sind auch einige potenzionelle Probleme der Verbüßung der Freiheitsstrafe. Die Bemühungen um eine Bildung der sogen. restorativen Justiz gehen von der Ansicht aus, dass die traditionelle Sanktionspolitik ihre Möglichkeiten bereits erschöpft hat.
1) Srov.: Adler, F. - Mueller, G. O. W. - Leufer, W. S.: Criminology. New York, Mc Graw - Hill 1991, s. 460 a násl.
2) Srov.: Čl. 6 a 7 Evropské úmluvy o lidských právech.
3) Prison Populations in Europe and North America. Heuni, Helsinki 1997.
4) Srov.: Imprisonment Today and Tomorrow (International Perspectives on Prisoners´ Rights and Prison Conditions). Edit.: Dirk van Zyl Smit, Friedler Dünkel. Kluwer Law and Taxation Publishers, Deventer 1991.
5) Viz např.: Evropská vězeňská pravidla. Rada Evropy, Strasbourg 1987. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (rok 1984), která vstoupila po ratifikaci v platnost pro Československo 6. srpna 1988. (Viz též § 259a tr. zák.).
6) Srov.: Závěry z 1. Mezinárodní konference o restorativní justici pro mladistvé. Leuven, květen 1997.