Lexikon evropského práva |
Paní Bořánková podala evropskou ústavní stížnost v prosinci 1997 pro nepřiměřenou délku řízení před českými soudy. O tom, že soudní řízení bylo opravdu dlouhé, svědčí skutečnost, že obdobně motivovanou ústavní stížností se zabýval i Ústavní soud ČR. Český ústavní soud však pochybení na straně justice neshledal.
Průběh soudního řízení před českými soudy postačí zrekapitulovat jen velmi stručně. Soudní perioda začala v prosinci 1985, kdy stěžovatelčin bývalý manžel podal k Okresnímu soudu v Klatovech po rozvodu manželství návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Po několika zrušených rozsudcích v této věci konečně v říjnu 1996 vynesl soud rozsudek, v němž přiznal vlastnictví domu stěžovatelce a náhradu jejímu bývalému manželovi ve výši 926 502,50 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci v červenci 1997.
Evropský soud pro lidská práva vyšel při posouzení stížnosti z obvyklého názoru, že přiměřenost délky soudního řízení se posuzuje podle skutkových okolností se zřetelem ke složitosti případu, k postupu příslušných orgánů, k chování stěžovatele a rovněž k významu sporu pro stěžovatele. Míra složitosti případu byla dána především množstvím položek majetku, jenž měl být rozdělen mezi bývalé manžele. Při posuzování korektnosti postupu okresního soudu nelze přehlédnout to, že sporný dům byl nakonec přisouzen stěžovatelce, jak ostatně shodně navrhly hned na počátku řízení obě strany. Chování stěžovatelky, která se všemi dostupnými právními prostředky bránila jak opačnému rozhodnutí soudu, tak později vysoké výši přisouzené náhrady za dům, je plně pochopitelné vzhledem k významu, jaký pro ni vyřešení sporu mělo, neboť v domě bydlela i se svými dětmi.
Se zřetelem k tomuto hodnocení je opodstatněný výrok rozsudku ESLP z 7. ledna 2003, že byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy, garantující výkon spravedlnosti v přiměřené době. Případ je pozoruhodný i tím, jak výrazně byla v pravomocném rozsudku zvýšena náhrada za část domu při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Většina členů senátu druhé sekce ESLP se proto přiklonila k závěru, že stěžovatelka utrpěla materiální škodu, jež přímo souvisí se soudními průtahy, pokud se náhrada, kterou musí vyplatit druhé straně, zvýšila z důvodu novelizace cenových předpisů. Menšinový názor soudkyně Thomassenové a soudce Jörundssona podpořil argumentaci, že hodnota domu stoupla ve prospěch obou stran, bývalého manžela i stěžovatelky. Proti tomuto názoru lze namítat pochybnosti o ekonomické opodstatněnosti českých cenových předpisů i to, že soudní průtahy každopádně znejišťují všechny, kdo provádějí vypořádání majetku, neboť vzestup a pokles cenové hladiny osciluje.
Stěžovatelce bylo přiznáno zadostiučinění za hmotnou škodu ve výši 10.000 EUR a za morální újmu ve výši 5.000 EUR. Připočteme-li ještě náhradu nákladů řízení, má tedy český stát povinnost zaplatit celkem 15.500 EUR.