Zeměměřič
Na nábřeží pod starým mostem v Písku vyrostla řada barevných domků napodobujících dětskou skládačku. Jen název zůstal ze starých časů. Portyč. Uchoval se jako památka na vojáky z první světové války, kterým na italské frontě neapolská přístavní čtvrť Portici teskně připomínala domov.
Nedávno se tu pohybovala parta zeměměřičů a k muži s theodolitem přistoupil mohutný vousatý pán.
"Poslyšte, můžu se vás na něco zeptat?"
"Jistě."
"Je pravda, že se to bude bourat?"
"Proboha proč? Vždyť je to nové!"
"Ale mně se to nelíbí," pravil vousáč a důstojně odešel, zeměměřič měl oči navrch hlavy. Pro rodilého Písečáka ovšem malá scénka tak překvapivá nebyla. Ovšemže, Láďa Beran, kdo jiný? Písecký patriot, spisovatel a kriminalista. Přesněji řečeno, bývalý kriminalista. Po pětatřiceti letech služby u policie odešel do penze s tím, že tak bude mít trochu víc času na psaní. Témat je spousta, stejně jako historek, na které by byla škoda zapomenout.
Státní služba
"Třeba hned u mostu bývala hospoda Na Plechandě. Tátovi jsem tam chodil pro pivo, byla to taková drsná jedová chýše minulých let. A scházela se tu písecká galerka. Kde by mě tenkrát napadlo, že jednou sem budu chodit vyzvedávat darebáky."
Ladislav Beran nepatří k lidem s hustě popsaným zápočtovým listem. Vlastně měl ta povolání jenom dvě. Vyučil se zámečníkem, tři roky pracoval Rourovně, kde tehdy také dělal jeho tatínek, pak se přihlásil k policii.
"Neměl jsem moc velkou představu o nějaké specializaci, zpočátku jsem si například myslel, že budu dopravák. Krátce po škole mě ovšem postavili na plzeňskou křižovatku u divadla, a byla to katastrofa. Nejen, že jsem provoz téměř zablokoval, ale jen zázrakem jsem to vůbec přežil. Takže jsme dělal v Písku na obvodním oddělení, a tehdy tam pracoval taky kolega Josef Dlouhý, kterého z politických důvodů vyhnali od kriminálky. A protože se mu po odbornosti trochu stýskalo, začal základy operativní práce učit mne. Dělal to tak dobře, že mě to chytlo, nakonec jsem toho kriminalistu opravdu začal dělat sám."
Nejzajímavější případ
"Vidíte to je taky takové klišé, kdysi s tím začali v Zemědělských novinách. Pak se ovšem ukázalo, že každý zkušený detektiv má těch nejzajímavějších případů desítky a možná i stovky. Náš bývalý šéf vyšetřovačky Mařík říkával, že podobně jako u divadla není malých rolí, u policie malé případy nejsou. Liší se jenom tím, že jsou buď dobře odvedené nebo zpackané, což je myslím docela přesné hodnocení. Takže vzpomenu například na pomník, který mě mrzí. Většinou jsem dělal majetkovou kriminalitu, ale byl jsem taky v týmu, který v jednaosmdesátém roce vyšetřoval jednu vraždu v Táboře. Šestiletá holka tam přišla o mámu, nám se nepodařilo pachatele chytit a to mě dodnes štve.
Nebo jsme zažili obrovský nápor vykrádání kostelů začátkem devadesátých let. Vůbec jsme na to nebyli připraveni. Většina kaplí neměla technické zabezpečení, nefungoval ještě žádný pořádný katalog památek, na kriminálce nebyli příslušní odborníci. Když si třeba pan farář stěžoval, že se mu ztratil Antonín Paduánský, téměř nikdo nevěděl, o co jde. Že Antonín byl františkán, že bývá zobrazován s knihou nebo lilií, že jeho speciálním atributem je nejčastěji Jezulátko, které obvykle chová v náručí. A tak dál. Nastudovali jsme se potřebný kousek z historie umění, začali chodit po bazarech a starožitnostech, zvládli jsme aukce i nejrůznější burzy, a tak se nakonec začalo i dařit. Člověku udělá náramnou radost i ta nejdrobnější ukradená památka, kterou se podaří vypátrat a vrátit do kostela nebo depozitáře."
První povídka
"Zučka, to byla kdysi zkratka pro zájmovou uměleckou činnost, která měla nabídnout policistům jakési odreagovaní od každodenní práce. Já tehdy trochu maloval a přes obrázky jsem se seznámil s Karlem Čabrádkem, a ten dělal scénáristu režiséru Kachyňovi. Jednou jsme tak spolu seděli a já vyprávěl o případu rozmláceného mercedesu, který, jak se později ukázalo, rozbila žárlivá manželka majitele. Bral jsem to jen jako běžnou historku z praxe, ale Karel Kachyňa mě zarazil otázkou, proč už to není dávno napsané. A tak jsem to zkusil. Moc mi tenkrát pomohl Karel Čabrádek, moudře mi radila i milá přítelkyně spisovatelka Milena Brůhová, zkrátka, nakonec to opravdu vyšlo. Já zpychnul a pokračoval v psaní dál, po čase z toho byla první útlá knížka s názvem Aukce, kterou jsem zanesl do Jihočeského nakladatelství. A zase jsem měl štěstí na lidi. Redaktora tam tehdy dělal Josef John, teprve dneska dovedu ocenit práci, kterou s mým textem měl. A nikdy to nedal najevo. Naopak, dodával mi sebevědomí, doporučoval některé úpravy tak vlídně, že jsem občas měl pocit, že jsem na to přišel sám. A když jsem s drzostí začátečníka navrhl, aby obálku na knížku dělal můj kamarád Franta Doubek, usmál se a řekl, že pana profesora zná, že je to dobrý nápad. A tak František Doubek do té doby ilustroval všechny moje knížky."
Galerka
"Já ještě pamatuju slušnou galerku. Ne docela idylickou, jak to snad chodívalo za první republiky a krásně o tom psal Karel Čapek nebo Jiří Marek, ale slušnou.
Kriminálníci se scházeli Na Plechandě, a když pak byla zbořená, přesunuli se do hospody U Bašuse. Hostinský byl vášnivý fotbalový fanoušek, kdykoliv vyhrála Slávie vyvěšoval červenobílou vlajku a pořádal bujaré oslavy. Hosté se záznamy v trestním rejstříku sedávali u prvního stolu vpravo, byli tam jako na hřadle. Stačilo vejít dovnitř, na někoho ukázat s říct - poslyš Honzo, to pivo si klidně dopij, ale ve dvě tě čekám u nás v kanceláři. A Honza přišel a většinou ani moc nezapíral, neboť ze zkušenosti věděl, že si tím moc nepomůže.
To ale dávno neplatí, všechno zhrublo, dneska už člověk v podobné situaci pomalu musí mít za zadkem zásahovku. A mně se po těch starých časech trochu stýská.
Víte, když se někdy ohlížím za tím, co mi práce policie přinesla, tak je to především poznání, že svět není černobílý. Rozdíly mezi dobrem a zlem jsou někdy velice nepatrné, nikdo se nerodí jako darebák a spadnout do maléru je často zatraceně snadné. Ne, nedělám si iluze o nějakém polepšování nebo převýchově, myslím, že jen stačí lidi na druhé straně zákona trochu chápat.
Jednou mě jeden starý známý recidivista zval na pivo. Zajímal jsem se, co ho to napadlo, a on povídal - když vy, pane inspektore, o nás píšete tak hezky. A tahle větička mi udělal větší radost než nějaká pochvalná odborná kritika."
Praky a tryskáče
Říkávalo se, že trysková letadla se vyhýbají přeletům Písku z obavy, aby je ti lumpové z Portyče nesestřelili prakem. A kluci z protějšího břehu se báli přejít most, neboť v té drsné čtvrti si nebyl jist nikdo ničím, učitelé v základní škole prý označovali Portyč za peleš lotrovskou.
"Tak dramatické to snad nebylo," usmál se Ladislav Beran, "ale klukovská parta existovala a prala se s okolím, jak se na příslušný věk sluší. Konkurenční klan byli například Václaváci, co bydleli za viaduktem. Ze vzájemných konfliktů by se dala udělat celá kronika, soupeřili jsme spolu ve všem, dokonce i v legendách. Už nevím, kdo to vlastně tenkrát vymyslel, ale jednou se objevila fáma, že pod nejširším obloukem mostu je ve vodě utopený německý tank. A pak se to samozřejmě začalo opentlovat. Našli se kluci, co prý doplavali až k němu, spřádaly se plány jak vylovit kulomet a podobné nesmysly. A Václaváci nám to hrozně záviděli.
Jenže pak došlo k tomu, že se kvůli nějakým opravám vypouštěla řeka, otevíraly se jezy a hladina prudce poklesla. Ze školy se tenkrát všichni hnali jako o život. A nikde nic, mělká voda tekla mezi kamením, neschovalo by se v ní ani dětské autíčko, natožpak tank. Byla to tehdy pro nás, Portyčáky, hrozná potupa."
Na zahrádce ve dvorku dávno zbořeného domu zasadil kdysi holič Kašpar lípu. Časem si postavil dům v jiné čtvrti, odstěhoval se, ale stromek po něm zůstal. A když se objevily buldozery, Ladislav Beran se rozhodl, že lípu zmaru nepřenechá, vykopal ji a znovu zasadil na své chalupě. Jenže přes veškerou péči se strom neujal, uschl, nakonec po něm zůstal jen zčernalý pařez. Tak to trvalo snad deset let. A po tak dlouhé době se najednou stal malý zázrak, vyrazila první zelená větvička a poslední lípa z Portyče začala zase růst.
Stavba ze vzpomínek
Nejmilejší Beranova knížka se jmenuje Člověčiny a nejsou v ní kriminální historie, nýbrž takové ty nejobyčejnější vzpomínky z dětství. Ožívá v ní starý, téměř zapomenutý čas. V Čechově ulici zase tikají rodinné, nakřivo zavěšené hodiny, Kašparovo holičství voní brilantinou, u rachotícího mandlu vedou mámy řeči, které se nehodí pro cizí uši. V dálce cinká zvonek u sedlářství pana Vláška, ten měl místní kluky rád, spravoval jim boty a občas dával cvočky, které po nastrouhání zápalkových hlaviček nádherně bouchaly. A kovář Hromíř koval koně a malozemědělec Bóža Mužík vozil s koňským spřežením fůry plné obilí. Krámek paní Profantové voněl kávou, cikorkou, pralinkami a bonbóny s chutí fialek, doma v neckách při praní pěnilo jádrové mýdlo. Tatínek pěstoval milované králíky a z hospody Na Plechandě se ozýval zpěv...
Stará Portyč navždycky zmizela, ale Ladislav Beran ji ve svých knížkách postavil znovu. A tuhle literární čtvrť, připomínající kousek dávné Neapole, už nikdy nikdo nezbourá.