Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIII 2/2000

Dělba moci a nizozemské přípravné řízení

JUDr. PhDr. OTAKAR OSMANČÍK, CSc., Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha

I.

Idea oddělení tří mocí - výkonné, zákonodárné a soudní - vznikla v době osvícenství v souvislosti s úsilím o likvidaci státního zřízení absolutistické monarchie. V rukou absolutistického panovníka byla soustředěna absolutní, ničím neomezená a nekontrolovaná moc. Prosazování rodící se myšlenky občanských práv v takových podmínkách mocnářovy svévole bylo nemožné a strnulý státní systém bránil přirozenému vývoji nastupující občanské společnosti a dynamicky se rozvíjejícím tržním vztahům. Ty vyžadovaly pevný právní rámec, udávající pravidla volného trhu a umožňující vypočitatelnost a předvídatelnost výsledků a důsledků všech transakcí na něm podnikaných. Postulát svobody individua byl pak předpokladem žádoucí vertikální i horizontální sociální mobility. Velká francouzská revoluce znamenala začátek rekonstrukce absolutistických monarchií a otevření cesty k postupné výstavbě demokratických a právních států.

Základní existenční podmínkou demokratického zřízení se stala dělba státní moci, základní existenční podmínkou vzniku právního státu pak bylo uznání zákona jako jediného suveréna, jemuž je podřízena i státní moc. Je příznačné, že nejvýznamnější totalitní režimy 20. století - fašistický, nacistický i komunistický - zavrhly principy dělby moci i suverenity zákona. Veškerá moc se koncentrovala v rukou autoritativní partokracie, jejíž vůle byla skutečně povýšena nad zákon. Typické ústavní instituce demokratických právních států, jako je parlament a nezávislé soudnictví, ztratily v této situaci svůj význam i svůj smysl. Pokud přežívaly, zůstaly trpěnou dekorací pro účely propagandy na export. Zato exekutiva, zejména její ozbrojené, donucovací a represivní složky, hypertrofovala a stala se nejspolehlivějším nástrojem ochrany a prosazování režimních zájmů.

Jednou z nedůležitějších otázek moderního demokratického zřízení byla, kromě zajištění oddělení mocí, i stálá péče o vyvažování jejich křehké rovnováhy, o fungování systémů, jejich vzájemné kontroly i brzd, které by účinně bránily tomu, aby některá z mocí nabyla převahy. Zvláštní pozornost je přitom věnována regulaci moci výkonné, která samou svou podstatou je náchylná k expanzi do sfér, ústavou svěřených zbývajícím mocím. Velmi ostře naléhavost této otázky vystupuje zejména v problematice trestního řízení, ve kterém jednou ze stran je vždy stát, disponující svým veškerým donucovacím aparátem včetně vojensky organizovaných ozbrojených složek, druhou prakticky bezbranný občan. Požadavek řádného a spravedlivého procesu nemůže být splněn, je-li v něm postavení stran tak výrazně nerovné. Proto moc zákonodárná tuto nerovnost vyrovnává tvorbou zákonů, vycházejících zejména z osvědčených principů legality presumpce neviny, práva na obhajobu apod. Exekutiva má pak prosazovat v rámci trestního procesu veřejný zájem na tom, aby byl zajištěn vnitřní mír a bezpečnost občanů, zejména aby každý pachatel trestného činu byl pohnán k odpovědnosti. Soud právě proto, že jeho hlavním atributem je nezávislost, má zaručit nestranné, objektivní a spravedlivé nalézání práva v každé trestní věci bez ohledu na společenskou sílu, váhu a vliv procesních stran. Nejde tu jen o otázky spravedlivého rozhodování o vině a trestu, ale i o ochranu jednotlivců, jejich práv, svobod i morální integrity před neodůvodněným obviněním a trestním stíháním.

Pravděpodobně není náhodou, že to byly právě trestní kodexy, vznikající ve Francii na počátku 19. století v duchovním klimatu prosyceném ještě všemi myšlenkami osvícenství, které položily základy, na nichž trestní právo kontinentální Evropy - jakož i na dědictví práva římského - spočívá dodnes. V postmoderní době je osvícenství vyčítáno, že svým vyhraněným racionalismem vytvořilo podmínky pro rozvoj sociálního inženýrství, experimentování, s nímž pak ve století dvacátém vyústilo v gigantické společenské katastrofy. Je dějinným paradoxem, že v průběhu těchto katastrof bylo dosud nejfrapantněji popřeno nejcennější dědictví osvícenství - ideje humanismu, které inspirují i dnes prosazování a ochranu lidských a občanských práv a svobod a tvoří duchovní osnovu kultury euroatlantického civilizačního okruhu. Osvícenec Immanuel Kant stále patří k nejvýznamnějším tvůrcům morálního étosu demokracií.

Montesquieuova myšlenka oddělení mocí, k níž byl její autor inspirován právě již tehdy existujícím nezávislým soudnictvím v Anglii, se prolíná také do většiny trestněprávních předpisů kontinentální Evropy. Oddělení a dělbu mocí nelze zaměňovat s dělbou funkcí mezi jednotlivými články téže moci, s čímž jsme se mohli setkat v trestních procesech totalitních států a stopy čehož nalézáme i v našem dosud platném trestním právu. Dělení funkcí jako karikatura dělby moci mělo imitovat překážku bezskrupulóznímu uplatňování represe a bylo hlavně úlitbou veřejnému mínění okolního světa. Původní bezohledné brutální metody, praktikované v počátcích totalitních režimů takovými institucemi, jako byla Čeka a Gestapo, působily na veřejnost zajisté nesrovnatelně silnějším a rychlejším zastrašujícím účinkem, než zdlouhavé soudní procedury.

Nelze se divit, že i později v systému orgánů činných v trestním řízení měly vždy evidentní převahu typické složky výkonné moci - policie a prokuratura, které mohly být bezprostředněji řízeny vládnoucí elitou. Jejich pracovníky si režim zavazoval apelacemi na stranickou kázeň, různými privilegiemi a vyšším sociálním statusem. Ministerstvo vnitra bylo nejvlivnějším a nejobávanějším ze všech resortů státní správy. V době, která dělbu moci považovala za kontrarevoluční ideu, byla zcela přirozená existence tzv. pětek, rozsudky a tresty předem nařízené nebo schválené politbyrem, politické monstrprocesy, což vše se u nás odehrávalo na přelomu čtyřicátých a počátku padesátých let. Po tzv. odhalení kultu osobnosti byly tyto praktiky dále neudržitelné a do trestního procesu byla vpravena celá řada tzv. záruk dodržování socialistické zákonnosti. Těch však nebylo příliš dbáno, kdykoliv establishment pociťoval sebemenší ohrožení své moci. Recidivy nejrůznějších nezákonností, i když v poněkud mírnější podobě, přiměřené zmíněným poměrům, se opakovaly až do samého zhroucení režimu.

V právních a demokratických státech byl postupně vypracován složitý mechanismus vyvažování vzájemných kontrol a brzd mezi reprezentanty jednotlivých mocí zúčastněných na trestním procesu. Základní konfigurace jednotlivých aktérů trestního řízení zůstává v různých státech s mírnými obměnami v podstatě táž, i když terminologie se liší. Trestní proces určitým způsobem připomíná drama, v němž každá postava představuje vždy určitý vyhraněný typ, i když obsah hry je pokaždé jiný. Jako by se tu odkazovalo na archetypální postavy dávných mýtů a velkých vyprávění, které tvoří součást světové kultury. Kupříkladu tu vystupuje mocná síla výbušné a živelné povahy střežící zachovávání řádu, která však, není-li krocena, může sama řád porušit. Je tu proto potřeba existence dalšího aktéra, který je nadán schopností tuto sílu zvládat a podřídit ji řádu. Smyslem bytí těchto aktérů je tedy ochránit řád a odvracet stále hrozící chaos. Objevuje se tu také další postava, která není nijak svázána s předchozími aktéry a není angažována v jejich konáních, takže je schopna nepředpojatého objektivního náhledu a korekce možných defektů podmíněných jednostrannou zaujatostí. Posléze je tu aktér, který představuje autoritu nejvyšší, která odpovídá jen sama sobě a jež je povolána k vyslovení konečného verdiktu, zda a kým byl řád narušen a jak má být toto narušení ztrestáno.

Máme tu co do činění s aluzemi dějinami procházejících příběhů o boji dobra a zla, o vině a trestu, o zatracení a spáse. Není zapotřebí ani velké fantazie, abychom si za jednotlivé uvedené postavy dosadili hlavní aktéry trestního procesu kontinentálního typu.

II.

Symptomatické pro popření principu dělby moci v sovětském modelu trestního procesu je nahrazení nezávislého vyšetřujícího soudce funkcí policejního vyšetřovatele. Nehledě na případně jiné, ryze pragmatické důvody, již z hlediska ideologie jednotné nedělitelné a nedělené moci dělnické třídy, eventuálně pracujícího lidu - rozuměj komunistické strany - byla funkce vyšetřujícího soudce, reprezentující právě nezávislost soudní moci v rámci inkvizičního vyšetřování, naprosto zbytečná. Jednak proto, že žádná skutečně nezávislá moc tu právně ani fakticky neexistuje - jde vždy jen o některý z atributů jedné a téže monopolizované a monopolní autarktické moci, jednak z toho důvodu, že kolektivistický režim není příliš úzkostlivý, pokud jde o práva individua, a výskyt neodůvodněného trestního stíhání mu proto příliš nevadí.

Přiznání statutu nezávislosti příslušníkovi ozbrojené, vojensky hierarchisticky organizované složky, jakou každá policie je, se již pojmově vylučuje, byť by tento status byl co nejvehementněji deklarován a byť by byla učiněna jakákoli organizační opatření uvnitř policejních struktur, jež by měla takovou nezávislost formálně zajišťovat. Slovní spojení „nezávislý policista“ i sémanticky působí poněkud absurdně. Vnesením samého pojmu „vyšetřovatel“, jako fakticky nejdůležitějšího subjektu přípravného řízení do trestního řádu, nechtěně odkazuje na Kafkův a Orwellův svět. Vysvětlit jeho úlohu v přípravném řízení osobám neznalým sovětského modelu trestního procesu, např. občanům některého státu EU, bývá nadlidský úkol.

Přesto spory o ponechání této funkce v nově koncipovaném trestním řádu představovaly jednu z hlavních příčin ztroskotání četných pokusů o rekodifikaci, které počaly již od jara roku 1990 a patří snad k nejspornějším bodům současné diskuse o tzv. velké novele. Svědčí to mimo jiné o určité stereotypnosti a nepružnosti myšlení i o krátké historické paměti, neboť vyšetřovatel se v našem trestním procesu objevil před necelým půlstoletím, v době akceptace sovětského modelu. Na druhé straně určitá nechuť ke znovuzavedení instituce vyšetřujících soudců způsobuje v podstatě neřešitelné problémy, pokud jde o to, jak učinit použitelnými pro řízení před soudem důkazy, které nebyly provedeny v přípravném řízení před reprezentantem nezávislé soudní moci.

Uskutečnění i jiných vyšetřovacích soudních úkonů než těch, které jsou nyní charakterizovány jako neodkladné a neopakovatelné, v době co nejkratší po spáchání či odhalení trestného činu, by jistě bylo nanejvýš žádoucí, neboť je notoricky známo, jaké úskalí mívá časový odstup např. pro věrohodnost svědecké výpovědi. Ani státní zástupce pochopitelně nemůže v tomto smyslu vyšetřujícího soudce plně nahradit, jelikož zastupuje „moc výkonnou v lůně moci soudní“. Státní zástupce, jehož hlavní funkcí je, jak ostatně z jeho označení vyplývá, zastupování veřejné žaloby jménem státu, objektivně nemůže dost dobře sehrávat roli zcela nezávislého subjektu, a to ani tehdy, kdyby byl o své nestrannosti a objektivitě subjektivně přesvědčen.

Naše sociální zkušenost z nedávné minulosti oprávněně vyvolala komplex obav z politického zneužívání trestního práva. Tím došlo k inflaci zákonných garancí do té míry, že sama funkčnost trestního procesu byla oslabena. Snad si začneme uvědomovat, že žijeme byť ještě v nedokonalých, přece jen však ve zcela odlišných společenských poměrech, odpovídajících v podstatě standardní ústavnosti demokratického a právního státu. Neoddiskutovatelný institut nezávislé soudcovské moci by měl být dostatečnou zárukou, že výkon trestního práva se bude řídit ideou spravedlnosti jako svým nejvyšším principem. V období, kdy se snažíme naplnit již poněkud zprofanované heslo o návratu do Evropy, je užitečné si povšimnout úprav trestního řízení, z něho pak nejvíce diskutovaného řízení přípravného v tradičních evropských demokraciích.

III.

Velice přitažlivé v tomto směru je Nizozemsko. Jde o zemi pověstnou svou tolerancí a tradiční úctou k lidským a občanským právům a svobodám, stabilizovanou, sociálně spravedlivou a slušnou. Navíc má Nizozemsko právní kulturu kontinentální Evropy, přičemž v trestním právu se snaží o skloubení předností inkvizičního procesu na straně jedné a procesu adverzálního (kontradiktorního) na straně druhé.

Základním právním předpisem, kterým se řídí nizozemský trestní proces, je trestní řád přijatý v roce 1926 a od té doby pochopitelně novelizovaný. Podle něho má trestní proces tři stadia: přípravné - předsoudní vyšetřování, trestní stíhání a řízení před soudem.

Přípravné vyšetřování je zahájeno tehdy, kdy existuje důvodné podezření, že již byl spáchán, popř. že je páchán trestný čin. Trestní řád nesmí být použit v případech, kdy trestný čin dosud spáchán nebyl, popř. není ještě páchán. Operativní činnost policie je upravena především policejním zákonem.

Existuje bipartice trestných činů. Jimi jsou jednak závažné trestné činy, které bychom v naší terminologii mohli označit jako zločiny, a méně závažné trestné činy, které odpovídají zhruba našim tradičním přečinům nebo přestupkům. Pachateli trestných činů mohou být jak osoby fyzické, tak právnické. Místo termínu „trestný čin“ se běžně používá i termín „delikt“. Uvedená bipartice není založena na rozlišování deliktů typu „mala in se“ 1) a „mala prohibita“. 2)

Trestné činy jsou stíhány ve veřejném zájmu jménem státu a prokuratura má monopol na toto stíhání. Soukromožalobní delikty neexistují.

Trestní právo je založeno na principu legality, což znamená, že pouze činy, které jsou zákonodárcem definovány jako trestné, mohou být stíhány. Zásadně nejsou za trestné činy považovány ty skutky, které jsou pouze amorální.

Trestní právo má především retributivní a punitivní charakter a jeho hlavním úkolem tedy nemá být kompenzace oběti trestného činu, i když poškozený může svůj případný nárok na náhradu škody uplatňovat v adhezním řízení. Rovněž trest má především retribuční povahu, což je chápáno v tom smyslu, že pachatel je hlavně trestán za čin, který spáchal, i když není zcela opomenut ani preventivní účel potrestání.

Systém orgánů trestní justice tvoří policie, prokuratura, soudy (vyšetřující soudci, soudní komory, soudní senáty a samosoudci) a vězeňství s probační službou.

Policie
Policie je pro celé území státu jednotná. Je rozdělena na 25 regionálních útvarů a jeden útvar s celostátní působností např. ve věcech dopravních a v záležitostech vyšetřovací informační služby. V rámci policie působí i složka sestávající ze speciálních státních zaměstnanců pro zvláštní úkoly, jako je např. vyšetřování trestných činů policistů.

Ve většině případů se územní působnost regionálních útvarů policie shoduje s územní působností okresních soudů, avšak v šesti případech v hranicích jednoho soudního okresu existují dva tyto útvary. Každý regionální útvar je složen z několika okrsků. Regionální útvary jsou řízeny výbory, které rozhodují i ve věcech finančních a rozpočtových. Tyto výbory jsou složeny ze všech starostů měst, které se nacházejí v regionu, a z okresního prokurátora.

Hlavním úkolem policie je permanentní ochrana právního řádu a pomoc osobám, které se ocitly v nesnázích. Součástí ochrany právního řádu je i oblast trestního práva, zejména odhalování a vyšetřování trestných činů v nejširším slova smyslu, neboť zahrnuje i operativní činnost. Práce policie má tedy charakter jak defenzivní, tak proaktivní - ofenzivní. Ve vyšetřování spáchaných trestných činů je pro policii nejvyšší autoritou prokurátor, který řídí přípravné předsoudní vyšetřování. Do ochrany právního řádu náleží také odpovědnost za udržování veřejného pořádku. V této oblasti, jakož i v oblasti poskytování pomoci osobám nalézajícím se v tísni, se policie řídí především policejním zákonem. Nejvyšší autoritou tu jsou starostové velkých a okresních měst. V rámci výkonu těchto agend dochází i k odhalování trestných činů, které, existuje-li tu důvodné podezření, že byly skutečně spáchány, jsou pak vyšetřovány podle trestního řádu.

Proaktivní a operativní práci policie kromě policejního zákona upravují i jiné speciální právní předpisy. Zatím tuto úpravu neobsahuje trestní řád, avšak prosazují se tendence, aby alespoň hlavní metody, zejména ty, které mohou vážněji ohrozit občanská a lidská práva, v něm byly obsaženy.

Přípravné předsoudní vyšetřování trestných činů zajišťují vybraní zkušení policejní vyšetřovatelé. Zdaleka ne všichni policisté mají statut vyšetřujícího důstojníka. Z těchto důstojníků zastávajících vyšší funkce - alespoň inspektorů - se ustanovují tzv. asistenti prokurátora, kteří zajišťují soustavný styk mezi prokuraturou a policií. Mají některá oprávnění, která nejsou svěřena běžným policistům, např. uvalování tzv. policejní vazby v trvání nejvýše do tří dnů a osobní prohlídku podezřelého. Je však vyloučeno, aby rozhodovali o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Hlavním úkolem přípravného vyšetřování je právě shromažďování informací pro rozhodnutí prokurátora o tom, zda zahájit trestní stíhání, nebo věc vyřídit jiným způsobem. Zároveň má přípravné vyšetřování shromáždit seznam důkazů, které mají být provedeny u hlavního líčení.

Policie může stejně jako každý jiný občan zadržet pachatele při činu. Může tak učinit především za účelem jeho výslechu, případně k zjištění jeho totožnosti. Podezřelý však není povinen vypovídat. Zadržení za účelem výslechu nesmí přesáhnout šest hodin a může být prodlouženo o dalších šest hodin, pakliže je nutno zjistit totožnost podezřelého. Do uvedené doby se nezapočítává rozmezí od půlnoci do deváté hodiny ranní. O provedených úkonech je policista povinen neprodleně uvědomit svého nadřízeného, ten opět asistenta prokurátora, který by měl co nejdříve podat zprávu prokurátorovi. Asistent prokurátora je oprávněn dát podezřelého až na tři dny do policejní vazby, o jejímž prodloužení o další tři dny může již rozhodnout jenom prokurátor.

Žádný policista není oprávněn jakýmkoliv způsobem donucovat svědka k výpovědi nebo ho předvolat k výslechu na policejní stanici. Svědek však může podat výpověď dobrovolně a zpráva o obsahu této výpovědi je pak obvyklým úředním postupem předána prokurátorovi a zařazena do spisu.

Prokuratura
Prokuratura je uspořádána jako monolitický a hierarchicky strukturovaný státní orgán, podřízený ministru spravedlnosti. Jeho nejdůležitějším úkolem je stíhání a vyšetřování trestných činů a zajišťování výkonu všech rozhodnutí v trestních věcech. V souladu s prosazujícím se principem oportunity má prokuratura poměrně značné diskreční pravomoci a k trestnímu stíhání přikračuje nebo v něm pokračuje pouze má-li za to, že je to ve veřejném zájmu. Diskreční pravomoc je před zneužitím chráněna směrnicemi příslušných generálních prokurátorů a pokyny ministra spravedlnosti i soustavnými kontrolami ze strany ministerstva spravedlnosti a nadřízených prokuratur. Kromě toho zainteresované osoby se mohou obrátit na příslušný soud s návrhem, aby prokuratuře bylo nařízeno v konkrétní věci zahájit trestní stíhání nebo v něm pokračovat. Soud však není oprávněn přezkoumávat, zda je či není na trestním stíhání veřejný zájem. Pouze prokuratura a v nejvyšší instanci ministr spravedlnosti jsou totiž odpovědni za správné uplatňování trestní politiky. Ministr spravedlnosti skládá účty parlamentu. Proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání se může ovšem odvolat i podezřelý, a to k soudu komor.

Úřady prokuratury jsou zřízeny při soudech všech tří instancí. Okresní prokuratury, mající působnost pro prvoinstanční soudy, kterými jsou soudy kantonální (obvodní) a okresní, jsou přidruženy k okresnímu soudu. V jejich čele je vedoucí prokurátor. U odvolacích soudů má šéf prokuratury titul generálního prokurátora, stejně jako u Nejvyššího soudu, přičemž u obou těchto instancí jsou další prokurátoři označováni jako generální advokáti a mají postavení náměstků generálního prokurátora.

I když nejvyšším funkcionářem prokuratury je generální prokurátor u Nejvyššího soudu, pokud jde o otázky přípravného vyšetřování a stíhání trestných činů, disponují největšími pravomocemi generální prokurátoři u odvolacích soudů.

Ministr spravedlnosti je oprávněn udělovat prokuratuře příkazy a pokyny v trestních věcech, a to nejen pokyny obecné povahy, ale dokonce i příkazy v individuálních případech. Např. může přikázat, aby nebylo zahajováno v konkrétní věci trestní stíhání. Toto oprávnění má i druhá komora parlamentu. V praxi je však právo zasahovat do individuálních případů využíváno sporadicky. Z této pravomoci ministra spravedlnosti je vyňat toliko generální prokurátor působící u Nejvyššího soudu. Ten je arbitrem v obecných otázkách ochrany práva, zejména na úseku kasačního řízení.

Prokuratura se zřejmě nachází v procesu transformace. Je totiž podrobována kritice, že dostatečně nerealizovala dohled nad přípravným vyšetřováním a neuspokojivě kontrolovala práci policie. V poslední době nejvýznamnější úlohu v trestní oblasti zastával generální prokurátor v Haagu jmenovaný ministrem spravedlnosti.

Trestní stíhání prokuratura zastávající pozici „dominus litis“ zahajuje v podstatě dvojím způsobem. Na základě informací, které prostřednictvím asistenta prokurátora obdrží od policie, rozhodne buď o tom, že obviní podezřelého přímo u soudu, a v příslušném podání mimo jiné uvede, pro jaký skutek a jaký trestný čin je podezřelý stíhán. O tomto podání ho zároveň uvědomí. Tím okamžikem se z podezřelého stává obviněný se všemi právy z toho vyplývajícími. I proti této formě zahájení trestního stíhání je obviněný oprávněn odvolat se k soudu komor.

Druhým způsobem zahájení trestního stíhání je návrh podaný prokurátorem vyšetřujícímu soudci na zahájení tzv. soudního vyšetřování. Tento druh vyšetřování není nikdy obligatorní a může být navržen jak u méně závažných, tak i u nejzávažnějších trestných činů. Soudní vyšetřování může zahájit, což ovšem bývá málo obvyklé, i vyšetřující soudce sám. V naprosto mizivém procentu případů probíhá soudní vyšetřování na návrh obviněného, a to pouze tehdy, je-li ve vyšetřovací vazbě. Prokurátor navrhuje vyšetřování zejména má-li být obviněný vzat do vyšetřovací vazby (nejdéle na dobu deseti dnů; tuto vazbu může prodloužit soud komor na dalších třicet dnů, a to nejvýše dvakrát), či mají-li být přijata procesní opatření vážně zasahující do jeho práv, je-li potřeba provést důkaz znaleckými posudky, zvláště psychiatrickými. V neposlední řadě tak prokurátor učiní také tehdy, považuje-li za nutné vyslechnout některého důležitého svědka, zejména, hrozí-li nebezpečí, že se takový svědek nedostaví k hlavnímu líčení.

Soudní vyšetřování může být zahájeno i tehdy, není-li podezřelý znám. Stává se tak hlavně ve věcech organizovaného zločinu či jiných nejzávažnějších trestných činů, zejména má-li vyšetřující soudce povolit odposlech telefonických hovorů. Vyšetřující soudce provádí důkazy navržené stranami nebo z vlastní iniciativy buď osobně, nebo prostřednictvím policie, což je výjimečné, anebo ponechává další průběh soudního vyšetřování v rukou prokurátora a policie, což je častější. Při posledním uvedeném postupu se soudní vyšetřování příliš neliší od přípravného vyšetřování policie, která zpravidla v přípravném vyšetřování pokračuje, a to dokonce i bez účasti advokáta obviněného, pakliže ten již ho neměl v průběhu přípravného vyšetřování.

Když prokurátor dospěje k závěru, že lze věc vyřídit jinak než zahájením trestního stíhání, nezahájí ho, popřípadě v něm nepokračuje. Nejčastějším případem vyřízení takové věci - ve více než jedné třetině všech trestních věcí - je tzv. urovnání. Spočívá v písemné výzvě prokurátora podezřelému, aby zaplatil na veřejně prospěšné účely určitou částku, jejíž výše se pohybuje mezi 5 guldeny a maximální částkou peněžitého trestu, kterou zákon stanoví pro příslušný trestný čin. Požadovaná částka bývá nižší než sazba stanovená zákonem, což je odůvodněno snahou motivovat pachatele, aby na tuto nabídku přistoupil. Ve zmíněné výzvě může být obsažen další požadavek na podezřelého, např. aby se omluvil oběti, aby nahradil škodu, aby vykonal nějakou obecně prospěšnou činnost apod. Určitou diskreční pravomocí disponuje i policie, avšak s tím, že nejvýše jí požadovaná částka nesmí přesáhnout 500 guldenů. Výkon této policejní pravomoci je kontrolován prokuraturou.

Vyšetřující soudce
Funkce vyšetřujícího soudce je zřizována na úrovni všech okresních soudů. Do této funkce ustanovují soudci příslušného soudu svého kolegu na návrh předsedy soudu a po vyjádření vedoucího okresní prokuratury, a to na dobu dvou až tří let. Ustanovený soudce tím neztrácí svou soudcovskou způsobilost, ale nesmí působit v hlavním líčení při rozhodování ve věci, v níž před tím vystupoval jako vyšetřující soudce. Jeho hlavním úkolem je řídit soudní vyšetřování, rozhodovat o vyšetřovací vazbě obviněného i o jiných vážných zásazích do jeho práv. Jednotlivé důkazy provádí zpravidla za účasti obou procesních stran, poněvadž tyto důkazy mají mnohem větší šanci být prováděny a obstát při hlavním líčení. Má oprávnění donutit svědka k výpovědi, a to nejenom pod pohrůžkou trestem, ale i jeho uvězněním až na dobu tří dnů. (Podat svědectví je právní povinností, která je právně sankcionována, ovšem tak je tomu pouze v těch případech, ve kterých je svědectví podáváno před orgány soudu. Vazba svědka, který odmítá podat pravdivé svědectví, může být okresním soudem prodloužena na dobu dvanácti dnů.)

Soudní vyšetřování má být ukončeno do dvou měsíců. Prokurátor může v této době předvolat obviněného k soudu nebo od trestního stíhání ustoupit, případně není-li ve lhůtě vyšetřování ještě ukončeno, je povinen to oznámit soudu i obviněnému. Pakliže tak neučiní a obviněného přesto před soud předvolá, soud přijetí věci odmítne. Trestní stíhání tím však automaticky nekončí, protože prokurátor může znovu, po skončení vyšetřování, obviněného předvolat k soudu.

Soud komor
Soud komor připomíná institut našich veřejných a neveřejných zasedání. Zřizují ho soudy všech stupňů k rozhodování v otázkách, které se bezprostředně netýkají podstaty věci a jež nejsou vyhrazeny toliko hlavnímu líčení. Zabývá se například opravnými prostředky proti zahájení trestního stíhání, ve věcech vazebních a domovních prohlídek a opravných prostředků proti různým rozhodnutím učiněným policií a prokurátorem v průběhu soudního vyšetřování. Závažnější věci projednávají tři soudci, méně závažné samosoudce. Existuje tendence, aby se stále větší část zasedání soudu komor odehrávala veřejně, zejména pokud jde o věci, které se týkají občanských práv a povinností. Většina věcí je projednávána za účasti obviněného, případně jeho obhájce, i prokurátora. Soud komor také přiznává statut utajeného svědka.
Soudy
Soudní soustava je trojinstanční. Prvoinstančními soudy jsou soudy obvodní (kantonální) a soudy okresní. V Nizozemsku existuje 62 obvodních (kantonálních) soudů a na každém z nich působí jediný soudce. O důvodnosti existence kantonálních soudů však vznikají pochybnosti a nemáme k dispozici současnou informaci o jejich dalším osudu. Území tří až čtyř obvodních - kantonálních soudů je územním obvodem okresního soudu. Těch je celkem 19. Každý okresní soud se člení na několik oddělení včetně oddělení trestního. V rámci okresních soudů působí senáty složené ze tří soudců, dále policejní soud tvořený samosoudcem, hospodářský senát rovněž složený ze tří soudců, hospodářský policejní soud představovaný samosoudcem a soud pro mládež.

Všichni soudci jsou z povolání, laičtí soudci ani porotní soudy neexistují.

Všechna rozhodnutí soudu prvé instance jsou napadnutelná opravnými prostředky, o nichž, pokud bylo napadené rozhodnutí vydáno obvodním kantonálním soudem, rozhoduje okresní soud. O opravném prostředku proti rozhodnutí okresního soudu rozhoduje soud odvolací - apelační, jichž je celkem pět. Kasace ohledně rozhodnutí soudu všech stupňů náleží výhradně Nejvyššímu soudu. Ten se již nezabývá skutkovými okolnostmi, ale pouze přezkoumává zákonnost průběhu řízení a rozhodnutí nižších soudů.

Z celé soudní soustavy jsou nejvytíženější policejní soudy, které projednávají asi 80 procent všech trestních věcí. Jedná se o trestné činy, které jsou projednávány samosoudcem, skutkově a právně jednoduché, za něž nemůže být uložen přísnější trest než 6 měsíců odnětí svobody. Záleží především na úvaze prokurátora, zda věc uzná za vhodnou pro projednání před policejním soudem. Pro závažnější trestné činy je příslušný tříčlenný senát okresního soudu.

Obdobně je tomu u hospodářského policejního soudu a hospodářského senátu, pouze s tím rozdílem, že jsou zde projednávány všechny hospodářské trestné činy, ať jsou již spáchány samostatně, či v souběhu s jinými druhy trestných činů.

Soudy pro mládež projednávají všechny trestné činy, které byly spáchány mladistvými do 18 let. Většinu věcí řeší samosoudce, senát pak, je-li věc mimořádně závažná nebo složitá, zvláště tam, kde hrozí umístění obviněného do výchovného zařízení, popřípadě trest odnětí svobody delší než 6 měsíců. Pakliže je trestní věc mladistvého projednávána v senátu, musí být alespoň jeden člen senátu soudcem pro mládež.

Okresní soud v Arnhemu jako jediný soudí i vojenské trestné činy. Odvolací soud v tomtéž městě, v senátu složeném ze tří soudců a dvou odborníků z oblasti humanitních věd, je specializován na některé trestní věci, které souvisejí s vězeňstvím.

Prvoinstančními soudy jsou pouze soudy obvodní - kantonální a okresní. Odvolací soudy nesoudí v první instanci nikdy. Nejvyšší soud je prvoinstančně příslušný - stejně tak jako druhá komora parlamentu - pro projednávání trestné činnosti ministrů a státních tajemníků.

Trestní stíhání končí pravomocným rozhodnutím soudu. Tím však nekončí trestní řízení, trvající až do dokončení řízení vykonávacího. V dané souvislosti sluší dodat, že ministr spravedlnosti je zároveň generálním ředitelem všech penitenciárních institucí, které jsou spravovány příslušným ředitelstvím, jež je součástí ministerstva spravedlnosti. Jako poradní orgán ministra je zřízen stálý dohlížecí výbor pro vězeňství, výkon trestu a probaci. Organizace probační služby má poměrně složitou strukturu, která se vyvinula v procesu dlouhého historického vývoje.

Soudy nepochybně požívají v Nizozemsku tradičně značné autority a důvěryhodnosti. Nejsou přespříliš svázány formálními předpisy, zvláště pokud jde o únosnost jednotlivých důkazů provedených v průběhu přípravného i soudního vyšetřování. V důkazním řízení při hlavním líčení jejich prostřednictvím rozhodují volnou úvahou. Větší naděje na připuštění mají však takové důkazy, které byly uskutečněny za přítomnosti obou stran a podle formálních procesních pravidel.

Na rozdíl od adverzálního systému není nizozemský soud při hlavním líčení pouze pasivním arbitrem, sledujícím souboj veřejné obžaloby s obhajobou, ale sám se snaží dopídit objektivní pravdy.

Může na nás působit nezvykle poněkud pragmatický duch nizozemské úpravy, vymykající se právně dogmatickým stereotypům. Takový pragmatismus je samozřejmě myslitelný pouze ve stabilizovaných společenských poměrech, ve kterých lidská práva a svobody se již staly obecně akceptovanými právními statky, střeženými nejen institucemi k tomu povolanými, ale i silou veřejného mínění.

Nizozemské trestní řízení v lecčem připomíná naši prvorepublikovou úpravu. Překvapující zjištění může být, že vyšetřující soudce zajišťuje vlastní vyšetřování jen v relativně malé míře a že jeho úloha se svou povahou spíše blíží úloze tzv. soudce pro přípravné řízení, jak ho známe z jiných trestních kodexů. Z pozice nestranného a objektivně justičního orgánu je vyšetřující soudce povinen, stejně tak jako soudní komora, především zabraňovat neodůvodněným zásahům do občanských práv včetně bezdůvodného trestního stíhání.

Literatura:
Lensing, J. A. W: The Netherlands. In: International Encyclopaedia of Laws - Criminal Law Supplement 10. Kluwer Law International - Hague London Boston 1997.

 

Dělba moci a nizozemské přípravné řízení
Otakar Osmančík
SOUHRN

Dělba moci patří k základním konstitutivním principům všech demokratických, liberálních a právních států. V trestním právu evropského kontinentálního typu, v němž inkviziční model přípravného řízení zaujímá významnou funkci i pro konečné rozhodnutí soudu o vině a trestu, je tento princip uplatněn i v zákonné úpravě této procesní fáze. Jedině nezávislost soudce zakotvená ústavou může zaručit žádoucí objektivitu, nestrannost a zákonnost přípravného řízení, a tím i věrohodnost jeho výsledků, použitelných i při rozhodování soudů ve věci samé. Tato použitelnost u důkazů získaných v přípravném řízení přispívá ke zjednodušení a urychlení celého trestního procesu. Pokud nejsou z adversálního modelu přípravného řízení zcela vyloučeny prvky inkviziční, což se zdá v praxi neproveditelné, činí absence vyšetřujícího soudce či alespoň soudce pro přípravné řízení značné potíže, což dokládají i dlouhodobé a bezvýsledné spory o novou podobu přípravného řízení v ČR.

Nizozemsko patří ke státům s tradiční formou trestního řízení evropského kontinentálního typu, který by mohl skýtat cenné inspirativní podněty i pro naše diskuse o těchto otázkách.

Division of Powers and Netherlands Preparatory Proceedings
Otakar Osmančík
SUMMARY

Division of powers belongs to basic constitutive principles of all democratic, liberal and legal states. In the European continental criminal law where the inquisitive model of preparatory proceedings plays an important part even for the final verdict of the court, this principle is applied also in the legal arrangement of the mentioned process stage. Only the independence of the judge given by the Constitution can secure the desirable objectivity, impartiality and legality of the preparatory proceedings, and thus ensure credibility of their outcome usable in judicial decision to the matter in hand. The possible use of evidence gathered during the preparatory proceedings contributes to a simpler and faster trial. The fact there is no examining judge or, at least, a judge for the preparatory proceedings, makes the situation difficult unless the adversarial model of preparatory proceedings gets completely rid of inquisitive elements, which seems unfeasible in the practice. Long and fruitless discussions over the new model of preparatory proceedings in the CR testify to this.

The Netherlands belong to the countries with a traditional European continental type of criminal trial which may offer valuable and inspiring initiatives for our discussions on the issue.

Die Teilung der Macht und das niederländische Vorverfahren
Otakar Osmančík
ZUSAMMENFASSUNG

Die Teilung der Macht gehört zu den grundlegenden konstitutiven Prinzipien aller demokratischen, liberalen sowie aller Rechtsstaaten. In dem Strafrecht vom europäischen kontinentalen Typ, wo das Inkquisitionsmodell des Vorverfahrens eine bedeutende Rolle auch für die endgültige Entscheidung des Gerichts über Schuld und Strafe spielt, findet dieses Prinzip seine Anwendung ebenfalls in der rechtlichen Regelung dieser Prozessphase. Nur eine Unabhängigkeit des Richters, verankert in der Verfassung, kann die wünschenswerte Objektivität, Unbefangenheit und Gesetzlichkeit des Vorverfahrens garantieren und damit auch eine Glaubwürdigkeit seiner Ergebnisse, die ebenfalls bei der Entscheidung der Gerichte über die Sache selbst anwendbar sind. Diese Anwendbarkeit bei den im Vorverfahren gewonnenen Beweise trägt zur Vereinfachung und Beschleunigung des ganzen Strafprozesses bei. Sind aus dem adversalen Modell des Vorverfahrens die Inquisitionselemente nicht völlig ausgeschlossen, was in der Praxis undurchführbar zu sein scheint, macht die Abwesenheit des ermittelnden Richters oder wenigstens eines Richters für das Strafverfahren große Schwierigkeiten. Dies beweisen auch die langfristigen und ergebnislosen Streite um die neue Form des Vorverfahrens in der Tschechischen Republik.

Die Niederlande gehören zu den Staaten mit der traditionellen Form des Strafverfahrens vom europäischen kontinentalen Typ, der wertvolle anregende Anlässe auch für unsere Diskussionen über diese Fragen bieten könnte.



1) „Mala in se“ (zla sama o sobě) jsou označovány činy, které jakoby svou vlastní přirozenou podstatou byly zločinné. Odporují relativně stabilním obecně uznávaným morálním normám. Skutkové podstaty příslušných trestných činů nepodléhají v času a prostoru podstatnějším změnám. Představují většinu trestných činů zařazovaných do tzv. klasické či tradiční kriminality. Oběti těchto trestných činů bývají individualizovatelné.

2) „Mala prohibita“, což by bylo možno přeložit jako zla, která jsou zakázána, vyjadřují více či méně aktuální potřeby té které společnosti na zvýšenou ochranu některých důležitých právních statků. Často se týkají případů závažnějšího porušení předpisů dalších právních odvětví, např. práva správního, finančního či obchodního. Jejich skutkové podstaty podléhají poměrně častým změnám v prostoru i čase. Oběti tu bývají individuálně neurčitelné - anonymní. Na rozdíl od deliktů „mala in se“ nepředstavují relativně stabilní součást trestních kodexů; jejich existence v nich je zřetelněji kulturně historicky podmíněná a závislejší na výkyvech trestní politiky. Jde např. o některé delikty hospodářské kriminality, proti pořádku ve věcech veřejných apod.



Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |