Měsíčník Policista

Vrakoviště opět - nezbývá než soptět?

Vyšlo v čísle 11/2005

V šéfovně živnostenského odboru Městské části Praha 15 se po deváté dopolední hodině sešlo přes tucet lidí. Kromě domácích a nadřízených magistrátních úředníků, policejní pátrači a autaři, několik novinářů. Domluva byla stručná, rutinní - inspekčně navštívíme alespoň trojici autovrakovišť na staré kutnohorské silnici.

Byl nádherný pozdně letní den, slunko nabíralo - směrem k pravému poledni - s každou další půlhodinou větší sílu. Proplétáme se slušně hustým provozem.

Potom (na výjezdu z velkoměsta, za nějakým kruhovým objezdem, za nejedním horizontem, vpravo stranou za přejezdem železniční vlečky - bylo nebylo - rozvalují se v těsném sousedství za několikero ploty, víceméně však ve volném prostoru, pestrobarevné hromady pozůstatků motorových vozidel...) rozprskneme se do dvou vrat speciálních podnikatelství s obnošeným materiálem.

A rázem jsme jako v pohádce - v nebi či pekle mrtvých aut.

Sotva deset minut obcházíme kolem automobilových skeletů, do řad vyrovnaných součástí karoserií, podél štosů pneumatik a regálků plných palubních přístrojů pod lehkou stříškou, když se objeví kdosi z vedlejší party inspektorů:

Pojďte se juknout, máme kradené auto!

Debata korespondenční - pod vlivem vašich reakcí

V červnovém čísle Policisty jsme uveřejnili reportáž VRAKOVIŠTĚ - NĚKDY PŘÍŠTĚ!, a nebylo to příliš optimistické otevření problematiky autovrakovišť v České republice. Tehdy jsme se pokoušeli vstoupit do tématu zejména pod úhlem - a v zájmu - našeho životního prostředí. Vzápětí se ale objevila neodbytná souvislost - nejrůznější propojení - "současného života" vrakovišť, když ne přímo s odcizenými auty, pak velice často s náhradními díly pořízenými z kradených motorových vozidel!

A protože jsme získali od okamžiku zveřejnění prvního textu řadu zajímavých ohlasů, nastalo ono výše - i dříve - ohlašované příště právě teď.

Některé odezvy máme takříkajíce neosobní. Policisté z Františkových Lázní třeba poukazují, že při nákupu byť malého kousku tlačenky v jakémkoliv bufetu musí prodejce případné obchodní inspekci předložit doklady o tom, kde pochutinu sám pořídil, nebo odkud má suroviny, z nichž domácí chuťovku vlastnoručně zhotovuje. Zatímco u autovrakovišť provozovatelé podobnou - nejspíš jde říct skladovou - dokumentaci obvykle nemívají, nevykazují.

Autoškolní komisaři z Nýřan byli ještě stručnější - a ráznější: všechno kolem autovraků, prý, leží na legislativě, a dokud se zákonná pravidla na tomto poli nezmění, nedá se s daným problémem, podle jejich názoru, naprosto nic dělat.

Z Okresního ředitelství PČR v Pelhřimově do redakce dorazil - od zástupce ředitele pplk. Vladislava Vondráka - příspěvek (s nadpisem Autovraky - autokriminalita), který přetiskujeme celý:

Autovraky - autokriminalita

V zajímavém a aktuálním článku (Policista 6/2005) byly podchyceny snad všechny související problémy - špatná a roztříštěná legislativa, poškozování životního prostředí a s tím spojená devastace přírody, rozbujelá kriminalita, absence spolupráce příslušných orgánů, nedostatečná preventivní opatření... To vše má společného jmenovatele - pohádkové zisky - pochopitelně unikající státní kase.

Po přečtení příspěvku mi bylo najednou smutno, vzpomněl jsem si totiž na to, jak jsme se s několika "nadšenci" před pár lety pokoušeli prosadit legislativní cestou opatření potřebná pro podstatné snížení krádeží a podvodů v oblasti vozidel. Celá tato problematika je detailně a při tom srozumitelně shrnuta knižně: Ing. Roman RAK, Ph.D. a kol. Krádeže vozidel - odhalování, vyšetřování a prevence, ISBN 80-7204-218-1. Knihu vydalo akademické nakladatelství CERM Brno v roce 2001 pod záštitou Policejních akademií v Praze a Bratislavě.

Setkali jsme se tehdy s nezájmem až arogancí některých "vlivných" lidí, nekompetentností kompetentních, anonymními lobbystickými zájmy, nesplněnými sliby. Už tehdy mi došlo, že za vším budou i jiné zájmy a hlavně "obrovské prachy".

Příslušný zákon byl přijat (zákon č. 56/2001 Sb.), v současné době je již po osmé novelizaci. Zákonodárný sbor jako jeho tvůrce je, jak známo, kolektivní orgán složený z představitelů různých politických stran a zájmů, a tak jednoznačná odpovědnost se vytrácí... Nezbývá, než chápat. Mezitím potrvá neutěšený stav popsaný v článku. Policie ČR bude nadále systematicky mediálně decimována a skandalizována, její příslušníci budou dále znechuceně odcházet... Dnes už se to, pravda, týká i ostatních orgánů činných v trestním řízení - státních zástupců a soudců. Někomu to prospívá!?

Od státu - jeho orgánů a nástrojů bych očekával účinnou ochranu území a subjektů před souvisejícími negativními vlivy. Jde přece o věc společnou a kdo jiný nám to zajistí? A nemusí to být ani složité a drahé. Netřeba možná nic vymýšlet a složitě tvořit. Stačilo by se poučit z historie či u sousedů nebo jinde, kde to funguje. Mnohdy postačí důsledné dodržování a prosazování legislativy již platné. Hlavně se musí chtít. A to je v nás - lidech!

Tehdejší snaha mi však přinesla i mnoho pozitivního. Především jsem poznal řadu skvělých, vzdělaných a statečných lidí, ochotných pracovat nejen ve svůj prospěch. Získal jsem v nich nové přátele. A přibyla řada nových poznání a zkušeností.

S dalším hlasem do diskuse se ozval rovněž mjr. Ing. Miroslav Soukup z odboru hospodářské kriminality Úřadu SKPV Policejního prezidia ČR, vyjímáme:

V zájmu eliminace nelegálního nakládání s autovraky (nikoli jen z pohledu trestně právního a bez ohledu na to, zda jde o autovraky pocházející z dovozu nebo z tuzemska) je zapotřebí docílit takového právního stavu, umožňujícího plně využít příslušných ustanovení zákona o odpadech. Z něho (a ze živnostenského zákona) např. vyplývá, že autovrak může být (a často je) nebezpečným odpadem, přičemž k nakládání s ním je oprávněna pouze osoba podnikající v oboru "podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady". Podnikání v tomto oboru je podmíněno získáním souhlasu krajského úřadu k provozování takového zařízení, což v praxi představuje splnění řady podmínek daných vyhláškou č.383/2001 Sb. zákona č.185/2001 Sb., o odpadech (blíže viz článek "Jsme na dlouhé trati", čas. POLICISTA, č.6/2005).

Tomuto pohledu na věc v současné době brání hned několik skutečností:

Věci neprospívá ani stav, kdy provozovatel "autovrakoviště" legálně nabízí evidentně použité autodíly a součástky, aniž by byl povinen v každém konkrétním případě prokazovat jejich původ. Zneužitelný může být i institut "odložení SPZ do depozita", zvláště pokud jde o proces bezúplatný, časově de facto neomezený a bez kontrolních mechanismů, které by sledovaly, jak je ze strany vlastníka motorového vozidla následně s vozidlem nakládáno (zda vůbec vozidlo fyzicky existuje)…

Debaty policejní - nákupy v dobré víře

Leckde u nabízeného zboží jsou k běžnému nahlédnutí identifikační cedulkyI tentokrát jsme zpovídali odborníky z policejní praxe. Po severomoravských policistech přišli na řadu Pražáci.

Osobních vozů denně na silnicích přibývá a brzy nastanou nejspíš nemalé problémy s likvidováním přemíry aut starých a ještě starších, přesluhujících, rozpadajících se a dál již neslepovatelných (pro podnikatele s rozumným uvažováním ohromná perspektiva!).

S prvním "hostitelem", kterým byl mjr. Vladimír Fischer z odboru obecné kriminality Úřadu SKPV Policejního prezidia ČR, jsme vzápětí v zahraničních profesních souvislostech - a porovnáních.

Vyspělá Evropa rozděluje auta na registrovaná v provozu, odhlášená (bez pojistky - neprovozovatelná ani v cizí zemi, nebo totálně zničená - po havárii naprosto do provozu nepoužitelná, musí být sešrotována!) a vozidla v tzv. ekonomické likvidaci (pojišťovna vyřkne ortel, že se vůz nevyplatí "udržovat při životě", raději poskytne zbytkovou cenu, než aby táhla nějaké opravy - a vozidlo lze prodat na náhradní díly, předem vybrané, pečlivě identifikované!). Šrotiště venku nemůže mít v dokumentaci techničák na jednoho bavoráka a nabízet z něj dvacatero dveří...

U nás máme auta buď zaregistrovaná, nebo z provozu vyřazená (aniž často víme proč, nepojízdné po dopravní nehodě?). A domácí situace na poli kradených vozů (zjednodušeně vyjádřená a zhruba od roku 2000 platná) představuje místní problém (auta pro páchání kriminality, na svezení, na předělávky), nebo častěji mezinárodní vazby.

Kradou se auta lepší kategorie (se zajištěním imobilizéry i jinak) na vývoz ven (kompletně předělaná, "vyvážená" většinou na předem připravené doklady - v cizině zaregistrované), nebo se rozebírají a směřují na vrakoviště. Tam můžete koupit rok dva staré blatníky, dveře, okna, střechy (bez problému, protože bez identifikací)...

Ke kontrolám na autovrakovištích spojují síly představitelé živnosťáku, ochrany životního prostředí, hasičů (každý má nějaké kompetence) - a policisté většinou dělají jenom doprovod. Leckdy je nutný souhlas státního zástupce k prohlídce určitých prostor, které vám provozovatel z vlastního rozhodnutí neukáže...

Na základě iniciativy Pražského magistrátu pracuje v současnosti skupina odborníků (magistrátní právníci, experti přes životní prostředí, policisté, reprezentace MV ČR) s cílem prosadit účinnou novelu zákona o vrakovištích!

Na policejní Správě hl. m. Prahy byl trpělivým zdrojem informací kpt. Mgr. Petr Kohlman, vedoucí skupiny pátrání při SKPV.

Od 19. března 2004 platí zákon 119 - často řečený bazarový. Provozovatel bazaru musí (pod hrozbou až milionové pokuty) evidovat u každého nákupu osobu prodávajícího (i s údajem kdo a kdy vydal občanský průkaz). Pražským pátračům PČR rázem vyletěla objasněnost případů o 300 % (lidé, poškození je začali mít rádi!) - zároveň zjistili, že se v bazarech přestávají točit odcizená auta, kradené náhradní díly. Podezření, kudy že to zboží nově putuje, padlo na vrakoviště. Úvodní inspekční návštěvy četnické předtuchy ihned potvrdily.

Navíc se u počátečních 21 kontrol ukázalo, že jediné vrakoviště má oprávnění k likvidaci odpadů (všichni se tím zaměřením činnosti ovšem ohánějí) - ostatní klidně podnikaly ve specializaci nákup-prodej. "Přepadovky" se odehrávají neustále (sbírá se "důkazní" materiál pro poslance - argumenty pro nezbytnost změn v příslušné legislativě), dosud kontrolní orgány neobjevily ani jednu bílou vránu (vrakoviště, které by mělo vše v pořádku!).

V místech, kde by se měl nacházet vlastně pouze sběr (staré železo, hadry, kosti... - to jsem přehnal, pozn. autora), leží na prodejním pultu autorádia, startér, řídicí jednotka (speciální počítač), naprosto novotou svítící audinová a bavoráková kola.

To se u nás hned po přejezdu hranice ztratil kamion s originál disky z německé výroby a na čtyřech vrakovištích si šéfové vzali po pěti stech kusech. Neberte to za dva tisíce od kolečka, když to Mototechna dává za šest tisíc korun a vy to šmahem rozprodáte po čtyřech tisícovkách.

Mistři to - prý - kupovali v dobré víře, že to má dobrý původ. Zákazník (ušetří na obutí celého auta osm tisíc korun!) to - stejně jako mnohé jiné výhodně nabízené zboží - odkoupí rovněž v té víře (jakože to je pohoda). Když se časem ale přijde na podstatu věci (že jeho auto je třeba celé kradené!), stává se kupec druhým poškozeným (po původním okradeném majiteli přijde, z úřední, policejní moci o danou věc i on - svým, neuvědomělým způsobem spolupachatel...).

+ + +

Akce s odcizeným autem - z úvodu reportáže - byla přímo průzračná. Ve spleti plechařiny, částečně odstrojených samonosných karoserií, nejrůznějších motoristických doplňků i nezbytností zaujala jednoho z kontrolorů kabina, kostra nějakého většího, luxusnějšího vozu ve stříbrné metle (metalýzové provedení nátěru) - a na předním rámu téměř do dálky svítící cedulka s výrobním číslem. Muž nelenil a nadiktoval objevené číslo do mobilního telefonu.

Vzápětí přišla odpověď s počítačově vyhodnoceným výstupem z registru všech aut, která k tomuto dni na území ČR zmizela (zcizena) od roku 1991 (tehdy vznikla evidence "ztracených" aut v centrálním počítači - a postupně se do ní dostaly také informace o ještě starších krádežích z "kartičkového" seznamu):

K uvedenému identifikátoru patří vozidlo značky Ford Mondeo (model 1994), které bylo ukradeno v Praze 7 před třemi roky (přesně z 1. na 2. září 2002)!

Vedoucí vrakoviště si vybavuje, že tu auťák leží asi dva a půl roku. Vykoupili to - na předek nabouraný - za nějakých, má dojem, šestadvacet tisíc. Časem z toho kousky prodali. V papírech majitele určitě bude jméno prodávajícího. Tady je všechno bez espézetek, tvrdil prodavač, všechno je z poškozenýho!

Významný zbytek vozu nejeví přitom žádné náznaky o tom, že by se mohlo jednat o automobil, který někde osudově, fatálně narazil. Místo, kde vepředu bývala maska, je sice odříznuté, ale rám kolem motorového prostoru je nehnutý. Motorové srdce s největší pravděpodobností někde čiperně běhá po silnici. Ve skeletu po něm zbyly pečlivě odvěšené koncovky elektrických instalací, odšroubovaná uchycení strojovny. Žádné násilí po demontáži něčeho, co se karambolem zadrhlo.

Jenom přední sklo je zde křáplé. Kola jsou pryč, veškerá dveře slouží jinde, palubní deska byla sejmuta. Zbývá záď vozu, dekl kufru. Kupní cenu vraku nejspíš prodejní sumy jednotlivostí vícenásobně přesáhly...

Rovněž ve vedlejším "dvoře", patří veškeré zboží, jak zdůrazňujě podnikatel, mezi odpady. Vinka (výrobní numera motorových vozidel) jsou vyřezaná, nenajdete tady nikde státní poznávací značky více než dvaceti kastlí, jež se - něžně, šetrně odstrojené i na poloviny či třetiny pořezané - nabízejí vděčným hostům, zákazníkům.

Kpt. Mgr. Petr Kohlman vede pražskou, krajskou skupinu pátračů PČR - seč to jde, vracejí poškozeným odcizené věci, současně se pokoušejí shromažďovat další a další argumenty pro nezbytné opravy v legislativě...K mání jsou též přední nárazníky na nové fabie v "nesvezeném" stavu (plastové - bílý 4x, stříbrný - 2x), pneumatiky, disky, sedačky, dveře, okna, víko superbu (jak právě z výrobní linky sjeté) a mnohý jiný sortiment. Některé zdejší náhradní díly ze druhé ruky, tedy použité, mají dokonce originální balení z automobilky...

Malé závěry z inspekční návštěvy: Pro kradeného forda si jedou - místně příslušní - policisté z Hostivaře, budou - mimo jiné - hledat k zajištěnému zbytku vozu "přechodného" držitele. Druhého byznysmena (má oprávnění pro nákup a prodej zboží) zápis úřednic z živnostenského odboru o provedené kontrole taktéž moc nepotěší (provozovna není stavebně způsobilá, ani ji nenahlásil živnostenskému úřadu, až na malé výjimky není nikde vidět cena zboží, natož, aby měli zájemci možnost nahlédnout do veřejně přístupného ceníku...).

Protokoly z podobných akcí - s podobnými výsledky - navíc živnostenský úřad běžně postupuje obchodní inspekci.

Třetí plánovaná kontrola tentokrát odpadla. Majitel vrakoviště stačil dokončit úhybný manévr a telefonicky je zrovna nedostupný...

Jaroslav KOPIC


Jsme na dlouhé trati - II.

Nakládání s autovraky je upraveno zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Zajímavé však je, že např. v Praze odbory životního prostředí podle našich informací neevidují (až na jednu výjimku!) autobazary či autovrakoviště, jejichž provozovatelé by byli držiteli živnostenských oprávnění pro nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady. Podle poznatků kontrolních pracovníků živnostenských úřadů je většina autovrakovišť v současné době provozována jako živnost ohlašovací - volná, obor "nákup - prodej".

V České republice se odhaduje, že asi 25 % odcizených vozidel je rozebráno na náhradní díly a posléze prodáno - z velké části prostřednictvím nejrůznějších "autobazarů", "autovrakovišť", autodílen a kovošrotů.

Jednotlivé díly, u nichž vzniklo podezření, že pocházejí z odcizených vozidel, však nejsou v těchto zařízeních dostatečně identifikovány tak, aby bylo možné zpětnou kontrolou v knize výkupu prověřit a zjistit další skutečnosti ohledně osoby, která uvedený díl na vrakoviště prodala.

Jak zjistily společné kontroly policie a živnostenských odborů, na vrakovištích se běžně nacházejí díly z vozidel, ze kterých jsou odstraněny identifikační znaky. Jejich ztotožnění s odcizeným vozidlem je tudíž prakticky nemožné.

K transparentnosti celého procesu výkupu a následného prodeje by jistě přispělo, kdyby jednotlivé vykupované díly vozidel (nebo alespoň ty stěžejní jako motor ap.) byly identifikovány, v případě zaměnitelnosti s jiným dílem specificky označeny a evidovány - včetně identifikace osob, od nichž byla věc odkoupena. Zároveň by bylo třeba zamezit výkupu vozidel a jejich částí s odstraněnými identifikačními znaky (např. vyříznutými štítky s číslem VIN a vybroušeným číslem motoru). Každé vozidlo nabízené k prodeji, včetně jeho dílů by mělo mít svůj certifikát původu doložený např. kopií technického průkazu vozidla a doklad o způsobu nabytí.

Jako příklad legálního provozování autovrakoviště fungujícího na obdobném principu lze uvést jedno vrakoviště nacházející se v okrese Rakovník, kde majitel autovrakoviště dováží převážně ze zahraničí celá starší nebo havarovaná vozidla. Tato vozidla jsou zaměstnanci vrakoviště rozebírána a jsou k dispozici zákazníkům, kteří si potřebný díl sami, nebo za pomoci zaměstnanců vrakoviště demontují. Veškeré doklady k těmto vozidlům, včetně klíčů, má majitel vrakoviště uschovány pro případnou kontrolu.

Dokladem toho, že to funguje, je například Nizozemsko. Likvidaci vozidel (zejména tzv. "ekonomických totálek", tj. havarovaných vozidel, jejichž oprava se již z ekonomických důvodů nevyplatí) provádějí pouze certifikované demoliční firmy - těch je v Nizozemsku asi 600. Demoliční firma může části vozidel prodat, ale musí je před tím identifikovat. Identifikace se provádí speciální nálepkou s číslem od certifikovaného prodejce (např. VIN) nebo číslem, které dílu přidělí demoliční firma. Osoba, která si takovýto označený díl koupí, je tímto právně chráněna. Vzhledem k tomu, že nálepky jsou do jisté míry zneužitelné, uvažuje Nizozemsko o aplikaci mikroteček. Pokud je vozidlo havarované částečně, lze je prodat přes NRM (National Rest value Market - subjekt zabývající se prevencí pojistných podvodů). NRM provede fyzickou a administrativní kontrolu (vybavení vozidla, doklady, identifikátory, ...) a přes privátní prodejce certifikované u NRM vozidlo prodá. Prodejci jsou průběžně kontrolováni NRM. Pokud chce fyzická osoba zaregistrovat vozidlo, na němž byla provedena přestavba či výměna dílů, musí projít kontrolním systémem registračního úřadu. Případný export vozidla upraveného pomocí dílů z odcizeného vozidla nebo export celého odcizeného vozidla lze zjistit i pomocí systému EUCARIS a Schengenského informačního systému.

Nedělám si iluze o tom, že krádeže vozidel a jejich následný prodej či prodej jejich součástí a dílů zcela vymizí z policejních statistik, nicméně je naší povinností soustavně znepříjemňovat život osobám, které se rozhodly žít na úkor jiných. Prvním paprskem je např. poslanecká iniciativa, jejímž cílem je uvedení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech do souladu s novelou živnostenského zákona, upravující identifikační povinnost při výkupu zboží a přesunutí nakládání s kovovými odpady mezi živnosti koncesované. Samotná legislativa však trh s kradenými vozidly nevyřeší. Příslušná ustanovení zákona je třeba nejen přijmout, ale i aplikovat v praxi a zajistit takové kontrolní a sankční mechanismy, které by vedly k jednoznačnému závěru: že kšeftovat s odcizenými vozidly, součástkami a díly - se prostě nevyplatí.

JUDr. Jana HORÁKOVÁ
odbor bezpečnostní politiky MV ČR


 

P. S. Ani po druhém příspěvku k problematice autovrakovišť s touto tematikou asi na dlouho neskončíme. Zvláště, pokud se objeví nové - opět i vaše - podněty, úhly pohledu (co si např. myslet o internetových nabídkách: Doklady Škoda Favorit, rok výroby 1989 až 1992 - cena 2 000 až 2 500 Kč.., doklady Škoda Felicie 1,9 Diesel, rok výroby 1996 až 1997 - cena 20 000 až 25 000 Kč, nebo: Prodej a nákup použitých a nových ND a vozů s doklady i bez.., nebo o různých depozitech?).

P. P. S. Knihu ing R. Raka,Ph.D. a kol.: Krádeže vozidel - odhalování, vyšetřování a prevence je možné objednat na adrese: Akademické naklad., Purkyňova 95a, 612 00 Brno (cena 550 Kč).