VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 40 |
téma |
Ing. David Špaček,
Fakulta ekonomicko-správní Masarykovy univerzity
D/ Právo na informace o životním prostředí a veřejná správa v ČR: zákon č. 123/1998 Sb.
Stejně jako zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, i tento zákon je v České republice součástí obecné legislativy. Obecná působnost zákona č. 123/1998 Sb. vyplývá z ustanovení § 15, na jehož základě mohou zvláštní právní předpisy upravovat poskytování informací, které jsou předmětem úpravy zákona o právu na informace o životním prostředí. Tyto zvláštní právní předpisy však nemohou omezit rozsah informací stanovený tímto zákonem. Paragraf 11 také předpokládá povinnost jiných osob zpřístupňovat informace na základě jiných zvláštních zákonů, které mohou definovat další povinné subjekty a mohou rovněž určit odchylné způsoby a podmínky zpřístupňování informací, než stanovuje zákon č. 123/1998 Sb. Právo na informace o životním prostředí podle tohoto zákona však opět nesmí svými ustanoveními omezit nebo vyloučit. Ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. lze použít jen subsidiárně v případech, kdy by to připadalo v úvahu. Zákon č. 123/1998 Sb. reaguje obsahem svých ustanovení na Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí Organizace spojených národů z roku 1998, která bývá též nazývána Aahurskou úmluvou. Mezi její cíle patří mimo jiné podpora práva na zdravé přírodní prostředí rovněž díky přístupu k informacím o životním prostředí, které umožňuje občanům právo podílet se na rozhodování týkajícím se životního prostředí a zvyšovat tak kvalitu jejich rozhodnutí a také povědomí veřejnosti o otázkách životního prostředí. Právo na přístup k informacím o životním prostředí poskytuje veřejnosti příležitost vyjádřit její obavy a zájmy a mělo by ukládat orgánům veřejné správy brát tyto obavy a zájmy náležitě v úvahu.
Úmluva usiluje rovněž o to, aby se vyjasnilo a zprůhlednilo rozhodování a aby se posílila podpora veřejnosti ve prospěch rozhodnutí týkajících se životního prostředí též s ohledem na význam využívání elektronických nebo jiných budoucích forem komunikace a sdělovacích prostředků. Úkolem stran, které se touto smlouvou rozhodnou zavázat, má být zajištění toho, aby vedoucí úředníci a orgány veřejné správy pomáhaly veřejnosti v její snaze o přístup k environmentálním informacím a poskytovaly jí rady, aby usnadňovaly veřejnosti účast na rozhodování a vyhledávání právní ochrany v záležitostech životního prostředí. Jejich úkolem je mimo jiné zajistit, aby orgány veřejné správy měly k dispozici informace o životním prostředí vztahující se k výkonu jejich funkcí a aby je také aktualizovaly. Český zákon měl rovněž reflektovat směrnici Rady Evropských společenství č. 90/313/EHS z roku 1990 o volném přístupu k informacím o životním prostředí. V tomto příspěvku však nebude výslovně poukázáno na rozdílnost textu českého právního předpisu od zmíněných dokumentů. Rozdíly však budou z textu patrné.
1. Účel této právní úpravy
Podle § 1 zákon upravuje
a) podmínky výkonu práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, jimiž disponují orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené, řízené nebo pověřené právnické osoby,
b) přístup veřejnosti k informacím o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, jež mají tyto orgány k dispozici, a stanoví základní podmínky, za nichž jsou takové informace zpřístupňovány.
Zpřístupňování údajů získaných pro statistické účely a zpřístupňování statistických informací se však řídí zvláštním zákonem (zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů).
Jak je z výše uvedeného patrné, povinnými subjekty jsou podle tohoto zákona
a) orgány státní správy, b) orgány územní samosprávy a c) jimi zřízené, řízené nebo pověřené právnické osoby. Na základě § 11 může být také množina povinných subjektů rozšířena:
d) pokud tak stanovuje zvláštní zákon.
Na rozdíl od zákona o svobodném přístupu k informacím tento právní předpis nepracuje při definování množiny povinných subjektů s pojmem “státní orgán”, nýbrž s pojmem orgán státní správy. Tento právní předpis také oproti zákonu č. 106/1999 Sb. v § 2 vymezuje pojmy, které následně používá. Z nich je také zřejmé, že povinnými subjekty z bodů a) a b) jsou pouze ty, které plní úkoly v ochraně životního prostředí. Právní předpis potom samotnou definici rozvádí slovem zejména, čímž definice dostává příkladný charakter. V případě subjektů uvedených v c) potom legální definice hovoří o organizačních složkách státu (dřívějších rozpočtových a příspěvkových organizacích), vůči nimž plní funkci zřizovatele orgány uvedené v bodech a) a b), a jiné právnické osoby, které jsou jimi zřízené, řízené nebo pověřené a které shromažďují, zpracovávají nebo uchovávají informace o životním prostředí.
Součástí množiny povinných subjektů jsou však podle definice také jiné než blíže definované subjekty z bodů a) až c) a to v případě, že plní úkoly na úseku ochrany životního prostředí, nebo pokud v rámci své činnosti shromažďují, zpracovávají nebo uchovávají informace o životním prostředí. Pokud výše uvedené shrneme, můžeme říci, že povinnými subjekty jsou podle tohoto zákona obecně všechny subjekty z bodů a) až c), které splňují charakteristiku z tohoto odstavce.
3. Oprávněné subjekty
Definice žadatele vychází z definice “zpřístupňování informací”: Žádost o poskytnutí informací o životním prostředí může podat jakákoli fyzická nebo právnická osoba. Zákon tedy neomezuje subjektivitu tohoto práva například vazbou na státní občanství ČR (1).
4. Veřejné informace související s životním prostředím
Součástí ustanovení, která vymezují pojmy pro účely tohoto zákona, je i legální definice informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů: informace v písemné, obrazové nebo zvukové formě, na nosičích výpočetní techniky nebo v jiné technicky proveditelné formě, jež vypovídají zejména o
a) stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu,
b) připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, a informace o opatřeních, jež podnikají úřady odpovědné za ochranu životního prostředí nebo jiné osoby při předcházení nebo nápravě poškození životního prostředí,
c) stavu vody, ovzduší, půdy, živých organismů a ekosystémů,
d) vlivech činností na životní prostředí, o látkách, hluku a záření do životního prostředí emitovaných a o důsledcích těchto emisí,
e) využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost,
f) vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí,
g) údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost,
h) vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí,
i) správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení,
j) informace obsažené v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů,
k) ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny z veřejných prostředků,
l) mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika účastní, a zprávách o jejich plnění,
m) mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nebo o
n) zdrojích takovýchto informací.
Pokud informace patří do výše uvedených skupin a její zpřístupnění není dále vyloučeno ustanoveními, které přístup omezují, má být zpřístupněna v pracovní době příslušných orgánů nebo ve zvlášť stanovených úředních hodinách (odst. 1 § 10).
Je zajímavé poukázat na fakt, že zákon sám se terminologie definice ve svých ustanoveních nedrží a používá pouze "informace o životním prostředí". V tomto ohledu je důležité zmínit § 3 - Žádost o poskytnutí informace. I v tomto případě se totiž zákon nedrží terminologie svých legálních definic a používá pouze jejich zkrácenou formu, aniž by takovou možnost dříve zmínil. Může tak dojít k problémům a k neúplnému informování, právě kvůli omezenosti "informace o životním prostředí" oproti zákonem vymezené "informaci o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů". Vymezená množina veřejných informací o životním prostředí je relativně široká. Bylo by také účelné ji porovnat s ustanoveními obecných právních předpisů vybraných zemí, o kterých bylo pojednáno v dřívějších publikacích. Z vymezení této množiny také vyplývá definice samotného pojmu informace, který v českém zákoně o svobodném přístupu k informacím chybí.
5. Neveřejné informace o životním prostředí
Zákon č. 123/1998 Sb. v § 8 vymezuje informace, které nebudou nebo naopak mohou být zpřístupněny. Právo odepřít zpřístupnění informace má potom trvat pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. Na základě této kategoričnosti nebo dispozice můžeme dojít k následujícímu:
Informace nebude zpřístupněna v následujících případech
a) zpřístupnění vylučují předpisy o
- skutečnostech utajovaných ve státním zájmu,
- ochraně osobních nebo individuálních údajů a o ochraně osobnosti; k porušení práva na ochranu osobnosti však nedojde, pokud je poskytnuta informace o původci činnosti znečišťující nebo jinak ohrožující nebo poškozující životní prostředí obsažené v pravomocném rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu.
- ochraně duševního vlastnictví (2),
- ochraně obchodního tajemství; obchodní tajemství však nebude narušeno, pokud se požadovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí, pokud nehrozí bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního prostředí nebo pokud byla požadovaná informace získána z prostředků z veřejných rozpočtů.
b) informace byla orgánu předána osobou, která k tomu nebyla podle zákona povinna a nedala předchozí písemný souhlas k zpřístupnění této informace,
c) zpřístupněním informace o místě výskytu zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů nebo nerostů by hrozilo jejich nepřípustné ohrožení, poškození nebo porušení,
d) žadatel se domáhá informací opatřovaných v rámci přípravného řízení (vyšetřování) v trestních věcech,
e) informace se týká neukončených řízení a nepravomocných rozhodnutí o přestupcích a jiných správních deliktech,
f) žádost je anonymní nebo byla formulována nesrozumitelně nebo příliš obecně a žadatel ji nedoplnil.
Informace může být zpřístupněna, pokud
a) se týká dosud nezpracovaných nebo nevyhodnocených údajů,
b) žádost není formulována zjevně provokativně nebo obstrukčně,
c) žadatel ještě nemá požadovanou informaci prokazatelně k dispozici.
Odstavec 6 § 8 potom praví, že "pokud je to možné, zpřístupní se požadovaná informace po vyloučení utajovaných skutečností. O takovém zásahu a jeho důvodu musí být žadatel vždy při zpřístupnění informace uvědoměn." V platném právním předpise však není garantována možnost zpřístupnit informace, jejichž zveřejnění by odkrylo případné hrozby pro životní prostředí a tudíž i pro společnost. V souvislosti s poskytováním informací o životním prostředí není možný ani jakýkoli náznak testu veřejného zájmu.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 40/2003.
Poznámky:
Zpřístupňováním
Právní úprava duševního vlastnictví je v České republiky součástí zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
Poznámka na závěr textu:
Ing. David Špaček
absolvoval Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Nyní studuje druhý ročník doktorského studijního programu Fakulty ekonomicko-správní Masarykovy univerzity v Brně. Sérii jeho textů 1-6 jsme uvedli v číslech 23, 25, 29, 30, 35/2003 týdeníku Veřejná správa.