Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Zmaterializovaný Facebook i kouř v krabici

 

Jsme jediný ostrůvek široko daleko, který nemá zákon podporující vznik nového umění ve veřejném prostoru, říká Pavel Karous, iniciátor projektu Vetřelci a volavky.
 
Pavel Karous. Foto: Radoslav Bernat.Pavel Karous. Foto: Radoslav Bernat.
Jak vznikl projekt Vetřelci a volavky, který dokumentuje a popularizuje výtvarné umění z dob normalizace?
Impulsem se stala revitalizace pražského parku Folimanka z roku 2008, při níž odstranili několik soch od významných autorů, Skateboardistu od Jaroslava Hladkého a Dvě děti od Bohumila Zemánka. Sochy dětí byly bez soklu, takže kontakt s nimi byl přímý a pro děti přirozený. U těchto plastik přitom neobstojí ani argument, že se jednalo o komunistická díla. Bohumil Zemánek byl například zakázaným sochařem a navíc představitelem české grotesky. Autor mimořádně nadčasový, který se po roce 1968 nepřizpůsoboval novému režimu, naopak ho provokoval výtvarnými akcemi. Vytvářel parodující keramické sochy funkcionářů. Rozhodl jsem se otevřít na toto téma diskusi a přispět, třeba i pomocí petic, k zachování takových děl ve veřejném prostoru.
 
Jakého úspěchu jste dosáhli?
Podařilo se nám zachránit první kinetickou plastiku v Československu na Novodvorské. Na Barrandově budou na své původní místo vráceny sochy Obelisk od Karla Bečváře a Plastika pohybu od Huga Demartiniho a Jiřího Nováka, které zmizely při rekonstrukci Tilleho náměstí. Jsou to však jenom dílčí úspěchy, protože za posledních dvacet let se odstranilo v Praze čtyři sta padesát soch, ani jedna přitom nebyla ideologickým generelem minulého režimu. Nových se vytvořilo padesát šest. V rámci pražského metra se mezi rokem 1970 a 1990 uskutečnilo kolem sto třiceti výtvarných realizací od sto jedenácti autorů. Z toho bylo po roce 1990 odstraněno nebo zakryto reklamní plochou či komerčně využitelným prostorem čtyřicet pět děl a nevznikla ani jedna výtvarná realizace na nových stanicích metra.

Není v současnosti menší potřeba zdobit uměním veřejný prostor?
Nemyslím si, že by se nutně musely objevovat nové artefakty. Není ani možné, aby jich vznikalo tolik, co v sedmdesátých či osmdesátých letech, kdy byl stavební boom, a jenom v Praze bylo umístěno tisíc osm set výtvarných děl. Spíše jde o to, že se změnila kvalita veřejného prostoru, který teď dosahuje vrcholu nekultivovanosti. Stává se, že dobře vyřešený prostor s vodním prvkem, sochou od slavného tvůrce, možností posezení, se nákladně revitalizuje, všechny tyto věci se odstraní a nahradí je zámková dlažba s několika stromy. To není zlepšení. Nepodaří se vytvořit místo, kde by člověk chtěl trávit čas. V takovém prostoru, který je ještě navíc zamořen komerčním vizuálním smogem, se nezdrží déle, než nutně potřebuje.
 
Doba je ale rychlá, třeba se lidé ani nechtějí zastavovat.
Je to škoda. Když úplně atomizujeme společnost, jak má dojít ke konsenzu. Není nárůst kriminality, rasismu či jiných sociálně patologických jevů důsledkem toho, že spolu nesdílíme žádný prostor?
 
Problémem je i to, že prostor určují převážně komerční zájmy. Jaké vidíte řešení?
Je špatné, že se s veřejným prostorem zachází tak, že lidi jsou z něho zaháněni do obchodních center či kaváren. Město by mělo vytvářet i místa, kde by i ti sociálně slabší mohli odpočívat a nějakým způsobem komunikovat, aniž by za to, že tam jsou, museli utrácet peníze. Přitom není potřeba velkých investic. Zdá se mi ale, že na tom, aby se lidi shromažďovali na místech, které negenerují peníze, není ani moc zájem.
 
Plastika na pražském sídlišti Novodvorská. Foto: Radoslav Bernat.Plastika Dálky od Jiřího Nováka na pražském sídlišti Novodvorská. Foto: Radoslav Bernat.
Jak by mohly konkrétně radnice přispět ke zlepšení?
Ideální je, aby vznikla pracovní skupina, na niž by nikdo nevyvíjel politický, ani úřednický tlak. Demokratickým systémem by si tak výtvarná obec mohla zvolit na čtyři roky zástupce, což vyhrají prestižní kurátoři, galeristé, kunsthistorici, výtvarníci, teoretici výtvarného umění, urbanisté či architekti. Ti by měli sestavit plán a zároveň z transparentní soutěže vybírat výtvarná díla. Funguje to tak ve většině západoevropských měst.
 
Komise by tedy doporučovala určitá díla?
To nesmí být doporučení! Politik by neměl mít právo veta. Sestaví komisi a nechá rozhodnutí na ni. Protože jako politik by se dostal do složité situace z toho důvodu, že současné výtvarné umění se v době, kdy vzniká, většinou nesetkává s oblibou veřejnosti. Vždy to trvá pár let. Lidé si musí zvyknout na dobré příklady. Když se zeptáte občana, který se nezajímá o výtvarné umění, nenavštěvuje galerie současného umění, jak vypadá umění ve veřejném prostoru, většinou si představí figurativní sochu. Ty se přitom vytvářely v devatenáctém století. Zatím uplynulo více než sto let a tak to může být třeba kouř v krabici. Může to být cokoliv a to je právě skvělé. Od toho je výtvarná komise, která zaštiťuje svým jménem, že je dobré takové dílo podpořit.
Pomohlo by znovuzavedení zákona, který počítal v rámci výstavby s určitým procentem z celkových nákladů na zhotovení výtvarného díla?
Kromě Slovenska, kde takový zákon teď chtějí zavést, mají snad obdobné legislativní opatření všechny sousední státy. V Unii je to naprosto běžné. Poláci dokonce původní zákon po roce 1989 nezrušili. My jsme jediný ostrůvek široko daleko, který nemá zákon podporující vznik nového umění ve veřejném prostoru. Také Francie či skandinávské země mají podmínky jasně definované, ostatně francouzský zákon je výborně napsaný.
 
V čem je francouzský zákon inspirativní?
Tento zákon jedno procento pro umění slaví letos šedesát let od vzniku. Původně se jednalo o iniciativu ministerstva školství, později se rozšiřovala na další ministerstva, nakonec na všechny nové stavby ve veřejném sektoru. Z výše odhadované ceny staveb, bez daní, úprav pozemků a vnitřního vybavení, se počítá jedno procento, které může činit až dva miliony eur. V případě, že to vychází na méně než třicet tisíc eur, může zadavatel koupit už hotové dílo. Dokážu si představit, že by i u nás město určovalo stavebníkům kromě hygienických předpisů, norem na zeleň a navázání potřebné infrastruktury také zhotovení výtvarných děl. V zájmu urbanismu města je to nutné.

Pavel Karous. Foto: Radoslav Bernat.Pavel Karous. Foto: Radoslav Bernat.
Předpokládá to také spolupráci architekta, stavitele a výtvarníka.
Ano, umělecké dílo je nedílnou součástí nové budovy, architekt by tak měl být součástí komise a vybírat díla od začátku projektu. Ne, že se připraví prázdné místo v budově a uměle se tam dodá artefakt. Za posledních dvacet let se úplně přerušil kontakt mezi architekty a výtvarníky. Dřív to posouvalo kvalitu architektury dopředu, i kvalitu výtvarného umění, protože se vzájemně obohacovaly. Hlavně v šedesátých letech vznikaly v Československu díky této úzké vazbě mezi výtvarníky a architekty zajímavé projekty. Architektura se stávala komplexním dílem, vše se promyslelo: od kliky přes design hrníčků až po hudbu. Bylo to úplně jiná situace než dnes, kdy je architektura degradovaná na pozemní stavebnictví a výsledek ovlivňuje zejména maximální vytěžitelnost plochy a cena zakázky.

Máte nějaký zajímavý příklad výběru výtvarných děl?
Na Praze 3 se rozhodli, že na Vítkově vytvoří sochařský park. Zatím je to v přípravné fázi. Městská část se snaží z areálu památníku, který lidi spíše odrazoval, vytvořit místo setkávání. Přivést tam více veřejnost, aby to nebylo jenom pietní místo, ale prostor, který žije. Chtějí oživit kavárnu v Památníku a zlidštit celou lokalitu. Jednou z metod, která tomu může napomoci, jsou pravidelné sochařské soutěže, s tím, že pro ně bude ustanovena výběrová komise. Ale zajímavé je, že by soutěže měly být definované pro studenty vysokých uměleckých škol a čerstvé absolventy, tři roky po ukončení studia. Mělo by to tedy být nastavené tak, aby se mohli prosadit začínající umělci.
 
Budou díla postupně přibývat?
Městská část plánuje umístit artefakty vždycky na rok, s tím, že se tam budou konat komentované prohlídky. Chtějí otevřít diskusi, co je umění, zvát lidi a zkoušet tak, jak je veřejnost schopná projevy současného výtvarného umění přijímat. Bude to proměnlivé, což je důležité. Jak by mělo umění ve veřejném prostoru vypadat? Jsme možná příliš uzavření v dosavadní představě, že socha je něco na soklu uprostřed náměstí. Tenhle projev výtvarného umění se už přežil. Umění není odtržené od prostoru a v ideálním případě by to mělo být něčím, co se snaží do veřejného prostoru nalákat lidi a komunikovat s nimi.
 
Můžete uvést příklad takové sochy?
Jeden z nejtypičtějších příkladů tohoto typu umění je ze začátku sedmdesátých let. Kristof Vodičko, polský emigrant, vyhrál v Chicagu soutěž na sochu ve veřejném prostoru, a to s projektem vozíčku pro bezdomovce. Vytvořil naprosto funkční design těchto vozíčků. Byly tam vyklápěcí systémy na mytí, úložný systém na vratné láhve nebo plechovky. Dal se z toho vysunout rukáv, který se napojil na průduchy metra či garáží, aby se mohl dotyčný ohřát během noci. Byl zhotovený ze železa, znehodnoceného tenkým plíškem, aby se nedal prodat do sběrny. Sloužil bezdomovcům a zároveň zviditelnil trpký úděl občanů, kteří se dostali na sociální dno.
 
Vznikla i u nás interaktivní socha ve veřejném prostoru?
Dušan Záhoranský vytvořil pro Kutnou Horu v rámci festivalu alternativní hudby sochu, která ztvárňovala zmaterializovaný Facebook. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, poměrně dost velikou, asi šest na tři metry, z profilu byl vidět nápis vzkaz. Nacházely se tam desky společně s tabulí, houbičkou a křídou, či šuplíčky na zasouvání vzkazů. Mezi písmeny bylo možné si sednout, využít stoleček. Vznikl tak prostor, který mladí lidé v Kutné Hoře rychle začali používat jako místo setkávání a pro vzkazy. Nahradil populární virtuální komunikaci přes Facebook fyzickou, lidé se u objektu scházeli, sloužil i jako veřejná nástěnka, kdy sem dávali anonce, co prodávají, nebo chtějí koupit. Bylo to hravé a nabízelo to jak posezení, tak i možnost zahrát si třeba deskové hry.
 
Socha tam byla dočasně?
Ano, tento objekt ani nebyl z materiálu, který by vydržel roky, byl vytvořený z latí. Podobnou věc, ale z jiného důvodu vytvořil Dominik Lang v rámci festivalu Socha a město v Brně. Vzal Ytong z tehdy zrovna zrušené galerie pro mladé, která byla kultovní, a postavil z něho na jedné hlavní třídě stěnu, která téměř úhlopříčně přepažovala korzo. Člověk tak musel projít okolo. Autor tím donutil uživatele veřejného prostoru fyzicky si místo uvědomit. Stěna začala také sloužit sprejerům, také mladí lidé tam začali posedávat. Stačí pár laviček, vtip a hned to začne žít.
 
Dokáže veřejnost ocenit moderní sochy?
Lidem se nikdy nelíbí věci, které jsou aktuální, ale pak si časem zvyknou, a vnímají je jako součást jejich kultury. Většina z nich dnes dokáže vnímat třeba Brusel či ranou modernu, před pár lety to byla tak nanejvýš secese. Za pár let budou schopni přijímat i pozdní modernu, za další dobu postmodernu. Nejznámější příměr je s Eiffelovkou. Stavěla se pomocí techniky montovatelné železné konstrukce, která se do té doby používala pouze pro vojenské mosty. Veřejnost ji považovala za šílenou stavbu, industriál uprostřed krásného města. Mysleli si, že taková technologie je vhodná na zastřešení nákladového nádraží nebo továrny, ale nepatří do centra města. Trvalo hodně dlouho, než si Pařížané zvykli, ale dnes si těžko představíme pohlednici Paříže bez Eiffelovky. Stejně tak by tomu bylo s Kaplického knihovnou. Lidé se musí nejprve setkat s pozitivními příklady.

Co říkáte na argument, že se takové stavby nehodí do historické Prahy?
Není tomu tak, protože město se vytváří ve vrstvách. To, co my dnes považujeme za homogenní, byl tenkrát velký rozpor. Když se vydáme třeba po nábřeží Vltavy, může nám připadat, že všechno postavili v jednom roce, ale není to pravda, jsou tam vedle sebe historismus, neoklasicismus, neorenesance, jiné eklektické slohy, secese, kubismus, moderna či funkcionalismus. V době, kdy se stavěla ve třicátých letech budova Mánesa, lidem se nelíbila a vnímali ji nepatřičně: taková benzínová pumpa v historické Praze! Teď již je stavba obdivována jako hezký funkcionalismus. I Tančící dům, který je v postmoderním stylu, je dnes braný jako součást koloritu nábřeží. Každá generace by měla zachovat nějakou vrstvu. Je škoda, že naše generace k tomu žádnou takovou architektonickou či výtvarnou část nepřidává.

Fontána Sjednocení Evropy na náměstí Jiřího z Poděbrad na Praze 3 od Petra Šedivého. Foto: Radoslav Bernat.Fontána Sjednocení Evropy na náměstí Jiřího z Poděbrad na Praze 3 od Petra Šedivého. Foto: Radoslav Bernat.
Jak to vypadá s rekonstrukcí náměstí Jiřího z Poděbrad, při níž se měla odstraňovat kašna či průduchy?
Pokud si při revitalizaci náměstí řekneme, že odstraníme všechno, co se tam nakupilo za složitou historii, tak mi to přijde proti smyslu památkové péče. Praha je zajímavá právě tím, že před gotickým průčelím stojí barokní kašna, že naproti sobě bez problémů souzní funkcionalismus se secesí. Také Josip Plečnik, architekt kostela Nejsvětějšího srdce Páně, pronikal prostorem, napadal ho novými intervencemi, ale zanechával starý genius loci. Představa, že zbouráte fontánu jenom proto, že vznikla v době komunismu, a přitom je horizontální a nevadí tedy ve výhledu, není pro mě přijatelná.

Opačně k tomu přistoupili ve slovenských Košicích, kde z části bazénu, postaveného v padesátých letech, dokonce vybudovali Kunsthalle.
Bazén je ve stylu na pomezí Bruselu a socialistického realismu. Zachovali ho tak, jak je, jenom změnili jeho využití. Vevnitř se tam odehrávají výstavy, například jedním z prvních umělců byl Tony Cragg, jeden z nejslavnějších sochařů současnosti.

Košice také v rámci Evropského hlavního města kultury připravily projekt přestavby výměníků na komunitní centra, takzvaný SPOTs. Před jedním z nich je umístěna vaše plastika. Co ztvárňuje?
Nachází se u výměníku, kde je horolezecká stěna a je zhotovená z cementopískových desek. Na výměníku vznikla zajímavá přístavba s lezeckou stěnou. Artefakt, který jsem navrhnul, vycházel z geometrie sídliště a zároveň je to malý horolezecký kámen pro děti. Člověk si není jistý, co to je, dá se to vnímat jako občanskou vybavenost sídliště nebo odloupnutý kus kamene z horolezecké stěny. Název plastiky Umělý kámen ostatně na tuto umělou stěnu odkazuje.

Plastika Umělý kámen na sídlišti Nad jazerom v Košicích od Pavla Karouse. Foto: archiv Pavla Karouse. Plastika Umělý kámen na sídlišti Nad jazerom v Košicích od Pavla Karouse. Foto: archiv Pavla Karouse.
Napadá vás jiné město ze zahraničí, které se sídlišti zajímavě pracuje?
Je dobré se podívat do východního Německa. Například u Drážďan je vidět, že se nepřistupuje k pozdní moderně tak, že by se přestavovala a udělala lidštější tím, že se kompletně změní, ale naopak se zachovává strohost, doplní se o nekonstruktivní moment, nebo se revitalizuje, vyčistí. Udržuje se ten prostor, slovo revitalizace má svůj původní význam.

Takže v principu je zachováváno to, co tam již bylo.
Je to dané tím, že se východní Německo spojilo se západním. Architekti nebo odborníci ze západního Německa, protože v daném prostředí nežili, neměli k němu nechuť, byli schopni vnímat kvalitu. Přistoupili k sídlišti tím způsobem, že sice vnímali některé nedostatky, ale také zajímavé věci, které se snažili při revitalizaci zvýraznit. Neměli potřebu se vůči tomu okamžitě vymezit. Když do Česka po sametové revoluci přijeli v roce 1990 urbanisté z Francie a žádali jsme je o radu, co máme udělat s paneláky, podivovali se, že se jedná o jedno z nejlepších sídlišť, protože nebylo ovlivňované komerčními zájmy. Ty prostory mezi panelovými domy, občanská vybavenost, jsou poměrně velkorysé. Rostou tam stromy, vidíme dost hřišť, školek nebo kulturních zařízení. Vlastně se jedná o velkoryse postavené město! Jsou tam sice urbanistické chyby, například člověk si těžko zvyká na prefabrikáty, rád se individualizuje. Ale na druhou stranu v rámci sídlišť vznikalo hodně výtvarných realizací a počítalo se s veřejným prostorem.
 

MgA. Pavel Karous (*1979) je sochař, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav, scénografii a designu. V letech 2008 až 2013 byl asistentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru skla. V rámci festivalu Kukačka 2012 v Ostravě vytvořil objekt Pandur, parafrázující korupční skandál kolem nákupu vojenských transportérů. Letos měl autorskou výstavu v Galerii Die Aktualität des Schönen v Liberci nazvanou Památník obětem české transformace. Je autorem čerstvě vydané publikace Vetřelci a volavky – Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace.
 

vytisknout  e-mailem