Zahraničí |
Územní veřejná správa Itálie má tři úrovně. Je složena z dvaceti regionů (regione), pět z nich má zvláštní statut (Friuli-Venezia Giulia, Sardegna, Sicilia, Trentino-Alto Adige, Valle d´Aosta). Dalším článkem jsou provincie (provincia), kterých je okolo stovky, z toho dvě autonomní (Trento, Bolzano). Na nejnižší úrovni jsou obce (comune), jejichž počet je 8 102, přitom pět tisíc z nich z nich má méně než tři tisíce obyvatel (1).
Regiony
Regiony mohou přijímat vlastní zákony, a to v oblastech, které nejsou vyhrazené státu. V dále vymezených případech se pak ještě podílejí na vydávání zákonů stát i regiony zároveň – vztahy regionů k cizině a EU; zahraniční obchod; bezpečnost práce a zaměstnání; školství, věda, technologie; zásobování potravinami; sport; civilní ochrana; přístavy a letiště; velké dopravní sítě; spoje; energie; veřejné finance; udržování a zvelebování kulturních hodnot; spořitelny, úvěry regionálního významu; právnické osoby ve věci pozemků a zemědělské výroby regionálního významu. V kompetenci regionů je například možnost rozšířit vyučovací program o předměty požadované v dané oblasti. Mezi orgány, které realizují veřejnou správu, patří rada (consiglio regionale), výbor (giunta regionale) a prezident rady (presidente della giunta regionale).
Provincie a obce
Provincie se zabývají tím, co nemůže vykonávat obec (například životním prostředím, likvidací městského odpadu). Disponují také legislativními kompetencemi. Veřejnou správu zde reprezentují předseda provincie (presidente), který si sestavuje výkonný výbor (giunta provinciale), a rada (consiglio provinciale).
Starosta v obcích má odpovědnost například za konkurzy, zakázky, finanční záležitosti, autorizuje koncese na stavbu domu či rozhoduje o personálních otázkách. Podobně jako na úrovni provincie si starosta sestavuje svůj výbor (giunta comunale), vybírá si do něho tzv. assessore, kterým dává na starost určitou problematiku. Starostovi je navíc k ruce generální tajemník (segretario generale), důvěryhodnou osobností, která má na starost administraci, může být ještě generální ředitel (direttore generale). Tyto funkce mohou být sloučené; generálního ředitele jmenují obce nad patnáct tisíc obyvatel. Generální ředitel kontroluje chod úřadu a jeho efektivitu. Je vybírán starostou, nikoli konkurzem. Nemá dovoleno spravovat, to je vyhrazeno pouze pro vyšší úředníky. Odvoláním rady jeho funkce končí. Tajemník, dříve zaměstnanec státu, nyní vysoký úředník, odpovídá správě a je uveden v profesionálním rejstříku. Posuzuje legitimitu aktů vydaných radou, případně může zastávat funkci notáře. Negativní soud tajemníka však nezakazuje přijmout dané opatření, slouží jenom jako upozornění. Zodpovědnost zůstává na správě. V případě, že se případ dostane před soud, ten ho může označit za zneužití moci správy, neboť tajemník dopředu upozornil na nelegitimnost. Dále zde funguje rada (consiglio comunale). Rada má možnost odvolat starostu, poté je však i ona rozpuštěna (více v odstavci Rozpouštění správ).
Volba starosty
Ústavní reformou byla v Itálii v roce 1999 uzákoněna přímá volba jak starosty, tak prezidenta regionů. Prezidenti regionů jsou dokonce po reformě důležitější než ministři, proto se velmi zvýšil zájem o kandidaturu na tyto pozice. Pro volbu starosty nejsou zapotřebí žádné specifické schopnosti (18 let věku, schopnost být volen). Starosta nemusí nutně kandidovat za obec, kde žije. Zvolen může být na dvě funkční období (deset let), po přestávce dalších pěti let mu však nic nebrání znovu kandidovat. Předvolební kampaň probíhá po dobu 45 dní a uzavírá se 24 hodin před volbami. Fondy, ze kterých je kampaň financována, musí být soukromé. Před volbami naznačuje starosta, koho bude mít na pozici zástupce. Na kandidátce je však jenom jméno starosty a zároveň strany, které ho podporují. V druhém kole voleb, které se koná dva týdny po prvním, se může spojit i s jinými stranami. Podmínkou je jen, že musí být nejméně sedm dní před druhým kolem zapsány. Občan může volit také jen pouze kandidáta na starostu, když se mu nelíbí koaliční strana. Není nutné, aby kandidáti patřili k nějaké politické straně (tzv. občanské kandidátky – vyjádření hlavních potřeb místních občanů). I když se objevily v parlamentu snahy o prodloužení doby “starostování” na tři mandáty (s odůvodněním, že dosavadní doba nedostačuje na provedení urbanistických plánů), vše zatím zůstalo při starém. Převážily totiž obavy, aby nedošlo k uzurpování moci starosty v jedné obci na tak dlouhou dobu.
Spojování obcí nebo vytvoření metropolitní obce
Pokud obec nezvládne vykonávat určitou činnost (například dopravu školáků), může ji převzít buď správa vyšší (region, metropolitní město) nebo asociace několika obcí. Při rozhodnutí stát se metropolitním městem je uspořádáno městskou radou referendum v každém obvodu, zda s přičleněním souhlasí. Integrálně může být pak řešen například urbanismus nebo cestování z periférie do města za prací. Metropolitních obcí je v Itálii jedenáct. Parlament výrazněji podpořil (1999) sdružování obcí (vytváření unií) podporou ze strany státu a regionu. Čím vyšší počet funkcí je připsán unii na základě statutu, tím vyšší finanční částkou pak stát a region přispějí. Tímto krokem se podařilo přimět ke sjednocení kolem dvou tisíc obcí. Kromě unie jsou využívány další formy sdružené správy, a to horské komunity a smlouvy mezi obcemi. Horské komunity mají oproti uniím nevýhodu, že region rozhoduje, které obce v nich budou sdružené. Byla zde proto tendence je zrušit. Pro představu je třeba dodat, že z celkového počtu italských obcí je horských 2884 a vyznačují se malým počtem obyvatel, velkou rozlohou a soustředěným turistickým ruchem.
Rozpouštění správ
Jedním z důvodů pro rozpuštění lokální správy, například na Sicílii či v Neapolské oblasti, je její spojení s mafií. Pokud se zjistí, že místní administrativa je ve svém působení podmíněna mafií, která ovlivňuje rozhodování provinční správy ve svůj prospěch – veřejné zakázky nebo urbanistické plány, je rada rozpuštěna a na její místo jsou jmenováni tři komisaři. Působí potom ve prospěch ozdravování komunální správy (12-18 měsíců). Po rozpuštění rady z administrativních důvodů, kdy samospráva nemůže fungovat (podání demise), je jmenován pouze jeden komisař. Zastoupí tak reprezentaci do doby, než proběhnou nové volby, které se vždy konají mezi 15. dubnem a 15. květnem. Důvodem rozpuštění rady může být neschválení rozpočtu od určité doby, nebo nedodržování urbanistického plánu. Pokud většina (dvě třetiny rady) vysloví nedůvěru ve starostu a výbor, musí rada také odejít. Komisař není jmenován jen tehdy, pokud dojde k úmrtí starosty nebo funkci ze zdravotních důvodů nemůže vykonávat. V případě porušení zákona, ústavy nebo veřejného pořádku, je dotyčná osoba odvolána z rady, zbytek rady tím není dotčen.
Prefektura
V provinciích působí periferní úřady vlády – provinční úřad policie, provinční úřad hasičů a požárníků a prefektura. Podrobněji se podívejme na prefekturu, která je důležitým orgánem pro obce (2). V čele stojí prefekt, který je jmenován Radou ministrů na návrh ministerstva vnitra. Funkční období je neomezené, setrvání ve funkci může být ukončeno až s dosažením věkové hranice odchodu do důchodu 65 let (a to ještě zbývá možnost prodloužení o pět let). K zjišťování podkladů pro rozhodování slouží prefektovi specifický orgán Permanentní konference. Sejít se zde mohou všichni vedoucí činitelé periferních úřadů na úrovni provincií (například školský inspektor, šéf infrastruktury). Nejde přitom o plenární zasedání, ale o jednání rozdělené do sekcí (zprávy veřejného pořádku, ekonomický rozvoj, území – ŽP – infrastruktura, služby pro občany a společnost). Díky tomu je vždy možné svolat jenom příslušnou sekci, které se problém týká. Dalším zajímavým orgánem je Provinční výbor pro bezpečnost, ve kterém pod předsednictvím prefekta působí starosta provinčního města a předseda provinční správy. Slouží obdobně ke zjištění nejvhodnějšího opatření pro zvládnutí dané situace.
Příklad prefektury
V rámci studijního pobytu jsme navštívili prefekturu Frosinone U.T.G., kde mají vykonávané činnosti rozdělené do následujících oblastí: veřejná bezpečnost a policie; spolupráce s úřady, menšími územními správními celky; civilní obrana, ochrana; silniční sankce, šeky; sektor udělování občanství. V první oblasti je zahrnut například i Úřad pro osobní bezpečnost či Úřad pro mafii. Druhý sektor je dokladem už zmíněného působení ve vztahu k činnosti místních samospráv. Mimo jiné se jedná o kontrolu pravidelného ustanovení a činnosti orgánů, v případě zjištění opodstatněnosti žaloby na neregulérnost odvolání starosty či rozpuštění obecní rady. Třetí sektor je vyhrazen pro řešení mimořádných událostí (Úřad civilní ochrany, Koordinované centrum pomoci). Čtvrtý sektor se týká vyřizování protestů řidiče ve věci udělené pokuty, problematiky nekrytého bankovního šeku či odebrání řidičského průkazu. Zajímavostí je, že pod prefekturu spadá i uskutečňování pohovoru s drogově závislým. Poslední pátá oblast je určena cizincům – pomoc v jejich právní situaci (azyl, dočasný pobyt), udělování občanství, ochrana náboženských kultů.
Policie a řešení katastrof
Podrobněji ještě prozkoumejme rozdělení působnosti mezi ředitele policie a prefekta. Zatímco prefekt zastává politicko-administrativní funkci a tlumočí ve svých pokynech, co je obsaženo v direktivách ministra, ředitel je “technikem” na úrovni policie a uskutečňuje to, co mu prefekt nařídí. Na lokální úrovni je tím, kdo se stará o úřad policie, komisař policie. Není tomu tak však ve všech obvodech, jinde jeho práci zastává starosta. Itálie má více sil policejních sborů: karabiniéři (vojenská policie) (3), státní policie (4), finanční policie, municipální policie.
Civilní obrana (ochrana před událostmi válečného charakteru - atentátům, znečištění ovzduší, mezinárodnímu terorismu) patří výlučně státu. Když dojde k nějaké takové události, podílí se na její likvidaci sbor požárníků (5), policie a armáda. Odpovědnost za civilní ochranu, katastrofy typu zemětřesení, přešla na komunální úřady, které lépe znají oblast a dovedou případně katastrofu i předvídat. Teprve až poté, co zvládnutí rozsahu katastrofy přesahuje možnosti starosty, zasahuje prefekt.
Zaměstnanci ve veřejné správě
Veřejný sektor je v Itálii privatizovaný. Vztah k zaměstnanci je tak regulován soukromým právem (občanský zákoník) a celkový pracovní poměr je určen kolektivní pracovní smlouvou. Výjimku tvoří skupina, do níž patří prefekti, vojáci, soudci, univerzitní docenti, diplomaté, kteří zůstali státními zaměstnanci. Postup jim stanoví zákon a mají zajištěnou kariéru.
Zaměstnanci veřejné správy se dělí do kategorií A – výpomocné práce, B – specializovaný personál (vyznačující se jistou profesionální úrovní), C – administrativní (předpokladem středoškolské vzdělání) a D – pracovníci s vysokou školou (zastávající funkci vedoucích). Přechod například z kategorie C do D je možný až po uskutečnění vnitřního výběrového řízení, které je stejně přísné jako externí.
Zvláštností je agentura, což je veřejná struktura, kam se zapisují všichni kvalifikovaní pro výkon dané funkce. Přitom zápis je učiněn až po složení příslušné zkoušky. Veřejná správa povoluje i práci na částečný úvazek, čehož využívají matky s dětmi, nebo ti, kteří mají příležitost získat práci ještě v soukromé sféře. Správa však musí vedlejší činnost povolit, aby se nestalo, že třeba městský strážník pracuje jako soukromý policista. Zvažuje se i možnost dopadů vedlejšího zaměstnání na výkonnost v stávající funkci (například řidič školního autobusu by nedostal povolení dělat diskžokeje). Zajímavý je ještě rozdíl v přístupu k radním a členům výkonného výboru, pokud jde o možnost vzdálit se ze svého pracoviště. Když má obecní radní zasedání, nemusí přijít celý den do práce (zdůvodněno významem rady – musí se připravit na zasedání), členové výkonného výboru mají volno jen pod dobu cesty a účasti na shromáždění.
Pro článek byly využity poznatky z týdenního školení na Vyšší odborné škole veřejné správy v Římě (Scuola Superiore dell Amministrazione dell Interno), kde přednášeli odborníci ze státní správy: Claudio Meoli, Giovanni Balsamo, Fernando Guida, Angelo Trovato, Rosaria Cicala. Školení se zúčastnilo celkem 25 úředníků z veřejné správy (zástupci krajských úřadů Moravskoslezského kraje, Zlínského kraje, Jihočeského kraje, Ústeckého kraje, Olomouckého kraje, Karlovarského kraje, Pardubického kraje, Jihomoravského kraje, Královéhradeckého kraje a Kraje Vysočina, dále zástupci měst Valašské Meziříčí, Tábor, Zábřeh, Pohořelice, Přelouč, Vsetín, Telč, Karviná, Boskovice, Jihlava, Bílovec a Uherské Hradiště).
Městečko Alatri, ve kterém nás přivítal starosta Ing. Giuseppe Morini, se může pochlubit zajímavou historií. Nasát atmosféru alespoň virtuálně můžete na www.comune.alatri.fr.it, kde interaktivně pojatá mapa historického středu nabízí text, fotografie i poslech zvukové nahrávky. Web obsahuje kromě toho i přehled slavností či recepty na jídla typická pro tuto oblast.
Italské regiony Piemonte, Valle d'Aosta, Lombardia, Trentino Alto Adige, Friuli Venezia Giulia, Veneto, Liguria, Emilia Romagna, Toscana, Marche, Umbria, Lazio, Abruzzo, Molise, Campania, Puglia, Basilicata, Calabria, Sardegna, Sicilia |
Poznámky:
Z mapy v rubrice L´Italia na webu italské vlády www.palazzochigi.it je možné se dostat prokliknutím zvoleného regionu na weby jednotlivých úřadů.
Přehled prefektur včetně odkazů webové stránky je k dispozici na pers.mininterno.it/prefetture/link.htm