POLICISTA 1/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra prevence |
![]() ![]() |
Již sama existence peněžního ústavu a logický předpoklad, že se za jeho zdmi, přepážkami a dveřmi trezorů ukrývají vysoké finanční částky, jsou dostatečnou motivací i podnětem k protiprávním aktivitám pro řadu kriminálních živlů majících jediný cíl, ukryté oběživo získat a proměnit je v předměty a požitky zvyšující jejich životní úroveň. Jedni proto hledají cesty k penězům prostřednictvím krádeží, využívajíce nepozornosti a nedbalosti personálu peněžního ústavu, chyb ostrahy i samotných klientů, případně nedostatků v zabezpečení ukládaných nebo přepravovaných peněžních hotovostí. |
Druzí sázejí na podvody a nutno dodat, že jsou občas až nepochopitelně úspěšní. Falešné příkazy k bezhotovostním převodům či k výplatám nemalých hotovostí, podvody pomocí padělaných nebo odcizených osobních dokladů, vybírání peněz z peněžních automatů za využití odcizených platebních karet (u kterých majitel ponechal poznámku se zapsaným PIN) nebo pokusy o pronikání do HW a SW výpočetní techniky peněžního ústavu, to jsou některé z nelegálních aktivit této kategorie zločinců. Ti třetí jsou nejhorším z nebezpečí, která v oblasti zločinu zaměřenému proti peněžním ústavům, jejich zaměstnancům, pracovníkům ostrahy a ochrany i klientům hrozí a existují. Tito pachatelé se k penězům dostávají loupeží, tedy pod pohrůžkou násilí nebo za jeho přímého použití proti všemu a všem, kdo stojí v jejich cestě. Obvykle přicházejí dokonale připravení, vybavení a často schopní doslova všeho. Při trestné činnosti se nerozpakují vzít rukojmí a použít zbraně, ať již ke zdůraznění svých požadavků, jako pohrůžky nebo přímo s cílem ohrozit, zranit i usmrtit. Dokáží být nebezpeční a brutální, je jim lhostejné, zda zraní psychicky nebo fyzicky a na takovou alternativu jsou připravení. Bodná nebo sečná zbraň, krátké i dlouhé střelné zbraně, balíček obsahující údajnou či skutečnou výbušninu, maska přes obličej, rychlý, převážně odcizený motorový dopravní prostředek, mobilní telefon nebo radiostanice atd. To vše patří k nejčastější výbavě zločince - lupiče.
Loupežná přepadení, jejich realita a pravděpodobnost
Statistická pravděpodobnost, že dojde k loupežnému přepadení konkrétního peněžního ústavu je velmi malá. Potvrzuje to propastný rozdíl mezi skutečným počtem těchto objektů na území ČR a přísně evidovaným nápadem trestné činnosti této kategorie. U některých bankovních domů a pošt lze nebezpečí loupeže téměř vyloučit, a to především pro jejich polohu, způsob zabezpečení, dosažitelnost úřadovny pro bezpečnostní složky a z dalších logických důvodů. Naopak jiné, zejména menší provozní jednotky, peněžní úřadovny v okrajových částech měst nebo menších obcích, provozovny s malým pohybem klientů a nízkým počtem zaměstnanců jsou poněkud více ohrožené.
Přesto není možné potenciální nebezpečí podceňovat, což například v oblasti působnosti bank a spořitelen potvrzuje i (zejména v posledních čtyřech letech) vzrůstající počet zločineckých útoků. Ohrožené jsou také pošty a směnárny. Za této situace navíc prognózy našich odborníků i poznatky zahraničních policejních sborů naznačují, že vývoj v této oblasti kriminality zatím zřejmě stagnovat nebude. Spíše naopak. Zásadní zlom k lepšímu proto nelze v nejbližším období očekávat, i když jsou přijímána rozsáhlá preventivní opatření, zlepšila se ochrana peněžních ústavů a zvýšila kvalita policejní práce. Závažnost problému zvyšuje i nový fenomén - opakovaná přepadení jedné a téže pobočky. Ten se na scéně loupežných přepadení peněžních ústavů objevil zejména v posledních dvou letech. Pachatel opakovaně zaútočí proti nedostatečně zabezpečenému objektu peněžního ústavu, kde ani po předchozím loupežném přepadení nedošlo k radikálním bezpečnostním změnám. Významnou motivací jsou pro pachatele také vysoké finanční částky, které lze loupeží získat.
Jak to vidí policie?
Z pohledu policie se problematika loupežných přepadení bank, spořitelen, pošt a směnáren jeví jako vysoce společensky nebezpečná, a tak je oblasti ochrany peněžních ústavů, prevence kriminality a samotnému vyšetřování jednotlivých případů vždy věnována zvýšená pozornost. Pokud to situace vyžaduje, neváhá policejní management pro ochranu peněžních ústavů, vyšetření těchto trestných činů a odhalení jejich pachatelů sdružovat síly a prostředky a konstituovat specializované pracovní týmy kriminalistů, techniků, vyšetřovatelů a dalších policejních specialistů. Tak tomu bylo například i v druhé polovině roku 1999, kdy se aktivity zločinců v této kategorii kriminality počaly stupňovat. Mimořádná opatření však nemohou být celoplošná a zejména doba jejich trvání bývá omezená. Použité síly a prostředky totiž za krátký čas obvykle chybějí jinde. Do problematiky ochrany peněžních ústavů se proto nezapojují pouze specializovaní odborníci, ale své úkoly zde přiměřeně plní i policisté ze služby dopravní a pořádkové policie a dalších policejních služeb a útvarů. Zejména přítomnost hlídkujících uniformovaných policistů u těchto objektů bývá pro potenciálního pachatele významným negativním signálem, který ovlivňuje jeho rozhodování o tom, zda se pokusit, či nepokusit čin provést.
Pro dobro věci republikoví policisté spolupracují se svými kolegy z obecní policie a přiměřeně i s pracovníky bezpečnostních služeb a agentur, které se ochranou peněžních ústavů zabývají na komerční bázi. Za bezpečnostní prioritu tu však policie považuje přijímání a realizaci interních opatření ze strany managementu jednotlivých peněžních ústavů, a to především po linii personální, stavebně konstrukční, technické a režimové. Na základě vlastních zkušeností policisté vědí, že banky, pošty a další peněžní instituce disponují řadou odborníků, kteří "mají na to", aby situaci zvládli. Ačkoli jde o ústavy obrazně řečeno "naplněné od sklepa po půdu penězi", za brzdu vývoje v oblasti jejich bezpečnosti lze považovat zase peníze. Je jich nedostatek a vedení těchto institucí je vždy postaveno před otázku, jaký díl z balíku peněz určených na provoz peněžního ústavu oddělit právě na zajištění odpovídajícího standardu bezpečí. Pravda však zůstává, že konečné rozhodnutí nemusí být vždy zcela adekvátní bezpečnostní situaci a skutečným požadavkům vyplývajícím z potřeb jednotlivých úřadoven a poboček peněžních ústavů. Tyto potřeby pak významně odlišuje řada faktorů, například dislokace úřadovny a další, které již byly zmíněny v úvodu. Podmínkou pro rozhodování by se proto měla stát špičková analýza skutečného i prognózovaného stavu této kriminální kategorie a aplikace jejích závěrů na lokální podmínky. Na ní by se měl svými informacemi a poznatky podílet minimálně každý místně příslušný útvar Policie ČR i zaměstnanci obecních policí.
Pachatelé
Osobnost pachatele a motiv jeho jednání bývají klíčovými aspekty pro vyšetřovatele a kriminalisty. Některé poznatky a znalosti však mohou využít všichni, kdo chtějí proti loupežím na úseku působnosti peněžních institucí účinně preventivně bojovat. Kdo tedy je nejčastěji pachatelem těchto trestných činů?
Podle kriminalistů jde převážně o muže ve věku do 30 let, ozbrojeného, většinou maskovaného v obličeji, který svůj čin plánuje (výběr vhodného objektu a času přepadení, sledování technických bezpečnostních a režimových opatření v objektu, počtu pracovníků úřadovny a zaměstnanců fyzické ostrahy), organizuje (získává pro svůj úmysl pomocníky - komplice, je pachatelem a současně organizátorem a návodcem) a připravuje se na něj (ozbrojuje se, obléká a maskuje, zajistí si dopravní prostředek obvykle krádeží motorového vozidla, vybírá trasu útěku, zabezpečí úkryt pro sebe, své komplice a lup). Pachatel se připravuje i na svůj herecký výstup v napadeném objektu a prostoru. Řada lupičů si postup nacvičuje, včetně postoje se zbraní, komunikace s klienty peněžního ústavu, obslužným personálem a nižším managementem, to vše s cílem zapůsobit na své okolí a v co nejkratším čase docílit vydání finanční hotovosti. Jednání lupiče pak bývá rázné, doprovázené hlasitými povely, racionální a cílevědomé, avšak často poznamenané nervozitou a stresem, které mohou vést až ke zkratovitým a pudovým reakcím, zejména nejde-li vše podle plánu. Na neplánovaný vývoj situace někteří pachatelé reagují útěkem, jiní naopak zvýšenou brutalitou, která může vyústit až v použití násilí s následky na zdraví a životech osob.
Riskovat vyvolání neplánovaného vývoje situace a pokusit se nestandardními způsoby odvrátit pachatele od dokonání trestného činu proto může být jak úspěšné, tak velmi nebezpečné. Riskovat životy osob je vedle potenciální ztráty finanční hotovosti rizikem neúměrným.
Policisté doporučují
Vzhledem k tomu, že nikdo ze zaměstnanců peněžního ústavu a pracovníků jeho ostrahy nemůže pravděpodobnost (byť mizivou) loupežného přepadení zcela vyloučit, je potřebné být pro takové případy proškolen a připraven. To vyžaduje především znalost problematiky a odpovědný přístup všech vedoucích pracovníků, do jejichž kompetence bezpečnost osob a majetku spadá, stejně jako odpovědný přístup všech zaměstnanců, kterých se potenciální nebezpečí bezprostředně týká (ostraha, informační centrum, přepážkoví pracovníci, nižší management v objektu).
Prioritou zůstává ochrana zdraví a životů osob. K této prioritě musí směřovat veškerá opatření, aktivity a reakce, které mají za cíl snížit rizika přepadení, odvrátit pachatele od jeho úmyslu a dokoná-li trestný čin, mají minimalizovat jeho následky a přispět k odhalení a dopadení zločince. Policisté proto v zájmu ochrany peněžních ústavů, v nich uložených hodnot a v zájmu ochrany jejich zaměstnanců a klientů odpovědným pracovníkům bank, pošt a směnáren, doporučují :
1. Analyzovat bezpečnostní rizika každého objektu, ve kterém se peněžní ústav nebo jeho expozitura nachází, navrhnout a urychleně realizovat systém personálních, režimových, stavebně konstrukční a technických opatření.
2. Seznámit personál a komerční ostrahu peněžních ústavů se známými postupy, metodami a chováním pachatelů před, při a po trestném činu a s modelovými postupy a reakcemi na tyto situace, včetně zásad směřujících k uchování a zajištění stop na místě trestného činu, nácviku komunikace s pachatelem a zásadami postupu personálu a ostrahy po odchodu lupiče z místa činu.
3. Proškolit personál a ostrahu objektu ze zásad ochrany informací a jejich nežádoucího šíření (např. poskytování informací zástupcům médií). Nežádoucí únik informací může způsobit stejně nežádoucí informování pachatele o předběžných výsledcích policejního šetření, s důsledky v odhalení taktiky policejního vyšetřování a možným předpokladem dalšího postupu policie.
4. Seznámit personál a ostrahu objektu se způsoby pozorování a způsoby získávání a zapamatování si základních popisných údajů osoby, způsobů jejího chování, vystupování a vyjadřování, s cílem získat co nejdokonalejší laický popis pachatele/ů.
5. Zajistit dokonalou informovanost personálu a ostrahy objektu o umístění tísňových hlásičů a způsobech jejich nepozorovaného spouštění, o rozmístění a použití spojovací techniky a znalost telefonních čísel tísňového volání.
6. Zajistit přiměřenou informovanost zaměstnanců a ostrahy objektu o rozmístění kamer bezpečnostního systému.
7. Vyzvat personál a ochranu objektu k ostražitosti a opatrnosti, k tomu, aby věnovaly pozornost neobvyklému chování osob a všem podnětům, které by svědčily o hrozícím nebezpečí.
Mjr. Jiří Suttner