Týdeník Veřejná správa


Názor

Ing. František Nerad

Kdo chce bydlet v kasárnách?

Vyšlo v čísle 46/2005

Ve strašických kasárnách svého času žilo, bydlelo a pracovalo zhruba 1500 lidí. Šlo o vojáky a tak pro ně stát vedle pracoviště nechal vybudovat ložnice, jídelny, sociální a kulturní zařízení, holičství, Armu pro občerstvení, garáže, zdravotnické zařízení, zelené plochy, sportoviště a technické zázemí pro provoz. Vše bylo vzájemně propojeno sítěmi, vodovody, kanalizací a teplovody. Každé takové zařízení muselo splňovat spoustu předpisů, norem a nařízení z oboru stavebnictví, architektury a urbanismu včetně doplňujících podmínek požárně technických, dopravních a energetických. Aby se pro tolik lidí na malé ploše udržely vhodné hygienické, sociální, ekologické a provozní podmínky, znamenalo to i spoustu výjimek z předpisů. Po odchodu vojáků z řady kasáren se mnoho lidí začalo zabývat myšlenkou využít kasárna k bydlení a podnikatelským aktivitám. Nedošlo jim, že tito lidé budou žít, bydlet a přemýšlet zcela jinak než vojáci.

Uvádím problém strašických kasáren jen jako příklad, který podrobně znám. Podobných jsou desítky, stát na jejich rekonstrukci dokonce přispívá finančními prostředky. Za skromné investice nebudou kasárna nikdy vhodná k “normálnímu žití”. Strašická kasárna speciálně. Podle mého názoru, který opírám o studia stavebnictví, dlouhá léta praxe v projektování i znalost bydlení v zahraničí, lze do těchto budov a prostor bez zásadních úprav nastěhovat pouze lidi, kteří chtějí žít podobným způsobem jako vojáci. V naší zemi se jistě takoví najdou, otázkou je, zda chtějí bydlet zrovna ve Strašicích, Rokycanech, Holešově, Stříbře či v Janovicích. Kdo z normálních lidí se chce den co den dívat z okna na rozbité budovy, na siluetu nevyužité kotelny s osmdesátimetrovým komínem, na jejíž zbourání nejsou peníze? Některá kasárna už byla na bytové jednotky přeměněna. Například v Domažlicích jsou byty již dokonce obsazené, ale cesta obyvatel “domů”, která vede přes “bránu” (i když už je zbouraná), je prostě cesta do kasáren. Jejich ducha nelze vypudit žádnými barvami ani moderními stavebními materiály. Musí přijít radikální zásah s naprostou změnou funkcí ploch i všech objektů v areálu. Musí se zcela zrušit normami stanovené funkce pro pracoviště na úplně jiné normy. Nejprve v regulačních plánech těchto území a pak i v tvarech, funkcích a souvislostech budov a ploch. Asfalt nástupišť a škvára cvičišť musejí ustoupit zeleni, stromům a plochám s civilními funkcemi. Nejde o nic nemožného, jenže to vyžaduje miliony korun, které nemáme a zřejmě ještě dlouho mít nebudeme. Vojenskou ubytovnu není možné přestavět na byty pomocí několika palet cihel a plechovek Primalexu. Dům se musí odstrojit až na kostru a vlastně znovu postavit. Přistavět nástavby, změnit umístění schodišť, rozměry oken a umístění vchodů. Bez těchto zásahů zůstane ubytovna ubytovnou. Musí tady být prostor pro odpočinkové plochy, pískoviště pro děti, šňůry na prádlo, pro vinoucí se cestu nebo zkratku k sousedovi. Obyvatelé Strašic, a pravděpodobně i všech bývalých vojenských obcí a měst, se na nájemní bytovky stále dívají jako na součást kasáren a nepřipouštějí si, že by mohly vypadat i jinak. Vojenské posádky už se nevrátí, tak proč objekty výrazně nepřestavět? Obávám se, že to většině lidí vůbec nevadí a klidně o možnosti bydlet v kasárnách uvažují. Když pak po létech zjistí, že jsou stále z něčeho nervózní, nespokojení a nevrlí, neuvědomí si, že příčinou je neutěšenost jejich “domova”. K tomu, aby se v bývalých kasárnách cokoli zlepšilo, musí být vůle, nápad a hlavně dostatek peněz. S tím měl počítat ten, kdo rozhodl, že kasárna budou plnit i jiné funkce, než pro které byla určena. Při každé práci se musí přemýšlet komplexně, jinak stojí za pendrek. Možná, že kdyby byl nějaký “pendrek” přítomen rozhodování o opouštěných kasárnách, mohlo to s miliardovými majetky armády dopadnout lépe.