Osobnost roku 2004 |
“Není člověk ten, aby se zachoval lidem všem - touto frází začínal můj první veřejný projev po zvolení. To jsem ještě netušila, že to nebyla fráze, ale holá pravda, kterou jsem za tu dobu, co jsem na radnici, dobře poznala,” říká Jaroslava Dvořáková, starostka obce Vilémov na Chotěbořsku. Obce s 1030 obyvateli, v jejímž čele stojí již čtvrté volební období a která se zejména jejím přičiněním stala Vesnicí roku 2003.
“Vždycky jsem říkala, že jsem se ke starostování dostala omylem. Ale i když to tak nejdříve vypadalo, dnes už si to nemyslím,” navazuje paní starostka. “Pocházím odsud, moji rodiče tu měli hospodářství, o něž je připravily komunistické represe. Vzhledem k původu jsem také mohla vystudovat jenom střední zemědělskou školu v Čáslavi. Musím však říci, že jsem tu získala spoustu znalostí, které se mi dnes hodí.” Po škole nastoupila Jaroslava Dvořáková do místního družstva, ale dlouho svou profesi nedělala. Vdala se, narodil se jí syn a brzy na to zemřel manžel. Musela si najít jinou práci. Získala ji u stavebního podniku, kde zůstala až do roku 1990. “Pracovala jsem tam na různých pozicích patnáct let a hodně se toho naučila. Díky tomu si dnes s lecčím poradíme sami – obec například nepotřebuje stavební dozor.”
Začátky na radnici nebyly zrovna jednoduché. “Panovala tady asi i určitá nedůvěra lidí v obci. Znali mě málo, věděli jenom že tady žili moji předci.” Dodnes Jaroslava Dvořáková s úsměvem vzpomíná, jak jela se svým sousedem v autobuse a on se zeptal: Pani nevíte, který blbec tady bude dělat starostu? “A já, i když už jsem znala odpověď, jsem mu řekla: Nevím, pane Krupička. Tři měsíce se mi pak vyhýbal! Do práce na radnici jsem spadla rovnýma nohama. Nikdo mi ji nepředal, nikdo mi k ní nic neřekl, začínala jsem vlastně z ničeho. Ale ono to bylo na druhou stranu dobře, protože jsem si tím musela projít sama – všechno jsem si musela někde najít, zeptat se. Dělala jsem samozřejmě i chyby, které mě pak mrzely. Těch nocí, co jsem nespala! Ale pořád to nebylo tak složité jako teď. Čím déle jsem ve funkci, tím je to těžší, tím větší zodpovědnost cítím. Čím víc toho vím, tím víc se obávám, abych neudělala chybu.”
Hned s nástupem do funkce přišly první potíže. O místní zámek, v němž sídlila škola, se v restituci přihlásil majitel. Když se začalo hledat řešení, přišla paní starostka s návrhem zabít dvě mouchy jednou ranou: na budově mateřské školy, do které zatékalo, vybudovat nástavbu a přistavit prostory pro první stupeň. Během půl roku bylo rozhodnuto. Finančně pomohl okresní úřad a už v roce 1992 byl nový objekt i s jídelnou v provozu. Další komplikaci představovala tělocvična - ta původní v zámeckých prostorách byla z hygienických důvodů naprosto nevyhovující. Proto se hned po přístavbě školky začalo ve stejném areálu se stavbou nové tělocvičny. Vznikla v ní i posilovna a celý objekt slouží od roku 1995 sportovním aktivitám dětí i dospělých.
Zámek byl vrácen majiteli, jenž dal zdevastovaný objekt opravit. Dnes zde sídlí Nadace pro mezinárodní vztahy, pořádají se tu semináře, školení a podobné akce. Z tělocvičny vznikl konferenční sál, upravil se park, ve kterém je i tenisový kurt a bazén. Zámek sice není volně přístupný, ale díky výborným vztahům obce s majiteli se tu mohou pořádat svatby, koncerty nebo různé reprezentativní akce. Areál žije a tento život se pozitivně odráží i v obci.
Na počáteční těžkosti se školou se však postupně začaly nabalovat další: stárnoucí budova školy pro druhý stupeň, špatný stav místních komunikací, nefungující veřejné osvětlení, chybějící chodníky, poškozená kanalizace, nevyužitý kulturní dům … Jaroslava Dvořáková vzala to vše jako výzvu a pustila se do boje. Hlavní bylo získat peníze. Například i žádostmi o granty nebo účastí obce v různých soutěžích. “Musím prostě chtít,” konstatuje paní starostka. “Taky bych tu mohla jen tak sedět a nepřidělávat si starosti. Nemuseli bychom být přihlášeni v Programu obnovy venkova, soutěžit o titul Vesnice roku, o Zlatý erb za webové stránky. Kdybychom ale nesoutěžili, tak si spoustu věcí nemůžeme dovolit – všechno stojí peníze. Také jsem chtěla, aby se o obci trochu vědělo. Nebylo to jednoduché. Neříkám, že je to jen moje zásluha. Kdybych ale nešla první a nedala dohromady lidi, tak to nebude. A můžu říci, že “probudit” lidi bylo daleko těžší, než například vybudovat chodníky.”
Díky přístupu paní starostky se tak podařilo nejen obec plynofikovat (kromě odlehlých místních částí), vybudovat víceúčelové dětské hřiště, minigolf, bezdrátový rozhlas a upravit zeleň v obci tak, že je na ni radost pohledět, ale “rozproudit” tu i společenský život. Obec spolupracuje s církví, pořádají se plesy, masopust, slet čarodějnic, zdobení velikonočního a rozsvěcení vánočního stromu, aktivní jsou sportovci, hasiči a daly se dohromady místní “boubelky”, které pravidelně pořádají “babský věneček” a vystupují na různých akcích. “Nejprve se sešlo pár ženských, ušily jsme ze starých polštářů oblečení a uspořádaly průvod. Pak boubelky nacvičily besedu a vystoupily například na obecním plese a některých oficiálních obecních akcích. Dokonce začaly hrát fotbal. Obec prostě žije. Spoustu věcí bych dělat nemusela, ale mě by to netěšilo. Nejde přece jenom o to, co vybudujeme, ale i o fungování mezilidských vztahů. To vidím na prvním místě.”
Možná i proto vydržela Jaroslava Dvořáková přes všechny těžkosti u “starostování” již čtrnáct let. “Do každého nového volebního období jsem šla s chutí, i když to nebylo vždycky růžové a někdy jsem měla chuť s tím praštit. Říkala jsem si: je mi to zapotřebí? Já se snažím a nakonec se to ještě obrátí proti mně. Jenže pak mi to nedalo - bylo potřeba udělat ještě tolik věcí. Vidíte-li za sebou nějaké výsledky, tak to člověka těší. A když se někdy stane, že mám černé období, tak mi nejvíce pomůže můj druhý manžel. Jsme svoji od roku 1975, máme spolu ještě jednoho syna a já o něm říkám, že bych nikdy lepšího nenašla. Má pro mou práci pochopení, vyposlechne si mé stesky a když něco na radnici fyzicky nezvládám, je vždycky ochotný mi pomoci. Energii dobíjím nejraději v lese. Miluji podzim a sbírání hub. Sice je nejím a rozdávám je, ale krásně si u toho odpočinu a pročistím hlavu.”
Při otázce, zda by chtěla ve funkci pokračovat i v dalším “jubilejním” období se zamyslí. “Váhám. Myslím si, že člověk nemá být někde tak dlouho, že podléhá určité deformaci. Už jsem také řekla, že do toho nepůjdu, ale popravdě - nevím, protože si zase uvědomím, co by se tu dalo ještě vylepšit nebo změnit. Připravujeme parcely pro výstavbu rodinných domů, konečně bychom mohli vyřešit čištění odpadních vod a taky je potřeba udělat střechu na staré škole - když seženeme peníze mohly by být v podkroví i kabinety … Nechci zkrátka předbíhat, na rozhodnutí je ještě čas.”
Podle slov Jaroslavy Dvořákové je Vilémov, přes všechno, čeho tu dosáhli, úplně normální obcí, ona sama není ničím výjimečná a jenom měla, jak podotýká, štěstí na dobré lidi. Třeba má pravdu. Možná se ale obci daří hlavně proto, že paní starostka dává své práci “trochu” víc než jiní a všechny překážky dokáže překonávat s nezdolným optimismem.
Radana Mrázková