POLICISTA  1/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

rozhovor

Vždycky
jde
především
o práci

Sluší se asi namísto úvodu prozradit, že naše setkání s ministrem vnitra ČR PhDr. Václavem Grulichem se odehrálo 17. listopadu 1999 - tedy v den, jenž pochopitelně vyvolával v lidech chuť a potřebu nejen rekapitulovat uplynulé desetiletí, ale hlavně se dívat dál, na věci, jež přijdou. Myslíme, že v rozhovoru došla řeč na obé a předkládáme ho čtenářům tak rychle, jak jen naše výrobní lhůty dovolují.

Vy jste, pane ministře, do funkce nastupoval dobře informován a připraven a věděl jste tedy, že nevstupujete do žádné rajské zahrady; nepřipadal jste si ale někdy v posledních měsících přece jen spíš trochu jako v očistci?

Nebo v jámě lvové... Samozřejmě, i když jsme si dělali předběžné analýzy a snažili se seznámit se situací, i když jsme si předem připravili určité koncepce, jež vycházely z reálných podkladů, byl jsem si vědom toho - a očekávání se vrchovatě naplnilo - že daleko větší množství informací budu muset vstřebat teprve na místě samém. Pro rozjezd úřadu prvotní předběžné informace byly dobré a musely stačit. Ale dnes už asi každý, kdo se problematikou vnitra zabývá, pochopil, že případné změny v resortu a řešení určitých koncepcí jsem si nechal až na dobu, kdy se s problematikou seznámím důkladněji, kdy nahlédnu blíž do situace a budu mít víc analýz, odborných vyjádření a vlastních zkušeností.

Některá rozhodnutí - třeba přerozdělení kompetencí náměstků - jste ale provedl velice rychle...

Vedení ministerstva se nacházelo ve stavu určitého změtení jazyků, kdy skoro všichni rozhodovali o všem a přitom faktická, konkrétní zodpovědnost byla někde upozaděna v dáli. To bylo třeba změnit hned. Bezodkladně. Navíc tu vznikla nutnost zřídit celý nový úsek - pro reformu veřejné správy - který dosud vůbec neexistoval, jen se o něm vzletně mluvilo. A který jsme museli zbudovat od prvního člověka. Ale nejen to: za jediný rok bylo potřeba vypracovat koncepci, stanovit celý harmonogram, určit postupné úkoly a hlavně připravit celou legislativu této reformy. Dnes už základní blok zákonů prošel vládou a je předkládán poslanecké sněmovně. To je příklad situace, kdy s rozhodnutím nebylo možno čekat ani den. Muselo se vydat okamžitě a vzápětí začít s jeho uskutečňováním. Protože jinak bychom s reformou veřejné správy nepohnuli - tak, jak s ní nebylo hnuto po celá předchozí léta. Jiná věc je ovšem celá reforma resortu vnitra, jeho zcivilnění, přenesení některých činností, které patří policii, na policii. V tom se už určité kroky taky udělaly, ale zásadní restrukturalizace, respektive její příprava, probíhá v těchto měsících, kdy zhruba ve čtrnáctidenních či třítýdenních intervalech máme porady s náměstky, policejním prezidentem a dalšími zainteresovanými činiteli a krok za krokem připravujeme takové uspořádání ministerstva, které by naplnilo stanovené cíle.

Přeloženo do řeči praktické, co to bude znamenat?

Zcivilnění tohoto vrcholového státního úřadu, postavení policejního prezidia a policie na vlastní nohy - byť s tím, že kontrola, metodické vedení a rozhodování o zásadních finančních zdrojích ze strany ministerstva zůstanou zachovány. Ale chceme odstranit, co tu existovalo a zatím do jisté míry zůstává: zdvojení funkcí v některých případech, kdy se víceméně stejné činnosti vykonávaly jak na vnitru, tak u policie. Samozřejmě, nejenže se tím zaměstnává nesmyslně mnoho lidí - tenhle úřad vskutku je nadměrně zbytnělý - ale zdvojené řízení vede k nepřesnostem, informačním šumům a má neblahý dopad na službu policistů i na výsledný výkon práce ministerstva. To je obrovský úkol, který postupně plníme vedle rozsáhlé činnosti legislativní.

Můžete prozradit něco konkrétního o ní?

Připravujeme samozřejmě nový zákon o policii, který je už předložen vládě. Vedle bloku zákonů k reformě veřejné správy byl předložen zákon o krizovém řízení - takzvaném integrovaném záchranném systému. Vláda ho projednala a schválila a nyní jde do Poslanecké sněmovny. Ve Sněmovně a Senátu už byly zákony o převodu správních činností z Policie ČR na okresní úřady. Ve třetím čtení bohužel neprošel Sněmovnou zákon o evidenci obyvatel, a protože správní činnosti nutno předat najednou, nelze je převádět postupně, protože se jedná o balík souvisejících činností a u Policie je vše vedeno na jedněch počítačích, v jedné síti. A tak se bohužel pozdrží účinnost dvou zákonů už přijatých, tedy zákona o občanských průkazech a zákona o cestovních dokladech. Současně prošly i zákon o azylu a zákon o pobytu cizinců - což jsou také velice důležité právní normy. A mohl bych pokračovat, protože právě dnes dopoledne jsem podepisoval další zákony, jdoucí do připomínkového řízení.

To je vpravdě úctyhodná produkce...

Legislativci konstatují, že za uplynulých šestnáct měsíců tento úřad zpracoval víc právních norem, než za předchozí období od roku 93, tedy od vzniku České republiky. Ale to zdaleka není všechno, protože řada dalších norem na nás čeká. Nejde jen o novelizaci zákonů, které už nejsou v souladu s demokratickým systémem, ale navíc musíme řadu zákonů uvést do souladu s právními normami Evropské unie, což je jedna z podmínek našeho přijetí do EU. Takže, abych se vrátil na sám začátek našeho rozhovoru: nemám moc času přemýšlet nad tím, jsem-li v jámě lvové, nebo nikoli. Realita mé představy nikterak nezvrátila, řekl bych, že odhad našich možností odpovídal skutečnosti. A z reality vyplynula práce. Protože ono vždycky jde především o práci.

Statistiky, jak zlí jazykové tvrdí, jsou přesnými součty nepřesných položek - ale nemáme-li nic věrohodnějšího, věřme aspoň jim. Jedna statistika praví, že se podařilo zastavit letitý nárůst trestné činnosti v České republice, ba dokonce že došlo k snížení v řadě "komodit". A druhá říká, že důvěra českých občanů v Policii ČR citelně vzrůstá. Z takového faktu nemůže ministr vnitra nemít radost: jak ale dál? Jak tento ledva se zrodivší trend udržet a zvýraznit?

Nechtěli jsme jásat předčasně, když se statistika v prvním a druhémn čtvrtletí jevila příznivě, proto jsme počítali s možností jistého výkyvu, který se nedá vyloučit. Ale ukazuje se, a máme v tuto chvíli už do konce roku jen kousek, že statistika víceméně setrvala. Že se nám výrazně zvýšila objasněnost trestných činů, že se podařilo do značné míry zastavit nárůst trestné činnosti. Rozdíly jsou ovšem v různých krajích. A kde došlo naopak k velkému nárůstu, je oblast ekonomické kriminality: takřka o pětadvacet procent. Ale nejde o to, že by se více hospodářských trestných činů nyní páchalo, jen se jich víc odhaluje. Na světlo vycházejí i případy starší a staré, a jestliže se dost pejorativně hovoří o akci Čisté ruce, myslím si, že z hodnocení této zcela objektivní statistiky jasně vyplývá, že hospodářská kriminalita je stíhána důsledněji než dřív, že jsme vyvinuli větší tlak a že se ukazují výsledky. Samozřejmě, pro občana je důležité, aby došlo k viditelnému odsouzení pachatelů, k citelným postihům.

Ale to už není otázka pro ministra vnitra...

Na obranu ministra spravedlnosti musím říct, že dokazování v těchto případech je komplikované. A čím starší případ, tím komplikovanější. Majetek byl několikrát, ba mnohokrát převeden, tunelů na sebe navazuje někdy celá série, a pro vyšetřovatele i státního zástupce představuje jejich bludiště skutečně tvrdý oříšek. Dobrat se až do konce, k tomu je třeba kvalitní ekonomické expertizy, a jestliže věc páchali lidé ekonomicky zdatní, je třeba mít ještě zdatnější lidi k jejich odhalení. Takže se může zdát, že statistika je jedna věc a výsledky druhá - ale trestní řízení se táhne déle, delší bývá soudní jednání. Avšak výsledky, jež by veřejnost mohla sledovat hmatatelně, určitě přijdou v následujících měsících a letech.

Bolavým problémem, o němž se začíná mluvit, je množství zbraní, které se šíří mezi lidmi. Mám na mysli legálně držené zbraně: možnost jejich získání se velice liberalizovala a třebaže zatím nemáme zkušenost se šílenými střelci, jako jinde po světě, lze se bát, že všeho do času. Souvisí to i s tezí, podle níž před časem se stát vzdával starosti o bezpečnost občanů a tvrdil, že starost o sebe musejí převzít do značné míry sami - a oni tak tedy činí, po svém. Co s tím?

Stav je doslova špatný. Experti ze západních evropských států nás výslovně varují - včetně třeba Italů. Přičemž každý, kdo slyší slovo Itálie, si představí mafii. Varují nás před vyzbrojováním obyvatelstva. Vždyť už dnes je u nás registrováno půl milionu osobních zbraní. Na každého dvacátého občana připadá zbraň. A těžko odhadnout, kolik je mezi lidmi zbraní nelegálních. To je číslo varovné. Když vidíme vývoj ve Spojených státech, ale dokonce i v Německu, kde se držením zbraní kriminalita nejen nesnížila, ale právě naopak, kde dochází k tomu, že děti střílejí děti, děti střílejí ve školách po sobě, po učitelích... Kde život přestává mít cenu a hodnotu. Je to pro nás vážné varování. A uvědomujeme si, že bychom dál tímhle směrem už rozhodně jít neměli.

Jaký je v tom ohledu osud novely zákona o zbraních a střelivu?

V červenci nebyla Poslaneckou sněmovnou přijata. Bohužel. Připravuje se u nás ale znovu, základní teze už schválila vláda a záměr zákona jsem dal k dispozici branněbezpečnostnímu výboru Sněmovny, aby došlo ke kvalifikované diskusi ještě předtím, než návrh zákona přijde do pléna Sněmovny. A jsem ochoten jít o něm debatovat i s jednotlivými kluby, aby se maximální počet poslanců mohl podílet na paragrafovaném znění, na vlastní tvorbě zákona. Abychom nedošli znovu k tomu, že lobbystické zájmy, jež při hlasování zafungovaly v létě jednoznačně, znovu zákon nesmetly.

Lobbystické zájmy?

Jistě. Lobbystické zájmy výrobců, lovců, sportovních střelců, distributorů, prodejců zbraní a střeliva převážily nad smyslem a potřebou tohoto zákona a samotným zdravým rozumem. Pevně věřím, že se nám tento zákon nakonec prosadit podaří. Vidíte sám, v červenci ho zamítli, dnes už prošel jeho nový záměr, takže jsem vytrvalý, nedal jsem se odradit ani otrávit. Legislativci zapracovali na textu, snažíme se do jisté míry vyjít vstříc poslaneckým požadavkům, které jsou hodné zřetele, abychom dospěli ke konsenzu. Ale jsem naprosto přesvědčen o tom, že země tento zákon potřebuje. Protože vyzbrojovat obyvatelstvo v takové míře, jak se stalo u nás, není v demokratické společnosti normální.

Jiný problém, jenž trápí společnost, je přítomnost a hlavně chování některých cizinců, zejména z určitých povětšinou východních či jižních států. Nejde o xenofobii, ale fakt, že jejich podíl na zločinnosti je markantní a vzrůstá. Mluví se o nutnosti zavést víza, víme, že váš náměstek inženýr Kopřiva jednal nedávno s ukrajinským ministrem vnitra. Jaké budou další kroky?

Je zpracován harmonogram, na němž jsme se podíleli a ve kterém má ministerstvo zahraničních věcí předkládat návrhy na zavedení víz s jednotlivými státy, které připadají v úvahu. Jde o deset zemí, jež nám vyjmenovala Evropská unie: protože do chvíle vstupu do unie máme s ní sjednotit svoji vízovou politiku. Některé státy jsou pro nás ve vízové povinnosti méně naléhavé, některé více. Pro mě jako ministra vnitra je naléhavost zřejmá třeba ve vztahu k Ukrajině, protože zde máme velké množství nelegálních ukrajinských migrantů, a jejich podíl na trestné činnosti je zjevný. Je tu otázka vízové povinnosti s Ruskem, kde sice není množství migrantů u nás tak velké co do počtu, ale co do páchání trestné činnosti - a její závažnosti - je to neméně alarmující. Dále jde o některé následnické země bývalé Jugoslávie i o státy, jejichž občané se u nás zabývají drobnější trestnou činností: třeba o rumunské kapsáře. Mnohdy jde o problém lokální, ale faktem je, že třeba v Praze už převážnou část závažné trestné činnosti páchají cizí státní příslušníci, ve velké většině pocházející z nelegální migrace. Tady se názorově poněkud rozcházíme s ministerstvem zahraničních věcí, což je pochopitelné: ono chce mít diplomatické styky nekonfliktní, učesané, pokud možno nesahat k žádným podobným opatřením, která nutně mají charakter poněkud represivní. Na straně druhé i nám jde ovšem o to, aby státy, o něž se jedná, pochopily, že nelegální migrace od nich už přesahuje pro nás únosnou míru a že je i v jejich zájmu, aby se jí začaly vážně zabývat. Že nejde o opatření, jež zavádíme na věčné časy, ale opatření nutné. Jsme si vědomi, že zavedení víz neřeší vše, ale jde o jedno z opatření, jak dosáhnout přehledu o pohybu cizích státních příslušníků. Jedná se rovněž o fakt, že tito cizinci jsou u nás často načerno, nelegálně zaměstnáváni a že jsou při tom velice krutě vykořisťováni. Toho, kdo křičí, že naši podnikatelé se dostanou následně do horších podmínek, protože nebudou moci Ukrajince zaměstnávat - a dokonce v tom smyslu píší i někteří novináři - se ptám: kde jsou lidská práva těch chudáků? Kde je respektování Listiny základních práv a svobod? Ti lidé jsou vykořisťováni několikrát: napřed zprostředkovateli, pak těmi, co je zde zaměstnávají - a nakonec jsou okrádáni svými krajany, kteří je olupují ještě na nádraží, cestou domů. A okrádán je ovšem i český stát, protože za ty lidi se samozřejmě neplatí pojištění, daně - a neplatí se vlastně dvojmo, jak od fyzických, tak od právnických osob. To jsou prostě podmínky, které nemůže žádný rozumný stát trpět. Čili: "obrana" tohoto stavu je narušováním právního systému a nerespektováním lidských práv a lidské svobody jako takových.

V jakém termínu se tyhle otázky ale začnou opravdu řešit?

Ministerstvo zahraničních věcí má za úkol navrhnout termín, ke kterému bude vízová povinnost zavedena. Nelze to učinit hromadně, protože jako všechno, i tohle s sebou přináší značné finanční náklady. Ony se státu vrátí v poplatcích za ona víza, ale úvodní investice je vysoká, počítá se v desítkách, ne-li stovkách milionů korun. Musíme tedy pochopit, že se vízová povinnost musí zavádět postupně - a navíc chceme se státy, jichž se bude týkat, předem jednat, chceme se slušně dohodnout. Chceme, aby věděly, že z naší strany nejde o nepřátelský akt, ale akt vyvolaný nezbytím. Chceme, aby s námi na věci spolupracovaly a v případě, že dojde k výraznému zlepšení situace, může se zase o zrušení víz uvažovat. Já sám se chystám v nejbližších dnech na misi do Bulharska, Rumunska a Moldávie, kde problém víz budeme také projednávat.

To asi nebude příjemné téma k jednání...

Jistě je nemilé, ledva jsme otevřeli dveře na západ Evropy, zase je jiným směrem přivírat, ale situace nás nutí a myslím, že z hlediska trestnosti a zaměstnanosti je tohle opatření ve vztahu k některým státům zhola nezbytné. Policie České republiky po mnoha letech dosáhla takřka plného stavu. Pokračovat by měla generační obměna, akcent pak položen na zkvalitňování.

Jak vidíte další perspektivy?

V minulých letech - vzhledem k nedostatku policistů a malému zájmu o službu u policie - byla Policie ČR někdy nucena přijímat i nekvalifikované zájemce a jejich vzdělání postupně doplňovat. I v současné době máme ještě ale dost těch, kteří patřičné vzdělání doplněno nemají. Přičemž už je dáno, že kdo chce sloužit u policie, musí napřed projít policejní střední školou. A navíc se dnes už neprovádí nábor, nýbrž výběr - někde jedna ku šesti, ale také až jedna ku deseti. Což už zajišťuje výběr uchazečů, kteří mají pro výkon policejní služby skutečné předpoklady. Samozřejmě, výsledek se projeví až po několika letech. Stavy jsou sice tařka naplněné, posílit však potřebujeme pohraniční a cizineckou policii. Bezprostředně musíme přijmout 280 policistů k ostraze hranice, zejména východní, ale do jisté míry i západní, a potřebujeme i dalších 270 policistů k tomu, abychom vytvořili zvláštní oddíl, který bude příslušet rovněž k policii pokraniční a cizinecké, ale operovat bude od hranice dovnitř. Půjde o jakési mobilní oddíly, jež budou kontrolovat silnice do hloubky našeho území - řádově pětadvacet, třicet kilometrů. Abychom zachytili také ilegální migranty, kteří projdou hranicí samotnou. Na východní hranici jsme už docílili úspěchu v tom, že se o dvacet procent snížil - oproti minulému roku - počet těch, kteří k nám prošli: to je vynikající výsledek. Pakliže tedy dostaneme prostředky - a to je otázka nového rozpočtu - abychom mohli přijmout zhruba oněch 550 policistů, pak policejní prezident zaručuje, že se naše východní hranice stane prakticky neprostupnou. Už dnes máme ale výsledky srovnatelné s německými pohraničními policisty.

Dobrá součinnost se sousedy je v tomhle ohledu asi nutností, že?

Jistě, a nejen v něm. Výborně se osvědčují schůzky, jež jsem navrhl a v nichž se setkávají ministři vnitra pěti sousedních zemí, tedy z České republiky, Polska, Slovenska, Rakouska a Maďarska. První schůzka byla v Rakousku, protože ono je naším můstkem k Evropské unii, zatím poslední schůzka se konala u nás, v Židlochovicích. Neúčastní se jich však jen ministři, ale také náměstci, policejní prezidenti a řada policejních expertů z praxe. A rozpracovávají se zcela konkrétní otázky z oblasti mezinárodního zločinu, vyměňují se zkušenosti, dokumentují výsledky. Expertně se projednávají některé záležitosti a navazuje bezprostřední spolupráce. Navíc se osobně poznají lidé, kteří v různých zemích dělají na podobných věcech - a vzájemné osobní kontakty jsou k nezaplacení. Přičemž zdůrazňuji, že nejde o nějaká zdvořilostní společenská setkání, ale o intenzivní, předem dobře připravená jednání expertních skupin na kokrétních otázkách. Výsledkem je pak bezprostřední spolupráce mezi policejními útvary v sousedících zemích, aniž by bylo předem třeba zdlouhavé administrativní cesty. Naši experti měli třeba za úkol zpracovat problematiku zásahu policie při hromadných vystoupeních, jako jsou hokej, fotbal, street party a podobně, ale vždy je na programu otázka migrace, ilegální migrace a ochrany hranic. Jiný stát měl za úkol téma drogových závislostí a boje proti nim - protože to je problém nepochybně mezinárodní - jindy se probíraly krádeže aut a tak podobně. Osvědčuje se to a máme radost, protože to byl náš nápad. Německý pan kolega dokonce prohlásil, že v takto organizované spolupráci jsme vlastně dál než státy Evropské unie. Myslím, že to od něj byla spíš poklona, ale potěšil mě. Ale myslím si, že když se tahle spolupráce - jež v minulých letech velmi kulhala, respektive fakticky kromě podepsání oficiálních dohod neexistovala - udrží, bude to dobré pro všechny. A vůbec nesejde na tom, jestli budu ve funkci ještě já, nebo někdo jiný.

Odborníci se shodují, že nejlevněji společnost vyjdou trestné činy, jež se vůbec nestanou, jimž se podaří předejít. Čímž se dostáváme k prevenci, která není levná a její výsledky nejsou okamžité: nicméně její nutnost je zřejmá. Jak s ní dále, když prostředků je jen tolik, kolik jich je?

Když se podíváte na koncepce, které byly na mninisterstvu zpracovány - ať je to koncepce boje proti korupci, ať je to koncepce boje proti kriminalitě v oblasti duševního vlastnictví a další - pak zjistíte, že ve všech materiálech jsou kladeny požadavky nejen na vnitro, ale i řadu dalších resortů. Že jsou formulovány i termínově, že jsou stanovena pevná data, kdy který resort má předložit konkrétní opatření. A vždy je kladen důraz na výchovnou oblast. Protože pokud se nám nepodaří do odporu proti kriminalitě vtáhnout veřejnost, nebo aspoň její podstatnou část, dokud se prevence nestane pevnou a nedílnou součástí výchovy dětí a mládeže, tak uplatňování represivních opatření nepostačí. Přicházeli bychom totiž s křížkem po funuse. Už bychom jen trestali, zatímco my chceme trestnost snižovat. Prevence stojí ovšem peníze a její výsledky nejsou hmatatelné hned. A dokonce nemůžeme ani s jistotou zaručit, že se výrazně projeví do budoucna. Protože to záleží na celém vývoji společnosti, na jejích ekonomických úspěších a tak dále. Ale dnes je každému jasné, že prevence kriminality je oblastí, na niž musíme klást důraz. Protože bez systémové, systematicky prováděné prevence bychom se nehnuli z místa. Musí jít nikoli o kampaně, ale o trvalé působení - na všechny generace, na všechny sociální vrstvy, přičemž důraz nutno klást na ony vrstvy, kde se určitá kriminalita má tendenci objevovat nejvíce.

Letošní silvestrovská půlnoc napíše do našeho letopočtu dvojku místo jedničky. Nic se tím samo od sebe nezmění, ale lidé mají sklon rekapitulovat i zamýšlet se nad zítřkem. Co byste vy osobně do nového roku, posledního roku druhého tisíciletí, popřál českým policistům a vlastně všem občanům této země?

Když se podíváte na dějiny tisíciletí, jež pomalu a jistě končí, pak zejména poslední století bylo poznamenáno velkými válkami. Prožili jsme dvě světové války a řadu menších. A uvědomili si, že dnes už neexistuje žádná "malá válka", jež by nedolehla i na obyvatele ostatních států, protože svět se zmenšil, jak se zrychlil faktický pohyb a také pojítka, média. Každá válka s sebou přinesla sociální zvraty a v závěsu za nimi šla kriminalita. A přichází do dneška, vidíme to v tomto roce, v tomto měsíci, v tomto dni. Přináší problémy, jež dopadají na celou společnost a musí je řešit policie. Proto bych popřál nejen naší policii a našim občanům, ale celé Evropě a světu, aby už nezažili žádnou světovou válku. Aby se podařilo odstranit to, co se dělo v Kosovu a co se děje v Čečensku, aby se názorové, politické konflikty nikdy a nikde neřešily násilím. Protože každé násilí za sebou vleče zločin, kriminalitu. Vyvolává nutnost existence silné policie a jejích zásahů. Přál bych našim občanům, aby v příštím roce i dalším století bylo policie zapotřebí co nejméně. Aby její působení mohlo být spíše symbolické, protože zločinů by markantně ubývalo. Aby demokracie přinesla víc vstřícnosti a vzájemného pochopení mezi lidmi. Potom už policisté budou třeba spíše na ozdobu a občané k nim najdou jiný vztah, než jaký pořád mají někteří dnes. A policistům bych přál, aby je občané brali jako lidi, kteří jim pomáhají, kteří zabezpečují demokratické a lidské svobody. Aby všichni chápali, že jde o občany oblečené do uniformy, kteří prostě mají svůj specifický úkol, slouží ostatním a mají snahu sloužit co nejlépe. A policisté by si měli vždycky uvědomovat, že když mají představovat a chránit právo, pak ono právo musí být především a vždycky v nich. V nich musí být zákon zakotven a oni první se musí podle něj chovat.

Ptal se Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |