Rozhovor |
s PhDr. Marcelou Machutovou, ředitelkou Muzea policie Nikdo nechodí kolem! |
![]() |
Paní ředitelko, jaká je stručná historie tak svébytného muzea?
Muzeum Policie České republiky vzniklo v roce 1990 a už v dubnu 1991 byla otevřena stálá veřejná expozice. Je vlastně následnickou organizací po Muzeu Pohraniční a Vnitřní stráže, které v objektu Karlov sídlilo od roku 1965 do roku 1972. Tři roky pak bylo budováno další muzeum, jež otevřelo své brány návštěvníkům v dubnu 1975 a neslo název Muzeum SNB a vojsk MV.
Expozice odpovídala letům, v nichž vznikala: obsahově byla podřízena všeobecným trendům a zásadám v té době naplňovaných – zachycovala především budování a výstavbu socialismu, i když na specifickém úseku činnosti. V devadesátých letech minulého století se pak konečně podařilo vybudovat muzeum, které dokumentuje a názorně představuje historii, vývoj a činnost bezpečnostních složek na území státu, podílí se na rozvíjení a naplňování programu celoživotního vzdělávání a výchovy příslušníků Policie České republiky v bezpečnostní problematice. Muzeum má samozřejmě podíl na popularizaci činnosti policie a vlastně celého resortu směrem k veřejnosti. Vědecky zpracované sbírky využívá ve své expoziční, publikační, propagační, preventivní a osvětové činnosti.
Samostatnou kapitolou je komplex budov, v němž muzeum sídlí: Karlov. Je to bývalý klášter, založený kolem roku 1350, jenž je zapsán na seznamu kulturních památek a chráněn organizací UNESCO. Starat se o takový areál znamená neustále uvádět do souladu historickou podobu s moderním interiérem a využíváním nejnovějších výstavních metod a prvků. Pečujeme nejen o budovy, také o přilehlý park a zahradu. Představte si, že na začátku šedesátých let byl objekt vyklizen pro celkovou zchátralost! Zkusil toho v historii dost. Od zrušení řádu augustiniánů v roce 1785 tady bylo erární skladiště, posléze i chorobinec pro léčení venerických onemocnění. Ministerstvo vnitra se o objekt staralo přiměřeně, proto je v relativně dobrém stavu, neodpovídá ovšem úplně našim představám. Udržet vše v chodu znamená mít kolem sebe i partu schopných lidí, kteří mají rádi svou práci a nekoukají na nějakou tu hodinu navíc. Samozřejmě, že to chce i víc peněz na rozvoj muzea. Velkou investici muzeum v poslední době směřovalo do úpravy, která vedla ke zpřístupnění dalších prostor kláštera veřejnosti, pamatovalo se také na nové výstavní sály a na přestavbu sálu audiovizuálního.
Projevil se v uplynulých letech rozdíl mezi někdejší a nynější mírou závislosti na ústředních institucích?
Jsme organizační složkou státu, zřízenou ministerstvem vnitra. Spravujeme majetek České republiky. Tady jsou závislost a souvislost přesně určeny. Hospodaříme se svěřeným majetkem a jsme závislí na rozpočtové kapitole ministerstva vnitra. Jiná věc je ovšem, že plně zodpovídáme za svou odbornou činnost a že se upustilo od někdejší značné ideologizace policejní práce. Je dobře, že už nejsou jako dříve žádné ideologické komise, které by posuzovaly, co a jak prezentovat a tím by činnost instituce svazovaly a omezovaly.
Čím je muzeum pro veřejnost mimořádné?
Muzeum prezentuje existenci a činnost policejních složek v demokratickém a právním státě jak v historickém kontextu, tak při řešení konkrétních věcí, například známých kriminálních případů. Okruh řešených otázek není zrovna nejužší a právě tomuto obsahovému pojetí je podřízeno členění expozice i její výtvarné řešení. Muzeum je jedinečná instituce umožňující současně živý kontakt s minulostí, přítomností i budoucností. I to naše poskytuje prostor pro zamyšlení a odpočinek. Je svým způsobem strážcem paměti, kterou i náš resort potřebuje. Slouží jako zrcadlo našeho vnímání světa i bod střetu jednotlivých pohledů. Je jedním z mála míst, která oslovují stejnou měrou intelekt i senzitivitu vnímatele. Toto chápání však nebylo vždy snadné prosadit, protože muzea obecně jsou velice složité instituce dnešního světa. Neustále si ozřejmujeme, jakým způsobem naplňovat své poslání, pokud nechceme být odstrčeni na periferii společenského dění a využívat pouze rituálů vernisáží, které samy o sobě určitě nevyčerpávají možnosti muzea jako místa pro setkání.
Pochopení filozofie našeho muzea souvisí s tím, co již bylo řečeno: nejen uplynulých sto let, ale i živá současnost. Otevřením expozice v roce 1991 byl položen základ k vytvoření živého dokumentačního a osvětového centra, které je schopno plnit sbírkotvornou, vědeckou a výchovnou funkci směrem k policistům i široké veřejnosti.
Návštěvník u nás objeví mnoho nových věcí, například jak vypadala četnická stanice ve třicátých letech, spatří dřevěnou píšťalku, pomocí níž řídil dopravní strážník v devatenáctém roce provoz na vybraných křižovatkách v Praze, prohlédne si daktyloskopické nádobíčko ze začátku století, získá ovšem rovněž další informace z oboru – samozřejmě na současné úrovni poznání.
I pro naše muzeum jsou sbírky základem veškeré činnosti, nepředstavují náhodně shromážděné jednotliviny, ani předměty k navozování atmosféry, jak to bylo mnohdy v minulosti, ale vytvářejí základ pro vědeckou dokumentaci pramenné a informační hodnoty v oboru. O ni se potom opírá i hodnota výchovné a osvětové práce, která posouvá na novou úroveň i podíl muzea na rozvíjení celoživotního programu výchovy a vzdělávání tím, že poskytuje vědecky zpracované sbírky pro expoziční, výstavní, publikační, kulturní a osvětové činnosti. Muzeum má více než kterýkoliv útvar ministerstva, jenž má působit vně, možnost být živým střediskem dění, kolem něhož a v němž se soustřeďuje celá řada aktivit.
Důležité jsou výstavy. Máme jich tady v muzeu obvykle tak třicet do roka, jsou především odborné, prostor se najde také třeba pro výtvarné umění. Podílíme se i na výstavách mimo muzeum, kde často zastupujeme celý resort. Velký zájem vzbudila naše poslední výstava věnovaná nejstaršímu řemeslu a jeho dějinám v hlavním městě. Proběhla pod názvem Prostituce Staré Prahy (1850–1938). Připravujeme výstavu k okupaci země v roce 1968, další projekty představí veřejnosti papírové modely, vojenské bitvy, nejdůležitější však bude reinstalace celé expozice, založená na nových technických možnostech.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 27/2005.
Věra Hloušková