VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 30 |
zahraničí |
Mgr. Petr Kolman,
Masarykova univerzita, Brno
Pokusíme-li se obecně charakterizovat institut veřejného ochránce práv, dojdeme k závěru, že jde o nezávislou a nestrannou osobu volenou parlamentem, která na základě stížností nebo z vlastní iniciativy a poměrně neformálně šetří namítanou protiprávnost nebo jiná pochybení v jednání (včetně eventuální nečinnosti) veřejné správy (1).
Na základě zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, působí ochránce i v České republice. Existence tohoto institutu nečiní naši zemi v rámci demokratické Evropy nikterak osamocenou, podívejme se, jak funguje ve třech zemích Evropské unie.
Velká Británie
Mezi země, kde se můžeme setkat s institutem veřejného ochránce práv, se řadí i kolébka parlamentní demokracie. Sice tady nemá dlouholetou tradici jako ve Švédsku nebo Finsku, bezpochyby je však důležitým prvkem britského ústavního systému. Parlamentní komisař pro správu (Parliamentary Commissioner for Administration, the Parliamentary Ombudsman) byl poprvé ustanoven v roce 1967. Nutno zdůraznit, že není volen parlamentem, jak by na první pohled vyplývalo z názvu, nýbrž je jmenován panovníkem. Do působnosti Parlamentního komisaře pro správu patří zejména sledovat porušování práv při výkonu veřejné správy, zvláště takové, o kterém je informován poslanci dolní komory parlamentu. Na svého veřejného ochránce práv se Britové původně nemohli obracet přímo, uplatněn byl institut tzv. poslaneckého filtru. Vedle zmíněného Parlamentního komisaře pro správu působí též Komisař pro zdraví (od 1973), Komisař pro Severní Irsko (od 1974) a pět Komisařů (Anglie-3, Skotsko-1, Wales-1) pro místní správu (od 1974). Na Komisaře pro Severní Irsko a na Místní komisaře je možné se v řadě případů obracet přímo, bez poslaneckého filtru. Zmínění komisaři mají oprávnění zjišťovat údaje k daným případům špatné veřejné správy, mohou ověřovat předmětné doklady i vyslechnout zainteresované veřejnosprávní úředníky.
Britští Komisaři (veřejní ochránci práv) nemají formální pravomoc k provedení nápravy. Zjistí-li, že úředník konal nezákonně (nebo např. nekonal vůbec) upozorní na to příslušný orgán. S informací o protizákonném jednání určitého správního orgánu nebo úředníka se Parlamentní komisař pro správu může obrátit na vládu, současně o tomto pochybení informuje i dolní komoru parlamentu. Parlamentní komisař pro správu může dolní komoru parlamentu také upozornit na zákon, který zapříčiňuje špatnou veřejnou správu nebo porušení práv v sektoru výkonu veřejné správy. V mnohých případech stačí, že Komisař zahájí monitorování a to samo o sobě vede k nápravě protizákonného stavu. Je to dáno vysokou mravní a společenskou autoritou zdejších veřejných ochránců práv.
Itálie
Výrazným prvkem právního řádu Italské republiky je občanský ochránce (defensore civico). Lze říci, že v rámci Apeninského poloostrova plní úlohu institutu ombudsmana, marně bychom jej však hledali na celostátní úrovni. S občanským ochráncem se setkáme na úrovni oblastí (regioni) nebo obcí. To, že v Itálii může být veřejný ochránce práv zřízen i na úrovni obce, je dáno zákonem o reorganizaci místní samosprávy (1990), takže z historického hlediska se jedná o relativně nový prvek. Existence obecních ombudsmanů je vůbec zajímavým prvkem a především podnětem k přemýšlení pro české a moravské zastupitele i pro jejich parlamentní kolegy.
V Itálii najdeme dvacet oblastí (regionů), které se vyznačují značnou mírou samosprávné autonomie. Každý má svůj základní regionální zákon - tzv. statut, jenž mimo jiné upravuje pravomoc regionálních orgánů, tudíž i regionálního občanského ochránce. Ochránce je volen oblastní radou zpravidla dvoutřetinovou většinou na funkční pětileté období. Nesmí být zároveň členem oblastní nebo obecní rady. Pravomoci jsou ve zmíněných statutech formulovány tak, aby občanský ochránce mohl efektivně působit na veřejnou správu a být opravdovým mimosoudním ochráncem občana před případnými nezákonnostmi ze strany jejích orgánů. Činnost občanského ochránce se rozvíjí buď přímo na základě podnětu poškozeného občana nebo ze zákonné povinnosti konat z moci úřední. Nezbytnou podmínkou toho, aby ombudsman mohl zahájit řízení, je skutečnost, že předmětná osoba již vyčerpala možnosti řešení svého problému standardními postupy před orgány veřejné správy.
Občanský ochránce řádně projedná každou věc s příslušným veřejnosprávním orgánem a pokud zjistí, že skutečně došlo k porušení zákona či jiného obecně závazného právního předpisu, navrhne předmětnému úředníkovi nápravu. V případě, že daný orgán (respektive za věc odpovědný úředník) včas nepřistoupí k nápravným krokům, informuje občanský ochránce o celé záležitosti nadřízený veřejněsprávní orgán. V případech, kdy je zjištěno pochybení trestněprávního charakteru, sdělí občanský ochránce věc místně a věcně příslušnému soudu.
V kontextu EU bývá italská veřejná správa řazena k typu, jenž “realizuje úkoly pomalejším tempem”. Nicméně právě existence regionálních i obecních občanských ochránců v poslední době do značné míry pomohla ke zefektivnění a zrychlení její práce.
Úplný text je v časopise Veřejnás správa č. 30/2003.
Mgr. Petr Kolman působí na katedře správní vědy, správního a finančního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity |
Poznámka:
cit. Sládeček, V., Může “nové” správní soudnictví nahradit Veřejného ochránce práv?, Právní rozhledy 8/2002 str. 372