VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 3
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

lexikon evropského práva

Evropské instituce

Evropský soud pro lidská práva

Stěžovatelé, nynější státní příslušníci USA manželé Josef Poláček a Libuše Poláčková, se v roce 1968, když pobývali na dovolené ve Francii, rozhodli vzhledem ke známým srpnovým událostem zůstat na neurčitou dobu v zahraničí. Proto byli později v Československu v nepřítomnosti odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné k vedlejšímu trestu propadnutí majetku. Podle zákona č. 119/1990 Sb. byli soudně rehabilitováni. Mezitím československý stát konfiskovanou nemovitost prodal občanovi J.H.

Nový nabyvatel odmítl Poláčkovým nemovitost vydat s odůvodněním, že vlastnictví k ní nabyl v souladu se zákonem. Navíc restituční zákon č. 87/1991 Sb. spojil právo na restituci se splněním podmínky státního občanství. Československé občanství ale manželé Poláčkovi pozbyli současně s nabytím občanství Spojených států amerických. Soudní žaloby, rozhodnuté prvoinstančním a odvolacím soudem v květnu, respektive v září 1996, postavené na argumentu, že rehabilitační a restituční zákony zakládají Poláčkovým znovunabytí vlastnického práva, nevedly k úspěchu obdobně jako ústavní stížnost.

Evropský soud pro lidská práva, jednající v roce 2002 s jistým zpožděním o přijatelnosti evropské stížnosti, kterou manželé Poláčkovi podali již v září 1995, zopakoval, že majetkem, chráněným podle článku 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, je nejenom existující majetek (o nějž se jednalo například v případech Brezný či Malhous), ale i pohledávka či potencionální aktivum, o němž lze důvodně předpokládat, že je realizovatelné. Majetkem v tomto smyslu však rozhodně není dobromyslná naděje, že bude restituováno to, co již před dlouhou dobou přešlo do cizího vlastnictví. Manželům Poláčkovým nepříslušel k jejich bývalém majetku žádný platný vlastnický titul a nemohli ani legitimně očekávat, že se svého dřívějšího majetku znovu domohou restitucí, protože restituční zákon stanovil jasnou podmínku státního občanství.

Jestliže je nepochybné, že v devadesátých letech nebyli Poláčkovi v žádném případě skutečnými majiteli sporných věcí, může být otázkou, jak nadějnou pohledávkou mohla být víra, že Ústavní soud ČR nebo Parlament ČR zruší podmínku státního občanství v restitučním zákoně. Pouhá naděje či víra v možnost restituce nemůže být považována za legitimní očekávání oprávněných osob, že ztracené majetkové právo bude znovu právně vymahatelné, jestliže není opřena o platný předpis nebo o soudní rozhodnutí. Předmětná stížnost na porušení majetkových práv je neslučitelná se článkem 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože v tomto článku je zaručeno pouze právo na ochranu existujících či legitimně očekávaných majetkových práv. Ani článek 14 Úmluvy není v daném případě použitelný, protože manželům Poláčkovým nenáleželo majetkové právo a nemohli být tudíž při jeho uplatňování diskriminováni. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva proto většinou hlasů prohlásil stížnost manželů Poláčkových proti České republice za nepřijatelnou.

Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |