VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 35 |
lexikon evropského práva |
Mary Carpenterová, která přijela do Spojeného království jako filipínská turistka v roce 1994, se po uplynutí doby povolení k pobytu nevrátila do své vlasti a vdala se za britského státního příslušníka, jenž podnikal jako reklamní agent v řadě členských států EU a často měnil z tohoto důvodu místo pobytu. Britský imigrační rozhodce dospěl v červnu 1998 k závěru, že z hlediska britských předpisů nic nebrání tomu, aby paní Carpenterová doprovázela svého manžela na cestách po Evropě. Naproti tomu však komunitární právo nenutí britské úřady, aby garantovaly právo na pobyt cizí státní příslušnice v Británii, jestliže se tato osoba ve Spojeném království vdala v době, kdy tam pobývala nelegálně.
Příslušný správní soud předložil v rámci dalšího řízení v této věci Evropskému soudnímu dvoru otázky, dotýkající se výkladu článku 49 Smlouvy o ES, podle něhož jsou zakázána omezení volného poskytování služeb uvnitř Společenství pro příslušníky členských států, kteří podnikají v některém jiném státu Společenství než příjemce služeb, jakož i souvisejících ustanovení směrnice 73/148, která vymezuje svou osobní působnost mimo jiné i tak, že se vztahuje na manžela nebo manželku občana Unie bez ohledu na státní příslušnost. V článku 4 odst. 2 směrnice stanoví, že právo pobytu pro osoby poskytující a přijímající služby odpovídá délce poskytování služby. Správní soud žádal odpověď na otázky, zda uvedená ustanovení zakládají manželovi nebo manželce z třetího státu právo na pobyt v tom členském státě, v němž je usazen manželský partner, a zda má na vznik tohoto práva vliv spojitost volného pohybu služeb a zajištění péče o nezletilé děti.
ESD v rozsudku ze dne 11. července 2002 zdůraznil, že pokud britské úřady považovaly uzavření manželství Carpenterových jen za záminku, jak vynutit udělení povolení k pobytu Mary Carpenterové ve Velké Británii, nemohly zároveň přehlížet skutečnost, že odloučení manželů v důsledku správního vyhoštění manželky z Británie by znamenalo vážný zásah do poměrů, v nichž pan Carpenter jako občan Unie využívá svých základních práv a svobod zaručených právem EU. Jinými slovy, využití základních práv a svobod by nebylo dostatečně účinné, kdyby pan Carpenter musel strpět překážky, kladené jeho manželce v zemi, v níž je usazen.
Rozhodnutí o vyhoštění a případné deportaci Mary Carpenterové by navíc bylo ve zřejmém rozporu s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícím respekt k právu na soukromí a na rodinný život. Jakkoli totiž tato Úmluva nezaručuje právo pobytu cizincům, v případech cizinců - rodinných příslušníků je možné bránit pobytu v zemi jen tehdy, kdy to je nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní a veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Jinak řečeno, musí jít o ochranu naléhavého veřejného zájmu a o opatření přiměřené. Paní Carpenterová sice porušila britské předpisy, když neodcestovala ze Spojeného království poté, co uplynula doba vymezená v povolení k pobytu, to však byl prakticky jediný její přestupek. Dále se chovala tak, že nemohla představovat skutečné nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost. Článek 49 Smlouvy o ES je nutno interpretovat s ohledem na základní právo respektu k soukromému a rodinnému životu, takže brání tomu, aby členský stát EU mohl ohrozit svobodu podnikání a volného pohybu služeb, jestliže je bez skutečných a ospravedlnitelných důvodů odmítnuto právo na pobyt manželskému partneru - cizinci.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy