Měsíčník Policista

JARO A LÉTO 1945: ŽHAVÝ ČAS PŘELOMU aneb ZÁPAS O POHRANIČÍ
/Historická mozaika z událostí před 60 roky/

Vyšlo v čísle 11/2005

VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ

Jako by to tehdy byly dva vzájemně si nepodobné, ničím si blízké světy. Obraz českého pohraničí v prvních mírových dnech května 1945 se už na první pohled lišil od dění vnitrozemského. Zatímco na ostatních místech republiky vlály československé a spojenecké vlajky, oslavovalo se vítězství a osvobození, zde - v pohraničí - visely z většiny oken bílé prapory a všude vládlo vyčkávavé ticho.

Dva světy.

V jedněch hranicích, pod jednou pomyslnou střechou dvojí obyvatelstvo stojící vlastně proti sobě: lidé na dvou březích téže řeky, ale odděleni od sebe dravým tokem předchozích událostí, osudů a vztahů. Vítězové a poražení: téma hodné antického dramatu. A i když žádný život, ani jednotlivce, natož pak celé společnosti, se málokdy odehrává podle předem daného scénáře, tady se ono schéma do jisté míry naplňovalo. Za dezorientované, místy až chaotické situace, v atmosféře strnulého napětí překonávalo pohraničí v Čechách a na Moravě svou nultou hodinu a vstupovalo do poválečné přítomnosti. Právě ukončená, nacistickou říší až k hořkému konci absolutní porážky dovedená válka a šestileté odtržení od vnitrozemí zde byly přítomny v mnohovrstevné podobě: v lidech, institucích i prostředí. Měly tyto vlivy svoji zjevnou, méně zjevnou, někde až záměrně utajovanou podobu. Skrývala se v nich sice ne vždy otevřeně vyslovovaná, ale v řadě situací, činů a postojů přítomná otázka poražených: Co přijde nyní? Co bude následovat po bílých praporech, visících z oken sudetoněmeckých domovů? Praporech, které už samy o sobě názorně ukazovaly, na čí straně se předtím a také teď cítila být většina německých občanů našeho pohraničí.

Ale i vítězové si museli klást nelehké otázky:

Zlý čas je pryč, ale co dál?

Kde a jak uchopit v pohraničí úvodní články řetězu?

Jak zmapovat rámcovou situaci?

Jak se postarat o tamní bezpečnost a běžný chod života, co zbořit, čemu zabránit - a na čem naopak s důvěrou a vírou v úspěch stavět?

Vše nasvědčovalo tomu, že opětné začlenění mnichovskými událostmi uloupeného území do obnoveného Československa bude stát republiku mnoho politického, hospodářského, organizačního i mravního úsilí, a že to bude otázka velmi složitá a přinejmenším dlouhodobá. Že to bude bitva - zápas o pohraničí. A to už druhý, v jistém slova smyslu dokonce třetí v historii Československa. Tentokrát ovšem, ve srovnání s událostmi v době vzniku státu v roce 1918 a potom o dvacet let později, v osmatřicátém, za vnitřní situace a podmínek přímo v pohraničí pro nás mnohem horších. Neboť nynější dědictví šestiletého odloučení těchto území od republiky, od vývoje vnitřních oblastí, nebylo sice navenek tak patrné, málokdo si je naplno uvědomoval, avšak byla tato sudba holou skutečností.

"Nechceme mít a nemáme s Čechy nic společného," hlásali těsně před Mnichovem, v době zdejšího působení britského zprostředkovatele lorda Runcimana, nejradikálnější stoupenci Konrada Henleina.

A z jejich hlediska se z toho leccos zdařilo.

Nacistický režim během šesti let zpřetrhal a zauzloval nitky letitých vazeb, které logicky a přirozeně, i když samozřejmě ne vždy bez problémů, spoutávaly pohraničí s vnitrozemím, a to jak vazeb ekonomických, tak i správních, kulturních, osvětových a lidských. Tato destrukce se nesporně odehrála za vydatné spolupráce a podpory většiny sudetoněmeckého občanstva. Odtržená území však nevytvořila po Mnichovu a rozbití republiky žádný uzavřený, samostatně žijící a rozvíjející se celek, což bylo pro mnohé zdejší lidi zklamáním a nenaplněním jejich tužeb. Říšké úřady volily, jistě ne náhodou, jinou cestu. Došlo sice k utvoření takzvané župy Sudety, jejíž prostor se na českém území rozkládal od bývalých okresů Horšovský Týn a Stříbro po Broumov, pak následovalo přerušení a další, tedy jakousi východní oblast tvořily části okresů Nové Město nad Metují, Rychnov nad Kněžnou a Žamberk - na druhé straně však části okresů Domažlice, Klatovy, Sušice a Prachatice připadly k Dolnímu Bavorsku a Horní Falci, části okresů Český Krumlov a Kaplice k župě Horní Dunaj, což bylo někdejší Horní Rakousko, a část okresu Jindřichův Hradec a Novobystřicko k župě Dolní Dunaj - tedy Dolnímu Rakousku.

Tímto správním roztržením a roztříštěním se dosavadním pohraničním územím Čech popřel jejich historický vývoj a byly odděleny od původních zdrojů inspirace a životaschopné svébytnosti, což si zdejší lidé uvědomili až příliš pozdě a jen částečně, často vůbec ne. Jejich další šestileté osudy byly proto různé a zanechaly také své různé stopy. Válka svým zpočátku pro hitlerovce vítězným a pak krajně nevítězným průběhem ještě více posílila ony tendence berlínského ústředí, které vystupovaly proti snahám usilujícím o zachování aspoň omezené míry dějinného zázemí v podobě tradičních institucí, organizací či sdružení. Vše se muselo dát do souladu s říšskoněmeckými zákony a představami, popřípadě se podřídit i předpisům a požadavkům bavorských nebo rakouských úřadů. A především tento nový administrativní a správní aparát pracoval až do posledních dnů nacistické moci, pracoval a působil spolehlivě i věrně a dosáhl toho, že s režimem dobrovolně i vynuceně spojil každého jednotlivce natolik, aby ho mohl dle své vůle kontrolovat, ovlivňovat a manipulovat s ním. Výsledkem bylo úplné prohitlerovské zglajchšaltování života v odtržených územích. Přeměna zdejšího lehkého, zpracovatelského a exportního průmyslu na válečnou výrobu všeho druhu narušila také dosavadní sociální vazby. Válečné prohry "třetí říše" přinesly pak i jev společný pro všechna říšskoněmecká území. Se stále větším počtem mužů zmobilizovaných na frontu a v souvislosti s programem totální války vzrůstala povinná zaměstnanost žen, ale především zde strmou křivkou rostlo množství cizích dělníků a nuceně pracujících válečných zajatců. Už v polovině roku 1944 jich tu žilo asi 139 000 a jejich počet stále rostl. Příliv národních hostí, jak eufemisticky nazývala goebbelsovská propaganda Němce, kteří přicházeli do pohraničí Čech a Moravy z vybombardovaných říšských měst, se na jaře 1945 rozmnožil o Němce z Pobaltí a ze Slezska, kteří utíkali před frontou a vytvářeli v našem pohraničí mnohatisícovou, ale v podstatě nespočítatelnou armádu lidí bez přístřeší a nejnutnějšího zabezpečení. Znásoboval se tím chaos a před koncem války i těsně po jejím skončení představovalo okolnostmi vyvolané zdejší přelidnění ohromný problém zásobovací, hygienický i obecně lidský.

To vše se dalo nyní, v době míru, vyřešit.

Chtělo to jen čas, úsilí o spolupráci a ochotu k ní.

Jak však pojmenovat a řešit problém číslo jedna? Trpký, nesnadný, do kůže se zadírající a dlouhodobý? Největší a nejnaléhavější? Vpravdě klíčový? Tím byli nesporně samotní sudetští Němci. Jejich myšlení a postoje. A o hloubce dopadu fašismu i velkoněmeckých idejí a jeho odrazu v poválečném chování většiny zdejších lidí, odcizivších se někdejších občanů republiky a jejich potomků, se brzy přesvědčili všichni, kteří s těmito palčivými záležitostmi tak či onak přišli do styku.

o o o

PRŮZKUMNÝ ÚKOL PRO ODDÍL ŽELEZO

Devátý květen 1945.

Zvonily zvony, lidé se objímali, pilo se na bratrství. Všední život pak přinesl vystřízlivění. Národy sčítaly své mrtvé, pátraly po nezvěstných, lidé se hledali, nacházeli, nenacházeli, bloudili s cílem i bez něho. Kapitulace Německa přinesla Evropě nové problémy. Rodinným krbům i pracovnám státníků.

Ani před naší republikou nebyl obzor bez mráčků

Dne 13. května 1945 se v pražském rozhlase ozvalo zvláštní hlášení: "Pozor! Pozor! Upozorňujeme všechny příslušníky vojenského oddílu Železo, že jejich velitel vydal příkaz, aby se okamžitě shromáždili v prostoru Nučic. Jde o splnění závažného úkolu!"

Velitel protinacistické odbojové organizace Železo se jmenoval František Noha, byl nadporučíkem, a ve chvíli, kdy rozhlas vysílala jeho výzvu, uháněl v autě z Prahy do Nučic. Měl za sebou den přeplněný poradami. Na České národní radě, na velitelství Zpravodajské brigády, jíž Železo v odboji i květnovém povstaleckém dění podléhalo - a i na ministerstvu dopravy. Úkol, který Františka Nohu a jeho oddíl čekal v nejbližších dnech, byl víc než náročný. Oddílu Železo bylo na základě rozhodnutí pražských úřadů určeno stát se prvním tykadlem, jež mělo prozkoumat neznámou pevninu: poválečné pohraničí. Nikdo nevěděl, co se tam vlastně děje. Bylo třeba si vytvořit představu o skutečné situaci sto nebo sto padesát kilometrů od Prahy, o stavu tamějších komunikací, o náladě sudetských Němců. Bez základních informací se nedala přijmout žádná opatření. Ministerstvo dopravy potřebovalo, aby se uvolnily stěžejní tratě, vedoucí do pohraničních okresů a měst, životně důležité pro nadcházející dosidlování. Bylo třeba obsadit jednotlivá nádraží a zajistit tak železniční spojení. Muselo se jednat rychle a operativně, protože až dosud měli Němci v pohraničí vše ve vlastních rukou, což přirozeně otevíralo široké pole možností k sabotážím a plundrování.

Nadporučík Noha svolával oddíl do Nučic na 13. května.

A patnáctého měli vyrazit na cestu.

Času bylo tedy zatraceně málo.

Věděl však, že se na své spolubojovníky může spolehnout. Měli za sebou řadu akcí během okupace a bojovali v květnu 1945 v Dušníkách (dnes Rudné) a v Praze. Teď tyto muže - a další, které museli do Železa okamžitě přijmout - čekal jiný, neméně však náročný úkol: průzkum končin, které jen s malou nadsázkou bylo možno nazvat nepřátelskými. Dostali k dispozici pancéřové vlaky s názvy Žižka a Vršovice a k tomu ještě navíc speciální stavební vlak, a určili jim trasu: Louny - Most - Duchcov - Teplice. S oddílem Toledo, který pod velením nadporučíka Káše plnil podobný úkol na trase Lovosice - Ústí nad Labem - Teplice, se měli setkat právě v Teplicích.

Patnáctý květen 1945, 10.20 hodin:

Tři sta šestašedesát vyzbrojených příslušníků oddílu Železo, z toho třináct důstojníků a sedm žen, opustilo nádraží v Dušníkách. O něco později projely pancéřové vlaky Žižka a Vršovice městem Louny. Minuly tak poslední českou stanici na trati do oblasti, které se již nikdy nebude říkat Sudety. Těžko si lze představit, co se každému jednomu z osádek těchto vlaků hnalo hlavou, ale lze si domyslet, že společným jmenovatelem byla nejistota nad podobou nejbližších hodin a dnů.

o o o

SVÁR O 41 000 ČTVEREČNÍCH KILOMETRŮ

Nejistota vládla ovšem v širším měřítku.

Především bylo velmi nesnadné odhadnout, zda se v okrajových oblastech státu podaří paralyzovat mnoho měsíců připravované nacistické podzemí. Nepřátelsky naladění sudetští Němci měli nesporně dostatek zbraní, byli tu lidé s dostatkem frontových i záškodnických zkušeností. V pohraničních horách se neukrývali jen němečtí zběhové, zahnaní do lesů rychlými tankovými operacemi armád protihitlerovské koalice a snažící se pak okamžitě naše území opustit a zachovat si život. Řada jich zůstávala v lesích úmyslně. Stále ještě doufali, že porážka není definitivní: že se jim v horách a na jiných méně přístupných místech podaří přežít krátkou dobu míru a dočkat se nového nástupu nacismu. Z fronty se kromě toho začali domů - do pohraničí - vracet také příslušníci wehrmachtu a SS. I tady se objevilo mnoho nepoučitelných. A tak vznikaly různorodé a různě nebezpečné skupiny lidí, kteří se nemínili vrátit k běžnému životu.

Předpoklady pro pohraniční malou válku tu tedy byly.

A trochu se s ní i počítalo.

Očekávali ji zpravodajci a politikové jak na Východě, tak na Západě - a rovněž vůdčí činitelé domácího odboje. Dokonce již v roce 1942 se zabývala studijní skupina našeho londýnského ministerstva národní obrany otázkou budoucího zajištění bezpečnosti v sudetských oblastech. Také generál Ludvík Svoboda v roce 1967 při rozhovoru s autorem tohoto vyprávění uvedl, že s představiteli zahraničního odboje v Sovětském svazu vedl ještě před návratem do vlasti dlouhé rozhovory o poválečných úkolech armády - a že nebyla v tomto kontextu opomenuta ani otázka pohraničí a případného nepřátelského vystoupení tamního obyvatelstva. Přípravy Němců na odpor, který by přesáhl i časový horizont oficálního konce války, sledovaly rovněž skupiny našeho ilegálního a partyzánského hnutí, jmenovitě se lze třeba zmínit o široce rozvětvené organizaci Šumava II. Většinou se tedy čekalo, že sudetští Němci alespoň zčásti naváží na bojové tradice roku 1918 a podzimu 1938.

Přesto však k tomu v širší míře nedošlo.

Malá válka se nekonala.

Z mnoha důvodů. Především morálně zapůsobil samotný fakt, že "třetí říše" byla tak katastrofálním způsobem poražena - a že ostudně, ba až zbaběle skončila i většina jejích vůdců, včetně toho nejvyššího z nejvyšších, který podobně jako jiní utekl od odpovědnosti sebevraždou. Podstatnou roli sehrálo také již předem známé rozhodnutí, v zásadě schválené Spojenci v roce 1943, že dojde k odsunu, jak se tehdy definovalo "té části sudetských Němců, která podporovala nacismus". Šlo o bolestný řez, který měl jednou provždy odstranit ohnisko neklidu v Evropě. Tak také odsun pochopili mnozí čeští lidé, kteří hned od prvních květnových dnů - aniž by čekali na úřední pokyny - stěhovali sudetoněmecké obyvatelstvo za hranice, přičemž nelze nepřiznat, že při těchto samovolných akcích docházelo také k násilnostem, surovostem, někde i přímo k hromadným zločinům. Sudetští Němci, s výjimkou antifašistů, si proto velmi dobře uvědomovali, že jejich situace v daném prostoru je značně labilní. Bylo pro ně hazardní podporovat bojovné živly, protože tím se automaticky zařazovali do urychleného odsunu, případně museli očekávat ostrou odvetu. A byla tu ještě jedna okolnost: ovlivněni nacistickou propagandou počítali zdejší Němci s tím, že Československo se stane hned po válce součástí Sovětského svazu. Čekali tudíž, že do pohraničních oblastí přijde Rudá armáda a sovětští důstojníci, kteří nebudou znát složité místní poměry, a tím nepřímo usnadní teroristickým skupinám působení v horách a lesích.

Mýlili se.

Na den přesně rok před ukončením války, 8. května 1944, podepsal v Londýně náš úřadující ministr zahraničí Ripka se sovětským velvyslancem Lebeděvem dohodu, v níž se jasně říkalo: "Jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem vlastních válečných operací, československá vláda tam převezme plný výkon veřejné moci." V květnu 1945 mohla tato dohoda na celém území Československa vstoupit v platnost. Měla však republika dost sil ke splnění tak náročného úkolu, který lze co do rozsáhu přirovnat k budování státu po říjnu 1918? A mohla to v onom přelomovém čase dokázat zejména v pohraničních oblastech?

Běžným způsobem ne.

Musely se zmobilizovat všechny síly, a to - zejména zpočátku - bez přísnějšího síta kvality. V květnu pětačtyřicátého roku 1945 začal zápas o pohraničí, který jsme nazvali svárem o 41 000 čtverečních kilometrů. Byla to jedna z etap našich novodobých dějin, přinesla pozitiviní i méně pozitivní kapitoly, spravedlivé, spravedlivější i ty opačné, stála mnoho sil a vyžádala si také - jako nakonec každý větší dějinný pohyb - také oběti na životech.

o o o

"PŘIŠLI JSME TAM JAKO PRVNÍ..."

Mnoho hodin trvala ve svém souhru naše setkávání.

Výchozí otázka nemohla mít však jinou, než tu základní podobu: "Jaké to bylo?"

"No," nadechl se před lety František Noha, "abych pravdu řekl, mockrát jsem o tom, co jsme tehdy v pohraničí viděli a zažili, nemluvil. Ale kdykoli jsem to někde vyprávěl, mysleli si, že nadsazuji. My tam jeli po železnici. První, na co jsme vždycky narazili, byla tedy nádraží. A ta byla obrazem tamních složitostí. Doslova přetřískaná. Na každé sebemenší stanici byla sta a sta lidí a koleje plné vlaků. Lazaretní vlaky, vlaky s Němci, vlaky s příslušníky wehrmachtu, s válečnými zajatci. A to nejhorší - vlaky s repatrianty, tedy s lidmi, kteří se vraceli z koncentračních táborů. Nejrůznější národnosti: Francouzi, Dánové, Poláci, Rusové, Holanďané. Mnozí neměli co jíst. Výkaly pokrývaly celá kolejiště i okolní prostory. Německý personál na nádražích se o koncentráčníky nijak zvlášť nestaral a když - tak mizerně. Na mnoha místech jsme byli vůbec prvními československými nebo spojeneckými vojáky, kteří se zde objevili."

"Což znamenalo...?"

"Dnes to samozřejmě zní jinak než tehdy, možná i hůř, ale znamenalo to jediné: jednat dle nutnosti, tedy tvrdě a bez kompromisů. Museli jsme se přece postarat o lidi z koncentráků a zajateckých táborů. Vždyť by tam, nebýt nás, umřeli hladem, či by onemocněli z nedostatku hygieny. Týden nebo pak už dva týdny po válce! Řekl jsem mým mužům: ´Koncentráčníci budou ode dneška spát v postelích, i kdybychom měli místní Němce vyházet z bytů.´ A přednosta nádraží dostal za úkol sehnat pro ně jídlo. Měl na to časový termín a věděl, že když příkaz nesplní, zastřelíme ho. Jinak to skutečně nešlo, nehnuli bychom se z místa. Nemusíte se mnou souhlasit, ale faktem je, že takovýhle důraz na ně platil. Jak lidé, kteří byli za dvanáct Hitlerových let prosáklí nacismem až do morku kosti, zjistili, že ten druhý má sílu, zvadli. Museli jsme je ale i odzbrojit. Vžijte se do toho, že náš vlak stál v jednom místě jen několik hodin. Nechávali jsme tam vždy jednoho člověka, který se stal dočasným místním velitelem, a k ruce jsme mu dali několik našich kluků - družstvo nebo četu. Ta hrstka tam pak po našem odjezdu zůstala sama mezi spoustou Němců. Umíte si představit, co by se s nimi stalo, jakmile by pancéřové vlaky Žižka a Vršovice zmizely za nádražím, kdybychom tam už předtím nevyvolali dojem, že budeme s každým, kdo se proviní proti našim nařízením, jednat zcela nemilosrdně?"

"Setkali jste se při této první vaší cestě do pohraničí s organizovaným německým odporem? S něčím, co by se dalo nazvat podzemním hnutím?"

"Těžko říci. Zbraně měl v rukou kdekdo, střílelo se na nás z každého druhého lesa. Nemohli jsme ale tehdy posoudit, jde-li o organizovaný odpor, nebo třeba o dezertéry, prchající vojáky, smečky hladových a polozdivočelých lidí, kteří snad ani nevěděli, že už je konec války. Ti stříleli na každého, kdo se jim dostal na mušku. To až později jsme mohli posoudit, co je dílem werwolfů a co zřejmě ne. Při první cestě nám velkou starost dělaly hlavně zbraně. Všude se povalovaly metráky munice, pušek, kulometů, třaskavin. Kdejaký Němec byl odzbrojen. A my přece nemohli dovolit, aby docházelo k úrazům a vraždám prvních českých lidí, kteří se sem za námi stěhovali - železničáři, pošťáci, pracovníci vznikající bezpečnostní služby a další. Kamkoli jsme přijeli, vydali jsme vyhlášku, že do té a té hodiny musejí být všechny zbraně odevzdány. A pak jsme udělali namátkou razii. U koho se zbraň našla, s tím byl konec. Záleželo na důraznosti. V takovém Oldřichově jsem velení svěřil Karlovi Čiháků, energickému mladému chlapci. Měl hodnost vojína - ale na to já nikdy moc nekoukal. Uměl si tam zavést pořádek. Němci mu v krátké době odevzdali tolik zbraní, že to zaplnilo celou místnost. Pancéřové pěsti, granáty, protiletadlový kulomet - pušky a pistole ani nepočítám. Občas jsme i zatýkali, rozhodně jsme se s klapkami na očích nevěnovali jen železnicím. V některých místech se nám podařilo získat seznamy nacistických funkcionářů, ty jsme pak sbírali a předávali našim orgánům - pokud se tam už nějaké nacházely. A to vůbec nehovořím o nesčetných technických problémech, jimž se věnovala hlavně osádka našeho stavebního vlaku, jejíž práci jsme museli se zbraněmi v rukou chránit: o opravách rozbombardovaných úseků kolejí, telegrafního, návěstního a telefonního spojení, uvolňování průjezdnosti."

"Dovolíte mi, pame Noho, otázku takřečeno pod kůži? Vzpomínáte na tu dobu rád?"

"Rád i nerad. Vím, kam asi míříte. Staly se také věci, které se stát neměly, nebo se měly odehrát trochu jinak, ale to je i ode mne pohled z příliš velkého a hrany otupujícího odstupu. Dodatečně soudit je vždycky snadné. Ale ať se na to podíváte z kterékoliv strany, vždy vám vyjde ta samá otázka. Má někdo recept, jak se to dalo zvládnout ohleduplněji? A neriskovat přitom životy svých vlastních lidí a těch neozbrojených civilních Čechů, kteří měli přijít do pohraničí hned za námi? Plnili jsme úkol, na němž zčásti záležela budoucnost našeho pohraničí, a plnili jsme ho v nejkomplikovanějších poměrech, jaké si vůbec lze představit. Ano, byli jsme tvrdí - ale jako Němci za války či okupace jsme se rozhodně nechovali. Vzpomínám si na hladové německé děti, které se v hloučcích potloukaly kolem každého nádraží, kam jsme přijeli. Těm jsme dali najíst, i kdybychom si sami měli odtrhnout od úst. To by vám mohla potvrdit moje žena, která byla se mnou. Děti přece za nic nemohou! Takhle to tehdy bylo. Vzpomínky sice časem blednou, ale stejně se jich nezbavíte. Dost často na tyhle své divoké cesty do pohraničí myslím, kolikrát kvůli tomu ani usnout nedokážu. Když ale nakonec zvážím všechna pro a proti, pokaždé stejně dojdu k závěru, že nikdo jiný by na mém místě nemohl jednat jinak. Což znamená, že kdybych za stejných okolností znovu dostal tenhle úkol, zachoval bych se stejně. Naložte si s tímhle mým názorem, jak chcete."

o o o

KLEŠTĚ

Sedmnáctý květen 1945, 10.10 hodin: průzkumný oddíl Železo dorazil do Teplic. Časový plán, který byl předem dohodnut s nadporučíkem Kášem, vyšel s přesností až obdivuhodnou: téhož dne, jen o dvacet minut později, sem z opačného směru od Ústí nad Labem přijel i podobné úkoly plnící oddíl Toledo.

Dva konce kleští, vklíněných do jedné z částí českého pohraničí, se sevřely. A i potom pokračovala pacifikace pohraničního území a obsazování dalších tratí:

19. květen: Most - Chomutov.

20. květen: Chomutov - Milostín.

21. květen: Chomutov - Vejprty - česko-německá hranice.

24. květen: do Chomutova dorazila posila oddílu Železo. z Nučicka a Dušnicka v počtu 81 mužů.

25. květen: obsazena trať Chomutov - Karlovy Vary.

28. květen: Karlovy Vary - Breitenbach.

2. červen: Karlovy Vary - Falknov nad Ohří (dnes Sokolov).

Šestého června obdržel nadporučík František Noha příkaz k návratu celého oddílu do Dušníků a potom do Prahy. Vojenský oddíl Železo svůj náročný a svým charakterem skutečně předvojový úkol splnil. Zajistil stovky kilometrů železničních tratí a několik desítek nádražních zařízení. Do Prahy kromě toho putovalo asi čtyři sta vagonů nejrůznějšího materiálu, který byl nalezen v opuštěných evakuačních soupravách na jednotlivých nádražích: látky, potraviny, rádia, lékařské potřeby, strategické suroviny. Bezpečnostní a dopravní orgány získaly navíc od Františka Nohy a jeho spolupracovníků řadu cenných - a v mnoha případech prvních - poznatků o situaci v pohraničních městech a vesnicích.

o o o

KDO ROZETNE...?

Při vší úctě - průzkum je jen průzkumem.

Či jinak: nezbytnou předehrou k systémovému řešení.

Gordický uzel mladého státu, jímž pohraničí nesporně bylo, stále ještě čekal na svůj meč. Jaká v tom směru padla špičková rozhodnutí? Dvěma mužům s tehdy nejvyššími kompetencemi mohl autor před lety osobně položit tuto otázku a zaznamenat si jejich odpovědi.

Ano: armáda a bezpečnost měly být ostřím onoho meče.

Avšak ještě než se ujaly svých úkolů, chopily se zde iniciativy jiné skupiny. Tvořili je jednak lidé z takových či onakých odbojových buněk a partyzánských celků, dále pak takzvané Revoluční gardy (RG), které vznikaly až po osvobození. Dle prohlášení ministra vnitra Václava Noska začalo v Čechách a na Moravě působit v těchto ozbrojených oddílech asi 160 000 osob - a k jejich kvalitám či nekvalitám se ještě dostaneme.

Armáda a bezpečnost.

Odmyslíme-li politické, či přesněji stranické vlivy, které se již nyní začaly projevovat, a později to bude ještě výraznější, nacházely se vznikající bezpečnostní složky v těžší situaci a dá se říci, že se zcela holýma rukama. Teprve vlastně dostávaly svou novou tvář. Své příslušníky vybíraly zejména z partyzánských oddílů a odbojových skupin. Z řad partyzánů, odbojářů či bývalých vězňů koncentračních táborů byly také postaveny její velitelské kádry. Dne 22. května 1945 ustavilo ministerstvo vnitra komisi pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách (KVNB) při Zemském národním výboru v Praze. Její hlavní úkol? Vybudovat Sbory národní bezpečnosti (SNB), které měly převzít odpovědnost za celý resort bezpečnostní práce.

Samozřejmě že také v pohraničí.

Zprávy, jež odtud přicházely, měly burcující podobu.

Ukazovalo se, že situace je na mnoha místech nesmírně složitá. První kolony osídlenců se setkávaly s potížemi a komplikacemi. Pohraniční okresy, města a vesnice, továrny i zemědělství, odevšad se nejrůznějšími sdělovacími cestami naléhavým hlasem volalo o pomoc.

Zlatá koruna, nádraží, 24. květen, 10.05 hodin.

"České vládě!

Postavení Čechoslováků v Českém Krumlově je neudržitelné. Město, okres, policie v rukou nacistů. Na Kleti dosud ozbrojené německé vojsko. Připravují se nové německé organizace. Americké vojsko a velitelství odmítá jakoukoli nápravu. Čs. národní výbor v Českém Krumlově vás žádá: Zakročte!"

"Ve městě na krajích ulic, ve zbořeništích domů po bombardování, v příkopech, v kůlnách, všude se válí doslova neuvěřitelné množství vojenského materiálu všeho druhu, hlavně střeliva. Stovky ostrých dělostřeleckých nábojů a granátů všech kalibrů, ručních granátů, desítky pancéřových pěstí, tisíce protipancéřových střel s kompletními zásobníky. Nikdo nic z toho nehlídá, každý Němec k tomu má volný přístup. Za kolonádou je v ohromné bedně volně k dispozici námořní torpédo, ostře nabité, s celým motorovým pohonem, v bezvadném stavu. Roste na něm tráva. Pár kilometrů před Vary stojí dva tanky se všemi ostrými náboji uvnitř, z bezvadnými pásy, motory, nářadím. Prší do nich, ale stačilo by jim dát jen palivo a řidiče."

Nedocházely však pouze zprávy o pozapomenutém bojovém materiálu, ale i hlášení o ozbrojených německých skupinkách, jež se zdržovaly v lesních prostorech pohraničí od Šumavy až k Jeseníkům, ojediněleji však také ve vnitrozemí.

"V těžko dostupných lesích a na samotách se stále zdržuje množství bývalých příslušníků gestapa, SS a werwolfu. Vyčišťovací akce si nesporně vyžádají značnou dobu a silnější jednotky."

"Zde v Prášilech a na Lenoře bylo v poslední době zatčeno jedenáct příslušníků pražského a táborského gestapa."

"Lesnaté okolí města nebylo dosud možno prohledat a vyskytují se časté případy, že německé obyvatelstvo dochází nepozorovaně do lesů a zásobuje nepřátelské živly potravinami. V okolí jsou zbytky německých band."

"V terénu se zdržují někteří vedoucí nacistické strany (NSDAP) a jsou podporováni místním obyvatelstvem. Odtud podnikají výpady do osad a padly jim za oběť dvě osoby české národnosti."

"Z Čeřeniště, severně odtud, si chodí uprchlí esesmani pro stravu do vesnic a snaží se opatřit si civilní oděv a legitimace i jiné osobní průkazy."

"Byla dopadena stopadesátičlenná skupina, v níž bylo mnoho bývalých SS. Prozradily je ženy, které jim nosily do lesa potraviny."

"V pohraničních lesích se shromažďují příslušníci zbraní SS a čekají na vhodný okamžik, aby zahájili akce proti československému území."

"V skalních prostorách byla zjištěna zhruba padesátičlenná skupina německých záškodníků pod vedením SS-sturmbannführera Ratze. Průzkum Broumovských stěn se začal uskutečňovat s pomocí policejně vycvičených psů..."

o o o

TŘI STARTOVNÍ ETAPY

Všechno najednou se určitě zvládnout nedalo.

"Měli jste na počátku, úplně na počátku, cosi, co by se dalo nazvat rámcovým plánem?" oslovil autor této statě Karla Veselého-Štainera, někdejšího zemského velitele SNB, při návštěvě jeho chaty u staré silnice od Prahy k Benešovu. "A pojmenovali jste si nějak tento harmogram?"

"Nevím, zda to bylo zcela oficiální označení, ale já prvotnímu úsilí o zajištění klidu v pohraničí říkal období tří startovních etap. Tou první byl svébytný druh průzkumu. Na některá místa pohraničních oblastí jsme vypravili skupiny, složené většinou z bývalých partyzánů a odbojářů. Takový úkol - jak již víte - plnili například František Noha se svým Železem nebo Míla Káš s oddílem Toledo, ale byli tu i jiní. Podávali nám pravidelné zprávy a my pak tyto oddíly přemísťovali podle potřeby. Obvykle tam, kde se projevily náznaky německé aktivity. Druhá etapa byla daná tím, že jsme se v pohraničí začali jaksi zabydlovat, tedy zařizovat natrvalo. Vytvářeli jsme jednotlivé místní stanice a nad nimi okresní velitelství. Každé takové pracoviště bylo sondou v nepřátelském těle. Zajišťovalo nám to zprávy z čím dál širšího prostoru a začínali jsme díky tomu mít i rámcový přehled. Když k něčemu došlo, dal se lépe zorganizovat protiúder. Zní to dost jednoduše, že? Měli jsme však značné problémy. Nejen se získáváním dostatku takových lidí, jaké jsme potřebovali, ale chyběly nám častokrát i vhodné dopravní prostředky a pohonné hmoty."

"A třetí etapa?"

"To už jsme se začali pohybovat na pevnější půdě. Vznikly pohotovostní pluky SNB, které jsme nasazovali tam, kde bylo třeba. Ne že by se vše podařilo tak, jak bychom si přáli, neideální doba jen s obtížemi plodí ideální počiny, ale určitý pokrok to byl."

"I v kvalitě vašich lidí?"

"Také tady platí to, co už jsem řekl. Lidé byli takoví, jaký byl ten čas. Emoce nanávisti vůči nacismu měly velmi silný dopad. Někteří jednotlivci tomu příliš podlehli, neobstáli, případně zneužili svého postavení, začala hrát roli i politika, ale za značnou část těch, se kterými jsem tehdy pracoval, mohu i teď - při zpětném ohlédnutí - dát ruku do ohně. Šli bez reptání tam, kde jim nejenže hrozilo nebezpečí, ale museli tam také žít jako v divočině a v prostředí nikoli přátelském. Většina z nich se teprve zapracovávala, byli to často mladí kluci, kteří měli plno elánu, ale zatím málo životních a takřečeno policajtských zkušeností. Ty teprve získávali. Den za dnem, přičemž každý z těch dnů mohl být jejich posledním."

o o o

VOJÁCI? JAKO KDYBY SE VRACELI...

Mnohým z nich to tak opravdu muselo připadat. V doslovném významu i přeneseně. Československá armáda nastupovala do oblastí u hranic republiky, do míst, odkud byla na podzim osmatřicátého roku zradou a slabostí jiných vyhnána. Přicházela tam - ale nikoli jako první. Objevovala se v pohraničních oblastech až za partyzánskými i revolučními jednotkami a různými odbojovými formacemi, o nichž už padla a ještě padne zmínka.

Důvod, proč tomu tak bylo?

Je vlastně jen jeden: že naše armáda dosud jako celek prostě neexistovala a musela být znovu organizována, což si přirozeně vyžadovalo čas. Jejím základem se stával ve smyslu Košického vládního programu 1. čs. armádní sbor v SSSR. Ten se rozhodnutím vlády z 15. května 1945 změnil na 1. československou armádu, což ve skutečnosti znamenalo pouze přejmenování útvarů a svazků armádního sboru názvy vyšších jednotek. Vojenská rada, která se toho dne sešla na své již páté schůzi, pak rozhodla o nové organizaci branné moci republiky i jejím současném úkolu: rozmístit se podél hranic a "vyčistit pohraniční území od Němců a Maďarů a zabránit jim překročit hranice". V dané situaci nešlo o vojenské ohrožení Československa, ale o ohrožení jeho vnitřní bezpečnosti a hospodářství. Proto se co nejprodyšnější uzavření státní hranice stávalo nutností, záležel na tom další vývoj země, její co nejrychlejší, bezeztrátový a pokud možno co nejméně komplikovaný přechod k mírovému životu. Přitom se daný úkol týkal v té době celé 4100 kilometrů dlouhé československé státní hranice - téměř bez ohledu na to, od koho nás v tom kterém úseku hraniční linie oddělovala.

Proč?

Evropský kontinent se po skončení války nacházel v neustálém pohybu, procházel obdobím nového "stěhování národů". A Československo leželo v jeho středu. Stávalo se víceméně nutným průchozím bodem lidí všeho druhu, trasou běženců a uprchlíků odněkud někam, lidí bezprizorných, lidí s touhou po rychlém návratu domů i těch, kteří vlastně domov už ani nehledali, ztratil se jim ve víru válečných událostí a společenského pohybu. Často bylo jejich původní otčinou Polsko, Ukrajina, Itálie, Francie, ale nyní se bez řádných dokumentů a osobních potřeb ocitli buď na sever od našeho území a chtěli na jih či západ, nebo byli na jihu a hodlali jít na sever nebo východ. Putování většiny z nich muselo vést přes nás. Nebylo snadné vyrovnat se při nedostatku potravin a dopravních možností s tímto nepřehledným jevem, s tímto doslova babylonským zmateným jazyků. Rozhodnutí vojenské rady o úplném obsazení hranic bylo jistě správné a jeho realizace by věci nesmírně napomohla.

Záměr z 15. května byl ovšem v dané chvíli neuskutečnitelný.

Nebylo kým rozkaz rychle a okamžitě vykonat do všech důsledků. Československé vojenské jednotky, které vznikly v zahraničí, zůstávaly totiž i po 9. květnu ještě nějaký čas v operační podřízenosti spojeneckých vojenských celků. Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii, povýšená na sbor, byla až do 27. září 1945 podřízena veliteli XXII. amerického sboru generálmajorovi Ernestu N. Harmonovi a v rámci 3. armády rozmístěna v jižních Čechách. A 1. čs. armádní sbor v SSSR, nyní již označovaný jako 1. československá armáda, se na základě telegramu velitele 1. ukrajinského frontu číslo 3935 z 19. května "vyčlenil od 24.00 hodin dne 20. 5. 1945 z operační podřízenosti 3. gardové armády a byl určen do přímé podřízenosti generálního štábu Rudé armády". I když sovětští partneři posléze vyšli vstříc našim požadavkům a v závěrečné třetině měsíce května mohli už naši vojáci odcházet do pohraničí, nebyl někdejší sbor po přestálých těžkých bojích zase dost početně silný, aby tolik úkolů na tak rozlehlém území bezchybně zvládl.

Těžko ovšem předpokládat, že se jen improvizovalo.

Vláda a zvláště ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda zřejmě s podobnou situací v našem pohraničí přinejmenším od posledních dubnových dnů počítali, museli počítat, a v tomto smyslu i připravovali další kroky. Proto třeba vznikla při velitelství 1. čs. armádního sboru v SSSR takzvaná zvláštní motorizovaná skupina, vysoce operativní a pohyblivá složka, která o něco později zasahovala v podobě takzvaných asistenčních oddílů v Liberci, Chomutově a Svitavách. Teprve po příjezdu do Prahy se však vláda mohla detailně seznámit s konkrétní situací v Čechách i v jeho pohraničí a jednotliví ministři v těchto okamžicích konfrontovali své představy, úkoly a plány s realitou. Podle toho také přizpůsobovali svá původní rozhodnutí.

Nenahraditelný zdroj informací představovali především ti, kteří ve vlasti pobývali i v době okupace, žili tu, sledovali nepřítele a škodili mu. Proto také konzultace s představiteli domácího odboje, jmenovitě s Českou národní radou, započala vláda ještě v den příjezdu, tedy 10. května, aby v nich pokračovala i v následujících dnech, kdy se k rozhovorům připojili i zbývající členové vlády, kteří putovali do Prahy jinou cestou. Samostatná jednání s odbojovými činiteli započali v téže době i jednotliví ministři a političtí představitelé.

Na koho se nyní můžeme a na koho nemůžeme spolehnout?

Jedna z důležitých otázek doby. Dotýkala se také činnosti ministra národní obrany divizního generála Ludvíka Svobody. A v případě jeho resortu lze říci, že tu už jaksi v záloze existovala a zčásti i jednala určitá síla, na níž se dalo stavět. Síla ne ve všech detailech připravená, ale odhodlaná a nadšená. V osvobozené republice čekalo mnoho mužů, někdejších vojáků, poddůstojníků a důstojníků, na příležitost pomoci zemi, kterou v čase kolem Mnichova nesměli bránit. Byli tu, dovedeno do důsledků, i jejich většinou vlastenecky vychovávaní synové, kteří v době okupace dospěli. Je proto příznačné, že ihned po svém příjezdu do Prahy 11. května ráno se generál Svoboda dal informovat o činnosti bývalých aktivních důstojníků a o krocích, které učinily revoluční orgány a protinacistické podzemí k obnovení čs. branné moci. Sám přispěl k dění tím, že již v sobotu 12. května vyhlásil v tisku a rozhlasem svůj zvláštní rozkaz:

"V bývalých posádkách v Čechách zřídí nejstarší z přítomných důstojníků posádkové velitelství s úkolem zabezpečit vojenský majetek a udržovat pořádek. K tomu účelu zorganizují strážní oddíl. Zřídí dále doplňovací okresní velitelství v místech, kde dříve byla. Ta vykonají přípravy pro provedení mobilizace, která bude nařízena zvlášť. Ihned provedou soupis osob povinných vojenskou službou, počínaje nejmladšími ročníky, které sloužily v československé armádě, aby průběh mobilizace byl hladký."

Leccos z toho se ovšem vykonalo již pár dnů předtím.

Samo Květnové povstání českého lidu bylo vlastně spontánní částečnou mobilizací, která pokračovala i po 9. květnu. Během povstání ve všech městech, kde sídlila před válkou posádka, zahájila činnost vojenská velitelství, většinou i s dílčími štáby. Započalo se s organizováním útvarů, kam se hlásili především někdejší gážisté, záložníci, ale ve velkém množství také dobrovolníci, i když mobilizační vyhlášky, vydané převážně revolučními národními výbory, se týkaly z valné části pouze posledních před válkou vycvičených ročníků. Mobilizační výnosy vydala však v Čechách i řada národních výborů mimo posádková města, aby si tak zajistila potřebné počty mužů pro nejnutnější službu. Například:

11. května - Lomnice nad Popelkou, Železný Brod,

12. května - Hluboká nad Vltavou,

15. května - Brandýs nad Labem,

16. května - Rychnov nad Kněžnou, Týniště nad Orlicí,

18. května - Kostelec nad Orlicí,

23. května - Ústí nad Orlicí...

Jednotlivé posádky mezi sebou v mnoha případech navázaly spojení, takže o sobě nejen věděly, ale po ukončení bojů s nacistickými vojsky koordinovaly svoji další činnost systémem organizační podřízenosti a nadřízenosti armády z roku 1938. Jednotlivá posádková velitelství se sama chopila iniciativy a vysílala část svých jednotek k obsazení pohraničí, a to opět podle řádové struktury z osmatřicátého roku, to je do míst, kam i dříve sahala pravomoc posádkových velitelů. V jistém slova smyslu předběhl tento stav záměry vlády i ministerstva národní obrany, několikadenní náskok před jejich příjezdem sehrál svou roli a vlastně zkorigoval jejich původní plány. Protože však naprostá většina těchto událostí, a dodnes to není zcela doceňováno, se vyznačovala vysokou organizovaností a až na výjimky i morální vyspělostí, rozhodla vláda na návrh ministra Svobody svěřit těmto již vzniklým a vznikajícím vojenským jednotkám na dobu přechodnou plnění povinností vyplývajících z okamžité potřeby, nevyhlásila zatím úplnou mobilizaci, ale hodlala věnovat prvotní úsilí výstavbě trvalé armády, a to včetně jejího kádrového zajištění.

"... Povolat do činné služby vojenské jen tolik osob, aby byl zabezpečen klid a pořádek v pohraničí, postaveny jednotky předvídané mírové armády s cílem procvičit je a mít s nimi mírovou armádu do povolání nováčků," čteme ve vládou projednávaném ministerském záměru.

"Návrh MNO schválen," zaznamenává protokol.

Československá poválečná armáda tak vznikala postupně ze tří zdrojů:

Jen díky tomuto relativně rychlému vývoji mohlo MNO vydat již 22. května jasný rozkaz: "Do pohraničí...!" Úředním jazykem to bylo vyjádřeno slovy, že je třeba, aby se "armáda přesunula do pohraničí a vytvořila si podmínky k plnění níže uvedených úkolů:

Znamenalo to, že armáda na sebe v pohraničí dočasně přebírala úkoly povahy vojenské, bezpečnostní, pořádkové i hospodářské. Koneckonců - jiná složka je v té době se vší důkladností zatím ani plnit nemohla. Vyhláška ze 27. května 1945 o mimořádném povolání první zálohy a náhradní zálohy do výjimečné činné služby podle § 27 branného zákona se potom v Čechách i na Slovensku týkala celkem asi 130 000 mužů. Nástup povolaných se uskutečnil mezi 5. a 9. červnem. Celkový početní stav včetně povolaných a příslušníků zahraničních vojsk, a to i po demobilizaci některých jejích ročníků, činil potom 176 436 osob. S přihlédnutím k tehdejším poměrům a k úkolům armády ve vnitrozemí a především v pohraničních oblastech počet jistě nijak vysoký.

o o o

REVOLUČNÍ GARDY - TÉMA DODNES OŽEHAVÉ

"Je třeba otevřeně přiznat, že revoluční ozbrojené jednotky, odeslané do pohraničí, se vesměs neosvědčily vzhledem k nedostatečnému vojenskému výcviku, chybějící vnitřní sebekázni a naprostému nedostatku smyslu pro hospodaření s národním majetkem."

Úryvek ze souhrnné informace pro ministra vnitra.

Posuzovaná oblast: Karlovy Vary - Chomutov - Most - Litoměřice.

Datum: 12. červen 1945.

Podobně se v téže době vyjadřovali i další vojenští velitelé.

Lze se však s tímto stanoviskem bez úvahy ztotožnit? O krajně nesourodé skladbě jednotek Revoluční gardy jsme se již zmínili a nelze o ní pochybovat. V zájmu spravedlnosti je třeba k tomu dodat, že značná část jejich velitelů, těch rozumnějších, si byla nepříliš příznivých výchozích okolností a s tím spojených předpokládaných těžkostí vědoma - a přesto převzali svá poslání a vydali se je v čele přidělených lidí plnit. V čase nejpotřebnějším. Červnová ohlédnutí zákonitě už trochu postrádají těsně porevolučního spontánního nahlížení na věc. Velitelé byli, jistě až na výjimky, také připraveni všemu nedobrému ve svých jednotkách čelit a dávali to aspoň slovně najevo. Dokladů o tom je mnoho. Zastavíme-li se třeba u pražského 1. pluku Revoluční gardy s názvem Albatros, jehož činnost výrazně ovlivnila vývoj v některých částech pohraničí, pak mnohé z toho najdeme již v samotném rozkazu plukovníka Emila B. Boříka k výchozímu přesunu:

"Pro udržení pořádku během jízdy a ve stanicích je třeba zakročit proti každému, kdo by ze svévole chtěl pořádek porušovat. Netrpte proto, by mužstvo svým chováním civilní obyvatelstvo uráželo nebo dokonce střelbou ohrožovalo. Takové jednání jest trestuhodné, neboť poškozuje dobrou pověst revolučního dobrovolníka. Kdo se podobného jednání dopouští, prokazuje svoji nezpůsobilost k plnění tak vážného úkolu, k jakému byl povolán. Taková osoba, která tohoto příkazu nedbá, musí být z transportu ihned vyloučena. Nejde o nějaký výlet, nýbrž o vážnou věc, při které má každý dokázat, že je pro ni mravně způsobilý. Nikdo se nesmí proto domnívat, že nošení stejnokroje a zbraně opravňuje k tomu, aby si každý mohl dělat, co sám kdy za dobré uzná. Naopak. Ve stejnokroji musí se každý chovat tak, aby si získal vážnost a nestal se směšným... Kdo by se proti tomuto zákazu protivil, bude z transportu na nejbližší stanici vysazen, odzbrojen a předán četnictvu."

Kázeň... vážnost... poslání... mravní způsobilost...

Zdánlivě jen velká slova. Při pohledu z jiného zorného úhlu je však nesporné, že čím náročnější a citlivější byly úkoly revolučních jednotek a čím problematičtější složení převážně dobrovolnického mužstva, tím větší byla odpovědnost těch, kteří je do pohraničí vyslali a veleli jim. Na jejich zkušenosti, rozhodnosti a schopnosti porozumění záleželo, zda se ona velká slova podaří proměnit v nápravu zjednávající skutky. K jedné takové tragické událostiy se v hlášení plukovníka Boříka stručně sděluje:

"Šest dobrovolníků, kteří v podnapilém stavu vyplenili v Jenišově Újezdě byty civilního obyvatelstva a přitom stříleli po vojenské hlídce, jež jim v tom chtěla bránit, bylo zastřeleno."

Mimořádná doba, neumožňující polovičatá řešení, jež by se mohla vymstít, plodila i mimořádná rozhodnutí. Můžeme s tím souhlasit, i pod zorným úhlem jiného času ze srdce nesouhlasit, ale skutečnost byla prostě taková. Na druhé straně je však třeba říci, že i když to byla doba neurovnaná a konfliktní, byla to také doba s platnými zákony a právními normami, a že ti, kteří byli kdekoli postaveni do čela, byli jimi vázáni. Z pohledu tehdejšího i dnešního. Pokyny, které plukovník Bořík, a pochopitelně nejen on, vydával, neskrývaly vážnost úkolů i povinnosti každého, kdo se rozhodl k činům. Tím spíše trval na plnění svých požadavků. A také, nešlo-li to jinak, pod hrozbami trestů. Zopakoval to i v plukovním rozkazu z 26. května:

"Provádět domovní prohlídky a zabavovat zboží nebo jakýkoli jiný materiál jsou oprávněny jen osoby k tomu pověřené. Kdo činí tak sám o své újmě, dopouští se zločinu a může očekávat, že bude zatčen a postaven před lidový soud."

Praporní rozkazy jednotlivých strážních oddílů Revoluční gardy se vyjadřovaly stejnou řečí: "S ohledem na napjatost situace a na poměry v kraji vyžaduji od všech podřízených bezpodmínečnou kázeň, pořádek a čistotu v ústroji a chování, jak se na československého vojáka sluší a patří. Zakazuji jakékoli samovolné zákroky a provokační jednání. Zjistíte-li kdokoli z vás něco nepatřičného, hlásí buď věc na policii, nebo u velitele roty. V případě osobního napadení jest ovšem samozřejmé, že každý se brání a tvrdě odpovídá." Jiný příkaz k tomu dodával: "Tím se neruší povinnost každého jednotlivě, aby veškerou svou pozornost věnoval svému okolí, zjištěné závady ihned hlásil, a je-li nebezpečí z prodlení, i sám zakročil."

Se zvyšujícím se počtem, hustotou i vnitřním zkvalitněním českých správních a bezpečnostních orgánů v pohraničí narůstala také právní povaha všech zdejších postupů. "Prohlídky bytů mohou být provedeny pouze na písemný rozkaz toho, kdo hlídku vysílá, a musí být vždy přítomen důstojník a příslušník státní policie. Každý jiný zákrok - upozorňuji - může být trestán i smrtí," upřesňoval velitel II. praporu pluku 1 Revoluční gardy dne 6. června. Připojme k tomu varovné sdělení Komise pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách, které 14. června otiskly všechny noviny a vysílal je i rozhlas. Upozorňovalo se tu "se vší důrazností, že nikdo z těch, kdož se účastnili a účastní krádeží státního a národního majetku, neujde trestu".

Demokratická část české pokvětnové společnosti - aspoň v té době, ještě před nástupem totality - nezavírala tedy oči před negativními činy, s nimiž nesouhlasila většina obyvatel, a reagovala na ně v duchu práva. Nemlčela, aby se později, až na to poukáže někdo jiný, nemusela stydět sama před sebou.

Úporné mlčení a lži, to vše přišlo až později.

Vztáhneme-li tyto myšlenky na kvality mužstva i velitelského sboru revolučních jednotek při činnosti v poválečném pohraničí, pak lze snad říci, že na většině míst sehrály v prvopočátku tyto oddíly aspoň důstojnou roli. Nelze se však na druhé straně zbavit dojmu, že aktivita některých nižších velitelů právě v prostoru mezi Žatcem a Chomutovem, a možná i leckde jinde, naplňovala rovněž také jejich poněkud dobrodružné představy, a i když se snad běžně nedopouštěli činů proti právu, udržovali v této oblasti nervní a příliš vypjatou atmosféru. Zůstává proto při vší úctě jen dílčí, doslova jejich vlastní pravdou vzrušený zápis v deníku jedné ze součástí pluku Albatros, jímž reagovali na pokyn k rozpuštění své jednotky:

"Náš výkřik není protivením se rozkazu, jest to oprávněná obava o to, co jsme tak těžce získali. Nehledě k tomu, že ti čeští pionýři, kteří sem přišli dobrovolně zachraňovat, co se ještě dá, po našem odchodu zůstanou zde osamoceni, zůstanou i bez té malé ochrany, kterou jsme jim poskytli v každou dobu."

Zopakujeme již jednou řečené: nakonec vše řešila, musela řešit a vyřešila velitelská i politická důslednost a rozhodnost. Vadí nám poněkud, přiznáváme, až příliš paušalizující dobový pohled některých vojenských velitelů na činnost takzvaných "partyzánských oddílů", přičemž pod tento termín se tehdy zahrnovaly všechny celky z řad ilegálních pracovníků, revolučních bojovníků a pozdějších dobrovolníků, nazývané také přechodnými revolučními jednotkami. Jistě se vyskytly výstřelky, případy nekázně, zbytečné brutality, činy samozvaných místních vládců. V žádném případě však nešlo o byť jen třeba dočasný program společnosti, který by takové skutky schvaloval či umožňoval. Historie ostatně přináší mnoho případů, kdy činy jedinců pošpinily či zpochybnily čestnost a ušlechtilé pohnutky ostatních. Bylo tomu tak i v poválečném českém pohraničí. Těsně porevoluční čas neumožňoval kontrolu a bezprostřední řízení každé skupiny, která se organizovaně či na vlastní pěst vypravila na sever nebo západ republiky. S úmysly vlasteneckými, i někdy, u jednotlivců či drobných celků, málo počestnými nebo příliš lehce v nepočestné zaměnitelnými. Po dvou třech týdnech od revoluce bylo však už třeba, aby zvítězila ukázněnost, čas již pokročil a žádal si nové, mravním řádem a zákony pevněji sevřené a regulované přístupy.

Bezpečnostní složky státu teprve uskutečňovaly svou nesnadnou, zcela novou výstavbu, a tak se o mnohé ve výkonném postupu opět museli postarat vojáci. Podle dochované dokumentace se "problém partyzánských jednotek" i na nejvyšších místech řešil hned, jak se vyskytly první stížnosti na některé z nich, popřípadě jinou cestou vešly ve známost neodpovídající jevy v jejich činnosti. Nejprve došlo k dohodě mezi ministerstvy vnitra a národní obrany, která vyjasňovala postavení oddílů Revoluční gardy. Podle této úmluvy z 25. května podléhaly nyní všechny ministerstvu vnitra, respektive Komisi pro vnitřní národní bezpečnost při Zemském národním výboru, která jediná byla příslušná k vydávání jakýchkoli příkazů týkajících se všech revolučních bojových jednotek v Čechách, jejich zařazování, převádění, popřípadě likvidace. Opatření jiného úřadu, ať civilního, nebo vojenského, byla v tomto směru neplatná. To se však týkalo jen těch revolučních jednotek, které se po 9. květnu věnovaly činnosti v rámci vnitřní bezpečnosti, tedy konaly službu strážní, pořádkovou, při zatýkání a střežení osob, což se ovšem týkalo výlučně vnitrozemí. Avšak jednotky, které byly nasazeny v pohraničí a plnily zde širší úkoly, ne vždy pouze jednu z výše uvedených, ale vlastně všechny najednou a ještě mnohé navíc, spadaly i nadále až do dokončení svých zdejších povinností pod příslušná vojenská velitelství.

o o o

RÁZNÝ ZÁSAH

Postaral se o něj brigádní generál Karel Klapálek, velitel 1. oblasti, do níž po reorganizaci naší armády spadalo i území nedávné působnosti obou oblastních velitelství Alex se sídlem v Hradci Králové a na Kladně - tedy prakticky většina českého pohraničí. "Na četné stížnosti velitelů sborů, týkajících se činnosti partyzánských oddílů," uvedl 1. června 1945 generál Klapálek v úvodu svého rozkazu, "nařizuji:

Povšimněme si, že ve stručném rozkazu o šesti bodech podvakrát použil generál Klapálek adjektiva "energičtí" (důstojníci). Jistě to nebylo náhodou. A jistě totéž označení by mohlo provázet i hodnocení realizace daného příkazu. Díky tomu pak ve chvíli, kdy ministerstvo národní obrany s platností od 12. června určovalo propustit "organizovaně z vojenské služby všechny příslušníky dobrovolnických a revolučních jednotek, pokud nejsou podle § 27 povinni vojenskou službou nebo nekonají službu v jednotkách SNB", byla tato otázka ve východním a severovýchodním pohraničí již zcela a jinde pak z velké části vyřešena. V severozápadních a částečně i západních Čechách zůstávaly již jen zvláštní železniční strážní oddíly v podobě částí pluku Revoluční gardy, jejichž jaksi dodatečnou likvidaci k 30. červnu nařídilo ministerstvo národní obrany důvěrným výnosem z 19. června. Nejpozději obě zainteresovaná ministerstva zrušila jimi vydaná zvláštní pověření k zatýkání nepřátelských osob, zajišťování majetku a podobným mimořádným popřevratovým krokům. Ministerstvo národní obrany tak učinilo v červenci a ministerstvo vnitra koncem září téhož roku, když odpovědným a výkonným orgánem byl už od 30. června Sbor národní bezpečnosti.

Znovu se při sledování toho, jak vznikal a prosazoval se rozkaz brigádního generála Klapálka, setkáváme s odlišnou situací v různých částech českého pohraničí. Menší vyostřenost poměrů ve východních a severovýchodních Čechách byla dána i tím, že těchto revolučních jednotek tu bylo od počátku jen několik, přičemž většina z nich si vysloužila slušné ocenění. Takovým byl zřejmě oddíl Revoluční gardy z Prahy-Košíř pod vedením kapitána Langa, který dorazil 18. května 1945 do Liberce a po doplnění vojáky-dobrovolníky z Turnova tu položil základ pro vznik posádky vedené plukovníkem ing. Kadláčkem. Z celkového počtu 20 357 důstojníků a mužstva II. sboru československé armády, který zaujímal v podstatě stejný prostor jako předtím bývalé oblastní velitelství Alex v Hradci Králové, bylo k 30. květnu 1945 jen 1339 mužů v takzvaných partyzánských oddílech. Kromě toho tu však přece jen působilo kolem tisíce osob ve skupinách, které se vykazovaly různě hodnověrnými a těžko ověřitelnými zvláštními příkazy. Tedy, jak vidět, ani tato východní část pohraničí nebyla zcela prosta problémů.

A především tu asi problémy mít nechtěli.

Proto také návrh, který koncem května předložil generál Tallavania, velitel II. sboru, nadřízenému veliteli 1. oblasti generálu Klapálkovi, zní až neúprosně kategoricky: "Navrhuji partyzánské oddíly rozpustit a ponechat pouze jednotlivé čety asi po 30 mužích, složené z partyzánů, kteří tuto činnost prováděli před 5. květnem a v kritické době mezi 5. a 9. květnem, a nikoli z lidí, kteří do partyzánských oddílů vstoupili nebo byli do nich povoláni teprve po 9. květnu 1945."

Reakci generála Klapálka známe: má podobu onoho rozkazu z prvního červnového dne, v němž se nikoli náhodou dvakrát opakuje požadavek energického jednání.

o o o

JEDNI POMOHLI, DRUZÍ UBLÍŽILI...

Nahlédněme však i jinam. V severozápadních Čechách byla takovou problematickou jednotkou skupina Pěst, která se prý odmítla podřídit řádnému vojenskému velení. Zatímco její oddíl ve východních Čechách, vyslaný tam velitelstvím Alex v síle padesáti mužů a pod velením Stanislava Nového, byl vysoce hodnocen při vyčišťování lesního pásma táhnoucího se od severu k jihu mezi Moravskou Třebovou a Svitavami, na severozápadě se jiné části Pěsti dostávaly do různorodých konfliktů - a to nejen s vojáky a civilisty, ale dokonce i s organizovanými útvary Revoluční gardy a armády.

"Neorganizace partyzánů jest příčinou, že v malé dědince se objeví i čtyři různé hlídky najednou, které pak rabují. Organizace Pěst jest roztroušena podél hranic a nemá jednotné velení... V české obci Kopisty žádá národní výbor, aby organizace Pěst byla odvolána. Rovněž národní výbor z Horního Litvínova telefonicky žádal dne 23. května 1945 odvolání partyzánů Pěst, jinak složí svou funkci. Asi 140 členů ´Pěsti´ proniklo do Saska. Skupiny partyzánů se vzájemně osočují a udávají se pro nadržování Němcům, fašistům, rabování a různé svévolné činy," hlásil velitel pluku 1 Revoluční gardy plukovník Emil B. Bořík kladenskému velitelství už 24. května, tedy hned na počátku zdejšího působení.

Tato a podobná závažná slova nelze přejít jen mávnutím ruky.

Zpráv a paušálních konstatování o rabování, plenění a násilnostech v té či oné lokalitě před příchodem vojenských jednotek se vskutku dochovalo dost a dost. Výsledky dodatečných šetření dokládají, že se tak stalo a dělo ve dnech bezprostředně před a po osvobození a že se v té době těchto akcí mnohdy i z krajně naléhavých lidských důvodů zúčastnil kdekdo. Osvobození váleční zajatci a totálně nasazení, němečtí běženci, roztroušené skupinky vojáků wehrmachtu, vojenští dezertéři... A téměř ve všech případech šlo o získávání potravin, prádla, nutného ošacení, leckdy samozřejmě sehrála svou roli i touha po lihovinách, cigaretách - a třeba také po ženě. Do značné míry umožnily v našem pohraničí tento stav vojenské operace, které se tudy jen v rychlém sledu přehnaly, ale nedošlo při nich k okamžitému a systematickému obsazování prostoru, vytvořilo se dočasné mocenské vakuum. A tak došlo k tomu, k čemu docházet nemělo, ale čemu se také v okamžité situaci nedalo dost dobře zabránit.

A to, co jde v následných dnech a snad i týdnech nesporně na vrub některých méně disciplinovaných skupin revolučních dobrovolníků, podle našich dostupných zjištění v drtivé většině nepřesáhlo - aniž bychom jim chtěli dělat obhájce - tento obecný rámec ze všednosti vykolejeného času.

"Partyzánské jednotky v mém úseku trpí špatným zásobováním, mají někdy i hlad, tím vzniká rabování a často i mrhání poživatinami," uznal plukovník Bořík v již citovaném hlášení. Některé místní správní komise a národní výbory odmítaly tyto jednotky zásobovat, často ovšem také neměly z čeho a čím, i když na druhé straně od nich mnohdy očekávaly ochranu pro případné nouzové chvíle. Tím se dobrovolnické oddíly dostávaly do složité situace, která jim nenabízela mnoho možností k výběru. Pro ilustraci jeden příklad, který se stal předmětem šetření. Příslušníci hlídek Revoluční gardy v Horním Jiřetíně, Jezeří a Jirkově si několikrát stěžovali na špatné zásobování a místní správní komise v Horním Jiřetíně jim buďto nechtěla, nebo nemohla poskytnout pomoc. Potom došlo k zabavení potravin v obci, což vedlo k příjezdu vyšetřovací komise.

"Co jste měli k obědu a co bylo k večeři?" zněla podle záznamu jedna z otázek.

Odpověď: "K obědu byl velmi řídký bramborový guláš, vlastně to byla spíš polévka, a k večeři se měla dávat pouze černá káva, k níž jsme si měli obstarat chléb sami."

Do jisté míry lze potom pochopit ty, kteří byli denně vystavení nebezpečné strážní službě, že občas vydávali vyhlášky o nuceném odevzdávání přebytků a zásob potravin a že poté konali domovní prohlídky, při nichž se znovu a znovu přesvědčovali, jak velké zásoby, jež se mnohdy i kazily, se skrývají v německých usedlostech.

Ani zdaleka tím neomlouváme jakýkoli třeba i náznak nezákonnosti. Neomlouvala jej ani doba, o které vyprávíme. Pokud skutečně došlo ke svévolným skutkům, k opileckým nájezdům, k osobnímu obohacování se při domovních prohlídkách, k vykrádání opuštěných bytů, domů a venkovských stavení, pak se - pokud byly tyto činy zjištěny a prokázány - vyšetřovaly i trestaly, a to s tvrdostí, která někdy až zaráží. V podstatě totéž platilo o většině různorodých případů zbytečného a většinou spíš patologicky motivovaného šikanování německého obyvatelstva, pravdivě i nepravdivě omlouvaného jednáním sudetských Němců v letech války i v roce osmatřicátém. Rozsah tohoto dění, protože se po celá léta zbytečně tabuizovalo, nabyl v legendách míry, kterou nikdy neměl a ani mít nemohl, protože až na několik málo dnů po osvobození se události v pohraničí odvíjely pod otevřenou veřejnou kontrolou. A odvíjely se ve společnosti, která prošla sice krutou válečnou i okupační zkušeností a s tím spojeným důsledkem určité mravní destrukce, ale nikdy zcela a vědomě nezapomněla na svoji minulost i vyspělost. To, co jsme vyjmenovali, jí také nedovolilo připustit v pohraničí obecnou a jaksi úředně trpěnou, či dokonce schvalovanou vládu teroru a msty.

Lze ještě něco dodat?

Mnohé je rozumem i citem pochopitelné. V živelném vzplanutí květnového povstání českého lidu se uvolnil přetlak nahromaděné revoluční síly, vyvolaný jednak léta trvajícím útlakem, ponižováním a perzekucí, jednak odbojovou činností, která stála tolik obětí na životech. A byl tu i nesporný vliv výzev československé zahraniční vlády i dalších exilových politiků v Londýně, Moskvě a na dalších místech, kteří stavěli zcela vyhraněné otázky kolaborace, spolupráce a podpory ať už odboje, či okupantů, a viděli také stejným zorným úhlem i pasivitu občanů, kteří se jinak ničím neprovinili - pasivitu odčinitelnou, doopravdy či jen zdánlivě a proklamativně, účastí v revoluci či v dění těsně porevolučním. To vše se v dobrém a někdy i značně nedobrém smyslu promítlo také do činnosti revolučních a odbojových jednotek v pohraničí. Pohled na tyto události je třeba oprostit od šablonovité, černobílé optiky nazírání. Vše rozhodovaly lidské a morální kvality účastníků onoho mnohotvárného pohybu.

Opravdu: jedni prospěli, druzí spíš ublížili.

Jedni se rozdávali a byli ochotni nasazovat třeba i životy, druzí hodlali co nejsnadněji a rychle získat.

Jedni viděli dál a chtěli pro budoucnost celistvé republiky něco udělat, druzí s klapkami na očích a s puškou v ruce zaháněli vidinu své předchozí zbabělosti a pocitu neuplatnění.

Jsme přesvědčeni, že těch prvních byla převaha. Mohli dělat chyby, mýlit se, být mladicky nerozvážní, nezkušeně prudcí, ale mysleli to poctivě. Reálné ohodnocení pohraničního působení revolučních a odbojových dobrovolnických jednotek se všemi přednostmi i nedostatky přináší nejeden dobový dokument. Tehdejší doba k nim byla spravedlivější než pozdější účelově motivovaná hodnocení, v nichž měly místo buďto jen oslavné, stín pochybností nepřipouštějící zásluhy, či to byl naopak souhrn zavrženíhodných záporů. Ocitujme alespoň několik vět ze závěrečné zprávy velitele kladenské oblasti v rámci velitelství Alex - tedy muže, který řídil pronikání prvních českých lidí do nejkomplikovanějších částí našeho severního a severozápadního pohraničí.

"Bojové nadšení bylo veliké, avšak bojová kázeň chabá," napsal generál Julius Fišera. "Béřeme-li však v úvahu nesourodost bojových skupin, vytržených z různého prostředí a narychlo daných dohromady, nutno konstatovat, že všichni musili být prodchnuti velkou nenávistí k nepříteli a odhodláním vyhnat ho z našich domovů."

Dodejme k tomu, že tento lidský konflikt se odehrával - ne nepodobně mnoha jiným klíčovým místům historie - ve sváru chtěného a možného.

Ve sváru touhy, možností a povinností.

Udály se tehdy, stejně jako ve všech jiných osvobozených zemích, jistě také mnohé skutky, na které nemůžeme být hrdi. Je dobré, že se s nimi tehdejší generace občanů republiky jako celek neztotožnila. Protože i vítěz je podroben kontrole humanity. I pro něho platí zásada, že opovrhování demokracií jakýkoliv přerodný proces deformuje. Zlověstných symbolů si často nikdo, nebo jen málokdo všímá - tak jak se to v dějinách stalo nejednou. O čase, který naším vyprávěním připomínáme, platí výjimečně opak. Každá doba, tím spíše tak dynamická a překotná, jako byla tato, si musela dříve či později otázku po cíli a prostředcích k jeho dosažení tak či onak klást. Ve věci poválečného českého pohraničí se tato otázka - například v demokraticky orientované části sdělovacích prostředků - veřejně položila hned na počátku, a podle možností, byť tedy jistě ne zcela dokonale, se také zodpovídala a řešila.

o o o

NEKLID

Čas zvolna odděloval zrna od plev. Situace v pohraničí naznačovala, že představy o otevřeném a především hromadném odporu sudetských Němců mají daleko do uskutečnění, ale stále ještě nebylo vyhráno. V nepřehledné situaci poválečných týdnů a měsíců se ovšem nedalo určit, které akce či události patří k dozvukům války a s tím souvisejících nepořádků - a co je projevem organizující se páté kolony, o jejíž aspoň dílčí existenci se nikterak nedalo pochybovat. Příkladů na podporu tohoto tvrzení by se dalo uvést nesčetně:

Různě vážných, ale v každém případě zneklidňujících hlášení tohoto druhu neubývalo, spíš tomu bylo naopak. Horké léto požíralo své oběti a vyvolávalo strach. Nevysvětlitelné požáry, sabotáže, útoky na hlídky vojska a bezpečnosti, na příslušníky prvních národních výborů, vraždy.

Bylo možné se s tím nadlouho smířit?

o o o

ČTRNÁCT MUŽŮ Z BROUMOVSKA - A DOPIS INFORMÁTORA, KTERÝ UTAJIL SVÉ JMÉNO

Ještě jedno setkání s někdejším velitelem oddílu Železo.

"Po své první průzkumné cestě do pohraničí jste odpočívali?" ptáme se Františka Nohy.

"Ani nápad - komu by tehdy dovolili myslet na odpočinek! A komu by to dalo! Od poloviny června 1945 jsme cvičili jednotlivce i družstva v Praze na Císařské louce, náš vlak tam poblíž stál na slepé koleji. Devatenáctého června se pak uskutečnila zásadní reorganizace. Podstatná část Železa - osm důstojníků, 281 poddůstojníků, vojáků a dobrovolníků - přešla do Sboru národní bezpečnosti jako speciální ozbrojená jednotka polovojenského charakteru. V rámci 1. pluku SNB jsme dostali název 2. oblast, někdy se také používalo pojmu II. prapor. Naším přímým nadřízeným se tak se souhlasem náčelního generálního štábu armády generála Bočka stal Karel Veselý-Štainer, zemský velitel SNB. A ten si mne hned poté předvolal."

"Tušil jste, jaký vám zadá úkol?"

"Samozřejmě. Věděl jsem, že začne mluvit o pohraničí, protože Železo už získalo s tamními poměry zkušenosti. Bylo by škoda jich nevyužít. Nemýlil jsem se..."

A zase se, jak to v té době bylo zvykem, spěchalo.

Vyjeli zvláštním vlakem tři dny po svém začlenění do SNB.

Záznam o tom vypovídá: "Odjezd stanoven na 22. červen, 14.00 hodin ze Smíchovského nádraží. Trasa, operativně určovaná podle sjízdností tratí, vedla přes Vyšehrad, Nymburk, Týniště nad Orlicí, Nové Město nad Metují a Meziměstí do Broumova, jehož bylo ve zhruba předem stanovené době dosaženo v 18.55 hodin. Mužstvo i někteří velitelé zůstali z bezpečnostních a operativních důvodů ubytováni v soupravě."

Broumovsko bylo tedy cílem další výpravy oddílu Železo.

A poslání?

Poněkud odlišné, než tomu bylo v květnových dnech na Teplicku, Chomutovsku a Karlovarsku. Nyní šlo hlavně o to, aby se v neklidném zdejším výběžku podařilo stabilizovat celkové poměry, zajistit majetek československého státu, aktivně pomáhat českým složkám lidosprávy, armády a bezpečnosti, které tu už začínaly v podmínkách nikterak ideálních pracovat. V té době již také pronikly do Prahy první zprávy o činech německého podzemí, zahrnovaného pod souhrnný a ne vždy zcela přesný název werwolf. Proti skutečným i předpokládaným aktivitám werwolfů-vlkodlaků bylo ovšem nutné zakročit v zárodku: zašlápnout nedopalek ležící v suché trávě, dřív než rozpoutá oheň. Zemské velení SNB a další bezpečnostní složky věděly však velmi málo o metodách práce těchto vlkodlaků, o jejich organizačním systému, o způsobech ukrytí zbraní, o jejich vzájemné součinnosti či metodách propagandy.

To vše bylo nutné zjistit.

S oddílem Železo, nyní tedy vlastně II. praporem SNB, odjel proto do Broumova také zvláštní pověřenec komise vnitřní národní bezpečnosti při Zemském národním výboru v Praze Václav Sýkora, jemuž měli lidé z oddílu Železo při jeho zjišťovací a analytické činnosti všestranně pomáhat.

Jaký byl v Broumově výchozí stav?

Leccos o tom víme.

"Nepřeji si, aby se mé jméno uvádělo v jakékoliv souvislosti s mými informacemi, přísahám však, že jsem vše vylíčil naprosto pravdivě. Znovu opakuji: nepřeji si být jmenován."

Působivě naléhavými větami, podtrženými v textu ráznými tahy pera, končil dopis, který autorovi této statě již před lety poslal člověk, jenž zblízka poznal květnové a pokvětnové dění v Broumově a okolí. Od samého počátku zastával významné funkce v Okresní správní komisi, později také v ONV - a dle písemných hodnocení tehdejšího ministerstva vnitra si po všech směrech vedl dobře. Jeho prosba o utajení jména souvisela zřejmě s pozdějšími složitými léty, což znamená, že je třeba ji i respektovat.

"Broumovsko svou odloučenou polohou nesporně nabízelo werwolfu lepší podmínky, než některá jiná místa pohraničí," uvádělo se v dopise. "Že tato organizace zde pravděpodobně existuje, bylo Okresní správní komisi v Broumově známo. Šlo nám o to, abychom případné teroristické činnosti preventivním způsobem čelili. Uvažovalo se takto: Členové werwolfu zřejmě pocházejí z řad NSDAP a jejich odnoží. Proto bylo nutno celý funkcionářský sbor ihned zjistit. Budou-li vědět, že jsou evidováni, rozmyslí si cokoli podnikat. Přesná zjištění o nacistech předácích byla však složitá, protože kartotéky Němci před svou porážkou zničili a špičkoví funkcionáři veškerých nacistických organizací před příchodem Rudé armády uprchli. Přesto se podařilo nově organizovanému Sboru národní bezpečnosti shromáždit zbývající funkcionáře NSDAP - blockleitery počínaje. Seděli na velitelství SNB tak dlouho, dokud se jeden na druhého neupamatovali a nepřestali zapírat i ty nejjasnější věci. Bylo jim pak řečeno, že o organizaci werwolf víme, ale že také víme, že oni nic neprozradí, a my že na nich nechceme používat stejných metod, jaké praktikovalo gestapo. Pak byli propuštěni s tím, že v plné míře odpovídají za klid a pořádek. Jestliže k něčemu dojde, budou okamžitě voláni k odpovědnosti Krátce na to, koncem června, přijel do Broumova se zvláštním posláním pražský revoluční prapor Železo pod vedením nadporučíka Nohy."

A vznikl spor.

Jakmile se Noha a Sýkora seznámili se situací v Broumově, projevili nesouhlas s dosavadním postupem. Zejména Václav Sýkora se domníval, že je třeba bez váhání znovu zatknout všechny bývalé funkcionáře NSDAP a ihned se pokud možno co nejvíce dozvědět o existenci werwolfu. Střetly se tu dva názory: radikálnější - těch, kteří přišli z vnitrozemí, s umírněnějším pohledem domácích, kteří tu žili a chtěli žít i nadále.

Nakonec vše rozhodla noc ze 27. na 28. června 1945.

Nad podstatou toho, co se stalo a proč se to stalo, se vznášejí nevyjasněné a nyní už těžko vyjasnitelné otazníky, takže je třeba přidržet se dokumentů a svědectví.

Dne 28. června 1945 v 0.33 hodin ohlásil nadporučík Noha velitelství 1. pluku SNB v Praze: "Dva neznámí muži v civilním oděvu podnikli útok na stráž, stojící u rohové budovy věznice na broumovském náměstí. Pachatelé zahájili palbu ze vzdálenosti asi 80 metrů, a to pistolí ráže 8 mm a automatem ráže 9 mm. Bylo vystřeleno několik krátkých dávek z automatu a pistole. Dodatečně se zjistilo, že byla ustřelena také pouliční lampa na protějším rohu náměstí, tedy vlastně za zády pachatelů. Jelikož se to tak stalo současně s palbou na stráž, lze předpokládat, že pachatelé byli nejméně tři."

Nadporučík Noha okamžitě zareagoval.

"Do deníku jsem si zapsal," vyprávěl o tom, "že mě pětapadesát minut po půlnoci místní policie telefonicky vyrozuměla o tomto incidentu. Okamžitě jsem nařídil poplach u části praporu ve vlaku v Broumově a během nástupu jsem pak telefonicky povolal svého zástupce nadporučíka Káše s druhou částí praporu - bývalé Toledo - z Meziměstí do Broumova. V 1.30 hodin byly na náměstí v Broumově předány mužstvu písemné rozkazy, provizorní formou napsané během příprav k nástupu. Bylo v nich uvedeno, jakým způsobem a u koho provádět domovní prohlídky. Současně jsme vyzvali všechny bezpečnostní orgány v místě, posádkového velitele i předsedu Okresní správní komise ke spolupráci. Celé město jsme obklíčili, obsadili výpadové cesty. Poté jsme zahájili rozsáhlé pátraní po pachatelích a jejich pomahačích."

Osmačtyřicet hodin trvaly prohlídky a výslechy.

S nejméně stovkou podezřelých osob se sepsaly podrobné protokoly. Z výpovědí zadržených osob se příslušníci II. praporu a pověřenec KVNB Sýkora dozvěděli řadu dosud neznámých informací o werwolfu. Především se mohlo začít s tím, co bylo neodkladné - pátrat po jejich skladech zbraní a sabotážního materiálu.

František Noha: "Za dané situace se nedaly sklady objevit jinak, než že nám je ukáží sami zatčení vlkodlaci. A bylo přece také nejjednodušší, aby nám o nich pověděli ti, kteří se podíleli na jejich budování. V paměti mi zůstal případ německého učitele z obce Benešov, která se nacházela severovýchodně od Broumova. Zatkli jsme ho při té noční razii po přepadení věznice. Učitel se přiznal, že jako přesvědčený nacista cítil v období před porážkou říše povinnost stát se aktivním činitelem werwolfu, a potom také slíbil, že nám poví o skladu třaskavin. Naložili jsme ho do auta a jeli s ním do okolí Benešova. Šli jsme za ním stále vzhůru do lesnaté stráně - a on se z důvodů, které vám nemusím popisovat, potil strachy. Určitě si v duchu strašlivě přál, aby našel to, co hledal. Trochu bloudil a stále se koukal nahoru: k vrcholkům stromů. A pak najednou doslova zajásal. Našel! My jsme pak na ten strom vylezli, abychom viděli, jak to dělali. Na větvi byla drátem připevněna hůlka s přírodní vidličkou na konci. Přivázali ji na dvou místech, aby se nemohla pohnout nebo spadnout. Německý učitel se pod tou větví natočil do směru, kam mířila hůlka, a začal odpočítávat kroky. Pak se zastavil, udělal vpravo vbok a začal odměřovat stopy. Nakonec nám oznámil: ´Tady někde to je!'"

"A bylo?"

"Bylo. Sehnali jsme v okolí několik zdatných Němců a ti začali kopat. Nebylo to zbytečné. Po několikahodinovém úsilí byla ze země vytažena bedna. Velká bedna: o něco větší než běžná rakev. A uvnitř? Třaskaviny, zbraně, zánovní výstroj pro pět lidí. Všechno bezvadně uložené. Bylo zajímavé, že ani ta bedna nebyla poškozena pobytem v zemi, zřejmě ji něčím účinným natírali... A takhle to šlo i jinde. Další bednu jsme našli poblíž obce Šonov. Přivedl nás k ní místní řezník, o kterém se říkalo, že byl velitelem celé oblasti werwolfu. Našel místo úkrytu podle způsobu, jakým byly u silnice složeny nějaké kamínky. A představte si, oni někde vykopali stromek i s kořeny a vrstvou půdy a potom celý tento bal posadili přímo na bednu. Kdyby nám řezník neukázal, o který stromek jde, v životě bychom to nemohli najít."

Podobných úkrytů objevili několik.

A nadporučík František Noha byl už tehdy a pak až do své smrti skálopevně přesvědčen, podobně jako i jiní, že jich v pohraničmí půdě na různých místech ještě hodně zůstalo, a to už jako kdyby navždy.

Ale ať tak, či onak:

Organizace nacistického podzemí na Broumovsku byla rázným zásahem, při němž se pravděpodobně postupovalo - nahlédnuto dnešními kritickými měřítky - ne vždy zcela v rukavičkách, totálně rozbita. což následně charakterizuje i věta, kterou v říjnu 1945 zapsal do hlášení místní bezpečnostní referent: "Po červnovém zlikvidování skupiny werwolf nedošlo nikde v celém okrese Broumov k žádným teroristickým nebo sabotážním činům." Čtrnáct zatčených hitlerovců - společně s podrobným hlášením - poslali Nohovi a Sýkorovi muži do Prahy k dalším výslechům.

Před vojensko-policejním oddílem Železo stály další úkoly.

Tentokrát na Trutnovsku...

o o o

OSUDNÝ PHILIPS

Měsíc po skončení války, v červnu 1945, se 1. čs. samostatná tanková armáda rozmístila v oblasti severní Moravy: od Jablunkova až po Javorník. Příčinou byl nejenom tamní neklid mezi německým občanstvem a konkrétní náznaky otevřeného vystoupení záškodnických skupin, ale také skutečnost, že tehdy ještě nebyla dořešena otázka hranic s Polskem. 3. tankový prapor brigády, jemuž velel kapitán Imrich Gaš, zaujal při této operaci postavení v Bruntálu.

V boji s hitlerovským podzemí se brzy dosáhlo úspěchu.

Speciální skupina praporu objevila v lese u Suchého Seifenu (dnes Suchá Rudná) maskované skladiště destrukčního materiálu, který měl sloužit teroristickým oddílům. Dalším pátráním se zjistilo, že založením tohoto a dalších skladišť byl pověřen dvaapadesátiletý revírník ze Suchého Seifenu a dlouholetý nacistický funkcionář Karl Hanbelde. Pomocníci: rolníci Johann Hadwiger, Franz Riedel a Franz Zimmermann - vesměs známí zdejší aktivisté SA a SS. Pyrotechnický odborník, kterého ke skladišti pozvali, nadiktoval do záznamu: "V tajném skladu se nacházejí ekrazitové náplně, dále různé druhy třaskavin, speciální bakelitové miny, také mnoho munice..."

Speciální bakelitové miny.

Ty od Suchého Seifenu už werwolfům neposloužily - jiné však ano.

o o o

Dne 3. července 1945 v půl sedmé ráno, několik hodin po odkrytí seifenského skladu, vstoupil do místnosti stanice místní stráže bezpečnosti v Bruntálu vojín Karel Krejčí. Zapnul radiopřijímač značky Philips, nejhonosnější předmět, který zde měli. Začala slabě hrát hudba. Potom si Krejčí - jak později vypověděl - lehl na pohovku a asi deset minut muziku poslouchal. Z klidu ho vyrušili tři další vojíni, kteří vešli dovnitř: František Štěpaník, Jindřich Junášek a Jaroslav Lejsek. Zatímco oba jeho kolegové zůstali stát u dveří. Štěpaník popošel dál do místnosti, a protože ho zřejmě zaujala hudba v rozhlasovém přijímači, natáhl ruku a otočil knoflíkem zesilovače.

V tom okamžiku Philips explodoval.

Vojín František Štěpaník byl na místě mrtev, ostatní přítomní utrpěli různě těžká zranění. O pár hodin později začala již na místě pracovat vyšetřovací komise, složená z prozatímního velitele zdejší stráže bezpečnosti kapitána Kučery, zástupců 3. tankového praporu a zpravodajského důstojníka pěšího pluku 34 v Bruntálu. Závěr, který sdělil ve svém písemném hlášení pro MNO v Praze tehdejší velitel pro Slezsko a poté až do sebevraždy na jaře 1968 náměstek ministra národní obrany Vladimír Janko, byl jednoznačný: "Výbuch vznikl namontováním elektrické rozbušky z třaskavé rtuti na zesilovač rádia. Rozbuška potom vznítila tajně založenou minu v bakelitovém obalu, jejíž četné střepiny byly po výbuchu nalezeny v místnosti."

o o o

Nyní už nemohlo být pochyb o tom, že v Bruntálu a okolí pracuje dobře organizovaná skupina německých teroristů. Souvislost mezi skladem v Suchém Seifenu a atentátem v Bruntálu se zdála jasná. Navíc zde byla ještě další skutečnost. Čtyři dny před smrtí vojína Štěpaníka vypukl požár na hlavní bruntálské třídě. Hořel jednoposchoďový dům, který stál přímo naproti budovy, v níž sídlilo velitelství 3. tankového praporu, a v těsném sousedství důstojnické jídelny a dalších vojenských budov. Požár byl - jak se při rekonstrukci zjistilo - záměrně založen účinnými zápalnými bombami. Dům vyhořel se vším zařízením až do základů a jenom ohromným úsilím a se štěstím se zabránilo jeho rozšíření na celou ulici.

Organizátory požáru se brzy podařilo zjistit.

Pak již mohlo zpravodajské oddělení 3. tankového praporu připravit plán úderu. Čtyřiadvacet hodin po výbuchu, který připravil o život Františka Štěpaníka, byla již většina účastníků spiknutí za mřížemi. Vyšlo najevo, že v čele skupiny stál čtyřiadvacetiletý Hermann Just z Horního Benešova u Bruntálu, funkcionář NSDAP, SA a kapitán wehrmachtu. Po návratu z fronty se Just podílel na přípravách hnutí werwolf. Po kapitulaci a obsazení Bruntálska naším 3. tankovým praporem uvažoval o způsobu, jímž by bylo možno zastrašit nejen armádu, ale i iniciativní příslušníky české stráže bezpečnosti, což byla dočasná ozbrojená složka, vytvořená Okresní správní komisí a posádkovým velitelstvím z řad zdejších partyzánů a odbojářů.

Just experimentoval.

Požár nedopadl tak, jak si přáli. Pak mu však nahrála náhoda. Dozvěděl se, že příslušníci stráže bezpečnosti si dali opravit radiopřijímač Philips. Muž, který jim měl dát aparát do pořádku, byl radiomechanik Friedrich Fochler z Bruntálu. Just se s ním znal, věděl o něm, že je to nacista, proto se na něho obrátil s otázkou: Nedal by se vpašovat do rádia pekelný stroj, který by se předem nijak neprozradil? Zkušený řemeslník řekl, že ano, samozřejmě za předpokladu, že dostane potřebný materiál. Tuto stránku věci si vzal na starost další záškodník: velkoobchodník Alfred Lehrer z Andělské Hory u Bruntálu. Opatřil z tajného skladu werwolfu bakelitovou minu a další potřebné vybavení. Fochler zabudoval minu do Philipse tak, aby rozbuška splnila svůj úkol při výraznějším použití zesilovače. Jedenačtyřicetiletý Friedrich Göbel se nabídl, že zaminované rádio odnese na strážnici. Pro případ něčeho mimořádného mu kryli záda další dva bývalí příslušníci SS: Otmar Jürgens a Ferdinand Drapall.

Akce se jim zdařila.

Několik dní hrálo rádio na strážnici jen tiše, pak však vojín František Štěpaník...

Po výbuchu se atentátníci a řada jejich kumpánů pokusili o útěk do okolních lesů. Marně: trestu neunikli.

o o o

"NECHOĎ DO LESA, MOHLI BY TĚ ZABÍT WERWOLFOVÉ!"

Takto v polovině roku 1945 napomínaly české matky své děti. Po republice se šířily zvěsti, v nichž se každý výstřel či každá zeď pomalovaná hakenkrajcem přisuzovala vlkodlakům. Kdejaký Němec byl považován za maskovaného werwolfa. Dopomohly k tomu samozřejmě i skutečné události, k nimž došlo a o nichž se tehdy mnoho mluvilo a psalo. Psychóza strachu z činů nacistického podzemí, která byla ještě podporována živými vzpomínkami na brutalitu Němců za války, měla však i kladné důsledky.

Především urychlila vývoj.

Po prvních zatčených werwolfech, po prvních podrobných informacích, po týdnech vzájemného oťukávání přišel od července 1945 náš frontální útok proti páté koloně. Už nešlo pouze o udržení klidu a pořádku, na pořad dne se dostalo důsledné vymýcení pohitlerovského podzemí, v němž navíc převládly tendence, že je třeba šetřit energii pro vhodnější dobu a trochu se stáhnout do ulity. Opačně tomu bylo u sil, které stály na straně republiky: získaly sebevědomí a pod vlivem nabytých zkušeností se rychle přizpůsobily situaci. Jednotlivé složky spolu začaly lépe spolupracovat. Armáda a bezpečnost si rozdělily úkoly tak, aby odpovídaly charakteru jejich zaměření. Do nových stanic SNB v pohraničí nastoupily stovky mladých pracovníků, z nichž mnozí šli rovnou do nejhoršího. Také vojáci zreorganizovali v tomto směru své řady. Při obranném zpravodajství MNO se vytvořila zvláštní skupina pro werwolf, jejíž pracovníci často působili i přímo v terénu. Jiné speciální jednotky, nazývané létajícími oddíly, vznikly u velitelství některých divizí, zejména v místech, kde dosud žilo sudetoněmecké obyvatelstvo. Poskytovaly operativní pomoc tam, kde bylo třeba: při pátrání po zbraních, tajných vysílačkách, zásobovacích a podpůrných buňkách werwolfu. Obzor vědomostí o systému příprav a aktivit nacistického podzemí se dalšími a dalšími zprávami neustále rozšiřoval.

"Během výslechu zadržených Němců se zjistilo, že v dubnu 1945 byli někteří z nich vynuceně pozváni do Havlíčkova Brodu, kde je poddůstojník SS či wehrmachtu instruoval o zacházení s destrukčními látkami, v přeřezávání telegrafních tyčí a rušení dalších spojovacích porostředků. Tato činnost proti nepříteli jim pro dobu po případné porážce říše byla určena jako povinná."

"Byl zatčen esesman Ludwig Schmidt z Německé Libiny, který vypověděl o takzvané Grüne Armee, jejíž členové přespávají v pevnůstkách v lesním komplexu táhnoucím se severně od Německé Libiny až po Praděd. Udal jména členů této skupiny, také jména těch, kteří je zásobují."

"Zjištěny zde dvě nepřátelské organizace. Der Werwolf: Hloučky po šesti až deseti členech. Výcvikové tábory ve Salašské boudě u obce Stříbrnice, dále v turistické chatě na Kralickém Sněžníku, ve Slezské boudě u Velkého Vrbna. Muži prošli výcvikem pro záškodnickou činnost, ženy pro úkoly zpravodajské, respektive špionážní. Der Ring: Hloučky po dvou až čtyřech členech. Členy mohou být i nevycvičení v kursech hitlerjugend nebo werwolfu, ponejvíce německá inteligence, například učitelé. Sklady dosud objevené - celkem 72 beden. Jsou napuštěny vrstvou dehtu proti vlhku. Sklad je přikryt dehtovým papírem a slabou vrstvou hlíny, mechu i kamení a maskován suchým chrastím. Bedny jsou pobité dehtovým papírem a zakopané v zemi na pokraji hustých smrkových porostů, poblíž sjízdných lesních cest. Jako označení v blízkém okolí zakopaného skladu jsou vrcholky smrčků ohnuté nebo zlomené ve směru, kde jsou tyto věci zakopané."

"V domě číslo 55 byl zatčen orgány SNB Ernst Grüneis, který prošel kursem werwolfu v Lambachu. Přiznal se, že měl společně s jistým Voykem na heslo Alarmstube 3 vyhodit do povětří nádraží v Kájově."

"V okolí Kašperských Hor byl v lese zvaném Rachenberg zjištěn bunkr, ve kterém se ukrývala šestičlenná skupina werwolfu. Byli zásobování místním obyvatelstvem."

"Vyskytují se zde zbytky jednotek SS. Sdružují se hlavně v takzvaném Kotli mezi Vysokou Holí a Malou Morávkou. Byl také zatčen Němec Füchtner, který se u Moravského Berouna setkal se silně ozbrojenými příslušníky SS. Jejich velitelem je prý SS-oberscharführer Hruschka, z příslušníků skupiny jmenoval jakéhosi Krupanika a SS-rottenführera Branetzkiho. Nabízeli mu, aby pro ně za finanční odměnu získával zprávy o celkové situaci."

"Vychází najevo promyšlený systém již delší čas před koncem války chystaného nacistického podzemí. Zjistilo se například, že průzkumné oddíly wehrmachtu s názvem FAK, jež měly na starosti budování skladů, vybíraly si vhodná místa tak, aby mohly na prostoru 10 až 20 čtverečních kilometrů umístit pět až šest skladů s navzájem se doplňujícím obsahem. Podle směrnic měly tyto oddíly dál nenápadně hlídat místa skladů, ale jejich existenci držet v tajnosti i před samotnými německými úřady. V tajných skladech bylo nalezeno a postupně zneškodněno ohromné množství sabotážního materiálu. Odborníci spočítali, že ukryté třaskaviny mohly způsobit 40 větších destrukcí v Čechách, 60 na Moravě a 160 na Slovensku."

o o o

I slovo bylo zbraní.

Stále se ozývaly také tajné vysílačky.

Naše odposlouchávací služba neměla dostatek vhodných přístrojů, aby je mohla přesně zaměřit. Nicméně bylo jasné, že vysílají z našeho území. Stanoviště se střídala: Jeseníky, Jihlava, Příbram, Strakonice, Mariánské Lázně, Cheb, Aš. Koncem června 1945 se v pravidelných intervalech po půlnoci ozýval vysílač SS, vyzývající německé obyvatelstvo k trpělivosti a jišťující je, že brzy dojde k odplatě na Češích i Rusech. V okolí Konstantinových Lázní začala v téže době působit silná vysílačka, která často vysílala kódované zprávy.

Komu?

Těžko posoudit.

o o o

JASNÉ SLOVO Z POSTUPIMI

"Učiním z věci sudetských Němců evropský problém," zvolal Konrad Henlein ke svým nadšeným posluchačům při projevu v Číměři u Jindřichova Hradce.

To bylo v roce 1936.

Netrvalo dlouho a jeho přání se stalo skutkem. Sudetská otázka se předmnichovskými a mnichovskými událostmi dostala na mezinárodní pódium. Pak ovšem přišla válka. Prohraná válka. Na jejím konci nebyli ti sudetští Němci, kteří přežili frontové nasazení, utiskovanou menšinou, nýbrž se nacházeli v postavení poraženého agresora: v roli útočníka, o němž se po společném boji i společně rozhodovalo.

Opět tedy stáli na mezinárodním fóru.

V noci na 2. srpna 1945 podepsali v Postupimi Stalin, Truman a Attlee dohodu, která nikoli bezproblémovou sérii jednání o dalším osudu německé menšiny u nás ukončila: "Tři vlády uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa."

Tak zněla rozhodující pasáž, která ukončila všechny dohady, rodící se nejen v našem pohraničí, ale také v cizině. Veškeré sudetoněmecké iluze, které se dosud udržovaly, vzaly za své. Páté koloně - pokud ji nerozbily koordinované a v širokém prostoru zejména pohraničních hor uskutečně akce naší armády a bezpečnosti v létě 1945 - zůstala jen jedna možnost: zpracovávat své soukmenovce alespoň propagačně, dál v jejich řadách rozšiřovat neklid.

Ale to už byla spíš jen agónie.

Zápas o naše pohraničí, v němž se střídaly obdivuhodné kapitoly s událostmi - zejména v čase takzvaného divokého odsunu - méně obdivuhodnými, tím vstupoval do další fáze. Stejně těžké a složité, stejně nečernobílé a přelomové, jako bylo to, co se již v průběhu onoho žhavého jara a léta roku 1945 vykonalo.

Roman CÍLEK