VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 31
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

konzultace

JUDr. Lubomír Šimek, odbor pro místní správu MV ČR

Ještě k opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu

V čísle 27/2003 týdeníku Veřejná správa byl publikován článek JUDr. Kateřiny Frumarové věnovaný institutu atrakce podle § 50 správního řádu, a to jak z pohledu platné, tak z hlediska budoucí právní úpravy. Oba tyto aspekty jsou v textu rozlišovány (což pohříchu nebývá v celé řadě jiných publikací zvykem) a uvedené názory jsou pečlivě a srozumitelně zdůvodněny (též není u jiných publikací příliš časté). Vždyť úkolem právní teorie je platné právo vykládat a navrhovat jeho změnu a výklady či návrhy bez argumentace jsou pouhým nepřezkoumatelným tvrzením.

Ke zkoumanému institutu, který je v praxi problematický a přitom pro účastníky správního řízení závažný, ještě několik rozšiřujících poznámek.

Platné (a dlužno podotknout, že novelami nezměněné) znění § 50 správního řádu je konstruováno na principu subsidiarity převodu působnosti z nečinného prvostupňového správního orgánu na orgán odvolací. Atrakci lze použít tehdy, dovoluje-li to povaha věci a – současně – nelze-li nápravy dosáhnout jinak. Splnění těchto podmínek včetně existence samotné nečinnosti zkoumá z vlastního či jakéhokoli jiného podnětu odvolací orgán. Obecná formulace obou podmínek však atrakci odsouvá do role opatření spíše výjimečného a ojedinělého, neboť v naprosté většině případů nápravy jiným způsobem dosáhnout lze. Takovým zřejmě v praxi nejčastějším způsobem může totiž být i samotná skutečnost, že dosud nečinný správní orgán nečinným být přestane, tzn. zahájí ve věci řízení nebo vydá rozhodnutí i po uplynutí pořádkové lhůty k jeho vydání. Nezanedbatelným aspektem atrakce je i skutečnost, že odvolací orgán se stává správním orgánem prvního stupně a odvolacím orgánem se stává orgán jemu nadřízený. Rozhodne-li například krajský úřad namísto obecního úřadu, fakticky rozhodne i o tom, že odvolacím orgánem bude věcně příslušný ústřední správní úřad. Obdobně, rozhodne-li ústřední správní úřad namísto krajského úřadu, fakticky rozhodne i o tom, že opravným prostředkem bude rozklad, o němž bude rozhodovat jeho vedoucí.

Druhá poznámka se týká vztahu k soudnímu řádu správnímu (zákon č. 150/2002 Sb.), který nabyl účinnosti dnem 1.1.2003. Podle tohoto zákona soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné i o ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 až 81). Základní podmínkou žalobní legitimace je bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalovaným je ten správní orgán, který má – podle žalobního tvrzení – povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Otázkou je, zda takovým prostředkem je institut atrakce podle stávajícího znění správního řádu. Výše zmíněná jeho povaha spíše vede k odpovědi záporné, kromě toho ani nejde o specifický prostředek správního řádu v dispozici účastníka správního řízení. Tento závěr podporuje i roční lhůta pro podání žaloby k soudu, která počíná běžet od marného uplynutí lhůty stanovené zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení.

Zmíněnou mezeru si kladou za cíl odstranit návrhy zákonů, které v současnosti projednává Poslanecká sněmovna. Obsahem obou návrhů (vládní – sněmovní tisk č. 201 a poslanecký – sněmovní tisk č. 152) jsou mimo jiné i nově koncipovaná opatření proti nečinnosti. Návrhy projednal ústavně právní výbor, který návrh vládní nedoporučil a návrh poslanecký doporučil s řadou změn. V průběhu druhého čtení obou návrhů Poslanecká sněmovna na 18. schůzi rozhodla o jejich vrácení výborům.

Vládní návrh nového správního řádu mezi prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu zařazuje institut ohrazení se účastníka řízení a institut procesní stížnosti. Ohrazení se má směřovat vůči nečinnému správnímu orgánu. Procesní stížnost má být podávána k nadřízenému správnímu orgánu, který bude povinen procesní stížnost vyřídit do deseti dnů a učinit potřebná opatření (zejména přikázat vydat správní akt ve věci v přiměřené lhůtě, přikázat učinit potřebná opatření ke zjednání nápravy, převzít věc nebo pověřit jiný správní orgán vedením řízení). Problematickým se jeví zejména oprávnění nadřízeného orgánu pověřit řízením jiný správní orgán, je-li tímto orgánem orgán územního samosprávného celku (orgán obce nebo kraje). Tyto celky totiž vydávají rozhodnutí podle správního řádu jednak v přenesené působnosti (při výkonu státní správy) a jednak v působnosti samostatné. Vykonávají-li přenesenou působnost, je jim poskytován od státu příslušný příspěvek. Rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o převodu samostatné působnosti vyvolává otazníky především z hlediska ústavního.

Poslanecký návrh novely stávajícího správního řádu předpokládá, že nadřízený správní orgán neprodleně vyzve nečinný správní orgán ke zjednání nápravy do deseti dnů od doručení takové výzvy. Při marném uplynutí této lhůty bude povinen nadřízený správní orgán rozhodnout ve věci sám, případně provést jiné potřebné úkony. Předpokládá se, že o nečinnosti bude nadřízený správní orgán (kromě ústředních orgánů státní správy) vydávat rozhodnutí, které podléhá přezkumu v odvolacím řízení. Tento návrh se však nevyrovnává jednoznačně s ochranou proti nečinnosti podle soudního řádu správního, neboť z něj není zřejmé, zda lze podnět k nápravě podřadit pod specifický prostředek ochrany v dispozici účastníka řízení, který je podmínkou žalobní legitimace u správního soudu. Lze mu vytknout i to, že namísto účinného a rychlého opatření proti nečinnosti zavádí v rámci řízení ve věci nové dílčí správní řízení. Ve svých důsledcích to dokonce může znamenat, že další takové správní řízení bude probíhat i bude-li nečinný nadřízený správní orgán v řízení o nečinnosti prvostupňového správního orgánu. Návrh navíc takové správní řízení pojímá nejednotně, neboť předpokládá přezkum rozhodnutí o nečinnosti v odvolacím řízení s výjimkou ústředních správních orgánů. Oproti návrhu se jeví účelnějším a hlavně účinnějším řešením určení prostředků k nápravě a stanovení zákonné lhůty k jejímu zjednání.

Konečně třetí poznámka se týká škody spojené s nečinností správního orgánu, která je upravena zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nesprávným úředním postupem podle tohoto zákona se rozumí rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

Věřím, že uvedené poznámky přispějí k přijetí takové právní úpravy, která by tak závažný problém, jaký představuje ochrana proti nečinnosti správních orgánů, řešila způsobem, který bude účastníkům správního řízení takovou ochranu poskytovat účinně a zejména rychle.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |