VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 12
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

konzultace

JUDr. Petr Kupka,
právník Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze
pkupka@upv.cz

Doménové jméno versus název obce

Český právní řád obsahuje v současnosti tolik norem, že lze s nadsázkou říci, že právo reguluje relativně podrobně téměř všechny oblasti lidského života. V posledních letech se však stále intenzivněji projevuje význam fenoménu zvaného internet (1), který je širokou veřejností v praxi vnímán především pomocí tzv. systému doménových jmen (domén) (2). Internet a domény však zatím zůstávají, i přes jejich poměrně značný význam v každodenním životě mnoha z nás, z hlediska právního do jisté míry neuchopeným jevem. Tento fakt je jistě jednou z příčin sporů, které se v souvislosti s rozvojem “virtuálního světa” objevují.

Jak již název článku napovídá, pokusím se v této stati alespoň rámcově nabídnout právní řešení situace, kdy dochází ke kolizi mezi doménovým jménem a názvem obce. Kolizi je v daném kontextu možno definovat tak, že vlastní znění domény a názvu obce je buď zcela shodné (identické) nebo alespoň zaměnitelné do té míry, že je záměna těchto jmen u průměrného spotřebitele či uživatele pravděpodobná.

Pro průměrného českého uživatele internetu je velmi zjednodušeně řečeno doménou zejména to, co je nutno zadat v příslušném vyhledávači do pole “adresa”. Vyvolání příslušných informací, které se poté zobrazí na monitoru, je cílem, který většinou průměrný uživatel internetu sleduje (3).

Zjednodušeně řečeno je doménové jméno čili doména smysluplné slovní označení internetové adresy (4), pod níž může uživatel či spotřebitel nalézt požadované informace.

Snad nejvýznamnějším aspektem domény je v současnosti její rozlišovací schopnost zejména ve smyslu obchodní individualizace, neboť mám za to, že ve světě elektronické komunikace a virtuálního trhu ekonomická dimenze internetu daleko předhání dimenzi právní. Doména se stává označením, které plní shodnou či podobnou úlohu jako například ochranná známka, obchodní firma či právě název právnické osoby (i obce).

Při bližším pohledu však přes shora uvedené zjistíme, že právní neuchopitelnost domén je pouze relativní, neboť i domény mají svou určitou povahu, na niž lze aplikovat tradiční právní instituty, které jsou jim svým obsahem blízké.

Registrační systém doménových jmen

Registrace domén nespadá pod působnost státní správy a není právním řádem výslovně upravena. Jedná se o soukromoprávní otázku závazkového vztahu za předpokladu souhlasného projevu vůle obou stran.

Doména může být udělena jen jednou a lze ji udělit pouze na základě principu přednosti “first come first served” tj. podle došlého pořadí, přičemž rozhoduje datum a čas, kdy formulář dojde CZ.NIC (5). Právní neregulace domén způsobuje, že při registraci domény hraje roli v podstatě pouze technické hledisko a lze tak užít jakoukoli technicky přípustnou kombinaci znaků a čísel a zaregistrovat doménu, která dosud registrována není, bez ohledu na faktickou podobnost či zaměnitelnost s jiným právem chráněným označením.

Sdružení CZ.NIC neprovádí žádný průzkum ve smyslu právní čistoty čili zjišťování toho, zda registrací domény dojde k zásahu do práv třetích osob či nikoli (6). Právní vztahy mezi žadatelem o registraci domény a registrátorem a mezi registrátory navzájem by se asi ideálně měly upravit vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem podle § 51 občanského zákoníku nebo § 269 odst. 2 obchodního zákona.

Jakkoli se při registraci domény pohybujeme na půdě práva soukromého, které je ovládáno smluvní volností (nelze se domáhat uzavření smlouvy), v praxi je nutné akceptovat nabídku registrátora (adhézní smlouva – podmínky určuje jeden, druhý pouze přistupuje). V případě sporu lze pak doporučit žalovat nejen osobu, která právo porušuje svým jednáním, ale i registrátora, neboť vzhledem k tomu, že je soukromou osobou, by pro něj jinak soudní rozhodnutí či jeho výkon nebyly účinné, neboť princip soukromého práva je takový, že smlouva nemá zásadně účinky vůči třetím osobám.

Obec a její název

Právní úprava obce je obsažena v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 2 zákona o obcích je obec veřejnoprávní korporací a je tedy právnickou osobou. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

Zákon o obcích stanoví, že každá obec má svůj název a názvy mají též části obce. Názvy částí obce jsou zpravidla převzaty z názvu zaniklých obcí, osad nebo z názvů historicky vzniklých území, na nichž se tyto části obce nacházejí. Obci přísluší rozhodovat o názvech částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství (7).

Otázka, která v této souvislosti vzniká, zní, zda má pouze a jedině obec právo na svůj název a jeho užívání. Každopádně lze mít za to, že vzhledem k výše uvedenému platí, že název obce jako právnické osoby požívá ochrany podle ustanovení § 19b občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Stejné nároky má obec i v případě neoprávněného zásahu do její dobré pověsti. Názvy obcí jsou jistým specifikem ve srovnání s názvy jiných právnických osob, neboť tyto jsou často určeny historickým vývojem a jsou v podstatě i zeměpisným údajem.

Předcházení sporům

V ideálním případě, tj. dnes v těch situacích, kdy ještě vůbec není registrována doména, která svým zněním odpovídá názvu obce (takových případů bude však již zřejmě velmi málo a bude se to spíše týkat malých a veřejnosti neznámých obcí), lze obci doporučit, aby tuto registraci urychleně provedla a předešla tak eventuálnímu sporu s jinou osobou (8).

Realitou dnešních dnů však je skutečnost, že je jako držitel příslušné domény zapsána obec (popřípadě statutární město, město, městský úřad) (9) anebo (v horším případě pro obec) jiná osoba, nejčastěji obchodní společnost. Pokud je zapsán jako osoba oprávněná disponovat s doménou někdo jiný než obec, bude v praxi záležet na mnoha okolnostech konkrétního případu, které budou určující pro řešení dané situace. Obecně lze doporučit, aby se obec, která má zájem o získání příslušné domény, pokusila nejprve se stávajícím “vlastníkem” domény dohodnout na převodu domény v její prospěch.

Obec může své právní postavení posílit i tím, že si registruje ochrannou známku, přičemž tyto instituty stojí vedle sebe a je možné uplatňovat všechny právní prostředky ochrany, které zákon umožňuje.

Kolize

Kolize nastane v případě, že se obec s vlastníkem domény nedohodne, v takovém případě ochranu poskytuje soud. Lze uplatnit jak nárok zdržovací, tak odstraňovací včetně příslušné satisfakce. Domnívám se, že tyto spory dávají při nynějším nedostatku příslušných judikátů značný prostor pro soudcovské uvážení, které může být určující pro další vývoj v oblasti ochrany názvů jako takových (10).

Dle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku se za neoprávněné použití názvu právnické osoby považuje jednání, kdy si jiná osoba zvolí název zaměnitelný s názvem obce anebo používá názvu obce zcela bez souvislosti s vlastním jménem či označením. Při takovém jednání musí dojít ke škodlivému následku, neboť pouhé ohrožení nestačí. Pro vznik odpovědnosti však postačí jediný zásah, zákon nevyžaduje opakovanost deliktního jednání. O neoprávněnosti užití názvu obce však nelze mluvit v těch případech, kdy má určitá osoba souhlas obce k takovému užití.

Kolize názvu obce a domény vznikne typicky ve dvou základních situacích, přičemž jednou z nich je jednání, označované jako domain grabbing (angl. grab = náhle uchopit, uchvátit, vyfouknout) neboli cybersquatting, vyznačující se tzv. zlým úmyslem či nedostatkem dobré víry. Charakteristické znaky domain grabbingu, které uvedu dále, nemusejí být vždy splněny všechny současně, nedostatek dobré víry je nutno vždy zkoumat a prokazovat zvlášť v každém případě.

Z hlediska našeho tématu se domain grabbing projeví registrací domény jinou osobou než obcí s tím, že není zjevný žádný jiný důvod registrace domény ve vztahu k uživateli, který k doméně nemá žádný zjevný vztah, doména obsahuje označení shodné či zaměnitelné s názvem obce, doména není užívána, není pod ní nabízen žádný obsah, resp. prodej, doména je často nabídnuta obci k odkoupení za vyšší částku, uživatel má registrováno více domén apod. (11). Prakticky tedy jde většinou o spekulativní jednání s cílem dosáhnout prodejem domény finančního prospěchu bez úmyslu tuto doménu využívat (provozovat). Může se však jednat také pouze o činnost zabraňovací (blokační). Nabídka domény za nepřiměřenou částku a její odkoupení by mohlo být posouzeno i jako jednání v rozporu s dobrými mravy (12).

Druhým případem je situace, která se sice navenek může v určitém aspektu jevit stejně jako domain grabbing, avšak tomuto jednání chybí právě onen zlý (spekulativní) úmysl. Může jít o situaci, kdy si podnikatel zaregistroval název obce jako doménu například s cílem skutečně provozovat informační server o obci či kraji a obec v tomto případě tzv. “zaspala”. Tyto případy se objevují relativně často právě z důvodu nedostatečné znalosti problematiky domén a její novosti. Takový podnikatel by však měl mít dle mého názoru místo podnikání v obci anebo přinejmenším nějaký vztah k danému místu.

Návrh řešení

Ve výše popsaných případech, není-li dohody, nelze pravděpodobně najít jiné řešení, než soudní žalobu. Soud by při posuzování nebezpečí záměny a neoprávněného užití domény měl vycházet z určitých specifických poznatků či kritérií, které je nutno na prostředí internetu aplikovat, a to i přes současné nazírání na internet jako na pouhé médium, které je srovnatelné s televizí, satelitem či kódovaným programem.

Vzhledem k tomu, že název obce i doménové jméno jsou slovní označení, je posouzení shodnosti poměrně snadnou záležitostí. Avšak posuzování zaměnitelnosti u domén obecně vykazuje jistá specifika v tom smyslu, že průměrný uživatel internetu není totožný s “průměrným spotřebitelem”. Při práci s internetem každý ví již po několika prvních zkušenostech, že při zadávání internetové adresy záleží na každém jednotlivém znaku. Nebezpečí záměny je charakterizováno jako způsobilost domény vyvolat omyl s názvem obce. Určujícím prvkem zaměnitelnosti domény bude zpravidla doména druhého stupně, neboť doména prvního stupně je slabá (například .com, .cz) a není individuálním označením – to však neznamená, že by i tato okolnost nemohla být v konkrétním případě důležitá. Mám za to, že soud by tedy měl u posouzení zaměnitelnosti uplatnit přísnější pohled podobně jako u slovních ochranných známek.

V konkrétní situaci se návrh právního řešení případu a jeho úspěch bude odvíjet zejména od úmyslu osoby, která si doménu registrovala. Lze-li vzhledem ke všem okolnostem usuzovat, že se jedná o domain grabbing, je otázkou, zda lze žalobou dosáhnout toliko zdržení se užívání a odstranění závadného stavu nebo dokonce i uložení povinnosti převést příslušné doménové jméno na obec. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že obec má právo na svůj název, není takový požadavek nedůvodný.

Složitější na posouzení a rozhodnutí bude dle mého názoru již výše naznačená situace, kdy je pod určitou doménou provozováno skutečné úspěšné podnikání, které souvisí s územím obce. Otázka, kterou je nutno řešit, spočívá v posouzení, kdo má na doménu silnější “právo”. Zde skutečně záleží na konkrétním případu a zvážení všech okolností soudem. Vodítkem při rozhodování mohou být například kritéria známosti konkrétního podnikatele v určitém okruhu veřejnosti pod touto doménou, jeho obor podnikání, zda je či není jeho činnost v rozporu se zájmy obce, není-li užívání domény klamavé, nečinnost obce ve věci. Cílem by mělo být zjištění, zda již vzniklo podnikateli určité “právo” na doménu, které může úspěšně vůči obci obhájit.

Poměrně důležitou se dle mého názoru může jevit okolnost, zda je doména podnikatelem užívána k získání neoprávněné výhody před ostatními soutěžiteli v důsledku užívání názvu obce. To se může typicky týkat těch obcí, které se dostaly do povědomí širší veřejnosti právě na základě toho, že z nich pocházejí například určité výrobky či služby.

V praxi se může vyskytnout i situace, kdy je název obce registrován jako doména a není užíván pro obchodní účely. V takovém případě mám za to, že by mělo dojít k převodu domény na obec, neboť takové držení domény není důvodné a je pravděpodobně i klamavé.

Problematika doménových jmen zatím trpí v ČR nedostatkem konkrétních právních sporů, jejich řešení by způsobilo nárůst tolik potřebné judikatury, a proto není zcela od věci alespoň nahlédnout pro inspiraci do zahraničí.

Kudy vede cesta? Dva příklady – SRN a Slovensko

Judikatura týkající se doménových jmen je ve Spolkové republice Německo poměrně bohatá. K užívání názvu obce či města jako domény se již soudy jednoznačně vyjadřují, například ve věci “ansbach.de” soud konstatoval, že tuto doménu smí užívat pouze město Ansbach, neboť tento pojem jednoznačně odkazuje na územní jednotku a uživatel očekává informace nejen o tomto městě, ale i od tohoto města. Obdobný verdikt zazněl například v kauzách “heidelberg.de”, “alsdorf.de”, “celle.de” či “badwildbad.com”. Soudy rovněž rozhodly, že právo ke chráněnému názvu je porušeno, pokud je takový název i jen jednou součástí domény (bez povolení města Kamp-Lintfort nelze registrovat doménu “kamp-lintfort.cty.de”- Krajský soud v Duisburgu 1999).

Obce v SRN však obecně nemají neomezený nárok na to, aby bylo jejich jméno chráněno jako doména. Například v rozhodnutí o doméně “vallendar.de”, která je shodná se jménem města Vallendar, soud rozhodl ve prospěch firmy, v jejímž názvu byl rovněž slovní prvek Vallendar. V daném případě obec sice argumentovala přednostním právem k názvu z důvodů historických, avšak soud konstatoval, že obec má nárok na příslušnou doménu pouze tehdy, má-li název zvláštní (vyšší) stupeň známosti (například hlavní město). V opačném případě, tedy i ve výše uvedeném sporu, se podle soudu uplatní princip “first come, first served”.

Slovenský příklad je inspirativní zejména v tom smyslu, že slovenský registrátor domény nejvyšší úrovně SK-NIC má ve srovnání s českým prostředím mnohem dokonalejší pravidla registrace domény .sk. Z hlediska tématu této stati stojí za upozornění zejména skutečnost, že zvláštní ochrany doménových jmen požívají geografické názvy obcí v SR, včetně názvů městských částí měst Bratislava a Košice a název Slovenská republika, Slovensko.

Tato zvláštní ochrana spočívá v nutnosti předložení písemného souhlasu žadatele o doménu (v daném případě) od místního zastupitelstva příslušné obce, popřípadě souhlasu od Úřadu vlády SR s registrací domény pro tuto jinou osobu. Slovenský registrátor zavedl rovněž opatření proti domain grabbingu v tom smyslu, že pro jeden subjekt může být registrováno maximálně 5 doménových jmen.

Poznámky:

  1. Internet jako takový právně neexistuje, není subjektem práva – nemůže nabývat práv ani se zavazovat, není ani věcí v právním slova smyslu, právem, jinou majetkovou hodnotou nebo nehmotným statkem či právní skutečností a ani netvoří instituci – subjekt práva. Možným řešením je mezinárodní úmluva jako u moří, oceánů, kosmického prostoru či Antarktidy.

  2. DNS = domain name system; pro vlastní fungování internetu je nutné převést číselné IP-adresy (mají tvar 123.256.856.224) na symbolická jména.

  3. Z hlediska technického se doména charakterizuje jako hierarchicky sestavená posloupnost znaků, které jsou pomocí tzv. DNS-serverů převáděny na IP-adresy za účelem adresování počítačů, připojených k síti internet. NS-servery spravují určitý seznam IP-adres, nejdříve je po zadání vytvořeno spojení s DNS-serverem, který přiřazuje IP-adresy pak zpětně místnímu počítači, který pak může vyvolat požadovaná data. Každá síť (autonomní systém) má své jednoznačné identifikační číslo (IP) – adresu a k této adrese jsou přiřazeny bloky IP-adres (Internet Protokol Address), které se používají při vyhledávání (browse). Lze identifikovat každý připojený počítač či síť.

  4. P-adresa oproti tomu má povahu jako telefonní číslo, směrový kód banky či PSČ.

  5. CZ.NIC – zájmové sdružení právnických osob sdružující poskytovatele internetových služeb, správce domény nejvyšší úrovně .cz

  6. K tomu lze uvést názor v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni 22 Cm 38/2000: “Registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní firma a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování cizí ochranné známky či obchodní firmy”.

  7. Název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství se uvádějí vždy v českém jazyce. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se nepojmenovávají podle jmen žijících osobností veřejného života.

  8. Blíže viz například www.nic.cz

  9. V současnosti se jedná například o obce Brno, Liberec, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Jihlava, Teplice, Kutná Hora, Třebíč.

  10. K tomu lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1640/2001: “Při poskytování ochrany právnické osobě postižené neoprávněným zásahem do její dobré pověsti soud nemusí použít všechny právní prostředky ochrany uvedené v § 19b odst. 2 občanského zákoníka. Rozhodnutí o jednotlivých prostředcích ochrany a o rozsahu jejich použití závisí na úvaze soudu založené na zhodnocení konkrétních okolností neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby.

  11. V českém prostředí jsou zatím známy toliko řídké případy, kdy například byla prodána doména městu za asi 50 000 Kč, přičemž náklady na registraci domény jsou řádově 1600 Kč při zřízení domény a další roční udržovací poplatek ve výši 800 Kč. Dále je znám případ obchodní společnosti, která si nechala zaregistrovat několik set doménových jmen, obsahujících názvy obcí.

  12. “V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravním zásadám, popřípadě kulturním a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je touto společností akceptovatelné a pokládané za poctivé a slušné jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat individuálně, s přihlédnutím zejména ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušné době a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný. Posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že byl výsledkem svobodného ujednání a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil (způsobil), či zda některý z účastníků byl či nikoli v dobré víře.” – Nejvyšší soud ČR, 29 Cdo 1583/2000.








Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |