Konzultace |
Program PHARE byl založen v roce 1989 jako program pomoci změnám v Polsku a Maďarsku s následným rozšířením na další transformující se státy střední a východní Evropy. Na zřízení programu se dohodlo celkem 24 států, z nich 12 tehdejších členských států Evropského společenství, státy EFTA (Evropského společenství volného obchodu), USA, Kanada, Austrálie, Turecko, Nový Zéland a Japonsko, pod koordinací Evropské komise. Program PHARE od počátku obsahoval četné individuální projekty orientované na podporu ekonomické transformace v uvedených státech, přičemž Evropská unie a její členské státy hradily polovinu finančních prostředků na ně. Na základě rozhodnutí Evropské komise z listopadu 1992 byl program PHARE integrován do víceleté strategie napojené na Evropské dohody o přidružení a další akce pomoci jednotlivým státům. Již v roce 1994 bylo v jeho rámci prováděno celkem 125 projektů s celkovou částkou pomoci představující 963,3 miliony ECU. Zaměření programu se tak postupně přesunovalo z původních cílů pomoci ekonomické transformaci na přípravu vstupu těchto států do Evropské unie, což bylo stvrzeno novými směrnicemi Evropské komise pro program PHARE z března 1997. Tím Komise vyhověla požadavkům států přijímacích tuto pomoc. Na přelomu dvou století a dvou tisíciletí se tak staly prioritami podpory kandidátských států v rámci programu zejména: budování institucí (přibližně 30% rozpočtu) a investiční pomoc vztahující se k přijetí evropského práva - acquis communautaire (kolem 70% rozpočtu), a to především formou nemateriálních investic a jiné kapitálové pomoci.
V České republice se stala pomoc z programu PHARE rozsáhlou zejména v posledním období a týkala se různých sektorů, z nichž dále připomínám zejména pomoc poskytnutou reformě a modernizaci veřejné správy, včetně vzdělávacích aktivit.
V červenci 2000 byl například zahájen projekt PHARE 98 nazvaný “Posílení institucionálních a administrativních kapacit pro implementaci acquis communautaire”, který probíhal do května 2001. Obecným cílem projektu bylo zlepšení účinnosti a výkonnosti ústřední veřejné správy v České republice, v jehož rámci byla vybrána tři pilotní ministerstva: práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu, a spravedlnosti, v nichž byly provedeny analýzy s cílem vyhodnotit silné a slabé stránky jejich organizační struktury i jejich činností a porovnat je se situací obdobných ministerstev ve vybraných státech EU. V rámci projektu probíhala i spolupráce s programem SIGMA/OECD. Řídící výbor projektu sestával ze zástupců uvedených pilotních ministerstev a dvou zástupců ministerstva vnitra, kteří zastávali funkci předsedy a místopředsedy výboru. V průběhu projektu byly zpracovány analýzy tří pilotních ministerstev, komparativní studie charakteru benchmarking na podkladě informací z Francie, Spojeného království, Německa, Švédska, Belgie a Rakouska, několik specifických studií zaměřených na konkrétní problémy ministerstev, například studie o ochraně spotřebitele a studie o živnostenských úřadech pro ministerstvo průmyslu a obchodu, studie o reformě vzdělávacího systému v justici pro ministerstvo spravedlnosti, návrh pro vytvoření Sociální pojišťovny pro ministerstvo práce a sociálních věcí a proběhly různé semináře. Přitom se nepředpokládalo, že by komparativní studie sloužily k tomu, aby byl model některé ze sledovaných zemí převzat a implementován v České republice jako celek; to, co bylo v komparativních studiích popsáno, mělo být spíše inspirací k provádění reformy ústřední státní správy v České republice s případným výběrem některých postupů, jež se zdály být vhodné pro zdejší podmínky.
Výsledkem projektu byla závěrečná zpráva o rozsahu 66 stran a celkem 26 příloh zahrnujících kromě specifických zpráv zaměřených na pilotní ministerstva i průřezové horizontální analytické zprávy, například “Ústavní a funkční kontext reformy české veřejné správy”, “Systém aproximace práva”, “Horizontální systémy vládnutí a průřezové funkce”, “Procesy ve veřejné správě v České republice”, jakož i doporučující zprávy ke vzdělávání ve veřejné správě, k hodnocení výkonu ve veřejné správě, k procesu přijímání a výběru pracovníků, a zejména Generický model pro organizaci českých ministerstev a akční plán pro jeho implementaci. Tento model byl zpracován expertem programu SIGMA/OECD a byl zacílen i na pomoc při přípravě návrhu zákona o státní službě, který byl v té době ve finální etapě vládního projednávání. Závěrečná doporučení projektu obsažená ve výsledné závěrečné zprávě a podrobněji v jednotlivých doporučujících zprávách měla značně konkrétní podobu, takže mohla být dobře využita. Vzhledem k tomu však, že jejich rozsah byl příliš značný, bylo jejich využití omezenější. Přispělo k tomu pravděpodobně i to, že v době ukončení projektu byla pozornost reforem veřejné správy v České republice zaměřena prvořadě na realizaci územní správní reformy a reforma ústřední státní správy byla spíše upozaděna.
Z tohoto hlediska bylo zřejmě úspěšněji využito závěrů dalšího projektu PHARE 2000: “Modernizace ústřední státní správy v České republice”, který byl zahájen v říjnu 2001 a ukončen v březnu 2003. Šlo o twinningový projekt, jehož hlavním partnerem na straně členských států bylo Finsko a vedlejším partnerem Francie. Na straně příjemce, tedy České republiky, byly partnerskými institucemi Ministerstvo vnitra jako hlavní partner, Úřad vlády jako partner pro subprojekt rozvoje lidských zdrojů ústřední státní správy a Úřad pro veřejné informační systémy, v průběhu projektu nahrazen Ministerstvem informatiky, pro subprojekt rozvoje informačních technologií a správy informací. Hlavním cílem projektu bylo zvýšit kapacitu, výkonnost a účinnost ministerstev a jiných ústředních správních úřadů v České republice, a to poskytnutím pomoci při zlepšení organizace a struktury ústřední státní správy, při vytvoření jednotné státní služby a rozvoje řízení lidských zdrojů ústřední státní správy a při uplatňování systému informačních technologií vedoucích ke zvýšení efektivity státní správy.
Projektu se účastnila celá řada krátkodobých i dlouhodobých finských expertů, a to nejenom teoretiků z vysokých škol, ale zejména odborníků z praxe, především vedoucích úředníků z finských ministerstev a jiných správních úřadů, jež se v písemných dokumentech projektu v českém překladu nazývají agenturami, což je sice slovníkový překlad, ale nikoli věcně správný z hlediska správního a správně-vědního, neboť instituce nazývané anglicky agencies mají povahu našich ústředních orgánů státní správy (ústředních správních úřadů ve znění platné ústavy ČR), nemajících charakter ministerstva. Ve Finsku mají tyto instituce tradici, nevznikly až v souvislosti reformní vlnou New Public Management, která vyvolala v osmdesátých letech minulého století vznik tzv. central agencies ve Spojeném království, jež se pak šířily do dalších států. Finsko mělo ve své historii vzor ve švédské státní správě, jejíž strukturu a organizaci implementovalo, a ve Švédsku tyto ústřední státní úřady (statliga myndigheter) vznikaly již od počátku osmnáctého století.
Vedle zpracovaných analýz české ústřední státní správy ústících v konkrétní doporučení, jak dále postupovat v modernizaci ústřední státní správy, byl důležitým metodickým prvkem projektu právě osobní kontakt s finskými experty odehrávající se jak v České republice, tak ve Finsku a umožňující lepší pochopení finského systému a současně výměnu informací. K tomu bylo využito četných seminářů, v celkovém počtu asi čtyřiceti, které byly organizovány k různým tématům a pro různé auditorium. Zahajovací seminář se konal již 3.prosince 2001, závěrečný 25.března 2003. Z témat zaujala zejména “Vytváření politik a správní systémy”, “Řízení změny a strategické řízení”, “Řízení výkonnosti a její měření”, ”Strategické řízení a model vyvážených ukazatelů”, “Řízení lidských zdrojů”, “Kvalita a dostupnost služeb”, “Řízení kvality – metoda EFQM”, ale kromě těchto témat zaměřených zejména manažersky s cílem zvýšit výkonnost veřejné správy bylo významným například téma “Etika ve státní správě”, zdůrazňující klasické hodnoty státní správy.
Semináře byly organizovány jak průřezově, tak pro jednotlivá ministerstva nebo skupiny určitých pracovníků jednotlivých ministerstev či jiných institucí ústřední státní správy podle povahy semináře, ale též třeba pro Výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu. Během tohoto projektu byl přijat Parlamentem po mnoha odkladech zákon o státní službě a bylo zřízeno Generální ředitelství státní služby a Institut státní správy na Úřadu vlády, na což projekt okamžitě reagoval jak příslušným tématem semináře organizovaným pro Úřad vlády nebo přímo pro Generální ředitelství, tak i potřebnými analytickými studiemi a doporučeními jistých zlepšení jak organizačně-strukturální, tak funkční povahy.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 19/2004.