Hrádků je v České republice nemálo, nicméně u Rokycan jenom jeden. A třebaže jméno okresního města v názvu coby zpřesnění polohy nemá, jako by se stalo. Z Rokycan je to do Hrádku asi pět kilometrů, lokálkou tři zastávky a autem tím pádem co by dup. Třebaže silnička je i po opravě úzká, klikatá a rozbitá, což se ovšem dá ve stručnosti říci víceméně o většině okresních komunikací.
Hrádek je město průmyslové. Nebýt tamních železáren, nebylo by možná ani města samého. Což nese nemalé problémy v době, kdy ony železárny pohříchu živoří. A to je vlastně ještě úspěch, neboť mnohé jiné podniky z železářské branže, pomníky velkolepé sázky na těžký průmysl, už doživořily.
V Hrádku se ještě vyrábí, třebaže z tisícovek zaměstnanců zbyly stovky - a ti bývalí musí teď dojíždět, kam se dá. Ještě, že je za humny Plzeň se svými pracovními možnostmi, a ovšem ještě blíž výše už zmíněné Rokycany.
Okres, dnes už jen policejní, je v kraji rozlohou nejmenší, a mezi mrňousy patří i v rámci republiky. Díky čemuž má rokycanský okresní policejní ředitel jen jedny civilní partnery k jednání. Na Rokycansku je totiž i po územní reformě jen jeden úřad s rozšířenou pravomocí. Rokycanský.
Čtrnáct tisíc obyvatel není na město moc a není to málo. Hned za humny mu vede dálnice, čím dál zatíženější dé pětka. Řidiči dělají, co mohou, aby brzy dohnala a předehnala co do zátěže starší ségru dé jedničku.
"O dálnici se stará dálniční oddělení," vysvětluje zástupce ředitele rokycanské policie podplukovník Bc. Josef Svoboda. "Ale my se zase staráme o ně - řídí ho kraj, ale po materiální stránce ho máme na starosti my. Takže těžko říkat, že co se semele na dálnici, se nás netýká. Týká!"
V údolí říčky Klabavy ležela víska jménem Hrádek už ve čtrnáctém století. První zmínka se v zápisech vyskytuje už v roce 1325, ale nezní zrovna lichotivě: ves již pustá, praví o Hrádku latinsky. Od Jana Lucemburského tenhle danajský dar dostal Petr z Rožmberka a zřejmě ho vzkřísil z popela. Už v roce 1379 tu prý klepal i hamr, jenže záhy nato začaly husitské vojny a zpustla celá česká zem, ne jen jeden Hrádek. Až víc než sto let nato se píše o dvoře a mlýně Hradecko, později přibyla hospoda. A to bylo dobré znamení: kde je hospoda, tam se už lidi drží.
Ale opravdový obrat a skutečný a definitivní rozvoj obce přineslo až založení zdejších železáren: růst začaly v roce 1900. Vlastně za vsí, v místě zvaném Nová huť. Poblíž pak majitelé vystavěli i kolonii domků pro dělníky, jež se o padesát let později, za časů socialismu, rozrostla i o rozlehlé sídliště. Ale dodnes se ještě dá dobře rozlišit, kde začíná historický Hrádek, kde se najdou i malebná venkovská stavení a kde nová Nová Huť činžáků. Ostatně, třetí a nejrozlehlejší část dnešního města beztak tvoří konglomerát železárenských provozů: fabrika je větší než obě obytné části Hrádku dohromady. Před patnácti lety v ní nacházelo práci zhruba tři tisíce lidí, dneska šest set.
Většina ostatních musí dojíždět, v městě Hrádku samém moc šancí na práci není. Naštěstí to mají do Rokycan, kde se nezaměstnanost pohybuje okolo šesti procent, tedy pod výrazně republikovým průměrem, zmíněných pár minut jízdy, a do Plzně zhruba půlhodinka. A jezdí tu i vláček, lokálka, ale pámbu za ni zaplať.
Takže časně ráno se Hrádek vylidní a místní "Václavák", jak rodáci přezdívají hlavní městské ulici, zeje prázdnotou: k nevelké radosti místních obchodníků. A teprve se soumrakem město zase ožívá. Včetně čtyř místních hospod.
"Ale s těmi velké problémy nemáme," vypočítává jejich názvy hrádecký policejní šéf kapitán Hašek. "Horší je to ve Strašicích, které patří taky do našeho rajonu, jsou menší a hospody tam mají taky čtyři. Bývala tam totiž vojenská posádka, kterou v devadesátých letech armáda zrušila. V bytovkách po bývalých vojácích z povolání žije hodně lidí a jejich dorůstající potomstvo - někdo má práci, někdo ne, někteří ji ani nehledají. A tamní městský úřad si moc neví rady, jak dál..."
Kapitán Roman Hašek vede oddělení v Hrádku nedlouho: něco přes rok. Začínal na obvodu v Rokycanech, odsloužil si patnáct roků. Napřed coby řadový policista, časem postoupil na funkci zástupce. A když na okresním ředitelství hledali vhodného kandidáta na šéfování do Hrádku, rozhodli se pro něj - a nelitují, jak podplukovník Svoboda říká spokojeně.
"S jeho předchůdcem jsme šlápli vedle, nějak si nepadl se zdejším manšaftem do oka a končilo to tak, že si dělali s podřízenými dokonce naschvály," vysvětluje upřímně. "A tak jsme volili postupné řešení: kapitán Hašek sem nastoupil napřed jen jako pověřený šéf, a teprve asi po čtvrt roce, když jsme tu viděli zřetelný obrat k lepšímu, jsme ho do funkce vedoucího hrádeckého oddělení ustanovili natrvalo.
A od té doby si práci zdejších policistů chválíme my i starostové z obvodu..."
Méně nadšeni jsou ovšem kupříkladu řidiči, kteří soudí, že jezdit s nějakým tím promile v krvi není žádný problém. Zatímco předloni jich totiž zdejší hlídky dopadly asi pět, za loňských prvních jedenáct měsíců už dopilo - či spíše dojezdilo? - osmačtyřicet hříšníků. Blízkost plzeňského pivovarského komína má dozajista magickou sílu, ale vyhláška hovoří jasně: za volantem se prostě v Česku nepije. A basta. A to jsou mezi lapenými leckdy i hříšníci vyššího stupně, tedy tací, co už měli dokonce zákaz řízení od soudu, a to je pak větší průšvih. Paragraf, jenž hovoří o trestném činu maření úředního rozhodnutí, to je už vážná věc.
"A bude hůř," praví varovně na adresu žíznivých řidičů hrádecký šéf Hašek. "Minulý týden jsme totiž na oddělení dostali elektronický nový testovací přístroj Dräger, hned jsme ho zprovoznili - a ejhle, už v síti uvázli další dva provinilci..."
Rokycanské ředitelství sídlí stranou městského centra v nevelké budově, kam se dnes vejde jen část kanceláří, vlastní vedení a ekonomické zázemí, hospodářská kriminálka a operační středisko. Větší část Služby kriminální policie a vyšetřování a její technici našli střechu nad hlavou na bývalé okresní vojenské správě, dopravka přišla k dobrému "bydlení" poté, co rokycanská záchranka odmítla novostavbu budovy v sousedství zdejších hasičů. Zbraně a střelivo, tedy správní činnosti, jsou taky zvlášť, a cizinecká taky - ta ale okresu nepatří. A v další budově sídlí městské obvodní oddělení: druhého typu, což obnáší dvaatřicet policistů. Včetně šéfa a dvou zástupců. Takže objet všechna policejní pracoviště není jednoduché - ještě prý že jsou Rokycany nepříliš rozlehlé město.
"Velký není ani náš okres," říká zástupce Svoboda, jenž v době ředitelovy nemoci policii v Rokyvanech šéfoval. "Největší nápad trestné činnosti máme tradičně v okresním městě. Vedle rokycanského obvodu máme už jen tři další menší oddělení, všechna čtvrtého typu: ve Zbirohu, v Radnicích a Hrádku."
Když se řekne čtvrtý typ oddělení, tak se člověk trochu znalý policejních věcí zatváří ustaraně. Neboť čtvrtý typ obnáší plus minus tucet policistů. A vymalováno. Opravdu minimum, s nímž se ještě dá sestavit rozpis pro stálou službu, a běda, když jeden jediný člověk z týmu onemocní, chce na dovolenou, anebo musí na školení. Pak už aby byl šéf při sestavování plánu služeb něco mezi kouzelníkem a vynálezcem. Ale tak už to prostě chodí a i policejní práce je uměním možného, tabulková místa jsou dána, a když se chce, dá se i s nimi udělat hodně.
"Lidi dneska chtějí vidět policisty v ulicích a my se jim snažíme vyhovět," říká podplukovník Svoboda a kapitán Hašek souhlasně přikyvuje.
Pěší hlídky jako takové sice do rajonu nevyhání, to by s denní sestavou jak do mariáše nezvládal, ale vede své lidi k tomu, aby v každé vsi či městečku při objížďce rajonu na chvíli zastavili, vystoupili, obešli kus po svých a dali se do řeči s lidmi. Maličkost, ale dělá hodně. Protože, marná sláva, nejvíc se policista dozví, když dokáže slušně pozdravit a vyšetřit si chvilku na pár vlídných slov.
"Zvláště střední a starší generace má respekt k uniformě a dokáže si policistů vážit," říká kapitán Hašek."S mladými je to postatně horší, bohužel."
Mladí jsou ovšem převážně i jeho policisté: většina z nich je věkově kolem pětadvaceti a mají odslouženo kolem pěti roků. Což znamená, že už nejde o úplné policejní zelenáče, ale k opravdové suverenitě jim ještě leccos chybí. A tak vlastně k služebně nejzkušenějším patří v Hrádku žena. Neboť tamní posádku tvoří jedenáct mužů a jediná policistka, jíž prý rozhodně nechybí smysl pro humor. Neboť pánové na oddělení jí žertem říkají stařenka, což si ve svých osmačtyřiceti prý nechává líbit, dobře vědouc, že to chlapi nemyslí zle. Tak či onak, patří prý v české policii mezi nejstarší uniformované ženy, jež navíc neslouží někde v kanclíku, ale opravdu ve výkonu, se vším všudy. Dělá noci, čtyřiadvacítky, dozorčí službu, prostě všechno co kolegové. Žádné extrabuřty. A u zadržených si umí zjednat respekt raz dva.
Běžná služba na malém obvodním oddělení nenabízí moc zážitků dobrodružným povahám. Jde tu většinou o prkotiny, které občanům otravují život: drobné krádeže, lidské třenice, výtržnosti. Houbaři nechají auto u lesa jak výkladní skříň, a pak se diví, že hbitý zloděj jim o leccos ulehčil. Vždyť rozbít okénko je přece tak snadné - a teď, policajti, starejte se, hoňte ty grázly!
"Samozřejmě, že místní známé firmy máme na očích, zvlášť když se vrátí čerstvě z výkonu trestu," říká kapitán Hašek. "Věznice nám písemně sdělují, když někoho ze zdejších propouštějí, uvádějí, kde měl trvalé bydliště a jakou adresu nahlásil coby budoucí. Takže můžeme jen trpělivě čekat, že až dotyčnému dojdou peníze, zas nějakou ´ránu´ udělá. A většinou se brzy dočkáme. A jen málokdo změní styl, anebo obor podnikání. A že by se někdo v kriminále napravil? Nevím o tom."
Řeč přijde i na některé nevyzpytatelnosti naší justice. Jako je případ jednoho hrádeckého šikuly, jenž třikrát za sebou se zbraní v ruce vyloupil jednu benzínku v sousedství města - prvně uspěl, podruhé taky, tak to zkusil potřetí - a pic ho, policie ho chytila a strčila za katr. Pokud byste však čekali, že sedí a černá v kriminále, mýlili byste se. Dostal totiž podmínku. Inu...
Nicméně - čerpací stanice na Rokycansku lákají i každým coulem kované profesionály. Před časem takový trojlístek přijel k jedné už za tmy. Tahle pumpa čtyřiadvacítky nedrží a pachatelé usoudili, že by mohli mít tedy pod rouškou noci příslovečný "klid na práci". Ale byli opatrní, nic nenechali náhodě, výbavičku si pořídili jak z amerického filmu. Napřed přestříhali veškeré elektrické vedení, odjeli do bezpečné vzdálenosti a infradalekohledem sledovali cvrkot. Majitel pumpy měl sice alarm zapojený na svůj domácí telefon, ale nic se nestalo: ticho bez proudu... Řidič dovezl dva kámoše k pumpě znovu, vysadil je - a sám zase hezky na kopec nad Hrádkem, hlídat, jestli se neblíží nějaká zrada. Vysílačky se sluchátky do uší, bez spojení není velení. Klídek, pohoda. Za dvacet minut parťáky vyzvedl i s lupem. Otvíráním trezoru se nezdržovali, naložili ho do auta celý. Že si s ním poradí v klidu doma... A jen jako malou výslužku přibrali i láhve s alkoholem, piksly s drahými motorovými oleji a další zboží z doplňkového pumpařského sortimentu.
Pokud si myslíte, že tím historka dospěla ke konci, omyl. Teprve teď nabývá takřka filmových rozměrů! Odjíždějícího auta s pachateli si povšimla hrádecká policejní hlídka a rozhodla se noční jezdce prověřit. Ti ovšem šlápli na plyn - a to neměli dělat! Hlídka vyrazila ostře za nimi, neboť moudře usoudila, že kdo má čisté svědomí, proč by prchal?
Pachatelé se jali po pronásledovatelích metat láhve a plechovky místo šrapnelů, pak jeden z nich za jízdy - v rychlosti asi sedmdesátikilometrové - vyskočil z vozu...
"To už kluci věděli, že nepůjde o žádné nazdárky," vzpomíná kapitán Hašek. "Udělal prý totiž perfektní parakotoul - a zmizel v nočním lese..."
Honička ale pokračovala dál. Pachatelé odbočili do vojenského prostoru Jince. Zřejmě mysleli, že se jim tam povede zmizet, jenže - smůla. Bludiště silniček v lesním masivu je zrádné, v něm se leckdy nevyznají ani místní.
Lupiči zabloudili. A spadla klec. Nakonec sice v policejních tenatech uvízl jen jeden z trojlístku, ale na základě jeho totožnosti a výpovědí se podařilo záhy ztotožnit a časem i dopadnout i jeho parťáky.
Rokycanské policejní ředitelství se v současné době pyšní plným stavem, nicméně víc než tucet příštích policistů se zatím na službu připravuje ve školách. Takže ve službě není lidí nazbyt. A i mezi těmi v dnešní sestavě převažují mladí a nejmladší: téměř úplně chybí střední generace, což je zvlášť na kriminálce znát. Nemálo zkušených lidí odešlo v poslední době do civilu, a tak tam chybí každý zkušený člověk. Na jejich místa přišli nadšení mládenci z obvodů, ale zkušenosti z operativy žádným kouzlem za pár týdnů nenabudou, to chce prostě čas a trpělivost. Nicméně padesátiprocentní objasněnost, to není špatné číslo.
"Mladí se mnohde nemají od koho učit, chybí fachmani," říká podplukovník Svoboda. "Ale s tím se nic nenadělá, a tak se utěšujeme tím, že aspoň od některých starých kozáků naopak nepochytí nějaké zlozvyky."
Většina hrádeckých policistů musí do služby dojíždět. Ale nemají to daleko, prý jen tak deset patnáct kilometrů maximálně. Žádný problém.
Časy, kdy se český policista z venkova zobrazoval jako datel nad rozhrkaným psacím strojem, pominuly dávno i v Hrádku. Zdejší oddělení, dva roky stará novostavba, postavená vedle místní radnice a za její citelné podpory, je vybavená nejen novým nábytkem. Samozřejmostí je i moderní technika včetně počítačů v každé ze šesti kanceláří "mančaftu". Pravda, nejde o poslední výkřiky techniky, ale k úřadování bohatě stačí - a z většiny se navíc dá i vstupovat do evidencí, lustrovat, a tak podobně.
Dvě auta mají v přízemí garáž, takže i když se v ní moc neohřejí, za velkých mrazů je aspoň není při nástupu do služby problém natočit. A v létě se hojně využívá i motorka, obstarožní jawa, která už smutně rezla ve skladu, a teď skýtá cenné služby při letních cestách do chatových kolonií, kam by se po cestách necestách škodovky leckde nevyškrábaly.
Ale jak říká kapitán Hašek, nejpodstatnější beztak není technika, ale lidi. A na ty měl prý štěstí, třebaže si je nijak nevybíral: jen jednoho si přivedl s sebou z Rokycan, aby se na někoho mohl stoprocentně spolehnout, a ten mu teď dělá zástupce. Neoficiálního, protože na čtvrtém typu oddělení nemá šéf na zástupce nárok.
"Třebaže je tu většina hodně mladých kluků, už teď se pozná, že jsou vesměs srdcaři. Lidi, kteří neberou policejní službu jen jako zaměstnání pro obživu, ale jako povolání. Baví je to, co dělají, vidí ve své práci smysl a poslání. Zní to možná okázale, ale je to tak."
Což se ostatně nejlíp pozná na výsledcích. A ovšem taky na atmosféře, která na tomhle oddělení panuje.