Měsíčník Policista

Kastrační komplex

Vyšlo v čísle 11/2005

"A co vaše maminka?" zajímal se Jiří Hadrbolec.

"Cože?"

"Vycházeli jste spolu dobře?"

"Ano, jistě... Proč vás to, jaksi, zajímá?"

"Tím se netrapte," řekl Jiří nedbale, "to je kvůli komplexnímu obrázku. Jen klidně pokračujte."

Starý pán se v zákaznické židli vrtěl dost nespokojeně, zřejmě poněkud litoval toho, že do naší kanceláře vůbec kdy vstoupil.

Člověk se stále učí, a já si s jistou hořkostí uvědomil, že situací, které by mohly soukromou detektivní kancelář přivést ke krachu, je víc, než jsem původně myslel.

K nedostatku zákazníků, ztrátě licence či zásadní roztržce mezi společníky přibyla další. Jmenuje se psychoanalýza a jde o obor, který při své více než stoleté historii zažívá novodobou renesanci. Ovšem, chápu, lidská duše je složitá, jsem ochoten sklonit se před tajuplným podvědomím, které ovlivňuje naše reakce, lásky, nenávisti i sympatie. Ale nemíním kvůli sérii jakýchsi nevyzpytatelných komplexů přijít o zavedenou firmu.

Všechno začalo vcelku nevinně a nenápadně. Hadrbolec se na jakémsi abiturientském večírku sešel se spolužákem, který se psychoanalýzou zabývá, absolvoval u něj dvě tři sezení, nakoupil tašku odborné literatury a rozhodl se, že záležitosti přijde na kloub. Čekal jsem, že ho to za pár týdnů omrzí, podobně jako egyptologie, studium vysoké matematiky nebo mystické učení doktora Weinfurtera, jenže milý Jiří propadal myšlenkám vídeňského psychiatra čím dál tím víc. Jak sám tvrdil, život se tím pádem zjednodušil a zprůhledněl, podobně jako vesmír půl miliardy roků po velkém třesku. Škoda, že to nemohlo ještě pár let počkat. Snažil jsem se oponovat, poukazovat na značné rozpory mezi skutečností a Hadrbolcovými představami, ale nebylo to nic platné. Když si například náš spřátelený právník postěžoval, že má nemocná játra, Jiřímu bylo okamžitě jasné, že pravý původ potíží tkví v potlačované nenávisti k otci, který před padesáti lety zanechal malého chlapce na krku matce a neodpovědně se zabil při horolezeckém výstupu na Prachovské skály. Opatrně jsem namítl, že příčina choroby může spočívat také v nemírném a dlouhodobém popíjení lihových nápojů, což Hadrbolec okamžitě odbyl s tím, že nedostatek otcovské autority v raném dětství s téměř osudovou zákonitostí vede k notorickému alkoholismu. A tak dál. Podle mého názoru je psychoanalýza docela hezké téma na povídání v restauraci, ale pro detektivní práci se hrubě nehodí.

Náš klient rázně odmítl celoživotní trauma způsobené inhibovaným sexuálním vztahem k dávno zemřelé matce (už to popírání ve své negaci jasně potvrzuje, že na základní úvaze je velký kus pravdy, řekl by Jiří) a poněkud rozpačitě přešel k problému, který jej do agentury přivedl.

"Jde o mého zetě, víte? Jmenuje se Milan Votýpka."

Ve stručnosti a bez psychoanalytických odboček to bylo přibližně tak. Dcera Irenka se přibližně před pěti lety provdala za jistého Votýpku, účetního firmy Podlešák.

"Je to hodlej a starostlivej člověk," mínil klient.

Nuže, pan zeť se nezdál ničím výjimečný, ale to bylo vcelku ku prospěchu věci, manželství lidí slavných a bohatých zpravidla nemívá dlouhé trvání. Pět společných roků, dvě hezké děti a idylický měšťácký poklid. Jenže pak se z ničeho nic začal pan Milan bát.

"Čeho?"

"Nemám tušení."

Jiří Hadrbolec ožil. Fobie všeho druhu jej přímo magicky přitahují a zpravidla je dokáže hravě vysvětlit. Dlouhodobě potlačované libido, frustrace z nesplněných narcisistních představ, dětská traumata uvízlá v hlubinách snů...

Rázně jsem to nekonečné žvanění přerušil, abych se mohl přeptat na fakta.

Votýpka zkrátka znervózněl, neustále běhal k telefonu jako člověk, který čeká nějakou vyděračkou zprávu. Pln obav, zda jej někdo nesleduje, postrašeně vykukoval z oken, v noci se probouzel nebo mluvil ze sna. Pak zmizel.

"Prosím?"

"Zkrátka jednou nepřišel domů, neobjevil se ani příští den, ani ten další..."

"A vy?"

"S dcerou jsme to oznámili na policii, tam si všechno zapsali, obtelefonovali okolní nemocnice, probrali dopravní nehody a tak... To je vlastně celé."

"Jak na to reagovali v zaměstnání?"

"Tam ho nepostrádali. On si totiž těsně před svým zmizením vzal dovolenou."

"Velmi zajímavé," pravil Jiří Hadrbolec.

Zapsal jsem si data, adresy, telefonní čísla. Zákazník se úkosem podíval na našeho psychoanalytika, a pak se tiše zeptal, jestli bych na tom případu nemohl pracovat především já. Důvěra potěší i zavazuje, proto jsem prohlásil, že se může spolehnout.

Položil na stůl zálohu v hotovosti, nasadil si klobouk a důstojně odešel.

"Dominantní osobnost," vydechl Hadrbolec.

"A co z toho plyne?" zeptal jsem se neopatrně.

"Řešení celé záležitosti."

"Neříkej."

"Jasně. Jen si tu situaci představ. Klasický Elektřin komplex silně přitahuje dceru k otci, jehož důstojná autorita nutně vyvolává v mladém chlapovi mindrák kastrační."

"Ještě jednou, prosím," vyhekl jsem.

"Dobře," řekl Jiří velkoryse. "Tak tedy jednoduše. Dcera na tatíkovi visí a zeť cítí přirozené nepřátelství k tchánovi pro jeho evidentní superioritu."

"Ach tak!"

"Kastrační komplex je tísnivé vědomí osobní inferiority. To se nedá dlouho vydržet. Proto zdrhnul."

Neptal jsem se už raději na nic. Svět, kde lidé jedí, když mají hlad, pijí kvůli žízni a třeba i kradou, protože potřebují peníze, je mi přece jen poněkud bližší.

* * *

V podnikovém rejstříku byl pan Alois Podlešák uveden jako zakladatel firmy, k níž přibližně po roce existence přibyl společník, jistý Karel Urban. Na počátku šlo o partu šumavských zedníků, kteří se rozhodli dobýt Prahu, a protože odváděli dobrou a relativně lacinou práci, docela se jim dařilo. Nabízeli kompletní opravy a rekonstrukce chátrajících městských domů, časem k tomu přibyl i obchod s nemovitostmi, podnik se rozrůstal a zaměstnanci nemuseli mít vážné starosti o nejbližší budoucnost.

"Promiňte, u vás tuším pracuje jistý pan Votýpka."

"Ano. Proč vás to zajímá?"

Kolega Hadrbolec si v podobných situacích zpravidla vymýšlí krkolomné historie. Dokáže ze sebe dělat majitele pohřebního ústavu, hollywoodského režiséra či přestrojeného agenta FBI, já však podobné komedie nemám rád. Po pravdě jsem vysvětlil, že o pana účetního má strach jeho rodina, a naše agentura dostala za úkol takové obavy pokud možno rozptýlit.

"Dobrá," pravila vlídná šedovlasá paní, "tak chvilku počkejte, já za čtvrt hodiny končím."

Výborná večeře, lahev lahodného vína a trocha pohody, jakou nabízejí slušné restaurace. Za dvě hodiny jsem se dozvěděl víc, než by Jiří s nalepenými vousy a Freudem v podpaží zjišťoval týden. Milan Votýpka byl podle paní sekretářky slušný a nevýbojný chlapík, nicméně v poslední době se zdál trochu přetažený a nervózní. Ostatně nebylo divu. Celková atmosféra ve firmě je prý poněkud napjatá.

"Proč?" zajímal jsem se.

"Šéfové mají spory."

Po další skleničce jsem se dozvěděl, že pan Podlešák, jako člověk rozvážný a konzervativní, sází především na řemeslo a na perfektní práci, Urban naproti tomu má riskantnější povahu. Jednou či dvakrát se mu podařilo nějaký polorozpadlý činžovní dům koupit, vystěhovat a po rekonstrukci prodat se značným ziskem. Rád by v takových spekulacích pokračoval, ovšem Podlešákovi připadalo vysídlování nájemníků do náhradních bytů pirátské a odmítal na podobné podniky uvolňovat kapitál. Hádky k dohodě nevedly, zaměstnanci firmy vcelku rovnoměrně rozdělili své sympatie na obě strany..

"Vy sama jste při kom?"

"Při starém Podlešákovi, pochopitelně."

"A pan Votýpka?"

"Ten váhal. I když vyšší příjmy by pochopitelně uvítal..."

Situace se začínala vyjasňovat. Kamarádství je hezká věc, jenže když běží o miliony, jdou všechny ohledy stranou. Tichý účetní se zřejmě zamotal do cizí hry a pravděpodobně udělal něco, co mu nahánělo strach. Proto vyklidil pole a tiše čeká, jak všechno dopadne. Mohl být iniciátorem nějaké špinavosti, ale také je možné, že je jen takový obětní beránek, který se teď někde klepe hrůzou, že malér vyjde najevo...

"Kdo se vlastně stará o peníze, když má účetní dovolenou?"

"Většina věcí běží vcelku automaticky. Výplaty rozdělují vedoucí jednotlivých stavebních sekcí, objednávky materiálu jsou podle harmonogramu připraveny čtvrt roku dopředu, drobné mimořádné výdaje patří do pravomoci mistrů. Pokud by se objevilo něco nečekaného, tak o tom mohou samozřejmě rozhodnout společníci firmy..."

Teorie začínala dostávat logiku a smysl. Prosperující podnik, kde všechno klape jako dobře seřízený hodinový stroj, je pro subalterního úředníčka pořádné lákadlo. Nikdo se mu moc nedívá na prsty, malé zpronevěry přecházejí ve větší, a když mu částka přeroste přes hlavu, rozklepe se hrůzou a docela obyčejně uteče. Znal jsem podobné chlapíky, a bylo mi jich trochu líto. Většinou neunesou napětí situace, nakonec se sami přihlásí na policii, aby pak nekonečně dlouhá léta spláceli to jedno jediné nezvládnuté pokušení. Klienta asi moc nepotěším, ale co se dá dělat, koneckonců jsme detektivní kancelář, ne poradna pro zachraňování nevydařených manželství.

Doprovodil jsem hovornou sekretářku domů a druhý den navštívil pana Podlešáka. Majitel firmy byl mohutný funící muž s obrovskýma rukama podobnýma lopatám. V duchu jsem si představil, co cihel jimi prošlo, než zasedl do šéfovské kanceláře.

"Copak byste si přál?"

Řekl jsem, že vcelku nic konkrétního, nicméně pan stavitel se s chutí rozpovídal. Byl na svůj závod evidentně pyšný.

"Zedníci od nás, pane, to jsou šamotáři ze Šumavy, jestli vám to něco říká. Machři, jaký nenajdete nikde jinde na světě. Ani melouchy dělat nemůžou, protože zeď, kterou postavili, pozná každej na první pohled. Mistrovská mozaika, abyste věděl, ne obyčejný zdivo. To je škoda omítat..."

Je příjemné, když si někdo váží vlastní profese, nicméně jsem trochu změnil téma.

"Víte, rád bych vám něco doporučil."

"Co?"

"Inventuru."

To slovo neměl rád.

"Proboha proč?"

Řekl jsem, že mám jakési neověřené informace, že by v účetnictví nemuselo být všechno v pořádku. Podlešák se zarmoutil. Zdůraznil, že pan Votýpka je na dovolené, společník firmy odjel kamsi na služební cestu, a on sám má spoustu důležitějších starostí, než aby se hrabal v číslech.

Snažil jsem se jeho odpor zmírnit. Vysvětlil jsem, že neběží o detaily, spíš jen o jakési celkové a rychlé přehlédnutí účtů.

Nechtělo se mu, tvrdil, že slyším trávu růst. Bylo jasné, že on sám by byl radši někde v terénu na lešení. Železobeton, překlady, klenby, to je práce pro chlapa, ne rozmazávání inkoustu.

Po delší tahanici slíbil, že se do banky podívá, tedy zbude-li mu čas...

Odešel jsem s pocitem, že vrozený odpor k účtařině zavede celý případ do slepé uličky. Naštěstí jsem se mýlil. Ještě odpoledne zvonil v kanceláři telefon.

"Musíte nám pomoct," ozvalo se ve sluchátku udýchaně.

"Kdo volá?"

"Tady Podlešák. Okamžitě přijeďte!"

"Co se stalo?"

"Okradl nás. O všechno. Mám dojem, že jsem na mizině."

* * *

Zoufalý mohutný chlap, vyděšená sekretářka, dům plný rozpačitých zaměstnanců v montérkách. Špatné zprávy se šíří rychle.

"Tak povídejte."

Alois Podlešák nakonec skutečně zašel do banky, která měla na starosti veškeré finanční účty podniku, a tady se dozvěděl, že jeho společník Karel Urban vyzvedl z konta dvaatřicet milionů korun. Protože k příslušné transakci potřeboval souhlas obou majitelů, nestydatě zfalšoval Podlešákův podpis...

"Odnesl si to v hotovosti?"

"Cože?"

"No, jak ty prachy přebral. Vyzvedl je, nebo převedl na jiný účet?"

Šéf firmy neměl tušení. Děsil se představy, že nemá na výplaty a všechno, co po léta pracně budoval, je v troskách. Dohadování nikam nevedlo, zasedl jsem proto k psacímu stolu a pustil se do práce. Zavolal jsem jednomu spřátelenému policistovi z hospodářské kriminálky a obešel tak většinu formalit předcházejících oficiálnímu zahájení vyšetřování. Tiše a bez fanfár vypukla honička, při které se neběhá, nestřílí a nekvílejí týrané pneumatiky aut. Jen sloupce čísel naskakují na monitorech a občas cinkne telefon.

"Jak se mám těm lidem podívat do očí," opakoval pan Podlešák.

"Nesluší se bědovat před večerem," tvrdil jsem já.

Mnohokrát v životě už jsem proklínal neuvěřitelnou pomalost bankovních operací, tentokrát poprvé si finančnická liknavost zasloužila chválu. Karel Urban zvolil pro svou krádež poměrně složitou cestu převodů přes několik bankovních domů, zřejmě si představoval, že tím dokonale zamete všechny stopy. Mezinárodní kriminální spolupráce však už je na docela jiné úrovni nežli za starých časů, a proto nebylo tak obtížné cestu zpronevěřených milionů sledovat. Navíc, štěstí bylo tentokrát na naší straně. Ve Vídni vypadly na půl dne počítače, Německo slavilo jeden ze svých početných svátků, pařížská banka sice vyřídila záležitost promptně, ale ve Španělsku vyhlásili bankovní úředníci vítanou čtyřiadvacetihodinovou stávku. Získaný čas bohatě stačil k zablokování konečného účtu v Barceloně. Do pátrání byl rychle zapojen i Interpol, a když podnikavý pan Urban přišel k přepážce a chtěl peníze vyzvednout, ukázali mu dva uniformovaní policisté mezinárodní zatykač.

Tím záležitost skončila. Eskorta dopravila nepoctivého podnikatele zpátky do republiky, vcelku informativní série výslechů nepřinesla už nic podstatného či nového. Snad jen to, že účetní Votýpka, kterého jsem původně považoval za spoluviníka, v tom vyprávění příliš vzpomínán nebyl. Jeho role se smrskla jen na statistu, který si náhodně vybral dovolenou. Vzhledem k poměrům panujícím v podniku se tím pádem mohl defraudant spolehnout, že nejméně tři týdny se o účetnictví firmy nebude nikdo příliš zajímat.

* * *

"Promiňte," špitnul ženský hlas do telefonu, "já se jen chci zeptat, jak jste daleko. Už něco o Mirkovi víte?"

Chápal jsem nešťastnou manželku pana účetního a náramně mě mrzelo, že ji nemohu nic dobrého sdělit. Kroutil jsem se v nic neříkajících frázích, dokud mi Jiří Hadrbolec nesebral sluchátko.

"Vydržte do neděle," řekl stručně. "A uvařte něco, co má rád."

"Mirek?" ozvalo se nevěřícně.

"Ovšem, kdo jiný?" pravil Jiří a zavěsil.

Zatmělo se mi před očima. Vzbuzovat v klientech marné naděje je snad největší profesionální prohřešek, jakého se lze v naší branži dopustit.

"Ty snad víš, kde je?" zeptal jsem se ledově.

"Samozřejmě," řekl Hadrbolec.

"Tak proč jsi to neřekl dřív? Proč máme čekat až do neděle?"

"Protože musíme vymyslet nějakou důvěryhodnou povídačku. Ale neboj, nemusí znít moc pravděpodobně. Každý snadno uvěří tomu, čemu věřit chce..."

Následovala krátká přednáška o potlačovaných tužbách a já trpělivě čekal, až partner přejde k věci.

"Víš, chlap nabitej emocema je jako přetopenej kotel. Musí se otevřít pojistnej ventil. Votýpka nechtěl pořád bejt jen ušlápnutej živitel rodiny, ale taky autorita a mužskej. Takovou věc si může člověk dokázat jen přes ženskou. Tedy většinou. Našel si takovou. Strach a běhání k telefonu, ne, to nebyli žádný vyděrači, holka mu měla zavolat a on nechtěl, aby to zvedl někdo jinej. Bydlela na protější straně ulice, takže furt koukal z okna. Potom si s ní vyrazil, jenže pálit za sebou mosty rozhodně nechtěl. Radši doma nic neřekl, a protože nechtěl přijít o místo, vzal si v práci dovolenou..."

"Jak jsi ho našel?"

"No, zase pomohl starej dobrej Freud. Ve stresovejch situacích se každej podvědomě vrací do dětství. Například vystrašený dospělý lidi si často čtou pohádky, neboť jim to vrací ten dávno ztracenej pocit jistoty domova. Vykolejenej účetní se choval taky tak. Zjistil jsem si, kam jako kluk jezdíval na prázdniny a kde mu bejvalo dobře. Potom stačilo jen obtelefonovat pár venkovskejch hotelů a na třetí nebo čtvrtej pokus jsem ho měl."

Myslím, že dokážu uznat porážku. Tiše jsem si nalil panáka agenturní slivovice a rozhodl se, že si Freudův Úvod do psychoanalýzy přece jen přečtu.

"Proč si myslíš, že se chce vrátit?" zeptal jsem se.

"To dá rozum," odvětil Jiří Hadrbolec. "Miluje děti, má rád svou ženu, a nakonec i toho dominantního tchána. Někde v koutku duše mu možná vlastní subalterní postavení docela vyhovuje. Navíc, je s tou svou novou kamarádkou už druhej tejden. To je na podobnou lásku trochu moc. Cyrano mohl celej život romanticky milovat Roxanu, protože byla furt na balkoně a on kdesi dole ve tmě. Kdyby s ní prožil pár dní v jedný místnosti, tak by mu bylo hned jasný, že je slabomyslná..."

* * *

Návrat pana účetního do lůna rodiny byl vskutku triumfální. Pan Podlešák se rád ujal nabídnuté role, poslal Ireně Votýpkové obrovský koš červených růží a ujistil ji, že jen zásluhou manžela přežil stavební podnik hrozící katastrofu. Dramaticky popisoval honbu za defraudantem a v posluchačích vzbudil přesvědčení, že v ulicích Barcelony zatýkal po zuby ozbrojeného lumpa hrdinný Votýpka osobně.

Popíjelo se šampaňské, nálada byla vynikající, nikdo si nevšímal bledého dívčího obličeje za oknem domu na protější straně ulice. Zraněný komplex Narcisův, kořen sebelásky a egocentrismu... To by bylo něco pro Hadrbolce! Jenže on místo psychoanalytického mudrování lstivě využíval situace a objednal si u Podlešákovy firmy přestavbu rodičovského domku v Mokropsích. A dobře udělal, protože zdi, které tam šumavští šamotáři vybudovali, připomínaly mozaiku a bylo je opravdu škoda omítat.

Antonín JIROTKA