Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIII 1/2000

DISKUSE

K aktuální problematice psychologické soudní expertizy v ČR

PhDr. Ing. JAN NEUMANN, CSc., Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha

Je možno zcela jednoznačně konstatovat, že v oblasti psychologické soudní expertizy - podobně jako prakticky ve všech ostatních znaleckých sférách - dochází v současné době u nás k bouřlivému řešení několika významných okruhů závažných znaleckých problémů.

V této souvislosti pokládáme za žádoucí, abychom komplexněji informovali naši odbornou veřejnost a pokusili se najít optimální řešení v této - nejen finančně - velmi citlivé oblasti psychologické teorie a praxe. Je to právě ta část dynamicky se rozvíjející sociální reality, kde se stýkají normativně orientované právní vědy s disciplínami, jež tvoří součást psychologie, oné vědy, o níž jeden z jejích čelných zakladatelů Hans Ebbinghaus (1908) vtipně poznamenal, že „má dlouhou minulost, ale krátkou historii...“. Toto ovšem platí s určitými modifikacemi i pro další relevantní vědní disciplíny, např. trestní právo, kriminologii, kriminalistiku, soudní psychiatrii apod., jejichž konceptuální systémy byly vcelku zformulovány v termínech, umožňujících jejich skutečně vědeckou diskusi, až v průběhu 19. století. Tak lze konstatovat, že teprve tehdy „nastoupily bezpečnou cestu vědy“, což je možno takto vyjádřit známou kantovskou formulací.

Je třeba si uvědomit, že to byli až představitelé neoklasické školy trestního práva ve Francii, kteří kreativně reagovali vskutku novou legislativou na humanistické koncepce Cesare Beccarii zformulované v jeho proslulé monografii Dei delitti e delle pene 1) a promítli je do porevolučního francouzského trestního kodexu z roku 1791. Ten stanovil - mimo jiné - přesné popisy skutkových podstat jednotlivých deliktů a jim přesně příslušející sankce. To sice jednak redukovalo široce se projevující libovůli soudců v tehdejším systému justice, jednak současně ale znemožňovalo jakýkoliv individuální přístup, přihlížející k různým okolnostem trestního jednání (např. prvopachatelé byli traktováni stejně jako recidivisté, podobně jako příčetní dospělí normálové i mladiství psychotici, těžcí oligofreni, psychotici apod.).

Tyto procesní excesy byly zmírněny až tzv. napoleonskými trestními kodexy, a to zčásti Code penal z roku 1810, ale zvláště významně revidovaným Code penal z roku 1819, neboť zde byl jednak prosazen institut polehčujících okolností, jednak pro zavedený institut snížené odpovědnosti (zmenšené příčetnosti) byli poprvé povoláni znalci ke stanovení stupně této odpovědnosti, jež byla formulována jako schopnost obžalovaného jedince volit mezi „dobrem a zlem“.

Tento přístup k determinaci člověka na základě jeho ratia, inteligence apod. znamenal definitivní rozchod s démonologickým pojetím lidské bytosti, která by byla pouhou loutkou nadpřirozených sil. Na okraj lze poznamenat, že pokud jsme u neoklasické trestně právní školy kladně kvitovali zavedení soudní expertizy, nešlo tehdy a nemohlo ani jít o psychologické experty; jednalo se převážně o lékaře neuropsychiatrické orientace, soudní lékaře apod. Forenzní psychologie se počínala rozvíjet zprvu spíše v dílech se spekulativně kriminalistickou orientací von Eckartshausena (1791), Schaumanna (1792) aj.; tato tzv. kriminalistická etapa vrcholila v Grossově monografii Kriminalpsychologie z roku 1905 a přednáškami profesora Claparéda ze „soudní psychologie“ v Ženevě.

Tato jména již předznamenávají přechod k druhé, tzv. „soudní etapě“. Tu se již setkáváme s experimentujícími psychology J. McKeenem Cattellem, A. Binetem, K. Marbem a hlavně s vynikajícím Wiliamem Sternem, který - podle řady pramenů - v roce 1903 poprvé stanul jako znalec psycholog v soudní síni po boku soudce. Tam se v konkrétní soudní praxi naplnily postuláty na kvalitní spolupráci kvalifikovaných odborníků z oblasti psychologie a trestního práva. Tak i forenzní psychologie „vstoupila“ úspěšně do soudní síně (in courtroom); dosud byl psychologii umožněn pouze určitý vstup do pedagogické praxe (in classroom).

Samotný rozvoj forenzní psychologie je ovšem mnohem komplikovanější a nelze jej omezit pouze na tuto, byť společensky významnou expertizní činnost. Zájemci o hlubší seznámení s těmito otázkami naleznou mnoho zajímavých poznatků v naší 2) i zahraniční 3) převážně dostupné odborné literatuře.

Celý dosavadní vývoj v maximální stručnosti můžeme shrnout grosso modo tak, že na počátku rozvoje této znalecké činnosti „chlebodárci“ byli převážně obhájci, kteří ovlivnili tento vývoj dosti výrazně tak, že psychologičtí experti se jim snažili - ať vědomě, ať ne zcela vědomě - „zavděčit“ a „otřást“ věrohodností výpovědí převážně nedospělých svědků i poškozených ve prospěch řady obviněných učitelů, kněží, trenérů, vedoucích mládeže apod.

V další fázi již rozvinuté „soudní“ etapy vývoje forenzní psychologie byly tyto expertizy zadávány převážně orgány činnými v trestním i občanském soudním řízení. Ve zmíněném období - podle názorů významného badatele v této oblasti forenzní psychologie profesora Undeutsche 4) - došlo jak ke zvýšení frekvence psychologických soudních expertiz v trestní i netrestní oblasti, tak i k prohloubení metodologie a adekvátní aplikaci řady konkrétních metodik testové i netestové povahy, většinou převzatých z ostatních psychologických disciplín, včetně rozvoje vytváření vlastních forenzně orientovaných metod a technik.

V naší praxi (bývalé ČSSR, ČSFR) vytvářel právní podmínky celkového rozvoje veškeré expertizní činnosti zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který byl sice zčásti „tarifově“ novelizován, ale jehož výraznou novelizaci připravenou Ministerstvem spravedlnosti v roce 1997 Parlament nepřijal; v současné době totéž ministerstvo iniciuje další návrh novely. Již dosavadní znění zákona umožňuje provádět znaleckou činnost i pro soukromou osobu (nejen tedy pro orgány činné v trestním či občansko-soudním řízení), ale pokud nebyl znalec „řádně přibrán“, nebyl výsledek jeho vyšetření pokládán za plnohodnotný znalecký posudek, ale za pouhé „odborné dobrozdání“, tj. listinný důkaz, k němuž však soudy přistupovaly velmi různě. Uplatňovala se zde např. prestiž znalce, jeho známost a event. oblíbenost u příslušného soudu apod. Tato situace - jak si dále ukážeme - se dnes radikálně mění, neboť i u nás v praxi dochází k razantnímu prosazování anglosaského kontradiktorního modelu (též nazývaného konkurenčním systémem, pojetím) v kauzách trestních i občanskoprávních.

K otázkám aktuálního příklonu k tomuto anglosaskému systému, kde soudní líčení možno - s jistou nadsázkou - přirovnat k „souboji“ procesních stran, mnohokrát ztvárněnému v literární, filmové, divadelní apod. produkci, se v tisku aktuálně vyjádřila i naše nejvyšší státní zástupkyně Benešová v rozhovoru s novinářem Kramerem 5) a my si nyní uvedeme některé její hlavní myšlenky.

O plánovaných změnách v našem trestním řádu, promítajících se v již přichystané novelizaci, se M. Benešová vyjádřila takto: „Cílem státního zástupce by mělo být nalezení pravdy, nikoli odsouzení člověka za každou cenu. Pokud jde o kontradiktorní pojetí... jeho prvky se už dnes promítají do našeho trestního řádu a chystaná novelizace je ještě posílí. Jde např. o to, že těžiště dokazování by se mělo postupně přesunout před soud, což § 2, odst. 5 tr. řádu již nyní umožňuje, avšak státní zástupci toho zatím v dostatečné míře nevyužívají... Státní zástupci se bojí žalovat, dokud svou kauzu nepovažují za neprůstřelnou, nechtějí se vystavit onomu souboji před soudem... Myslím, že se to budou muset naučit, protože něco podobného se zanedlouho bude dít i tady. Já to považuji za správné, ani ne tak kvůli nějaké dosavadní nerovnováze, jako kvůli tomu, aby trestní řízení dostalo spád a nezdržovalo se tolik v přípravném stadiu.“ Tedy je zde vcelku vyjádřen souhlas s kontradiktorním modelem hlavního líčení.

V širším teoretickém rámci tyto posuny reflektoval i Štěpán 6) při diskusi materiálů Komise pro rekodifikaci trestního zákona a trestního řádu. Akcentoval zde - mimo jiné - tyto skutečnosti:

To se vcelku změnilo a aktuální situaci líčí plasticky naši přední právní specialisté na tuto problematiku Stolínová s Machem 7) v monografii věnované právní odpovědnosti v medicíně z roku 1998, kde se k této problematice zcela jednoznačně vyjádřili. Aniž bychom nyní hodlali zabíhat do přílišných právních nuancí, uvedeme si jejich relevantní myšlenky v několika bodech in extenso:

Dnes se stává existence dalšího znalce již zcela běžnou, např. na vyzvání advokáta poškozené strany (vedle znalce jmenovaného vyšetřovatelem); v rámci hlavního líčení jsou potom oba znalci nezávisle na sobě vyslechnuti - ať již jde o znalce z jakéhokoliv uznaného oboru - a soud si tak vytváří na věc vlastní názor pro výsledné rozhodnutí.

Z uvedeného lze dospět k vytvoření těchto dílčích závěrů:

Na základě odborné literatury i určité vlastní empirie při tzv. revizních posudcích apod. soudím, že - obecně řečeno - zde není třeba přehnaně se obávat nějakého zvláštního nebezpečí uvádění modelu do praxe:

To vše znamená - mimo jiné - že přibude posudků (a tím i peněz), ale i problémů znalcům řady vědeckých disciplín a mezi nimi velmi výrazně i psychologickým expertům. Právě nový model bude vyžadovat i změny - a někdy velmi výrazné - v chování samotných znalců-psychologů, kteří se budou muset adaptovat některým „kladným“ i „záporným“ momentům nového přístupu.

Mezi „kladné“ momenty bude nesporně patřit již zmíněná zvýšená poptávka - patrně časem až takřka dvojnásobná - po kvalitních expertizách, a tudíž i po neméně kvalitních expertech. Ti ovšem budou muset alespoň určitým způsobem spolupracovat, patrně nejen při vzájemné orientační informaci o užití metod prvním - většinou „úředním“ znalcem - ale i pokud půjde o toleranci a korektnost vystupování obou znalců při hlavním líčení. Dosud k „soubojům“ psychologických expertů docházelo spíše výjimečně při některých odvolacích řízeních a zvláště u revizních posudků, pokud noví znalci psychiatři, neurologové, sexuologové aj. striktně požadovali též „vlastního“ znalce-psychologa. To, co bylo dosud spíše výjimečné, stane se patrně typickým a expert-psycholog nebude čelit již pouze „nájezdům“ na své závěry ze strany právních odborníků (soudce, státního zástupce, advokáta opačné strany apod.), ale i konfrontaci s druhým znalcem-psychologem a s jeho - většinou odlišnými - nálezy.

Toto vše nás vede dokonce k otázkám, zda dosavadní etické kodexy (např. psychologů ČMPS, forenzních psychologů apod.) pamatují dostatečně na adekvátní řešení těchto možných nových situací a zda zde nebudou nutná určitá doplnění.

Shrneme-li si nyní hlavní poznatky ze všech uvedených studií, úvah apod., dospějeme k těmto dílčím výsledkům:

Nejasnosti v některých otázkách a konfliktní názory na jejich řešení se aktuálně objevují v řadě článků Netíka, 8) Břicháčkové a Drábkové, 9) Dubnové 10) aj. Právě k řešení většiny těchto diskusních otázek úspěšně proběhlo v druhé dubnové dekádě roku 1999 pracovní zasedání sekce forenzní psychologie Českomoravské psychologické společnosti, kde byla problematika - po úvodním referátu autora této statě - komplexně prodiskutována a na základě iniciativy pedopsychologicky orientovaných znalkyň a znalců byly vytvořeny předpoklady pro vznik speciální pracovní skupiny. Ta potom vznikla v první květnové dekádě při ČMPS 11) jako pracovní skupina znalců se zaměřením na ochranu dětí s programem odborně diskutovat tuto problematiku a řešit ji v rámci užší spolupráce se soudy. To má probíhat s optimálním přihlédnutím k postulátům podávání pouze takových objektivních doporučení soudům, „která slouží z hlediska psychologa nejlepším zájmům dítěte“. 12)

Tuto snahu po vědecké objektivitě je nutno jednoznačně podpořit a samozřejmě rozšířit v adekvátních modifikacích na celou expertizní klientelu v této nově se vytvářející soudně kontradiktorní (kompetitivní) etapě psychologické soudní expertizy.

SOUHRN
K aktuální problematice psychologické soudní expertizy v ČR
Jan Neumann

Autor v úvodu své studie konstatuje, že v současné době dochází v oblasti psychologické soudní expertizy k bouřlivému posunu v řadě okruhů znalecké problematiky. Aktuálně s prosazováním anglosaského kompetitivního (konkurenčního) modelu dochází k novým situacím, kdy si vlastního znalce zvolí soud i obhajoba. To vytváří řadu problémů, např. dvojitým vyšetřením probandů s určitou nutnou elementární spoluprací psychologických expertů, nejen při přebírání probanda, ale i při hlavním líčení apod. Speciální problematiku představuje potom expertiza nedospělců, zvl. předškolního a nižšího školního věku, jíž se věnuje pracovní skupina znalců se zaměřením na ochranu dětí při ČMPS.

Pokud někteří významní právní odborníci, např. dr. Štěpán, spojují s rozvojem tohoto modelu další redukci neoinkvizičních prvků v uplatňování našeho novelizovaného procesního práva, potom je patrně nutno celkově tento nový prosazující se přístup nejen přijmout, ale i přivítat.

SUMMARY
On Topical Problems of Psychological Forensic Expertise in the Czech Republic
Jan Neumann

At present, there are considerable changes in the sphere of psychological forensic expertise with respect to a series of topics of the mentioned, as the author claims at the beginning of his paper. Currently an Anglo-Saxon competitive model is being implemented, this resulting in new situations: both the court and the counsel for the defence select their own forensic experts. This way creates a series of problems, e.g. a double examinations of probationers where a certain elementary collaborations of psychological experts is a must at receiving the probationer and at the trial, too. The expertise of juveniles, especially of pre-elementary and elementary school children, is a particular topic dealt with by a work group of experts who specialize in children protection in the Czech-Moravian Psychologic Society.

Some important legal experts, e.g. Prof. Štěpán, believe the development of the mentioned model will bring about a further reduction of neoinquisitorial elements in the process of enforcing the Czech amended adjective law. In this sense the newly implemented approach should be accepted even welcomed.

ZUSAMMENFASSUNG
Zur aktuellen Problematik der psychologischen Gerichtsexpertise in der Tschechischen Republik
Jan Neumann

In der Einleitung seiner Studie stellt der Autor fest, dass in der Gegenwart auf dem Gebiet der psychologischen Gerichtsexpertise zu einem stürmischen Vorgehen in der Reihe von Bereichen der sachkundigen Problematik kommt. Aktuell mit der Durchsetzung des anglosächsischen Kompetetivsmodells (Konkurrenz) entstehen neue Situationen, wenn das Gericht und auch die Verteidigung einen eigenen Sachverständigen wählen. Das bringt eine Reihe von Problemen mit sich, die z. B. zweifache Untersuchung der Probanden mit einer bestimmten notwendigen elementaren Zusammenarbeit der psychologischen Experten, nicht nur bei der Übernahme eines Probanden, sondern auch bei der Hauptverhandlung usw. Eine spezielle Problematik stellt dann die Expertise der Minderjährigen dar, besonders die des vorschulischen und des niedrigeres Schulalters. Der widmet sich eine Arbeitsgruppe von Sachverständigen mit der Zielrichtung, Schutz von Kindern bei ČMPS zu gewährleisten.

Wenn manche bedeutende Rechtsexperte, z. B. Prof. Štěpán, die Entwicklung dieses Modells mit einer weiteren Reduktion von Neoinkvisitionselementen in Durchsetzung unseres novellierten Strafprozessrechtes verbinden, dann heißt es offensichtlich, das neue sich durchsetzende Herantreten im Ganzen nicht nur anzunehmen, sondern auch zu begrüßen.


1) Český překlad originálu Sládeček, J.: O zločinech a trestech. J. Otto, Praha 1893.

2) Neumann, J. - Chodura, I.: K problematice forenzní psychologie. Socialistická zákonnost 1970/1, 18, s. 60 - 64. Netík, K. - Netíková, D. - Hájek, S.: Psychologie v právu. C. H. Beck. Praha 1977, s. 2 a násl. Čírtková, L. - Červinka, F.: Forenzní psychologie. Support, Praha 1994, s. 185 a násl.

3) Dobrotka, G.: Základné otázky forenznej psychológie. Pedagogica specialis, Bratislava 1969, 1, s. 129 - 198. Heretík, A.: Základy forenznej psychológie. SPN, Bratislava 1995, s. 12 a násl. Dettenborn, H, - Froehlich, H. H. - Szewczyk, H.: Forensische Psychologie. VEB Deutscher Verlag für Wissenschaft, Berlín 1984. Dulov, A. V.: Vvedenije v sudebnuju psichologiju. Juridičeskaja literatura, Moskva 1970. Curran, W. J. - Mc Garry, A. I. - Shah, S. A. (Ed.): Forensic Psychiatry and Psychology. Philadelphia, F. A. Davis Comp., 1986.

4) Undeutsch, U.: Forensische Psychologie, in: Handbuch der Psychologie, sv. 11. Göttingen, Hogrefe, 1967.

5) Kramer, A.: Státní zástupci se musí naučit bojovat u soudu, říká nejvyšší státní zástupkyně M. Benešová. Právo, 13. 2. 1999, s. 14.

6) Štěpán, J.: Minulost a budoucnost evropského trestního řízení (k úvahám o rekodifikaci trestního řádu), in: Právnická fakulta UK 1348 - 1998. Praha 1998, s. 126 a násl.

7) Stolínová, J. - Mach, J.: Právní odpovědnost v medicíně. Theatrum Medicoiuridicum, Galén, Praha 1998, s. 322 - 323.

8) Netík, K.: Soukromé znalecké posudky: ano, či ne? Psychologie dnes, 3, 1999, s. 12 - 13.

9) Břicháčková, V. - Drábková, H.: Zájmy a prospěch dítěte budiž nejvyšším zákonem. Psychologie dnes, 3, 1999, s. 13.

10) Dubnová, I.: Patálie se znaleckými posudky. Týden 10, 1999, s. 30 - 31.

11) viz Čtvrtletní zpravodaj ČMPS, č. 38, Praha 1999, s. 2.

12) Etické úvahy při provádění hodnocení péče o dítě - VII. oddíl ze směrnic pro psychology provádějící hodnocení péče o dítě - zkrácený překlad z Guidelines for Psychologists Conducting Child Custody Evaluations. Redwood Psychological Association (A chapter of the California Psychological Association), 1993.



Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |