K havárii došlo ve středu, krátce před šestou odpoledne. Osobní automobil značky Saab předjížděl v nepříliš přehledném úseku mezi obcemi Dubenec a Milín kamion s vlekem. Když se v protisměru objevil blížící se Ford Transit, Saab prudce přibrzdil, na kluzké vozovce se dostal do smyku a vyletěl ze silnice. Po několika přemetech narazil na strom. Mladý muž na sedadle spolujezdce byl s velmi těžkým zraněním převezen do příbramské nemocnice, řidič byl na místě mrtvý. Doprava v uvedeném úseku byla přerušena na půl druhé hodiny. Policisté místo nehody vyfotografovali, přeměřili brzdné stopy a vypracovali podrobné plánky jako podklad pro znalecký posudek. Ten pravil, že šoféři kamionu i transitu udělali vše, co bylo v jejich silách, aby tragédii zabránili. Nehodu jednoznačně zavinil řidič havarovaného vozu. Vzhledem k tomu, že zemřel, bylo trestní stíhání zastaveno.
Touto stručnou zprávou by mohlo také vyprávění o havárii skončit, ovšem dopraváci se s tím nespokojili. Zajímaly je některé nevysvětlené podrobnosti. Odkud a kam mířilo rozbité auto? Otec mrtvého Čeňka Vrány vůbec nevěděl, že rodinný vůz vyjel z garáže, ačkoliv syn normálně takové projížďky předem hlásil. Zraněný spolujezdec Ivan Malásek nehodu přežil díky tomu, že měl na hlavě nasazenou motocyklistickou přilbu. Nebývá však zvykem jezdit s podobnou ochranou v osobním autě.
Ručička na tachometr havarovaného vozu se zasekla na sto třiceti kilometrech v hodině, rychlost před přibrzděním byla tedy ještě podstatně vyšší. Proč se poměrně zkušený mladý řidič v nebezpečném místě řítil tak sebevražedným tempem?
A proč parta Vránových přátel zachovává o celé záležitosti hluboké mlčení?
Nakonec promluvila Veronika Mukařová, přítelkyně mrtvého mládence.
"Je to hrozný, fakt. Kvůli takový blbosti. Do smrti si budu vyčítat, že jsem jim to nerozmluvila. Jenže znáte kluky, když se začnou vytahovat.
Čenda nedal dopustit na to jejich pitomý auto, tvrdil, že strčí všechny jiný značky do kapsy. Honza zase, že to není pravda, celý hodiny se dokázali hádat o takovou prkotinu. Hecovali se jako děti z pátý třídy a nakonec Čeněk prohlásil, že dokáže trasu z Prahy do Strakonic urazit za tři čtvrtě hodiny. Podívejte, já nevím jestli je to vůbec možný, a taky je mi to jedno. Nakonec se vsadili o soudek plzeňskýho. Že jako všichni společně to pivo vypijeme, ale zaplatí to ten, kterej prohrál. Ostatním se líbilo, že si uděláme v bejvalý hasičárně mejdlo, každej důvod k oslavě je přece fajn. Kluci nakoupili kuřata na pečení, přípravy byly skoro takový, jako když se na jaře hlídá májka.
Původně jsem si myslela, že v tom autě pojedeme s Čeňkem spolu, jenže to nakonec neprošlo. Jako komisař byl vybranej Ivan, aby to jako všechno nezaujatě měřil se stopkama v ruce. S třetím pasažérem už by prej auto bylo moc těžký a nejelo by tak svižně.
O tom chystaným závodu se kecalo nejmíň měsíc. Trochu jsem se o kluky bála, věřila jsem, že zůstane jenom u řečí, a nakonec se na tu blbost zapomene. Jenže pak přišel Čeněk s tím, že jeho tatík mizí někam na služební cestu a můžeme to spustit.
Původně chtěl jet v noci nebo hodně časně ráno, kdy je malej provoz. Jenže jak se to pořád oddalovalo a přiblížil se podzim, tak měl strach z toho, že by mohla bejt třeba mlha. Proto si vybral to odpoledne s tím, že hned jak dorazí, vypukne oslava.
Všechno bylo fakt dokonale promyšlený. Seděli jsme v klubovně starý hasičárny, kuřata se pekla v troubě a na stole byla sada, co z mobilního telefonu udělá hlasitý rádio.
A Ivan se hlásil jako nějakej reportér při přímým přenosu. Start, vykřikl a v reproduktorech zabouřil motor. Vážně, bylo to docela napínavý. Míjíme chuchelský závodiště, oznamoval Malásek, a vyděšený koně nás závistivě pozorujou. Tohle žádnej z nich nesvede.
Teď jedeme sto čtyřicet.
Napadlo mě, že jestli jim to někde změřej policajti, bude to pokuta na pět takovejch sudů. Dneska si říkám, škoda, že se to nestalo. Jenže asi to nešlo, možná by je normální policejní auťák ani nedohonil.
Minuli jsme Cukrák, jásal Ivan, a právě začíná pořádná jízda!
Jestli byla pravda, co říkal, tak na dálnici jeli skoro dvě stě kilometrů za hodinu. Pak museli zpomalit, zřejmě tam, jak je motorest Na Haldě. Zaslechla jsem Čendu jak nadává, že je nějaký auto nechce nechat předjet. To bylo poslední, co jsem od něj slyšela.
Někdo z kluků to tenkrát měřil na hodinkách a říkal, že mají bezvadnej čas, že to možná stihnou. Držela jsem palce, až mi zbělely klouby. Jenže potom se najednou ozval ten výkřik. Ne radostnej, ale takovej jekot plnej hrůzy, že při tom tuhla krev. A pak už bylo jenom ticho.
Hrozně jsem se vyděsila, ale kluci tvrdili, že je to určitě fór, že si z nás takhle Ivan dělá srandu. A že za půl hodiny přijedou. Nepřijeli nikdy. Mobilní telefony byly nedobytný, na kuřata už nikdo neměl chuť.
Pak někoho napadlo odpojit tu zvukovou aparaturu od mobilu a pustit rádio. Asi za půl hodiny hlásila zelená vlna, že došlo k těžký havárii kousek před Milínem a Strakonická silnice je v obou směrech uzavřená.
Doufala jsem, že se mi to jenom zdá. Bohužel nezdálo. Začala jsem brečet..."
Oslava v bývalé hasičské zbrojnici se nekonala. Vychlazený sud piva zteplal a za čas se zkazil. Přibližně ve stejnou dobu, kdy Čenkovi kamarádi zkyslý obsah vylévali do kanálu, se z nemocnice vrátil Ivan Malásek. Lékaři hovořili skoro o zázraku. Určitě měli pravdu, i když mladý muž už asi nikdy nebude chodit bez pomoci francouzských holí.
Jména osob v uvedeném příběhu byla změněna.