Měsíčník Policista

Hranice profesní soudržnosti a korupční komplicity

Vyšlo v čísle 5/2006

V minulých příspěvcích jsme čtenáře seznámili s hlavními metodologickými aspekty výzkumu integrity příslušníků Policie ČR a představili jsme základní výzkumná zjištění vztahující se k problematice detekce korupčních situací, která velmi významně ovlivňuje míru korupčního vzdoru, přičemž jsme vycházeli z předpokladu, že citlivé a vyvážené vnímání závažnosti korupčních situací je obrazem hodnotící a poznávací (kognitivní) stránky postojů každého policisty.

S korupčním vzdorem však úzce souvisí i míra korupční komplicity, pro kterou je typická míra ochoty ohlášení (resp. oznámení) korupčního jednání a je obrazem emocionální a konativní stránky postojů policistů. Společně s mírou korupční benevolence se vyznačuje mírou aktivního přístupu policisty při řešení již vzniklé korupční situace. Na doplnění uvádíme, že pro míru korupční benevolence je typická míra ochoty a odhodlání důsledně řešit již ohlášené případy korupčního jednání.

Nejprve si položme otázku, jakým způsobem lze nazírat na fenomén korupční komplicity a co jej zásadním způsobem může ovlivňovat. Vztah korupční komplicity obvykle vzniká za situace, kdy jeden na druhého "něco" ví. Za typické můžeme označit situace, kdy je jeden jak druhý přímým aktérem korupční transakce a vzájemně si kryjí záda, případně kdy je přímým aktérem pouze jeden a druhý z různých důvodů o korupci nepromluví. Zatímco první příklad nepotřebuje bližší vysvětlení, je nezbytné se zamyslet nad druhým příkladem. Hledáme-li odpověď, jaké faktory ovlivňují míru korupční komplicity ve druhém případě, nelze opomenout některé specifické rysy policejní subkultury.

Každá profese představuje určitou morální komunitu, která se vyznačuje navenek charakteristickými rysy. Členové každé profesní skupiny jsou spojováni společnými hodnotami a normami, které jsou vyjádřeny v etickém kodexu. Etický kodex Policie ČR proto představuje souhrn konkrétních pravidel, které vycházejí z hodnot a principů organizace a vymezují standardy profesionality. Etický kodex však nepůsobí jen dovnitř organizace, ale působí i navenek a stává se součástí vztahů s veřejností. Nezbytné je proto zdůraznit, že každé individuální selhání může mít vliv na negativní vnímání celé profesní skupiny nebo její části, protože každá profesní skupina má kolektivní morální odpovědnost, které se nelze za žádných okolností zříct. Etický kodex však vyjadřuje i závazky vůči organizaci, které jsou dílem vyjádřeny mírou loajality (oddanosti) jednotlivce vůči organizaci. Tuto loajalitu však nelze zaměňovat s profesní soudržností ani s profesní solidaritou ve smyslu "falešné kolegiality", která je mnohdy v očích veřejnosti spojována s mlčenlivostí o prohřešcích členů vlastní organizace.

Důvody mlčení mohou být z nejrůznějších příčin. Pokud pomineme případy, kdy si policisté, kteří se podílí na korupční transakci, navzájem kryjí záda, mohou se vyskytnout i případy, kdy se svědkové korupční transakce zdráhají vystoupit, protože se obávají nařčení, byť z jiných prohřešků z minulosti, případně se obávají laviny, která by mohla poškodit pověst celé jednotky. Proto, pokud hodnotíme míru korupční komplicity, nelze tento fenomén vykládat izolovaně. Současně je velmi důležité zdůraznit, že pokud někteří policisté vykazují vyšší míru korupční komplicity, nelze z toho dovozovat, že by se sami aktivně zapojili do korupčních transakcí.

Než se blíže seznámíme s konkrétními výsledky výzkumu, je nezbytné připomenout, že v rámci testování integrity byly zařazeny dvě základní kategorie korupčního jednání. První skupinu tvořily situace spíše banální korupce, které se v jednotlivých případech vyznačují spíše nepatrnou společenskou nebezpečností, přičemž korupční zisky jsou obvykle velmi malé a mnohdy je i takové jednání společností tolerováno. Z konkrétních situací pak můžeme vzpomenout například přijímání drobných pozorností nebo získávání neoprávněných výhod. Druhou skupinu tvořily situace spíše sofistikované korupce, jako například znehodnocení důkazů v úmyslu napomoci známému nebo poskytování informací z policejních databází.

Podíváme-li se na případy spíše banální korupce, lze detekovat zvlášť velmi vysokou míru korupční komplicity v Praze (26 % z celkového počtu policistů v Praze) a z hlediska policejních služeb u služby pořádkové policie (22,2 %). Naopak je tomu v Jihočeském kraji (pouze 8,3 %) a u služby cizinecké a pohraniční policie (12,8 %). Je zajímavé a jistě si to v budoucnu vyžádá zvláštní pozornost, že z hlediska pohlaví vykazují vyšší míru korupční komplicity spíše ženy (+7 %) oproti mužům. Z hlediska vzdělanostní struktury Policie ČR lze konstatovat, že zastoupení středoškoláků oproti vysokoškolákům je v této skupině o 6 % vyšší.

Pokud jde o jednotlivé korupční situace zařazené do výzkumu, byla celkově nejvyšší míra korupční komplicity identifikována v případech, kdy se policista pravidelně účastní společenských akcí přesahujících rámec služební činnosti, kde zdarma konzumuje nápoje, jídlo nebo jiné služby (například bezplatný vstup na sportovní utkání nebo kulturní představení, pokud je zde policista pouze jako divák či host). Lze konstatovat, že téměř 70 % respondentů by takové jednání svého kolegy svému nadřízenému rozhodně nebo spíše neoznámilo. Snížený práh citlivosti byl identifikován i v případech upřednostnění nebo jiného urychlení vyřízení záležitosti nebo případu známého, kde by tak rozhodně nebo spíše neučinilo téměř 66 % dotázaných.

Na druhou stranu z odpovědí respondentů vyplývá, že přijmutí drobné pozornosti (cigarety, alkohol) by rozhodně nebo spíše svému nadřízenému oznámila téměř polovina policistů. Nejlepší situace je u služby dopravní policie (56 % z počtu dopravních policistů) a naopak u služby kriminální policie a vyšetřování (43 % z počtu kriminalistů).

Pokud jde o případy spíše sofistikované korupce, je potřeba vyzdvihnout skutečnost, že naprostá většina policistů (88 %) by takové jednání svého kolegy rozhodně nebo spíše oznámila. Při bližším pohledu je však alarmující stav v Praze, kde by korupční jednání svého kolegy rozhodně nebo spíše neoznámilo 21,7 % policistů (naopak v Jihočeském kraji pouze necelých 5 %). Z hlediska věku je rizikovou skupinou kategorie policistů ve věku do 27 let a s délkou služby do 6 let (18,9 %). V porovnání z hlediska jednotlivých služeb policie nejsou zásadní statistické rozdíly.

K jednotlivým korupčním situacím nutno doplnit, že celkově nejvyšší míra citlivosti (téměř nulová tolerance) byla zaznamenána u případu odcizení cenností z místa činu, které zloděj nestihl odnést. Jak vyplývá z odpovědí respondentů, více než 96 % policistů by takové jednání svého kolegy rozhodně nebo spíše oznámilo. Obdobně by postupovala naprostá většina policistů i za situace ponechání peněz v souvislosti s nálezem peněženky nebo v případě znehodnocení důkazů v úmyslu napomoci svému známému.

Za zmínku však opětovně stojí názory a postoje policistů v Praze a v Jihočeském kraji, které jsou téměř ve všech aspektech diametrálně odlišné. Pokud by došlo k nálezu peněženky a policista by si přisvojil většinu nalezených peněz, lze na základě odpovědí dotázaných usuzovat, že v Jihočeském kraji by takové jednání kolegy spíše nebo rozhodně oznámilo více než 94 % policistů (absolutně nejvíce), v Praze by jich však bylo o 17 % méně. Mnozí čtenáři si v této souvislosti jistě vzpomenou na "Test poctivosti policistů", který uskutečnila Mladá Fronta Dnes v průběhu měsíce dubna 2005.

V příštím příspěvku se budeme věnovat problematice korupční benevolence, která je charakterizovaná mírou ochoty adekvátně řešit již ohlášené případy korupce. V této souvislosti byli policisté mimo jiné dotazováni na názory, zda by jejich nadřízený uvedené případy posoudil jako kázeňský přestupek event. trestný čin a jaká opatření by pravděpodobně přijal.

Mjr. PhDr. Martin BÍLEK
(autor výzkumného projektu,
pracovník odboru vnitřní kontroly
Policejního prezidia ČR)