Železniční zastávka jako ze skládačky dětských vláčků. Koleje, nástupiště, klasická budova maličkého nádraží. Poklidná atmosféra starých časů vzbuzovala dojem, že se každou chvilku objeví supící parní mašinka. Bylo dopoledne, jedenáctého ledna roku 2005. Mladý muž přišel pěšky směrem od závor železničního přejezdu. Zaklepal na zavřené okénko pokladny, vzal za kliku kanceláře.
"Co si přejete?" zajímala se paní výpravčí. Řekl, že se potřebuje dostat do Plzně, ale neví, jak vlaky jezdí. Vyhledala mu spojení, mladík poděkoval a odešel.
Nicotná příhoda, kterou ani nestojí za to držet v paměti. Jenže tentýž den k večeru, to už na kraj padla lednová tma, se ten chlapík objevil znovu. Vešel do budovy zadním vchodem, opět chtěl vědět, jak se dojede do Plzně, tentokrát během noci či rána. Než mu však výpravčí mohla odpovědět, vytáhl z kapsy cosi jako pistoli a zaútočil. Tloukl ženu pěstmi, srazil ji na podlahu, kopal do ní. Pak ji ručníkem svázal ruce za zády a začal kancelář prohledávat. Z malého trezorku vzal přibližně dva tisíce korunu, většinu drobných mincí nechal válet na podlaze. Nakonec utrhl sluchátka služebních telefonů, vypadl ven a zamkl za sebou dveře. Zle potlučená paní výpravčí po chvíli uvolnila svázané ruce a mobilním telefonem zavolala na linku 158.
Policejní ředitelství v Písku předalo zprávu o přepadení zastávky v Sepekově na oddělení do Milevska, o několik okamžiků později už na místo vyjížděla hlídka.
Ze stručných úředních záznamů je možno do detailů rekonstruovat postup policie. Hlídka zaznamenala první, ještě nepříliš přesný popis pachatele, který krátkovlnná vysílačka rozhlásila do éteru. Rychlá sanitka odvezla zraněnou výpravčí do písecké nemocnice a policisté na opuštěném nádraží převzali službu u závor. Po příjezdu kriminálky se vydali do terénu.
"Snědý, nakrátko ostříhaný muž mezi třiceti až pětatřiceti lety, štíhlé postavy, sto šedesát, maximálně sto pětašedesát centimetrů vysoký."
"Ne," pravila servírka v restauraci Na Zastávce, "nikdo takový tady za celý den nebyl."
Hostinský v další hospodě také jen odmítavě vrtěl hlavou.
"Sem choděj jen místní."
Stálá služba Milevsku zatím obtelefonovávala všechna policejní oddělení a hlídky v okolí. Většina poznatků byla negativní, ale v Jistebnici, to už je oddělení patřící do okresu Tábor, jedna autohlídka na popis neznámého pachatele zareagovala.
Drobný, poměrně mladý, malý snědý muž. Ano, to by mohl být on.
Vyšetřování dostalo zprvu nejasný, ale přece jen jakýsi záchytný bod.
Jedenáctého ledna, krátce po šesté odpoledne, se u benzinové čerpací stanice v obci Drhovice zastavil služební vůz. Posádka si objednala černou kávu a sledovala podvečerní ruch.
Ke stojanu přijel modrý Renault, řidič nalil do nádrže pár litrů a zamířil k pokladně. Podal čerpadláři pětistovku a vzal si od něj oranžovou plátěnou tašku, do jaké se ukládá povinná výbava vozu, lékárnička, výstražný trojúhelník a nástrčkový klíč na kola. Poděkoval, odešel, policejní hlídka také po chvíli pokračovala v cestě. Maličkost. Nebýt ovšem té nápadně malé postavy.
Čerpadlář vypovídal ochotně
"Ano, poprvé sem přijel dopoledne, přibližně tak kolem deseti hodin."
Mladík natankoval za dvě stě korun, pumpaři připadalo trochu zvláštní, že člověk v tak drahém voze odměřuje benzin po deckách, ale neřekl nic. Když se pak ukázalo, že platební karta je prázdná, upadl zákazník do rozpaků.
"Zapomněl jsem peníze, víte? Za hodinu je přinesu."
Čerpadlář váhal.
"Víte co? Nechám vám tu zástavu."
Mladý muž přinesl z auta tašku s lékárničkou a s nářadím. Hodnota evidentně přesahovala sporné dvě stovky.
"Tak dobře."
Renault odjel, nevrátil se za slibovanou hodinu ani za dvě. Teprve večer, po šesté, se objevil znovu. Řidič se omlouval, mával pětisetkorunovu bankovkou, vypadal v té chvíli docela sympaticky.
"Takže se vraťme k tomu autu."
Kamerový systém na čerpadle nefungoval, nicméně pumpař si na typ vozu pamatoval docela dobře.
"Renault Modus, těchhle typů jezdí ještě moc málo. Ten kluk povídal, že ho koupil sotva před měsícem. Espézetka začínala jedničkou a velkým P. Víc si nepamatuju."
Z předloženého katalogu příslušné automobilky ukázal zaměstnanec čerpadla na tmavomodrý odstín karoserie.
O surové přepadení v Sepekově se začali zajímat novináři. Přestože paní výpravčí byla ve velmi špatném psychickém stavu, vtrhli reportéři i do nemocnice, záběry krutě rozmláceného obličeje se ocitly na televizních obrazovkách. Komentář nehovořil o práci policie nijak zvlášť šetrně. Zdůrazňoval, že přepadení bylo již třetí v pořadí, což ovšem nebyla pravda. Nádražní kancelář byla sice dvakrát před tím vykradena, ale nikdo přitom nikomu neublížil. Investigativní žurnalisté se nezdržovali něčím tak nudným, jako je ověřování získaných informací, a obvinili vyšetřovatele z liknavé neschopnosti. Kriminalisté na to nereagovali, měli dost jiné práce.
Při ohledání místa činu sledoval psovod trasu, kterou pachatel odcházel a ve štěrku kolejiště se podařilo objevit bundu, rukavice i čepici, oblečení, které odpovídalo popisu paní výpravčí. A pod štěrkovým náspem ležela maketa pistole, umělohmotný odlitek, jaký je možno koupit v téměř každém hračkářství.
Byly zajištěny otisky podrážek masivních bot, pořízeny pachové konzervy, zaschlý pot na pletené čapce umožnil analýzu DNA. Velmi průkazné stopy ve chvíli, kdy se objeví někdo, s kým by je bylo možno porovnat.
Lupičův zájem najít spojení do Plzně rozeslal hlídky na všechna okolní nádraží, odkud odjížděly vlaky příslušným směrem, plzeňští policisté si zase ohlídali příjezd. Marně. Nikdo, kdo by odpovídal malému surovému pachateli, se na nástupištích a peronech neobjevil.
Renault Modus. Nový typ známé automobilky, do republiky bylo podobných vozů dovezeno teprve několik desítek.
Modrá barva.
Počet se snížil na třetinu. Značka začínající jedničkou a písmenem P.
Pokud se muž od benzinové stanice nemýlil, byl v evidenci motorových vozidel jen jeden podobný automobil. Jako majitel byl uveden více než sedmdesátiletý muž z nevelké obce nedaleko Plzně.
I to město sedělo.
Pětatřicetiletý syn uvedeného pána se jmenoval Dušan a měl trestní rejstřík notně popsaný. Policisté vytáhli ze starých spisů fotografii a spolu s pěti dalšími portréty typově podobných mužů předložili snímky čerpadláři z Drhovic. Ten bez váhání vybral jednu tvář.
Malý surovec.
Podle evidence obyvatel bydlel podezřelý chlapík v Praze, ovšem na uvedené adrese se už neobjevil nejméně deset let. Policisté sledovali místa jeho přechodných pobytů, z nichž nemalou část představoval čas strávený v kriminálech. Naposledy se pan Dušan usídlil v obci Chýnov v Táborském okrese.
"Tak se za ním podíváme..."
V ulici zastavilo služební auto.
Zadržený muž byl ztělesněná nevinnost. Vůbec nechápal, oč běží. Uraženě nastoupil do vozu, hovořil o omylu a policejní zvůli. Cesta na policejní ředitelství do Písku netrvala ani hodinu a během té doby si situaci rozmyslel. Nabídl srdceryvnou historku o hladovějícím dítěti a obětavém otci, jenž byl bídou dohnán k nádražní loupeži. Kriminalisté vyprávění nekomentovali. Milující tatínek, který kope do hlavy bezbranné ženy, jim příliš neimponoval.
Pouhé přiznání zpravidla k obvinění nestačí, ovšem výpověď, kde se všechny detaily shodují se stopami nalezenými na místě činu, může vyšetřování uzavřít.
- Kousek za Sepekovem jsem zastavil na odstavném parkovišti a přemýšlel, co budu dělat. Potřeboval jsem nutně nějaké peníze...
- Vystoupil jsem a vrátil se zpátky na nádraží. Vzal jsem si dětskou plastovou pistoli, kterou jsem chtěl obsluhu stanice zastrašit...
- Když jsem se přiblížil k nádraží, tak se uvnitř svítilo. Přišel jsem k bočnímu vchodu, otevřel dveře a vešel dovnitř. Pak jsem se otočil a viděl tu paní, které jsem se dopoledne ptal na spojení do Plzně. Chtěl jsem ji postrašit, proto jsem vytáhl z kapsy plastovou pistoli a namířil jsem na ni...
- Napadl jsem tu paní fyzicky, a to údery rukou. Nevím, kolik těch ran bylo. Taky už nevím, jak dlouho to trvalo...
- Běžel jsem k autu a cestou jsem odhodil maketu pistole, bundu, rukavice a čepici. Bylo to kousek od nádraží v takové malé uličce, co vedla podél kolejí. Potom jsem sedl do auta a jel k benzinové pumpě zaplatit dluh. Zde jsem ještě natankoval benzín za tři sta a pumpař mi vrátil věci, které jsem tam dopoledne nechal jako zástavu.
- Auto jsem další den, tedy 12. ledna, vrátil otci...
Uzavřená věc. Spis putoval na státní zastupitelství a pan Dušan do vazební věznice. Od přepadení uběhl týden. O rychlém a úspěšném vyšetřování se s jistým uznáním psalo v novinách, zmínila se televize, poděkovali i železničáři.
Čas běží dál. Jen to maličké nádraží v Sepekově se zdá neměnné. Poklidná atmosféra starých časů vyvolává dojem, že se na kolejích každou chvilku objeví supící parní mašinka.