Názor

Ing. Danilo Siebert,
Magistrát města České Budějovice

Alternativní využití hospodářských částí usedlostí a stavení

Rád bych se vyjádřil k tématu zachování charakteru venkovských (nejen vesnických) krajinných uspořádání, které se začínají rozplývat v nepříliš vydařené přehuštěné parcelaci a dostavbě domků často příměstského charakteru. Je nutné si uvědomit, že tento stav je v současné době podmíněn a zakonzervován také územními plány obcí. Kromě nevhodné hustoty vesměs chybí tolik potřebný veřejně pospolitý charakter rozvolněných přístupů ke stavením s pažity trávníků, se stromy před nimi, které se striktní geometrickou parcelací vytratily. Tyto skutečnosti nás vedou k úsilí o zachování mizejícího základního fondu vesnických usedlostí a stavení jako nenahraditelného jádra stávajících venkovských sídel, vesměs přirozeně navazujících na polosamoty až samoty.

Co se týče typologie vesnických a hospodářských staveb, ta je za desetiletí, až století, zevrubně zdokumentována. Co však není snadné zdokumentovat, je vývoj trendů bydlení na venkově, které jsou ovlivňovány mnoha skutečnostmi, přičemž jedním z hlavních faktorů bude vždy ekonomický motiv. Nepříznivé jsou dopravně obslužné podmínky, které se výrazně zhoršují s přibývající vzdáleností od městských center a hlavních dopravních cest, zejména pak s globalizačním aspektem potlačujícím drobnou výrobu, prodej, prostě cokoliv, co není na “vagony”. Myslím, že v tomto směru je další vývoj nesmírně závislý na státní politice a vůli. Úplné uvolnění nájemného by byl asi významný impuls k většímu zájmu o alternativní venkovské bydlení, protože by došlo ke spravedlivějšímu narovnání vztahů, kdy na venkově se bydlí za skutečné náklady, a tedy za svoje. Další možný impuls by byl v hypoteční politice, kde lze dosti striktně nastavit kritéria tak, aby nebyl neustále zvýhodňován expanzivní rozvoj výstavby. Úžasným počinem je vytvoření grantu na podíl zvýšených nákladů oprav objektů, které nejsou přímo kulturními památkami. Jeho obrovský význam je zejména v morální podpoře lidí, kteří na venkově skutečně žijí. Dalším, a tím nejvážnějším faktorem je upadající systém rodiny. Právě bydlení ve venkovských usedlostech by při určité transformaci umožňovalo vzájemné sociální sdílení v rodinných generacích mnohem humánnější a levnější, než draze budovaná zařízení jak pro generaci důchodového věku, tak i pro děti. Tento trend by svým způsobem mohla zvrátit důchodová reforma, kdy teprve určitý nedostatek prostředků, který nutně dolehne nejen na starší, ale zpětně i na nynější mladou generaci, možná přispěje i k uskromnění a využití stávajících kapacit bytových i ekologických. O tom, že lidé ještě v tomto smyslu zcela nezdegenerovali, svědčí nejen intenzivně využívané zahrádky s drůbeží kolem našich úsměvných bytovek v dřívějších střediskových obcích, ale stále ještě existující zahrádkářské kolonie kolem měst i v Rakousku a Německu jako protipól přírody prostých městských aglomerací.

Nejspíš se shodneme, že ve většině případů již bydlení na venkově není přímo spjato se zemědělskou činností, alespoň ne jako s hlavním zdrojem obživy. Z toho pak vyplývá vývojový zánik původních funkcí. Rovněž jako základní fakt je nutno přijmout nutnost reálné transformace nefunkčních objektů na objekty funkční, neboť jak historie ukazuje, jedině tak mohou být stavební objekty zachovány. Dokladem toho je dnes již uznávaná konverze dosloužilých, ale nikoliv dožilých průmyslových objektů na alternativní způsoby využití. Obecně vidím i pro venkovské hospodářské stavby jako jedinou možnost přežití, z památkářského hlediska sice bolestnou, ale nutnou stavební přestavbu.

V podstatě máme tyto objekty zařazeny do několika kategorií. Ty nejcennější jsou jako celek chráněny jako národní kulturní památky, a tam bude transformace velmi problematická anebo nežádoucí. U ostatních však by mělo jít zejména o zachování hmoty, tvaru a architektonického výrazu, eventuálně i detailu, ale vždy se zohledněním celku, bez zpětně historizujících (nikoliv prokazatelně historických) úprav. Znamená to hlubší pochopení tradice, schopnost přiznat transformovanému právo na vlastní život a určitý charakter, nikoliv mu škodit sice dobře míněnými, avšak nesourodými zásahy. Příkladem může být modernizace venkovských staveb v Nizozemí, kde charakter vesnice zůstává, forma je však jednodušší, funkčnější.

Rád bych nastínil možnosti využití hospodářských objektů, jež jsou součástí usedlosti.

U horských usedlostí, které u nás již často nejsou užívány trvale, ale spíše rekreačně či přímo pro turistický ruch, není tato přeměna složitá zejména u formy domu jednotkového typu, kde střední vstupní část dělí dům na část obytnou a hospodářskou pod jednou střechou, při zachování hmoty a tvarů, přičemž jsou tyto objekty vesměs dobře založeny a konstrukčně postaveny. Nejspíš i díky tomu, že se jedná většinou o objekty ve svahu a blíže k horám, kde byl dostatek kamene jako pevného stavebního materiálu.

Jinou situaci představuje stavebně technický stav vesnických usedlostí. Téměř všechny, zvláště ve svých hospodářských částech, nesou stopy času, se všemi průvodními znaky zanedbávané údržby. Připočteme-li k tomu ještě úsporné provedení, zejména co se týče založení, máme před sebou množství problémů, které musíme řešit spolu s úvahou, jak objekty využít. Vesměs neizolované stavby umíme dnes pomocí odvodnění, vzdušných izolačních systémů, z hlediska odvlhčení sanovat, aniž bychom výrazně zasahovali do konstrukcí. U zdiva bez základů však musíme počítat s vložením ztužujících železobetonových věnců, eventuálně dalšího zpevnění, ať již stropních konstrukcí nebo krovů, které byly evidentně často dimenzovány na lehčí krytinu (šindele, došky) než na námi s oblibou předepisovanou dvojitou bobrovku. Samostatnou kapitolou jsou chlévy s vesměs nízkými klenbami, často ve velmi špatném stavu a s nevyhovujícími prostorovými parametry pro trvalé bydlení, ačkoliv bývají napojeny hned za obytnou částí a nabízí se tedy jejich využití pro obytnou funkci.

Jaké jsou možnosti využití objektů v nižších polohách? Zde je většinou typickým uspořádáním seskupení kolem dvora, kde na sebe navazují obytná část s hospodářskými objekty, sýpkou, chlévy, kolnami, většinou uzavřené stodolou v čele proti vjezdu.

Jedna z nejsnazších možností je využití dvougeneračního bydlení, kde samostatnou adaptací sýpky, případně na ni návazných prostor, což bývaly přístřešky, chlívky či kolny, lze při zachování tvarů získat další byt, umožňující bezkonfliktní soužití. V tomto případě pak dochází i k přirozenému využití zbývajících hospodářských částí. Jako velmi životnou alternativou k tomuto typu je drobné živnostenské podnikání, kde se coby hlavní výrobní prostor většinou uplatňuje stodola, ať již jako dílna nebo i prodejní či pohostinské zařízení.

Další možnou transformací usedlostí představuje agroturistika. Kapacitu lze zvýšit využitím půdních prostor i s eventuálním doplněním o pavláčky, umožňující samostatné přístupy. Předpokládá to však vymístění původních funkcí, zejména chovu zvířat, mimo vlastní dvůr. Zatímco u velkých hospodářství to většinou není problém, u menších hospodářství na to často scházejí finanční prostředky. Tato forma sice bude těžko převládat, na druhé straně však příležitostné ubytování typu zimmer frei je výhodným přivýdělkem a žádoucím zhodnocením stávajícího potenciálu jinak dost obtížně využitelných součástí hospodářských usedlostí.

Poblíž městských aglomerací lze ve větších usedlostech realizovat i nájemní bydlení označované jako cluster, s řadovými malopokojovými domky po obou stranách dvora, rozrůzněnými podle původní hmoty objektů. Životný příklad tohoto lze doložit v Průhonicích. Není sice příliš zdařilý vzhledem k rozrůzněnosti a respektování původních tvarů, ale přesto funkční. Stodola je zde využita jako fittness, ale může stejně tak fungovat jako vícepokojový byt nebo módní forma loftu jako otevřeného prostoru s vloženými mezistropy a unikátním uplatněním celé tesařské dřevěné krásy.

Téměř u všech těchto forem využití se neobejdeme bez osvětlení podkroví, to znamená vikýřů a střešních oken. Je nezbytné je používat a kombinovat s citem pro velikost i počet tak, jakoby tam byly odjakživa.

Další informace [nápis]
Číslo 8/2005
Časopis Veřejná správa č. 8/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail