Každý ví, že Čína je obrovská země s přibližně 1,2 miliardy obyvatel. Ví se, že v Číně od roku 1949 vládnou komunisté, že země nedávno přešla na "smíšenou" ekonomiku, disponuje silnou armádou s atomovými zbraněmi, že se jako třetí dostala do klubu kosmických velmocí, které jsou schopny vysílat kosmické lodě s lidskou posádkou, a že v roce 2008 bude v Pekingu olympiáda. Tím ale pro našince i pro většinu "zbytku světa" často vědomosti o Číně končí, i proto, že se tato země začala ve větším měřítku otvírat turistice teprve nedávno.
PROBLÉMY S KOMUNIKACÍ
mají nejen návštěvníci Číny, ale i Číňané mezi sebou. Žije zde přes padesát národností a bezpočet nářečních skupin. Číňané z jihu nerozumějí Číňanům ze severu a naopak. "Napište mi to," zazní, když se dva takoví potkají.
Od průvodce si nechávám napsat adresu obchodního domu Já Šou, kde se prodává oblečení i v "nečínských" velikostech. Vystoupím z metra (správně vystoupit také není jednoduché, protože hlášení člověk pochopitelně nerozumí a veškeré orientační informace jsou zase jenom ve znacích) a ukazuji papírek prvnímu člověku. Usměje se a jde dál. Stejně tak druhý, jen pokrčí rameny... Vzpomenu si, že se kdosi zmiňoval o jisté míře negramotnosti, ale trafikantka přece musí umět číst! Ta první také nereaguje, až druhá mi ukáže cestu. Po půlhodině zjistím, že špatným směrem. To když náhodou narazím na policistu, který mne - podle mého papírku - konečně nasměruje.
Komunikace je pro návštěvníka Číny základní problém. Všude na světě se alespoň nějak a s někým domluvíte při základních znalostech angličtiny, ale v Pekingu to neplatí. Anglicky jakž takž rozumí jen někteří recepční v hotelích pro cizince, průvodci cizinců a v poslední době někteří prodavači v nejluxusnějších obchodních domech. Anglicky neumějí taxikáři, číšníci v drtivé většině restaurací, prodavači, informátoři v metru nebo u památek a pochopitelně ani policisté, dokonce včetně pasové kontroly na letišti. Nevím, zda to je důsledek tisícileté izolacionistické politiky, v níž donedávna pokračovala i komunistická vláda, a nevím, jak se mladí Číňané učí cizím jazykům. Ono je to také těžké, když se napřed musí naučit nějakých 1800 znaků, aby si jakž takž dokázali přečíst noviny. Kdo zná 10 000 znaků, je už vzdělanec, a celkem je jich prý na 60 000.
S Číňanem se tedy nedomluvíte, a to je důvod, proč následující poznatky mohou vycházet pouze z pozorování, oficiálních informací (dva ze třiceti výhradně státních TV programů, které lze sledovat v Pekingu, jsou v angličtině) a z útržkovitých poznámek průvodců.
Z HUTONGŮ DO PANELÁKŮ
Okno ve 14. poschodí hotelu nabízí výhled, jaký můžete mít v centru každého světového velkoměsta. Výškové budovy bank, mezi nimi obchodní domy, rušné široké třídy, dost zeleně, spousta lidí. Jenom je to všechno rozmazané v nažloutlé mlze. Záhy se dozvídáme, že smog smíšený s jemňoučkým pískem přivátým ze severních pouští patří k čínskému hlavnímu městu. Úplně se rozjasní vždy jen na pár dní.
Peking má na jedenáct milionů obyvatel, kteří ještě poměrně nedávno žili a mnozí ještě žijí ve svérázných obytných jednotkách zvaných hutongy. Město bylo rozděleno na čtverce protkané pravidelnými i nepravidelnými uličkami, z nichž se vcházelo do jakýchsi ohrazených dvorů. V každém z nich žije tak na 40 lidí, zpravidla příbuzných. Při stěnách dvorů - hutongů - a později i na prostranství uprostřed měli postavené přízemní domky s obytnými místnostmi, které prosklenou čelní stěnou ze všeho nejvíc připomínají výkladní skříně. (Prakticky stejně jsou uspořádána obydlí i v Zakázaném městě, tedy v dřívějším císařském sídle.)
Měl jsem možnost navštívit byt tříčlenné rodiny. Jednu výkladní skříň s obytnou plochou tak 15 nebo 20 metrů čtverečních obývají rodiče, druhou dospělý syn. Postele, po jedné nebo dvou skříních, umývadlo, starý televizor, ale v jednom rohu výkonný počítač. K tomu přiléhá společná kuchyňka a sprcha s kotlíkem na uhlí a kotel ústředního topení. Ale v něm se prý zatápí jen když jsou největší mrazy. Stejně to asi moc nepomáhá, výkladní skříň nemá žádnou izolaci... Prý je to průměrné obydlí, ale je fakt, že nedávno v něm natáčel i reportér CNN.
V žádném hutongu nejsou záchody. Pro turisty to má výhodu, protože ve starobylých uličkách snad každých dvě stě metrů narazíte na veřejné záchody s kanalizací, jen s čistotou je to v nich různé. Obyvatelé několika "spádových" hutongů, kterým se sem nechce běhat třeba za mrazivých nocí, se ráno trousí s kbelíky. To spolu s některými hygienickými návyky a snad i s pekingskou kuchyní vytváří specifický zápach, jakému našincův nos těžko přivyká. Ale pro pořádek dodejme, že většina Číňanů zase považuje smrkání do kapesníku za odporný zlozvyk barbarů. Prostě odlišnost civilizací.
Čínská vláda se rozhodla hutongy zlikvidovat a ponechá jich prý jenom 20 procent jako skanzen. Mnoho hutongů se bourá a další to zřejmě čeká, takže se do zdejších tradičních obydlí neinvestuje a celé oblasti připomínají obydlené ruiny. Nevím, jak jejich likvidaci nesou obyvatelé, ale z pohledu turisty je to škoda. Zejména večerní procházka hutongy je jak ze středověku: sporadické elektrické osvětlení nahrazuje louče, v uličkách přeplněných stánky se překřikují prodavači čehokoliv, ale ponejvíce nejrůznějších dobrot. Po jejich původu nemá cenu pátrat, vypadá to, že se jí skoro všechno, co dá příroda, ale tradiční psí maso se prý nevaří často, protože je příliš drahé. Hned vedle z toho kuchaři připravují večeře. Pohledem do rozsvícených oken se přesvědčíte, že hostům v hospůdkách chutná. Když dojedli, určitě vytáhnou hrací desku nějaké společenské hry nebo kostky domina. Číňané jsou vášniví hráči, ale neviděl jsem, zda hrají o peníze.
Alkohol, ať už je to pivo nebo rýžová kořalka, podle našich měřítek není drahý, zjevně opilého člověka jsem však nepotkal. Možná na to nemají, protože kupní síla průměrného ročního příjmu v zemi - vypláceného v takzvaných lidových papírcích - odpovídá asi 40 000 Kč. Stát prý nějak přispívá na bydlení, neexistuje však zdravotní a sociální pojištění. O staré lidi se mají starat jejich děti a příbuzní. Na venkově jsou příjmy ještě mnohem menší, ale ve městech se už zase vytváří vrstva bohatých, kteří pracují v moderních soukromých podnicích zahraničních a dnes už snad i čínských majitelů.
A kam se podějí lidé z likvidovaných hutongů? Bohužel do paneláků. Většinou připomínají naše, jenom ty starší už na pohled vypadají, že mají život za sebou. Mimochodem: ani zde prý nejsou v jednotlivých bytech záchody. Staví se i domy nové, hezčí, ale ty jako by byly určeny právě pro tu bohatší vrstvu. Něco jako naše rodinné domky nebo vilky jsem v Pekingu nezaznamenal.
KRIMINALITA
Turistické příručky tvrdí, že v Pekingu je bezpečno a není třeba se bát kriminality, snad jen s výjimkou kapsářů. Musím říct, že jsem nebyl okraden ani napaden a že jsem nebyl svědkem takové situace. Bez rizika byly dokonce i noční procházky hutongy, které zpočátku působily dost strašidelně. Místní - kromě prodavačů a hostinských - si cizinců vůbec nevšímají.
Na mnoha místech "pracují" všudypřítomní a někdy dost neurvalí žebráci, stejně neodbytní jsou - ale jen vůči cizincům - pouliční obchodníci s tričky a jinými suvenýry. Když už jsme u toho, jen v největších státních obchodech jsou pevné (a patřičně vysoké) ceny, jinak se všude smlouvá a dá se usmlouvat podle okolností až téměř sto procent z původní nabídky.
Nezaznamenal jsem pouliční ani jiné nabízení prostituce a nevšiml jsem si prodeje drog. Po kdysi pověstných opiových doupatech ani stopy; snad by se mohla ukrývat v temných uličkách hutongů, ale spíš bych řekl, že i tam má policie přehled. Je ale pravda, že televize informovala o popravě taxikáře, u něhož byly nalezeny tři kila heroinu. Také všudypřítomné "preventivní" plakáty Lidové ozbrojené policie nasvědčují tomu, že všechno nemusí být tak ideální. (Statistické údaje jsem získal pouze za rok 1991. Tehdy bylo v celé zemi spácháno například 23 199 vražd nebo téměř dva miliony krádeží a 8000 "drogových" ;trestných činů ve výkonu trestu odnětí svobody bylo 1,2 milionu osob a ve vazbě dalších 400 000. Nyní prý jsou tyto počty přibližně poloviční.
Specifický problém představují útoky proti zahraničnímu duševnímu vlastnictví, tedy především zneužívání ochranných známek a porušování autorských práv. To ale není problém vnitřní a běžnému Číňanovi to spíš vyhovuje, protože "značkové" zboží koupí za levný peníz a řada podniků žije z jeho exportu. Čínská vláda na rok 2004 vyhlásila "národní kampaň na ochranu intelektuálních práv proti zločinu", ale výsledky neumím posoudit.
NEOZBROJENÁ OZBROJENÁ POLICIE
Podle oficiálních stránek čínské vlády za bezpečnost a pořádek odpovídá Ministerstvo státní bezpečnosti a Ministerstvo veřejné bezpečnosti. O státní bezpečnosti se běžný návštěvník Pekingu mnoho nedozví - snad jen to, že vládní úřady, Maovo mauzoleum a Zakázané město jako nejdůležitější památku a turistickou atrakci střeží vojáci, kteří s touto složkou budou v nějakém vztahu.
Nejdůležitějším výkonným orgánem Ministerstva veřejné bezpečnosti je od roku 1983 Lidová ozbrojená policie, jejíž příslušníci však v rozporu s názvem obvykle chodí ozbrojeni nanejvýš obuškem. Policie je sice centrálně řízena z ministerstva, ale podléhá rovněž kontrole prokuratury a místní správy. Kromě úkolů srovnatelných s evropskými poměry má policie na starosti ještě kontrolu migrace obyvatel a jejich evidenci, správu věznic a v neposlední řadě monitorování internetu, stejně jako cenzuru a regulaci přístupu na zahraniční stránky. (Čína patří ke světovým velmocím co do počtu webových stránek.)
Podle aktuální internetové Wikipedie čínští policisté mají "nedostatečný plat, špatný výcvik, nízkou morálku a sklony ke zneužívání síly". Nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Je pravda, že v zemi je poměrně propracované policejní školství včetně dvou univerzit a že například počítačová daktyloskopická evidence byla zavedena už v roce 1986. V reálné "akci" jsem viděl jen dva policisty, jednoho při projednávání jakéhosi dopravního přestupku a druhého při odhánění neodbytné pouliční prodavačky. Oba se chovali spíš shovívavě, ale je možné, že to bylo jen kvůli přítomnosti zahraničních turistů, kteří se mezi Číňany nedají přehlédnout. Od roku 2002 je ministrem veřejné bezpečnosti člen nejvyššího stranického politbyra Žou Jong-kang, který se rozhodl "rázně vykořenit brutalitu a korupci z policejního sboru". Jedno z prvních opatření například spočívá v uzákonění práva nezaplatit pokutu, jestliže policista odmítne vystavit potvrzení, jiné nařízení zakotvuje právo na tlumočníka pro osoby, které to při jednání s policií potřebují... To vše v rámci oficiální linie směřující k "posilování lidských práv".
Podle Wikipedie jsou také v Číně na každém kroku kontrolní místa policie. V Pekingu a okolí jsem nic takového nezahlédl a ve skutečnosti člověk potká policistu v modročerné uniformě spíš zřídka. Zpravidla přijede v moderním autě nebo na slušném motocyklu, je urostlý, upravený a je pravda, že už na pohled vzbuzuje dojem autority: lidé mu jdou raději z cesty. S činností neuniformované složky jsem se nesetkal. Policejních stanic není mnoho a zvenčí působí spíš přívětivým dojmem, čistě a úhledně. Ale v každé je prý vězení.
Příslušníků Ozbrojené policie je oficiálně 1 600 000. Pokud je to pravda, má česká policie v poměru k počtu obyvatel téměř čtyřikrát víc policistů. Ale není jasné, které další složky ještě v Číně plní policejní úkoly. Kromě institucí spojených s komunistickým způsobem vládnutí mají vlastní - neozbrojenou - ochranku obchodní domy, velké restaurace a mnoho dalších podniků. Zvláštností jsou banky: na vyvýšeném místě mezi čekajícími u přepážek sedí pořez v ocelové přílbě, neprůstřelné vestě a s připravenou útočnou puškou. U druhé řady přepážek je další. Zdá se, že bankovní ochranu a převozy peněz zajišťuje jedna ozbrojená organizace, ale její začlenění ve státním aparátu nedokážu odhadnout.
Provoz na nejrušnějších křižovatkách řídí a kontrolují jacísi pořadatelé ve světle modrých uniformách a s červenými praporky. A potom jsou tu všudypřítomní muži a ženy v šedivých uniformách s nášivkami Beijing Security, tedy Pekingská bezpečnost. Musí jich být mnohonásobně víc než příslušníků Ozbrojené policie, hlídají snad všechno: kromě hotelů, velkých restaurací a vůbec všech míst s možným výskytem zahraničních turistů střeží například i uzavřené části městských sídlišť. Také oni jsou buď zcela neozbrojení, nebo nanejvýš nosí po boku obušek. Těžko říct, zda tato služba má blíž k naší obecní policii, nebo k soukromé bezpečnostní službě. Každopádně se však zdá, že s jejich smyslem pro řádný výkon služby je to všelijaké. Jednoho jsem viděl, jak v uniformě normálně rozvážel jídlo v restauraci, další okázale "neviděli" jednání různých osob, které jejich kolegové zase se vší rozhodností potlačovali.