Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIII 1/2000 |
Ve dnech 5. - 11. 9. 1999 se konal v Budapešti XVI. kongres Mezinárodní společnosti pro trestní právo (L´Association internationale de droit pénal - AIDP). Téma kongresu znělo „Trestní justice a výzva organizovaného zločinu“; jednalo se tedy o velmi aktuální problematice, která v posledních letech významně ovlivňuje právní teorii i praktickou legislativu řady zemí.
XVI. kongres byl jubilejní, neboť se konal při příležitosti 110. výročí založení Mezinárodní unie pro trestní právo (Vídeň 1889), za jejíhož nástupce se AIDP považuje. Záštitu nad kongresem převzali představitel maďarského Národního shromáždění (Parlamentu), ministryně spravedlnosti, ministr vnitra, předseda Nejvyššího soudu, prezident Akademie věd a předseda Komory advokátů. V organizačním výboru byli zastoupeni přední představitelé zahraničních i domácích vědeckých právnických institucí, vysokých škol i exekutivních orgánů.
Jubilejní charakter XVI. kongresu byl vyjádřen zejména v úvodních projevech na zahajovacím plenárním zasedání (generální prokurátor Maďarska Kálmán Gyorgyi, prezident AIDP prof. M. Ch. Bassiouni), ve kterých byla připomenuta bohatá odborná činnost AIDP v historickém přehledu i význam a aktuálnost tématu XVI. kongresu. Slavnostní ráz jednání byl podtržen přítomností čestných hostů, např. ministra spravedlnosti Rakouska. Celkem bylo registrováno téměř pět set účastníků.
Kongresu předcházela kolokvia organizovaná v několika zemích národními skupinami AIDP, na kterých byla diskutována problematika související s tématem. Pro jednání kongresu byly na podkladě těchto kolokvií a národních referátů připraveny návrhy rezolucí, které byly podrobně projednávány v jednotlivých sekcích. České národní referáty zpracovali prof. JUDr. Jan Musil, CSc., prorektor Policejní akademie ČR, a prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc. z katedry trestního práva Právnické fakulty UK.
Jak je na kongresech AIDP obvyklé, jednání probíhalo ve čtyřech sekcích, a to v sekci pro obecné otázky trestního práva, v sekci zaměřené na zvláštní část trestního zákona, v sekci procesní a v sekci mezinárodního trestního práva.
Byla uspořádána též diskuse u kulatého stolu, na které k tématu kongresu vystoupili představitelé Mezinárodní kriminologické společnosti, Mezinárodní společnosti sociální ochrany a Mezinárodní trestní a penitenciární nadace. Na závěrečném plenárním zasedání kongresu byly schváleny rezoluce připravené v sekcích; tyto závěrečné rezoluce představují oficiální dokumenty XVI. kongresu AIDP.
Po ukončení kongresu se konalo valné shromáždění členů AIDP, na kterém byly zvoleny nové orgány společnosti (prezident AIDP, generální sekretář, Rada ředitelů, Výkonný výbor). Prezidentem byl opět zvolen prof. M. Cherif Bassiouni. Národní skupina ČR v řídících orgánech AIDP zastoupena není.
Na kongresu byla v řadě referátů a v podkladových materiálech připomenuta dosavadní činnost AIDP. Vlastní historie AIDP začíná v roce 1924, kdy byla na zasedání skupiny představitelů nauky trestního práva v Paříži tato společnost dne 24. března založena. Již při svém vzniku se AIDP prohlásila za pokračovatele L´Union Internationale de Droit Pénal, kterou založili v roce 1889 ve Vídni významní profesoři trestního práva Franz von Liszt (Německo), Gerard van Hamel (Holandsko) a Adolphe Prins (Belgie).
Na přelomu 19. a 20. století v mnoha zemích západní Evropy docházelo k růstu zločinnosti (zejména v souvislosti s rychlou industrializací a migrací obyvatel do měst) a k následné represivní reakci. Trestní právo bylo přitom vystaveno velkému pokušení kriminalizovat různé formy asociálního jednání a rozšiřovat trestní represi ve snaze vytvořit z trestní justice hráz proti zločinnosti. Zdálo se však, že jsou přitom zpochybňovány tradiční kořeny trestního práva, tkvící v myšlenkách reformátorů a filozofů známých jmen, jakými byli Beccaria, Bentham, Montesquieu či Rousseau. Zakladatelé L´Union vyjadřovali potřebu pokračovat v humanistických a liberálních tradicích trestněprávní nauky a trestní politiky. Akcentovali také potřebu multidisciplinárního přístupu k problematice zločinnosti, k její represi i prevenci, a integraci poznatků kriminologie, penologie, psychologie, sociologie a dalších oborů.
Po roce 1924 se AIDP postupně prosadila jako hlavní mezinárodní odborná instituce v následujících oblastech:
1. trestní politika a kodifikace trestního práva,
2. komparativní trestní justice,
3. mezinárodní trestní právo,
4. lidská práva v trestní justici.
Vliv AIDP na vývoj trestního práva v řadě zemí je nesporný, zejména pokud jde o kodifikační práce a reformy platného práva. 1) Principy, na jejichž základě je koncipována obecná část kontinentálních trestních zákonů, např. pokud jde o základy trestní odpovědnosti, pojetí trestného činu, zásady trestání, systém sankcí apod., byly teoreticky prohlubovány a zpřesňovány na mnoha odborných fórech, která AIDP organizovala (např. jen v uplynulých 25 letech bylo uspořádáno přes 250 vědeckých akcí).
Zasloužené pozornosti se těší v odborných kruzích každé nové číslo známého časopisu Revue internationale de droit pénal, vydávaného AIDP již od roku 1924, který se zaměřuje zejména na publikování materiálů z přípravných kolokvií ke kongresům AIDP 2) a představuje proto cenný pramen komparativních poznatků z oblasti trestní justice. Publikační aktivity AIDP rozšiřují Nouvelles études pénales, vydávané od roku 1976. Nelze opomenout ani dlouholeté působení Mezinárodního institutu pro studium kriminálních věd v italských Syrakusách, který pod odborným vedením AIDP pořádá semináře, konference a odborné diskuse k širokému spektru otázek z oblasti trestní justice.
Všeobecně se konstatuje, že AIDP od svého vzniku vždy pevně zastávala pozice „vlády práva“ a „náležitého procesu“. Publikační a další vědecké aktivity AIDP proto sehrávaly významnou roli mj. v období studené války, kdy pro tzv. socialistické země za železnou oponou, ve kterých bylo trestní právo deformováno v politický represivní instrument, představovaly mnohdy jediné pouto s vývojem právního myšlení v demokratických státech.
AIDP si velmi cení své iniciativy a svého úsilí v oblasti mezinárodního trestního práva, které na půdě OSN vedly k přijetí řady mezinárodních konvencí (např. Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání) a posléze i ke zřízení stálého Mezinárodního trestního soudu (závěry diplomatické konference v Římě ve dnech 15. - 17. června 1998). 3)
Tyto aktivity jsou také důvodem k tomu, že AIDP a její prezident M. Ch. Bassiouni, který mj. na římské diplomatické konferenci vedl komisi připravující rezoluci o zřízení Mezinárodního trestního soudu, byli nominováni na udělení Nobelovy ceny míru za rok 1999.
AIDP je od roku 1950 akreditována jako nevládní organizace u OSN, je členem Asociace nevládních organizací OSN podílejících se na řadě činností orgánů OSN v oblasti prevence kriminality a zacházení s pachateli, má konzultativní status u orgánů Rady Evropy.
AIDP v současné době má zhruba 3000 individuálních členů v 99 zemích z řad právníků, kriminologů, penologů a odborníků z dalších společenských věd nebo osob působících v oblasti trestní justice. Kromě individuálního členství jsou zaregistrovány jako kolektivní členové i právnické instituce, vědecká pracoviště, katedry vysokých škol aj. Národní skupiny AIDP působí ve 47 zemích.
Valné shromáždění členů se koná každý pátý rok při příležitosti kongresů AIDP. Mezi důležité orgány AIDP patří Rada ředitelů, která se schází jedenkrát ročně a reprezentuje národní skupiny AIDP. Rada má 49 členů volených na pět let. I když složení Rady respektuje geografické hledisko a odlišnosti světových právních systémů, je členství v Radě výrazem uznání významu právnických osobností z jednotlivých národních skupin. Jak již bylo uvedeno, Česká republika zastoupení v Radě ředitelů nezískala. Naším významným a odborně velmi respektovaným zástupcem byl do roku 1984 prof. Vladimír Solnař, který zastával též funkci viceprezidenta Rady. Poté v letech 1984 - 1989 působil v Radě ředitelů zejména z titulu své tehdejší ministerské funkce prof. JUDr. Ján Pješčak. V letech 1989 - 1994 zastupoval naši národní skupinu (po rozpadu společného státu po určitou dobu prakticky působila společná národní skupina AIDP) JUDr. Bohumil Repík, CSc.
Těžiště XVI. kongresu spočívalo v práci sekcí, kde byly projednávány návrhy závěrečných rezolucí.
V 1. sekci byl generálním zpravodajem prof. Thomas Weigend z Německa. Schválené závěry, které byly formulovány mnohdy po obsáhlých diskusích, lze stručně uvést takto:
Základním problémem stále zůstává právní vymezení „organizovaného zločinu“, „organizované zločinecké skupiny“, „zločinného spolčení“ a dalších pojmů tak, aby při stíhání této závažné formy kriminality bylo možno adekvátně aplikovat instituty hmotného a procesního trestního práva. Typickým rysem organizovaného zločinu je snaha získat moc a zisk prostřednictvím vysoce strukturované organizace. Organizovaný zločin má často specifické rysy, které mohou znesnadňovat nebo znemožňovat použití tradičních prostředků trestní justice. Mezi tyto rysy patří zejména rozdělení úkolů a individuální odpovědnosti uvnitř kriminální organizace, zastupitelnost jednotlivých účastníků a utajení činnosti. Za významné rysy, což je vhodné zdůraznit, je považováno prolínání legitimních a nelegálních aktivit zločinecké organizace, schopnost neutralizovat činnost policie a dalších orgánů trestní justice (prostřednictvím korupce, hrozbami či vydíráním) a speciální schopnost a možnost transferovat nelegální zisky.
Uznává se, že je třeba provést určité zásahy do trestního práva, aby bylo možno čelit organizovanému zločinu. Přitom je ovšem třeba setrvat na základních principech trestního práva, mezi které patří zejména zásada „nulla poena sine culpa“, princip proporcionality mezi spáchaným trestným činem a uloženým trestem, i zásada „in dubio pro reo“.
Výslovně se upozorňuje na riziko, že nové instituty trestního práva zamýšlené k potlačování organizovaného zločinu, např. nové formy spolčení, mohou mít nepředvídané konsekvence a mohou být aplikovány i v jiných souvislostech než při potlačování organizovaného zločinu. Hmotné trestní právo by se nemělo změnit v účelový nástroj k potlačování jevů, které mohou potenciálně ohrožovat společnost.
Při všech legislativních změnách a reformních zásazích do platného práva by měl být brán zřetel na skutečnost, že organizovaný zločin překračuje národní hranice, a proto trestní právo jednotlivých států musí být kompatibilní s úpravou v jiných zemích, aby bylo možno rozvinout efektivní mezinárodní spolupráci v boji proti organizovanému zločinu.
Protože je často velmi obtížné specifikovat a prokázat konkrétní účast jednotlivých bossů i řadových členů kriminální organizace na konkrétní trestné činnosti, jeví se tradiční formy účastenství i aplikace principu akcesority jako nedostatečné. V úvahu proto přichází aplikace principu „organizační odpovědnosti“. V hierarchicky strukturovaných organizacích mohou být osoby s rozhodovací a kontrolní pravomocí činěny odpovědnými za jednání ostatních členů organizace, kteří jsou pod jejich kontrolou, jestliže jim uložily činnost, která má znaky trestného jednání.
Uplatnění konceptu „zločinného spolčení“ může pomoci rozšířit trestní odpovědnost i na osoby, které se přímo nepodílely na spáchání trestné činnosti. Kriminalizace spolčení musí však zůstat omezena jenom na závažnou trestnou činnost.
Kromě trestů a dalších trestněprávních prostředků musí být věnována pozornost i možnostem civilního a správního práva, v jejichž rámci mohou být aplikována opatření stejně účinná jako trestní sankce. Netrestní opatření však nemohou být používána pouze proto, aby byly obcházeny garance, které poskytuje hmotné a procesní trestní právo. Byla zdůrazněna potřeba efektivní vnější kontroly, která by zamezila organizovanému zločinu zneužívat legitimní obchodní činnost a infiltrovat do veřejné správy.
Pokud jde o sankční politiku, je připomínán princip proporcionality a osobní odpovědnosti. Je-li považováno za nezbytné poskytovat určité výhody osobám, které se přestaly podílet na činnosti kriminálních organizací a začaly spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, mělo by se jednat pouze o beztrestnost členství ve zločinecké organizaci, a to za předpokladu, že pachatel dobrovolně opustil tuto organizaci dříve, než došlo k policejnímu vyšetřování jeho osoby. V ostatních případech je možné uložit mírnější trest podle zákona. Za žádných okolností nemá docházet k beztrestnosti de facto.
Zdá se, že je již obecně akceptována potřeba zavést trestní odpovědnost právnických osob, které vyvíjejí aktivity organizovaného zločinu. Mezi účinná opatření vůči těmto právnickým osobám patří zejména odnětí oprávnění k činnosti a konfiskace jejich zisků. I když konfiskace jsou považovány za jeden z nejúčinnějších nástrojů, kterými lze redukovat činnost kriminálních organizací, musí být používány pouze jako trestní sankce a nikoliv jako preventivní opatření či jako jiný postup, při kterém by nebyly plně garantovány zásady trestního procesu.
Konfiskace zisku lze provést pouze za předpokladu, že pachatel dosáhl zisku prostřednictvím trestné činnosti. V případech, kdy soud shledal, že právnická osoba má charakter kriminální organizace, výnosy z její činnosti mohou být konfiskovány, ledaže vlastník výnosů prokáže, že byly dosaženy legitimními prostředky. (Zde je na místě poznamenat, že jde o přesun důkazního břemene, což znamená výrazný průlom do tradičního konceptu trestního práva; diskuse k této formulaci byla proto velmi rozporná.)
Konfiskace by neměly být nástrojem předcházení škodám, které mohou vzniknout obětem organizovaného zločinu, v nezbytných případech konfiskované prostředky však mohou být použity k úhradě způsobené škody. V průběhu trestního řízení mohou být výnosy z trestné činnosti na základě soudního rozhodnutí předběžně zabaveny, jestliže existuje vysoká pravděpodobnost, že by došlo k jejich úniku a konfiskace by nemohla být provedena.
Přestože konfiskace výnosů, jak již bylo uvedeno, jsou považovány za velmi vhodný prostředek k omezení organizovaného zločinu, doporučuje se provést řadu empirických výzkumů, které by ověřily jejich reálnou účinnost.
Ve 2. sekci byl generálním zpravodajem prof. Christopher Blakesley z USA. Rezoluce schválená v této sekci především upozorňuje na potřebu modernizovat legislativu tak, aby se stala účinným nástrojem k potlačování organizované kriminality, neboť zejména tradiční pojetí účastenství se jeví v daných souvislostech nedostatečné. Před konkrétními legislativními úpravami je ovšem třeba spolehlivě ověřit rozsah organizovaného zločinu a jeho účinky na společnost a tendence ve vývoji tohoto fenoménu, aby byla jasná specifická potřeba legislativních zásahů.
Konstatuje se, že kriminalizace členství ve zločinecké organizaci se jeví jako nejdůležitější nástroj potlačování organizované kriminality. Toto členství, zakládající trestní odpovědnost, musí být definováno v přesných termínech, které by vyjadřovaly mj. vytváření, řízení, financování nebo příslušnost ke zločinecké organizaci. Členství nevyžaduje přímou účast na trestné činnosti zločinecké organizace, ale je nezbytné, aby se jednalo o činnost ve stabilních strukturách této organizace. Členství v organizaci musí být založeno na materiálních skutečnostech, tedy na konkrétní činnosti.
Pokud je v národních legislativách přijato toto pojetí autonomního (per se) trestného činu členství ve zločinecké organizaci, je třeba pečlivě vyvážit zájem na efektivní ochraně společnosti na jedné straně a na straně druhé chránit občanská práva garantovaná ústavními zákony a mezinárodními dohodami. Jde zejména o tyto problémy:
Protože praní špinavých peněz je předpokladem pro úspěšnou činnost organizovaného zločinu, samo o sobě představuje typickou formu této kriminality a trestní stíhání za praní špinavých peněz je často jedinou možností jak postihnout organizovaný zločin, je třeba náležitě rozpracovávat všechny právní aspekty spojené se stíháním této nezákonné činnosti.
Ve 3. sekci, zaměřené na procesní problematiku, byl generálním zpravodajem prof. Jean Pradel z Francie. Závěry z této sekce zdůrazňují, že princip zákonnosti musí být ve všech směrech důsledně dodržován i při potlačování těch forem kriminality, které jsou zahrnovány pod pojem organizovaného zločinu. Ve většině případů základní zásady trestního procesu poskytují dostatečné možnosti k náležité reakci na tuto trestnou činnost, avšak za určitých okolností může být nezbytné zvažovat určité modifikace ustanovení trestního práva procesního, ovšem při respektování pravidel řádného procesu.
Presumpce neviny samozřejmě zůstává základním rysem trestního řízení. K tomuto konstatování je vhodné poznamenat, že na jednání 3. sekce proběhla diskuse zpochybňující uvedený princip v tom smyslu, že za specifických okolností v oblasti boje proti organizované kriminalitě je si možno představit určité modifikace presumpce neviny, což se objevilo i v původním návrhu rezoluce z této sekce. Tyto názory však byly odmítnuty.
Velká pozornost byla věnována postupu policejních orgánů před zahájením trestního stíhání, neboť tato fáze je považována za velmi důležitou pro odhalení struktury a metod činnosti kriminálních organizací a mnohdy právě v této etapě je možno získat dostatečné podklady k zahájení trestního stíhání jednotlivých členů takové organizace. Problémem ovšem zůstává, že v této fázi vyšetřování mohou být vážně ohrožena základní občanská práva, a proto je třeba dbát na to, aby zejména:
Velkou pozornost je třeba věnovat efektivní ochraně osob (a jejich rodin), které poskytly důkazy, nebo které souhlasí s tím, že poskytnou důkazy nebo informace umožňující odhalení aktivit organizovaného zločinu. V této souvislosti jde rovněž o problematiku utajení totožnosti svědka (anonymní svědek). Bylo konstatováno, že anonymní svědectví obvykle porušuje práva obhajoby. Jestliže však v některých zemích je anonymní svědectví přípustné, měly by být v takovém případě dodrženy následující podmínky regulované zákonem:
I při výpovědi svědků nebo obětí prováděné obvyklým způsobem, pokud jsou tyto osoby vystaveny vážným hrozbám, mohou se souhlasem soudce neuvádět svůj věk, adresu bydliště a údaje o zaměstnání.
Nedoporučuje se v trestním procesu proti organizovanému zločinu, pokud to není zcela nezbytné, využívat osoby, které jsou podezřelé, že působily v kriminálních organizacích a které se rozhodly spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (je používán italský termín „pentiti“), protože obvykle vznikají problémy s dodržením základních principů řádného procesu. Jejich případná účast na trestním řízení by měla probíhat za následujících podmínek:
Vzhledem k mezinárodnímu charakteru organizovaného zločinu je třeba soustavně dbát na postupné přibližování procesních předpisů jednotlivých zemí.
Ve 4. sekci, kde byla generálním zpravodajem prof. Christine van den Wyngaertová (Belgie), byly přijaty závěry zaměřené na šest základních oblastí:
Pro prohloubení mezinárodní spolupráce v boji proti organizovanému zločinu se doporučuje kriminalizovat typické formy aktivit zločineckých organizací, resp. nově definovat některé trestné činy, pokud jejich příliš úzké vymezení brání mezinárodní součinnosti. Jako příklad se uvádí korupce zahraničních veřejných činitelů. Větší pozornost je třeba také věnovat právnímu vymezení trestných činů spočívajících v nezákonném obchodování se zbraněmi a výbušninami, s předměty národního kulturního vlastnictví, s chráněnými zvířaty a vymezení trestných činů porušujících lidská práva, jako jsou např. práva cizinců, dětí, tzv. pracovní nebo sexuální otroctví apod.
Představy některých diskutujících o zavedení univerzální jurisdikce pro nové transnacionální formy organizované kriminality nebyly podpořeny. Při uplatňování národních jurisdikcí je však vždy třeba respektovat zásadu ne bis in idem. Protože v případech organizované kriminality může často dojít ke konfliktu mezi justičními orgány jednotlivých zemí, pokud jde o uplatnění jurisdikce národních soudních orgánů, doporučuje se vytvořit mezinárodní komoru pro řešení těchto kompetenčních otázek. Jsou naznačeny i zásady, podle kterých by takovéto kompetenční spory měly být řešeny:
Pro rozšiřování mezinárodní policejní spolupráce se jeví jako důležité využívání zejména nových komunikačních možností (např. styčných důstojníků, společných vyšetřovacích týmů, institucí, jako je Europol či OLAF), využívání nových technologických možností (např. přeshraniční pozorování pomocí satelitů) a především metodické rozvíjení nových operativně pátracích metod. Protože některé formy této mezinárodní policejní spolupráce se již spontánně rozvíjejí a existují de facto, je třeba, aby byly formálně upraveny příslušnými mezinárodními dohodami.
V řadě zemí byly ustaveny speciální jednotky pro vyšetřování finanční kriminality (financial intelligence units - FIU), které se zaměřují zejména na odhalování případů praní špinavých peněz. Činnost jednotek FIU vychází obvykle z informací získaných od bank a dalších finančních institucí. I když se role a postavení jednotek FIU zatím mezi jednotlivými zeměmi podstatně liší, je nezbytné prohloubit i mezinárodní výměnu bankovních informací, což může narážet na překážky dané národními obchodními a finančními předpisy. Přesto je třeba usilovat o formální zakotvení výměny takových informací ve veřejně přístupných mezinárodních dokumentech.
Pokud jde o rozvoj justiční spolupráce, jde zejména o vyřešení právních a praktických problémů extradice. Základní předpoklad pro extradici, tj. trestnost činu ve státě, který o vydání pachatele žádá, i trestnost ve státě vydávajícím (tzv. double criminality), zůstává samozřejmě zachován. Je však třeba řešit otázky spojené s různým definičním vymezením některých trestných činů (jde např. o různé formy úplatkářství, o vymezení křivé přísahy, daňových deliktů apod.).
Je prosazována obecná zásada, že pro usnadnění justiční spolupráce by se měla realizace praktických požadavků řídit procedurálními pravidly státu, který tuto spolupráci (jednotlivé úkony) požaduje, spíše než pravidly státu, od kterého jsou tyto úkony vyžadovány. Jako nejvhodnější forma spolupráce se doporučuje přímý kontakt mezi justičními orgány, a to též za využití nových komunikačních technologií. V úvahu také přichází vytvoření praktických předpokladů pro tzv. „cestující národní soudy“, které by vyjížděly na území jiného státu zejména k provedení úkonů v předsoudním stadiu.
Doporučuje se věnovat zvýšenou pozornost mezinárodní právní úpravě ochrany svědků a rozšířit programy praktického provádění této ochrany na území cizích států.
Oběti organizovaného zločinu by měly mít přístup k mezinárodním soudním orgánům, aby mohly iniciovat trestní stíhání mezinárodního organizovaného zločinu nebo aby mohly uplatnit námitky proti rozhodnutí justičních orgánů cizích států, které se týkají podnětů k zahájení takového stíhání.
Pokud jde o účast AIDP na přípravě Mezinárodní konvence OSN proti transnacionálnímu organizovanému zločinu, bylo zdůrazněno, že AIDP musí usilovat o výraznou roli, aby tak pokračovala tradice ovlivňovat vznik mezinárodních právních dokumentů v duchu zásad a principů právního myšlení, za jejichž nositele se Mezinárodní společnost pro trestní právo považuje. Pro jednání XVI. kongresu byl proto připraven v syrakuském institutu samostatný materiál (autor prof. Alfredo Nunzi), ve kterém jsou podrobněji rozvedeny některé problémy spojené s definicí organizovaného zločinu a s rozsahem jejího budoucího uplatňování.
Několik poznámek závěrem: V průběhu jednání XVI. kongresu se jasně ukázalo, a to v diskusi i v materiálech jednotlivých sekcí, že pro jakékoliv další prohloubení postupu proti organizovanému zločinu a pro zvýšení účinnosti právních prostředků k tomuto účelu určených nebo zamýšlených je nezbytné především dostatečně poznat reálnou existenci tohoto fenoménu. Jako nejvhodnější nástroj poznání se jeví empirický kriminologický výzkum. Výsledky takovýchto výzkumů by měly být široce využívány pro úvahy de lege ferenda a pro praktická legislativní opatření. Tato potřeba jasně vystupuje zejména při řešení problému, jak přesně právně definovat organizovaný zločin. Aby bylo možno relevantní zákonné znaky organizovaného zločinu vyjádřit v trestním zákoně, je třeba v rámci kriminologického výzkumu shromáždit dostatek empirických poznatků o modolitách výskytu a různorodosti aktivit organizovaného zločinu, o struktuře kriminálních organizací, o kriminologických charakteristikách pachatelů organizovaného zločinu apod.
V této souvislosti lze konstatovat, že právní prostředky zaměřené proti organizovanému zločinu, tak jak jsou koncipovány v platném trestním právu ČR, v zásadě nevybočují z představ a úvah, které byly prezentovány na XVI. kongresu AIDP. Je však zřejmé, že v některých směrech, např. pokud jde o vymezení zločinného spolčení či o některé postupy v přípravném řízení, lze se vhodně inspirovat podněty, které jsou diskutovány na půdě AIDP. Příležitost k úvahám de lege ferenda v této oblasti se nabízí zejména v souvislosti s probíhajícími pracemi na rekodifikaci českého trestního práva hmotného a procesního.
Na jednání XVI. kongresu AIDP však vystoupil do popředí jeden zásadní problém. Jak již bylo uvedeno, Mezinárodní společnost pro trestní právo se považuje za nositele a garanta základních principů trestního práva platného v demokratických zemích. Je ovšem skutečností, že tyto zásady a principy byly formulovány v pozitivním právu převážně koncem 19. století a rozvíjeny na počátku 20. století. Odpovídají proto realitě této historické etapy a společenským problémům tehdejší doby. Je tedy otázkou, zda organizovaný zločin, který je všeobecně považován za fenomén druhé poloviny 20. století, zejména ve své transnacionální podobě a vzhledem k rozsahu a formám jeho aktivit, může být efektivně potlačován právními instrumenty koncipovanými v realitě jiné doby.
Této skutečnosti je si řada představitelů právní vědy vědoma, a proto i na XVI. kongresu zazněly seriózní hlasy upozorňující na možnost, že trestní právo ve své současné podobě vlastně nemůže být použitelným prostředkem v boji proti organizovanému zločinu, pokud nebude výrazněji reformováno. Tady ovšem dochází ke střetu se zastánci „konzervativního“ přístupu, kteří, jak prohlašují, „nehodlají demontovat trestní právo“ pouze proto, aby se stalo účelově použitelným nástrojem k potlačení jedné formy kriminality, byť velmi závažné a globálně nebezpečné.
Zaznívají proto i radikální hlasy požadující jasnou proklamaci, že trestní právo není a nemůže být efektivním prostředkem proti organizovanému zločinu, a že je tedy třeba v podstatě rezignovat na neorganické zásahy do platného trestního práva. Tyto hlasy podporuje i nesporně správný požadavek, aby do potlačování organizované kriminality byly v daleko větší míře než dosud zapojeny i jiné instrumenty, které může společnost generovat, např. opatření politického, sociálního, ekonomického a dalšího charakteru. V této souvislosti nabývají proto také na významu myšlenky „sociální ochrany“, které dávají přednost takovým opatřením, která se mohou značně odchylovat od představ klasického trestního práva.
Závěrečná poznámka se týká účasti právnických institucí České republiky na aktivitách AIDP. Zřejmě by bylo žádoucí, aby činnost naší národní skupiny AIDP byla výraznější a aby se národní skupina i organizačními aktivitami, např. uspořádáním kolokvií či seminářů s mezinárodní účastí, prezentovala jako důstojná součást vědeckého společenství představovaného Mezinárodní společností pro trestní právo. Úroveň naší právní vědy, erudice jejích představitelů i reformní úkoly, před kterými naše trestní justice stojí, zasluhují, aby představitelé České republiky zaujali znovu místo i v řídících orgánech AIDP.
1) Srov. Jescheck, H. H.: L´influence de l´Union International de Droit Pénal et de l´Association Internationale de Droit Pénal sur l´Evolution de la Politique Criminelle Moderne. In: Proceeding of the XIIth International Congres of Penal Law, Hamburg, September 1979 (1980) s. 16 - 22.
2) Materiály z přípravných kolokvií ke XVI. kongresu AIDP jsou zveřejněny ve čtyřech sešitech Revue internationale de droit pénal: vol. 3 - 4/1997, vol. 1 - 2/1998, vol. 3 - 4/1998, vol. 1 - 2/1999.
3) Rome Statute for an International Criminal Court. (A/Conf. 1998, 183/9)