POLICISTA  1/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

V minulém roce jsme se shodou okolností ve dvou příspěvcích (Policista č. 3/99 a č. 10/99) dotkli větší měrou práce našich policejních potápěčů. A z několika stran jsme při té příležitosti zaslechli "o životě a díle" muže, který přes třicet let v barvách policie výrazně asistoval u vývoje potápěčské profese.

Protože mjr. Josef Kotlan i po odchodu do důchodu v Brně "u vody" mezi policisty aktivně působí, zajeli jsme za ním na kus řeči k jeho domovské přehradě poblíž brněnské městské části Bystrc.

Čtverečkované oči

V pětasedmdesátém spadlo v Bratislavě na Zlatých pískách do vody letadlo, il osmnáctka. V Brně byl tehdy náhodou vládní letoun, takže do něj místní potápěče posadili a okamžitě je odvezli na místo nehody. Vedle lidí a nějaké techniky z ženijních vojsk zasahovali jako první. A vlastně to na nich viselo. Dlouhé dny lezli do mírně řečeno nepříjemného prostředí. Kerosén z havarovaného letadla se ve vodě rozlil, navíc k tomu různé oleje. Vylézali z toho umaštění jako podivní vodníci. Aeroplán se roztrhal, rozpadl na kusy. Pod vodou číhaly břity duralového plechu, kožené rukavice potápěčů byly věčně prořezané. Po týdnu se podařilo vyprostit všechny oběti. Zachránil se jediný člověk, zůstal naštěstí v ocasní části, která po zlomení trupu trčela nad hladinu. Podařilo se mu otevřít zadní dveře, ale při vyskakování se přivíraly a přerazily mu obě nohy. Dokázal se i s tímto ošklivým zraněním dostat na břeh. Byla to jinak nesmírně rozsáhlá akce, zasahujícím mužům při ní snad nehrozilo přímé ohrožení života, ale mrtvých bylo hodně, těla byla poničená, rozsekaná ...

Na Vranovské přehradě jindy vytahovali utopenou škodovku. Dva zhruba osmnáctiletí hoši ukradli auto, od hradu Bítov s ním sjížděli v serpentýnkách dolů k mostu a v jedné zatáčce to přetáhli. Vlítli do jezera, proletěli asi patnáct metrů vzduchem a plácli sebou o hladinu. Měli kliku, oba cestou vypadli. Vůz zmizel v hloubce nějakých šestnácti metrů. Tenkrát ještě neměli nafukovací vaky, tahali to vzhůru na klasických barelech. Dvěstělitrové soudky přivázali k vozidlu a nafoukli je pod vodou vzduchem. Spolupracovali s parťáky nahoře na člunech. A těm se jeden barel vysmekl z lana a šel, padal ke dnu nekontrolovaně. Kolegu Kotlana vzal přes ucho a přes rameno. Scházelo dvacet centimetrů, aby to schytal rovnou na hlavu, to by mu nejspíš zlomilo vaz. I tak toho ale měl plné zuby ...

Brněnští žabí muži mají dohodu s povodím Moravy, berou z vodárenských pásem sedimenty, dělají pro ně další drobné úkony a přitom mohou v dobré vodě trénovat. A jednou se stalo, že automatika začala v hloubce osmadvaceti metrů dávat jednomu z nich vodu, v plném rozsahu. Prostě vydechl a při nadechnutí nepřišel vzduch z bomby, ale studená voda. Zkoušel ji - už bez dechu v plicích - vyplivnout a znovu se nadechl. Jenom voda. Na takovou situaci musí být profesionál svým způsobem vždycky připravený. Takže nezbývalo nic jiného, než otevřít naplno záchrannou vestu a jít vzhůru. Při rychlém výstupu k hladině ovšem hrozí nebezpečí embolie, postižený se tedy ještě snažil - naprosto bez vzduchu - kontrolovat ten kvapný vzlet. Vylezl z vody a měl, jak se mezi potápěči říká, čtverečkovaný oči - prostě mu lezly z důlků. Byl úplně na konci sil. Příčinu představovala technická závada. Výdechový ventil se zpříčil, vcucnul se v automatice a těsnil, když neměl a naopak pouštěl vodu, když se to naprosto nehodilo...

Kdysi plnili potápěči vzduchové láhve kompresorem, který k tomu nebyl původně určený, sloužil na letišti k huštění láhví na startování letadel - čistění vzduchu tam nebylo zrovna ideální, zřejmě se tam mohl dostat kysličník uhelnatý. Každopádně se při práci pod vodou jeden z mužů ocitl po nějaké době ve stavu bez sebe. Spolupracovník, který ho měl na vodicím laně a s nímž fungovala letitá sehrannost, naštěstí vytušil podle chování špagátu, že se dole děje cosi nekalého a razantně druha vyškubl ven. Vtáhli bezvládného chlapa do lodě a přivedli k životu. Dopadlo to dobře ...

Tolik z dramatičtějších pracovních zážitků Josefa Kotlana.

Vrakové potápění

Celý dosavadní osud "hrdiny", o kterém vypovídá dnešní portrét, by možná mohl být námětem filmu. Romantického i akčního.

Na začátku byla především kniha, kterou uviděl mladý Kotlan v knihkupectví. Jmenovala se Dobrodružství v Rudém moři, napsal ji Hans Haas. Tenhle Rakušan začal s potápěním na začátku 2. světové války a zprvu to prováděl s kyslíkem, tudíž do necelých dvaceti metrů, protože ve větší hloubce začíná být kyslík toxický.

"Seděl jsem v hloubce patnácti metrů na mořském útesu a přesto, že voda byla naprosto čirá, viděl jsem na vzdálenost jenom čtyřiceti metrů." To sdělení si moravský mladík zapamatoval doživotně. Bylo přímo šokem, když si kluk promítl, jak vleze do rybníku a po chvilce vidí sotva na půlmetr. A v biografu se objevil taky první film o světě pod vodou. Něco nepopsatelného. Člověk s kamerou se pohyboval po mořském dně a kolem něj tiše proplouvali žraloci.

Josef Kotlan se vyučil dřevomodelářem ve Zbrojovce Brno. Byla tam parta podstatně starších lidí, které vábila voda. Přes ně se dostal na přehradu do klubu tzv. Branného vodáctví. Už jako sedmnáctiletý si udělal papíry na vodní kluzáky, rodiče mu to dovolili. Závodil na motorových člunech. V republice se rozebíhalo potápění, on plavat uměl, tak ho oblíkli do podvodní výstroje, vyzkoušel si to a vyhrál krajské přebory.

Na vojně se dostal k jinému sportu, k jinému bláznění - skákal s padákem. Pak ho příbuzný ovlivnil k nástupu do policejní služby. Přání jít k poříčákům se mu splnilo asi do roka. Zůstal u potápěčů od roku 1968 do roku 1999. Odvedl tisíce hodin práce v drsných vodách, stovky služebních potápěčských akcí na zakázku vyšetřovatelů trestných skutků. Podílel se ale, jak jsme se zmínili již na začátku, i na vývoji potápěčské techniky a speciálních "pomůcek" pro činnosti obzvláště ve větších hloubkách. Působil jako "pedagog", jako instruktor (dokonce i hlavní) pro policejní potápění. Teď dělá technického civilního pracovníka a pod vodu chodí pořád dál ...

Koníček se mu stal profesí a obráceně, prolnulo se mu to. Přestože, jak připouští, "po té profesní stránce se nedá říct, že by potápění bylo vyloženě plezírem". Ale kompenzuje si to útěky k lepší vodě. Bývalo to složité. V přístupných východoněmeckých nebo bulharských mořských končinách to ještě nebylo ono. Do ráje se dostal poprvé zhruba před pěti lety.

Vyrazili si s kolegou Dřímalem (převzal po "učiteli" Kotlanovi štafetu v čele Výcvikového střediska potápěčů a vůdců malých plavidel PČR) pod křídly specializované cestovky na francouzskou Riviéru k Saint Tropez. Na vrakové potápění. Byť jim počasí příliš nepřálo, bylo to nádherné. Dostali se k nějakému lodnímu vraku. A najednou viděli na třicet metrů před sebe a krása potápění k nim přišla v plné barvitosti. Třeba s hejny ryb, s hmatatelným zážitkem povědomým z někdejší filmové vzpomínky. Tam by se chtěl každý co nejčastěji a co nejdéle vracet. Dovolí-li zdraví. (Jinak je to v dnešní době "jenom" otázka financí.)

* * *

Vposled je dobré podotknout, že i svoji životní ženu našel Josef Kotlan před řádkou let ve svazarmovském klubu. Také ona se nechala přitáhnout k vodě. Zvykla si na manželovy zájmy a nechala ho - a nechává - dělat to, co ho neustále baví. A čemu svého času dal přednost před postupem, před služební kariérou ... (V brněnském hantecu, dalo by se to nejspíš shrnout, žaba pobrala flek.)

Jaroslav Kopic  

P.S. I v novém roce míníme pokračovat v rubrice Portrét a vyhlížíme tipy čtenářů a příznivců Policisty na pracovníky MV ČR, popř. přímo na aktivní policisty, kteří se s mimořádným nasazením věnují nějakému koníčku. Díky za pochopení! A příjemný nový rok!


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |