Poznatky o obětech trestného činu v ČR jsou dosud velmi kusé a nesystematické. Policejní statistiky jsou fakticky jedinými statistikami orgánů činných v trestním řízení, které obsahují určité údaje o nich. Tyto statistiky konkrétně hovoří o “objektech napadení”. Pokud jde o osoby napadení, jsou členěny na muže, ženy a skupiny osob. U těchto osob je evidován jejich věk, taktické hledisko, sociální hledisko a následky trestného činu.
V následující tabulce pro dokreslení uvádíme počty obětí vycházející z policejních statistik. S ohledem na výše uvedený způsob sběru dat o obětech lze z těchto statistik odvodit pouze minimální počty evidovaných obětí trestného činu.
Objekty napadení - osoby v letech 1990-1997
Rok | 1990 | 1991 | 1992 | 1993 | 1994 | 1995 | 1996 | 1997 |
Muži | 14.933 | 15.324 | 16.158 | 17.845 | 17.597 | 18.349 | 19.238 | 19.304 |
Ženy | 9.859 | 9.675 | 13.235 | 15.067 | 15.353 | 16.930 | 18.226 | 15.605 |
Skupiny | 1.983 | 2.320 | 2.309 | 2.521 | 3.087 | 3.197 | 3.058 | 3.011 |
Takto zúžený pohled na oběti pomíjí řešení většiny problémů, jimž oběti čelí. Málo informací je o rozsahu viktimizace, tj. o velikosti populace trestným činem zasažené, o okolnostech, za jakých k ní dochází. Jedním z možných způsobů, jak se o viktimizaci občanů co nejvíce dozvědět, je realizace viktimologických výzkumů.
Poznatky získané z těchto šetření jsou jedním z prostředků odhadování latentní kriminality. Poskytují informace o skutečných trendech kriminality, o trendech oznamování trestných činů občany a jejich registrování policií, o nejvíce ohrožených sociálních skupinách, o důsledcích spáchané trestné činnosti a o dalších důležitých aspektech kriminality. Fakt, že se orgány trestní justice o existenci řady deliktů vůbec nedozví, může v dlouhodobé perspektivě vést ke špatné preventivní politice a chybnému rozmístění finančních prostředků určených na pomoc obětem. Dalším přínosem těchto výzkumů je, že upozorňují zejména legislativní orgány na potřebu přenést těžiště zájmu z pachatele na oběť. K opatřením na pomoc obětem trestných činů patří přijetí zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. V současnosti se připravuje materiál pro vládu o přístupu ČR k Evropské úmluvě o odškodňování obětí násilných trestných činů. Ministerstvo vnitra vydalo na počátku roku 1998 inovovanou brožurku “Informace pro oznamovatele, poškozeného a svědka v trestním řízení”, která poskytuje základní informace pro občany, kteří se setkají s trestným činem. Pomoc obětem trestných činů je také součástí preventivních programů vyplývajících ze “Strategie prevence kriminality do r. 2000”.
Tendence oznamovat kriminalitu se v jednotlivých zemích liší, ale obecně se odhaduje, že policie se dozví o 30-40 % spáchaných trestných činů, o násilných incidentech (úmyslné ublížení na zdraví) a sexuálních útocích dokonce ještě méně často. S realizací výzkumů obětí trestného činu se ve vyspělých zemích začalo již od poloviny 60. let (nejdříve na národní úrovni). V 70. letech se přistoupilo na návrh uskutečňovat tato šetření i v mezinárodním měřítku. Koordinací prací byl pověřen ústav UNICRI (Mezinárodní ústav pro výzkum kriminality OSN) ve spolupráci s nizozemským ministerstvem spravedlnosti. Česká republika se do tohoto mezinárodního výzkumu zapojila v roce 1992 až 1996.5
Z výsledků výzkumu u nás vyplývá, že v letech 1992-1996 se obětí trestného činu stali dva ze tří dotázaných. Šetření potvrdilo, že hlavními faktory, které zvyšují pravděpodobnost rizika stát se obětí trestného činu, jsou mladý věk, velikost a míra urbanizace místa bydliště a vyšší socio-ekonomický status jednotlivce. Situace je vážnější nejen v Praze, ale i ve středních městech s 50-100 tis. obyvateli.
Z hlediska krajů jsou nejzatíženější Praha, severní Čechy a severní Morava; na druhém konci spektra jsou jižní Čechy. To v podstatě koresponduje i s evidovanou trestnou činností.
Pokud jde o srovnání ČR a transformujících se zemí, s výjimkou trestných činů krádeže vloupáním, loupeže a napadení/vyhrožování, naše republika mírně přesahuje průměrné hodnoty v těchto zemích. Ze srovnání situace v ČR a v průmyslově vyspělých zemích vyplývá, že míry viktimizace jsou obdobné (a relativně vysoké).