POLICISTA 1/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ z archivu |
"Poslyšte," zeptal se Oldřich Chrpa, "nevíte o nějakém noclehu?"
"Na jak dlouho?"
"Na pár dní. Pak už si snad něco seženu."
"Jasně," řekl Richard, "to se zařídí."
Přítel Jiří nechápavě vrtěl hlavou.
"Co blbneš, vole?" chtěl vědět o chvíli později, na záchodě restaurace Na Plzeňce.
"Neblbnu. Já totiž viděl jeho šrajtofli..."
Tak nějak, alespoň podle vyšetřovacích spisů, vypadal rozhovor, od kterého nás dělí víc než třicet let. Byl říjen roku 1969 a pan Chrpa po poslední a definitivní hádce s manželkou přijel do hlavního města hledat nové živobytí. Z domova, který opustil, si vzal kartáček na zuby, dvě rezervní košile a část společných úspor. Vystoupil na Smíchovském nádraží, protelefonoval hrst drobných, ale nepodařilo se mu sehnat žádný hotel ani ubytovnu, proto trochu zklamaně zašel na oběd do nedaleké hospody.
"Přisedl si k nám, protože nikde jinde nebylo volno," nadiktoval Richard P. do protokolu. Někdy i rozestavení židlí v lokále rozhoduje o lidských osudech. Oldřichu Chrpovi odpočítával čas poslední hodiny života.
* * *
Praha před třemi desetiletími vypadala jinak než dnes, v ulicích bylo podstatně méně aut, Hlubočepy a Podolí dosud nespojoval přecpaný Barrandovský most a přes řeku tu v pravidelných intervalech jezdila dřevěná převoznická pramice poháněná prskajícím benzinovým motorkem. Břehy Vltavy byly tehdy ještě lemované plovárnami, na podzim ovšem šedavými a opuštěnými jako vylidněná města. Lázně Mlýnek patřily k vyhlášeným koupalištím a měly svého stálého správce. Ten v mimosezonním období vždycky tak jednou či dvakrát týdně procházel klikatým bludištěm dřevěných kabin, pod nohama mu šustilo spadané listí, a aby si nepřipadal příliš sám, brával si na obchůzky psa. Den, o němž vyprávíme, byla druhá říjnová sobota, počasí však už připomínalo listopad, vítr foukal studeně a přinášel drobné kapičky deště. Správce chtěl mít obchůzku co nejdřív za sebou, ale v úseku nejlepších kabin, které připomínaly spíš malé chatičky, se pes divoce rozštěkal.
"No tak, Azore, klid!" káral rozčileného vlčáka, ten však nereagoval a se zježenou srstí na krku začal teskně výt.
"Co tě to popadlo?" vrtěl hlavou správce. Kabina o pár metrů dál měla vytrženou petlici s visacím zámkem. Pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Na dřevěné pryčně před ním ležel chlap.
"Vstávat mladej, tenhle Alcron se zrovna zavírá!"
Na prázdné plovárně se objevovali nezvaní nocležníci často, správce je vyhazoval vcelku vlídně, leč nekompromisně.
"Padáme, padáme..."
Pokusil se zatřást spáčem, bezvládné tělo se však sesulo s pryčny na prkennou podlahu kabiny. Pes venku pořád ještě vyl.
* * *
Na jižním okraji plovárenské louky, v kabině číslo 231, ležela mrtvola přibližně čtyřicetiletého světlovlasého muže. Jeho smrt byla s největší pravděpodobností způsobena ranou vedenou úzkým, dýce podobným nožem, který probodl modrou silonovou bundu poškozeného, sako i košili a do těla vnikl těsně pod levou lopatkou. Zbraň zůstala v ráně, ze střenky se však nepodařilo sejmout žádné upotřebitelné daktyloskopické stopy...
Protokol o ohledání místa činu je dlouhý a pečlivý. Vše bylo změřeno, zapsáno a nafotografováno, i nedrobnější detaily mají v pozdějším důkazním řízení velkou důležitost.
V pootevřené tašce byla téměř plná krabička ( 19 ks) cigaret značky Kleopatra a plochý zapalovač typu Ronson. Na polici kabiny, pod oknem zabedněným okenicí, ležely poskládány některé osobní věci, jmenovitě starší náramkové hodinky značky Prim na širokém koženém řemínku, elektrický holicí strojek bez štítku výrobce, dioptrické brýle s tmavou kostěnou obroučkou a tři čísla časopisu Československý voják, č.18 z šestého září 1969, č.19 z dvacátého září 1969 a č.20 ze čtvrtého října 1969.
Protokol mapuje kabinu i její okolí s pedantickou přesností. Mrtvý muž u sebe neměl žádné osobní doklady ani peníze, nicméně v boční kapse tašky byla kartička papíru s razítkem jedné dentistické ordinace v Plzni. Data jednotlivých lékařských ošetření se nezdála tak zajímavá jako jméno v záhlaví - Ondřej Chrpa.
Při prohlídce celého areálu lázní se nepodařilo nalézt místo, kde by bylo narušeno oplocení, není tedy vyloučeno, že se pachatel či pachatelé dostali na plovárnu od řeky. Poříčnímu oddílu VB byla v pátek odpoledne nahlášena krádež rybářské pramičky kotvící na pravém říčním břehu nedaleko přívozu Jezerka, v podvečerních hodinách byla prázdná pohřešovaná loďka zachycena na jezu pod Jiráskovým mostem. Souvislost s vraždou na lázních Mlýnek nelze vyloučit.
* * *
Pitevní protokol a ověření totožnosti pomocí karty v zubařské ordinaci. Operativci vybavení fotografií mrtvého muže obcházeli okolí a mezi stovkami záporných odpovědí se objevila jedna kladná.
"Jo," poznamenal převozník, "mám dojem, že jsem toho chlápka vezl. Řekl bych ve čtvrtek, po poledni. To je lidí málo, hvízdali na mě z hlubočepskýho břehu. Von a dva frajeři, těm bylo tak nanejvejš dvacet let. Byli takový rozeřvaný, hádám, že něco vypili..."
Snaha o zmapování posledních dnů Ondřeje Chrpy byla poměrně úspěšná. Odchod z domova, svědectví kamaráda, podle něhož Ondřej mířil do Prahy, trafikantka z plzeňského nádraží, která si pamatovala, že pán na obrázku chtěl časopis Voják. Chvíli v něm listoval, když zjistil, že jeden uveřejněný příběh tu má už druhé pokračování, vrátil se k okénku a dokoupil ještě dvě předešlá čísla. Zmíněný článek od Jana Bílka pojednával o staré loupežné vraždě. Je krutou ironií, že čtenář, který si ve vlaku krátil dlouhou chvíli listováním v časopise, se měl brzy stát podobnou obětí.
"Ano," řekla paní z informační kanceláře na Smíchově, "určitě tu byl. Hledal nějaký ubytování, jenže co jsem mu mohla poradit? Tak nanejvejš ať zkusí pár věčně plnejch hotelů, jestli náhodou někdo pobyt neodřekl." Ve čtvrtek, v půl jedenácté dopoledne, kráčel Ondřej Chrpa po deštěm zvlhlé Nádražní ulici, a neměl kam by hlavu složil.
* * *
Kriminalisté pracovali na několika frontách současně. Podle jedné z vyšetřovacích verzí mohl mít pachatel k plovárně Mlýnek nějaký vztah, proto se probírali všichni stálí předplatitelé kabin a převozníkem načrtnutý popis mladíků koloval od úst k ústům. Technici se zatím snažili identifikovat upotřebitelné daktyloskopické stopy sejmuté z hlazených obálek časopisu Československý voják. Většina otisků patřila nebožtíkovi, další plzeňské trafikantce a pro ty zbývající se pracně hledaly protějšky v celostátní evidenci. Obě cesty se nakonec překřížily u stejného jména. Šlo o jistého Richard P. z Radlic, jedenadvacetiletého mladého muže, jehož matka pracovala v sezonní restauraci lázní Mlýnek jako kuchařka. "Co je to za blbost? Já nic neudělal."
Důkazů a indicií přibývalo, jako když se džbán po kapkách pomalu plní vodou.
Richard byl ještě donedávna bez koruny a najednou měl kapsy plné peněz, jejichž původ nedovedl uspokojivě vysvětlit. Přítel Jiří S., který to s Richardem v poslední době táhl, se v těžké opilosti svěřil několika známým, že provedl cosi strašného. Při rekognici převozník mládence poznal a s jistotou je identifikoval jako průvodce nebožtíka. Našel se i svědek, který celou trojici viděl nastupovat do rybářské pramičky...
"Nebudu vypovídat. A chci advokáta..."
Vyskakovacím nožem s dlouhou úzkou čepelí se Richard často chlubil, teď však nevěděl, kam se poděl.
"Asi jsem ho ztratil..."
Otisk boty v blátě před kabinou odpovídal sešmajdané podrážce Richardových polobotek a domovní prohlídka objevila zlatý snubní prsten, který prokazatelně patřil Oldřichu Chrpovi.
"Tak jo. Ale já ho nechtěl sejmout, jasný? Všechno si to zavinil sám." Velký cívkový magnetofon zaznamenal výpověď, která byla později pro potřeby spisu přepsána prakticky doslova.
* * *
Von se potřeboval vykecat. Že má jako trable doma a už se tam nevrátí. Jeho věc, ne? Nikoho to moc nezajímalo, kámoš Jura dělal otrávený ksichty, ale on nebyl k zastavení a objednával rum. Tak tři čtyři rundy, to nejmíň, když platil, bylo podle nabitý prkenice jasný, že není žádnej proletář. Furt loudil vo nějaký bejvání, a tak mě napadlo, že by se na tom dalo něco trhnout. Že jako ještě není taková zima a v kabinách na plovce se dá porád docela dobře vegetit. Jemu se to docela líbilo, tak sme vyrazili. Ve třech, jasně, všecko začínalo jako dobrá sranda...
Cesta tramvají na konečnou v Hlubočepích, povykování na břehu řeky a konečně ospalý převozník, který na protější straně vylezl ze své boudičky, odstrčil prám od břehu a nastartoval motor.
Tu rybářskou loďku švihl Jura. Abysme tam dojeli jako páni a ne šupáci, co přelejzají plot. Koukněte, my ho nechtěli sejmout, vážně ne. Prostě jsme počítali s tím, že ho trochu pumpnem a necháme bejt.
Když se začal vybalovat v kabině, koukal jsem, co udělá se svou prkenicí. Strčil ji do tý kabely, myslel, že ho nikdo nevidí.
"Ukážu vám hajzlíky," povídám, "a umejvárnu. Takovejhle bejvák má v tomhle městě málokdo."
Byl podobnýho názoru, protože porád jen děkoval. Když jsme se vraceli z obhlídky, ten blbec Jura se mu zrovna hrabal ve věcech. Jemu asi došlo, vo co kráčí, a děsně začal řvát. Skočil po kámošovi a začal ho škrtit. Fakt. Člověk by řekl, takovej páprda, toho zašlapem do kanálu, kdy budeme chtít, jenže von rozdával rány jako ňákej profík a hulákal, že zavolá esenbáky. Nebyl k utišení a na tu kudlu se vlastně napíchl sám...
Spontánní výpověď se nemá přerušovat, pochybnosti o tom, že si někdo může sám vrazit nůž pod lopatku si nechali kriminalisté pro sebe.
No, a to je vlastně celý. Když se ukázalo, že nedejchá, tak jsme se rychle zdekovali. Snažil jsem se otřít místa, na který jsem sahal, ten blbej časopis mě bohužel nenapadl...
Prázdná pramička odplouvající po hladině řeky, pouliční kanál, v němž zmizela peněženka s doklady zavražděného muže (policistům se je později podařilo v bahnité jímce objevit), euforická návštěva hospody Na Jezerce, kde Richard s Jiřím konečně mohli prakticky neomezeně utrácet. Padesát tisíc korun, které měly pomoci Oldřichu Chrpovi vybudovat novou existenci, dokázali vrahové roztočit za necelý týden.
* * *
O půl roku později proběhl soud. Richard byl odsouzen k patnácti letům odnětí svobody, Jiří k osmi. Když eskorta odváděla odsouzené, byl krásný květnový den a slavné vltavské plovárny vítaly první jarní návštěvníky. Tehdy ještě nestál Barrandovský most a nebylo tak rozšířeným zvykem prchat o víkendech z města.
Staré spisy zežloutly a usazuje se na nich prach. Podle úředních záznamů seJiří S. svobody nedožil, v roce 1975 spáchal ve věznici sebevraždu. Richard P. si trest odpykal celý. Krátce po propuštění se oženil, ale manželství mu dlouho nevydrželo. Po rozvodu pracoval nějaký čas jako pomocný dělník v pivovaru, pro neprokázané podezření z jakýchsi krádeží byl propuštěn a následující tři roky se o něm nezachoval žádný záznam. V devadesátém roce se zapletl do loupežného přepadení benzinového čerpadla nedaleko Benešova, pachatelé odjížděli z místa činu autem, po několika kilometrech však řidič nezvládl řízení a vyletěl ze silnice. Richard P. byl při havárii těžce zraněn a o několik dní později zemřel.
Opona, konec, uzavřená věc. O třicet let později vypadá všechno jinak. Staré úřední záznamy jsou většinou skartovány a dávné tragédie mizejí z paměti. Časem už nebudou lidé vzpomínat ani na to, že kdysi jezdíval přes Vltavu přívoz.
Antonín Jirotka
Ilustrační foto Václav Šebek
Slovo na závěr
Znám lidi, kteří by se zalkli hrůzou a studem při představě i velmi krátkodobého odnětí svobody, znám jiné, co se do kriminálu doslova těší, neboť uvnitř mají minimum starostí a větší vážnost nežli venku. Zkrátka soudit je nesmírně těžké, a jestli byl nějaký verdikt rozumný nebo ne, se ukáže až po velmi dlouhé době. Význam starých policejních případů vidím v tom, že umožňují nahlédnout do života aktérů i léta po rozsudku. Většinou jsou to neveselé konce, ale naštěstí ne vždycky, najde se překvapivě dost odsouzených lidí, kteří po absolvování trestu žili už slušně a spořádaně. Pevně doufám, že jich časem bude přibývat. JUDr. Josef Spilka |