POLICISTA  1/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

anketa

Scény dřív známé jen z kriminálních románů a filmů začínají patřit k běžnému životu. Obličej ukrytý pod maskou, namířená zbraň, drsný hlas žádající peníze. Loupežná přepadení obchodů, benzinových čerpadel, spořitelen a bank jsou čím dál tím častější, jejich stoupající počet se zatím nedaří příliš zabrzdit. Několika náhodně vybraných chodců v pražských ulicích jsme se zeptali, co si o situaci myslí a co by se mělo s takovým loupežnictvím dělat.

Jan Olprecht - učitel:

Je to obraz celé společnosti. Když za středověku cestovatelé hodnotili úroveň té které země, nestarali se příliš o to, kolik král vyhrál bitev nebo jaké jsou jeho politické názory. Stačila jim bezpečnost cest a tržišť. Pokud byla zajištěná a lapkové zjímáni, byla to dobrá země, jestli se vesele přepadalo a mordovalo, byl panovník mizerný a kraji se slušelo vyhnout. Proč by to dneska mělo vypadat jinak?

Nina Porková - prodavačka:

Je to hrozný, fakt. Nikdy bych nevěřila, že se něco takovýho může stát zrovna mně. V pitomý trafice. Jo, byli dva a hrozili nožem. Sebrali tržbu, nic mi sice neudělali, ale stejně mám od tý doby strach. Vůbec nevím, jestli se někdy dokážu vrátit za pult.

Bohuslav Bílek - ekonom:

Ilustrační fotoŘekl bych, že se to trochu přehání. Jasně, situace je drsnější než před listopadem, ale zase ne tak moc. Loupilo se vždycky, jenom se o tom tak nadšeně nepsalo. Černá kronika měla pár řádků někde uprostřed novin, nic víc, dneska se každá tragédie cpe hned na první stránku. A to i v seriózních novinách, natožpak v bulváru nebo v komerční televizi. Moji příbuzní na venkově jsou touhle propagandou tak zpracovaní, že se bojí přijet do Prahy třeba jen na návštěvu. Opravdu věří tomu, že je hned za prvním rohem někdo podřeže a že přejít Václavské náměstí je riskantnější než chůze po minovém poli. A přitom podle srovnávacích statistik je naše hlavní město mnohem bezpečnější nežli třeba Paříž či Londýn, o New Yorku nebo Chicagu ani nemluvě.

Karel Základ - bezdomovec:

Mně je to fuk. Dávno už mi nemá co kdo sebrat.

Jana Milská - výtvarnice:

Většinou to dělají cizinci. Nechápu, proč se o zavedení vízové povinnosti pro občany z problematických zemí pořád jenom mluví a nic se nedělá. Přitom každý ví, jaké tu dnes operují ruské mafiánské gangy, co bohatnou na přepadech, vydírání, prostituci, na obchodu s drogami a tak dál.

Žádnému slušnému cizinci by přece neuškodilo, kdyby při cestě přes hranice ukázal čistý trestní rejstřík nebo zažádal o regulérní pracovní povolení. Tím pádem by ho také nikdo nemohl tak snadno vydírat, že dělá načerno. A gangsterům by se hůř střílelo už třeba jen proto, že by na příslušných úřadech měli jejich fotky.

Petr Dvořáček - úředník:

Někdy mám pocit, že to pánům zákonodárcům nevadí. Když policie zasáhne, jako třeba kdysi dávno v restauraci U Holubů, měsíce a roky se přešetřuje, jestli náhodou nebyla porušena lidská práva mafiánů a prostitutek. A přitom by zásahovka zasloužila metál za to, že pár lumpů vytlačila z republiky. Dokud nebude mít policie respekt a zastání, tak to tady půjde od deseti k pěti. To, co si u nás musí uniformy nechat líbit, je v Německu nebo v Americe naprosto nepředstavitelné.

Heda Rezková - servírka:

Já to vidím v trestech. Dyť se to těm lidem vlastně vyplatí. Když je náhodou chytnou, dostanou pár let a až na nějakou amnestii vylezou z kriminálu ven, budou na tom desetkrát líp, než někdo, kdo celou tu dobu poctivě makal.

Michal Laman - obchodník:

Určitě by se měl zase zavíst trest smrti. Oko za oko, zub za zub. V Spojenejch státech to bez toho taky zkusili a většina států se ráda k trestu smrti vrátila.

Jiří Maštalíř - nezaměstnaný:

Já vám to klidně řeknu, ale vy to stejně nenapíšete. No, jen aby... Tak já těm klukům pistolnickejm vlastně fandím. Aspoň nesou kůži na trh. Koukněte, já dělal třicet let v jedný fabrice. Tu pak ňákej blbec vytuneloval, přes tisíc zaměstnanců dostalo padáka, dvě měsíční gáže, víc nic. To byla ještě klika, některý lidi nedostanou ani poctivě vydělanou mzdu. Fabrikant je na Havaji a my na dlažbě. Podpora v nezaměstnanosti nestačí ani na činži, ale to asi víte. Jo, měl jsem nějaký úspory, jenže záložna klekla, protože ji taky někdo rozkradl. Myslíte, že se mu něco stalo? Že mu zabavěj vilu, auto, nebo že ho zavřou? Ani náhodou. Když vzpomenu na tátu, kterej kdysi vykládal, jak má bejt člověk slušnej a poctivej, tak se mi chce brečet. Nebo vzít bouchačku a jít si svý peníze vyzvednout násilím. Svý, ne cizí, pánové. Takhle jsme dopadli. Jestli stát jednou dopustí, aby beztrestně procházely velký svinstva, tak ty malý už nikdo na světě neuhlídá.

David Malík - student:

Já bych to nebral tak vážně. Svět bez zločinců jednak není možnej, a potom, třeba by nebyl ani zajímavej. I před branama ráje se potuloval mladíček jménem Kain.

Václav Kubeš - sociolog:

Ilustrační fotoObávám se, že jde o mnohem nebezpečnější jev, než si většina lidí vůbec dovede představit. Pocit bezmocnosti, ohrožení a nedůvěry v mocenské státní orgány totiž vede k tomu, že se lidé o svou bezpečnost začnou starat sami. Začíná to vytvářením různých pololegálních spolků domobrany, pokračuje trestnými výpravami proti méně přizpůsobivým či odlišným vrstvám obyvatelstva a končí docela obyčejným fašismem. Stačí k tomu málo. Demokracie je velice zranitelná, vystrašení lidé si mohou totalitní vládu vcelku regulérně zvolit, případ Německa je víc než varovný. Už dneska poletují ve vzduchu poznámky typu - tohle by se za komunistů stát nemohlo. To je dokonalá a nebezpečná polopravda. Stejně jako tvrzení, že Mussolini zlikvidoval mafii, nebo že za Hitlera byl pořádek. Ano, v zásadě to tak bylo. Ale za jakou cenu, na to už se zapomíná...

No nic, historie se snad nebude opakovat. Jestli si ovšem současná vláda nedokáže poradit se zločinností, nepřijde jen o ukradené miliardy nebo o poslanecká křesla, ale především trestuhodně prošustruje pověst a přitažlivost společenského systému, kterému se říká demokracie.

Bohuslava Málková - nezaměstnaná:

Koukněte, s tím běžte do háje. To sou furt nějaký výzkumy, co říkáte tomuhle, co tamtomu, jenže se stejně nic nezmění. Chleba levnější nebude, na to vemte jed.

Jakub Tureček - montér:

Pamatujete na toho chlápka, co si ještě za bolševika dovolil říct v televizi, že se schody zametaj odshora? Docela by mě zajímalo, jestli náhodou dneska nesedí.

Jaroslav Peterka - lékař:

Nepatřičné otázky nepatřičným lidem, to je, zdá se, princip současné žurnalistiky. Zpěváci hovoří o mezinárodní politice, herci se vyjadřují k filozofickým problémům, sportovci žvaní o kultuře. Teď se například ptáte doktora, co dělat s ozbrojenými lupiči. Nevím. Já jsem totiž gynekolog. V rámci odbornosti vám mohu sdělit jen to, že se lupiči nerodí s punčochou na obličeji a se samopalem v rukou.

Zbyšek Sedláček - technik:

Vidím vadu v soudech, respektive v nesmyslně dlouhé době, po kterou se vlečou jednotlivé kauzy. Jestli pachatel čeká na rozsudek ne týdny, ale léta, má už trest z výchovného hlediska nulový význam. To se pochopitelně týká všech zločinů, nejen ozbrojených loupeží.

Martin Šuster - farář:

Dovolte malé podobenství. Společnost se podobá školní třídě, ve které špatný učitel nedokáže udržet pořádek, děti se nic dobrého nenaučí a lotři mají pré. Dobrý kantor má při vyučování klid a i ti největší výtržníci na něj po letech vzpomínají s úctou. Poučení vidím v jednom. Neviňme žáky tam, kde zklamal učitel.

Jana Velebná - švadlena:

Já nechápu, že se divíte. Víte, jak dneska vypadají kriminály? Dělat se tam nemusí, televize je na celách, jídlo jak v hotelu. K tomu hřiště, tělocvičny a posilovny, aby pánům mordýřům neochably svaly, až se zase dostanou ven a budou potřebovat někomu zakroutit krkem. Proč by se měli takový věznice bát? Vážně, tohle přece nejde dál. Aspoň pracovat by měli. Makat do tý doby, než vrátěj, co ukradli. Jenže to je prej nehumánní. Nechápu proč. Podle týhle logiky střílení na prodavačky asi humánní je.

Čeněk Kotál - řidič:

Nejde jen o obchody nebo banky. Dneska, aby se člověk bál zastavit i na pitomým odpočivadle na dálnici. Znáte vůbec někoho, kdo ještě nebyl okradenej? Já tedy ne. Loni mi vybílili byt, chalupu nejmíň pětkrát, v soukromým autě už jsem nenechával vůbec nic, tak mi ho pro jistotu švihli celý. Ve fondech mě připravili o všecko, nedostal jsem ani ty prachy, co jsem do kuponový knížky vrazil, z daní platím na vykradený banky jak mourovatej, o tom, že mi někdo občas v tramvaji vyfoukne peněženku ani nemluvím. A to nejsem žádnej smolař nebo výjimka, ale obrázek průměrnýho českýho člověka. To není ani k pláči, to už začíná bejt vážně sranda.

Potud výběr nejtypičtějších názorů, nutno přiznat, že naše anketa nevyzněla nijak zvlášť optimisticky. Snadnou odpověď na to, jak se bránit násilí a zločinu, asi nenajdeme na ulici.

Připravil jr  
Foto Vávlac Šebek  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |