Všichni, kdo Františka Hemerku znali, se shodli na jednom: že to nebyl špatný chlap, ale měl holt v životě smůlu. Nejvíc na ženské... S tou první se rozvedl, protože se zakoukal do druhé, a z té se holt nejspíš vyklubala mrcha a semetrika. I horší výrazy pro ni pozůstalí Hemerkovi kamarádi po pohřbu našli, když zapadli do vyhlášené hospody kousek od krematoria, kde tekl samson jako křen a guláš jim ze známosti přihřáli hezky od oběda - třebaže to stravovaací evropská norma zapovídá, čerstvě dovařený gulášek stojí akorát za bačkoru, to vědí všichni.
František Hemerka zemřel ani ne v pětačtyřiceti, zdravý jako řípa. Ne, nesklátila ho ani autonehoda. Hemerka se střelil jednou ranou do spánku svou ilegálně drženou pistolí Walter ráže 7,65. Někdy se stane, že i taková zranění lidi přežijí, ale Hemerka měl smůlu. Anebo štěstí? Kamarádi říkali, že vlastně štěstí... Protože jednou se chtěl oddělat, a tak se prostě odprásknul. Chlap má držet slovo, a Hemerka si na na své chlapství potrpěl. Makal v lese jako drvoštěp, a tam se dlouhé řeči nevedou. Buďto tu robotu zvládneš a jsi náš, anebo se pakuj, běloručko.
Hemerka makat uměl. A dovedl i slušně vydělat. Jenže té jeho Rozáře, jak jeho druhé mladé manželce říkali všichni Franckovi kámoši, třebaže měla nóbl křestní jméno Edita, to bylo pořád málo. Pořád chtěla víc - a tak se František Hemerka dostal na šikmou plochu a začal krást - no, jako straka, těch je v lese, kde se pohyboval ponejvíc, přece habaděj.
Zpočátku mu všechno procházelo jedna radost, třebaže okresní kriminálka začala záhy větřit, že má v revíru škodnou. V odlehlých a ne zrovna lidnatých koutech Šumavy měli v sedmdesátých letech příslušníci Veřejné bezpečnosti vyhlášené firmy hezky pod lupou - jenže Hemerka žádná zavedená firma prostě nebyl. A tak unikal pozornosti i nástrahám. Měl štěstí - jenže všeho do času...
V třiasedmdesátém, sedmého dubna - to bývá v šumavských kopcích ještě hezky frišno, v noci mrzne jen praští a přes den se déšť nezřídka promění v chumelenici - se lesník Pivoda chystal s manželkou až do Plzně - nakoupit něco na jaro, ženská je holt neklidná, když vykukuje sluníčko a ona nemá nic kloudného na sebe, v čem by náležitě uvítala jaro. Auto ovšem Pivodovi neměli, šetřili na něj sice a moc toužili po embéčku, ale v třiasedmdesátém byly ještě auťáky hotová vzácnost: možná za rok, za dva, soudili podle svého místa v pořadníku. A tak bok po boku kráčeli k autobusové zastávce, udělalo se zrovínka hezky, bylo sobotní dopoledne a jaro opravdu už vonělo ve vzduchu. Měli dost času, vyšli s předstihem, protože Petr Pivoda se chtěl ještě cestou mrknout na místo, kde den předtím pálila parta lesních dělníků klestí, jež tam zbylo po těžbě. A radši hodlal zkontrolovat, jestli nějaké ohniště nedoutná. Sice bylo mokro, sníh teprve nedávno roztál a bylo ho požehnaně, ale čert nikdy nespí, říkal si zkušený lesník.
"Je to dobrý, uhasili to pořádně," ohlásil manželce, jež se nudila při čekání na asfaltce, protože si odbočkou do lesa nechtěla zablátit kozačky.
Vykročili znovu po cestě a museli kapku přidat do kroku, přece jen se manželovou odbočkou zdrželi, jak mu paní neopomněla vyčíst.
"Tak to vezmeme tady dolů zkratkou, kolem chalupy toho chlápka od filmu," navrhl smířlivě Pivoda, který se rozhodně nechtěl hádat hned na začátku společné cesty, a dobře věděl, že k oné nóbl chalupě vede asfaltka, uzoučká, ale pěkná.
Národní umělec si ji nechal postavit za svoje - a od jeho vznosného stavení pak už to bylo k autobusu pár kroků dolů lesem, po schůdné úvozové cestě.
Asi po pěti minutách - zrovna přicházeli k filmařovu výstavnému domu, rázovitému a citlivě opravenému - zaslechli oba nezaměnitelný zvuk - praskot dřeva... A nepochybně se zdálo, že vychází zpoza chalupy, jež v tuhle roční dobu byla určitě prázdná - jak ostatně svědčily i zavřené okenice.
"Že by zloděj?" podivil se Pivoda. "Takhle za denního světla? No, možný je dneska všechno..."
Požádal manželku, aby zůstala na místě a za žádnou cenu nechodila blíž, se zloději na odlehlém místě není žádná švanda, a se zvědavou ženskou po boku...
"A kdybych na tebe zamával, utíkej do hospody a zavolej policajty," špitl jí ještě a už se kradl ke stavení.
Do zahrady se dostal vrátky, která nebyla zamčená: lépe řečeno, chatrný zámek někdo zjevně vypáčil. Lesník se jako indián proplížil dozadu, kde měl dům hlavní vchod - ale na bytelné dveře si vetřelec netroufl. Zato okenice u kuchyně byla čerstvě rozštípnutá a pootevřená. Zloděj se ji právě snažil víc přitáhnout: lesník Pivoda spatřil dokonce jeho prsty...
Vrátil se tedy a máváním dal manželce najevo, aby šla volat Bezpečnost. A současně se smířila s jistotou, že cesta do do Plzně se jaksi odkládá na neurčito...
No. A teď, když na místě osaměl, mohl v klidu čekat, protože místní oddělení Veřejné bezpečnosti nebylo daleko a mládenci v modrém mohli dorazit tak během půl hodinky - maximálně. A takovou dobu určitě lupič uvnitř vydrží, filmový režisér byl i v době socialismu zazobaný chlap a chalupu měl zařízenou opravdu parádně. Lesník Pivoda u něj byl párkrát na návštěvě a měl starého pána docela rád. Proto mu taky na nedotknutelnost nemovitosti sem tam nenápadně dohlížel.
Druhá možnost, jež ho napadla, byla zajmout lupiče sám. Kdyby měl s sebou flintu, neváhal by ani vteřinu. Beze zbraně to bylo horší - ale přece starého horala nějaký nazdárek nerozhází...
Bůh ví, co to Pivodu napadlo, ale došel zase k vylomené okenici, k oknu, jímž se loupežník dostal nepochybně dovnitř - a rázně na ni zabouchal.
"Tak, polez, polez, hajzle zlodějská," spustil pěkně zhurta, "máme tě obklíčenýho, nám neutečeš!"
Jenže odpověď, jíž se mu dostalo, nečekal ani ve snu. Výstřel.
Tohle vypadalo vážně. I když Pivoda předpokládal, že lupič vypálil z poplašňáku, aby ho zastrašil, samotný fakt, že si takhle troufá, vyhlížel varovně. Teď navíc spatřil, jak se okenice pootvírá: ten uvnitř se zřejmě chtěl přesvědčit, jak to vypadá venku s tím slibovaným obklíčením. Pivoda ovšem zahlédl jen siluetu - a taky mu neušel fakt, že se v chalupě svítí. Oběhl tedy dům, dostal se ke skříňce s pojistkami a hlavní vyšrouboval.
"A budiž tma," řekl spokojeně, když zaslechl zevnitř sakrování.
Bez světla to v cizí zazimované chalupě nebyla pro zloděje žádná selanka. Teď bude muset rychle vypadnout - a zmizet odsud... Stačí, když si na něho Pivoda v křoví počíhá - a jestli je to někdo místní, určitě ho pozná. Okenice se prudce rozevřela, oknem se začal - pozadu, pitomec - drát jakýsi mohutný chlap. Sotva malým okénkem prolezl...
A když byl venku, ostražitě se rozhlédl - a pak pozvedl hlaveň pistole a vypálil do křoví, kde zřejmě zahlédl pohyb. Pivoda nebyl v lesáckém, měl jasně modrou zánovní bundu. Ta ho nejspíš prozradila. Pocítil úder do prsou: taková smůla! Žádný poplašňák, opravdová pistole! A i když ten gauner střelil skoro naslepo, zřejmě zasáhl. Dívné jen lesníkovi přišlo, že necítí žádnou bolest, ale krev mu tekla, to zjistil velmi rychle.
Zatímco si zkoušel nějak provizorně ošetřit ránu, lupič zmizel v houští a zřejmě utíkal dál lesem. Pivoda s hrůzou zjistil, že krvácí nějak moc. A že i citelně slábne. Navíc rána taky přicházela po prvotním šoku k sobě a začínala šeredně bolet. Kdyby čekal na pomoc na místě, nemusel by se jí taky dočkat. Tolik o střelných zraněních věděl. A tak se vydal domů. K telefonu. Šlo se mu bídně, ale šel. Tvrdý chlap z lesa a z kopců se jen tak nevzdává...
Ale asi po deseti minutách usoudil, že do lesovny by nedošel - a zamířil k zájezdní hospodě, která byla blíž a kam prve poslal ženu telefonovat. Ještě snad nikdy ji neviděl tak rád, jako když spatřil, že mu přichází vstříc - a že se dává do běhu, podpírá ho a říká: "Vydrž, je to jenom kousek..."
Sanitka přijela rychle, ale doktor se tvářil nevesele.
"Velká ztráta krve," řekl. "Nevím, jestli vydrží cestu."
To už ale střelci, který měl skoro na svědomí lidský život, šel v patách celý tým kriminalistů. V čele pes, jenž se hnal jako vítr, protože stopa byla opravdu čerstvá, za ním psovod - pak ostatní, sotva popadajíce dech.
Už věděli, že v posledních dnech někdo vykradl tři rekreační chalupy v blízkém okolí. Buďto je tedy pachatel rodák, anebo připutoval z vnitrozemí a tady se na čásek usadil.
"Musíme ho vykouřit z nory," rozumoval šéf akce. "Nejspíš se někde zašije a hodlá přečkat, až se rozruch přežene - a pak se v tichosti vypařit."
Jenže po pár kilometrech poklusu se i pes unavil a nakonec ztratil stopu na autobusové zastávce na rozcestí. Příslušníci se rozběhli po chalupách v okolí - aby se vyptávali na podezřelého chlápka, jehož - velice neurčitý - popis jim Pivoda před převozem na operační sál stačil ještě prozradit. Mohutný chlap, na sobě khaki vaťáky - a na hlavě beranici.
Jak zjistili, v nedalekém městečku se zrovna takový chlapík objevil v hospodě. Dal si guláš a dvě piva, dvěma místním násoskům koupil ruma a tahal z nich rozumy, kudy by se dostal na nádraží - nějak nenápadně přes les... Popis se vylepšil. Násoskové měli kupodivu "pamatováka na ksichty", jak se sami pochválili. Kýženého ruma za informaci nevymámili: Bezpečnost neměla fondy.
V té chvíli už velmi zesílilo podezření, že by mohlo jít o Františka Hemerku. Někdo si vzpomněl, že by popis mohl odpovídat jemu. Jenomže zátah na blízkém nádraží vyšel naplano - nikdo ani vzdáleně odpovídající popisu pachatele se tam neobjevil.
"Musel se radši zašít někde v rajonu," usoudili kriminalisté. A začali to brát od jedné rekreační chalupy ke druhé - hnal je čas, protože až se setmí... Uspěli v té předposlední, to už se šeřilo. Pes znovu chytil stopu a vedl jako po provázku. Zvenčí vypadala chalupa nedotčeně, ale pachatele prozradil elektroměr. Otáčel se. Lupiči uvnitř bylo zima, a tak si zapnul teplomet a taky si rozsvítil. Aby se potmě nebál...
"Vyjděte ven a odhoďte zbraň," ozval se hlas zdeformovaný megafonem. "Nemáte žádnou šanci na útěk..."
Tohle nebyla tak docela pravda. Obklíčení kolem chalupy bylo dost děravé, tma rychle houstla a baterky svítily jak za dušičky. Avšak tohle všechno věděli jen ti venku. Ten uvnitř ne. A uvěřil, že je všechno ztraceno. Zachoval se ale jinak, než čekali.
"Zeptejte se mojí ženy, proč jsem musel krást," zařval zoufale.
A pak se ozval výstřel. Jeden jediný. Když kriminalisté vpadli dovnitř, našli chlapa s prostřelenou hlavou.
"Franta Hemerka, panebože," vydechl jeden z místních příslušníků. "Já s ním chodil do školy. Panebože..."
Paní Edita Hemerková, o jejíž podíl na celé kauze se kriminálka pochopitelně zajímala, ovšem po poradě s advokátem využila svého práva nevypovídat, a vyšetřování - vzhledem k úmrtí pachatele - bylo nakonec plzeňským krajským vyšetřovatelem zastaveno. I když Pivoda v nemocnici zemřel a z Hemerky byl rázem vrah, koho soudit?
Chalupa, kde František Hemerka zemřel, už nestojí. Majitele přestala těšit, chtěl ji prodat, ale ne a ne sehnat kupce. Sebevražda nedodá baráku nejlepší pověst. A pak přišla hodně divoká šumavská bouře a blesk coby posel Boží udělal se stavením definitivní konec. Místní říkali, že Boží trest, ale pro koho? Hemerková, která celou věc nejspíš způsobila svou chamtivostí, se brzy odstěhovala do vnitrozemí. A prý se tam moc dobře vdala. No, vždycky to byla pěkná ženská...