Měsíčník Policista

Komunikace a její postavení v Policii České republiky

Vyšlo v čísle 11/2005

Text pronesený při příležitosti setkání u projektu "Community Policing"
20. září 2005
Plk. Mgr. Vladislav Husák
policejní prezident

Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení přítomní,

byl jsem požádán organizátory tohoto setkání, abych přednesl krátký příspěvek na téma "Komunikace a její postavení v Policii České republiky". Při této příležitosti jsem si vzpomněl, že na měsíc přesně - 7. září 2004, v rámci vyhodnocování projektu PHARE, jsem hovořil na téma "Policie a její image".

Proč tuto skutečnost zmiňuji? Považuji totiž za významné, že se konají akce, na nichž diskutujeme o tématech, jako je "image policie", "firemní etika", "otevřenost policie vůči veřejnosti". Obecněji - zabýváme se kvalitou naší organizace a začínáme využívat odpovídající manažerské nástroje pro její zlepšování.

Policejní prezident plk. Mgr. Vladislav HusákZnamená to také, že se stáváme standardní organizací, která se zajímá nejen o to, jak funguje "uvnitř", ale také jak působí navenek, jak umí oslovit své zaměstnance i občanskou veřejnost.

Vraťme se však k dnešnímu tématu - komunikaci. Asi každý z nás si umí představit oba dva významy tohoto slova - jednak "hmotný produkt" - tedy silnici, jednak určitý "intelektuální potenciál" - umění sdělit myšlenku. Přes zdánlivou rozdílnost je zde více společného, než by se na první pohled zdálo. Vždyť je zde řeč o kontaktu v obecném slova smyslu - kontaktu mezi místy (to je ta silnice), ale také o kontaktu mezi lidmi. Je přitom zvláštní, že jsme ochotni investovat nemalé částky do vytváření kontaktů toho - řekněme hmotného charakteru - údržbou a budováním dálnic, ale v té druhé oblasti - budování kontaktů mezi lidmi máme stále dost, co dohánět.

Jsem přesvědčen, že umění komunikovat je jednou ze základních dovedností vedoucího pracovníka - moderně říkejme manažera - na jakékoliv úrovni. Myšlenka či vize, kterou neumíme odpovídajícím způsobem sdělit, fakticky neexistuje. Kolik známe ve svém okolí lidí, kterých si vážíme pro jejich myšlenkový potenciál, ale o nichž zároveň víme, že je umí sdělit pouze v okruhu svých blízkých či pouze v sáhodlouhém monologu. A na druhou stranu - kolik známe planých mluvků, kteří jsou schopni "odborně" pohovořit na jakékoliv téma, hlásat jakékoliv názory či myšlenky, ale bez toho, aby nás přesvědčili, abychom jim doopravdy uvěřili.

Když jsem byl poprvé osloven nabídkou ucházet se o pozici policejního prezidenta, bylo to pro mne skvělou příležitostí k zastavení se a provedení "inventury" mých plánů, cílů ale i výsledků, které za mnou zůstaly. S mými nejbližšími spolupracovníky jsem strávil mnoho večerů v neformálních debatách o tom, co by bylo třeba změnit a jak. Výsledkem se stala vize, kterou lze vyjádřit takto:

Policie se musí stát sebevědomou, otevřenou a korektní složkou, která slouží veřejnosti, brání její práva a svojí činností si získává trvalou důvěru a respekt veřejnosti.

Vize je však více myšlenka než paragrafy. Vize ani není a nemůže být nějaká "kuchařka" nebo manuál k okamžitému použití. Vize je určena principiálně k určení směru dalšího rozvoje, k motivaci pro rozhodování, zda zůstat s kolegy a pokusit se přispět i svým dílem k jejímu naplnění. Doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo a že naznačený směr je i pro vás výzvou, stejně jako pro mne.

S praktickým naplněním této vize, které jsem pro sebe formuloval jako "5 P pro 2005" a které je esencí toho, v čem vidím naši budoucnost, jsou seznamováni vedoucí pracovníci správ krajů i okresů. Považuji totiž za zcela nezbytné seznámit všechny dotčené s tím, co vidím jako základní úlohy pro sebe, ale i pro celou policii.

Je-li totiž jedním ze základních požadavků společnosti na policii pro další období otevřenost, je nezbytné, aby byla společnost seznámena s tím, co chce policejní prezident ve své funkci dokázat, kam chce směrovat další činnost, ale například i organizaci policie. Jakou váhu dává poměru prevence a represe, co považuje za hlavní priority, jaké jsou jeho základní cíle, které chce s policií realizovat.

Heslovitě vyjádřeno - jedná se celkem o pět tematických okruhů:

1. Otevřenost policie ke společnosti i k vlastním zaměstnancům.

2. Změny v organizační struktuře, vedoucí k efektivnímu řízení policie.

3. Stabilizace personální situace.

4. Analýza ekonomických procesů.

5. Problematika vnímání obrazu policie v očích veřejnosti.

Pozorný posluchač si zajisté všiml, že dvě témata - první a poslední, na sebe do jisté míry navazují a odkazují právě na komunikaci. Problém otevřenosti, ale i vnímání policie veřejností je totiž kruciálním tématem jednak pro řešení problémů, které všichni dnes vnímáme, ale zároveň tématem budoucnosti a základem odkazu, který předáme našim následníkům.

Připomenu známou pravdu - není umění věci vyrábět, ale prodat je. Beze zbytku to platí i pro tak specifickou firmu, jakou je policie. Máme řadu dobrých, výborných i excelentních výsledků, ale jak často je vidíme prezentované v médiích? Naopak neúspěch je často zveličován a znehodnocuje tak často převažující množství doložitelných úspěchů.

Občas mám při sledování zpravodajství pocit, že žijeme ve společnosti, která ničí význam slov. Není mi přitom jedno, zda budu žít ve světě, kde mocní určují, co je "pravda", ve světě prázdných či lživých frází, proti kterým se už nedá bojovat.

Jsem přesvědčen, že se již nelze pouze pasivně bránit, zde pomůže pouze skutečně proaktivní přístup všech, kterých se tato problematika dotýká. Jsou to jednak pracoviště pro styk s veřejností, ale též odborné služby policejního prezidia, útvary s republikovou působností a další složky policie. Zároveň ale musíme odstraňovat triviální případy selhávání v komunikaci na té nejnižší úrovni.

Vezměme jednoduchý příklad - policista stojící u zábrany na místě nějaké události je dotázán občanem, "co se děje". Obvykle slušně a srozumitelně odpoví, zamíří - li však na něj kamera, často ze sebe pouze dostane frázi typu "Zeptejte se tiskové mluvčí". Přitom podání stručné a základní informace, při dodržení zásady vlastní kompetence v daném případu, je podstatně efektivnější.

Jsem přesvědčen, že stěžejní úlohu sehrávají útvary PIS na základní úrovni okresního ředitelství. Vyjádření ze strany správy kraje či dokonce policejního prezidia již musí být odůvodněno mimořádností situace. Vystoupení policejního prezidenta v televizi se pak musí vázat ke zcela mimořádným událostem s republikovým významem či ke zcela zásadním koncepčním otázkám. Nemyslím si, že je nezbytné, aby policejní prezident vysvětloval národu, proč nejsou ve výdejně ponožky. Dodržujme všichni základní zásady kompetence a řiďme se jimi.

Podpora a rozvoj programů prevence kriminality i nadále musí zůstat významnou součástí policejní práce a úspěšné projekty se musí rozšiřovat do dalších součástí. Musíme prosazovat přístup pomocí "nejlepší praxe". Myslím si, že by měla existovat "svodka příznivých zpráv" a jednotný informační servis pro média. Cílem bude zajistit obsahově jednotnou informaci pro všechny oprávněné subjekty v rámci celé policejní struktury.

Obdobně je nutno se zamyslet nad personálním obsazením uvedených útvarů. Ideální stav bude dosažen, když vedoucí tohoto útvaru se soustředí pouze na editorskou, řídící a koncepční práci. Vlastního moderátora pak bude tvořit osoba, jejíž základní úlohou je přenos informací a zejména informovanost a pohotovost. Je mi jasné, že takovéto pracovníky nezískáme přes noc, ale budeme si je muset vychovat. Doufám, že teď "zvoní v uších" pracovníkům našeho resortního školství.

Nejde ale pouze o média - musíme se naučit lépe komunikovat i mezi sebou. Jedná se zejména o podporu neformálních styků, o skutečný zájem vedoucích, zejména na těch nejnižších velitelských pozicích. Schopnost empatie - porozumění a vcítění se do problémů podřízených se do budoucna stane zajisté jedním z důležitých faktorů při rozhodování o tom, kdo se stane vedoucím pracovníkem. Možná pak poklesne počet lidských i profesních tragédií, kdy kolegové obracejí zbraň proti svým nejbližším či proti sobě nebo sedají i po 30 letech služby za volant s dvěma promilemi alkoholu.

Zcela ukázkovým příkladem nezvládnuté komunikace je u nás oblast řešení některých specifických personálních situací. Máme předpisy na všechno možné i nemožné. Máme výstrojní normy i stravovací normy. Víme jak policistu povýšit i jak mu snížit hodnost. Neumíme ale adekvátně reagovat na situace, kdy člověk opouští svoji funkci. Je jednou ze základních etických hodnot každé společnosti, že se umí postarat o ty, kteří jí odevzdali své znalosti, vědomosti i zdraví a umožní jim důstojný odchod. Problémem je, nastane-li tato situace u člověka, který ještě není ve věku, kdy může odejít do důchodu. Na obdobné odchody u nás dosud není nijak důstojně pamatováno a jsou v současné době smutným příkladem jak nedostatku komunikace uvnitř firmy, tak i lidské necitlivosti.

Zajdu nyní ještě o kousek dále - budeme-li umět správně komunikovat s veřejností, zajisté se zbavíme v budoucnu nálepky "zkorumpovaného sboru". Musíme ale pro to všichni něco udělat - velitelé, kteří budou umět jednoznačně a bez vytáček vysvětlit sporné případy, ale i řadoví policisté, kteří nebudou trapně diskutovat o tom, zda přestupce zaplatí 500 nebo jen 200 Kč pokuty (protože "u sebe víc nemá"). Takové dohadování je přece nedůstojné policisty a svádí k představě, že by to třeba také mohlo jít bez bloků. Mějme na paměti, že policii čeká možná nesmírně významný prvek, doslova revoluce. Je jím bodový systém hodnocení přestupků. Posloucháte-li přitom zákonodárce v rámci projednávání, častá námitka proti tomuto systému je právě obava z toho, že primární posouzení situace a zpracování bude právě u "zkorumpované policie". I proto musí naše budoucí komunikace směřovat jednoznačně k odstranění této nálepky (přičemž pochopitelně předpokládám i minimalizaci skutečné korupce).

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

nebudu zde rozvíjet další úvahy o tom, jak je třeba podporovat intranet, vytvářet diskusní fóra či optimalizovat informační systémy, byť by si i tato témata zasloužila své místo na slunci a jsem si plně vědom jejich důležitosti. Jsou však notoricky známá a já se chtěl dotknout v rámci svého příspěvku některých obecnějších témat a nasměrovat vaši pozornost trochu dál za horizont.

Na závěr bych byl rád, aby si každý z vás zkusil zodpovědět tyto otázky:

1. Jsme ochotni a umíme naslouchat i myšlenkám, které jsou nám na první pohled cizí?

2. Probíhají naše porady formou nikoliv "monologu vedoucího", ale jako skutečně stručné a dynamické jednání, zaměřené k řešení pouze aktuálních problémů?

3. Tušíme, co si o nás doopravdy myslí naši podřízení?

Pokud zní vaše odpověď "ano", je to dobře, protože i cesta do Austrálie začíná překročením vlastního prahu.

Děkuji za pozornost.