VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 6
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

příloha

Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D.
Oddělení rozvoje města, Magistrát města Hradec Králové
vladimira.silhankova@umhk.cz

Veřejné prostory našich měst

Veřejné prostory nejsou jenom prázdné plochy mezi budovami, ale místa, kde se lidé navzájem setkávají. Tedy jakési obývací pokoje města, jejichž celkové rozměry, tvar, forma a funkce se liší místo od místa. Pro všechny jsou důležití lidé. Volná prostranství slouží obyvatelům a návštěvníkům města k uspokojování rozdílných pohybových, pobytových a společenských aktivit. Veřejné prostory se spolupodílejí na vytváření obyvatelnosti města a orientace ve městě; významné jsou i jejich psychologické a sociologické charakteristiky. Veřejné prostory jsou součástí základního provozního systému města, do něhož patří pěší, cyklisté i veřejná doprava.

Vnímáme-li trvale udržitelný rozvoj komplexně, pak musíme tradiční pojetí ochrany přírodního prostředí rozšířit o složku ochrany prostředí obytného v nejširším jeho významu, o ochranu prostředí psychologického a sociálního. A právě zde hrají veřejné prostory našich měst důležitou roli. Severoamerická zkušenost ukazuje, že zdravé obytné prostředí nelze vytvořit ve městech, kde byl funkční systém veřejných prostorů rozbit a nahrazen sítí dálnic a silnic, na kterých není možné se pohybovat jinak než automobilem a pěší pohyb se odehrává zejména jako součást showbyznysu (Disneyland) nebo jako součást komerční sféry (shopping mall).

Co jsou veřejné prostory

Veřejné prostory města jsou tvořeny sítí ulic, náměstí, zelených ploch a ostatních prostorů, které umožňují zajistit základní fungování města, pohyb po něm a pobyt v něm. Systém veřejných prostorů je výslednicí dlouhodobého procesu vzniku a růstu města a je v čase poměrně stabilní. Spíše se setkáváme s nahrazením starého domu novým než se změnou trasy staré ulice. Ne každý prostor ve městě je veřejný. Vedle prostorů ryze veřejných, jimiž jsou ulice a náměstí, se ve městě můžeme setkat s prostory poloveřejnými, polosoukromými a soukromými.

(Graf 1)

Můžeme se pokusit veřejné prostory definovat následujícím způsobem: Veřejné prostory jsou všechny nezastavěné prostory ve městě, které jsou volně (bezplatně) přístupné všem obyvatelům a návštěvníkům města, buď nepřetržitě nebo s časovým omezením (např. parky zavírané na noc). Základní charakteristikou veřejného prostoru je jeho obyvatelnost spojená s užitností pro obyvatele, musí sloužit obyvatelům města k provozování nejrůznějších činností pohybových (chůze, jízda na kole) a pobytových (sezení, hry).

Typy veřejných prostorů

Mezi veřejnými prostory ve městě jsou značné rozdíly. Urbanistická teorie dosud nemá veřejné prostory systematizované a jejich terminologii ustálenou. Veřejné prostory můžeme dělit podle řady různých hledisek. Nejjednodušším členěním bude dělení podle základního charakteru na čtyři základní typy: ulice, náměstí, zeleň a ostatní plochy. Tyto základní typy v sobě pak obsahují celou škálu subtypů, které mezi sebou mohou volně přecházet, případně splývat. Ulice můžeme členit na koridorové, městské třídy (bulváry), obytné, reprezentační nebo promenády. Náměstí můžeme rozlišovat na společenské (reprezentační), obchodní, tržiště, obytné, dopravní. Mezi městskou zeleň zařazujeme nejčastěji parky, ale charakter veřejného prostoru mohou mít i plochy lesoparků, alejí, sadů či zahrad. Specifickým typem jsou ostatní plochy, zejména ve funkcionalistické zástavbě nebo z období socialismu (parkoviště nebo sídlištní zeleň).

Druhým typem členění veřejných prostorů ve městě je dělení podle jejich významu v městském organismu. Zde můžeme rozlišit veřejné prostory:

lokální - vnitroblokové a polovnitroblokové prostory, které mají význam zejména pro obyvatele nejbližšího okolí

místní – veřejný prostor, který je jedním z několika případně mnoha obdobných v městské čtvrti, prostor, který nemá žádný zvláštní význam (např. Chaloupeckého náměstí v Brně - Králově Poli)

okrskový – veřejný prostor, který je typický pro určitou městskou část nebo čtvrť (např. Slovanské náměstí pro Královo pole)

celoměstský – veřejný prostor, který je občany vnímán jako nejdůležitější, nejvýznamnější ve městě, může být totožný s některým z předchozích typů (v Brně je to třeba náměstí Svobody, Václavské náměstí je takovým prostorem pro Prahu, zatímco pro Čechy je prostorem národním)

regionální – veřejné prostranství symbolizující určitý region

nadregionální, národní – veřejné prostranství vytvářející nebo symbolizující identitu národa, státu nebo jiné velké a významné skupiny lidí (Václavské náměstí v Praze).

Jiný způsob dělení je vytvořen podle převažující funkce na veřejné prostory společenské, slavnostní,reprezentační, shromažďovací (rozptylové), dopravní, rekreační (oddechové), obytné a obchodní. Méně významné jsou způsoby dělení podle zastřešení na volné a kryté, či podle polohy vůči terénu na veřejné prostory na terénu, nad terénem (umělé terasy) a pod terénem (podchody a podzemní galerie).

TYPY AKTIVIT

Co vytváří úspěšnost veřejného prostoru? I když přítomnost lidí nemusí nutně znamenat, že určitý prostor je úspěšný, je namístě zdůraznit, že každý úspěšný veřejný prostor je lidmi využíván. Úspěšný veřejný prostor lidi přitahuje, a to nejen ty, kteří tudy musí projít, ale i ty, kteří sem přijít chtějí. Důvodem jsou nejrůznější aktivity a vzájemné kontakty, které v tomto území mohou provozovat. Každý úspěšný veřejný prostor musí dobře fungovat, potěšit své návštěvníky a uspokojit některé jejich specifické požadavky. Musí jim poskytnout služby, možnost zúčastnit se zábavy nebo v ústraní odpočívat.

Stěžejním prvkem veřejných prostorů jsou aktivity, které se na nich odehrávají a bez nichž nemá v podstatě veřejný prostor žádný smysl. Ovšem i vlastní aktivity můžeme dělit podle několika kritérií. Jedna z nich kopíruje výše zmiňované funkce: obchod, obytné prostředí, zábava. Lepším kritériem je rozčlenění aktivit podle jejich charakteru na pohybové (chůze, pomalá jízda) a pobytové (státní, sezení, hry, mluvení či jídlo). Pro ulice jsou potom charakteristické zejména aktivity pohybové, na náměstích a v parcích převažují aktivity pobytové.

Vyšší stupeň diferenciace aktivit ve veřejném prostoru používá dánský architekt Jan Gehl (Gehl, 2000), který je dělí podle jejich společenského charakteru do tří kategorií na nezbytné, volitelné a společenské.

Nezbytné aktivity jsou takové činnosti, které zajišťují každodenní fungování člověka ve městě a které musí být nezbytně vykonány. Velká část těchto činností je spojena s chůzí: vedeme děti do školy, jdeme do práce, obstaráváme denní nákupy.

Volitelné aktivity jsou provozovány tehdy, když jejich účastníci chtějí nebo když je prostředí vybídne k činnosti. Nemusí přinášet užitek, ale jsou příjemné. Do této kategorie můžeme zahrnout slunění, pozorování, procházky. Společenské aktivity zahrnují vše, co závisí na přítomnosti jiných lidí okolo nás. Tato kategorie vyplývá z předešlých dvou, protože nezbytné a volitelné aktivity zajistí, že lidé jsou ve stejném čase přítomni na stejném místě. Spadá sem široká škála aktivit která je důležitá především pro osamělé lidi, kteří postrádají možnost setkávání s lidmi (Tabulka 1).

zkoumání veřejných prostorů

Abychom poznali, zda je veřejný prostor skutečně úspěšný, musíme zkoumat množství lidí, kteří se zde v různých denních časech nacházejí a aktivity, které se zde odehrávají. Z Gehlova pojetí prostoru vyplývá, že čím je lepší fyzické prostředí města, tím jsou větší předpoklady pro užívání veřejných prostorů lidmi a tím také město lépe plní svoji společenskou roli. Otázkou potom je, jak zjistit, kolik lidí se ve veřejných prostorech vyskytuje. Američtí architekti vedení W. H. Whytem vyvinuli v sedmdesátých letech 20. století mapování chování a stopování (trecking), které jsme se v polovině devadesátých let pokusili transformovat pro využití v podmínkách České republiky (Tilley, Šilhánková, Navrátilová, 1996). Na základě této práce vznikly dvě metody vhodné pro užití v našich podmínkách: sčítání pohybu pěších a mapování chování.

Sčítání pohybu pěších je technika terénního sběru informací, při které se údaje o počtu osob, které projdou sledovaným územím, zaznamenávají do sčítacích formulářů. Technika sčítání zkoumá:

  1. počet lidí nacházejících se na stanoveném místě. Sčítáním se zjišťuje "zahuštěnost" prostoru lidmi.

  2. konflikty mezi chodci a vozidly. Sčítání umožňuje pochopit vztahy mezi chodci a vozidly zvláště v místech, kde se chodci snaží přejít komunikaci, i když pro to nejsou podmínky.

(Graf 2)

Mapování chování je technika terénního sběru informací, při kterém výzkumník na základě vlastního pozorování značí údaje o chování lidí do připravených formulářů. Technika mapování chování zkoumá:

1. Činnosti lidí ve veřejných prostorech

Analýzou činností lze zjistit, jakými lidskými činnostmi tento prostor žije a jaké podmínky potřebuje k tomu, aby činnosti, které slouží k oživení prostoru, mohly být dále rozvíjeny. Na základě výsledků se jednak určí druh městského mobiliáře, kterým by měl být prostor vybaven (lavičky, odpadkové koše, hodiny, poutače atd.), jednak se určí jeho rozmístění, vzhledem k lidským činnostem a potřebám. Rovněž se sleduje, zda je optimální šířka chodníků vzhledem k množství lidí, kteří zde procházejí a činnostem, které vykonávají.

2. Využívané a nevyužívané části veřejného prostoru

Analýza prostoru z hlediska jeho využití lidmi zjišťuje, která místa ve zkoumaném prostoru patří mezi přitažlivá a lidmi navštěvovaná a která naopak jsou prázdná a neoblíbená. Na základě analýzy výsledků můžeme určit místa, jež je třeba vybavit tak, aby se stala pro lidi opět přitažlivá. (Graf 3 a Graf 4)

tvorba systému veřejných prostorů

Veřejné prostory se ve městě nevyskytují odděleně, ale vytvářejí soustavu ulic, náměstí, zeleně a dalších ploch. V tomto systému by měl být prvotním zájmem pohyb a pobyt pěších, obyvatel a návštěvníků města. Bohužel naše současná praxe klade ve většině případů důraz na plynulý průjezd automobilů a jejich parkování, zatímco aktivity ve veřejném prostoru, které tvoří vlastní život města, jsou odsouvány pouze na zbytkové plochy. Pokud dochází k úpravám veřejných prostorů, děje se tak na úrovni úpravy jednotlivého náměstí, ulice, parku. Cílem by proto měly být nejen upravené dílčí prostory, ale zejména tvorba jejich uceleného systému ve městě, jakési obdoby územních systémů ekologické stability.

Podle toho jak jsme si rozdělili jednotlivé veřejné prostory ve městě můžeme vysledovat i několik úrovní jejich systémů. V zásadě je můžeme rozlišit na tři stupně:

Celoměstský systém je tvořen především centrem a jeho hlavními tepnami. V tomto systému se odehrává největší část veřejného života, je zde nejvíce atrakcí, intenzita provozu je vysoká, dochází k velkému množství společenských kontaktů, kypí zde život. Kvalita veřejných prostorů v centru je zásadní pro život města a ovlivní především cestovní ruch a celkový dojem, který město zanechá ve svých návštěvnících. Má však také velký vliv na obyvatele, na jejich identifikaci s městem, na pocit příslušnosti a sounáležitosti. Hlavní síť veřejných prostorů je tvořena uzly a koridory celoměstského nebo okrskového významu. Chybějící pěší trasa může být nahrazena trasou městské hromadné dopravy, pokud je atraktivita pěší trasy nedostatečná, pěší trasa je příliš dlouhá anebo dochází ke kombinaci obou těchto situací.

Okrskový systém (systém na úrovni městské čtvrti nebo části) navazuje na celoměstský systém veřejných prostorů a dále jej rozvíjí na úrovni života určité městské části. Jedná se vždy o spojitý systém pro pěší nebo cyklistickou dopravu, který zahrnuje, jak ryze veřejné prostory okrskového významu s obchodní a společenskou funkcí, tak určité veřejné prostory obytného a rekreačního charakteru.

Lokální systém je tvořen ostatními veřejnými prostory. Jejich součástí se stávají i prostory polosoukromé nebo soukromé jako možný zdroj podnětů pro aktivity, které vnímá pozorovatel. Intenzita provozu je nižší, nachází se zde méně atrakcí a odehrává se zde běžný každodenní život obyvatel města. Kvalita těchto prostorů je důležitá především pro osobní pohodu obyvatel a jejich identifikaci s nejbližším sousedstvím.

indikátory kvality života

Před několika lety se podařilo ekologům přesvědčit odbornou i laickou veřejnost o nezbytnosti vytváření trvale udržitelné krajiny a nyní stojí před architekty a urbanisty obdobný úkol: přesvědčit o významu existence spojitého systému veřejných prostorů ve městě pro trvale udržitelný život našich měst. Při hledání indikátorů trvale udržitelného života na úrovni sídel proto doporučuji zaměřit se na zkoumání množství lidí a jejich aktivit ve vytipovaných veřejných prostorech města a na mapování spojitosti nebo nespojitosti systému veřejných prostorů města pro pohyb a pobyt pěších a směřovat k dotváření tohoto systému tam, kde je nespojitý.

V tomto směru je před námi ještě dlouhá cesta. Budeme muset provést nejen další teoretická zkoumání, ale zejména celou řadu pilotních projektů pro ověření nastavovaných parametrů. Velkým pomocníkem by nám v této souvislosti mohly být nástroje územního plánování, například zpracovávání samostatných generelů veřejných prostorů, využití veřejných prostorů jako integrální součásti územních plánů měst, regulačních plánů a urbanistických studií.

Literatura:

ČABLOVÁ, M.: Veřejný prostor – amfiteátr veřejného života, Teze k disertační práci, FA VUT v Brně, 2001

GEHL, J.: Život mezi budovami, Nadace Partnerství Brno 2000

GEHL, J. – GEMZOE, L.: Public Spaces. Public Life, The Danish Architectural Press and the Royal Danish Academy of Fine Arts, School of Architectural Publishers, Copenhagen, 1996, ISBN 87-7407-187-4

GREGOROVÁ, E.: Obyvatelé Brna a veřejné prostory, bakalářský práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy university Brno, 1999 (nepublikováno)

JACOBS, A. B.: Great Streets, The MIT Press, Cambridge, 1995

Koutný, J. - Šilhánková, V. - Balabánová, P. - Kynčl. M.: Koncepce a obnova veřejných prostorů města, závěrečná zpráva výzkumného úkolu FR580262, Brno 1998

ŠILHÁNKOVÁ, V.: Metodika pro řešení problematiky veřejných prostorů města Brna v územně plánovacích dokumentacích, ÚHA Magistrát města Brna, 2000

Tilley, J., Šilhánková, V., Navrátilová, J.: Metodika operativního zlepšení veřejného prostoru, US Peace Corps, Magistrát města Brna, 1996

WHYTE, W.H.: The Social Life of Small Urban Spaces, The Conservation Foundation, Washington D.C. 1980

Graf 1

Schéma veřejných, poloveřejných a soukromých prostorů – dle Gehla


Tabulka 1

Vliv prostředí na četnost výskytu aktivit (Gehl, 2000)


Graf 2

Výsledky sčítání pohybu pěších na vybraných profilech v centru Hradec Králové (9.10.2001)


Graf 3

Výsledky mapování chování na pěší zóně v Hradci Králové (Čelakovského ulice, 6.10.2001)

Graf 4

Výsledky mapování chování na dosud neupraveném prostoru centru Hradce Králové (Malé náměstí, 6.10.2001)



Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |