V září a v říjnu se v Praze konala ojedinělá výstava. Českojaponská společnost, Muzeum Policie České republiky a Náprstkovo muzeum s podporou velvyslanectví Japonska v České republice a firmy Olympus uspořádaly výstavu japonských mečů. Podnětem k uspořádání výstavy, velkou částí práce na scénáři a stavbě expozice a řadou výstavních exponátů přispěla Společnost pro studium japonského meče Nihonto Kenkyukai - odborná sekce Českojaponské společnosti, která letos prožívá desátý rok své činnosti.
Zájemci o japonský meč večer 6. září zcela zaplnili sál Muzea Policie ČR. Účastníky vernisáže uvítala ředitelka muzea PhDr. Marcela Machutová a se zahajovacími proslovy vystoupili tajemník japonského velvyslanectví dr. Hosoda a poté manažer Českojaponské společnosti dr. Heřman. Dr. Dolejší přednesl krátky příspěvek o japonském meči a vlastní výstavu uvedl předseda Společnosti pro studium japonského meče Ing. Bohumil Planka. Vernisáž byla zpestřena ukázkami cvičení s japonským mečem iaido v podání pana Hotovce a ženského šermu naginatou vystoupením mistryně světa Mgr. Jany Soukupové a její učitelky paní Zaitsu.
V projevu dr. Dolejšího mne zaujalo srovnání vztahu českých a japonských mužů k meči. U obou národů patří meč k základním státním symbolům. U nás je to meč svatého Václava, který je součástí korunovačních klenotů, v Japonsku patří k základním císařským insigniím meč bohyně Amaterasu. Ale většina českých mužů, kterým dnes dáte do ruky meč, se na vás nechápavě podívá a ani nebude přesně vědět, který konec uchopit. V Japonsku patří etiketa meče k základnímu vzdělání a bez ohledu na věk se prakticky nesetkáte s mužem, který by neměl alespoň základní znalost o zacházení s touto tradiční zbraní.
Návštěvníky výstavy uvítala kompletní japonská zbroj. V levé polovině sálu v prvním poschodí muzea byla představena činnost Společnosti pro studium japonského meče, které dominovaly ukázky replik japonských mečů zhotovených českými mečíři. Fotografie na stěnách a část exponátů dokumentovaly postup při výrobě japonského meče. Tato část byla v duchu výroku "Japonsko není jenom meč" doplněna ukázkami z činnosti dalších sekcí Českojaponské společnosti: školy čajového obřadu Urasenke, kaligrafie a kresby tuší. V pravé polovině výstavního sálu mohl návštěvník porovnat umění českých mečířů s originály ze státních i soukromých sbírek. Výstava patřila k těm, které nestačí zhlédnout jenom jednou; při každém návratu nalézáte stále nové a zajímavé detaily. Škoda, že mohla trvat jen měsíc.
Po vernisáži jsme položili několik otázek předsedovi Společnosti japonského meče - Nihonto kenkyukai: podplukovník Ing. Bohumil Planka, CSc., je policista, vedoucí oddělení balistiky Kriminalistického ústavu Praha.
- Jak dlouho se zajímáte o japonský meč?
Chladné a palné zbraně patří k mým koníčkům odmalička. S dřevěným, vlastnoručně vyrobeným bokkenem jsem začal cvičit v roce 1977 po návratu ze studentského pobytu v Řecku, kde jsem si poprvé vyzkoušel karate v dojo Soluň a nadchl se pro japonské filmy. K seriózním informacím o nihonto jsem se však dostal až po roce 1990. Japonský meč je téma velmi komplexní. Není to jen metalurgický a technologický či řemeslný skvost. Je úzce spojen s celou japonskou kulturou a historií a pochopit jej lze pouze spojením uchopitelných faktů a intuice na mentální úrovni.
- Pokud vím, vy sám vyrábíte japonské meče. Jak se vám to daří?
Mezi našimi členy je několik moc zručných výrobců replik, některé výrobky můžete vidět na výstavě. Osobně patřím k těm studentům japonského meče, kteří se snaží jej pochopit i vlastníma rukama. Mé výrobky mají výlučně studijní charakter a jsou nezbytným doplňkem studia originálů a odborné literatury.
- Kolik času vám zabere zhotovení čepele bez soupravy?
V případě studijní práce se jedná řádově o měsíce.
- Na výstavě je řada replik japonských mečů zhotovených českými mečíři. Posuzoval je někdo z japonských mistrů?
Každoročně pořádáme uzavřená setkání výrobců replik - našich členů - s prezentací nových výrobků, které jsou poté vystaveny na naší valné hromadě, kde je může spatřit i široká veřejnost. Dosud jsme byli poctěni návštěvou dvou předních japonských odborníků a odvážili jsme se jim některé práce ukázat. V případě prací Pavla Řiháčka uznání vyústilo až v pozvání do Fukuoky na měsíční stáž k panu So Tsutomu, což je mistr s nejvyšším titulem Mukansa. Zdá se, že se nemusíme stydět, i když jsme pořád jen na začátku a mnohé se ještě musí zlepšit.