Mgr. Jiří Kroupa

Aktuální změny zákona o místních poplatcích

Oprávnění obcí upravit v mezích zákona problematiku místních poplatků obecně závaznou vyhláškou a následně tyto poplatky vybírat, představuje mimořádně důležitou součást jejich samostatné působnosti. Význam tohoto oprávnění dokládají i četné spory, které místní úprava poplatků vyvolává, v tomto směru viz poměrně bohatou judikaturu Ústavního soudu. Klíčovou otázkou pak je právě ona podmínka “v mezích zákona”, která normotvornou činnost obcí limituje. Udržet se v tomto jasně vymezeném poli totiž v praxi nemusí být vůbec jednoduché. Proto zřejmě nebude nikdo pochybovat o závažnosti takového tématu, jakým jsou Aktuální změny zákona o místních poplatcích

Příslušným předpisem v dané oblasti je – a dnes by se již dalo říci, že tradičně – zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen zákon). Do dnešních dnů byl vícekrát novelizován a naposledy se tak stalo právě v letošním roce. Zákon č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, byl přijat dne 4. července 2003, vyhlášen pak byl 31. července 2003. S výjimkou části druhé (novela krajského zřízení), která nabyla účinnosti dnem vyhlášení, byla účinnost zákona č. 229/2003 Sb. stanovena až na příští rok, tedy od 1. ledna 2004.

Patrně nejvýznamnější změna zákona se dotýká poplatku ze psů, neboť § 2, který tento poplatek upravuje, byl novelou formulován zcela nově. Základní rozdíl oproti minulosti je v odlišné osobě poplatníka. Zatímco doposud platil poplatek vlastník psa, podle novely má tuto povinnost nadále jeho držitel.

Smyslem zavedení poplatku ze psů je samozřejmě především nutnost pokrýt náklady, které obci vznikají v souvislosti s úklidem ulic a jiných veřejných prostranství, na jejichž znečišťování se psi významně podílejí. V kombinaci s celkovou koncepcí místních poplatků, jejichž výše není v celém státě jednotná a naopak je do značné míry ponechána na vůli jednotlivých obcí (resp. obec nemusí tento poplatek zavést vůbec), se zde vytvářelo určité volné pole pro obcházení poplatkové povinnosti ze strany některých chovatelů psů. Pokud zákon jako poplatníka označoval vlastníka psa, pak byl kladen důraz na formální stránku věci a bylo možné psa pro poplatkové účely přihlásit tam, kde je výše poplatku výhodnější, byť prostřednictvím osoby mající v dané obci místo svého trvalého pobytu. V praxi se pochopitelně jednalo o vcelku rozšířené přihlašování “městských” psů “u příbuzných na vesnici”, kde jsou poplatky ze psů pochopitelně nižší, ať už kvůli podstatně menšímu problému se znečištěním nebo kvůli obecné úměrnosti výše poplatků nižším příjmům místního obyvatelstva.

Podle nově formulovaného § 2 odst. 1 zákona tedy poplatek ze psů platí držitel psa. Prakticky se zde tudíž přechází od formálního hlediska k materiálnímu: není rozhodující, kdo je vlastníkem psa, nýbrž u koho pes reálně žije. Tedy zejména - i když to u živého zvířete zní poněkud zvláštně - kdo psa reálně užívá a zároveň jej spravuje (tedy v daném případě chová). Důvodová zpráva pak uvádí, že kromě vlastníka může být držitelem také “osoba, která o psa pečuje stejně, jako by jej vlastnila.” I nadále bude pochopitelně výchozím bodem přihlášení se k poplatku a výše zmíněný nekalý postup některých poplatníků bude teoreticky opět možný, avšak nepůjde již o “pouhé” obcházení zákona (resp. obecně závazné vyhlášky obce), ale o jeho přímé porušování, samozřejmě snadněji postižitelné.

Poněkud problematické je ovšem určení toho, kdo je držitelem psa. Držbu je zde třeba chápat velmi široce jako zejména výše zmíněné oprávnění psa užívat a spravovat. A to bez ohledu na to, zda jsou tato oprávnění v konkrétním případě vykonávána přímo vlastníkem, anebo je dotyčná osoba získala na základě nějakého právního vztahu k němu. Pro úplnost lze ještě uvést, že v tomto směru nelze použít pojetí držby obsažené v občanském zákoníku, neboť držitelem ve smyslu zákona o místních poplatcích by měla být každá osoba, u které pes skutečně žije, ať už je u takové osoby přítomna vůle zacházet se psem jako s vlastním, anebo se naopak jedná o vědomou koordinaci s vlastníkem.

Pokud jde o určení konkrétní osoby poplatníka ze strany obce, pak v drtivé většině případů bude držitelem vlastník, resp. uživatel nemovitosti, kterou pes obývá. Fakticky tak nová úprava podstatně více spojuje psa s příslušnou nemovitostí a potažmo s obcí, v níž se nemovitost nachází (alespoň v typických případech psů, jejichž držiteli jsou fyzické osoby). Teoreticky může být ale sporné, kdo je držitelem, pokud pes tráví různá roční období v různých lokalitách a u různých osob, i když je vlastník stále jenom jeden. Novela sice explicitně vyjadřuje, že v případě držení psa po dobu kratší jednoho roku se platí poplatek v poměrné výši podle započatých kalendářních měsíců, avšak “dělit” roční poplatek nemusí být vždy praktické, zvláště když se držba psa mění pouze přechodně na krátkou dobu. Rozhodující pro určení, která z osob je držitelem, pak zřejmě bude kritérium podstatně převažující části roku, protože v běžné praxi se nejspíš právě takový člověk sám přihlásí k poplatkové povinnosti na celý rok, resp. pouze jeho se podaří zjistit.

Dalšími podstatnými změnami je zvýšení maximální možné výše poplatku na 1500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa (dosud 1000 Kč). Zvláštní nižší sazba poplatku se kromě poživatelů invalidního, starobního nebo vdovského důchodu bude do budoucna týkat i poživatelů důchodů vdoveckých nebo sirotčích. Výše této zvláštní sazby pak zůstává zachována (maximálně 200 Kč), stejně jako možnost percentuálního navyšování poplatku za každého dalšího psa téhož držitele (50%). Poplatku budou nadále podléhat psi starší 3 měsíců, zatímco dosud bylo možné zpoplatnit až psy o tři měsíce starší.

Rozšířen byl okruh držitelů, kteří budou od poplatku osvobozeni (přesněji řečeno dosud vůbec nebyli příslušní psi zpoplatněni, zatímco nově je použita konstrukce osvobození držitelů od poplatku). V budoucnu se bude jednat také o osoby provádějící výcvik psů určených k doprovodu osob nevidomých, bezmocných nebo osob s těžkým zdravotním postižením, kterým byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, dále budou osvobozeny též osoby provozující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy a osoby, kterým stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis (v poznámce pod čarou zákon v tomto směru odkazuje zejména na zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti).

Jako doposud se poplatek platí obci, ve které má držitel psa místo trvalého pobytu, resp. své sídlo. V případě změny těchto údajů bude placena poměrná část poplatku, přičemž toto pravidlo v dosavadním textu zákona výslovně vyjádřeno nebylo.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 44/2003.