s Ing. Miroslavem Šafaříkem, Ph.D.,
Český ekologický ústav

Program plošné plynofikace letos končí

Jaká byla kromě reakce na neefektivní podporu přímotopů v devadesátých letech další východiska programu podpory plošné plynofikace?

Cílem Programu snižování hlavních znečišťujících látek a ochrany klimatu Země s důrazem na energeticky úsporná řešení bylo především snížení emisí u zdrojů znečišťování ovzduší. S tím souviselo vytváření předpokladů pro rekonstrukci energetických zdrojů v rámci Programu rozvoje infrastruktury malých obcí. Jednalo se zejména o investiční podporu, která byla směřována na výstavbu veřejných částí přípojek a střednětlakých plynovodů a na výstavbu veřejných částí přípojek a sítí centrálního zásobování teplem. Přes obecně pojatý název programu, který umožňoval i jiné alternativy, se jednalo zásadně o podporu plynofikace: čím větší spotřeba plynu, tím větší zisky plynárenských společností.

Program byl a stále ještě je určen pro obce (a části obcí) do tisíce obyvatel. Přímá finanční podpora na realizaci opatření mohla dosáhnout maximální hranice padesáti procent celkové podpory; půjčka na realizaci opatření mohla dosáhnout nejvýše maximální hranice padesáti procent, při kombinaci obou druhů podpory nepřesáhla celková výše podpory osmdesát procent. Většina podpor však směřovala na realizaci individuálních přípojek, podpora centrálního zásobování teplem byla spíše výjimkou.

Z prostředků Státního fondu životního prostředí bylo v letech 1992–2001 finančně podpořeno a realizováno 3 407 plošných plynofikací obcí a plynofikací kotelen, včetně souvisejících technologií. Pro upřesnění je třeba dodat, že v první polovině devadesátých let byl rozvoj infrastruktury - respektive plošné plynofikace - podporován ze státního rozpočtu prostřednictvím okresních úřadů. Tato podpora byla také primárně motivována snahou o zlepšení životního prostředí.

Tato podpora znamená potenciální přínos pro ochranu životního prostředí, neboť jejím cílem bylo snižování emisí hlavních znečišťujících látek. Vzhledem k nejistotě ve vývoji cen zemního plynu pro domácnosti, v jeho zdražování nad únosnou mez pro ekonomicky průměrné a sociálně slabší domácnosti venkova podpora nesplnila svůj účel. Podpora je neefektivně využita z větší části jako zainvestování doplňkového zdroje, respektive diverzifikace a bezpečnosti zásobování energií. K těmto závěrům jsme došli široce zacíleným výzkumem, na kterém se podílely kromě ministerstva a jeho Českého ekologického ústavu i další dvě nezávislé expertní firmy. Situace by byla jiná, kdyby proti záměru státu nezafungoval trh, ale přesto je i tak plynofikací podporována spotřeba fosilního, byť ušlechtilého paliva, namísto koncepčních opatření ve snižování energetické náročnosti, která zcela chybějí. Konec luxusu, když na něj není, a proto dochází k přechodu domácností na levnější tuhá fosilní paliva a tím k nárůstu emisí znečišťujících látek. Téměř desítka miliard korun mohla být namísto do plynofikace věnována na úspory energie, kdy jsou i při ne zcela koncepčním řešení ekologicky příznivé výsledky trvale či dlouhodobě nezvratné.

Na základě provedených výpočtů a na základě dalších informací lze konstatovat, že podpora plošné plynofikace je neefektivní zejména z následujících důvodů. Nejlepší variantou z pohledu snížení zátěže životního prostředí jsou energetické úspory a využití solární energie, jejíž efekt je možné přirovnat k energetickým úsporám. Po realizaci přibližně 30-50 procent snížení energetické náročnosti je možné dalších 20-30 procent spotřeby nahradit solárním systémem se srovnatelnými environmentálními dopady, jako jsou úspory energie, tedy bez vlivu na životní prostředí. Nejcennější je energie nespotřebovaná. Tvrdíme zároveň, že plynofikace může mít pozitivní efekt, ale nikoli za cenu podpory dotacemi z veřejných zdrojů.

Zemní plyn vykazuje externí náklady bez započtení vlivu emisí oxidu uhličitého o něco výhodněji než biomasa. Při započtení emisí oxidu je však jednoznačná výhoda na straně biomasy (přitom biomasa při přirozeném rozkladu rovněž emituje oxid uhličitý a v období růstu jej opět spotřebovává, celková bilance je přibližně nulová, což platí i pro spalování biomasy). To samé lze říci o tepelné ochraně budov a o solárních systémech, které je možné chápat jako komplementární opatření. V celkovém srovnání (investiční, variabilní a externí náklady) je biomasa z porovnávaných variant jedinou environmentálně i ekonomicky přijatelnou náhradou zemního plynu v synergickém působení se systémy tepelné ochrany budov a se solárními systémy.

Externími náklady se v ekonomické teorií rozumějí náklady, které postihují nás všechny, ale které nejsou zahrnuty do cen. Jsou to v podstatě náklady na odstranění následků působení naší ekonomické činnosti, například na rekultivace bývalých povrchových dolů.

Přechod od zásobování zemním plynem na zásobování biomasou znamená pro modelovou obec se 120 obyvateli snížení externích nákladů o 638 tisíc korun. Dále je třeba uvést, že investice do obcí s méně než tisíci obyvateli jsou z pohledu plynárenských distribučních společností nepříznivé, pokud by neobdržely dotaci, proto by se jako logický důsledek měla jevit podpora jiného environmentálně příznivého vytápění v těchto lokalitách – buď centrální zásobování teplem, nebo individuální vytápění na bázi biomasy. Může se také stát, že pokud bude biomasa využívána stejně nerozumně jako jiné zdroje, bez vazby na úspory energie, její cena se může zvýšit při převisu místní poptávky.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 46/2003.

Arnošt Tabach

Poznámka: Analýza se věnovala i dalším oblastem, podrobnosti naleznete na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí www.env.cz