Odpoledne byla na Letenskou pláň svolána demonstrace milovníků technohudby. Novináři se těšili, že pokud se něco semele, zasypou pracovníky ministerstva vnitra palbou ostrých dotazů. I římský místodržitel se kdysi vyptával.
"Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas," pravil tehdy Ježíš.
"Co je pravda?" zajímal se Pilát, ale Ježíš, který s takovou moudrostí dokázal vzdorovat i těm nejrafinovanějším otázkám farizejů, tentokrát mlčel. I vyšel prokurátor před palác k hlučícímu davu.
Otázky bez odpovědi nám vždycky připadaly zajímavější, nežli ty, které jsou jasné předem. Když jsme v redakci uvažovali o rozhovoru s Františkem Bublanem, vzkázali jsme, že se nechceme točit kolem stokrát omletých témat a dokolečka propíraných afér, že bychom si chtěli jen nezávazně povídat jako lidé, kteří se náhodně potkají v kavárně nebo v kupé jedoucího vlaku. Mlhavé zadání se poněkud nehodilo do dnešní uspěchané doby, ale ministr vnitra přesto s podobnou schůzkou souhlasil.
Farář
Pro úvod několik životopisných dat. Narozen roku 1951 v Třebíči. Rok 66 až 69 gymnázium v Třebíči. Další dva roky Vysoká škola zemědělská v Brně, od roku 1971 do roku 1976 Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy.
"Upřímně řečeno," poznamenal František Bublan, "jedním z důvodů, proč jsem si vybaral právě tuhle školu, byl trochu vzdor. Tehdy začínala vítězit normalizace, lidé se přizpůsobovali a lámali, člověk měl chuť ukázat, že patří někam jinam. Samo studium teologie bylo ovšem ohromně zajímavé a myslím, že mi dalo mnoho. Sešel se poměrně silný ročník, mezi spolužáky byli například biskup Václav Malý, brněnský biskup Vojtěch Cirkl, či hradecký Josef Kájnek. V některých situacích jsme si sami připravovali skripta, jezdili shánět odbornou literaturu do Polska a potřebné texty jsme překládali. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti státní bezpečnosti, ta nás už od studentských dob pečlivě sledovala.
Moje primice proběhla v Třebíči, zpravidla se totiž dělá tam, odkud začínající farář pochází. První rok jsem byl v Mikulově kapitulní vikář, tedy něco jako kaplan, další rok jsem už samostatně sloužil v Břeclavi. Mimochodem, podobně jako dnes, bylo tehdy duchovních velmi málo, člověk byl celý týden vytížený od rána až do večera. Někdy jsem měl i čtyři bohoslužby za neděli, často jsem si připadal jako vymačkaný citron.
Přesto na ty časy moc rád vzpomínám, snad nejhezčí byla práce s dětmi a mladými lidmi, na těch totiž ještě nebyla ani stopa strachu, který trápil starší generace.
V sedmdesátém sedmém jsem podepsal Chartu, dokument, který slušně a taktně žádal vládu, aby dodržovala zákony a vlastní mezinárodní závazky. Reakce moci byla až nečekaně prudká, ukončení mé farářské kariéry bylo jen otázkou času. V létě následujícího roku zemřel v Římě papež Pavel VI. a církev se zahalila do smutku. Ideologičtí vykladači si spojili černé sukno v kostele s protesty proti srpnové okupaci a následovalo odnětí státního souhlasu k výkonu kněžského povolání. Tehdy mi bylo sedmadvacet let a skončila jedna má životní etapa."
Závozník a šofér
Od roku 1978 do roku 1990 různá dělnická povolání, závozník a řidič sanitky.
"Mám-li hovořit o vzorech, o lidech, kterých jsem si nejvíc vážil, na jedno z prvních míst bych postavil faráře Václava Kutchana. Poznal jsem ho už jako starého pána, který měl za sebou velmi nesnadný život. Tuším osm let strávil v Jáchymově, když ho konečně propustili, pracoval jako zemědělský dělník. V relativně uvolněném roce sedmašedesátém mu státní souhlas k práci kněze vrátili, to už byl vlastně v důchodu a sloužil tak trochu jako výpomoc. Jeho kázání se velmi lišilo od přístupu zaběhnutých kněží, dovedl se vcítit do lidí, k nimž hovořil, nebyla v něm ani stopa hořkosti nebo zloby nad utrpěnou křivdou. Myslím, že právě tento charismatický muž mi dal pochopit, že křestanství je způsob vnímání světa a vůbec nezáleží, jestli ho praktikujeme v kostele, nebo ve věznici, zda je člověk kněz, dělník, nebo náhodou ministr vnitra.
Když jsem si po vyhazovu sháněl místo, nebylo to zrovna snadné, bez ohledu na to, že tehdy panovala pracovní povinnost. Kádrováci se báli chartisty jako čert kříže a dodnes si pamatuju na roztomilou větu podnikového náměstka, který se rozhodl, že to riziko podstoupí. Vezmu vás, pravil, vy alespoň nebudete krást.
Rozvážel jsem pak potraviny a postupně jsem si tam vybudoval docela dobrou pozici. Nepříjemnosti se zapomínají rychle, to lepší zůstává. Ohlížím se za tím obdobím docela rád, bylo mi skoro líto, když jsem odcházel. Práce u sanitky mi ale připadala důležitější, rozhodně jsme se cítil blíž k lidem, dodnes mám z těch časů spoustu přátel. V oblastní nemocnici v Tišnově se dělalo prakticky všechno, když se tam rozjížděla rychlá zdravotní pomoc, rozšiřoval jsem si řidičské oprávnění, abych mohl jezdit i s houkačkou. Jenže do toho přišel konec roku 1989 a zase bylo všechno jinak."
Výchova
Ministr je ženatý, má tři děti (26, 24, 21 let). Manželka se věnuje sociální a charitativní činnosti.
"Nad zkažeností mládeže se lamentuje už od antických dob a jistě se bědovalo i dřív, jen o tom nejsou záznamy.
Nicméně dnešní kriminalita dětí a mládeže je příliš vysoká, i když se podle statistiky za loňský rok celkový počet kriminálních činů spáchaných dětmi maličko snížil. Přibývá však případů opakovaného provinění. A to je varovné, pro takového malého recidivistu to představuje velmi pochmurné vyhlídky do budoucna. Odbor věnovaný prevenci kriminality, který se na ministerstvu vnitra podobnou problematikou zabývá, hodně sází na celkovou osvětu, na včasné varování před nebezpečími, která mládeži hrozí. Souběžně s tím se snaží nabídnout nějaké rozumné aktivity vyplňující volný čas, ve spolupráci s městy a obcemi jsou vypracovány rozsáhlé preventivní programy. Je to dlouhodobá práce, jejíž výsledky myslím oceníme teprve v příštích letech.
Podle mého názoru základ výchovy musí být v rodině, rozhodně není dobré, když jsou rodiče zaměstnáni natolik, že se nestihnou svým dětem věnovat. Podobně škola, která se zaměřuje jenom na výuku, a to ostatní ji nezajímá, není dobrá škola.
Řada věcí významných pro starší generace pomalu přestává platit. I já jsem četl například foglarovky, které mám ještě po tatínkovi, jeden z mých synů je dnes vedoucím skautů. Ovšem doba a především technika se rychle mění. Děti odchované počítači a internetem už asi ježek v kleci příliš neosloví, je třeba hledat nové způsoby a nápady. A nejen ty, sebegeniálnější výchovný program je k ničemu bez pěšáků, tedy bez lidí, kteří ho začnou naplňovat.
Málokdo například ví, že za největší dětskou organizací v naší republice stojí dobrovolní hasiči. Sdružuje téměř 300 000 dětí, což vysoce přesahuje počet členů junáka nebo skautu. Nedávno jsem se byl podívat na soutěž dětských hasičský sborů, výkony jednotlivých družstev byly obdivuhodné. A musel jsem přitom myslet na stovky neznámých tatíků, kteří, když přijdou utahaní práce, tak místo, aby si lehli na kanape nebo zašli poklábosit do hospody, vyrazí do hasičárny a učí malé kluky všechno, co dovedou sami.
Často se hovoří o problematice dětských part, a to většinou v pejorativním smuslu slova. Ano, jsou party svádějící mladé lidi k alkoholu, drogám, k lumpárnám páchaným z nudy. Ale jsou také skupinky plné báječného klukovského kamarádství. Pamatuju ze svého dětství na podobnou partu v Třebíči, kde jsme si nejen hráli na indiány, ale také postavili volejbalové hřiště nebo venkovní kluziště, kam za mrazů chodilo celé okolí bruslit. Na výchovu prostě neexistuje nějaký jednoduchý recept, a možná je dobře, že je to tak."
Ministr
Od roku 1991 operativní důstojník a analytik BIS, pak ředitel sekce BIS v Praze. Od roku 2001 ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). V roce 2004 jmenován ministrem vnitra.
"Občas se debatuje o tom, zda ministr má být ve svém resortu odborník, nebo jestli je lepší, aby to byl člověk nepoznamenaný specializovaným pohledem jedné profese. Možná, že u některých oborů a docela dobré, aby je řídil nezávislý manažer, vnitro je však na něco podobného příliš veliký kolos. Je potřeba řady měsíců, než do všeho alespoň rámcově proniknete, a proto si myslím, že kdyby přišel někdo problematikou netknutý, mohl by mít značné problémy. Ministr je, a nejspíš vždycky bude, politická figura. Bylo by plýtvání energií, kdyby začal resortu pořádně rozumět teprve v době, kdy volební období pomalu končí. A stejně jako je přirozené, aby se podle výsledku voleb střídali ministři, je téměř nutné, aby zůstávali stabilní náměstci a jejich podřízení. Tolik odborníků nemáme, abychom si je mohli dovolit ztrácet.
Když jsem dostal nabídku na tenhle post, moc času na rozmyšlenou jsem neměl, tuším takové dva tři dny. Vzal jsem to jako výzvu a nestaral se o to, co bude, až moje role skončí. Ostatně tak jsem nekalkuloval nikdy v životě.
Samozřejmě, že to není lehké. Jedna z nejdůležitějších oblastí práce ministerstva spočívá v předkládání zákonů, zrovna teď se probírá například zákon o správním členění státu, kde je nutno propojit působnost státní správy a samosprávy. Je to nesmírně citlivá záležitost, pracoval na ní už můj předchůdce i jeho předchůdce, a myslím, že také příští ministři budou systém dolaďovat a doplňovat.
Podobně bychom například rádi prosadili zákon o regulaci prostituce, nebo máme řadu připomínek k průběžným novelizacím trestního zákona a trestního řádu.
Pokud jde o policii, tak tam změny probíhají neustále. Stojí před námi racionalizace vedení o odstranění zbytečných mezičlánků, které přinejmenším všechno komplikují a zpomalují. A také jde o to, aby byla policie vnímána lépe než dnes, aby se stala skutečnou službou veřejnosti, aby i samotní policisté dokázali lépe vystupovat, byli vzdělanější a měli v sobě víc morálky. A tak dál a dál. Zmínil jsem se jen o nepatrném výseku celé záležitosti, práce je hodně, a ten, kdo přijde po mně, si rozhodně také nebude stěžovat na nedostatek problémů.
Vedle starostí je tu ovšem i řada potěšitelných věcí. Na ministerstvu je velmi mnoho kvalifikovaných a schopných odborníků, také policie, která je tak trochu v roli mediálního otloukánka, odvádí spoustu dobré práce. Vzpomeňme třeba Velkou cenu v Brně. Přes ohromný počet diváků byla organizace podniku zvládnutá naprosto perfektně, nedošlo k žádným incidentům, prakticky nic se neukradlo, očekávaný dopravní kolaps se nekonal. Tak vysoká profesionalita člověka upřímně těší.
Všechno se dá využít, dokonce i nevraživost opozičních politiků a části tisku je k něčemu dobrá. Přinejmenším k sebereflexi, k hlubšímu přemýšlení o věcech. Jenom hlupák je si jistý sám sebou.
Zní to možná maličko pyšně, ale zatím nemám pocit, že jsem nějakou část života promarnil a doufám, že etapa na ministerstvu to nepokazí."
Na Letenské pláni se houfovali příznivci hlučné rytmické hudby. Na cedulích a plakátech měli hněvivá hesla. Výkřiky, jednoduchá tvrzení, snadné odpovědi.
Již zmíněné místo v Evangeliu svatého Jana zaujalo mnoho vykladačů Písma. Proč vlastně tehdy Kristus mlčel? Někteří to vysvětlují únavou, jiní nechutí bavit se s pohanem, další postupnou odtržeností od vnějšího světa.
Je však ještě jedno řešení historické hádanky, jednoduché a logické. Ježíš nic nenamítal, protože v podstatě s římským prokurátorem souhlasil. I on sám se v duchu ptal, co je vlastně pravda, i on byl trápen lidskými pochybnostmi.
Dav shromážděný před budovou temně hlučel. Dav nikdy o ničem nepochybuje. Jenže bez pochybností se nedá vytvořit vůbec nic rozumného.
Zaznamenal: Antonín Jirotka
Fotografie: Jiří Novák