"Ale já ho v téhle podobě prostě nechci!" vykřikla Ludmila Strážská na svého zubního lékaře, který byl kromě toho, čím byl jaksi z profese, také jejím schopností vrby nadaným důvěrníkwm a příležitostným milencem.
"Drahá Ludmilko," oslovil ji MUDr. Julius Pokorný navyklým už tónem, jímž zpočátku, když začínal se soukromou praxí, hovoříval se svými strachuplnými pacienty, ale nyní tak mluvil už skoro s každým, "chápu tě, ale ať se ti to zamlouvá, či ne, s našimi zákonnými životními partnery je to trochu jinak než třeba s auťákem. Nelze je tak snadno vyměnit, když se dosavadní model okoukal."
"Říkáš blbosti, Julku!" okřikla ho. "Břetislav se mi nijak neokoukal, on to prostě není on. Ani v běžném denním chování, ani v ložnici, kde se podobá přidušené rybě - a čím dál častěji se dozvídám, že to s ním jde s kopce také v podnikání. Stal se z něho bačkorovej strejc a na všechno kašle. Když mu cokoli řeknu, buďto na mě zírá, jako by mě viděl poprvé, anebo z něho vyvře taková exploze náhlého vzteku, že z toho jde až strach. Copak je někdo povinen tohle snášet?! Mám strach, že s ním ve firmě ti jeho společníci prostě zametou, protože jim bude k ničemu a může způsobit spoustu škod. Tváří se jako myš chycená do pasti, stěžuje si na únavu, v kanceláři prý už párkrát i usnul. Teď má přijet ten nafoukaný Amerikán, který je největším podílníkem firmy, a jestli uvidí, jak Břetislav, co býval jeho favoritem a předvídal mu velkou budoucnost i s výhledem na post v zahraničí, jen tak čumí do ztracena a veškeré dění mu protéká pod prsty..."
"Syndrom profesionálního vyhoření," špitl zubař.
"Cože?!"
"Takhle se to jmenuje. Burn-out syndrom, chceš-li to slyšet v odborné hantýrce."
"Proboha, to je nemoc, nebo co?"
"Ano. Jedna z chorob, jejímž prostřednictvím platíme za ošidné dary naší civilizce. Nedávno jsem o tom cosi četl. Příznaky jsi popsala dost přesně. Počkej," přejel prsty po klaviatuře počítače a zprostředkoval si tím na obrazovku internetové moudro. "Tady to je. Zjednodušeně se vyhoření definuje jako postupná ztráta ideálů, cílů, energie a smysluplnosti, začne převládat totální negace ke všemu a všem, lhostejný cynismus a pocit vlastní postradatelnosti."
"V životě jsem o něčem takovém neslyšela."
"Buď ráda. Vyskytuje se toho čím dál víc a dokonce i v naší branži. Tuhle mi vyprávěli o profesionálně vyhořelém primáři ve špitále, který při vizitě na onkologiii řekl jedné z těžce nemocných pacientek, že sere na její rakovinu."
Otřásla se. "Hrůza! Vyškrábala bych takovému felčarovi oči. Ale - neděs mě, zubaři! Živě si totiž umím představit, že by ten můj blbec mohl sdělit něco podobného tomu zazobanému Američanovi."
MUDr. Pokorný se zasmál. "Pokud by se vyjádřil takhle hezky česky..."
"Česky nebo anglicky, to vyjde nastejno. On se ten fouňa narodil někde na Žižkově a jako školáka ho rodičové odvlekli za oceán. Teď si hraje na světáka a..." Mávla rukou. "Počkej, nějak jsme zamluvili tu chorobu. Dá se léčit?"
"Jen prý velmi obtížně a především dlouhodobě."
"Jak - dlouhodobě?"
"Jsem, jak říkáš, jenom zubař, ale asi třeba celé roky."
Pohlédla na něho vytřeštěnýma očima, jaké znal z jiných okamžiků, kdy byli spolu, ale jinak než takhle vsedě a oblečeni v předpokoji jeho ordinace.
"Roky! Ale co... co mám dělat?"
"Mohl bych ti poradit kolegyni, která studovala v Japonsku a kromě všeho jiného se i léčením těchhle osobnostních poruch zabývá, ale jde o víceméně experimentální záležitost, takže výsledky ti nikdo nezaručí."
"To je k ničemu. Břetislav stejně nikam nepůjde a nevím, jak bych ho k tomu mohla donutit. Ale co já...?!"
Účastně vzdychl. "Nevím, Ludmilko, jak ti poradit. Těžko mohu jít za tvého muže dělat světový byznys do té jejich nóbl investiční společnosti, kde se točí stovky milionů. Pro mne je obtížné sepsat i obyčejné daňové přiznání. Ale..." napřáhl ruku, dlaní jí zajel pod blůzu a dobře zorientován v terénu dotkl se nikoli mu neznámého ňadra, "no - jednu z těch věcí, co ti u něho chybí, rád občasně nahradím. Je škoda zanedbávat tak pěknou ženskou, takže kdybychom tu a tam našli nějakou čistě povlečenou postel ke společnému použití..."
Odstrčila ho. "Nech toho - proti společně sdíleným postelím nic nemám, ale teď mi visí na krku dost jiných starostí."
Stáhl dlaň nazpět a jako kdyby ho její ňadro, byť bylo nadmíru pěkné - ne velké, ne malé, dobře tvarované a s útočně trčícími bradavkami, náhle v prstech skoro až zastudilo. Pochopil totiž, že představa manželsky neukojované ženy není tím, co by Ludmilu Strážskou, někdejší manekýnu nikoli zrovna špičkové kategorie, nyní spolumajitelku rozlehlé vily v luxusní lokalitě kousek za městem a choť až dosud úspěšného a zřejmě i četnými domácími a zahraničními bankovními konty obdařeného investičního šejdíře, děsilo ze všeho nejvíc: spíš byla asi její noční i denní můrou představa chudé, či aspoň o něco chudší ženy, která by se navíc musela o svůj majetek tak či tak strachovat.
Půlhodinu po odchodu mu ještě z ulice zavolala mobilním telefomem. "Promiň, Julku. Na něco jsem se zapomněla zeptat. Co je s tím doktorem?"
"S jakým doktorem?"
"Povídal jsi mi o sprosťáckém primáři z onkologie, který řekl paceintce, že... však víš."
"Jo, ten. Co o něm chceš vědět?"
"Ještě tam slouží?"
Nadechl se: "Nikoli, už slouží úplně jinde. Týden po tomhle průšvihu, kdy se pak jednalo o jeho odvolání, propadl totální malomyslnosti a napíchal si tři koňské dávky morfia."
"Umřel tedy?"
"Ovšem. Takové množství morfia je neslučitelné se životem, jak píší do svých protokolů fachmani od záchranky. Proč tě ten člověk zajímá?"
"Jen tak. Díky a měj se. A... no, možná se brzy ozvu, a když budeš chtít, uděláme si trochu času jen tak sami pro sebe. Rozumíš mi?"
"Ó, jak dobře. Mám se tedy mužně těšit?"
"Ale no tak, ty zubařský chlípníku! Těšit se přece můžeme vždycky," řekla a její hlas zmizel v éteru.
Těšení se zubního lékaře došlo posléze svého naplnění.
Aspoň tedy zpočátku.
Když ale skončili s tím, kvůli čemu sem přišli, už jejich hovor na lůžku ve vypůjčeném ateliéru, kde jim z hudební věže zněl skoro až nadpozemsky čistý zvuk pastýřské Panovy flétny v podání Stefana Nicolaie, neměl dostatečně pohodovou podobu. Zdravotní problémy řádných manželů a manželek nejsou vkusným námětem mileneckých rozhovorů, tentokrát se tomu nedokázali vyhnout: a najednou jako by jich v té posteli bylo o jednoho víc.
"A co Břetislav?" víceméně jen ze zdvořilosti se MUDr. Pokorný zeptal při první takzvaně vydýchávací cigaretě.
Jako kdyby Ludmila Strážská na podobný dotaz čekala, rovnou vybuchla: "Ty jeho deprese jsou už úplně nesnesitelné."
"Nevím, jestli je správné říkat tomu deprese."
"To je fuk! Syndrom nějakého vyhoření, nebo deprese - ať to nazvu jakkoli, důsledky mi vycházejí nastejno." Mávla rukou, až se žhavý konec cigarety, kterou svírala v prstech, nebezpečně přiblížil k jeho očím. "Katastrofa! Ve firmě podepisuje mylná rozhodnutí, podčmárne se prostě pod všechno, co mu kdo strčí pod ruku... víš, co se může stát, jesli někoho napadne toho využít?! A doma? Děs! Tuhle mě seřval, když jsem vyhodila zplesnivělý bochník chleba, ale na druhé straně... Rozdává - furt rozdává! Včera obdaroval holku, co nám chodí uklízet. Představ si to: řekla, že se jí ta krajinka na zdi líbí, protože jí připomíná místa, kde vyrostla, a on šel, sundal obraz snad za půl milionu a vrazil jí ho do ruky. Jestli to takhle půjde dál, skončím u Armády spásy."
"Nepřeháněj."
Trhla sebou a dala najevo, že se jí nezamlouvá, jak se k věci postavil: "Nepřeháněj! To jediné mi povíš?!"
"Co bych asi..."
"Poslouchej, Julku, musíme něco podniknout. A brzy." "Podniknout...? Co tím myslíš? Kdo - podniknout?"
"Kdo asi?!" křiknutím přehlušila zvuk pastýřské flétny. "My dva. Je tu snad ještě někdo jiný?!"
Pokorný se neklidně zavrtěl na lůžku, protože postmilostné povídání nabíralo směr, jehož zatím sice ještě nepojmenovaná, nicméně se však dost jasně rýsující podoba se mu nezamlouvala. Ještě se pokusil obrátit vše v žert: "Poruč a provedu. Mám tvého chotě zamordovat zubařskou vrtačkou?"
"Nech toho! Kdo mluví o zamordování, ale - povídal jsi mi o tom primáři..."
"Hergot, tohle ti nějak leží na srdci. A co? Ten člověk prostě použil morfia, k němuž měl ve špitále běžně přístup."
"Břetislav... Břetislav," říkala pomalu a dalo se poznat, že už o tom, co povídá, dost přemýšlela, "do sebe den co den bez ladu a skladu cpe hrsti nějakých prášků, které si sám naordinoval, nebo mu je někdo poradil. Rozumíš mi?"
"Ne."
Posadila se a bez zájmu o deku, která jí sklouzla z ramen, pohlédla MUDr. Pokornému zpříma do obličeje. "Poslouchej, Julku, vím, že existují léky proti depresím, ale jistě jsou i nějaká psychofarmaka, která mohou ve svých důsledcích přinést... no - opačné výsledky. Je to tak?"
"Možná. Musel bych se podívat do chytrých knih. Není mi ale jasné, co myslíš těmi výsledky."
"Snad si to umíš domyslet."
"Promiň, ale raději si nic domýšlet nebudu."
Opovržlivě odfoukla kouř: "Srabe! Chceš-li tedy, ty alibisto, abych vše rozbalila naplno, vyhovím ti. Laicky pojmenováno mluvím o něčem, co by ty deprese zejména v kombinaci s mnoha jinými léky mohlo tak nějak... přikrmovat. Přikrmovat, přikrmovat, až by... Už jsme doma, můj drahý?"
"Už jo," odfrkl si a pocítil leckde na těle studený pot, "zářivá inspirace primáře z onkologie, že?"
Pokrčila rameny. "Možná. Ale inspirace zůstává jen inspirací. Julku. Teď jde o to, že bych chtěla, abys mi nějaký takový medikament opatrně a v tichosti obstaral. A já se pak stejně opatrně postarám o další: přihodím ty prášky mezi všechny ostatní, takže nikdo... Je to jasné?"
Natáhl se k nočnímu stolku a zapálil si další cigaretu. "Ludmilko, Ludmilko," řekl, "podobné rozhovory většinou slýcháváme jen v biografu, viď? Můžeš mi k tomu, co jsi povídala, doříct ještě něco dalšího?"
"Jistě," ušklíbla se, "a taky tuším, co se chceš dozvědět. Zřejmě se míníš zeptat, proč bys něco takového měl dělat? Mám pravdu?"
"Zhruba ano."
"Nuže - odpovím ti. Vím, že jako soukromý zubař nejsi zrovna chuďas, ale jsou tu i stinné stránky: makáš od rána do večera, tvoje ordinace je na periferii, technické vybavení taky nic moc, klientelu máš tudíž spíš střední než tu nejlepší. Celkově asi žádný zázrak, ne? Navíc platíš na děti z bývalého manželství a musel ses po rozvodu znovu postarat o své bydlení. Takže si zase tak moc vyskakovat nemůžeš. A přitom by sis vyskakoval docela rád, ne? Třeba jen ta tvá náročná záliba v mořském potápění. Takový Karibik..."
"Krucinál, Ludmilo," přerušil ji, "co má tohle kádrování znamenat?! Přetřásali jsme snad tvoje existenční problémy - ne moje."
Třepla ho dlaní přes ústa. "Klid, Julku. Už k tomu směřuji. Poslední dny jsem věnovala inventarizaci našeho rodinného majetku. Nevyhlíží to špatně, spíš naopak, ale o všechno může člověk za různých okolností přijít. Ale kdyby o to ten zmíněný člověk s nikterak riskatnní pomocí kohosi blízkého, hodně blízkého nepřišel, pak může onomu dotyčnému leccos nabídnout. Chceš to říci ještě víc po lopatě."
"Říkej."
Říkala: s důrazem na každé slovo říkala lákavé za á, pak ještě lákavější za bé, dokonce i hvězdně superlákavé cé posléze přidala...
MUDr. Julius Pokorný poslouchal, hlavou se mu hnaly takové i onaké myšlenky, ale nechtělo se mu k ničemu z toho se vyjadřovat, žádné ano-ano-ano, ani žádné ne-ne-ne, spíš se mu chtělo zvednout se tady z toho vypůjčeného lůžka a prchat z něho pryč: pryč od té pěkné, nahaté a k opakované milostné vstřícnosti dozajista připravené ženské, pryč od nic nezavinivšího Stephana Nicolaie a jeho flétny, pryč od světa, v němž padají takovéhle hlasu mytických Sirén se podobající návrhy, které z běžného člověka - buďto okamžitě, na první poslech, či erozivním působením času - dokáží udělat někoho, kým předtím nebyl a být nikdy nechtěl.
Tohle se mu chtělo: utéci, hlavně utéci.
Ale neutekl, stále zůstával v té posteli, na doslech od Stephana Nicolaie, na dotek od Ludmily Strážské, jejíž mnohostranně štědrá ústa mu právě sdělovala: "Je to jasné, Julku, a už se tím neotravujme. Obstarej to, co potřebuji, a pak žádej. Ale pospěš si, prosím. Že bychom se třeba pozítří, v pátek, sešli zase tady...?" Nechtěl souhlasit, chtěl utéci, neutekl však: pochopil totiž, že ať se to třeba zdá nesmyslné, někdy je k útěku potřeba velké síly. Chybějící síly.
Balíček to byl nevelký, hodil se tak akorát k pátečnímu předání z dlaně do dlaně. "Tady to máš a myji si ruce," ocitoval k tomu MUDr. Julius Pokorný římského prokurátora v Judeji Piláta Pontského, a kdyby důkladněji zapátral v paměti, propracoval by se snad i k původnímu znění výroku: "A v nevinnosti ruce své umývám." Ale natolik patetický zase být nechtěl. Raději ještě trochu varující: "Nechci ti do ničeho mluvit, je to tvoje hra, ale měla by sis asi uvědomit, že destruktivní účinky syndromu vyhoření plus nějaké to medikamentní přikrmení, jak jsi to nazvala, mohou mít..."
Pohlédl na ni a poznal, že se jeho snažení míjí cílem.
Pilátem Ponským ji rozhodně neohromil. Ludmila Strážská, nepříliš poznamenaná zatěžující mírou vzdělání, jako by byla myšlenkami úplně jinde a dávala najevo, že její rozhodnutí je neměnné. Převzatý balíček hodila do kabelky a stejně tak rychle ze sebe stáhla sukni, aby i ona splnila prvotní část svého dílu pátečních povinností.
"Co jsi říkal?" prohodila nesoustředěně.
Zopakoval jí s pocitem marnosti něco z toho, co měl na mysli, díval se při tom na ni a skoro až s překvapením si uvědomoval, že ač to, co se nyní vedle něho kousek po kousku odkrývalo, rozhodně stálo za podívání, k milostnému nadšení se bude muset tentokrát trochu nutit, případně k tomu využít Ludmilčiny zkušeně vstřícné pomoci.
"Že si myješ ruce...?" zasmála se, když završovala své svlékání. "No aby ne! Vždyť jsi přece doktor."
Doktor...?! Ne že by to bylo zrovna to nejvhodnější, co chtěl nyní, právě nyní, zubní lékař MUDr. Julius Pokorný slyšet, ale když znovu pohlédl na ženu ve své blízkosti, z mnoha přímočarých náznaků, třeba již jen z polohy, kterou zaujala, bylo jasné, že nejbližších pár desítek minut nebude časem promyšleně utříděných slov.
Bývá to tak: po pátku přišla sobota, pak neděle, pak noc na pondělí.
"Přijeď sem - teď hned!" skoro až zavyl ženský hlas v telefonu a prosvětlená displej radiobudíku na nočním stolku sdělovala, že jen pár minut uplynulo od třetí hodiny.
"Cože?! To... kdo je...? To jsi ty, Ludmilo?" neprobuzeně koktal MUDr. Pokorný.
"Jo, já. Stala se strašná věc, Julku. Přijeď!"
"Teď?! A kam?"
"K nám... ne, to radši ne, přijeď k tomu parkovišti na kopci. Přijeď, prosím!"
"Počkej, co se...?"
Ještě měl snahu se ptát, ale už nebylo komu otázky klást.
Smykem překonal v jednosměrce mezi vilami a zahradami poslední serpentinu, na vrcholu stoupání pak sešlápl pedál brzdy, zastavil, vystoupil z vozu - a ucítil dusivý pach kouře. Panebože! Pohled, který se jeho očím v rozostřeném předranním šeru nabízel, mu vyrazil dech. Scéna jak z Hitchcockova filmu. Z rozlehlé atriové vily na ochozu terasovitě členitého svahu přes veškerou snahu mužů ze dvou hasičských vozů šlehaly ničivé plameny tak vysoko, jako by se až přetahovaly s mraky. A z protější strany, od vjezdu na opuštěné parkoviště, kde s Ludmilou párkrát, kdy jim okolnosti nedopřály více času, prožili stísněně důvěrné, ale o to nápaditější chvilky, k němu utíkala ženská, kterou neznal. Takto neznal. Rozcuchaná, nenalíčená, se strhanými rysy obličeje, oblečená v čemsi beztvarém, co na sebe navlékla v panickém úprku.
"To on... to on...!" křičela v běhu. "Schválně... schválně to udělal takhle, aby mě co nejvíc poškodil. Všechno je pryč - všechno, nejen barák, ale i veškeré písemnosti, obě auta, také ty nové starožitnosti, které jsem ještě ani nepojistili... Takhle to chtěl! Ublížit mi a..."
Doběhla až těsně k němu, ale ne že by mu padla do náruče, spíš se o něho zarazila.
"A on - co je s Břetislavem?" zeptal se.
Cukla ústy, jako kdyby ji ta otázka pohoršila. "Břetislav?" s nehraným odporem zopakovala jeho jméno. "Nejdřív podpálil náš dům, a pak se kousek od mé postele... zastřelil." Vzlykla - ale nebyl to pláč lítosti, spíš umocněné bezmoci a zloby. "Chápeš to?!" vykřikla. "Vyhořeli jsme... vyhořela jsem," řekla ještě jednou a ztišele: zřejmě jí podvědomě došlo, jak dvojvýznamově ten pojem zní. "Co teď budu dělat, Julku?"
MUDr. Julius Pokorný neodpověděl: jednak proto, že nevěděl, co by v dané chvíli mohl říct, a také proto, že stejně jako před časem, tam na lůžku ve vypůjčeném ateliéru, v něm vůdčím pocitem byla touha utéci. Rychle pryč tady od té vztekem pološílené ženské, která bude teď i v dalších dnech nebezpečně kopat kolem sebe, pryč od hořícího milionářského baráku, pryč od kdesi poblíž ležícího a asi také ohořelého těla mužského, jemuž už jeho syndrom profesionálního vyhoření - možná prášky z pátečního balíčku přikrmovaný, možná nepřikrmovaný - nebude nikterak na obtíž.
"Myslím, že bys měla jít... tam dolů," navrhl jí opatrně a ukázal pohybem hlavy.
"Proč?"
"Podívej, už přijel i policejní vůz. Budou s tebou chtít mluvit. A zcela určitě by nebylo dobré, kdyby nás někdo viděl - takhle spolu."
Odstoupila od něho a vší silou ho udeřila do tváře.
Čekal tu ránu a přijal ji bez hnutí a skoro jako trest: bylo mu ostatně jasné, že je to ta nejmenší z nepříjemností, jichž se může v dohledné době nadít.