VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 26
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

konzultace

Oskar Macek, Michal Wanner,
Ministerstvo vnitra

Bude digitální svět následovat digitální temno?

Klasický archivní depozitář pro papírové archiválieE-svět se točí stále rychleji – stačíte mu? ptají se počítačové firmy ve snaze vyvolat dojem, že ve vašem úřadě je něco zastaralého. Nebojte se e-governmentu, ujišťují počítačové firmy ministry a úředníky na celém světě. Svoboda bez drátů a papírů je natolik lákavá, že řada vlád světa plánuje rychlý přechod k bezpapírovému elektronickému úřadování. Tento fakt představuje sám o sobě historický přelom. Dokumenty známé po staletí v papírové podobě mají pozvolna zmizet v útrobách elegantních computerů, svět se tím údajně zjednoduší a zefektivní. Jako každá jednoduchá vize má i tato představa svá úskalí. Ne, to není škarohlídské lamentování nad něčím novým. Autoři příspěvku nepopírají přínos zavádění moderních technologií do úřadů. Domnívají se totiž, že tento proces je nezvratný. Dovolují si však upozornit na jeden z mnoha problémů, který tento proces doprovází. Jejich úhel pohledu je ovlivněn zkušenostmi pracovníků, kteří stojí na samém konci životního běhu dokumentů, totiž archivářů a jejich informatiků.

 Úložiště digitálních dokumentůŽivotní cyklus klasických (papírových) dokumentů je poměrně jednoduchý. V úřadech vznikají písemnosti, které se podle pravidel tzv. spisové služby dříve nebo později dostanou do spisovny příslušné instituce. Ty z nich, které mají trvalou hodnotu, jsou po určité době předány do příslušného archivu, kde jsou trvale uloženy. Neznamená to, že by nebyly dále využívány. Obecná představa, že nadále slouží pouze jako pramen výzkumu historikům a jiným odborným badatelům, neodpovídá příliš pravdě. Archiválie slouží nadále jako doklad umožňující splnění požadavků běžných občanů a úřadů. Archivy nejsou mrtvými schránkami prachem zanesených papírů. Devadesátá léta minulého století ukázala, že archivy se mohou snadno ocitnout v samém centru společenských přeměn. Restituční a rehabilitační procesy, které probíhaly v tomto období, byly podmíněny nejen vznikem příslušných legislativních norem, ale také uchováním statisíců písemných dokumentů, bez nichž by nebylo možné prokázat oprávněné nároky žadatelů. Léta strávená v oblasti archivnictví autory tohoto článku poučila, že i v dobách méně převratných plní archivy nezastupitelnou úlohu uchovatele nezbytných dokladů a informací, bez nichž mnohdy není možno, zvláště tehdy, když selžou jiné úřední postupy, prokázat například státní občanství či započitatelná léta pro přiznání důchodu. Základním předpokladem pro naplnění tohoto poslání je schopnost zmíněné dokumenty uchovat a zpřístupnit v podobě čitelné a pochopitelné pro širokou veřejnost.

Úskalí uchovávání dat v digitální podobě

Dokud jsou dokumenty v digitální podobě umístěny ve fungujících informačních systémech jednotlivých institucí, není problém z nich i po dlouhé době čerpat potřebné informace, protože se zmíněným systémem žijí a jsou spolu s ním pravidelně aktualizovány. Jakmile však digitální dokument opustí příslušný informační systém, jeho existence je vážně ohrožena. Není tak problémem uchovat digitální informace po dobu několika let, je ale velmi obtížné uchovat je po několik desetiletí, natož staletí či tisíciletí. Archivy, jejichž úkolem je tyto informace uchovávat, dnes stojí, tváří v tvář plánům na masové rozšíření elektronického úřadování (e-government, e-business), před nelehkým úkolem vyrovnat se s tímto problémem. Bez vyřešení problému dlouhodobého uchovávání digitálních záznamů se jednak mnozí občané nedomohou svých práv, ale ztratí se i nemalá část kulturního dědictví. K uznání digitálních dokumentů jako součásti kulturního dědictví došlo již před několika léty, naposledy se uchování digitálního dědictví věnovala Charta UNESCO, která jasně říká: “Světové digitální dědictví může být nenávratně ztraceno… Digitální evoluce byla příliš rychlá, než aby vlády a instituce vyvinuly včasné a kvalifikované uchovávací strategie. Nebezpečí pro hospodářský, sociální, intelektuální a kulturní potenciál digitálního dědictví nebylo plně pochopeno.”

Asi by nám přišlo zvláštní, kdyby archivář sdělil studentům absolvujícím exkurzi například po Státním oblastním archivu v Praze: “Lituji, ale pozůstalost Giacoma Cassanovy vám ukázat nemohu. Podařilo se ji uchovat pouze po dobu 100 let”.

Problém je o to výraznější, že digitálních záznamů je obrovské množství. Univerzita v Berkley odhadla současnou celosvětovou roční produkci informací v digitální podobě na 1,5 bilionu gigabytů dat, 90 procent z nich existuje jen v digitální podobě. Jen počet webových stránek dosáhl přibližně 10 bilionů (100 terabytů dat). Většina těchto informací se prozatím dlouhodobě neukládá, takže odborníci mluví o hrozbě tzv. digitálního temného věku (digital dark age). O záchranu digitálního dědictví se pokoušejí různé instituce, které však přistupují k problému z různých pozic. Patří mezi ně knihovny, které se soustřeďují na elektronické publikace (část knihovníků mezi ně řadí i weby); vládní instituce vytvářející národní politiky zaměřené na ochranu digitálního dědictví; archivy rozvíjející zpravidla principy elektronické spisové služby a výzkum v oblasti dlouhodobého ukládání dokumentů v digitální podobě, a konečně instituce zaměřující se na digitální dokumenty pro specifické oblasti (tzv. discipline oriented data). Příkladem posledně jmenované oblasti je americký Národní úřad pro letectví a vesmír - NASA, který soustřeďuje veškeré digitální dokumenty týkající se vesmíru. V poslední době vznikly i soukromé a institucionální iniciativy směřující ke globálnímu sběru dat. Patří mezi ně světový Internetový archiv v San Francisku či obdobně zaměřená činnost nové Alexandrijské knihovny.

Dokumenty vytvořené v digitální podobě tvoří z hlediska obtížnosti uložení v podstatě tři skupiny. Do první lze zařadit dokumenty, které lze bez problémů vytisknout a uchovat v papírové podobě (například klasické dokumenty vytvářené v textových editorech). Druhou skupinu tvoří dokumenty, které lze sice vytisknout, ale vzhledem k jejich rozsahu a ztrátě vyhledávacího aparátu to není z ekonomického hlediska vhodné. Do této skupiny patří například rozsáhlé databáze. Poslední skupinu tvoří dokumenty, které nelze převést do tištěné podoby bez významných ztrát informací (například matematické modely, digitální mapové systémy). Pro uchovávání dokumentů v digitální podobě obecně platí, že je nelze dlouhodobě ukládat spolu s datovým nosičem (disky, CD ROM, pásky atd.). Dokumenty jsou proto uchovávány nezávisle na nosiči, resp. neustále se přenášejí na nové a nové nosiče a do nových a nových formátů. Nosiče je nutno měnit nejčastěji z důvodu fyzického stárnutí, formáty naopak především kvůli morálnímu stárnutí.

Grant na výzkum dlouhodobého uchovávání digitálních dat

Autoři tohoto příspěvku se snažili o problému zjistit co nejvíce. Podařilo se jim získat grant Ministerstva vnitra, jehož realizace probíhala v letech 2001-2002 (grant č. RN 20012002005 “Příprava podkladů pro vznik státního pracoviště pro dlouhodobé uchovávání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě s celostátní působností”). Kromě pracovníků odboru archivní správy Ministerstva vnitra se na projektu podíleli především vědečtí pracovníci Elektrotechnické fakulty ČVUT a pracovníci Státního ústředního archivu. Cílem byla studie, která by se stala základem pro vznik pracoviště zaměřeného na dlouhodobé ukládání dokumentů v digitální podobě. Výzkum zmapoval dosavadní výskyt digitálních dokumentů na vybraných centrálních úřadech. Archiváři určili, které ze zjištěných dokumentů mají trvalou hodnotu. Na základě těchto informací byla navržena struktura, role a prostředí digitálního archivu. Jádrem výzkumu byl popis a zhodnocení metod uchovávání a přejímání digitálních dokumentů, orientačně byly vyčísleny i náklady spojené s dlouhodobým uchováváním. Výzkum se alespoň částečně dotkl i dalších oblastí. Ve studii byla navržena kritéria hodnocení a výběru digitálních dokumentů, nastíněny byly problémy autenticity a integrity digitálních dokumentů. Interdisciplinární tým, který vznikl při práci na tomto grantovém úkolu, navštívil přední pracoviště ve Švédsku, Nizozemsku a Velké Británii, konzultace proběhly rovněž s kolegy v Německu a Francii. V poslední době se účastníkům výzkumu podařilo proniknout i na některá mezinárodní fóra (UNESCO), díky čemuž načerpali informace od institucí, které jsou sice geograficky vzdálené, ale s dlouhodobým ukládáním digitálních záznamů mají bohaté zkušenosti (například Australský národní archiv, Australská národní knihovna).

Studie, která je výsledkem výzkumu, tvoří dobrý základ pro budoucí rozvoj, zdaleka však nelze tvrdit, že byly vyřešeny všechny problémy. To ostatně platí v celosvětovém měřítku. Všechny existující metody uchovávání údajů mají totiž své slabiny. To, co vyhovuje úřadům, které ukládají písemnosti na několik desetiletí, ještě zdaleka nemusí vyhovovat archivům. Obecně lze říci, že z archivního hlediska prozatím neexistuje univerzální metoda, která by zabezpečila trvalé uložení dokumentů v digitální podobě při zachování alespoň takových parametrů, jaké nám umožňuje uchovávání dokumentů v klasické podobě.

Metody uchovávání digitálních dat

Pro dlouhodobé zachování využitelnosti digitálního materiálu v průběhu času se obecně používají tři hlavní strategie. První z nich je tzv. udržovací technologie nebo strategie počítačového muzea, která vychází z uchovávání jak původních záznamů, tak hardwarové i softwarové platformy nutné pro jejich následné zpřístupnění. Ukázalo se, že tato metoda je v dlouhodobém horizontu nepoužitelná převážně z důvodu fyzické degradace hardwaru. Zmíněná strategie je dnes všeobecně považována za schůdnou pouze jako krátkodobé až střednědobé, poměrně zoufalé opatření v případech, kde cenné nebo velmi složité digitální zdroje nelze převést na formáty nezávislé na hardwaru a softwaru a pak je dále migrovat. Do budoucna tato metoda pravděpodobně zcela zanikne, protože životnost nových technických komponent bude nepochybně stále více úmyslně časově omezena a vzhledem k narůstající miniaturizaci nebudou existovat prostředky ani možnosti tyto komponenty opravit.

V současnosti se rozvíjejí již pouze metody emulace a migrace. Obě metody mají své zastánce i odpůrce, obecněji je však více využívána migrace, protože je stále finančně i kapacitně méně náročná.

Emulace spočívá ve vytvoření emulačních programů na současné i budoucí počítačové platformy a jejich naprogramování k napodobení chování starých hardwarových a softwarových platforem. Tato specializovaná strategie se používá pouze tehdy, když existuje konkrétní potřeba udržet vzhled a dojem původního digitálního zdroje. Emulační technologie také velice závisí na technických schopnostech softwarových specialistů a úplně nevylučuje riziko nutnosti konverze zdroje v určité době v budoucnosti. Mezi její nevýhody se řadí značná finanční náročnost.

Dnes nejužívanější metodou je migrace dat. Spočívá v konverzi ze zastaralých formátů souborů nebo datových nosičů do nových. Dokumenty v digitální podobě se většinou převádějí do menšího počtu standardních, veřejně popsaných formátů, které je většina programových prostředků schopna interpretovat a které jsou vhodné pro výměnu dat. Migrace dat však s sebou vždy nese potenciální nebezpečí ztráty částí informací, protože konverze z jednoho formátu do jiného vždy bude překladem, během kterého může dojít k určité nesprávné interpretaci, resp. ztrátě některých údajů. Část odborníků se dnes domnívá, že migrací lze uchovat dokument po dvě, maximálně tři generace techniky. Poté nastane efekt tzv. čínské krabice, tj. data jsou fyzicky uchována, ale nelze je přečíst. Příkladem mohou být nejstarší snímky z Marsu, které dnes již NASA nepřečte.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 26/2003.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |