VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 17 |
lexikon evropského práva |
23. dubna 1999 krátce po druhé hodině v noci byla jedna z budov rozhlasového a televizního centra v Bělehradě zasažena řízenou střelou vypuštěnou z letadla vzdušných sil NATO. Tohoto incidentu se týkala stížnost několika občanů SRJ proti členským státům NATO, které jsou zároveň stranami Úmluvy o ochraně lidských práv. Dcera prvního a druhého stěžovatele, synové třetího a čtvrtého stěžovatele a manžel pátého stěžovatele byli při zmíněném útoku zabiti a šestý stěžovatel byl zraněn. Všichni stěžovatelé namítali porušení článku 2 (právo na život), článku 10 (svoboda projevu) a článku 13 (právo na účinný opravný prostředek) Úmluvy. Pro úplnost je třeba dodat, že stížnost adresovaná Evropskému soudu pro lidská práva nebyla jediným prostředkem právní obrany týkající se bombardování Bělehradu. Již v dubnu 1999 zahájila SRJ soudní řízení proti Belgii a devíti dalším státům a požádala o přijetí předběžných opatření podle čl. 73 Jednacího řádu Mezinárodního soudního dvora. Mezinárodní soudní dvůr tuto žádost svým usnesením dne 2. června 1999 zamítl, ale řízení nebylo zastaveno.
Stěžovatelé pokládali stížnost za slučitelnou s ustanoveními Evropské úmluvy ratione loci, protože leteckými útoky byli fakticky podrobeni donucovací moci obviněných států. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že reálným spojením mezi stěžovateli a obviněnými státy je předmětný čin, který – ať o něm bylo rozhodnuto kdekoliv – byl vykonán a měl dopad mimo území obviněných států. Z hlediska veřejného mezinárodního práva je pravomoc státu primárně teritoriální. I když mezinárodní právo nevylučuje extrateritoriální výkon pravomoci státu, uvažovaná východiska jsou obvykle omezena suverénními územními právy druhých států. V souladu se zásadně územním pojetím pravomoci státu, Soud uznává pouze ve výjimečných případech, že činy, které členské státy vykonají nebo které vyvolají účinky mimo jejich vlastní území, mohou představovat výkon pravomoci ve významu článku 1 Úmluvy.
Výkon extrateritoriální pravomoci cizího státu byl zpravidla uznán, když obviněný stát účinnou kontrolou dotčeného území a jeho obyvatelstva v důsledku vojenské akce nebo souhlasu, výzvy či svolení vlády dotčeného území vykonával veškerou veřejnou moc nebo některé její části, které za normálních okolností vykonává domácí vláda. Pozitivní závazek zajistit práva a svobody obsažený v článku 1 Úmluvy lze však dělit a přizpůsobovat specifickým okolnostem konkrétního činu odpovědného státu v zahraničí.
Povinností ESLP je respektovat povahu Úmluvy jako ustavujícího nástroje evropského veřejného pořádku. Je známo, že například v rozsudku v případě Kypr v. Turecko si byl ESLP vědom potřeby vyhnout se vakuu v systému ochrany lidských práv v severním Kypru. Jak však uvádějí ve svých námitkách obviněné vlády, toto se týkalo situace zcela odlišné od situace v bělehradském případu. Obyvatelstvu severního Kypru bylo odňato dobrodiní záruk Úmluvy, kterého před tím požívalo, protože Úmluva je smlouvou fungující zejména v právním prostoru členských států Úmluvy. Svazová republika Jugoslávie není součástí tohoto právního prostoru. Soud tedy dospěl 12. prosince 2001 k závěru, že stěžovatelé a jejich zesnulí příbuzní nemohli podléhat pravomoci obviněných států v důsledku spáchaného extrateritoriálního činu, a proto prohlásil jednomyslně stížnost za nepřijatelnou.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy