Měsíčník Policista

Chlebová pec

Vyšlo v čísle 2/2006

Šedesátá léta. Časy vlahého politického uvolnění a květinových dětí strkajících kopretiny do hlavní samopalů. To v roce šedesátém šestém už bude dávno všude mír, hlásal oblíbený šlágr a v Bratislavě vyvolávali salvy smíchu mladíčci jménem Lasica a Satínský. A holky, vzpomínají pamětníci, byly tenkrát neobyčejně krásné. I Ireně Čubirkové to prý náramně slušelo.

Místo hrůzného nálezuVyprávět se však má od začátku. Devátého prosince roku 1964 ujížděl po kolejích mezi obcemi Cífer a Pezinok osobní vlak číslo 819. Bylo časné odpoledne, když se do poklidného drncání kolejí ozval výkřik. Zděšená cestující našla na záchodě poloprázdného vagonu lidskou hlavu.

Železničáři reagovali klidně a chladnokrevně. Průvodčí zamkl kabinku toalety, výpravčí z Pezinku zalarmoval Veřejnou bezpečnost, vlak pod policejním dozorem dojel do Bratislavy. Tady byl odstaven na vedlejší kolej, aby mohla být u všech vystupujících pasažérů zjištěna totožnost.

Ohledání místa nálezu, první vyšetřovací verze. Hned na začátku bylo zřejmé, že kabinka toalety ani vlak není místem vraždy. Vyšetřovatelům vytanul na mysli legendární příběh Otýlie Vranské, jejíž rozřezané tělo bylo na podzim roku 1933 nalezeno dokonce ve dvou železničních soupravách.

Jízdní řády, možné přestupy i jednotlivé zastávky před hrůzným objevem. Operativci prověřovali seznamy osob nezvěstných a pohřešovaných, fotografický snímek pořízený v ústavu soudního lékařství porovnávali s portréty v kartotéce obyvatel. Mezi nezvěstnými byl i jistý Ambroz Sčepko, kterého postrádala jeho družka Irena Čubirková. Byla to jedna ze stovek možností a desítek vyšetřovacích verzí. K tomu mnohokrát opakované otázky.

"Kdy zmizel? Jaké měl známé a příbuzné? Máte nějaké jeho fotografie?"

Paní Irena vytáhla několik amatérských kontaktů, ale i ty nepříliš ostré momentky stačily, aby si kriminalisté uvědomili, že jsou na správné adrese. Železniční zastávka byla od domu vzdálena slabou čtvrthodinku cesty.

"Jak dlouho spolu žijete?"

"Vycházeli jste dobře?"

Během rozhovoru, který nevypadal nijak zvlášť dramaticky, si jeden z policistů všiml, že zeď, ve které jsou dvířka staré chlebové pece, je velmi teplá.

"Pekla jste chleba?"

"Ano."

"Můžete nám nějaký bochník ukázat?"

Ani krajíček. Sousedé tvrdili, že se ta stará pec už dávno nepoužívá, kdopak by se trápil s kváskem a těstem, když je naproti obchod. Luminolová zkouška odhalila ve spárách kuchyňských dlaždic stopy krve a prokurátor podepsal příkaz k domovní prohlídce. Krev byla nalezena i na topůrku sekery v kůlně a ohořelé lidské kosti se našly v zahradním kompostu. To už bohatě stačilo k přímému obvinění.

"Co se doopravdy stalo s Ambrozem Ščepkem, paní Ireno?"

Říkala, že nemá tušení. Prostě odešel a hotovo. Sama se o něj bojí, proto jeho zmizení oznámila na policii.

Předložili důkaz, že stopy v kuchyni a na sekeře zanechala lidská krev stejné skupiny, jakou měl postrádaný druh, že kosti z kompostu teprve nedávno prošly spalujícím žárem. Další zbytky prokazatelně lidských kostiček se našly i v poměrně pečlivě vymetené peci.

Zpočátku mlčela, pak požádala o sklenici vody a rozpovídala se. Vyprávěla o svém sňatku v roce pětačtyřicátém, o společném životě v Trutnově i o neštěstí, které ji připravilo o manžela. Byla to krušná doba, těžko se spolu se dvěma dětmi na krku protloukala. V roce 1952 se seznámila se sympatickým horníkem, který tehdy pracoval na dole v Malých Svatoňovicích. Brzy začali bydlet spolu a v roce jednašedesát se přestěhovali do obce Boleráz v trnavském okrese. Ambroz Ščepko si našel zaměstnání v místním rolnickém družstvu jako krmič, Čubirková dělala ošetřovatelku dobytka.

Vztah, původně vcelku harmonický, se postupem času hrubě měnil. Irena byla poměrně pohledná žena, její druh žárlivec, hádky a scény mezi nimi byly čím dál tím drsnější. Ščepko hodně pil, v opilosti ženu mlátil, ta ho čím dál tím víc nenáviděla a duchu spřádala plán pomsty. Sedmého prosince roku čtyřiašedesát měl Ambroz svátek. Vydatně oslavoval už od rána, odpoledne spolu s družkou obešel pár sousedů, po návratu domů si nedokázal ani zout boty. Spadl ze židle na podlahu a tvrdě usnul. Irena Čubirková usoudila, že přišla její chvíle. Z komory přinesla sekeru a její tupou stranou několikrát udeřila druha do zátylku. Když se přesvědčila, že nedýchá, oddělila hlavu od těla sekáčkem na maso a roztopila dávno nepoužívanou chlebovou pec. Pak nacpala tělo na plápolající polena a pečlivě uklidila byt. Celou tu dobu ve vedlejší místnosti spaly dvě dorůstající děti. Ráno je matka vypravila do školy a oheň udržovala až do podvečera druhého dne.

Dopoledne devátého prosince pec vyčistila, vyhrabaný obsah nasypala na kompost. Před polednem zašla k sousedům, kterým řekla, že jede oznámit zmizení svého přítele na policii, a půjčila si nákupní tašku, do níž uložila Ščepkovu hlavu.

Snímek z Ústavu soudního lékařstvíNastoupila do vlaku jedoucího do Smoleníc a cestou chtěla zavazadlo nechat v kabině WC.

"Vždycky mi vyhrožoval, že mě zabije, rozřeže a nahází do záchodu. Nikam jinam nepatřil."

Vlak skřípal, v osobním vagoně cestovalo příliš mnoho známých, proto plán odložila. Dojela až do Trnavy, kde si u trafikantského stánku koupila noviny Pravda, do kterých hlavu zabalila. Bezcílně se pak vypravila přes koleje, když narazila na dosud prázdnou vlakovou soupravu připravenou na cestu do Bratislavy, nastoupila a pochmurného nákladu se zbavila tak, jak naplánovala. Pak zašla do města, aby na oddělení Veřejné bezpečnosti oznámila, že muž, se kterým bydlí, je už třetí den nezvěstný.

"Myslela jsem, že když to jako sama řeknu, nebude mě nikdo podezírat..."

Ukončená záležitost. Jednotlivé svědecké výpovědi i důkazy do sebe zapadly jako přesně vybroušená ozubená kola, spis mohl putovat k soudu, jenže kriminalistům se na tom pořád něco nezdálo. Před třinácti lety Irena Čubirková ovdověla, údajně nešťastnou náhodou. Co se vlastně tenkrát v Trutnově stalo? Jan Čubirk prý stěhoval z půdy stará kamna a zřítil se ze žebříku. Zaprášené záznamy z archivu vypovídaly jen velmi stručně a neúplně. Oznámení nehody, úmrtní list podepsaný pouze obvodním lékařem, záležitost bez bližšího šetření založená ad acta. Drobné oznámení obviňující paní Irenu z vraždy manžela bylo shledáno nepodstatné, podle názoru policistů šlo jen o obyčejnou pomluvu vzniklou ze sousedské nevraživosti.

Ano, to bylo pravděpodobné, mohlo to tak být. Z hlediska chladnokrevného zabití Ambroze Ščepka však už všechno vypadalo trochu jinak. Spoléhat na paměť možných svědků se nezdálo příliš reálné, proto bylo rozhodnuto o exhumaci mrtvého. Pracovníci soudního lékařství v Hradci Králové vyzvedli kosterní pozůstatky z hrobu a následovala třináct let opožděná pitva. Skeptici, kterým se zdálo, že po tak dlouhé době už nelze nic podstatného zjistit, neměli pravdu. Odborný posudek byl jednoznačný a pádný.

Považujeme za bezpečně a nevyvratitelně prokázané, tvrdil tým lékařů, že smrt nastala opakovanými údery tupým hranatým předmětem. Je vyloučeno, že by si zemřelý muž mohl způsobit podobné zranění sám, nebo že by k němu došlo při pádu kamen stěhovaných z půdy. Smrt byla jednoznačně dílem cizí osoby a nejednalo se tedy o nešťastnou náhodu, nýbrž o vraždu.

"To je nesmysl," prohlásila Irena Čubirková.

Nezbylo než znovu prověřit stařičké udání. Jistá paní Bernartová, která tehdy sousedku obvinila, se o záležitosti zprvu nechtěla bavit vůbec, potom tvrdila, že všechno udělala jen ze žárlivosti, neboť její manžel prý s Irenou chodil. Nic víc neví, nic nezná, nic si nepamatuje.

Muž byl méně tvrdý oříšek.

Při setkání s policisty se vyděsil, zdálo se, že celých třináct let se tohoto okamžiku bál. O exhumaci už slyšel a poslední dny čekal jen na to, kdy za ním policisté přijdou.

"Dodneška mě to straší," řekl zlomeně.

Hororový příběh začal jako normální přátelství. Obě rodiny se scházely, pořádaly společné oslavy, společné výlety, nic zvláštního se nedělo. Až na to, že Irena Čubirková byla pěkná, Bernard se do ní zakoukal a Čubirka začal nehorázně žárlit. Paní Bernartová byla k nemanželskému vztahu dlouho slepá, litovala kamarádku, a když se domácí scény u sousedů staly neúnosné, souhlasila s dohodou, že všichni tři Čubirku zabijí.

Nejdřív se pokusili žárlivého chlapa otrávit. Kombinace rozdrcených léků však neměla očekávaný účinek, nemilovaný muž to odnesl jen pořádnou nevolností. Druhý pokus byl připraven na konec léta roku 1951. Při procházce v lese chtěl Bernart Čubirkovi hodit smyčku kolem krku, a potom naaranžovat sebevraždu oběšením. Ani to se nepovedlo, ačkoliv provaz byl už pečlivě připraven. Nedobrovolný sebevrah odmítl opustit dům s tím, že se mu nikam nechce. Do třetice přišlo nahrané neštěstí. Čubirk sám své vrahy inspiroval, neboť byl tehdy doma na nemocenské, z nudy lakoval oprýskaný nábytek a stěžoval si, že barvy příliš pomalu schnou. Rozhodl se proto, že snese z půdy stará kamna a pořádně zatopí. U jednoho souseda se přeptával na komínové roury, a právě tenhle drobný detail přispěl k tomu, že celá nehoda působila velmi pravděpodobně.

Irena koupila láhev becherovky, kterou vylepšila uspávacími prášky, a když manžel po několika skleničkách skutečně hluboce usnul, přivolala Václava Bernarta. Ten spícího souseda utloukl, ovšem udělalo se mu přitom natolik špatně, že zbytek inscenace zůstal na obou ženách. Přetáhly mrtvého do předsíně pod půdní schody, k otvoru ve stropě přistavily těžká kamna, která Irena Čubirková shodila na manželovu hruď.

Bylo dokonáno. Aktéři vražedného komplotu šli pokojně spát, ráno však Irena Čubirková vyběhla s nářkem na ulici, lomila rukama a hystericky naříkala nad neštěstím, které postihlo její rodinu. Hrála zoufalství tak dobře, že tehdy nikoho žádné podezření ani nenapadlo. Tělo nebohého manžela bylo pohřbeno, aniž by došlo ke zdravotní či soudní pitvě.

Dokonalý zločin není ten nejlépe vymyšlený, ale je to takový čin, na který se hned tak nepřijde.

Záznam z rekonstrukce (snímek vlevo); smrt prvního manžela (snímek vpravo)Vražda Jana Čubirka patřila právě do této kategorie. Dokonce ani ve chvíli, kdy paní Bernartová prokoukla vztah svého muže s bývalou kamarádkou a v hněvu sepsala příslušné udání, se nic podstatného nezměnilo. Sama se zalekla toho, co dělá, a obvinění vzala zpět. Na skutečné vyřešení příběhu bylo tím pádem nutno čekat celých dvanáct roků.

Krásná šedesátá léta. Na hudebním nebi zářila jako oslnivá kometa skupina The Beatles, točily se nádherné filmy, kterými se Československo zapsalo do dějin kinematografie, na prknech pražského Semaforu byla Zuzana zase sama doma a zasmušilý Jindřich VIII. vzpomínal na svých šest žen.

Na Slovensku zatím probíhal soud. První instance, odvolání, pak potvrzení rozsudku a žádost o milost. Letěly měsíce, ale přesto nakonec přišel čas na skládání účtů.

Václav Bernart byl odsouzen k odnětí svobody na patnáct let, strávených v tehdejší třetí nápravně výchovné skupině, Irena Čubirková dostala trest nejvyšší, absolutní.

Milost udělena nebyla a kdysi krásná Irena Čubirková byla popravena na jaře roku 1966, na úsvitu dne, který prý sliboval hezké počasí.

Antonín JIROTKA