VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 44 |
konzultace |
Mgr. Martin Lýsek,
Přerov
Každá obec (územní samosprávný celek) je ze zákona právnickou osobou, přičemž jedním ze základních aspektů každé právnické osoby je její název, bez něhož nesmí existovat. Pro používání, vznik či změnu názvu obce platí určitá pravidla, která je třeba znát. Zároveň patří název obce a jeho užívání mezi tzv. práva na označení a lze se domáhat jeho zákonné ochrany v případě neoprávněného zásahu.
Název obce
Název obce je v současnosti brán jako něco samozřejmého a nepřihlíží se k faktu, že se jedná také o právnickou kategorii, jejíž užívání, vznik a změna podléhají určitým zákonným pravidlům a zároveň je právem chráněným institutem. Při práci s názvem obce je třeba mít na paměti, že jde přece jen o pojem, který v řadě aspektů vybočuje z režimu názvů právnických osob jako takových. Název obce je zpravidla ovlivněn historií území, etnografickými poměry apod.
Ze striktního právního hlediska se v případě názvu obce jedná o právo na označení, které patří do široké rodiny práv k nehmotným statkům (1) (vedle osobnostních práv fyzické osoby či práv k výsledkům tvůrčí činnosti, např. práva autorského).
Obec jako jednotka územní samosprávy je ze zákona právnickou osobou (2), přičemž náš právní řád je postaven na nutnosti existence názvu právnické osoby; bez názvu, který by bylo možno užívat v právních vztazích, není právnické osoby, což platí též pro samosprávné korporace. Podle ustanovení § 19b odst. 1 občanského zákoníku mají právnické osoby svůj název, který musí být určen při jejich zřízení (3).
Název obce musí být podle zákona v českém jazyce (4). Je otázkou, zda tento požadavek lze bezezbytku naplnit, neboť pokud bychom použili přesný výklad tohoto ustanovení, tak “českým jazykem” bychom museli označit pouze takové označení, které odpovídá institucionalizované podobě českého jazyka, tedy označení, které je v souladu s pravidly českého pravopisu. Takto pojaté podmínce by ovšem značná část obcí v současné době nevyhovovala (5). Proto je třeba se pozastavit u stanoviska účelového výkladu, který z uvedeného ustanovení dělá vlastně negativní vymezení, tzn. že názvem obce nesmí být označení v jiném (cizím) jazyce (to se pravděpodobně také vůli zákonodárce blíží nejvíce). Otázkou zůstává, zda je možné považovat za název “v českém jazyce” pouze počeštělou podobu dříve cizojazyčného (zpravidla německého) označení (například Šternberk, Jenštejn či Nový Šaldorf-Sedlešovice). Je vidět, že taková označení jsou (přes zákonnou úpravu) společností tolerována (6).
Pokud alespoň 10 procent občanů obce je jiné národnosti než české a 40 procent z nich požádá (formou petice) o vícejazyčné označení, je obec povinna uvádět název obce, jejích částí, názvy ulic a jiných veřejných prostranství stejně tak jako označení budov státních orgánů a územních samosprávných celků vedle jazyka českého i v jazyce příslušné národnostní menšiny.
Změna názvu obce, sloučení obce, oddělení obce
Obecní zřízení sice připouští možnost změny názvu obce, ale zároveň stanoví, že “ke změně názvu obce dává souhlas Ministerstvo vnitra na návrh obce” (7). Dle mého názoru jde o velmi kusé vymezení, které může při realizaci snahy obce o změnu názvu činit potíže. Jednak se výslovně nestanoví, kdo je vlastně oprávněn o změně názvu obce rozhodnout. Až teprve použitím výkladového pravidla a minorem ad maius lze říci, že pravomoc k rozhodnutí o změně názvu obce má zastupitelstvo obce. Podle ust. § 84 odst. 2 písm. u) je totiž zastupitelstvu obce svěřeno rozhodování o názvech částí obce, ulic a dalších veřejných prostranství. Jestli je v pravomoci zastupitelstva obce rozhodnout o změně názvu části obce, tím spíš by mělo rozhodovat o změně názvu celé obce. Analogické použití uvedeného ustanovení ale není bez problému, proto lze jen doporučit, aby si zastupitelstvo obce rozhodování o názvu obce vyhradilo postupem dle ust. § 84 odst. 4 (8). Dle mého názoru je vhodné uspořádat o změně názvu obce místní referendum, aby se všichni občané měli možnost vyjádřit, zda takovou změnu realizovat či nikoliv. Při změně názvu obce je třeba počítat ještě navíc se skutečností, že vzhledem k specifikům názvu obce pro život lidí (spjatost s životem předků, loajalita vůči vlastní historii) může být jakákoliv “dispozice” s názvem obce provázena i určitým emočním napětím občanů obce.
Ke změně názvu obce (resp. nutnosti vytvořit název nový) dochází také v situaci sloučení obce nebo oddělení části obce (zrušení vojenského újezdu). Dle ust. § 19 obecního zřízení “ponese obec, která vznikla sloučením dvou či více obcí, název, na němž se slučované obce dohodnou”. Povšimněme si, že je vybrána formulace, která umožňuje, aby byl název obce odlišný od obou názvů slučovaných obcí. I když bude pravidlem, že nová obec ponese název jedné ze slučovaných obcí, nelze vyloučit ani to, že se obce dohodnou na úplně novém názvu. Pro takové případy stanoví zákon podmínku předchozího souhlasu Ministerstva vnitra, neboť se jedná o situaci ne nepodobnou změně názvu obce dle ust. § 27 odst. 1 obecního zřízení. Pokud by náhodou nedošlo k dohodě obcí o budoucím názvu, rozhodne o názvu nově vzniklé obce Ministerstvo vnitra. O sloučení obcí rozhodují zastupitelstva slučovaných obcí, přičemž nový název obce musí být uveden v dohodě o sloučení obcí.
Ustanovení § 20a obecního zřízení stanoví, že oddělením části obce (příp. zrušením vojenského újezdu) může vzniknout úplně nová obec. Zjednodušeně řečeno, o oddělení části obce rozhodne příslušný krajský úřad na základě výsledků místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Krajský úřad není oprávněn hodnotit oddělení části obce po věcné stránce a o oddělení rozhodne, pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky. Při oddělení části obce je třeba rozhodnout o novém názvu obce. Vzhledem k tomu, že je stanoveno, že nový název musí být uveden v návrhu o oddělení podávaném ke krajskému úřadu, má hlavní slovo o novém názvu obce předkladatel návrhu. Tedy obec (od níž se nová obec odděluje), případně kterýkoliv občan obce v případě, že je obec nečinná. Do návrhu o novém názvu obce může také zasahovat přípravný výbor, který se zřizuje při oddělení obce ze zákona.
Pouze pro úplnost dodejme, že název musí mít i svazek obcí dle ust. § 49 a násl. obecního zřízení, který je zvláštním typem právnické osoby. Kromě nutnosti zapsat takový svazek obcí (tedy i jeho název) do registru zájmových sdružení právnických osob u krajského úřadu, neplatí pro název svazku obcí žádná zvláštní pravidla.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 44/2003.
Poznámky:
blíže viz Knap, K. a kol.: Práva k nehmotným statkům, Codex Praha, 1994
ust. § 18 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku
Nebudeme zde nastiňovat problematickou otázku, k jakému okamžiku vztahovat “zřízení obce” a je-li vůbec možné určit okamžik “zřízení” současných obcí. Pro naše účely se spokojme s tvrzením, že v současné době je celé území České republiky rozděleno na obce (případně vojenské újezdy dle zák č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky), které mají stanovené názvy a neexistuje tedy žádné volné území, které bypotencionálně mohlo dát za vznik ”nové obci” a my bychom museli řešit otázkuokamžiku ”zřízení” nové obcena zelené louce. Může tedy dojít pouze ke vzniku nové obce oddělením části obce (rozdělením obcí), kdy jsoujiž pravidla týkající se názvu obce stanovenazákonem.
ust. ! 29 odst.1 obecního zřízení
V České republice najdeme obce, jejichž název vychází z jiné než spisovné češtiny (Víska, Počaply, Hrčava, Holčovice, Kožušany), které češtinu již dávno opustily (Dzbel, Chleny) případně které jsou pro současného člověka úplně nesrozumitelné (Lázně Libverda, Pňovice, Křinice, Zblovice...)
Bylo by asi kuriózní požadovat po známém moravském městu Šternberk, aby se po staletích užívání tohoto názvu přejmenovalo na Hvězdný vrch.
Formulaci “na návrh obce” je třeba vykládat ve prospěch funkčnosti a hospodárnosti procesu změny názvu obce tak, že žádost o vydání souhlasu je Ministerstvu vnitra oprávněn zaslat sám starosta obce a nemusí kvůli tomu svolávat zvláštní zasedání zastupitelstva.
Pokud by se totiž neuplatnila (nebo nebyla uznána) výše zmíněná analogie, potom, vzhledem k tomu, že rozhodování o změně názvu obce není uvedeno ve výčtu pravomocí zastupitelstva (§ 84 obecního zřízení), by se uplatnilo ust. § 102 odst 3, (”rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo”) a o uvedené otázce by rozhodovala rada obce. Takový postup by však, vzhledem k závažnosti změny názvu obce pro fungování obce, byl krajně nepřijatelný.