Měsíčník Policista

Filozofování o člověku aneb hledání autenticity - 2. úvaha

Vyšlo v čísle 2/2006

Téma člověka jako suverénního, svébytného individua, jako aktivního subjektu rozmanitých vztahů ke světu i k sobě samému, člověka jako jedince i jako osoby, se vynořuje v kontextu novověkého filozofického myšlení. Pravda, již v antropocentricky orientované renesanci člověk "nahlédl do zrcadla" a obraz, který uviděl, se mu až nebezpečně zalíbil, nicméně gnozeologicky, eticky a prakticky činný člověk je hlouběji akcentován až později. Proč právě renesance a novověk? A jak to souvisí s člověkem našeho, 21. století?

POHLED NA ČLOVĚKA V ANTICE A VE STŘEDOVĚKU

Ve škole se odjakživa učíme, že renesance znamenala "znovuzrození" - rozumí se antických ideálů. V jistém smyslu je to pravda, nicméně dovolím si souhlasit s názorem českého filozofa Emanuela Rádla, že renesance ve skutečnosti "nebyla návratem k antice, nýbrž byla hnutím světským, které se pokusilo (s úspěchem) přerušit tok vzdělanosti, proudící od počátků egyptského a sumerského morálního života do smrti Tomáše Akvinského." Proč tak příkrý, kritický náhled na renesanci, která dala lidstvu tolik skvělých osobností a tolik divů umění, vědy i techniky?

Problém nespočívá v úctě nebo neúctě k artefaktům lidského snažení. Problém spočívá v ústřední myšlence epochy. Antiku i středověk (byť jde - z vnějšího pohledu - o epochy zdánlivě protikladné) spojovalo totiž několikeré hluboké přesvědčení:

1. Svět není chaos, nýbrž smysluplně uspořádaný řád ("logos"), a to jak pokud jde o svět lidský (uspořádanost "polis" či středověkého státu), tak pokud jde o svět, který člověka přesahuje (pýthagorejský "kosmos", Aristotelova hierarchie sfér "sublunárních" a sfér "aithéru").

2. Svět má svoji pevně stanovenou strukturu i fungování, a tedy také hodnotu a smysl. Antika i středověk stály na neoblomné představě pravdy, dobra a krásy jako ontologických kategorií! Nejsou to tedy - v prvém plánu - lidské, subjektivní pojmy, nýbrž znaky uspořádanosti jsoucího.

3. Člověk není "pupkem světa", a to ani "svého", ani světa v globálním smyslu. Je jeho přísně vymezenou strukturní a funkční součástí, prvkem, a jeho poslání spočívá v tom, sladit "logos" své mysli s "logem" univerza.

4. Člověk je tedy ve světě zakotven jak horizontálně (ve smyslu kooperace s druhými), tak - a to je nejvýznamnější! - vertikálně (ve smyslu více nebo méně úspěšné participace na rozumném díle Přírody (nebo Stvořitele). "Žít v pravdě" znamenalo tedy "přitakávat bytí", tj. účastnit se ve světě, s druhými a před tváří Boží na věcech tak, jak jsou.

OBRAT: "PANSKÝ" PŘÍSTUP KE SVĚTU

Právě skutečnost, že v antice a ve středověku bylo všude a vždy přítomno ono "vědomí vertikály", je patrně nejzásadnější odlišností ve vztahu k renesanci a novověku. Nová éra nastoupila pod hesly vzpoury proti středověkému rigidnímu uspořádání, proti "božské transcendenci smyslu", teleologickému chápání přírody, dějin a lidského života zvláště. Člověk toužil po emancipaci z pout Daného, Jedinečné se cítilo být zralé k vytržení ze závaznosti Obecného, Profánní se vzbouřilo proti Posvátnému. Svoji destruktivní úlohu nepochybně sehrály hrůzy třicetileté války, které rozložily tisícileté přesvědčení lidí, že svět jako celek je uspořádaným, smysluplným celkem. Výrazně zapůsobil rovněž dynamismus newtonovské matematické přírodovědy.

Tak se zrodil převážně scientistně založený západní způsob myšlení, kterému dnes říkáme "moderna". Oproti dosavadnímu konceptu člověka jako objektu působení řádu bytí (více či méně) jednoznačně determinovaného a zakotveného, se jeho základem stal obraz člověka jako subjektu, který si nejen vytváří svůj vlastní tvořivý obraz světa, ale který dokonce přírodě "předepisuje" její vlastní zákony na základě svého svobodného rozumového uvážení!

Novověká "světonázorová vzpoura" měla však i svůj rub. Tím se stalo až nekritické "zbožštění" exaktnosti, ztráta pokory vůči řádu věcí a rostoucí touha po pochopení a technologickém ovládnutí celku světa. Postupně se zformoval instrumentální, manipulativní, ba až "panský" přístup člověka ke světu, který metodicky založil zejména René Descartes. V jeho pojetí, jak správně varuje Erazim Kohák, "svět není než shluk prostorových předmětů, surovin pro lidské cíle, jemuž člověk může libovolně vtisknout svůj smysl a svá přání. Na nic nemusí brát ohled: svět nemá vlastní hodnotu, dobro, či smysl: to jsou jen subjektivní, lidské představy. Není ničeho, co by stálo v cestě bezohlednému plenění světa."

Ambice "poznat a ovládnout" se člověku vymstila, neboť se - zdánlivě paradoxně - obrátila i vůči němu samému. Na základech novověké moderny byla totiž postavena i teorie všemocného moderního byrokratického státu, stojícího "nad" občanem! Václav Bělohradský to vidí dokonce jako dvě ústřední linie novověkého myšlení: "Novověké vědomí se ohlašuje vznikem dvou nových disciplin, které rozhodujícím způsobem určily dějiny západní civilizace: galileovská přírodověda založená na matematizaci kosmu a machiavellistická státověda založená na redukci politiky na techniku moci, jíž je lhostejný každý cíl, který přesahuje praktický problém úspěchu v udržení a rozvoji moci".

PhDr. Petr NESVADBA, CSc.