VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 6 |
zahraničí |
PhDr. Markéta Doležalová, Ministerstvo vnitra ČR,
odbor prevence kriminality
Ke konci loňského roku se ve Vídni konal seminář k výměně zkušeností o rovných příležitostech mužů a žen, o ochraně před domácím násilím a násilím na ženách obecně. Pořadatelem bylo rakouské ministerstvo sociálního zabezpečení a generací ve spolupráci s Generálním ředitelstvím Evropské komise pro rozšíření EU. Za Českou republiku se zúčastnili zástupci ministerstva vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí. Největším přínosem semináře byla část věnovaná zkušenostem z ochrany obětí domácího násilí. Využití těchto zkušeností u nás za situace, kdy se intenzivně hledají cesty k řešení stále palčivějšího problému násilí v privátních vztazích, je velmi aktuální. Přestože povědomí o rakouské právní úpravě v českém prostředí existuje, je jistě přínosné poučit se i o těžkostech, které můžeme při tvůrčím uplatňování rakouského příkladu v domácích podmínkách očekávat.
Institut vykázání násilníka a azylové domy pro oběti násilí
Rakouský spolkový zákon o ochraně před násilím v rodině (GeSchG) byl přijat 30. prosince 1996. S ním těsně souvisela novelizace Zákona o veřejné bezpečnostní policii (SPG BGBI.č. 566/19991 ve znění BGBI.I č. 146/1999), která obsahovala základní pilíř celého rakouského systému ochrany obětí domácího násilí, takzvaný institut vykázání. Na procesu vzniku zákona se aktivně podílelo hnutí rakouských azylových domů pro ženy a děti. První azylové domy pro ženy a děti v krizových situacích byly v Rakousku zřizovány od roku 1978. Původním úmyslem organizátorů bylo dosáhnout co největších kapacit pro pomoc ženám, které se staly oběťmi násilí. Náklady na značný počet azylových zařízení byly velké a dodnes se nepodařilo dosáhnout optimální kapacity, která vzhledem k počtu obyvatelstva představuje 700 míst (dnešní kapacita azylových zařízení v Rakousku je 350 míst). Kromě toho se ukázalo, že ženy odcházejí s dětmi ze svých domovů a nesou tak sociální a ekonomické důsledky domácího násilí. Naopak pachatelé - agresoři mají pocit beztrestnosti a tolerance svého jednání ze strany společnosti. Řešení problému cestou zvyšování azylových kapacit je tedy nejen ekonomicky neefektivní, ale nevede k minimalizaci domácího násilí. Prvním partnerem hnutí azylových domů se kromě tehdejšího rakouského ministerstva pro záležitosti žen stalo i ministerstvo vnitra.
Spolupráce všech zúčastněných subjektů na tvorbě nového systému bylo dosaženo vytvořením (1993) pracovní skupiny pro koncepční řešení problémů spojených s domácím násilím. Tato pracovní skupina měla pověření tehdejšího Spolkového ministerstva pro záležitosti žen, Spolkového ministerstva spravedlnosti a Spolkového ministerstva vnitra k vytvoření nové legislativy, která by účinně chránila oběti domácího násilí. Jejími členy byly i právničky spolupracující s azylovými zařízeními.
V letech 1993 až 1996 se právnický spor o podstatu nové efektivní legislativy odehrával kolem institutu dočasného vykázání násilné osoby ze společné domácnosti s obětí. Institut vykázání měl být vtělen do novely rakouského policejního zákona a rozšířit pravomoci policie. Spor se zastánci obecného konceptu lidských práv byl ukončen rozhodnutím Spolkového ústavního úřadu (v podmínkách ČR Nejvyšší soud), že institut vykázání agresora je v souladu s rakouskou ústavou.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 6/2003.