Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIII 1/2000

K právnímu vymezení organizovaného zločinu

JUDr. ZDENĚK KARABEC, CSc., Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha

Kriminologické hledisko
Nezbytnost reformy trestního práva
Některé přístupy k právnímu definování organizovaného zločinu
Postup v členských zemích Evropské unie
Mezinárodní konvence proti organizovanému zločinu
Souhrn

1. Kriminologické hledisko
Fenomén organizované kriminality, jakkoliv je v posledních letech v celosvětovém měřítku jeho existence hojně citována, zůstává dosud pojmem neurčitě vymezeným. Často bývá spojován s kriminálními aktivitami profesionálních zločinců páchajících krádeže, s násilným vydíráním, únosy či vymáháním různých úplatků, s obchodováním se ženami, kuplířstvím, všeobecně pak s drogovou kriminalitou apod. Užší pojetí pak spojuje organizovaný zločin s činností mafiánských organizací představujících syndikáty zločinců založené na rodinných, etnických, lokálních či jiných vztazích - srov. President´s Commission on Law Enforcement and the Adaministration of Justice. Task Force Report: Organized Crime (1967). President´s Commission on Organized Crime. The Impact: Organized Crime Today (1987).

Základním problémem stále zůstává právní vymezení „organizovaného zločinu“, „organizované zločinecké skupiny“, „zločinného spolčení“ a dalších pojmů tak, aby bylo možno adekvátně aplikovat při stíhání této závažné formy kriminality instituty hmotného a procesního trestního práva. Organizovaný zločin má často specifické rysy, které mohou znesnadňovat nebo znemožňovat použití tradičních prostředků trestní justice. Mezi tyto rysy patří zejména rozdělení úkolů a individuální odpovědnosti uvnitř kriminální organizace, zastupitelnost jednotlivých účastníků a utajení činnosti. Za významné rysy, což je vhodné zdůraznit, je považováno prolínání legitimních a nelegálních aktivit zločinecké organizace, schopnost neutralizovat činnost policie a dalších orgánů trestní justice (prostřednictvím korupce, hrozbami či vydíráním) a speciální schopnost a možnost transferovat nelegální zisky.

Kriminologické vymezení, možno říci dnes již klasické, hlavních charakteristik organizovaného zločinu, uvádí tyto znaky (srov. De Keseredy, W. S. - Schwartz, M. D.: Contemporary Criminology. Wadsworth Publishing Company, London 1995, s. 383 a násl.):

Pro rozšíření organizovaného zločinu v mezinárodním a nyní již v globálním měřítku jsou živnou půdou makrosociální, ekonomické a politické změny. V kriminologické literatuře se uvádějí vlivy spojené se změnami hodnotového a normativního systému ve společnosti, se ztrátou autority státních a společenských institucí a s oslabováním jejich schopnosti čelit negativním sociálním jevům, s globalizací hospodářského systému, s liberalizací pohybu osob, služeb a zejména kapitálu, s integračními procesy, s novými technologiemi platebního styku atd. Patří sem nepochybně i důsledky separatistických či etnických ozbrojených konfliktů v posledních desetiletích, které byly financovány zločineckými aktivitami. Závažným fenoménem současné doby je činnost korporací (národních i nadnárodních), které při svých rozmanitých obchodních a podnikatelských činnostech balancují na hranici legality. Organizované kriminální aktivity se mnohdy stávají i atributem totalitních a diktátorských režimů.

To vše naznačuje široké spektrum možné etiologie organizovaného zločinu a různorodost jeho jevových forem, činí úsilí o jeho kontrolu a potlačování mimořádně obtížné.

    

2. Nezbytnost reformy trestního práva
Zdá se, že již nemají místo názory, že „organizovaný zločin je jen přelud či fikce, o němž nikdo nic bližšího neví“, protože některé kriminální jevy jsou krutou skutečností současné doby. Obchodování s drogami, transfer nelegálních zisků, vývoz a obchodování s odcizenými automobily, přísun žen pro prostituci ve světových velkoměstech, nelegální obchodování se zbraněmi apod., to jsou aktivity, které vzhledem k jejich rozsahu není možno provádět bez náležité organizace založené na podnikatelských principech a bez zajištění přijatelné míry nevšímavosti ze strany příslušných orgánů jejich zkorumpováním. Vzrůstající moc organizovaného zločinu, ovládající nejen sféru „šedé ekonomiky“, ale infiltrující do hospodářských aktivit legálních obchodních a finančních institucí, si nezadržitelně podřizuje i politický systém, zejména prostřednictvím korupce. Možnosti celého systému trestní justice mohou být takto podvázány.

I když „organizovaný zločin“ má dimenze ekonomické, sociální a další a jeho právní definování nebylo dosud uspokojivě vyřešeno v právním řádu žádného státu, logicky se očekává, že to bude především trestní právo hmotné a procesní, které formuluje účinné instituty k potlačení tohoto fenoménu. Toto očekávání klade na trestní právo a na celý systém trestní justice požadavky mnohdy zcela zásadní povahy, které se hluboce dotýkají některých všeobecně akceptovaných základů trestní odpovědnosti, přípustnosti důkazních prostředků či účelu trestání.

Organizovaný zločin je zřejmě produkován nejen různými gangy a spolčeními zločineckých individuí, ale především organizacemi, které podnikají na obchodních a provozních principech obvyklých při činnosti legálních podnikatelských subjektů. Tradiční představy o trestu jako prostředku mj. k nápravě a resocializaci pachatelů se zdají být tváří v tvář zločineckým korporacím představami naivními. Trest v takových případech by se neměl zaměřovat na individuální prevenci, ale na destrukci zločinecké organizace a likvidaci ekonomických základů pro její aktivity.

Individuální trestní odpovědnost založená na zavinění, jakkoliv zůstává základním kamenem trestního práva, může snad být doplněna kolektivní odpovědností za činnost zločinecké organizace. Trestní odpovědnost právnických osob bude zřejmě nezbytným průlomem v tomto směru.

Efektivní vyhledávání a vyšetřování aktivit organizovaného zločinu si vynucuje široké využívání nových technických prostředků a v této souvislosti je zřejmě nezbytný i nový pohled na jejich přípustnost z hlediska ochrany lidských práva a svobod a požadavků na řádný proces.

Ochromit organizovaný zločin a omezit jeho aktivity lze patrně nejlépe odnětím všech zisků a výnosů z trestné činnosti širokým uplatňováním konfiskací a různých finančních (administrativních) opatření. To ovšem často nebude odpovídat zásadě, že trest má být přiměřený individuální vině. Vyvození trestní odpovědnosti z činnosti právnické osoby (např. zákaz činnosti pro podnikatelský subjekt) se může dotknout všech zaměstnanců dané organizace, konfiskace mohou poškodit nároky třetích osob apod.

To je jen několik příkladů naznačujících, jak hluboce mohou být dotčeny tradiční principy trestního práva, což ve většině zemí implikuje naléhavé otázky, zda a v jakém rozsahu reformovat stávající právní řád.

    

3. Některé přístupy k právnímu definování organizovaného zločinu
Je třeba konstatovat, že v právních řádech jednotlivých zemí se projevuje z komparativního hlediska značná nejednotnost ve vymezení organizovaného zločinu jako právní kategorie. Tyto různorodé přístupy lze zhruba kategorizovat takto:
  1. právní vymezení organizovaného zločinu není provedeno, tento druh kriminality je stíhán podle obecných ustanovení jako jiné trestné činy, organizované formy trestné činnosti jsou postihovány přísnějšími sankcemi (zvýšení horní hranice trestní sazby, přitěžující okolnost apod.);
  2. závažné formy organizované trestné činnosti jsou definovány v zákoně jako samostatné trestné činy, souhrnný pojem „organizovaný zločin“ není aplikován;
  3. vymezení organizovaného zločinu je provedeno nepřímo, jako trestná činnost páchaná zločineckou organizací. Zločinecká organizace, členství v této organizaci, její podpora a další formy účastenství na její činnosti jsou definovány v zákoně.

Jako příklad přístupu sub a) lze uvést právní úpravu německou, která právně závazně přímo v zákoně nedefinuje organizovaný zločin. V německém trestním zákoně jsou ovšem některá ustanovení, která jsou přímo zaměřena proti projevům organizovaného zločinu, jako např. ustanovení § 261 StGB o praní peněz. Toto ustanovení bylo do trestního zákona zavedeno v roce 1992 zákonem o potírání organizované kriminality (OrgKG). Rovněž ustanovení § 129 StGB o vytváření zločineckého spolčení (Vereinigung), které je součástí trestního zákona již dlouhou dobu, může být plně aplikováno i na případy organizovaného zločinu; na rozdíl od české úpravy (§ 89 odst. 17 tr. zák.) nejsou v § 129 StGB uvedeny další znaky, kromě zaměření na páchání trestné činnosti, které by blíže definovaly trestné spolčení jako zločineckou organizaci. Je ovšem třeba poznamenat, že i podle českého trestního zákona lze blíže nedefinované spolčení ke spáchání zvlášť závažného trestného činu stíhat jako přípravu k tomuto činu podle § 7 tr. zák.

Německý přístup je charakteristický tím, že v trestní oblasti je pojem „organizovaný zločin“ užíván pouze v interních předpisech upravujících činnost policie a státního zastupitelství. Tento pojem je vymezen pouze obecně popisným způsobem jako soustavná závažná trestná činnost za účelem dosahování zisku nebo moci. Musí jít o trestnou činnost dvou nebo více osob, které spolupracují po delší dobu, mají rozdělené úlohy a při své činnosti používají obchodních nebo jiných podnikatelských forem a struktur nebo násilí či jiné formy zastrašování nebo ovlivňují politiku, média, veřejnou správu, soudy či ekonomiku.

Nejde tedy o stanovení právně závazných znaků organizovaného zločinu, jejichž naplnění by bylo předpokladem pro vyvození trestní odpovědnosti. Uvedená deskripce organizovaného zločinu slouží pouze pro vymezení činnosti a kompetence příslušných organizačních útvarů policie a státního zastupitelství (např. vyšetřování takto vymezené trestné činnosti spadající pod pojem „organizovaný zločin“ provádějí orgány státního zastupitelství).

Přístup sub b) lze charakterizovat na příkladu právní úpravy v USA, kde je považován za velmi účinný nástroj proti organizovanému zločinu zákon z roku 1970 Racketeering Influenced and Corrupt Organizations Act (RICO). Aby bylo možno dané jednání stíhat podle zákona RICO, vyžadují se tyto podmínky:

Pro účely zákona RICO se za podnikatelskou organizaci považuje „skupina osob sdružená za společným účelem“. Pokud jde o organizační a právní formu, může jít o „partnerství, korporaci, asociaci nebo jinou právnickou osobu a o každou skupinu jednotlivců sdružených de facto, i když ne de jure“.

Jde tedy o velmi široké a volné právní vymezení zločinecké organizace (zvlášť pozoruhodné je to, že dává velký prostor soudcovské úvaze), které umožňuje účinně stíhat rozmanité organizované zločinecké aktivity, aniž by trestní stíhání ztroskotávalo na důkazní nouzi, pokud jde o prokazování hierarchické struktury a dalších znaků podnikatelského subjektu.

Tento přístup, typický pro anglosaské právní myšlení, na rozdíl od evropského kontinentálního právního pojetí definuje „zločineckou organizaci“ na základě jejích aktivit, nikoli podle znaků charakterizujících její status (organizační forma, dělba funkcí, vztahy podřízenosti apod.). Vymezení pojmu „zločinecká organizace“ je zde podružné a zákon se soustřeďuje na definování závažné činnosti, která má povahu organizovaného zločinu, a na podmínky, za kterých lze tuto činnost trestně stíhat.

Patrně nejrozšířenější je přístup sub c), tedy snaha o náležitě přesné právní vymezení „zločinecké organizace“ jako subjektu organizovaného zločinu. Je tomu tak zřejmě i proto, že se právní prostředky zaměřené proti vzniku a jakékoliv podpoře zločineckých organizací považují za nejúčinnější, protože likvidují samu podstatu organizovaného zločinu.

I při vymezování pojmu „zločinecké organizace“ se ovšem projevuje rozmanitost přístupů.

Kanadský trestní zákon novelou z roku 1997 (Act to Amend the Criminal Code (criminal organizations), S. C. 1997) definuje zločineckou organizaci jako „jakoukoliv skupinu, sdružení nebo jiné společenství pěti nebo více osob, formálně či neformálně organizované, mající za jeden z hlavních cílů páchání závažných trestných činů (indictable offences), za které je možno uložit maximální trest pět let odnětí svobody, a kterýkoliv člen této organizace či všichni členové se v uplynulých pěti letech podíleli na spáchání většího počtu těchto závažných trestných činů“.

Tato definice je nepochybně velmi široká, neboť zahrnuje jakoukoliv skupinu, byť i volně sdruženou k páchání trestné činnosti, která nemusí mít násilný charakter. V kanadských odborných kruzích je to kritizováno jako málo promyšlené ad hoc opatření ve snaze rychle čelit organizovanému zločinu, aniž by byly náležitě uváženy možné důsledky této nové právní úpravy (zejména je poukazováno na skutečnost, že podle tohoto ustanovení o zločinecké organizaci mohou být stíhány osoby jen velmi okrajově nebo krátkodobě zapojené do trestné činnosti, což je považováno za neúměrné přepínání trestní represe).

Vyváženější přístup se projevuje v rakouské úpravě. Do rakouského trestního práva bylo v roce 1996 zařazeno ustanovení o organizovaném zločinu, a to v podobě definice vyznačující znaky zločinecké organizace (§ 278a StGB). Podle tohoto ustanovení bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let, kdo „na delší dobu založí organizaci podobnou podniku, s větším počtem osob, nebo kdo se podílí na činnosti této organizace jako její člen,

Tato definice se zdá být konstruována vhodným způsobem, zahrnuje nejen znaky vymezující status organizace, ale především její aktivity. Ty jsou vymezeny taxativním výčtem trestné činnosti charakterizující objekt organizovaného zločinu. Odpadá tedy námitka, že právní definice organizovaného zločinu bývají příliš vágní a nezaručují dodržování principu „nullum crimen sine lege“ a požadavku na náležitou určitost zákona.

V rozumné míře se přihlíží i ke kriminologickému vymezení organizovaného zločinu a v uvedené definici jsou podstatné charakteristiky obsaženy (strukturovaná organizace trvalejšího charakteru, dosahování zisku a politické či hospodářské moci, používání korupce či zastrašování, používání prostředků k omezení rizika trestního stíhání). Hierarchické uspořádání organizace, dělba rolí a povinnosti členů nejsou zvláště zdůrazňovány, což obvykle činí potíže při prokazování charakteru organizace.

Trestní zákon České republiky v § 163a v potřebném rozsahu sankcionuje tři formy účasti na zločinecké organizaci. Zákon používá termín „zločinné spolčení“ (překládaný jako criminal conspiracy, association de malfaiteurs) pro označení subjektu v jiných právních řádech spíše považovaného za zločineckou organizaci. Jde o založení zločinného spolčení, o účast na činnosti tohoto spolčení a podporu zločinného spolčení. Za tyto způsoby účasti na zločinném spolčení hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutí majetku.

I když v porovnání s právní úpravou v jiných zemích jde o velmi přísné sankce, široké rozpětí trestu odnětí svobody umožňuje náležitě přihlédnout k faktickému významu (škodlivosti) konkrétního podílu na činnosti zločinného spolčení nebo k významu jeho podpory. Zdá se však, že rozšíření účasti i na formu podpory zločinného spolčení je příliš extenzivní a bylo patrně vedeno snahou reagovat i na možné okolnosti, o kterých zatím nejsou dostatečně exaktní údaje či přesnější představy.

Hlavní problém české právní úpravy zločinného spolčení (definování zločinecké organizace) spočívá v příliš podrobném výčtu obligatorních znaků charakterizujících tento subjekt. Zločinné spolčení (§ 89 odst. 17 tr. zák.) jako právní kategorie a jako institut trestního práva je zcela novým pojmem zavedeným do našeho právního řádu zákonem č. 152/1995 Sb., ze dne 29. 6. 1995, kterým byl novelizován trestní zákon, trestní řád a zákon o Policii ČR. Trestní zákon tedy definuje zločinné spolčení jako vyšší formu společné trestné činnosti, a to pomocí taxativně vyjmenovaných znaků, které jsou typické pro subjekty páchající tuto trestnou činnost. Jde o tyto znaky:

Je zřejmé, že vymezení některých znaků (pojmů) může činit (a činí) v aplikační praxi nemalé potíže. Např. jaký stupeň organizovanosti má mít společenství více osob, aby bylo možno hovořit o „organizační struktuře“. Komentář k trestnímu zákonu (3. vydání, nakl. H. C. Beck) charakterizuje vnitřní organizační strukturu vztahy nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury a jejích akcí. Lze pochybovat, zda je výstižné charakterizovat vnitřní organizační strukturu znakem „utajení akcí“, nebo zda postačuje znak „vztah nadřízenosti a podřízenosti“ apod. Takové vágní vymezení ovšem nabízí v trestních procesech na jedné straně velké možnosti obhajobě, na druhé straně zvyšuje riziko porušení zásady „nullum crimen sine lege“, protože znesnadňuje podřazení stíhaného jednání pod příslušná ustanovení trestního zákona.

Tyto skutečnosti jsou zřejmě překážkou k častější aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona zaměřených proti organizovanému zločinu, neboť vedou k důkazní nouzi obžaloby. Je zajisté správné a v souladu s mezinárodní tendencí a s návrhy příslušných mezinárodních dokumentů k potlačování organizovaného zločinu, aby bylo vytváření zločineckých organizací a účast na jejich činnosti prohlášena za trestný čin. V tomto smyslu nelze tedy trestnímu zákonodárství ČR nic vytýkat. Vzhledem k určité neživotnosti ustanovení § 163a tr. zák. o účasti na zločinném spolčení a ustanovení § 89 odst. 17 tr. zák., vymezujícího pojem zločinného spolčení, bude patrně vhodné uvažovat o jejich zpřesnění, a to s využitím komparativních poznatků, např. pokud jde o rakouskou právní úpravu trestnosti zločinecké organizace.

V úvahu přichází zejména:

Taková úprava by byla mj. v souladu s formálním (či formálně materiálním) pojetím trestného činu, ke kterému směřuje současná reforma trestního práva České republiky.

    

4. Postup v členských zemích Evropské unie
Pozoruhodným krokem k praktickému řešení legislativních problémů s právním definováním organizovaného zločinu, ovlivněných mnohdy rozporuplnými akademickými diskusemi, je dokument Evropské unie z 21. 12. 1998 Joint Action on making it a criminal offence to participate in criminal organization in the Member States of European Union - 98/233 JHA (Official Journal of the European Communities No. L 351/1, DEC. 29, 1998). Tento dokument, jehož název lze volně interpretovat jako Společná akce k trestání účasti na zločinecké organizaci v členských státech EU, kombinuje oba základní přístupy k definování zločinecké organizace, tedy kvalitativní hledisko charakterizující v určité míře povahu dané organizace a „výčtové“, taxativní hledisko, definující okruh trestných činů, jejichž páchání je typické pro zločineckou organizaci. Z uvedeného přístupu pak logicky vyplývá, že organizovaným zločinem se rozumí kvalifikovaná trestná činnost určená podle druhového objektu, páchaná subjektem, který se zúčastňuje činnosti organizace, která je označena za zločinnou.

V článku 1 cit. Joint Action je podáno následující vymezení zločinecké organizace: „ve smyslu této Joint Action se zločineckou organizací rozumí strukturované sdružení (association) dvou nebo více osob, ustavené na delší dobu k páchání trestných činů, za které lze uložit odnětí svobody s horní hranicí čtyři roky nebo těžší trest, jestliže takové trestné činy spočívají v získání hmotného prospěchu, nebo jsou prostředkem k jeho získání, a vzhledem k okolnostem nepřípustně ovlivňují činnost veřejných orgánů.

Za trestné činy podle odstavce 1 se považují trestné činy uvedené v čl. 2 Úmluvy o Europolu a v příloze k této Úmluvě, za které lze uložit trest nejméně stejně přísný jako tresty předpokládané podle odst. 1.“

Podle Úmluvy o Europolu je tento mezinárodní policejní orgán kompetentní k vyšetřování např. nelegálního obchodu s narkotiky a dalších typických forem závažně organizované trestné činnosti překračující hranice jednotlivých států. Odkazem na úmluvu o Europolu je zároveň řešen problém extradiční praxe mezi členskými státy EU, neboť podpisem uvedené Úmluvy signatářské státy uznávají, že uvedené trestné činy jsou trestné podle zákona země vyžadující vydání pachatele i země o vydání požádané a že je tedy splněna základní právní podmínka pro extradici.

Podle čl. 2 cit. Joint Action jsou členské státy EU povinny ve svých národních právních předpisech prohlásit za trestné činy jeden nebo oba následující způsoby jednání a zajistit, že tato jednání budou postižena účinnými a přiměřenými sankcemi:

  1. Jednání jakékoliv osoby, která úmyslně se znalostí cíle a celkové zločinecké činnosti organizace nebo úmyslu organizace spáchat trestný čin uvedený v čl. 1 se aktivně zúčastňuje:
    - zločinecké činnosti organizace spadající pod čl. 1, i když tato osoba se přímo nepodílí na spáchání takového trestného činu a v souladu s obecnými principy trestního zákona členského státu, i tehdy, když ke spáchání takového trestného činu nedojde;
    - jiné činnosti organizace a je si vědoma, že tato účast přispívá k dosažení výsledků zločineckých činností organizace uvedených v čl. 1.
  2. Jednání jakékoliv osoby spočívající v dohodě s jednou nebo více osobami, že bude vyvíjena činnost, která, jestliže by se uskutečnila, by zahrnovala trestnou činnost spadající pod čl. 1, i když tato osoba se přímo nepodílí na spáchání této trestné činnosti.

Uvedené právní vymezení organizovaného zločinu, resp. činností páchaných zločineckými organizacemi, a převzetí závazku tuto činnost efektivně stíhat a trestat svědčí nejméně o dvojím: o reálné existenci fenoménu organizovaného zločinu v Evropské unii a jeho hrozbě ekonomickým, politickým a dalším zájmům demokratických států a o rozhodnosti orgánů Unie účinně jednat a neutápět se v nekonečných diskusích o matoucích definičních formulacích.

Dokument EU Joint Action z 29. 12. 1998 má ještě další podstatný význam. Není formulován jako mezinárodní konvence vyžadující ratifikaci parlamenty jednotlivých zemí, ale jde o exekutivní opatření na základě článku K. 3 Smlouvy o Evropské unii zavazující všechny členské státy Evropské unie.

I z tohoto důvodu, sub speciae našeho očekávaného vstupu do EU, si citovaný Joint Action zasluhuje velkou pozornost a zřejmě bude žádoucí jeho jednotlivé prvky pečlivě konfrontovat s právní úpravou stíhání organizované kriminality v České republice.

    

5. Mezinárodní konvence proti organizovanému zločinu
Mezinárodní aspekty právní úpravy opatření proti organizovanému zločinu se v současné době koncentrují do přípravy Mezinárodní konvence proti transnacionálnímu organizovanému zločinu. Záměr vypracovat takovou konvenci byl vyjádřen v závěrech známé mezinárodní meziministerské konference o organizovaném zločinu konané v Neapoli v roce 1994. Následně přijalo Valné shromáždění OSN tzv. Neapolskou politickou deklaraci a Globální akční plán proti organizovanému zločinu (rezoluce VS OSN č. 49/159 z 23. 12. 1994), a v rámci těchto dokumentů byl požadavek vypracování zmíněné mezinárodní konvence již explicitně deklarován. K realizaci tohoto požadavku pak přijímá VS OSN rezoluci č. 52/85 z 12. 12. 1997, kterou byla pověřena mezinárodní skupina expertů k přípravě návrhů této konvence.

Při přípravě Mezinárodní konvence proti transnacionálnímu organizovanému zločinu se ukazuje, že bude obtížné dospět k takové definici organizovaného zločinu, která by uspokojovala požadavky a respektovala představy zemí s odlišnou právní kulturou či s odlišnými zkušenostmi s organizovaným zločinem. Je zde tedy riziko, že v zájmu dosažení všeobecného souhlasu s Konvencí budou navrhovány příliš všeobecné formulace, které učiní Konvenci neefektivní. Projevují se také obavy, že Konvence nebude dostatečně konzistentní s již existujícími mezinárodními instrumenty.

V podstatě se formovala dvě zásadní stanoviska:

  1. nepouštět se do závazného právního vymezení pojmu organizovaný zločin kvůli naznačeným rozdílným představám a obavám vzhledem k tomu, že organizovaný zločin je dynamicky se vyvíjející fenomén, aktivity organizovaného zločinu podřazovat pod víceméně souhrnný pojem „závažná trestná činnost“ a některé specifické rysy organizovaného zločinu, např. transnacionální prvky, postihovat jako kvalifikační znak dané trestné činnosti,
  2. nepochybovat o užitečnosti právní definice organizovaného zločinu, vzhledem k závěrům a doporučením uvedeným v příslušných dokumentech OSN, které s tímto pojmem pracují.

Převládá názor takovou právní definici formulovat, přičemž jsou prosazovány zejména tyto základní varianty:

Obě varianty jistě mají své opodstatnění, důvodné jsou však i některé námitky proti naznačeným řešením. Např. kontinentální pojetí trestnosti účastenství a principu akcesority se zdají být obtížně akceptovatelné pro některé země produkující rostlinné suroviny k nelegální výrobě a obchodu s omamnými látkami, protože při potlačování těchto nelegálních organizovaných aktivit by měly být trestně stíhány velké kontingenty osob, jen nepřímo zapojených do organizovaného zločinu.

Přesné vymezení organizovaného zločinu by vyhovovalo spíše kontinentálním právním systémům a odpovídalo by zde převažujícímu právně pozitivistickému myšlení, zatímco v oblasti „common law“ lze předpokládat spíše volné soudcovské hodnocení trestnosti konkrétních forem organizovaného zločinu.

Při formulaci Mezinárodní konvence proti transnacionálnímu a organizovanému zločinu jsou k jednotlivým článkům i k celé koncepci Konvence předkládány různé návrhy (srov. materiály z jednání Komise OSN pro prevenci zločinnosti a trestní justici, Vídeň 1998, 1999).

Lze zdůraznit zejména následující:

Konvence OSN by měla být koncipována obdobně jako Konvence z roku 1988 (UN Convention Against Illict Traffic in Narcotic Drugs and Psychotropic Substances), tzn. včetně závazků stíhat organizovanou kriminalitu a závazku k extradici pachatelů. V dodatkových protokolech by mělo být speciálně pojednáno o nezákonném převaděčství, o obchodu se ženami a dětmi, o nezákonné výrobě a obchodu se zbraněmi, jejich součástmi a municí. Obecné zásady by měly být tedy upraveny v textu Konvence a specifická opatření (např. repatriace migrantů) by byly upraveny v Protokolech.

Aby bylo dosaženo shody o definici organizované kriminality, uvažuje se o formulaci preambule o cílech Konvence takto: „Státy se zavazují spolupracovat v co nejširším rozsahu při prevenci a kontrole organizovaného zločinu. Pro účely této Konvence organizovaný zločin znamená skupinové činnosti tří nebo více osob, s hierarchickým spojením nebo osobními vztahy, které umožňují jejich šéfům dosahovat zisk nebo kontrolovat území nebo trhy, vnitřní nebo zahraniční, prostřednictvím násilí, zastrašování nebo korupce a ve spojení s trestnou činností pronikat do legální ekonomiky.“ Součástí tohoto vymezení by měl být i výčet (demonstrativní) typických aktivit organizovaného zločinu, mezi které patří:

Důležitým rysem připravované Konvence bude zřejmě trestnost účasti v kriminálních organizacích. Uvažuje se o formulaci příslušného článku Konvence v tomto znění „Každý stát musí zajistit, v souladu se základními principy domácího právního řádu, trestnost jednoho nebo obou následujících typů jednání:

  1. jednání jakékoliv osoby spočívající v dohodě s jednou nebo více osobami, že bude vyvíjena aktivita, která, jestliže k ní dojde, by vedla ke spáchání zločinů nebo trestných činů, za které může být uložen trest uvěznění nebo jiného zbavení svobody nejméně na x let (o délce trestu se zatím diskutuje),
  2. jednání jakékoliv osoby, která je účastníkem kriminální organizace, kde jde o vědomou účast s cílem buď účastnit se na trestné činnosti, nebo na kriminálním účelu organizace nebo být seznámen s úmysly skupiny páchat trestné činy.“

(Podmínka sub a) vychází z návrhu akcí EU na kriminalizaci účasti v kriminální organizaci, podmínka sub b) je založena na Mezinárodní konvenci o potlačování bombového terorismu).

Naznačené návrhy vedou k úvaze, že právní úprava ČR, pokud jde o trestnost účasti v kriminální organizaci (na zločinném spolčení), je poněkud odlišná a patrně příliš specifická.

Každý stát by měl zvážit zavedení do domácí legislativy možnosti vyvodit odpovědnost korporací (právnických osob), jestliže získají zisk z organizovaného zločinu nebo jestliže působí jako krytí pro zločineckou organizaci. V souladu se základními právními principy státu tato odpovědnost může být trestní, občanskoprávní, správní nebo obchodní. Takováto odpovědnost právnické osoby nezbavuje trestní odpovědnosti fyzické osoby, které spáchaly trestný čin, nebo jejich společníky. Předpokládá se, že každý stát zajistí, aby penalizace právnických osob byla efektivní, proporcionální a citelná a že budou ukládány materiální (finanční) nebo ekonomické sankce.

Z dosavadních odborných diskusí na mezinárodních fórech vyplývá, že příprava Mezinárodní konvence proti organizovanému zločinu by neměla ztroskotat na řešení právních problémů, mnohdy dosti sofistikovaných, které by učinily tuto Konvenci buď příliš úzkou, nebo naopak vágní a bezobsažnou. Konečným cílem a smyslem Konvence je aktivizovat jednotlivé státy a jejich národní legislativu k účinnému postupu proti organizovanému zločinu.

Konečný návrh Mezinárodní konvence proti organizovanému zločinu by měl být zpracován před 10. Kongresem OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli, který se uskuteční v roce 2000.

    

SOUHRN
K právnímu vymezení organizovaného zločinu
Zdeněk Karabec

Organizovaný zločin má často specifické rysy, které mohou znesnadňovat nebo znemožňovat použití tradičních prostředků trestní justice. Základním problémem stále zůstává právní vymezení „organizovaného zločinu“, „organizované zločinecké skupiny“, „zločinného spolčení“ a dalších pojmů tak, aby bylo možno adekvátně aplikovat při stíhání této závažné formy kriminality instituty hmotného a procesního trestního práva.

Organizovaný zločin je produkován nejen různými gangy a spolčeními zločineckých individuí, ale především organizacemi, které podnikají na obchodních a provozních principech obvyklých při činnosti legálních podnikatelských subjektů. Tradiční představy o trestu jako prostředku mj. k nápravě a resocializace pachatelů se zdají být tváří v tvář zločineckým korporacím představami naivními. Trest v takových případech by se neměl zaměřovat na individuální prevenci, ale na destrukci zločinecké organizace a likvidaci ekonomických základů pro její aktivity. Individuální trestní odpovědnost založená na zavinění, jakkoliv zůstává základním kamenem trestního práva, může snad být doplněna kolektivní odpovědností za činnost zločinecké organizace.

Trestní odpovědnost právnických osob bude zřejmě nezbytným průlomem v tomto směru. Efektivní vyhledávání a vyšetřování aktivit organizovaného zločinu si vynucuje široké využívání nových technických prostředků a v této souvislosti je zřejmě nezbytný i nový pohled na jejich přípustnost z hlediska ochrany lidských práv a svobod a požadavků na řádný proces. Ochromit organizovaný zločin a omezit jeho aktivity lze patrně nejlépe odnětím všech zisků a výnosů z trestné činnosti širokým uplatňováním konfiskací a různých finančních (administrativních) opatření. To ovšem často nebude odpovídat zásadě, že trest má být přiměřený individuální vině.

Pro právní vymezení pojmu „zločinecká organizace“ se jako vhodný model jeví rakouská úprava provedená v § 278a StGB, která zahrnuje nejen znaky vymezující status organizace, ale především její aktivity. Tyto aktivity jsou vymezeny taxativním výčtem trestné činnosti charakterizující objekt organizovaného zločinu. Odpadá tedy námitka, že právní definice organizovaného zločinu bývají příliš vágní a nezaručují dodržování principu „nullum crimen sine lege“ a požadavku na náležitou určitost zákona. Velký význam pro právní definování organizovaného zločinu má dokument Evropské unie z 21. 12. 1998 „Joint Action on making it a criminal offence to participate in criminal organization in the Member States of European Union“ - 98/233 JHA (Official Journal of the European Communities No. L351/1, DEC. 29, 1998), a připravovaná Mezinárodní konvence proti transnacionálnímu organizovanému zločinu.

    

SUMMARY
On Legal Classification of Organized Crime
Zdeněk Karabec

Organized crime often has some specific features that make more difficult or make quite impossible a use of traditional means of criminal justice. The legal classification of „organized crime“, „an organized group of criminals“, „criminal conspiracy“ and other terms is still a root problem so that the institutes of penal law - law of substance and law of procedure - could be adequately used in the prosecution of such a serious form of crime.

Organized crime is committed not only by various gangs and conspiracies of criminal individuals but also by organizations doing their business on the same commercial and operational principles common in activities of legal subjects being in business. A traditional conception of the punishment as a way of achieving a reformation and resocialization of offenders seems to be quite naive ideas in the face of criminal corporations. In this case the punishment should not just be aimed at individual prevention but also at the destruction of criminal organizations and liquidation of their economic basis necessary for their activities. Although an individual criminal responsibility based on a guilt is still fundamental to penal law it could be supplied with a collective responsibility for criminal organization activities.

The criminal responsibility of legal persons must be a necessary breakthrough in this respect. Effective investigating and searching for organized crime activities demand making full use of new technical means. In this connection it is necessary for its admission to be viewed from the point of view of human rights and liberty protection and from the point of view of a regular process requirement. The confiscation of every profit from criminal activities and taking a number of financial (administrative) measures perhaps could be the best way for paralysing organized crime and reducing its activities. However it will not often correspond to the principle - the punishment is to be in proportion to an individual guilt.

Austrian modification of § 278a StGB including not only the features classifying status of the organization but also its activities, appears to be an acceptable model for legal classification of the conception of „criminal organization“. Enumerative specification of crime characterizing an organized crime object classifies these criminal activities. So there is no objection to legal definitions of organized crime being so vague. These definitions guarantee the principle of „nullum crimen sine lege“ and the demand for relevant precision. The European Union document of December 21, 1998 - „Joint Action on making it a criminal offence to participate in criminal organization in the Member States of European Union“ - 98/233 JHA (Official Journal of the European Communities No. L351/1, DEC. 29, 1998) and International Convention against trans-national organized crime, which is being prepared, are very significant for legal classification of organized crime.

    

ZUSAMMENFASSUNG
Zur rechtlichen Begriffsbegrenzung des organisierten Verbrechens
Zdeněk Karabec

Das organisierte Verbrechen trägt oft spezifische Züge, die die Einsetzung der traditionellen Mittel der Strafjustiz erschweren oder verhindern. Als Hauptproblem bleibt immer die rechtliche Begriffsbegrenzung „organisiertes Verbrechen“, „organisierte Verbrechenbanden“, „verbrecherische Bündelei“ und weitere Begriffe so, damit man bei der Verfolgung dieser schwerwiegenden Form der Kriminalität die Institute des materiellen und Strafrechts angemessen verwenden kann.

Organisiertes Verbrechen wird nicht nur von verschiedenen Gangs und Bündeleien der verbrecherischen Individuen produziert, sondern auch vor allem von den Organisationen, die nach den Handels - und Betriebsprinzipien handeln, und bei der Wirksamkeit der legallen unternehmerischen Subjekte üblich sind. Die traditionellen Vorstellungen über die Strafe wie ein Mittel, das unter anderem zur Besserung und Resozialisierung der Täter dienen soll, scheinen in Bezug auf die verbrecherischen Korporationen naiv zu sein. In solchen Fällen sollte sich die Strafe nicht auf eine individuelle Vorbeugung richten, sondern auf eine Destruktion der verbrecherischen Organisation und Likvidation der ökonomischen Gründe für ihre Aktivitäten. Obwohl die individuelle strafliche Verantwortlichkeit, die auf dem Verschulden begründet ist, als Grundstein des Strafrechts bleibt, kann vieleicht mit der kollektiven Verantwortung für die Tätigkeit der verbrecherischen Organisation ergänzt werden.

Die strafliche Verantwortlichkeit der juristischen Personen wird offenbar ein unerläßlicher Durchbruch in dieser Hinsicht sein. Effektive Erhebungs - und Ermittlungsaktivitäten des organisierten Verbrechens erzwingen eine breite Anwendung neuer technischer Mittel und in diesem Zusammenhang ist eine neue Sicht auf ihre Zuläßigkeit vom Gesichtspunkt des Schutzes von Menschenrechten und Freiheiten und der Anforderungen auf einen richtigen Prozess unerläßlich. Organisiertes Verbrechen lahmzulegen und seine Aktivitäten zu behindern, ist offensichtlich bestens durch die Entziehung von allen Gewinnen und Erträgen von der Straftätigkeit mit einer breiten Durchsetzung der Konfiskationen und der verschiedenen, finanziellen (administrativen) Maßnahmen. Das aber wird nicht dem Prinzip entsprechen, dass die Strafe der individuellen Schuld angemessen sein sollte.

Für die rechtliche Begriffsbegrenzung „verbrecherische Organisation“ zeigt sich als ein passendes Modell die österreichische Regelung, durchgeführt im § 278a StGB, die nicht nur die Zeichen, die das Status der Organisation und vor allem ihre Aktivitäten umfasst. Diese Aktivitäten werden durch ein taxatives Verzeichnis der Straftätigkeit das charakterisierende Objekt des organisierten Verbrechens begrenzt. Es fällt jedoch der Einspruch ab, dass rechtliche Definitionen des organisierten Verbrechens zu vag sind und die Einhaltung des Prinzips „nullum crimen sine lege“ und der Anforderung auf entsprechende Bestimmtheit des Gesetzes nicht verbürgen. Eine große Bedeutung für die rechtliche Definition des organisierten Verbrechens hat das Dokument der EU vom 21. 12. 1998 „Joint Action on making it a criminal offence to participate in criminal organization in the Member States of European Union“ - 98/233 JHA (Official Journal of the European Communities No. L351/1, Dec. 29. 1998), und die Internationale Konvention gegen das transnationale organisierte Verbrechen.



Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |