Téma
Národnostně menšinová politika České republiky vychází z evropských standardů. Jejich naplňování stvrzuje také přihlášením se k závazkům daným mezinárodními smlouvami Rady Evropy. Klíčovým dokumentem národnostně menšinové politiky je Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, kterou ČR ratifikovala v roce 1998. Další mezinárodní smlouvou, řadící se do tzv. “tvrdého jádra” smluv Rady Evropy, je Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (dále jen “Charta”), kterou Česká republika podepsala v roce 2000, avšak dosud ji neratifikovala a jejím plněním není vázána.
Obecně k Chartě
Cílem Charty je chránit a podporovat užívání historických regionálních či menšinových jazyků v osobním i veřejném životě, a tím přispívat k zachování a rozvoji kulturního bohatství a tradic Evropy. Charta byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy 25. června 1992 jako mezinárodně právní dokument; otevřena k podpisu byla 5. listopadu 1992 ve Štrasburku; vstoupila pak v platnost 1. března 1998, po ratifikaci prvními pěti státy. Doposud ji podepsalo 30 ze 46 států Rady Evropy a ratifikovalo ji 17 z nich (Arménie, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Kypr, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Nizozemsko, Německo, Norsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie). Charta dává státům prostor pro volbu závazků, které budou vůči regionálním či menšinovým jazykům naplňovat. Závazky přijaté každým státem by měly odpovídat potřebám daných jazyků a prezentovat jazykovou politiku státu.
Výjimečnost Charty v porovnání s ostatními úmluvami Rady Evropy spočívá ve flexibilním přístupu k volbě závazků (stanovených v části III tohoto dokumentu), které na sebe smluvní státy při ratifikaci berou. Závazky přijaté každým státem by měly odpovídat statusu daných jazyků, vnitrostátním právním předpisům a státní politice týkající se ochrany a podpory regionálních či menšinových jazyků. Zároveň však platí, že pokud bude pro jazyky chráněné v rámci části III Charty třeba přijetí nových opatření, která předem vyžadují politické rozhodnutí, vybudování odpovídající infrastruktury nebo parlamentní rozhodnutí o dostupných prostředcích, nemůže být ze znění Charty vyvozováno, že tato infrastruktura musí být ve všech případech k dispozici s nabytím účinnosti Charty. Charta dává smluvním stranám prostor pro vývoj jejich jazykové politiky a postupnému přijímání odpovídajících opatření. Plnění závazků je v souladu s ustanoveními obsaženými v části IV Charty periodicky kontrolováno.
Struktura Charty
Dokument je strukturován do pěti částí: I - Obecná ustanovení (vymezení pojmů, doporučení praktických opatření a režim ochrany), II - Cíle a zásady, III – Opatření na podporu užívání regionálních či menšinových jazyků ve veřejném životě, IV - Provádění Charty (kontrolní mechanismy), V - Závěrečná ustanovení. Jádro dokumentu tvoří část II a III. Pro to, aby byla ratifikační listina platná, je nutné, aby každý přistupující stát vybral pro jazyky vybrané do části III minimálně 35 závazků. Plnění závazků vyplývajících z části II je při tom nutné zajistit pro všechny jazyky označené jako menšinové či regionální.
Regionální či menšinové jazyky – definice
Charta definuje regionální či menšinové jazyky jako jazyky tradičně a historicky užívané na daném území státu občany, kteří tvoří početně menší skupinu obyvatelstva. Mezi tyto jazyky nepatří dialekty úředního jazyka, ani jazyky migrantů. Charta nedefinuje, které jazyky odpovídají tomuto pojmu. Je na každém státu, aby pro své území tyto jazyky definoval.
Česká republika na cestě k ratifikaci
Vláda ČR při vyslovení souhlasu s podpisem Charty (usnesení ze dne 16. září 2000 č. 1029) uložila mj. členům vlády přezkoumat soulad právních předpisů s Chartou a v případě potřeby následně přijmout příslušná opatření, aby závazky, které vyplynou po vstupu Charty v platnost pro Českou republiku, mohly být v plném rozsahu plněny. Proces přezkoumávání a doplňování legislativních opatření s ohledem na výkon národnostně menšinových práv v ČR dospěl v roce 2004, po přijetí nového školského zákona a správního řádu, do fáze, která zaručuje odpovídající právní rámec pro ratifikaci Charty. Na počátku roku 2005 byla ustavena meziresortní pracovní skupina, která nově provedla vyhodnocení možností plnění jednotlivých článků Charty v legislativním prostředí ČR.
Symbolickým završením procesu příprav k ratifikaci byl odborný seminář, který se uskutečnil v červnu 2005 v Praze, za účasti odborníků z Rady Evropy. Seminář připravil sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí a sekretariátem pro záležitosti Charty při Radě Evropy. Cílem semináře bylo prodiskutovat s experty Rady Evropy některé otázky, které v souvislosti s přípravou ratifikace Charty v České republice vyvstávají a poučit se ze srovnání přístupů zemí, které Chartu již ratifikovaly. Seminář byl určen zejména zástupcům resortů, jichž se problematika ratifikace Charty bezprostředně dotýká a zástupcům národnostních menšin. Výstupem z tohoto semináře je sborník příspěvků K problematice ratifikace Evropské charty regionálních či menšinových jazyků v České republice (vydal Úřad vlády ČR v srpnu 2005).
Výsledkem všech těchto kroků je návrh materiálu k ratifikaci Charty, který projednala a schválila Rada vlády pro národnostní menšiny dne 4. října 2005. Materiál je nyní připraven do meziresortního připomínkového řízení a po jeho vypořádání bude předložen pro schůzi vlády. Vysloví-li vláda souhlas s ratifikací, bude materiál postoupen k projednání Parlamentu ČR a dále prezidentovi republiky k podpisu ratifikace.
Návrh materiálu k ratifikaci Charty pro Českou republiku
Materiál vychází z analýzy situace menšinových či regionálních jazyků na území České republiky, je výsledkem spolupráce sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny se zástupci ministerstev, představitelů místních samospráv a národnostních menšin. Cílem společných jednání bylo zejména nalezení konsensu v odpovědi na tři klíčové otázky týkající se části II a III Charty:
S ohledem na stanovená kritéria je navrženo zahrnout pod ochranu Charty následující menšinové jazyky: polštinu (v okresech Frýdek-Místek a Karviná), němčinu, romštinu a slovenštinu (v rámci celé ČR, tam, kde je to vzhledem k počtu mluvčích vhodné). V České republice nejsou jazyky, které by bylo možno sensu stricto považovat za regionální. Označení “regionální” totiž neznačí ani tak koncentraci v regionu, záměrem tohoto rozlišení je snaha o vytvoření alternativy k pojmům “menšinový”, “méně užívaný” apod. – zejména v případě některých specifických etnolektů na pomezí dialektu a jazyka (kupř. kašubština v Polsku; okcitánština ve Francii; latgalština v Lotyšsku).
Ostatní menšinové jazyky v České republice, tj. bulharština, chorvatština, maďarština, rusínština, ruština, řečtina, srbština a ukrajinština, jsou chráněny ve smyslu Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, pro zařazení pod ochranu Charty však nesplňují některá kritéria. Chorvatština sice patří mezi tradiční menšinové jazyky (ve třech jihomoravských obcích byla užívána od šestnáctého století do vysídlení a násilného rozptýlení Chorvatů na území střední a severní Moravy v roce 1948), ale v současnosti již neexistuje dostatečný počet osob, které by ji používaly, chybí vlastní program vzdělávání v menšinovém jazyce a další potřebná infrastruktura. Užívání dalších jazyků je spojeno s migračními vlnami až v průběhu dvacátého století. Významným mezníkem pro bulharštinu, maďarštinu, rusínštinu, ruštinu, srbštinu a ukrajinštinu jsou dvacátá léta dvacátého století, pro řečtinu pak konec čtyřicátých let dvacátého století. V historické retrospektivě tato menšinová společenství obecně provází specifický proces stabilizace národnostně menšinové pozice ve skladbě národnostních menšin České republiky. Ve smyslu čl. 3 odst. 2 lze však kdykoliv později zahrnout pod ochranu Charty další jazyky, v závislosti na jejich stavu a používání v rámci menšinového společenství.
Konkrétní závazky dle článků části II a III Charty a jejich právní zaštítění je detailně popsáno v důvodové zprávě k Chartě. Pro představení problematiky uvádíme zásadní informace, které však nepředstavují kompletní výčet závazků a jejich zdůvodnění.
Část II Charty
Část II stanovuje zásady, které platí pro všechny regionální či menšinové jazyky na územích státu, kde jsou užívány, a v závislosti na stavu každého z nich. Neobsahuje však výčet konkrétních prováděcích opatření; každý stát se může sám rozhodnout, jakým způsobem chce tyto zásady naplňovat. V České republice by pod její ochranu měla být zahrnuta němčina, polština, romština a slovenština.
Základní principy stanovené částí II Charty:
Důvodová zpráva podává komentář ke každému z uvedených principů, ke kterým se Česká republika může s ohledem na současný právní řád zavázat. Vzhledem k tomu, že legislativní úpravy vztahující se k části II a III se do značné míry překrývají, neuvádíme na tomto místě podrobný komentář.
Část III Charty
Část III obsahuje výčet závazků v různých oblastech veřejného života (vzdělávání, soudnictví, veřejná správa a veřejná služba, hromadné sdělovací prostředky, kulturní činnost a zařízení, hospodářský a sociální život a přeshraniční výměna), z nichž musí stát vybrat nejméně 35 konkrétních ustanovení pro každý jazyk, který do této části zařadí a zavázat se k jejich naplňování. Pro každou oblast jsou přitom stanoveny minimální počty přijatých závazků.
S ohledem na historický kontext, demografickou skladbu obyvatelstva a možnosti vymezení území pro plnění závazků jsou do části III Charty zařazeny následující jazyky:
a) polština, která je mateřským jazykem přibližně padesáti tisíc občanů ČR, žijících zejména v oblasti Těšínského Slezska, na území okresů Frýdek-Místek a Karviná (Moravskoslezský kraj); naplňování vybraných závazků je zajištěno příslušnými zákony a bude prováděno v obcích, kde je to vzhledem k počtu mluvčích vhodné;
b) slovenština, která je mateřštinou přibližně 200 tisíc občanů ČR, kteří jsou usídleni na celém území státu; naplnění vybraných závazků není problematické díky jazykové příbuznosti slovenštiny s češtinou a legislativním úpravám, umožňujícím užívání slovenštiny v úředním styku.
V následujícím textu je uveden komentář k možnostem plnění vybraných závazků s ohledem na legislativní podmínky a běžnou praxi v užívání těchto dvou jazyků.
Článek 8 – Vzdělávání
Článek pokrývá závazky na všech úrovních vzdělávání, od předškolního, až po vzdělávání dospělých. Vzhledem k tomu, že od 1. ledna 2005 vstoupil v platnost zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který zohledňuje vzdělávání v jazycích národnostních menšin (§ 14), má Česká republika pro toto vzdělávání zajištěn právní rámec. Dle zákona navíc nejde pouze o zajištění vzdělávání v jazycích regionálních či menšinových ve smyslu Charty, ale o menšinové jazyky obecně. V materiálu se navrhuje přijmout v rámci článku 8 celkem deset závazků pro polštinu a šest pro slovenštinu, přičemž přijaté závazky pro oba jazyky se liší.
Nižší počet závazků pro slovenštinu je dán faktem, že samostatné slovenské menšinové školství nelze zajistit z důvodu nízkého zájmu dětí i jejich rodičů, kteří ve snaze připravit pro své děti co nejlepší vstupní podmínky pro studium na českých vysokých školách jednoznačně preferují české základní školství. Kvůli nedostatečnému zájmu dětí a rodičů zanikla v roce 2001 ZŠ se slovenským vyučovacím jazykem v Karviné–Mizerově, ze stejného důvodu neuspěl ani projekt Gymnázia M. R. Štefánika v Praze.
Naproti tomu polské menšinové školství má zvláště v oblasti Těšínského Slezska dlouholetou tradici a je zajišťováno desítkami škol. Ve školním roce 2004/2005 bylo v Moravskoslezském kraji registrováno 35 mateřských škol, 26 základních škol, 1 polské gymnázium a 4 střední odborné školy s polským vyučovacím jazykem v jednotlivých třídách.
Na úrovni vysokého školství v současnosti existuje podpora obou jazyků jako univerzitních oborů na území celého státu, avšak zřízení těchto oborů není v přímé kompetenci státu. Stejně tak není v přímé kompetenci státu další vzdělávání dospělých; subjekty, které se jím zabývají, mohou využít podpory státu nabízené v dotačním programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen “MŠMT”) – Podpora vzdělávání v jazycích národnostních menšin a multikulturní výchovy, popř. dalších programů. Tento zájem však ze strany národnostních menšin doposud nebyl formulován. Kurzy vzdělávání dospělých a další vzdělávání se týkají pouze pedagogických pracovníků, kteří jsou školeni prostřednictvím Polského pedagogického centra, zřízeného MŠMT, a dále profesní organizací učitelů polských škol na Těšínsku - Sdružení polských učitelů (Towarzystwo Nauczycieli Polskich), které spolupracuje s polským i českým ministerstvem školství.
Článek 9 – Soudní orgány
Článek se týká problematiky používání jazyka na úrovni soudních orgánů – v trestním řízení, v občansko-právním řízení a ve správních věcech. Dále obsahuje ustanovení týkající se uznání platnosti listin psaných v menšinových jazycích a možnosti zpřístupnění nejdůležitějších zákonů a dalších předpisů v těchto jazycích. Návrh materiálu předpokládá uznání celkem devíti shodných ustanovení pro polštinu a slovenštinu, opírá se při tom o stávající legislativu, která na všech třech úrovních soudních orgánů používání jiného než českého jazyka upravuje. Lze dokonce říci, že stávající legislativní úpravy zaručují ochranu uživatelům jazyků různých od češtiny před soudními orgány v mnohem širším rozsahu než Charta samotná. Překlady a tlumočení na náklady soudních orgánů jsou zajištěny všem osobám, bez ohledu na jejich příslušnost k národnostní menšině či používání určitého jazyka. Náklady spojené s tlumočením hradí při jednáních před soudem správní orgán.
Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, ve kterém se řízení vede, upravuje čl. 37 odst. 4 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, § 9 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a také jednotlivé procesní předpisy, které dostatečně pokrývají přijaté závazky. Pro trestní řízení je právo na jednání v menšinovém jazyce zajištěno zejména zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “trestní řád”), § 2 odst. 14, § 28, § 55 odst. 4 a § 151. Zákon stanoví, že právo na tlumočení má ten, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk. Pod toto právo spadá i možnost předkládání listin v menšinovém jazyce. Dle § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, mají účastníci řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině. § 141 odst. 2 dále stanoví, že náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině platí stát. Ustanovení zaručující ochranu regionálních či menšinových jazyků v rámci řízení ve správních věcech upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Soud je povinen poskytnout účastníkům správního řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Úprava se dotýká i řízení ve správních věcech soukromoprávní povahy, kdy dle § 245 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se § 18 soudního řádu správního použije i v tomto soudním řízení.
Platnost vnitrostátních právních listin v menšinovém jazyce náš právní řád obecně nepopírá, pouze je vyžadováno předložení ověřeného překladu do českého jazyka. To však není, dle výkladové zprávy k Chartě, překážkou v přijetí tohoto závazku. Za podmínek § 16 odst. 4 nového správního řádu může být podání učiněno i přímo v jazyce národnostní menšiny a překlad pořízen na náklady příslušného správního úřadu.
Článek 10 – Orgány veřejné správy a veřejné služby
Článek stanovuje možnost používání regionálních či menšinových jazyků při styku s veřejnými orgány a ve veřejných službách, což je důležité zejména pro postavení těchto jazyků, jejich rozvoj a zachování jejich terminologického potenciálu. Výkladová zpráva k Chartě nespecifikuje, na jakých úřadech a jaké konkrétní služby mají být v těchto jazycích poskytovány. Tato volba je na každém státu, který si má stanovit priority pro podporu jednotlivých regionálních či menšinových jazyků dle své jazykové strategie. Smluvní strany mají při realizaci ustanovení možnost rozhodnout, zda v konkrétním případě existují okolnosti, pro které je vhodné ustanovení na daném území uplatnit. Charta sama uvádí, že se smluvní strany k zajištění těchto ustanovení zavazují jen “pokud to bude možné”.
Materiál navrhuje přijmout pro polštinu i slovenštinu osm různých závazků. Na úrovni orgánů centrální správy lze pro slovenštinu přijmout závazek umožnění podávání ústních a písemných žádostí a možnost právoplatného předkládání listin. Právně se tento závazek opírá zejména o zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tyto zákony upravují možnost jednání a předkládání listin nejen v českém, ale i slovenském jazyce. Dále jde o zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že před živnostenským úřadem se jedná v jazyce českém, přičemž občané České republiky příslušející k národnostním a etnickým menšinám mohou jednat před živnostenským úřadem ve svém jazyce, musí si však na náklady živnostenského úřadu obstarat tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Situace polštiny je vzhledem k nárokům na překlady složitější, a proto je navrhováno přijmout pouze závazek možnosti podávání ústní a písemné žádosti v tomto jazyce. V materiálu se dále navrhuje přijmout obdobné závazky na úrovni orgánů krajských i místních a umožnit používání menšinových jazyků při jednání těchto orgánů. Pro území, na kterých se historicky používalo označení názvů obcí apod. v polštině, se navrhuje přijetí používání tradičních forem názvů vedle názvu úředních, což je v současnosti upraveno zákonem č. 129/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, za jakých podmínek jsou užívány dvojjazyčné názvy a označení v obcích.
Zvýšené náklady na překlady a tlumočení jsou odhadovány na maximálně 5 000 tis. Kč ročně v rámci územních rozpočtů. Navrhuje se proto, aby finanční prostředky na provádění Charty byly každoročně zapracovány do návrhu státního rozpočtu, kapitoly Všeobecná pokladní správa, jako položka určená na dotace vybraným obcím na výdaje spojené s prováděním Charty v celkové výši do 5 000 tis. Kč. Aktualizovaný seznam dotčených obcí bude předkládán v rámci každoročně vládou projednávaných zpráv o situaci národnostních menšin.
Vzhledem k finančnímu zatížení, které předpokládá “zajištění” užívání regionálních či menšinových jazyků ve službách, byť jen na místní úrovni, je možné přijmout závazek umožňující podávání žádostí pouze pro slovenštinu. Lze však předpokládat, že na místní úrovni bude při poskytování služeb užíváno těchto jazyků spontánně, protože jejich mluvčí jsou často zároveň poskytovateli služeb.
Podmínky užívání jména a příjmení v menšinovém jazyce upravuje zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 69 odst. 2. V praxi je tento závazek naplňován ve vztahu ke všem menšinovým jazykům. Ustanovení lze proto přijmout pro polštinu i slovenštinu.
Článek 11 – Hromadné sdělovací prostředky
Článek se zaměřuje na podporu užívání regionálních či menšinových jazyků v médiích. Přijatá opatření mají být ve prospěch uživatelům těchto jazyků na příslušných zeměpisných územích státu. Odst. 1 zahrnuje opatření k podpoře vysílání v menšinových jazycích na úrovni rozhlasu a televize, výroby a distribuce zvukových a audiovizuálních nahrávek; podpory přípravy novinářů a jiných pracovníků v této oblasti. Odst. 2 stanovuje zajištění svobody přímého příjmu vysílání ze sousedních zemí v jazyce obdobném regionálnímu či menšinovému jazyku a dále svobodu projevu a svobodný tok informací v tisku v těchto jazycích. Odst. 3 požaduje garanci toho, aby zájmy uživatelů regionálních či menšinových jazyků byly zastoupeny nebo vzaty v úvahu v orgánech, jejichž posláním je zajistit svobodu a pluralitu sdělovacích prostředků. Pro slovenštinu lze přijmout celkem 6 závazků, pro polštinu 5.
Právní předpisy ČR upravují dostatečným způsobem otázku vztahu hromadných sdělovacích prostředků k národnostním menšinám. Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že mezi povinnosti ČT patří podle § 2 odst. 2 písm. c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů. Cílem tohoto ustanovení je posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti. Dále podle § 2 odst 2 písm. d) má za úkol rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky, včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin. Obdobné, i když méně podrobné ustanovení, obsahuje i zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, který se nevztahuje pouze na vysílatele ze zákona (ČT, ČRo), ale i na ostatní provozovatele televizního a rozhlasového vysílání. Závazek odst. 2 je v současnosti plněn. Vnitrostátně je toto právo zaručeno čl. 17 Listiny, ve vztahu k menšinám pak rovněž čl. 25 Listiny. Totéž platí i pro “svobodný tok informací”. Tuto oblast rovněž pokrývá směrnice EU “Televize bez hranic”. K odst. 3 je třeba uvést, že dohled nad naplňováním zákona včetně dodržování povinností vůči národnostním a etnickým menšinám má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která má možnost zasahovat do dramaturgie vysílání a za neplnění této povinnosti sankcionovat v zákonem stanovených případech. Zohlednění zájmů příslušníků národnostních menšin zajišťuje také Rada vlády pro národnostní menšiny, jejímž prostřednictvím dochází k dialogu zástupců národnostních menšin se zástupci hromadných sdělovacích prostředků.
Pokud jde o užívání menšinových jazyků ve veřejnoprávní TV a pořady o národnostních menšinách v praxi, v jejím vysílání je od roku 2004 uváděn týdeník Babylon, který produkuje Televizní studio Ostrava, resp. multikulturně zaměřený pořad o menšinách Velký vůz České televize Praha.
Článek 12 – Kulturní činnost a zařízení
Článek zavazuje smluvní státy k tomu, aby v rámci svých pravomocí dbaly na zajištění odpovídajícího místa regionálních či menšinových jazyků v rámci činností kulturních zařízení. Odst. 1 pokrývá řadu ustanovení na podporu užívání těchto jazyků při kulturní činnosti na území, kde se tyto jazyky používají, rovněž tak otázek týkajících se pravomocí a působnosti orgánů veřejné správy. Odst. 2 se týká zajišťování vhodné kulturní činnosti, v souladu s odst. 1, na jiných územích státu, než kde jsou tradičně užívány tyto jazyky. Odst. 3 zavazuje strany k prezentaci kultury, která je výrazem těchto jazyků v rámci své kulturní politiky v zahraničí. Pro slovenštinu i polštinu je navrhováno zavázat se k naplňování pěti shodných bodů.
Ustanovení tohoto článku se dotýkají zejména pravomocí obcí a krajů jako zřizovatelů knihoven, kulturních zařízení atd., a také činnosti podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. Charta sice zavazuje k plnění závazků stát, avšak některé z nich se obracejí přímo k samosprávě. Nicméně zajištění většiny ustanovení odst. 1 lze do jisté míry plnit v rámci grantové politiky na základě finančních možností rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury, které každoročně vyhlašuje dotační program na podporu aktivit příslušníků národnostních menšin žijících v ČR.
Dotace ze státního rozpočtu může být poskytnuta na projekt zaměřený na kulturní aktivity jakékoliv národnostní menšiny na území celé ČR, což naplňuje ustanovení odst. 2. V oblasti kultury Ministerstvo kultury finančně mj. podporuje dokumentační střediska polské a slovenské menšiny, Muzeum romské kultury a dále dokumentační střediska maďarské, ukrajinské a německé menšiny, dle finančních možností je podporováno i vydávání literatury vytvořené v menšinových jazycích.
Článek 13 – Hospodářský a sociální život
Článek zdůrazňuje podporu užívání regionálních či menšinových jazyků v hospodářském a společenském životě. Přistupuje k ní s vědomím, že v systémech charakteristických pro země Rady Evropy se zasahování veřejných úřadů do hospodářského a společenského života omezuje zejména na vydávání zákonů a předpisů. Závazky uvedené v tomto článku se zejména snaží odstranit opatření trestající či odrazující od používání regionálních či menšinových jazyků a dále navrhuje řadu podpůrných opatření, a to jak na celostátní úrovni, tak v soukromé sféře a hospodářské a sociální činnosti.
Účastníci pracovněprávních vztahů v České republice se zpravidla řídí podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tento předpis volbu jazyka neřeší, proto je volba jazyka v dispoziční volnosti účastníků. Vystupovat proti praktikám odrazujícím od užívání menšinových či regionálních jazyků je zakotveno také v zákoníku práce, který v § 1 odst. 4 upravuje zákaz přímé i nepřímé diskriminace mj. z důvodu rasového nebo etnického původu, národnosti a jazyka. Jediným předpisem upravujícím řízení před správním orgánem v českém jazyce je živnostenský zákon, který umožňuje občanům ČR, příslušníkům náležejícím k jazykovým menšinám vést jednání před úřadem ve svém jazyce za účasti tlumočníka, a to na náklady živnostenského úřadu.
Vzhledem k tomu, že doposud nebyl schválen antidiskriminační zákon, nelze se prozatím zavázat k plnění zákazu zařazování ustanovení vylučujících nebo omezujících užívání těchto jazyků do interních podnikových předpisů. Je navrhováno přijmout pro polštinu i slovenštinu dva shodné závazky – v celostátním měřítku bude stát vystupovat proti praktikám, které mají odrazovat od užívání menšinových jazyků a zajistí, aby informace o právech spotřebitelů byly k dispozici i v těchto jazycích. To je např. částečně naplňováno tím, že Ministerstvo průmyslu a obchodu každoročně vydává informační brožuru pro spotřebitele v cizích jazycích, mj. i v polštině. Ministerstvo dále v dubna 2005 zřídilo Evropské spotřebitelské centrum, které se zabývá přeshraničními otázkami, stížnostmi a spory v oblasti ochrany spotřebitele. I zde je možno získávat informace v polském i slovenském jazyce.
Další ustanovení odst. 2 se významně dotýkají působnosti obcí a krajů. Jejich plnění je do jisté míry na místní úrovni zajišťováno, avšak vzhledem ke komplexnosti požadavků, není doporučováno, aby na sebe ČR tyto závazky vzala.
Článek 14 – přeshraniční výměny
Článek se vztahuje na zajištění přeshraniční spolupráce se státy, kde jsou menšinové či regionální jazyky užívány ve stejné či obdobné formě. Plnění článku 14 se v praxi uskutečňuje. Česká republika má sjednány mezinárodní dohody v oblasti kultury se všemi sousedními zeměmi i zeměmi, kde je používán jazyk příslušné národnostní menšiny. Pro polštinu a slovenštinu lze uznat celý článek 14. Závazky v něm obsažené se vztahují i na regionální či menšinové jazyky, které nejsou zahrnuty v části III Charty.
Prohlášení k části III Charty
Dle článku 3 odst. 1 stvrdí každý stát završení ratifikačního procesu prohlášením, které společně s ratifikační listinou uloží u generálního tajemníka Rady Evropy. Obsahem prohlášení je specifikace menšinových či regionálních jazyků, které jsou zahrnuty do části III Charty a dále vybrané závazky, které vůči těmto jazykům bude stát naplňovat.
Návrh prohlášení České republiky
Je navrhováno prohlášení, že přijatá ustanovení Charty bude Česká republika uplatňovat v souladu se svým ústavním pořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami, jimiž je vázána.
Ačkoliv v České republice neexistuje obecná právní úprava úředního jazyka, pro účely Charty se považují za menšinové jazyky ty jazyky, které splňují podmínky článku 1 písm. a) bod i). Česká republika tak v souladu s Chartou prohlašuje, že za menšinové jazyky, jimiž se na jejím území hovoří, a vůči kterým bude uplatňovat ustanovení části II, považuje slovenštinu, polštinu, němčinu a romštinu.
Česká republika prohlašuje, že bude v souladu s článkem 2 odst. 2 a článkem 3 odst. 1 Charty aplikovat vybraná ustanovení části III Charty na tyto jazyky:
Polštinu v Moravskoslezském kraji, na území okresů Frýdek-Místek a Karviná:
článek 8 odst. 1a)i/ii; b)i/ii; c)i/ii; d)ii; e)iii; f)iii; g); h); i); odst. 2; (celkem 10 bodů);
článek 9 odst. 1a)ii, a)iii, a)iv; b)ii, b)iii; c)ii, c)iii; d); odst. 2a); (celkem 9 bodů);
článek 10 odst. 1a)iv; 2b), e), f), g); 4a), 5, (celkem 7 bodů);
článek 11 odst. 1a)iii; b)ii; c)ii; d; e)i; odst. 2; (celkem 6 bodů);
článek 12 odst. 1a), f), g); odst. 2 a 3; (celkem 5 bodů);
článek 13 odst. 1c); 2e) (celkem 2 bodů);
článek 14 a), b); (celkem 2 body);
Celkem 41 bodů.
Slovenštinu na celém území České republiky:
článek 8 odst. 1a)iv; b)iv; e)iii; g); i); odst. 2; (celkem 6 bodů);
článek 9 odst. 1 a)ii, a)iii, a)iv; b)ii, b)iii; c)ii, c)iii; d); odst. 2a); (celkem 9 bodů);
článek 10 odst. 1a)iv, a)v; 2b), e), f); 3c); 4a), 5; (celkem 8 bodů);
článek 11 odst. 1a)iii; b)ii; d; e)i; odst. 2; (celkem 5 bodů);
článek 12 odst. 1a), f), g); odst. 2 a 3; (celkem 5 bodů);
článek 13 odst. 1c); 2e) (celkem 2 bod);
článek 14 a), b); (celkem 2 bodů).
Celkem 37 bodů.
Poznámka:
Text Evropské charty regionálních či menšinových jazyků (neoficiální překlad) je k dispozici u Rady vlády pro národnostní menšiny nebo v příloze č. 46 časopisu Veřejná správa