Státní správa
na území ČR v roce 1997

2.4. Oběti trestné činnosti

Poznatky o obětech trestného činu v ČR jsou dosud velmi kusé a nesystematické. Policejní statistiky jsou fakticky jedinými statistikami orgánů činných v trestním řízení, které obsahují určité údaje o nich. Tyto statistiky konkrétně hovoří o “objektech napadení”. Pokud jde o osoby napadení, jsou členěny na muže, ženy a skupiny osob. U těchto osob je evidován jejich věk, taktické hledisko, sociální hledisko a následky trestného činu.

V následující tabulce pro dokreslení uvádíme počty obětí vycházející z policejních statistik. S ohledem na výše uvedený způsob sběru dat o obětech lze z těchto statistik odvodit pouze minimální počty evidovaných obětí trestného činu.

Objekty napadení - osoby v letech 1990-1997

Rok 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
Muži 14.933 15.324 16.158 17.845 17.597 18.349 19.238 19.304
Ženy 9.859 9.675 13.235 15.067 15.353 16.930 18.226 15.605
Skupiny 1.983 2.320 2.309 2.521 3.087 3.197 3.058 3.011

Takto zúžený pohled na oběti pomíjí řešení většiny problémů, jimž oběti čelí. Málo informací je o rozsahu viktimizace, tj. o velikosti populace trestným činem zasažené, o okolnostech, za jakých k ní dochází. Jedním z možných způsobů, jak se o viktimizaci občanů co nejvíce dozvědět, je realizace viktimologických výzkumů.

Poznatky získané z těchto šetření jsou jedním z prostředků odhadování latentní kriminality. Poskytují informace o skutečných trendech kriminality, o trendech oznamování trestných činů občany a jejich registrování policií, o nejvíce ohrožených sociálních skupinách, o důsledcích spáchané trestné činnosti a o dalších důležitých aspektech kriminality. Fakt, že se orgány trestní justice o existenci řady deliktů vůbec nedozví, může v dlouhodobé perspektivě vést ke špatné preventivní politice a chybnému rozmístění finančních prostředků určených na pomoc obětem. Dalším přínosem těchto výzkumů je, že upozorňují zejména legislativní orgány na potřebu přenést těžiště zájmu z pachatele na oběť. K opatřením na pomoc obětem trestných činů patří přijetí zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. V současnosti se připravuje materiál pro vládu o přístupu ČR k Evropské úmluvě o odškodňování obětí násilných trestných činů. Ministerstvo vnitra vydalo na počátku roku 1998 inovovanou brožurku “Informace pro oznamovatele, poškozeného a svědka v trestním řízení”, která poskytuje základní informace pro občany, kteří se setkají s trestným činem. Pomoc obětem trestných činů je také součástí preventivních programů vyplývajících ze “Strategie prevence kriminality do r. 2000”.

Tendence oznamovat kriminalitu se v jednotlivých zemích liší, ale obecně se odhaduje, že policie se dozví o 30-40 % spáchaných trestných činů, o násilných incidentech (úmyslné ublížení na zdraví) a sexuálních útocích dokonce ještě méně často. S realizací výzkumů obětí trestného činu se ve vyspělých zemích začalo již od poloviny 60. let (nejdříve na národní úrovni). V 70. letech se přistoupilo na návrh uskutečňovat tato šetření i v mezinárodním měřítku. Koordinací prací byl pověřen ústav UNICRI (Mezinárodní ústav pro výzkum kriminality OSN) ve spolupráci s nizozemským ministerstvem spravedlnosti. Česká republika se do tohoto mezinárodního výzkumu zapojila v roce 1992 až 1996.5

Z výsledků výzkumu u nás vyplývá, že v letech 1992-1996 se obětí trestného činu stali dva ze tří dotázaných. Šetření potvrdilo, že hlavními faktory, které zvyšují pravděpodobnost rizika stát se obětí trestného činu, jsou mladý věk, velikost a míra urbanizace místa bydliště a vyšší socio-ekonomický status jednotlivce. Situace je vážnější nejen v Praze, ale i ve středních městech s 50-100 tis. obyvateli.

Z hlediska krajů jsou nejzatíženější Praha, severní Čechy a severní Morava; na druhém konci spektra jsou jižní Čechy. To v podstatě koresponduje i s evidovanou trestnou činností.

Pokud jde o srovnání ČR a transformujících se zemí, s výjimkou trestných činů krádeže vloupáním, loupeže a napadení/vyhrožování, naše republika mírně přesahuje průměrné hodnoty v těchto zemích. Ze srovnání situace v ČR a v průmyslově vyspělých zemích vyplývá, že míry viktimizace jsou obdobné (a relativně vysoké).