Měsíčník Policista

Konec firmy

Vyšlo v čísle 5/2006

Vzal jsem za kliku truhlářské dílny, ale bylo zamčeno. Stiskl jsem tlačítko zvonku. Nikdo nereagoval. Na prknech plotu bylo křídou napsáno - VRAH!

"Vy o tom nevíte?" podivila se stará paní s velikou nákupní taškou na kolečkách.

"O čem?"

"O tom neštěstí."

"Ne. Jdu za panem Kučerou."

"No právě."

Pokračovala ve shrbené chůzi, dveře zůstávaly zavřené. V hospodě naproti se ovšem nemluvilo o ničem jiném.

* * *

Kučera Václav. Chlap přibližně třicetiletý a nejšikovnější truhlář z širokého okolí. Tatík mu předal zavedenou dílnu, ale teprve on z ní dokázal udělat místo, kam se sjížděli zákazníci z celé republiky. Pracoval perfektně a levně, trochu jako koníčka začal dělat repliky starožitného nábytku, studoval technologie minulých století a zvládal je se suverenitou skutečného mistra. Živnost se rozrůstala, časy příští bylo možno malovat v růžových barvách.

"Jo to vůl!" prohlásil vcelku smířlivě muž nad rozpitým půllitrem.

"Kdyby to udělal tvojí holce," řekl hostinský, "tak bys mu zakroutil krkem."

Když měl Kučera autonehodu před lety, většina lidí mu držela palce. Tehdy vezl na přívěsu dubové dříví, přetížená kára se v zatáčce utrhla, vletěla na chodník a roztříštila výlohu místní cukrárny. Ačkoliv byla všude spousta lidí, nikomu se naštěstí nic nestalo. Truhlář měl ovšem v sobě pár piv, byl z toho soud, podmínka a časově omezený zákaz řízení. Jenže to už bylo dávno. Nová tragédie představovala něco docela jiného.

V sobotu v podvečer byly krámy v městečku už pozavírané a šestnáctiletá Jana Votýpková si šla k benzinové pumpě koupit dobíjecí kartu na mobilní telefon. Když se vracela, na chvilku se zastavila na úzkém chodníku, aby aparát oživila. Drobně pršelo, na silnici ležela kluzká břečka z tajícího sněhu. Václav Kučera se vracel z okresního města, kde na zámku obnovoval staré, červotočem zničené schodiště. Prosperující řemeslník nezná volné víkendy. Zadavatel byl s prací spokojen, otevřel šampaňské, sklo o sebe cinklo.

"Moc toho nevypil," stojí v protokolu. "Dvě tři skleničky. Co je to na takového chlapa?"

Kučera spěchal zpátky do své dílny a řídil s nepozorností přepracovaného člověka. Na sedadle spolujezdce měl diář s úkoly, které je třeba vyřídit. Faktury, telefonáty, objednávky. Za jízdy po silničce, kterou dokonale znal, se snažil v programu dělat trochu pořádek. Ani blížící se neděle neměla být dnem volna, z Prahy se chystal přijet jakýsi architekt, ohlásil se na deset dopoledne...

Lejstry přecpaný diář upadl na podlahu vozu. Kučera se sehnul, a právě v tu chvíli najel na nízký obrubník chodníku. Polekaně zabrzdil a dostal na rozbředlé sněhové kaši smyk, neovladatelný automobil se bokem řítil k místu, kde stála Jana Votýpková. Výkřik, náraz, a potom ticho.

Václav Kučera vystoupil, dívka ležela na zádech v blátě a nehýbala se.

Těžko říct, co se mu v tu chvíli odehrávalo v hlavě, on sám si to později nedokázal vybavit. Zděšení a úzkostný strach. Podmíněný trest na krku, alkohol v krvi, hrozící ztráta svobody i řidičáku. Konec firmy, hněv sousedů, zkažené životní plány. Nikdo se už asi nedozví, co převažovalo, nicméně výsledný nápad byl docela nesmyslný, za normálních okolností by mu snad bylo jasné, že to nemůže projít.

Popadl bezvládnou dívku pod pažemi a dotáhl ji k domu, na kterém po nocích blikal neon lákající pány do erotického klubu. Otevíralo se ovšem až v devět večer, zatím byl vykřičený podnik tichý a temný.

Kučera posadil dívku ke zdi, vrátil se k nabouranému, leč pojízdnému autu a dojel domů. Tady přemluvil manželku, ať jde okamžitě na policii a vezme celou nehodu na sebe. Jen tak je prý možné zachránit podnik. Vystrašená žena ho poslechla. Policejní oddělení bylo od dílny vzdáleno necelých deset minut chůze. Muži v uniformách okamžitě zavolali sanitku a zajeli na místo. Spolu se záchrankou dorazili přibližně půl hodiny po nehodě. I to bylo pozdě. Podle pitevního protokolu zemřela Jana Votýpková na zadušení způsobené vdechnutými zvratky. Zranění a následné bezvědomí samo o sobě nebylo příliš vážné. Pár podlitin a středně těžký otřes mozku.

"Stačilo, aby ten idiot jenom zabouchal na dveře a mohl jít kam chtěl," prohlásil doktor. "Kterákoliv z těch prodejných slečen by jí dokázala zachránit."

Václav Kučera pomoc neposkytl ani nepřivolal, Jana Votýpková zemřela naprosto zbytečně. Legenda, kterou předložil policistům, byla tak chatrná, že jí nikdo nevěřil ani pět minut. Automobil se sedadlem odsunutým pro nohy dvoumetrového chlapa a ne jeho droboučké manželky, otisky prstů na volantu, výpověď zaměstnanců zámku v okresním městě... Kdyby všechno neskončilo tak krutě, vyvolala by dětinská snaha vyhnout se odpovědnosti nanejvýš pousmání.

* * *

Těžký hospodský stůl, u kterého klábosili sousedi, kdysi Václav Kučera vlastnoručně vyrobil. Dobrá práce.

"Jako řemeslník byl perfektní," zabručel hostinský. Použitý minulý čas zněl osudově.

Za okny přes ulici stála truhlářská dílna, jejíž stroje neměl kdo pustit. K večeru se zase zkazilo počasí a křídový nápis VRAH! na dřevěném plotě pomalu smýval studený déšť.

Jména osob vystupujících v příběhu byla z pochopitelných důvodů změněna.

Antonín JIROTKA