Michal Janáček byl ohromně hodný kluk. Maminka učitelka, přísná, leč spravedlivá, tatínek stavební inženýr. Držel potomka hezky zkrátka, k učení a ke sportu. Zvláště poté, co se Michalův mladší brácha doma otrávil plynem. Dopis na rozloučenou nezanechal, tak se nakonec usoudilo, že šlo o nešťastnou náhodu a vyšetřování se uložilo k ledu. Inženýr Janáček měl známosti a vysvětlil na patřičných místech, že neštěstí samo postihlo rodinu dostatečně. Nač ještě nějaké bolestné šťourání a zdlouhavé propírání rodinného soukromí?
Toužil mít doma aspoň jednoho atleta, který to dotáhne na olympiádu. Martin, ten mrtvý, na sport nikdy nebyl, ale Michal ano. A vypadal docela nadějně, jenže když od starších žáků přestoupil mezi dorostence, začali ho předbíhat víceméně všichni, na rovině i na překážkách. Jeho talent se nějak rozplynul. Ať dřel sebevíc... A tak chodil na tréninky spíš do počtu, a když přestal, nikdo si ani nevšiml.
A pak se Michal začal věnovat vedení pionýrského oddílu, bylo mu zhruba sedmnáct - a ohromně se v tom našel.
Mezi vrstevníky moc přátel neměl, na gymnáziu, kam chodil, ho měli za šprta, i když jím objektivně vzato nebyl.
Byl chytrý, studijní talent, jak se říká, a šlo mu všechno, matyka a exaktní předměty stejně jako čeština, zejména sloh, a právě tak i jazyky. Z angličtiny chtěl maturovat, a vedle ní si nabral i nepovinnou němčinu a latinu.
"Šprt," zněl hlas lidu studentského, jenž jen zřídka bývá objektivní a spravedlivý.
Ale Michal na mínění spolužáků kašlal, z vysoka a upřímně. Čímž je štval ještě víc, pochopitelně. A ježto na rozdíl od svých vrstevníků nejevil ani zájem o děvčata, říkalo se o něm ledacos. Tehdy, začátkem let osmdesátých, nepatřila ještě homosexualita k obecně skloňovaným tématům a považovala se za něco úchylného. Byť osvícení lékaři v populárních týdenících už uváděli věc na pravou míru, málo platné.
"Je divnej," říkali tedy kluci ze třídy, když chtěli být laskaví. "Buzna," utrousili, když chtěli ublížit.
Ale ani na lyžařském zájezdu, ani na chmelové brigádě, kde jsou lidi hodně pohromadě, se nestalo nic, co by jejich podezření potvrdilo. Tak na něj poštvali jednu dívčinu z béčka, nějakou Ivanu Budíkovou, jež měla zaslouženou pověst, že nedělá se sexem štráchy. Aby Michala zkusila otestovat. Neuspěla, utekl před ní. Ale dokazovalo to s jistotou něco? Ne! Před Ivanou zdrhli i jinačí kosové, dovedla být až moc přímočará...
Michal si odseděl ve třídě potřebný počet vyučovacích hodin, ve svazácké organizaci, jejímž členem ovšem byl, se moc neangažoval. Zdůvodňoval to faktem, že vede pionýry. A na rozdíl od jiných výmluv tuhle museli ve škole akceptovat. Činnost, jak se říkávalo, prokazatelně měl. A mezi vedoucími náležel mezi špičku, i na okrese a dokonce i na kraji o něm věděli a dostával uznání a pochvaly.
Oddíl, který Michal vedl, byli osmáci - kluci a holky mezi třinácti a čtrnácti lety. Holky na něj už dělaly cukrbliky, ale on si jich všímal stejně jako kluků. Rázný byl a spravedlivý, tak ho charakterizovali jeho pionýři, když si je začala zvát na pohovory kriminálka. Zaražení jako hřebík. Ale nebyli sami, kdo se octl v šoku. V hrůze strnulo vlastně celé město.
Díky otcovým známostem mohl brát Michal svůj oddíl dost často na svazarmovskou střelnici za městem, kam chodil i sám. Když ztroskotal v lehké atletice, našel se poněkud ve sportovním střelectví. Děti, zejména kluky, většinou lákala možnost vystřelit si na terč - ze vzduchovky. A aspoň si potěžkat skutečnou zbraň, pistoli či dokonce samopal. A z povzdálí sledovat, jak trénují skuteční sportovní střelci. A Michal mezi nimi.
"Když budeš poslouchat, tak ti časem umožním, aby sis vystřelil z opravdové pušky," nadhodil Michal, když si všiml rozzářených očí Jirky Doudleby. "Sice se to správně nesmí, ale někdy tu zůstaneme navečer sami a..."
Jirka nadšeně souhlasil. A tak začalo jejich nerovné přátelství: jemu bylo nedávno třináct, Michal oslavil už před pár týdny osmnácté narozeniny a chystal se k maturitě. V tom období představuje pětiletý rozdíl mezi lidmi dost velkou vzdálenost, ale těm dvěma, jak se zdálo, to tak nepřipadalo.
Byli teď hodně spolu, ale dlužno říci, že Michal kvůli Jirkovi ostatní kluky a holky z oddílu nezanedbával - a když, tak jen malinko. Že si ani nevšimli a nezačali žárlit.
"Jsi dost podobný mýmu nebožtíku bráchovi," řekl jednou Jirkovi Michal, když šli sami ze střelnice do města, a vzal chlapce kolem ramen. "Měl jsem ho moc rád! A tebe mám rád taky."
A když udiveného mladšího kamaráda k sobě přivinul a začal ho líbat na ústa, Jirka se ani nebránil. A neprotestoval, ani když ho Michal odvedl k nedaleké lavičce, skryté v přerostlém houští - a tam ho usadil a začal hladit po těle a ohmatávat.
"Jen počkej, však uvidíš, jak se ti to se mnou bude líbit," šeptal Jirkovi vzrušeně, "můžeme dělat spoustu příjemných věcí! Jenom o nich nesmíš nikomu říct, ani v oddíle, ani vašim! To bych se pak na tebe moc zlobil! A to přece nechceš, abych se zlobil, viď?"
Snad aby předvedl, jaké by to bylo, kdyby se zlobil, bolestivě Jirkovi sevřel stehno - až chlapec zaúpěl a Michal ztišil jeho ston vášnivým polibkem. Strávili pak na lavičce, propletení jako milenci, dobrou půlhodinu. A Michal pak zmateného Jirku doprovodil až před dům, kde bydlel, a snažil se ho přesvědčit, že co se mezi nimi stalo, musí zůstat jen a jen jejich tajemstvím. A nepustil ho ze zajetí, dokud mu to Jirka neslíbil a neodpřisáhl.
Nazítří byl pátek, Michal musel s rodiči na chalupu. Ale už v neděli večer obcházel v ulici, kde bydlel Jirka Doudleba, a nakonec zazvonil u jejich domu a požádal, aby ho pustili ven.
"Musíme něco probrat ohledně příští pionýrské schůzky," namluvil Jirkovu tátovi, který byl polichocen, že jeho syn má pro svého oddílového vedoucího takový význam. Snad v tom viděl i příslib budoucí politické kariéry. Bůh suď.
A tak mu bylo divné, že Jirka s Michalem jít odmítá, že po něm dokonce žádá, aby oddílovému vedoucímu namluvil, že není doma.
"Jen běž, potřebují tě," postrčil ho táta ze dveří.
Michal ovšem zevnitř zaslechl nějaké dohady, a tak zavedl Jirku rovnou do ústraní. Na "jejich" lavičku. A tam začal výslech, proč Jirka nechtěl jít, a co doma říkal. Nakonec chlapce přinutil, aby si svlékl kalhoty i trenýrky a ohnul se přes opěradlo. A naplácal pak svému pionýrovi tucet pádných ran na holou.
"Bolelo to?" zeptal se pak přísně, a když Jirka s pláčem kývl, začal ho na zrudlou kůži hýždí pro změnu líbat.
"Říkal jsem ti, že musíš poslouchat, jinak budu zlý," řekl Michal, pomohl Jirkovi s oblékáním, a po chvíli mazlení ho zase odvedl domů.
Nazítří měli oddílovou schůzku. Jirka se doma vymluvil na bolení hlavy, ale Michal pro něj poslal dva kluky, aby ho přivedli. A eskortě si netroufl vzdorovat. Schůzka probíhala ve škole, po jejím skončení Michal Jirku zdržel. A když zašli do suterénní šatny, byla už docela prázdná.
"Svlíkni se," poručil mu vedoucí. "Podívám se na tvůj zadeček! Jestli má ještě tak pěknou barvu jako včera!"
A protože už ji pozbyl, následoval zase výprask. Tentokrát už ale ne holou dlaní, Michal si prozíravě přinesl pružné ukazovátko.
"A tichoučko, jinak dostaneš roubík," ukázal Jirkovi svůj připravený kapesník.
A bitý chlapec jenom tiše, tichounce skučel. A když bylo po exekuci, přišla na řadu něha. Metoda biče a cukru slavila hody...
V dalších týdnech se Michal Jirkovi začal věnovat opravdu soustředěně. Nechal si od něj předkládat žákovskou knížku a za horší známky než jedničky, neřku-li za poznámky, ho fyzicky trestal. Napřed mu jen dal herdu do zad, ale pak svou škálu vylepšil. Pořídil si jakýsi ruční svěráček, dvě kovové destičky, spojené šrouby, a do něj musel Jirka vkládat prsty. Když se šrouby pak pomalu přitáhly...
"Radím ti, abys hezky dělal, co po tobě chci," špitá mu do ucha. "Všechno! Víš, že dovedu střílet, ale nemáš potuchy, že mám i vlastní zbraň. A zabiju každého, kdo se mi vzepře nebo postaví do cesty. Klidně! I tebe, nebo tvoje rodiče! A nic se mi nestane! Povím ti tajemství: jsem členem tajné organizace a mám povolení zabít každého, kdo by nám byl nebezpečný!"
Když se ten večer Jirka vrátil domů, vyhlížel dost podivně. A jeho rodiče konečně usoudili, že podivné kamarádství s mladíkem starším o pět let by mělo skončit. Naštěstí byl konec školního roku a Jirka odjel na pionýrský tábor, Michal zůstal ve městě sám. S každým dnem se mu ale víc stýskalo. Neměl adresu, Jirka mu ji nedal. A sám mu neposlal ani lístek! Ale to si pěkně schytá, hajzlík!
Michal do sešitu sepisoval podrobný plán, jak bude provinilého Jirku po návratu vychovávat. I s náčrtky mučidel, při jejichž vymýšlení projevil nevšední vynalézavost.
Nakonec na nádraží čekali na Jirku nejen rodiče, ale taky Michal. Nemohl se dočkat kamaráda, jak jim vysvětlil. A oni mu konečně a bez obalu sdělili, že se jim jejich nerovné přátelství nezamlouvá a požádali ho, aby dal synovi pokoj.
"Ale on je přece můj... Je členem mýho oddílu, nemůžete..." vyjekl Michal vztekle.
Ne, rozhodně se Jirky nehodlal vzdát. Třebaže i sám Jirka mu dal najevo, že o další kamarádění s ním už nestojí. A pan Doudleba mu naznačil, že Jirka už nebude ani po prázdninách chodit do Michalova oddílu. Večer, který měl být tak hezký, skončil rozčarováním. Katastrofou. Ale to přece ne! Michal se nehodlal vzdát.
Nazítří byla neděle. A on se vydal k domku Jirkových rodičů. Zazvonil, a když mu otevřel Jirkův otec, řekl, že chce mluvit s Jiřím. Obě ruce schovával za zády a vypadal dost divoce.
"Řekli jsme ti jasně, že..." spustil otec a přes rameno mu vykoukl Jirkův děda.
"Vypadni odsud, neslyšel jsi?" houkl.
Býval na vojně výkonným praporčíkem a zařvat uměl. Jenže Michal se nedal. V jeho pravici se objevila sportovní pistole a v levačce druhá...
"Třetí mám v bundě. A dvě stě nábojů po kapsách!" sdělil věcně Michal šokovaným mužům.
V té chvíli udělal Jirkův děda zoufalý pokus mladíka ozbrojeného zneškodnit. A pistole promluvila. Šest výstřelů zadunělo. Ne, to se nedá přežít.
"Ježíšikriste," vyjekne otec a klekne k mrtvému, v bláhové snaze mu nějak pomoci.
"Hybaj dovnitř, rychle," nařídí mu Michal.
A vida, najednou ho všichni poslouchali! Zalil ho nádherný pocit moci. Zahnal celou rodinu na balkon v prvním patře domku.. Jenže důvod všeho snažení, Jirka, nebyl doma. Odešel prý k tetě, hrát si se štěnětem. Michal zamířil k telefonu. Zavolá na linku 158, vylíčil svou situaci. Oznámil, že chce auto a volný odjezd na hranice. Jinak začne střílet rukojmí. A taky nařídil, aby mu přivedli Jirku. Pojede do Rakouska s ním!
Na místo se přiřítil hlídkový vůz, vzápětí přijíždějí další - a taky záchranka, i když Jirkovu dědovi už není pomoci. Obava, že budou i další zranění, se zdá bohužel reálná.
Ale pak se situace změní. Zatímco Michal telefonoval, podařilo se jeho třem rukojmí - Jirkovu otci, matce a staršímu bratrovi - sešplhat z balkonu. A jsou v bezpečí. A mladý vrah vzápětí shledává, že přišel o největší trumf.
Když se pátravě rozhlíží z balkonu, vidí uniformy, jež obkličují dům, slyší výzvy, aby se vzdal. Místo odpovědi dvakrát vypálí. A vzápětí ho dávka za samopalu, vystřelená zdola v odpověď, zraní na levé noze.
Ale stejně se nevzdává. Zabarikáduje se v domku. Má celý arsenál, opatřil si ho ve střelnici, kam se vloupal. Bude se bránit střelbou? Anebo se odhodlá beznadějnou situaci vyřešit sebevraždou? Na místo přijíždějí manželé Janáčkovi, jeho rodiče, ale jejich přesvědčovací snaha zůstává bez odezvy. Obléhání tedy pokračuje. Skoro tři hodiny trvá vyjednávání, jež vede osobně šéf krajské kriminálky. A pak se mladý muž vzdává. Vychází s rukama nad hlavou...
"Zbraně jsou uvnitř, vemte si je," mávne jen rukou.
Najednou vypadá drobný, rezignovaný, ztracený. A cítí se tak. Pak už si ho podávají psychologové a psychiatři. Diagnostikují u něj efébofilii se zřetelně sadistickými rysy. Ale za své činy je zodpovědný. A soud mu na jaře 1984 vyměří patnáct let nepodmíněně v tehdejší druhé nápravné skupině.