VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 27
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

téma

JUDr. Vladimír Srb

Decentralizace a správní orgány životního prostředí v zemích střední a východní Evropy

Rostoucí problémy životního prostředí v zemích střední a východní Evropy jsou evidentní. V mnoha městech a obcích je půda zatížena zplodinami těžkých kovů a také odpadové hospodářství, odvodňování a na druhé straně nedostatek čistých vod jsou charakteristikami životního prostředí ve všech kandidátských zemích na vstup do Evropské unie. Několik let se tyto problémy zvyšují přijímáním některých územních praktik západních zemí, týkajících se především zvýšení záboru zemědělské půdy pro průmyslovou a bytovou zástavbu, a zvýšení nároků na silniční dopravu včetně důsledků z toho odvozených jako je bezpečnost silničního provozu a zhoršování životního prostředí zamořováním ovzduší zplodinami z provozu motorových vozidel při neustále pokračujícím přechodu dopravy nákladů i lidí ze železniční dopravy na dopravu silniční. To by mělo vést k regulaci těchto zhoršujících tendencí zvláště v kandidátských zemích na vstup do Evropské unie přijímáním norem upravujících uvedenou problematiku.

Německý institut pro urbanistiku (Deutsches Institut für Urbanistik - DIFU) vydal analytickou publikaci “Dezentralisierung und Umweltverwaltungsstrukturem in Mittel- und Osteuropa” (1), kde byly shromážděny poznatky z oblasti administrace a řízení otázek životního prostředí v Polsku, Česku, Maďarsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě, provedeno srovnání při řešení stavu a regulace ekologické zátěže a formulovány návrhy cest k jejich řešení s cílem vyrovnat se s unijní legislativou v době co nejkratší.

Publikace zdůrazňuje v úvodu, že ve všech kandidátských zemích byla znovu zavedena obecní samospráva a její zásady vtěleny buď přímo do ústav těchto států nebo do jiné zákonné podoby. Tím byly vytvořeny legislativně právní předpoklady k tomu, že obce jsou oprávněny a povinny řízením všech otázek týkajících se také životního prostředí. Paralelně s decentralizací pravomocí tak byly otázky životního prostředí v obcích i nově formulovány. Příslušnost obcí je tak nyní v uvedené oblasti jasně zakotvena. Současným problémem je však ve všech kandidátských zemích nedostatek finančních prostředků na investice, které si zatížené životní prostředí srovnávaných zemí vyžadují, a náklady na vybudování řídících orgánů a organizací. Přípravnou prací recenzované studie byl pilotní výzkum “Kommunaler Umweltschultz in Mittel- und Osteuropa”, zadaný DIFU Německou spolkovou nadací životního prostředí. Těžištěm byly otázky životního prostředí v napojení na politiku decentralizace a organizace řízení politiky životního prostředí na úrovni obcí v uvedených šesti kandidátských zemích.

Závěrečný definitivní výzkum zjistil základní rozdíly v problematice samosprávy obcí v Polsku, Česku a Maďarsku na jedné straně, a v Estonsku, Lotyšsku a Litvě na druhé straně. Ty spočívají v různé míře autonomie obcí. Pobaltské země podléhají v rozsáhlé míře centrálnímu dozoru nad prováděním místní politiky jak ze strany parlamentu, tak ze strany vlády. Za nejdůležitější restrikci je považováno financování komunálních aktivit, kontrola uzavírání půjček a úvěrů, omezování přístupu k finančním trhům, jakož i vyrovnávání výše přídělů finančních prostředků v souboru obcí. O financování obcí je nutno jednat s centrálními orgány každoročně vždy znovu. Kladem je dobrá organizace zprostředkování těchto transakcí na straně obcí. Stát tak vykonává na obce značný tlak k finančním úsporám. Obcím pak chybějí jakékoli finanční rezervy na financování investičních projektů; relevantní úrokové sazby určuje stát a přijímání dlouhodobých úvěrů je tak omezováno na nejnižší hladinu.

Vysoká míra centralizace správy na nižších a nejnižších samosprávných orgánech, tedy obcí, je v těchto zemích dána historicky, totiž závislostí na zákonodárství odvozeného z legislativy Sovětského svazu, kam pobaltské republiky do devadesátých let patřily. Dosud se nepodařilo vymanit se z této legislativní situace jako se to podařilo Polsku, Česku
a Maďarsku. Pravda ovšem je, že omezené pravomoci obcí v pobaltských zemích snížily různá finanční rizika a ekonomickou destabilizaci obcí v těchto zemích na minimum. Ostatně to platí také o situaci v omezení pravomocí na vyšších úrovních samosprávy, tj. v okresech, komitátech, krajích, eventuálně regionech. Právě v tomto směru se liší legislativní podmínky samosprávy od zemí střední Evropy.

Zatímco otázky životního prostředí jsou v pobaltských zemích nadále značně centralizovány a řízeny ministerstvy životního prostředí, mimo jiné i v důsledku chybějících kapacit na rozšíření místních samospráv, v zemích střední Evropy je situace příznivější. V Polsku je životní prostředí sledováno regionálními orgány životního prostředí, tedy vojvodstvími a okresy, které mají své pravomoci, vydávají povolení a také dozor nad prováděním příslušných akcí a projektů. Také postupy v České republice směřují podle analýzy šetření DIFU k decentralizaci práv a povinností nižších správních orgánů, i když je výzkum označuje jako dosud dosti vzdálené konečnému řešení věcné a místní příslušnosti orgánů na nižších stupních řízení. Pokud jde o Maďarsko, poznatky výzkumu konstatují, že k dosažení úrovně řízení v zemích Unie bude nutno ještě více prohloubit systém spolupráce dosud značně roztříštěných orgánů a forem řízení politiky životního prostředí.

Za těchto odlišných podmínek se ukazuje, že jediným řešením pro přibližování středoevropských a východoevropských zemí západoevropským standardům bude soustavná přestavba jejich institucí pověřených řešením problematiky životního prostředí. Předně musí být vybudovány příslušné administrativní kapacity jednotlivých obcí s jejich dostatečným zázemím. Významnou cestou k tomuto postupnému vyrovnávání obcí Evropské unie a obcí střední a východní Evropy bude navazování vzájemných kooperačních vztahů, výměna zkušeností, transfer poznatků. Důležitá bude i výměna expertů. Nemusí jít o jednosměrné předávání poznatků a zkušeností. I administrátoři v unijních zemích mohou z těchto kontaktů leccos vyzískat.

Získáním nových poznatků by se měla zvýšit váha obcí střední a východní Evropy v administrativní soustavě těchto zemí a zvýšit jejich samosprávné postavení. Měla by být uznána specifičnost orgánů pověřených problematikou životního prostředí. Tím by se urychlil i proces přechodu od “tvrdé ochrany životního prostředí” reprezentované formou technické ochrany životního prostředí k “měkké formě” představované odborným řízením a politikou životního prostředí v širším smyslu této koncepce. Otevřely by se pro ně i nové perspektivy a také její vyšší efektivita. Zmíněné otázky jsou zatím v diskusích jen málo otevírány. Autoři si slibují od projednávání základních otázek obsažených v publikaci rozšíření obzoru i pro pracovníky v oblasti životního prostředí v obcích spolkového Německa. Kritické hodnocení pravomocí samosprávných orgánů v oblasti životního prostředí, jak je podává publikace za Českou republiku, je oprávněné. Lze si to ověřit jak na příslušných ustanoveních zákona č. 128/2002 Sb., o obcích (obecní zřízení), tak i zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 27/2003.

Poznámka:

  1. Dezetralisierung und Umweltverwaltungsstrukturem in Mittel und Osteuropa. Edice Materialien. Berlin, DIFU, 2003.







Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |