Měsíčník Policista

Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem II. (od roku 1939 po současnost)

Vyšlo v čísle 5/2006

Vážení čtenáři, tento příspěvek by se měl snad stát lákadlem pro přečtení nově vydané publikace. Kniha vyšla v nakladatelství POLICE HISTORY v listopadu roku 2005. Převážnou část knihy, ucelený systém a závěrečné korektury provedli dva hlavní autoři plk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. a JUDr. František Vavera. Dalšími autory byli JUDr. Nikolaj Hrib, z Policejní akademie ČR, PhDr. Marcela Machutová, ředitelka Muzea policie a plk. JUDr. Jan Hlaváček, ředitel Kriminalistického ústavu. Lektorování se ujali Doc. JUDr. Pavel Macek, CSc. a Mgr. Lubomír Uhlíř. Již podle sestavy autorů je vidět, že kniha pokračuje v tradici prvního dílu a snad i kolektiv autorů stále drží určitou úroveň vědeckosti v kontextu s popularitou díla.

Kniha je určena pro laiky, studenty, učence, odborníky, prostě všechny čtenáře, kteří se chtějí seznámit s historií československé kriminalistické vědy.

Kriminalistika je novodobá disciplína vyvíjející se převážně ve 20. století. V prvním díle "Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem" je nastíněna historie kriminalistického zkoumání do roku 1939. Tento druhý díl pojednává o dějinách československé kriminalistiky od roku 1939 až do současné doby.

Celá kniha je rozčleněna zejména časově na určitá, přesně daná období, která zahajuje i končí jedinečný významný mezník v dějinách kriminalistické vědy. Tyto mezníky se ne vždy kryjí s významnými daty politických dějin, ale všechny historicky významné roky zásadně změnily následující sled událostí, a to se odrazilo i v dějinách československé kriminalistiky.

Jednotlivé etapy jsou přesně rozčleněny a popsány v úvodní kapitole a posléze se v celé knize nalézá podrobná analýza jednotlivých oblastí a problematik dějin československé kriminalistiky. Jak již bylo uvedeno, kniha je zahájena obdobím po roce 1939, tedy obdobím 2. světové války, kdy nejen bezpečnostní orgány v českých zemích byly násilně germanizovány a byla zde snaha o soulad s říšskými předpisy. Věda byla částečně potlačena a vědecké poznání se také dosti minimalizovalo z pohledu kriminalistiky. Po roce 1945 vznikala nová organizační struktura bezpečnostního sboru, z počátku se navracelo k prvorepublikovým vědeckým praktikám, avšak rok 1948 vše změnil. Kriminalistická věda byla rozvíjena v rámci socialistického bloku, což ovšem není skutečnost (pro kriminalistiku) možného opovržení. Československá kriminalistika v období do roku 1989, potažmo 1991 byla rozvinuta v samostatnou, pevně zakotvenou vědeckou disciplínu, která dosáhla velmi solidního postavení v evropském kontextu. Okolnosti uskutečněné v roce 1989 způsobily otevření se světu, což bylo v českých podmínkách patrné po vytvoření nového bezpečnostního sboru "Policie" v roce 1991, i nových vědeckovýzkumných a studijních institucí.

Ke kapitolám knihy také patří životopisy jednotlivých osobností, které velkou měrou ovlivnily kriminalistickou vědu. Autoři neopomněli popsat dějiny jednotlivých významných metod kriminalistiky a některých institucí rozvíjejících kriminalistiku. Závěrečná kapitola je věnována významným kriminálním příběhům, které hýbaly dějinami kriminalistiky.

Celá kniha je koncipována do období socialistické éry Československé republiky, tato doba s sebou nesla klady i zápory, ovšem není možné tuto dobu tzv. hodit za hlavu. Je potřeba z historického hlediska vše po pravdě vymezit a popsat.

Nyní krátce shrneme, výňatkem z knihy, všeobecné dějiny světové a československé kriminalistiky zakomponované převážně do druhé poloviny 20. století.


DĚJINY ČESKOSLOVENSKÉ KRIMINALISTIKY A BEZPEČNOSTNÍCH ORGÁNŮ

Stručné dějiny světové kriminalistiky

Kdyby nebylo kriminalistické vědy, spíše specializovaných oborů současné kriminalistiky, nepodařilo by se objasnit tolik trestných činů. Kriminalistická věda se stále rozvíjí a s nástupem počítačové techniky je rozvoj ještě strmější a každý rok přináší nová zlepšení. Do roku 1939 byly téměř všechny klasické obory kriminalistiky (daktyloskopie, trasologie, zkoumání ručního písma, určité metodiky a základy taktiky, tedy výslechu, ohledání místa činu, apod.) alespoň částečně objeveny a v určité míře prakticky, poplatně době a místu, využívány. Pokrok a rozvoj světové vědy kráčel mílovými kroky a s tím se zákonitě zlepšovala a zdokonalovala kriminalistická věda, byly objevovány stále nové technické obory kriminalistiky, metody odhalování a vyšetřování trestných činů, a zdokonalovala se systematika kriminalistické vědy. Posledně jmenovaná, systematika kriminalistiky, ještě nebyla na vyšší úrovni. S tím souvisí rozdíl kriminalistické vědy evropské, kontinentální a angloamerické.

Daktyloskopická karta z roku 1903, vytvořená A. FriedrichemNež začneme krátký vývoj světové kriminalistiky, popíšeme systematiku angloamerické a české, nebo spíše středoevropské kriminalistiky.

Názory na systém kriminalistiky nejsou v evropských zemích jednotné. Principiálně výrazný a zcela zřejmý rozdíl je patrný mezi anglosaským pojetím kriminalistiky, založeným na přírodovědných základech, a kontinentálním právním systémem. Obecně můžeme konstatovat, že západní země se na kriminalistiku dívají převážně jako na vědu technickou, založenou na technickém a přírodovědném zkoumání. Východní část Evropy pojímá kriminalistiku jako právní vědu. Ve stručnosti nadále uvedeme přehled v systémech kriminalistiky.

Ve Velké Británii je pojem kriminalistika chápán jako vědecký pojem a kriminalistiku v našem slova smyslu označují jako "forensic science". Kriminalistika se redukuje v tomto pojetí jen na technické řešení soudních problémů, tedy v našem pojetí bychom ji označili za "kriminalistickou techniku".

V USA se také za kriminalistiku označují "forensic science", pod pojmem "forenzní vědy" chápou exaktní vědecké metody a poznatky na vypátrání věcných důkazů, jejich zkoumání a interpretaci. I v USA se klade velký důraz na technické a přírodovědné zkoumání kriminalistických stop. Technický a přírodovědný přístup ke kriminalistice je logicky podporován i tím faktem, že při vysokých školách v zahraničí existují výzkumné forenzní ústavy a instituce, a tedy zcela zákonitě se nové vědecké poznatky promítají do výuky na těchto školách. Na západních vysokých školách je často sloučená výuka více příbuzných disciplín, například forenzní věda a kriminologie, nebo kriminalistická chemie a forenzní toxikologie atd.

Velmi silný vliv na vývoj kriminalistiky je patrný kontinentální přístup, zejména středoevropských a východních zemí. V těchto zemích se používá zcela jednotně pojem "kriminalistika" a zahrnuje nejen technický pohled na zkoumání stop a věcných důkazů (tedy kriminalistickou techniku), ale také teoretické pasáže, kriminalistickotaktické metody (kriminalistickou taktiku) a metodiku vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů (kriminalistickou metodiku).

Postupným prolínáním poznatků mezi kontinenty můžeme pozorovat tendenci používat více pojem "Criminalistics", dochází tedy k postupnému konverzování jednotlivých přístupů a sjednocování názorů a terminologie.

Obecně můžeme konstatovat, že západní země se na kriminalistiku dívají převážně jako na vědu technickou, založenou na technickém a přírodovědném zkoumání. Východní část Evropy pojímá kriminalistiku jako právní vědu. V některých zemích, jako např. ve Francii, se akcentuje technický pohled na kriminalistiku ("police technique"), v jiných zemích (USA, Británie) se zdůrazňuje vědecké zázemí ("forensic science"). V německy hovořících zemích je používán pojem "kriminalistika" a obsah kriminalistiky jako vědy vymezován stejně jako u nás. Příklon k používání pojmu "kriminalistika" je patrný například ve Francii, v roce 2001 byla v Paříži vydána monografie s názvem "Manual de criminalistique moderne" (Příručka moderní kriminalistiky) s podtitulem "La science et la recherche de la preuve" (Věda a zkoumání důkazů).

Úplné začátky kriminalistické vědy jsme již popsali v prvním díle této publikace. Po poklesu rozmachu antropometrie a velkém rozvoji daktyloskopie se začaly vyvíjet i další klasické metody kriminalistiky. Nové vědecké poznatky začaly brzy využívat policie řady evropských zemí, ale i Spojené státy americké. V roce 1905 byl založen, na popud amerického prezidenta Theodora Roosevelta, Federální vyšetřovací úřad (FBI - Federal Bureau of Investigation). Laboratoř forenzní vědy města Los Angeles zahájila svoji činnost v roce 1923, ale laboratoř FBI vznikla až v roce 1932. Na začátku 20. století, v roce 1909, ve švýcarském Lausanne založil Rodolphe A. Reiss Ústav policejní vědy a rozvíjel zde soudní fotografickou dokumentaci. V roce 1910 zřídil Robert Heindl v Drážďanech laboratoř, která se brzy stala první německou národní policejní laboratoří. Brzy následovalo otevření obdobných institucí v Rakousku, Švédsku, Finsku a Nizozemsku. V současné době prakticky každá rozvinutá země má své vlastní národní a oblastní kriminalistické laboratoře a ústavy.

Další významné metody kriminalistiky, jako trasologie, identifikace pisatele a autora, kriminalistická biologie, mechanoskopie, balistika, kriminalistické zkoumání jedů, léčiv a drog, metody kriminalistické taktiky (výslech, ohledání místa činu atd.), které se začaly vyvíjet v první polovině 20. století, dosáhly velkého rozmachu v druhé polovině 20. století. Také novodobé kriminalistické metody jako zkoumání mikrostop, kriminalistická elektrotechnika, kriminalistická chemie zaznamenaly velký rozmach a velký krok kupředu nastal s identifikační metodou, analýzy DNA. Všechny dosud známé kriminalistické metody zabývající se kriminalistickou technikou, taktikou i metodikou se stále vyvíjí a s rozvojem výpočetní techniky je tento vývoj ještě rapidnější.

Dějiny československé kriminalistiky

Rozdělení jednotlivých období v československé kriminalistice:

1. do roku 1918, kdy České země spadaly do rakouské a poté do rakousko-uherské monarchie;

2. od roku 1918 do roku 1939, období samostatné Československé republiky;

3. od roku 1939, od okupace německou armádou do roku 1945, kdy vznikl Sbor národní bezpečnosti;

4. od roku 1945 až do roku 1991, tento rok (15. 7. 1991) začal být účinný zákon o Policii České republiky a zanikl Sbor národní bezpečnosti;

5. od roku 1991 až po současnost.

Toto dělení etap historie československé kriminalistiky považujeme za optimálnější než jakékoliv jiné, neboť koresponduje s důležitými daty, které měnily nejen historii v politickém smyslu, ale především měnily organizační členění bezpečnostních sborů. Na tomto členění je patrné, že mezníky v obecných dějinách ne vždy korespondují s dějinami kriminalistiky.

Díky tomuto novému členění historie československé kriminalistiky je možné podrobně popsat dějiny československé i české kriminalistické vědy bez toho, že by se čtenář neorientoval v jednotlivých obdobích.

Prvá dvě období (do roku 1918 a období samostatné Československé republiky) byla již zpracována v prvním díle knihy. V dalším textu chceme navázat na tento první díl a popíšeme další období, tedy od roku 1939.

Období okupace Německem (1939-1945)

Dne 15. 3. 1939 začala německá armáda okupovat české území a dne 16. 3. 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Bezpečnostní sbory byly spravovány německými úředníky a vedle českých bezpečnostních sil zde existovaly i německé bezpečnostní sbory.

Bezpečnostní služebny obdržely německou kriminalistickou literaturu a v českém jazyce se převážně žádné práce nevydávaly. Byly zde ale i výjimky. V roce 1940 vyšla kniha Ladislava Havlíčka "Mechanoskopie stopy a znaky řemeslných nástrojů". Tato "Bible mechanoskopie", vyšla ve velice pohnuté době, ale přes všechny nesnáze se stala základním a prvním pramenem tohoto kriminalistického oboru, z něhož mechanoskopové čerpají dodnes.

Kniha má svou kvalitu z hlediska přesné terminologie a některých pracovních metod k identifikaci nástrojů použitých k vloupání.

Období Sboru národní bezpečnosti (1945-1991)

Po skončení druhé světové války začala reforma stávajícího stavu bezpečnostních sborů, který zde vznikl důsledkem přibližování k německému vzoru. Vznikl Sbor národní bezpečnosti.

Za vznik Sboru národní bezpečnosti je považován den 17. 4. 1945, kdy v košické vládě byla projednávána otázka nové organizace bezpečnosti v obnovené republice. Nová československá vláda, která zasedala poprvé za druhé světové války na území republiky, rozhodla o zrušení četnictva a celé dřívější policejní struktury a jejich nahrazení jednotným bezpečnostním aparátem - Sborem národní bezpečnosti. Záměr košické vlády byl realizován na základě výnosu ministerstva vnitra z dne 30. 6. 1945, kterým byly definitivně zrušeny sbory četnictva, uniformované státní policie a obecní policie. Do té doby vedle sebe existovaly dva bezpečnostní sbory, jeden starý, profesionální, a druhý revoluční, bezpečnostní formace národních výborů, tzv. revoluční gardy, které byly 26. 5. 1945 podřízeny Komisi pro vnitřní národní bezpečnost při Zemském národním výboru v Praze. Řídícím orgánem všech složek vnitřní bezpečnosti byl Zemský odbor bezpečnosti, který podléhal ministerstvu vnitra. Prvním ministrem vnitra Československé republiky po druhé světové válce se stal Václav Nosek. Je zajímavé, že až do roku 1947 existoval SNB jen na základě vládních usnesení, nebo výnosů ministerstva vnitra. Teprve zákonem č. 149/1947 Sb., o národní bezpečnosti, byl tento bezpečnostní orgán republiky uzákoněn. Pro úplnost uvedeme všechny pozdější zákonné normy upravující problematiku Sboru národní bezpečnosti. Jedná se o zákon č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti, který zrušil a nahradil zákon č. 149/1947 Sb. Je zřejmé, že tato nová právní úprava souvisela s únorovým pučem v roce 1948 v ČSR. Nový zákon o Sboru národní bezpečnosti byl uveřejněn pod číslem 70/1965 Sb. Další norma v řadě, která zrušila předešlý zákon č. 70/1965 Sb., byl zákon č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. Tuto normu zrušil a nahradil, již po roce 1989, zákon č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie. Tento již "demokratický" zákon přetrval až do zrušení federace, po 1. 1. 1993 si problematiku policejních sborů upravuje Česká i Slovenská republika sama.

V červenci 1945 byla zřízena, na základě výnosu ministerstva vnitra, kriminální služba na území republiky. Díky vzniku kriminální služby vznikla i kriminální ústředna, jako ústřední orgán pro řízení výkonu kriminální služby a kriminalistiky. Kriminální ústředna stanovila hlavně zásady pro výkon kriminální služby, vedla ústřední evidence, řídila identifikační a technickou službu, vyšetřovala trestné činy zvláštní povahy (padělání platidel, uměleckých děl, obchod s ženami, dětmi atd.), zabývala se prevencí a obstarávala potřebný mezinárodní styk.

Rovněž na Slovensku došlo již po roce 1939 k zásadním změnám v organizaci kriminální služby. Po vytvoření Slovenského štátu v roce 1939 bylo zřízeno Kriminálne oddelenie četnictva a štátnej polície, ještě v roce 1939 bylo změněno na Kriminálnu ústrednu žandárstva a polície. Od roku 1940 byla vytvořena Kriminálna ústredna v Bratislave. Po roce 1945 byl zachován tento sloučený výkonný orgán pro kriminální službu a kriminalistiku, tedy Kriminální ústředna Slovenska, která sídlila také v Bratislavě.

Nesmíme zapomenout, že stále přetrvalo územní členění celé republiky na země a struktura Sboru národní bezpečnosti toto členění respektovala.

Dnem 1. 1. 1949, kdy bylo provedeno územní rozdělení republiky na správní celky - kraje, bylo zřízeno ministerstvo národní bezpečnosti a zanikla jak Kriminální ústředna v Praze, tak i Kriminální ústředna Slovenska. Kriminální služba byla včleněna do tzv. 4. sektoru velitelství Veřejné bezpečnosti až do roku 1953, kdy po zrušení ministerstva národní bezpečnosti byly bezpečností složky začleněny do reorganizovaného, decentralizovaného ministerstva vnitra. V této době se také začala vytvářet Hlavní správa Veřejné bezpečnosti.

Byla zde potřeba vydávat nové práce a vzdělávat nové uchazeče o práci v bezpečnostní oblasti. Československá kriminalistika byla nucena řešit významné úkoly, které vzešly z nové doby.

Velkým přínosem do kriminalistické literatury byla kniha Václava Noska z roku 1947 "Daktyloskopie, cheiroskopie a podoskopie". Tato kniha se na dlouhá léta stala základní učebnicí daktyloskopických disciplín.

V roce 1947 vyšla práce J. Patery "Úvod do soudní a kriminální grafologie" jako orientační pomůcka k identifikaci ručního písma. Tuto pomůcku dobře doplňuje kniha "Grafológia" Michala Gavače ve slovenském jazyce, vydaná v témže roce.

V roce 1955 vydal Vítězslav Provazník práci "Význam staré kriminální statistiky pro studium zločinnosti", která je kladným přínosem pro studium zločinnosti, zaměřením zejména na studium starých kriminálních statistik.

Velice významný počin, jak pro českou tak i světovou kriminalistiku, bylo vydání učební pomůcky pro posluchače lékařské fakulty Univerzity Karlovy Edwarda Knoblocha (1898 - 1957) "Soudní lékařství a lékařská kriminalistika" (1953). E. Knobloch vydal ještě více knih, které se týkaly problematiky lékařské kriminalistiky ("Lékařská kriminalistika" vydaná v roce 1958, tedy rok po Knoblochově smrti). Tímto počinem přispěl k rozvoji soudního lékařství nejen v Československu. Ještě v roce 1974 byla vydána Knoblochova kniha "Lékařská kriminalistika", kde předmluvu napsal Stanislav Hájek.

Další významnou osobou, která se zabývala soudním lékařstvím, byl Jaromír Tesař (1912 - 2004). Již v roce 1957 vydal knihu "Soudní lékařství pro stomatology" (určeno pro posluchače Fakulty všeobecného lékařství), dále navazoval knihami "Soudní lékařství pro právníky" (1958), "Soudní lékařství pro kriminalisty" (1969) a napsal ještě mnoho dalších publikací týkajících se této problematiky. Převážná část knih byla určena pro studijní účely, pro posluchače fakult lékařské a právnické Univerzity Karlovy.

Začaly se i vydávat odborné časopisy s kriminalistickou problematikou. Kriminální ústředna v Praze, jako vedoucí orgán kriminální služby v ČSR, začala roku 1946 vydávat odborný časopis - měsíčník "Kriminalistika" s podtitulem Revue pro kriminologii a nauky příbuzné. Časopis zanikl v roce 1949 v důsledku velkých změn v organizaci bezpečnosti. Od roku 1952 Hlavní správa Veřejné bezpečnosti začala vydávat odborný časopis: "Knižnice SNB pro kriminalistiku". V roce 1956 byl časopis rozšířen o samostatnou část, přílohu "Soudní lékařství".

V roce 1953 byl v rámci Hlavní správy Veřejné bezpečnosti koncipován Vědeckotechnický odbor, který byl jakýmsi předchůdcem Kriminalistického ústavu. V rámci Vědeckotechnického odboru se časopis Knižnice pro kriminalistiku přejmenoval a od roku 1957 byl vydáván jako časopis "Kriminalistický sborník", který existuje dodnes a vyznačuje se velmi vysokou profesionální úrovní.

Do československé kriminalistické literatury je možno také zařadit i učební texty pro školy ministerstva vnitra z let 1952 - 1954 "Mechanoskopie, Kriminálně technická identifikace střelných zbraní, Kriminálně technická diagnostika, Daktyloskopie, Popisování a popis osoby, Kriminální pyrotechnika, Kriminální chemie a biologie, Ohledání místa trestného činu, Kriminální grafologie, Fotografování a kreslení místa trestného činu" a jiné učební pomůcky z oblasti kriminalistické taktiky a vyšetřování.

Další institucí, která se zabývala kriminalistikou, byla Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Zde se začala vyučovat kriminalistika nejprve informativně od roku 1952, byl zde renovován a doplněn dřívější Kriminologický ústav a byly zde umístěny kriminalistické kabinety katedry trestního práva. Od roku 1964 vzniklo na katedře trestního práva kriminalistické oddělení a od roku 1966 bylo toto oddělení reorganizováno na samostatnou katedru. Také od roku 1966 do roku 1974 na Právnické fakultě UK působil Ústav kriminalistiky, jehož úkolem byla výchova kriminalisticky vzdělaných právníků pro potřeby trestního stíhání. Současně s výukou kriminalistiky na Právnické fakultě UK v Praze začala také výuka kriminalistiky na katedře trestního práva na Právnické fakultě v Bratislavě. Zde vznikl v roce 1960 kriminalistický kabinet.

S katedrou trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy byl spjat, již zmiňovaný Vladimír Solnař, který byl téměř dvě desetiletí vedoucím katedry. Byl velice i mezinárodně uznávanou osobností, a to jak u studentů, tak i mezi pedagogy. Byl nesmlouvavý a nekompromisní. Za jeho vedení katedry trestního práva vzniklo oddělení kriminalistiky a později i katedra kriminalistiky. Ani nástupce V. Solnaře, Antonín Růžek, nebránil rozvoji kriminalistiky na půdě fakulty.

Je zajímavé, že ještě nikdo, za celou éru samostatné Československé republiky, tedy do začátku padesátých let, nesepsal ucelené dílo, které by obsáhlo všechny dosud známé poznatky z kriminalistiky. Byly zde určité náznaky, jako kniha Josefa Šejnohy, O. Fanty a L. Moravce "Systém kriminalistického vzdělání" (1936). V této knize byly položeny dobré základy pro systém kriminalistiky, ale chybělo zde vysvětlení pojmů a určité obecné definice.

Tak až s nástupem velkého kriminalisty a zakladatele Kriminalistického ústavu Bohuslava Němce (1917 - 1980) vznikají ucelené studie o kriminalistice té doby. S osobností Bohuslava Němce je neodmyslitelně spjat Kriminalistický ústav. Stál v jeho čele od počátku, tedy od roku 1958 až do roku 1969, kdy musel ustoupit době. Ústav se reorganizoval z vědecko-technického odboru Hlavní správy Veřejné bezpečnosti. Němec byl hlavní osobností kriminalistiky v 50. letech až do poloviny 60. let. V roce 1957 vznikla první skripta pro studium kriminalistických disciplín na právnických fakultách "Nástin kriminalistiky", kterou sepsal právě Bohuslav Němec. Koncem 50. let a začátkem 60. let vyšla pětisvazková "Učebnice kriminalistiky", věnovaná kriminalistické technice, otázkám speciálních expertiz a metodice vyšetřování vybraných dopravních nehod. První dva díly encyklopedické Učebnice kriminalistiky se zabývají problémy kriminalistické techniky. Třetí svazek, který byl vydán v roce 1963, se zabývá speciálními expertizami. V roce 1967 vyšly dva svazky, které popisují "Vyšetřování dopravních nehod silničních" a "Vyšetřování dopravních nehod železničních, leteckých a plavebních".

Učebnice je zaměřena velmi pragmaticky a teorie kriminalistiky v ní publikovaná je výrazně omezena. Pro další rozvoj kriminalistiky je významný i pohled na systém kriminalistiky, kterou dělí do tří částí, a to na:

Z našeho pohledu je tento systém kriminalistiky velmi omezený, jednoduchý. Ve své době byla kriminalistika výrazně utilitární, zaměřená jen na účelné zajišťování kriminalistických stop a dekódování informací z nich.

Velice významné pro praxi bylo vydání kapesní "Kriminalistické příručky". Vyšla v roce 1960 jako orientační kriminalistické minimum pro pracovníky Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti. Příručku zpracoval kolektiv pracovníků Hlavní správy VB, Bohuslav Němec, Vladimír Chylík a Stanislav Černín. V příručce je zahrnuto vyšetřování, postup na místě činu, metodiky vyšetřování, kriminalistická technika a některé metody kriminalistické techniky. Nechybí zde ani přílohy, kde se nacházejí určité druhy protokolů a tabulek, v té době používaných. Druhé a doplněné vydání této příručky vyšlo v roce 1967. Druhé vydání zpracoval kolektiv pod vedením Bohuslava Němce. Existuje také druhý svazek této příručky, kde jsou terminologické a obrazové části v českém a slovenském znění. Tento druhý svazek vyšel v roce 1961.

O vznik kriminalistického oddělení na Právnické fakultě se nejvíce zasloužil Ján Pješčak. Po vytvoření katedry kriminalistiky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se stal také jejím vedoucím. Později se Ján Pješčak podílel na vytvoření Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti. Ján Pješčak vydal v průběhu 60. let celou řadu prací a knih zabývajících se kriminalistikou. K nejvýznamnějším patří "Úvod do kriminalistiky" (1965), "Vyšetrovacie verzie" (1965) a ve spolupráci s Bohuslavem Němcem a Rafaekem Samoiloičem Bělkinem vydal knihu "Nástin úvodu do studia kriminalisticko-bezpečnostních oborů" (1968). Tato kniha je členěna do třech velkých částí. V první části je popsán charakter kriminalisticko-bezpečnostní činnosti, tedy společenská funkce, úkoly a poznávací činnost. Druhá část je věnována předmětu, systému kriminalistiky a kriminalistickým metodám. Poslední část se zabývá vývojem světové, sovětské a československé kriminalistiky. Z tohoto rozdělení je patrné, že v knize jsou rozpracovány pouze teoretické a základní otázky kriminalistické vědy, ale nutno říci, že velice podrobně a přesně. Ján Pješčak se stal vůdčí osobností československé kriminalistiky, a tou zůstal až do roku 1989.

V roce 1966 byla vydána první vysokoškolská učebnice kriminalistiky A. N. Vasiljeva: "Kriminalistika", která byla přeložena z ruského originálu Moskevské státní univerzity. Již v této době je viditelná návaznost a projevuje se v československé kriminalistice vliv sovětské kriminalistiky.

Z pohledu systému kriminalistiky klasifikuje kriminalistickou vědu na dvě základní části navzájem spojené a podmíněné. Kromě těchto dvou částí uvažuje ještě úvod do kriminalistiky, kam řadí otázky, které se vztahují ke kriminalistické vědě.

Úvod do kriminalistiky - Do úvodu do kriminalistiky řadí předmět a systém kriminalistiky, metody kriminalistického vědeckého poznání a společenskou funkci kriminalistiky.

První část označuje jako "kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti". Zde jsou zahrnuty celky - obecná teorie kriminalistické praktické činnosti, jednotlivé kriminalistické metody a způsob jejich použití, použití metod za kriminalistickým účelem co nejefektivnějšího plnění úkolů kriminalistické praktické činnosti.

Druhá část "metodika odhalování, vyšetřování a prevence jednotlivých druhů trestných činů" obsahuje dvě skupiny otázek, a to základní zásady metodiky odhalování, vyšetřování a prevence jednotlivých druhů trestných činů a výklad jednotlivých metodik.

Také díky časopisecké literatuře se kriminalistika stále více zdokonalovala a rozvíjela. Bylo to zejména díky již zmiňovanému časopisu Kriminalistický sborník. Od roku 1968 vycházel čtvrtletník Československá kriminalistika. Tento časopis od roku 1993 začal vycházet pod názvem Kriminalistika. Články s kriminalistickou literaturou se objevovaly i v dalších časopisech, převážně zaměřených na právnickou oblast.

Koncem 60. let přebíral iniciativu v péči o kriminalistiku a kriminalistickou literaturu Ústav kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Z této doby můžeme citovat některá významná díla, která vydal tento ústav. Jedná se o učebnici "Kriminalistika" (1969), kterou zpracoval Ústav kriminalistiky a katedra kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy spolu s externími spolupracovníky z praxe. Tato učebnice obsahuje prozatímní učební text z oboru metodika vyšetřování. Knihu "Přírodovědné a technické základy kriminalisticko bezpečnostní praxe" vydal Ústav kriminalistiky v roce 1971 a jejím autorem byl Zdeněk Titlbach. V tomto roce také vyšla kniha určená pro posluchače Právnické fakulty UK s názvem "Soudní psychologie pro kriminalisty", kterou zpracoval kolektiv autorů Ústavu kriminalistiky. Za významnou publikaci k rozvoji kriminalistiky je považována "Kriminalistická stopa" (1976) a Dekódování informace z kriminalistické stopy (1979) od Miroslava Protivinského. Od konce 60. let působil na Právnické fakultě UK v Praze Jan Musil, k jeho dílům patří "Způsob páchání trestné činnosti a jeho kriminalistický význam" (1982), po roce 1989 se stal, po Jánu Pješčakovi, vedoucím autorského kolektivu při zpracování knihy "Kriminalistika" (vydána v roce 1990, 1994).

Jan Musil (narozen v roce 1941) promoval v roce 1963 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy V Praze. Po studiích pracoval čtyři roky jako právní čekatel a prokurátor na okresní prokuratuře v Šumperku. V letech 1967 - 2003 působil jako vysokoškolský učitel na Právnické fakultě Univerzitě Karlovy v Praze, kde byl v roce 1985 jmenován docentem a v roce 1993 habilitován a jmenován profesorem. V letech 1992 - 1998 byl rektorem, do roku 2003 prorektorem Policejní akademie České republiky v Praze, kde byl zároveň vedoucím katedry kriminalistiky. Od roku 2003 je soudcem Ústavního soudu. Externě vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Absolvoval zahraniční stáže a přednáškové pobyty na univerzitách v Krakově, Varšavě, Berlíně, Moskvě, Saarbrückenu, Linci a na Policejní akademii pro řídící pracovníky v Münsteru. Obdržel čestný doktorát na Akademii Policajného zboru v Bratislavě. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a monografií a více než stovky studií a článků v odborných časopisech u nás i v zahraničí. Odborně se věnuje kriminalistice a trestnímu právu procesnímu. Po Jánu Pješčakovi převzal vůdčí roli v rozvoji kriminalistiky po roce 1989.

Již v roce 1971 začaly vycházet, pod záštitou Ústavu kriminalistiky, mnohá díla pod souhrnným názvem "Kriminalistická knihovna". V této edici vyšlo mnoho velice zdařilých monografií. Například můžeme jmenovat "Rekognice v přípravném řízení" (1971) od Miroslava Protivinského, "Vyšetřovací experiment" (1972) od Vladimíra Prerada, "Rekonstrukce trestného činu"(1972), kterou napsal Miroslav Vychodil, "Sebeobviňování a nepravdivá doznání" (1973) od Jaroslava Soukupa a "Měření v kriminalistice" (1981) od Viktora Porady.

Miroslav Protivinský (narozen v roce 1924) napsal mnoho knih a časopiseckých článků, vystřídal Bohuslava Němce ve vedení Kriminalistického ústavu a považujeme za potřebné se rozepsat o jeho životě a díle.

Miroslav Protivinský pochází z početné četnické rodiny. Po maturitě na obchodní akademii byl totálně nasazen, poté pracoval jako kancelářská síla na městském úřadu a v okresní nemocenské pojišťovně. Po skončení druhé světové války v roce 1946 nastoupil ke kriminální policii, kde nejprve pracoval několik let v přímém výkonu na okresní a posléze oblastní kriminální úřadovně. Po začlenění kriminální policie do Sboru národní bezpečnosti (složky Veřejné bezpečnosti) pracoval několik let ve výkonu kriminální služby na kraji i na Hlavní správě Veřejné bezpečnosti v Praze. Později působil jako pedagogický pracovník v odborném školství Veřejné bezpečnosti. V této době také dálkově vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1966 přešel Miroslav Protivinský jako pedagogický pracovník na kriminalistický směr právnického studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Krátkou přestávku v jeho působení na fakultě způsobilo to, že 1. 2. 1969 vystřídal Bohuslava Němce ve funkci ředitele Kriminalistického ústavu v Praze. Zde však působil jen do poloviny roku 1970, kdy se vrátil zpět na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Získal vědeckou hodnost doktora věd a pedagogické hodnosti docenta a profesora. V roce 1990 se stal členem kolegia ministra vnitra ČR a byl také pověřen funkcí předsedy komise pro zřízení Policejní akademie České republiky. Závažné onemocnění, které jej postihlo v této době, velmi významným způsobem omezilo jeho tvůrčí činnost. Teprve v roce 1993 se začal zapojovat jako poradce i pedagog do soukromého odborného školství. V této oblasti působí dodnes. Miroslav Protivinský je zakládajícím a čestným členem Společnosti pro kriminalistiku. Několik let byl vedoucím redaktorem časopisu Kriminalistika, patří mezi nejstarší členy redakce časopisu Kriminalistický sborník a Kriminalistika.

Z jeho tvorby si dovolíme citovat některé publikace: "Vyšetřování krádeží a loupeží" (1967), kriminalistické praktikum a skriptum pro posluchače kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, "Rekognice v přípravném řízení" (1971), "Taktika výslechu" (1973) základní studijní materiál pro posluchače kriminalistického směru Právnické fakulty Univerzity Karlovy, "Kriminalistická stopa" (1976) studie o metodologických základech kriminalistické nauky o stopách, "Dekódování informace z kriminalistické stopy", studie metodologických základů kriminalistické identifikace, "Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení" (1978), opět určeno pro posluchače Právnické fakulty, "Teorie a praxe dokazování v trestním řízení znovupoznáním osob a věcí" (1986) tuto publikaci napsal Protivinský spolu s Mirceam Tiplicou a knihu upravil Jiří Kreuzinger. Takto bychom mohli pokračovat dále, Miroslav Protivinský za svou životní dráhu vytvořil ucelené dílo zaměřené převážně pro studium kriminalistiky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. I ve svém pokročilém věku (v roce 2004 se dožil 80 let) Miroslav Protivinský stále publikuje jak knižně (např. "Vybrané kapitoly finančního práva", publikaci napsal spolu s Pavlem Zelenkou a byla vydána v roce 2002), tak časopisecky (např. časopis Kriminalistický sborník, čísla vydaná v roce 2004). Je také autorem celé řady odborných příspěvků, v nichž seznamuje s prací kriminalistů zahraničí, a to jak s kazuistikou, tak s výsledky výzkumné činnosti.

Binokulární mikroskopPokud jsme již zmínili jméno Jaroslava Soukupa, musíme napsat něco málo k historii forenzní (nejčastěji překládáno nepřesně jako soudní) psychologie. I když byla nastolena problematika forenzní psychologie ve světovém měřítku již v druhé polovině 18. století, byla významnější první práce publikovaná v oblasti forenzní psychologie v Československu vydána v roce 1930 s názvem "Kriminální psychologie", napsal jí známý autor kriminalistických knih, policejní komisař a přísežný stálý soudní znalec technické kriminalistiky, mikrofotografie, daktyloskopie, písma a listin, již zmiňovaný Josef Šejnoha. Ten ve svých dalších knihách používá určité psychologické prvky, např. v knize "Kriminální taktika" (1932), kde v úvodních kapitolách knihy popisuje člověka, zločince a pachatele, jejich charakter a tělesné konstituce. Další knihou Josefa Šejnohy, ve které rozebírá nejen psychologické aspekty související s trestnou činností, ale i analyzuje a shrnuje veškeré dostupné poznatky o kriminalistice, je již zmiňovaná "Systém kriminalistického vzdělání". I v dalších prvorepublikových dílech (např. kniha Josefa Lebedy "Učebnice kriminalistiky" 1931) jsou náznaky forenzní psychologie, ale není zde položen vědecký základ.

V poválečné éře byla sepsána významná publikace, dvoudílná práce kolektivu psychologů a právníků "Základy soudní psychologie" (1964). K rozpracování otázek věnovaných psychologii výpovědi přispěly dvě návazné monografie věnované výslechu. Obě monografie sepsal kolektiv autorů ve složení Bárta, Matiášek a Soukup a byly nazvány "Výslech a psychologie" (1966) a "Psychologie a výslechová praxe" (1968). Obě tyto knihy dobývaly nezoranou půdu rodící se novodobé forenzní psychologie v Československu. Dalším velkým počinem byla kniha Jaroslava Soukupa "Sebeobviňování a nepravdivá doznání". Tato monografie byla vydána Ústavem kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy a řeší komplexně problematiku výpovědi, respektive doznání. Dalšími autory v této oblasti, kteří publikovali do roku 1989, patřili Apentauer a R. Konečný. Po roce 1990 se československá, potažmo česká forenzní psychologie ještě více rozvinula a otevřela světovému měřítku. K tomuto zajisté přispěly významné osobnosti dané problematiky J. Čepelák, M. Dufek, Ludmila Čírtková a Joža Spurný a jistě mnoho dalších. Více poznatků o dějinách forenzní psychologie je zahrnuto v samostatné kapitole číslo tři "Forenzní psychologie".

V roce 1973 byl vydán zákon č. 107/1973 Sb. ze dne 25. 9. 1973, o Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 10. 1973 a byl velkým mezníkem v dějinách kriminalistiky. Na tuto vysokou školu byla převedena hlavní úloha o rozvoj kriminalistiky. Na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti byla samostatná katedra kriminalistiky a pozdější Ústav kriminalistiky. Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti od svého vzniku obohacovala svou činností kriminalistickou vědu až do roku 1990, kdy byla tato vysoká škola zrušena. Všechna práva a povinnosti přešly na nově vzniklý Institut federálního ministerstva vnitra pro výchovu a vzdělávání, který formálně navazoval na Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti. Až zákonem číslo 232/1992 Sb., o policejních vysokých školách a o zřízení Policejní akademie, vznikla nová vysoká škola Policejní akademie České republiky. Dějinami Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, její nástupkyní Policejní akademií ČR i Právnickými fakultami v ČR se podrobněji zaobíráme v kapitole čtvrté "Vývoj institucí rozvíjejících kriminalistickou vědu v Československu".

V roce 1975 vyšly dvě významné publikace. Jednalo se o učebnici zpracovanou kolektivem autorů, pod vedením Josefa Heřmánka, "Kriminalistika - kriminalistická taktika" a učebnici autorského kolektivu s vůdčí osobností Ľudevita Penzeše (1932) "Kriminalistika - metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů". Ľudovit Penzeš napsal více děl, pro názornost uvádíme "Metodika vyšetřování krádeží" (1972), "Kriminalistika pro soukromé bezpečnostní služby" (1996) a "Občan a bezpečnost: jak se bránit před zločinem" (1996). I Josef Heřmánek napsal více publikací, a to např. "Metodika vyšetřování rozkrádání svěřeného majetku v socialistickém vlastnictví" (1968), kriminalistické praktikum určené pro posluchače Právnické fakulty Univerzity Karlovy a "Ohledání místa činu" (1973) vydané federálním ministerstvem vnitra ČSSR. V roce 1987 vyšla v nakladatelství Academia významná vědecká monografie Viktora Porady (narozen 1943) "Teorie kriminalistických stop a identifikace". Viktor Porada patří k významným průkopníkům kriminalistické vědy, převážná část jeho díla spadá do konce 90. let 20. a začátku 21. století. K jeho dílům patří např.: "Kriminalistika I a II" (1995) určená pro posluchače Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, "Silniční dopravní nehoda v teorii a praxi" (2000), kterou napsal jako vedoucí autorského kolektivu, "Biomechanika", "Biomechanics aspects of general and forensic biomechanics" (2002) sepsaná spolu s Jaroslavem Valentou a Jiřím Strausem.

Nejvýznamnější osobností 70., ale i 80. let byl již zmiňovaný Ján Pješčak. Dovolíme si citovat některá jeho významná díla z této doby, která zpracoval nejčastěji jako vedoucí určitého autorského kolektivu,: "Nástin základu kriminalistiky" (1970), "Základy kriminalistiky" (1976), "Kriminalistika" (1978) a "Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů" (1983). V roce 1984, u příležitosti 10. výročí vzniku Vysoké školy SNB v Praze, vznikla obsáhlá monografie složená ze tří svazků. Tato obsáhlá, československo-sovětská učebnice kriminalistiky, zpracovaná pod vedením Jána Pješčaka a Rafaeka Samoiloviče Bělkina, byla vydána pod názvem "Kriminalistika I, II, III".

Další přínosný počin bylo systematické vydávání publikací s danou kriminalistickou problematikou, kterou zabezpečoval Kriminalistický ústav VB. Tato série obsahovala 40 vysoce kvalitně zpracovaných prací. Jen pro příklad uvádíme práci Přemysla Lišky "Zbraně a střelivo" (1985).

Období od roku 1991

Kriminalistickou vědu v dnešní době rozvíjejí některé velké osobnosti z teorie i praxe, které budují českou kriminalistiku, ale také některé státní instituce, především se jedná o tyto instituce: katedra kriminalistiky Policejní akademie ČR, Kriminalistický ústav Policie ČR, Oddělení kriminalistickotechnických expertiz Policie ČR, ústavy soudního lékařství, Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického Brno, právnické fakulty v ČR, Muzeum policie, ale i další instituce.

Toto krátké pojednání o historii československé kriminalistiky od roku 1939 vzniklo s plným souhlasem nakladatele knihy.



Obsah

Dějiny československé kriminalistiky od roku 1939 po současnost

Předmluva a poděkování
Slovo nakladatele
Obsah knihy
1. Dějiny československé kriminalistiky a bezpečnostních orgánů
1.1 Stručné dějiny světové kriminalistiky
1.2 Dějiny československé kriminalistiky
1.3 Období okupace Německem (1939-1945)
1.4 Období Sboru národní bezpečnosti (1945-1991)
1.5 Období od roku 1991
2. Osobnosti československé kriminalistiky
2.1 Ladislav Havlíček
2.2 Bohuslav Němec
2.3 Ján Pješčak
3. Dějiny a rozvoj vybraných metod kriminalistické vědy
3.1 Daktyloskopie
3.2 Balistika
3.3 Trasologie
3.4 Odorologie
3.5 Mikrostopy
3.6 Forenzní psychologie
3.7 Forenzní biomechanika
3.8 Kriminalistická biologie
3.9 Polygraf
4. Vznik a vývoj institucí rozvíjejících kriminalistickou vědu v Československu
4.1 Knihtiskárna J. Guska
4.2 Právnické fakulty
4.3 Kriminalistický ústav a jeho publikační tvorba
4.4 VŠ SNB a Policejní akademie ČR
4.5 Ústavy soudního lékařství
4.6 Muzeum Policie a další historické instituce
4.7 Ústav soudního inženýrství VÚT Brno
5. Nejznámější kriminální případy od roku 1945
5.1 Václav Mrázek
5.2 Ladislav Hojer
5.3 Miroslav Stehlík
5.4 Jiří Straka
5.5 Jaroslav a Dana Stodolovi
5.6 Jaroslava Fabiánová
6. Použitá literatura
7. Curiculum vitae
- daktyloskopická registrace
- daktyloskopická kartotéka
- daktyloskopická karta z roku 1903, vytvořená A. Friedrichem
- druhá strana daktyloskopické karty z roku 1903
- zvětšený daktyloskopický otisk
- zvětšený daktyloskopický otisk
- vyhledávání daktyloskopického otisku
- balistické zkoumání
- balistické zkoumání
- univerzální balistická lafeta
- trasologické zkoumání

Plk. prof. PhDr. Jiří STRAUS, DrSc.
JUDr. František VAVERA