Lidé možná řeknou, že ne každý má takovou rodinu, která může zaplatit miliony výkupného a ne každý únosce ho nechá - i když zmrzačeného - naživu.
A jiní řeknou - víte, co musel prožít on a jemu nejbližší? Je zmrzačený na celý život a když zavře oči, i dnes, po třiceti letech, musí to znovu a znovu prožívat.
Jmenuje se Richard Oetker, je mu dnes 55, je z rodiny vlastnící v Bielefeldu známou potravinářskou firmu a je v ní personálním ředitelem. Letos uplyne 30 let od okamžiku, kdy byl v 25 unesen z parkoviště vysoké zemědělské školy. Únosce byl připravenější a měl zbraň.
Měřil bez šesti centimetrů dva metry a únosce ho vměstnal do dřevěné bedny 1,40 na 80 centimetrů. "V životě jsem neměl zlomenou kost a nevěděl jsem, co to je a jak s tím zacházet. Když mě policisté nalezli, museli mě sanitáři vytahovat za nohy, kriminálka nechtěla přijít o žádnou stopu. A to byla strašná bolest. Na klinice v Mnichově-Grosshadernu mě lékař pečlivě prohlížel, obracel ze strany na stranu, až přiběhl někdo od rentgenu a volal ´Okamžitě nehýbat!´. Rentget ukázal, že mám zlomené dva obratle a obě kyčle. Kvůli poloze v bedně mi nepracovaly plně plíce a neměl jsem proto v krvi dostatek kyslíku. Šance na přežití byla 50:50. Dýchat mě bolelo, ale neměl jsem jinou možnost, když jsem chtěl žít. Operován jsem mohl být, až když jsem začal plně dýchat," vzpomíná. Psal se rok 1976.
Poprvé a na dlouhá desetiletí hovořil veřejně o svém osudu v roce 1980 jako svědek před mnichovským soudem s únoscem. Teď, po 30 letech, poskytl rozhovor v Bavorsku vydávanému týdeníku Focus. "Často se zapomíná," říká, "že při každém trestném činu je spolu s obětí postižen celý okruh dalších jí blízkých lidí. Pro ně je především nesnesitelná představa zdali vůbec ještě žije. V mém případě na mé rodině ležela nepředstavitelná odpovědnost - nemohla odhadnout, kdo je pachatelem, a báli se udělat chybu." (Pachatel žádal a dostal 21 milionů marek a oběť zanechal na mnichovské křižovatce na zadním sedadle zapjatého auta.)
Policie po únosci marně pátrala. "To byla pro mne velmi těžká doba. Znovu a znovu jsem se v duchu ptal, zdali tip na únos nedal někdo z mého soukromého okolí. Dokud policie nevěděla, v jakých kruzích pachatele hledat, pročesávala všechny mé přátele i mou rodinu, ani mě nevynechali. Úzce jsem spolupracoval se zvláštní komisí Zemského kriminálního úřadu a dopadení únosce bylo pro mě vykoupením."
Jestli měl někdy touhu po pomstě? "Ne, ani touhu po pomstě, ani jsem necítil nenávist. Ale někdy jsem měl pocit hořkosti - a mám ho dodnes. To když ležím v nemocnici a musím být opět operován na obou kyčlích. Když přestane působit narkóza a přijdou silné bolesti, a tak všechno prožívám znovu. Naštěstí mi zůstala optimistická povaha a jsem věřící člověk, čerpám z toho sílu."
Richard Oetker se angažuje už dvě desítky let pro veřejně prospěšné sdružení Weisser Ring (Bílý kruh), které svou radou i materiálně pomáhá obětem zločinu. Je členem jeho předsednictva. (Týdeník Focus vyzdvihuje, že Weisser Ring má po celém Německu 60 000 členů a že od svého založení v roce 1976 vynaložil na pomoc už přes 127 milionů eur.) "Žádná obět nesmí mít pocit, že je ve své těžké situaci opuštěna," říká. "Každému bych doporučil se pro Weisser Ring angažovat, ať už jako člen, nebo finančně. A co poradit oběti? Nedat se zahnat do kouta a přese všechno mít víru v budoucnost."
14. prosince 1976 je Richard Oetker (25) na parkovišti vysoké školy Weihenstephan pod hrozbou použití zbraně unesen. Měří l, 94 cm a je vměstnán do dřevěné bedny 1,40 na 80 cm. Na rukách má pouta a kolem kloubů na rukách a nohou má kabely připojené k elektrickému proudu. Jak řekne únosce, pokud bude křičet, dostane ránu proudem. Kufr auta se ale špatně zavřel a ty rány dostal i bez křičení. Myslel v té chvíli, že umřel. Únosce žádá na zámožné rodině 21 milionů marek - do té doby nejvyšší výkupné, jaké bylo v Německu zaplaceno.
16. prosince 1976 Richardův bratr nese zavazadlo s penězi do podzemí nákupní pasáže Stachus. Stojí před železnými dveřmi, trochu se pootevřou a ruka za nimi bleskem uchopí zavazadlo. Dveře se znovu zabouchnou a než asistující policie dokáže zasáhnout, pachatel mizí. Týž den na jedné mnichovské křižovatce stojí opuštěné auto Oppel Commodore se zapjatým motorem a policie na zadním sedadle objeví polomrtvého Richarda Oetkera. Ukáže se, že má zlomené dva obratle a obě kyčle.
30. ledna 1970 - únosci se podařilo uplatnit několik tisíc marek a narostla mu křídla. A tak chtěl převést ve své mnichovské bance na své konto větší část. Pokladník podle čísel zjistil, že jde o policií registrované bankovky - a spadla klec. Tak byl objeven Dieter Zlof.
9. června 1980 byl odsouzen k 15 rokům nesvobody, ale trval na svém, že je obětí policie a justice a jak se dostal k hledaným bankovkám neví.
26. ledna 1994 je Dieter Zlof propuštěn na svobodu, ale zůstává nadále pod dozorem policie.
8. srpna 1996 při přiznání majetku poprvé uvedl, že výkupné prošlo jeho rukama, ale víc o něm neví.
27. května l997 jede do Londýna peníze "vyprat". Měl je zakopané v lese a za těch dvacet let sice polovina zetlela, ale stále mu ještě zůstává 11,5 milionu marek. Je policií sledován, odhalen a zatčen a později odsouzen k dalším dvěma letům vězení. Dnes žije v Mnichově, kde v jednom bistru prodává uzeniny. Sám bavorský ministr vnitra oznamoval úspěšné zakončení akce a novinářům ukazoval zachráněnou část výkupného.