VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 29
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

téma

Ing. David Špaček,
Fakulta ekonomicko-správní Masarykovy univerzity v Brně

Právo na informace ve veřejné správě:
principy vs. praxe
(část 3.)

C/ Procedurální náležitosti přístupu k informacím - práva a povinnosti

Vybrané právní předpisy rozeznávají v souvislosti se zpřístupňováním informací různá práva a povinnosti, které plynou jak adresátům veřejné správy, tak i subjektům veřejné správy. Některé z těchto práv a povinností mohou významným způsobem realizaci práva na informace stranou občanů napomoci, jiná mohou proces poskytování informací zpomalit nebo zastavit. Některá ustanovení však mohou nabourávat principy, které byly zmíněny dříve. Následující část textu bude pracovat pouze s texty vybraných zahraničních zákonů. Stav v České republice bude součástí vlastní podrobnější analýzy, která využije poznatků získaných komparaci textů zahraničních. Z této analýzy bude patrné, že právě problematice nástrojů, které mohou usnadnit přístup občanů k informacím, mohl český normotvůrce věnovat větší pozornost.

1) Nástroje usnadňující přístup k informacím

a) Metadata a jejich aktualizace, osvěta v problematice práva na informace

Právní předpisy vybraných států ukládají povinným subjektům někdy vytvořit tzv. metadata (někdy též “metainformace”), tj. informace o informacích. Právě takováto povinnost může významně urychlit proces poskytování informací. Je nutné poznamenat, že metadata mohou být využita jak občany, tak i samotnou veřejnou správou. V tomto druhém případě se metadata mohou promítnout i do snižování nákladů na proces poskytování informací a snížit tak případné požadavky na úhradu za poskytnutí informace. Důležitá je i aktualizace těchto metadat, protože objem informací se s plynutím času rapidně zvětšuje.

K usnadnění přístupu občanů k informacím mají být například v Bulharsku zřízeny administrativní struktury a veřejné registry všech dokumentů držených a generovaných ústřední a lokální vládou, zahrnující i tzv. klasifikované informace, tzn. informace z různých důvodů utajené. Bulharský zákon o právu na přístup k informacím vedle toho rovněž stanovuje povinným subjektům vydat materiály vysvětlující podstatu práva na přístup k informacím a procedury předepsané tímto právem a provést tak určitý druh osvěty v této problematice. I když zákon Bulharska nařizuje k zajištění průhlednosti správy a ulehčení přístupu k veřejným informacím každému vedoucímu správní jednotky publikovat v pravidelných časových intervalech aktuální informace, týkající se popisu dat, systému odpovědností v úřadu, úřední hodiny a kontakty, kam lze podat žádost, velikost těchto intervalů však blíže nespecifikuje. Podobná legislativní situace jako v Bulharsku je charakteristická i pro Maďarsko.

Podobnou funkci metadat v Bulharsku mají plnit v Irsku zákonem předpokládané referenční knihy veřejných úřadů, registry dokumentů institucí Evropské unie či dokumenty předpokládané návrhem zákona Bosny a Hercegoviny nebo Jihoafrické republiky. Vedoucí jednotlivých úřadů ve Spojených státech amerických výslovně zakotvenou povinnost vydávat tyto pomocné materiály nemají. Na požádání je však musí vždy předložit.

Rozdíl lze spatřit v tom, že irský zákon na rozdíl od některých ostatních předpokládá aktualizaci těchto povinných metainformačních publikací alespoň každé tři roky (tato perioda se však zdá být příliš dlouhá). Tato aktualizace je charakteristická i pro Kanadu či Hong-Kong, kde mají být podobné dokumenty povinnými subjekty publikovány periodicky, nejméně každoročně. Právní předpis Hong-Kongu však jde dále, když v článku 1.5 praví, že kdykoli se služba pro veřejnost změní nebo je úplně nová, povinné subjekty mají zpřístupnit dostatečné informace k vysvětlení těchto skutečností. Realizace této povinnosti může být relativně obtížná a nákladná, ale může významně posloužit praxi idejí práva na informace.

Zmíněný obecný zákon Jihoafrické republiky předpokládá povinnost informačního úředníka každoročně aktualizovat tyto pomocné dokumenty (manuály či průvodce) pouze ve vztahu k příslušnému ministerstvu a pouze u kategorií takovýchto dokumentů, které jsou dostupné automaticky každé osobě bez uplatnění žádosti nebo se k takovéto kategorii materiálů vztahují (čl. 15). Ministerstvo má potom tyto dokumenty obligatorně nejméně jednou za rok publikovat. Otázkou je, zda existuje nějaký centrální úřad pro kontrolu plnění této povinnosti.

b) Vzdělávání pracovníků veřejné správy

Pro ulehčení uskutečňování práva na přístup k informacím zákon v Bulharsku na rozdíl od svých "kolegů" výslovně předpokládá vzdělávání pracovníků veřejné správy, zejména v oblasti implementace práva na přístup k informacím. Povinnost vzdělávání povinných subjektů má být podle legislativy Jihoafrické republiky zabezpečována Komisí pro lidská práva. Nařízení Evropské komise potom zakotvuje v odstavci 14 článku 1 povinnost institucí školit své zaměstnance k asistenci občanům realizujícím jejich právo na přístup k dokumentům institucí.

K zajištění řádného fungování veřejné správy v plnění úkolů spojených s výkonem práva na přístup k informacím mají být výslovně jen podle bulharského zákona poskytnuty subjektům veřejné správy dostatečné finanční prostředky.

c) Povinnost asistovat

Povinnost asistovat se vztahuje většinou k žádostem, které jsou nekompletní v předepsaných náležitostech, avšak neomezuje se pouze na tuto skutečnost.

Irsku je legislativně zakotvena povinnost veřejného úřadu poskytnout dostatečnou ("reasonable") asistenci osobám, které hledající záznam v souladu s ustanoveními zmíněného irského zákona po splnění předpokládaných náležitostí - na základě žádosti a pouze v případě postiženého žadatele. Asistence může být také poskytnuta žadateli, kterému nemohou být poskytnuty či zpřístupněny informace na základě irského zákona u tohoto úřadu.

V uvedeném nařízení Evropské komise je v odstavci 4 článku 6 uvedena povinnost informovat a asistovat občanům v případech jak a kde podat žádost o zpřístupnění.

Ustanovení zákona Jihoafrické republiky stanovují každému informačnímu úředníkovi povinnost dostatečně asistovat žadateli, pokud je to nezbytné k naplnění předpokládaných podmínek tohoto návrhu pro možné uskutečnění práva na přístup k informacím, a to bez jakéhokoli poplatku.

Podle návrhu legislativy Bosny a Hercegoviny mají úřady povinnost uskutečnit dostatečné kroky k asistování subjektům práva na přístup k informacím. Vedle toho tento návrh ve svém článku 23 předpokládá ve vybraných zemích bezprecedentní povinnost veřejných úřadů vzájemně spolupracovat a navzájem si asistovat, kdykoli to vyžaduje uskutečňování práva na přístup k informacím.

Do této subkapitoly lze zahrnout i významnou povinnost úřadů předat tuto žádost úřadu, který zpřístupnit informace může a informovat o tom žadatele či jiné dotčené strany, byla-li žádost podána u úřadu, který požadované informace nemůže poskytnout, je ve všech vybraných zemích také stanovena (jak bude patrné, tato povinnost v České republice výslovně stanovena není).

V řadě vybraných zemí (kromě Bulharska, Finska či Hong-Kongu) je rovněž stanovena důležitá povinnost odpovědných subjektů oznámit žadateli obdržení žádosti, lhůty pro toto oznámení (v Irsku například do 2 týdnů po obdržení, podle nařízení Evropské komise do 15 pracovních dnů, v Bosně a Hercegovině je lhůta v návrhu zákona stanovena na 15 dnů, kanadský zákon stanovuje lhůtu na 30 dnů) spolu s náležitostmi tohoto oznámení. V Irsku musí toto oznámení o obdržení žádosti obsahovat rovněž procedury povinné pro uskutečňování práva na přístup k záznamům, lhůty pro podání žádosti spolu, jakož i odpovědnost veřejných úřadů při nedodržení zákonem stanovených povinností spolu s možnými opravnými prostředky proti rozhodnutí těchto povinných subjektů. Tato povinnost může mimo jiné významně posloužit i elektronické komunikaci s veřejnou správou.

d) Povinnost vyřídit žádost co nejrychleji

V řadě vybraných právních předpisů je zakotvena i povinnost vyřídit žádost. Většina z těchto zákonů však tuto povinnost zejména z administrativních důvodů limituje. Odůvodněnost prodlužování časových lhůt by měla být předmětem důsledné kontroly veřejné správy. Negativa spojená s prodlužováním lhůt pro vyřízení žádosti (“extensions of time limits”) kritizuje ve své zprávě například kanadský informační komisař (zpráva se týká období od dubna 2001 a 2002 a je dostupná v angličtině na www.infocom.gc.ca). Protože může tato povinnost usnadnit přístup k informacím, bude uvedena a konkretizována zde.

Zákon Bulharska a Finska stanovuje, že každá žádost o přístup k veřejným informacím má být vyřízena a to během co nejkratšího času, ne však později než do 14 dnů ode dne přijetí žádosti (v Bulharsku od registrace při jejím obdržení). Bulharský zákon si však sám sobě v tomto odporuje, když později v čl. 29 umožňuje nezabývat se žádostí, pokud neobsahuje dostatečné informace k identifikovaní požadované informace a pokud žadatel do 30 dnů ode dne, kdy ho povinný subjekt o této skutečnosti informoval, svoji žádost neupřesní. Bulharský zákon rovněž umožňuje v určitých zákonem předpokládaných situacích prodloužit tuto lhůtu, například také z důvodu vyžádání si souhlasu třetí strany. Ve Finsku může být lhůta rovněž prodloužena, ale žádost musí být vyřízena do jednoho měsíce od jejího přijetí.

Také z ustanovení maďarského zákona je zřejmé, že povinné subjekty mají vyřizovat žádosti, co nejdříve je to možné. V ustanovení již zmíněného článku 19 jim totiž tento právní předpis nařizuje, aby podporovaly okamžité informování všeobecné veřejnosti. K této zásadě přidává maďarský zákon ještě zásadu přesnosti takovýchto informací. Tato jejich povinnost je potom výslovně stanovena článkem 20. Maďarský úřad - povinný subjekt - musí rozhodnout o žádosti nejpozději do 15 dnů od jejího obdržení.

Irsku musí odpovědný vedoucí rozhodnout co nejdříve je to možné, nejpozději do 4 týdnů od obdržení žádosti, zda-li žádosti vyhoví, nevyhoví či vyhoví jen částečně, a to vždy bez ohledu na jakýkoli důvod podání žádosti a důvěru či názory odpovědného vedoucího ve vztahu k žadatelem uvedenému důvodu zveřejnění informace. Uvedená lhůta však může být podle rozhodnutí odpovědného vedoucího na nezbytnou dobu prodloužena, ne však déle než o 4 měsíce a jen v případech, kdy oprávněná osoba požaduje zpřístupnění velkého množství záznamů nebo v případě velkého počtu žádostí podaných k tomuto veřejnému úřadu.
Pokud odpovědný vedoucí žádosti vyhoví, musí rovněž stanovit formu a způsob přístupu spolu s finančními náklady tohoto zpřístupnění, bez nichž k zpřístupnění požadovaného záznamu nemůže dojít. Pokud žádosti nevyhoví, musí toto své rozhodnutí náležitě odůvodnit a také udat související ustanovení irské legislativy. Odpovědný vedoucí musí vždy každé své rozhodnutí oznámit a zdůvodnit žadateli.

V Hong-Kongu musí povinný subjekt odpovědět na žádost, jak jen rychle je to možné. Pokud to možné ovšem není, musí o tom do 10 dnů od obdržení žádosti žadatele informovat a žádost potom musí být vyřízena nejpozději do 20 dnů od jejího obdržení. Lhůta však může být ve výjimečných a odůvodněných případech prodloužena. Normálně však nesmí překročit dalších 30 dnů. Blíže však tuto obecnost zákon nerozvádí.

V USA musí každý úřad rozhodnout o žádosti během 20 pracovních dnů od jejího obdržení. V "neobvyklých situacích" (informace z oddělení sídlících jinde, velké množství oddělených a rozdílných záznamů či z důvodu konzultace) může být tato lhůta prodloužena odůvodněným písemným oznámením žadateli. V případě, že prodloužení nepřesáhne 10 pracovních dnů, musí úřad uvést konečné datum této prodloužené lhůty. Pokud je prodloužení lhůty delší, nemusí úřad toto konečné datum uvést vůbec. Pod výše uvedené neobvyklé situace přitom nepatří případy, které jsou následkem "předem určitelného zatížení úřadu dřívějšími žádostmi", pokud úřad neprokáže dostatečný pokrok ve snižování takovýchto "restů".

V Kanadě musí být žádost vyřízena do 30 dnů, avšak i zde může být lhůta na základě skutečností podobných irským, prodloužena. Není zde však stejně jako v Bulharsku hranice tohoto prodloužení. Pokud však doba prodloužení v Kanadě přesahuje 30 dnů, je povinností vedoucího povinného subjektu oznámit tuto skutečnost informačnímu ombudsmanovi. Každé oznámení o odmítnutí žádosti musí informovat žadatele o jeho právu na opravné prostředky, které zde mohou být uplatněny i v případě prodloužení lhůty odpovědným vedoucím povinného subjektu.

Zákon Jihoafrické republiky předpokládá, že informační úředník musí rozhodnout o žádosti, co nejdříve je to možné, nejpozději však během 30 dnů od obdržení žádosti. Tato lhůta však jako v jiných sledovaných zemích může být prodloužena o dalších 30 dní v případě velkého počtu požadovaných záznamů, nutné komunikace s jiným povinným subjektem apod. V jiných ustanoveních však tento legislativní návrh stanovuje lhůtu 90 dnů pro odložení zpřístupnění požadovaného záznamu, pokud je to nutné pro výtisk, překlad či jeho publikaci.

Podle nařízení Evropské komise má být žádost vyřízena ihned a obdržení žádosti má být stejně jako v Bulharsku zaregistrováno. Pokud není možné okamžité vyřízení žádosti, je lhůta stanovena na 15 pracovních dnů, avšak i tato lhůta může být ze stejných důvodů jako v uvedených státech prodloužena o dalších 15 pracovních dnů. Pokud ale instituce přístup k dokumentům odmítne, má mimo jiné informovat žadatele o jeho právu podat další žádost, kterou nařízení nazývá jako konfirmační (potvrzující, "confirmatory application"). Tou se žadatel obrací na instituci s požadavkem přehodnocení jejího původního stanoviska. Po dalším zamítnutí nastupují opravné prostředky, o nichž musí instituce žadatele rovněž informovat.

V případě nedodržení časových lhůt pro zpřístupnění platí v Irsku, v Kanadě či z návrhu Jihoafrické republiky a rovněž podle nařízení Evropské komise domněnka, že povinný subjekt přístup zamítl. Podobné ustanovení návrh zákona Bosny a Hercegoviny či zákon Hong-Kongu neobsahuje. Ve Spojených státech amerických nevčasné splnění povinnosti úřadu vede k domněnce, že žadatel vyčerpal správní opravné prostředky. V Bulharsku jsou v případě nesplnění zákonem daných povinností stanoveny pokuty odpovědným úředníkům.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 29/2003.

Poznámka na závěr textu:

Ing. David Špaček absolvoval Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Nyní studuje první ročník doktorského studijního programu Fakulty ekonomicko-správní Masarykovy univerzity v Brně.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |