Téma |
Jizerské hory, v zimě zadumaný kraj pod příkrovem sněhu, ideální terén pro vyznavače lyžařské turistiky, v létě přívětivá krajina pro chodce i cyklisty, polohou nižší než sousední Krkonoše a zdánlivě i bezpečnější. Krajina bohatá na vodu však skýtá různá nebezpečí pro obce a města ležící na jejím úpatí. Jedním z těchto nebezpečí jsou povodně. V roce 2002 postihly českou oblast rozsáhlé záplavy. Nevyhnuly se ani oblasti Jizerských hor, ovšem neměly zde tak ničivý průběh, jako v jiných oblastech republiky. Proč tomu tak bylo, na to se musíme zeptat historie tohoto koutu světa, zkušeností jeho obyvatel, dobrých i těch zlých, protože každý pokrok zpravidla bývá vykoupen bolestnou zkušeností. A nejinak tomu bylo i zde.
Devět zničujících povodní
Vraťme se do devatenáctého století. Jizerské hory nedisponují doposud žádným vodním dílem, žádnou větší vodní zdrží, početná rašeliniště, akumulující značné množství vody, nejsou schopna při větších deštích zadržet srážky, a tak každý dlouhotrvající déšť hrozí rozvodněním vodních toků. Toto století zažilo celkem devět zničujících povodní - v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890 a 1897. Zastavme se u té poslední. Přišla v červenci, podobně jako novodobé povodně přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Dlouhotrvající vydatné srážky nasytily půdu natolik, že již nebyla schopna další vodu zadržet a průtrž mračen dokončila dílo zkázy. Nemáme pochopitelně přesně naměřené hodnoty z té doby, nicméně kvalifikované odhady hovoří o tom, že Kamenicí v Josefově Dole protékalo 130 m3/s, Černou Desnou 98 m3/s, Jizerou v Kořenově 345 m3/s. Vezmeme-li v potaz průtoky na Bílé Desné a potocích vlévajících se postupně do obou Desných a Kamenice, jejichž hodnoty sice neznáme, ale můžeme si o nich vytvořit představu podle známých údajů, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, jestliže průtok Kamenice v Plavech odhadnu na 400–500 m3/s, což odpovídá rozvodněnému Labi na středním úseku v Polabí. Je pochopitelné, že takové množství vody úzká koryta horských řek nejsou schopna pojmout. Povodeň v roce 1897 se tak stala katastrofou nevídaných rozměrů. Veškeré mosty a lávky stržené, silnice podemleté, výrobní závody podél toků poničené, zásoby surovin a materiálů odplavené, domy poškozené. Celkové škody včetně Jizery v Kořenově přesáhly 5 milionů zlatých. Kurs tehdejší zlatky vůči dnešní koruně vám neřeknu, ale pro ilustraci, denní mzda dělníků na stavbě pozdějších přehrad se pohybovala v rozmezí od 4 do 12 zlatých.
Katastrofa takových rozměrů nemohla nechat klidnými ani císařské úředníky, ani okresního hejtmana, ani tanvaldského okresního přednostu, ani starosty postižených obcí, ani místní podnikatele a živnostníky. Vytrvalým úsilím velkoprůmyslníka Wilhelma Riedela, mlynáře Wenzela, přednosty tanvaldského soudního okresu Pattermanna a dalších nadšenců posléze vzniklo vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné. Tento záměr byl hned na počátku rozšířen též o stavby přehrad na Bílé Desné a Kamenici. Od záměru k realizaci bylo ovšem ještě hodně daleko. Teprve v roce 1911 schválilo ministerstvo veřejných prací udělení státní subvence vodnímu družstvu na stavbu přehrad na Černé a Bílé Desné. Ještě v tomto roce započaly práce na obou sypaných hrázích, propojených spojovací štolou sloužící k odvádění vody do Souše.
Kolaudace za sněhové vánice
Zastavme se u vodního díla na Bílé Desné. Hráz v nadmořské výšce přes 800 metrů byla projektována tak, aby zadržela 500 tisíc m3 vody. Stavba byla dokončena, stejně jako stavba Souše na Černé Desné, v září roku 1915. Kolaudace proběhla na podzim roku 1915, doprovázena silnou sněhovou vánicí, což mohlo, ale také nemuselo ovlivnit kvalitu kolaudačního řízení. Napouštění prvních jizerskohorských přehrad mohlo začít. Jak toto napouštění skončilo a vyústilo v největší katastrofu Jizerských hor?
Zima roku 1915–1916 částečně naplnila nově vybudované jizerskohorské přehrady na Bílé a Černé Desné a napouštění pokračovalo i během roku 1916. Přehrada na Bílé Desné zadržovala 18. září 1916 na 290 tisíc m3 vody, což bylo o něco více než polovina plánované kapacity. Toho dne v 15.30 zpozorovali lesní zaměstnanci první průsak tělesem hráze. Pramínek o průměru sotva dvou centimetrů, zdánlivě ještě nic tragického. Přesto však hrázný dostal příkaz okamžitě otevřít výpustě a snižovat hladinu v nádrži. Současně majitelé vodních děl pod přehradou byli vyrozuměni o vyšším průtoku vody, který v nejbližších okamžicích nastane. Lidé se proto připravovali na to, co již znali z minulých let, tedy klasickou povodeň, a sledovali, zda bude nezbytné zachraňovat zvířata a majetek, či zda voda odteče bez velkých škod. Fatální chyba. Na to, co posléze přišlo, nebyli připraveni ani v nejhorších snech.
V 16.15 se dlažba na návodní straně hráze začala propadávat a během půlhodiny se rozpadla zcela. Veškeré zadržované masy vody se nekontrolovatelně řítily do údolí. První na ráně se ocitla pila hraběte Desfours Walderode, která v okamžiku zmizela s povrchu zemského i s pěti tisíci metry krychlovými dřeva a vytvořila tak čelo ničivé vlny beroucí šmahem vše, co se jí postavilo do cesty: továrny, brusírny, zemědělské usedlosti, domy, zvířata, lidi. Ten, kdo včas nestačil vzít nohy na ramena a utéct na kopec, neměl proti rozdivočelému živlu žádnou šanci. Desná byla pod přehradou zpustošena, velké škody vznikly i v Tanvaldu, deset kilometrů pod protrženou hrází. Více než 60 obětí na životech, 40 zcela zničených objektů, na 60 poškozených domů, 370 lidí bez přístřeší, 1000 lidí bez práce, to byl výsledek nejničivější katastrofy všech dob na jednotlivém vodním díle v naší zemi.
Příčiny katastrofy
Zastavme se u příčin vlastní katastrofy a také u příčin vysokého počtu lidských obětí. Z dnešního pohledu došlo k souběhu několika nešťastných faktorů. Zjednodušeně řečeno, nestabilní hráz z hlediska statiky i úpravy zemin, použití nevhodného materiálu pro zhotovení návodního těsnícího pláště, nedokonalé napojení na výpustnou štolu a šachtu. Vnitřní eroze pak rozhlodala hráz zevnitř a způsobila její protržení. Navíc došlo k zablokování výpustných ventilů, patrně nahromaděnou zeminou a kamením, takže nebylo možné otevřít obě výpusti na maximum a snížit tak hladinu v nádrži a tím i tlak na těleso hráze. Těžko říci, zda by zcela funkční výpusti dokázaly alespoň pozdržet protržení hráze a zmenšit následné škody, nicméně tato závada byla dalším z kroků, jež vedly k tragédii.
A na závěr se pozastavme nad počtem lidských obětí. Od prvotního zjištění průsaku až po vznik přívalové vlny uplynula jistá doba, lze odhadovat, že se jednalo o jednu až jednu a půl hodiny, což je doba zcela dostačující k evakuaci obyvatel i v tehdejších podmínkách a možnostech komunikace. Podle dostupných pramenů došlo k jasnému podcenění nebezpečí, protože první varování znělo ve stylu “nelekejte se, nyní přijde více vody”. Nepochybně to byl důsledek chybějících zkušeností s vodními díly, jejich funkčností a zranitelností. Dnešní zkušenost nám říká, že měla být okamžitě provedena evakuace a lidské životy tak mohly být ušetřeny, škodám na majetku se však v tomto případě zabránit nedalo. Katastrofa na Bílé Desné tak budiž varováním pro příští generace, že vodu lze spoutat, lze ji usměrnit, ale vždy je nezbytné přistupovat k ní s respektem, jaký jí náleží a náležet bude, bez ohledu na technický pokrok, jakým se lidstvo ubírá vpřed.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 20/2005.