Když si najdete na mapě lounský okres - jak známo, dnes už existuje jen v policejní struktuře, po stránce státoprávní se jeho území dělí na Lounsko, Žatecko a Podbořansko - najdete nudli. Notně protáhlý tvar je první zdejší specifikum, jehož si každý všimne: v nejužším místě je území lounského okresu vzdušnou čarou jen čtrnáct kilometrů široké, dlouhé je však přes šedesát. Což činí policii jisté potíže: pokud chce pachatel po činu z okresu hbitě vypadnout - a který by nechtěl? - má to snadné. Za deset minut může být u sousedů, kde ještě o jeho skutku nemusejí vědět. Což darebáci prokoukli a hojně využívají. Ale mobilita grázlů je problém jaksi všeplatnější: i prostý zlodějíček má dneska auto a dovede krást rychle - a ještě rychleji se vytratit. A chytejte mě, poldové!
Dalším specifickým rysem okresu je vysoká nezaměstnanost. Zhruba sedmnáct procent. V severních Čechách nikoli první příčka, jinde jsou na tom ještě hůř. Ale i tak je to dost zlé a nutně se to projevuje v kriminalitě. Co do jejího množství si vedoucí pozici drží jednadvacetiticové Louny, v těsném závěsu je o tisíc duší lidnatější Žatec. Menší obce jsou na tom líp, jak jinak.
V lounském okrese má policie šest obvodních oddělení: poté, co koncem let devadesátých zrušila z celkem deseti oddělení šest těch nejmenších, o stavu pět plus jeden, a z nich vytvořila dvě nová, o stavu jeden plus třináct, a navíc částečně posílala stavy zbylých útvarů. "Když máte na oddělení šest policistů, je nemožné udržet stálou službu, takže v půl čtvrté zamkli služebnu a šli domů. Ale starostové proti rušení protestovali, někdy velmi vehementně, a někteří mne asi dodnes nemají rádi," vysvětluje své rozhodnutí okresní policejní ředitel, plukovník JUDr. Miloslav Šolc. "Rozhodně ale bylo v tomhle případě rozumnější soustředit síly do větších celků."
Dnes jsou vedle Loun a Žatce, kde pracují obvodní oddělení druhého typu, nejpočetnější, zhruba o třiceti policistech, další dvě třetího typu a dvě již zmíněná, čtvrtého typu, o stavu jeden plus třináct. Takže je na všech obvodních útvarech zajištěna stálá dozorčí služba a noční hlídky.
I tak není někdy pro šéfa snadné sestavit plán služeb, když nastane čas dovolených anebo chřipková epidemie, ale dá se to zvládnout - tak, aby na oddělení čtyřiadvacet hodin byla stálá služba a občané měli v případě potřeby jistotu, že policie není daleko.
Početní stavy policistů mají na Lounsku v současnosti naplněné, i když několik lidí v poslední době řediteli odešlo: nejednalo se ale o žádné akty nazrálé naštvanosti, ale docela přirozenou potřebu a chuť zkusit něco jiného, anebo dokonce jen o přesun do jiného okresu.
"Čím že mi moji lidi udělali poslední dobou radost? Víte, mě potěší každý případ, který se podaří uzavřít a dostat k soudu," přiznává plukovník Šolc. "Včetně těch zdánlivě malých a nenápadných věcí, protože ze zkušenosti vím, že za nimi bývá kolikrát nejvíc práce, trpělivosti, důslednosti a přemýšlení. Ale teď jsem třeba moc rád, že se po víc než dvou letech podařilo dotáhnout do konce a podat obžalobu na viníky výbuchu, který před víc než dvěma roky zboural část hotelu Oharka a zabil šest polských dělníků, kteří tam bydleli. Samozřejmě, že k odpovědnosti se nikdo nehlásil, ale vyšetřování ukázalo, že tam vše měli v hrozném technickém stavu, všechno se flikovalo, neprováděla se všeobecná údržba bojlerů podle bávodu výrobce a revize elektroinstalace. Hrůza. Žaloba leží na soudu, dál se uvidí."
Podbořanské obvodní oddělení sídlí v patrovém domě jen pár kroků od náměstí, za ním vede přes viadukt železniční trať - a dál už šumí les. Bývalo tu zemědělské učiliště a potom zvláštní škola, a když se sem před pár lety policie nastěhovala, vyvolali noví nájemníci pochopitelně mnoho vtipných poznámek.
"Že si prý jdeme doplnit vzdělání," směje se major Osvald Pöschl, zdejší vedoucí. "Nějak jsme to ale překousli. Dost jsme si stěhováním totiž polepšili, předtím měla policie prostory přímo na náměstí, vedle bývalé radnice, kde je dnes Muzeum volyňských Čechů, a tady je mnohem víc místa."
Proč zrovna tady volyňští Češi? Přišli sem po válce dosídlit pohraničí, i Podbořany se totiž po odsunu hodně vylidnily. Ještě v šestačtyřicátém napočítali ve městě 3269 obyvatel, z toho 2183 Němců, o pouhý rok později už celkový počet klesl na 2574 - a Němců zbylo pouhých 296...
Zvenčí nevypadá dnešní podbořanské policejní sídlo dvakrát přepychově, fasáda by už snesla nový kabát a taky interiéry nesou stopy intenzivního užívání. Ale místa je tu dost pro každého, výhodou jsou třeba solidní zimní garáže i letní přístřešky pro auta - i vymoženost, na kterou jsou tady pyšní a jíž se může pochlubit jen málokterý - i podstatně větší - policejní útvar. Z někdejší školní tělocvičny si totiž zdejší sportovní nadšenci vlastními silami udělali parádní posilovnu.
"A využívá se opravdu hojně, což je dobře, fyzická kondice a policista, to přece patří k sobě," říká vedoucí. "Člověku to prostě nedá: mít takovou možnost přímo v baráku a nechat ji ležet ladem?"
Mezi obvody lounského okresu patří Podbořanští nepochybně na špičku - co do objasněnosti i dalších parametrů. Třebaže šéf nad tím jen mává rukou a soudí, že žádná sláva, a mohlo by to být lepší. Jenže denním chlebem jeho týmu jsou ponejvíce zdánlivé prkotiny, drobná kriminalita, krádeže a vloupačky - a takové věci se ovšem, jak známo, vyšetřují nejhůř. Vraždy jdou paradoxně snáz: ale tady už zaplaťpámbu dlouho žádnou neměli.
"To už je pár let, co v jedné blízké vsi u Podbořan romský mladík zamordoval vlastní babičku," zavzpomíná major Pöschl. "Vypařil se vzápětí, pochopitelně, ale dlouho neutíkal: za tři dny ho v Praze našli a spadla klec."
Jakkoli je to zvláštní, vlastně na ten případ rád vzpomíná: spolupráce s okresní i krajskou kriminálkou prý tehdy klapala jako hodinky a ani jeho vlastní mládenci nic nepokazili, spíš naopak - a tak je tahle kauza dodnes v živé paměti jako ryzí úspěch policie.
Na pořádek v celém rozlehlém rajonu jsou podbořanští policisti sami, městská policie, která citelně pomáhá republikové třeba v Lounech či Žatci - a od února i v Postoloprtech - tady chybí. Město ji sice prý před lety zkoušelo ustavit, ale záhy projekt odpískalo. Inu, peníze, peníze, to je slovo, jež se všude skloňuje ve více než sedmi pádech.
Ves jménem Podwarzan se v listinách objevuje už v roce 1369, sám císař Zikmund ji pak jako Podvořany zapisuje roku 1436 Žateckým - coby zboží kláštera Postoloprtského. Ale už o pár let později se píše o městečku - byť neopevněném, zato však obdařeném vlastním znakem. V osmnáctém století tu sídlil i hrdelní soud - ale až roku 1802 se Podbořany stávají municipálním městem. Název se v průběhu staletí měnil, Podhoržany i Podboržany, Podersam i Podhorzan - někdy se psal německy a jindy česky, nezřídka pak šlo o jakýsi českoněmecký patvar. Koneckonců, odpovídalo to nejspíš skladbě obyvatel - a hlavně že mu současníci rozuměli.
Asi nejkrásnějším podbořanským stavením je farní kostel svatého Petra a Pavla, jenž z dálky dominuje siluetě města: roku 1590 vyhořel do základů, nynější barokní podoba má základ z roku 1734 a po další přestavbě z roku 1791.
Z konce šestnáctého století pochází stará radnice. A jistou zvláštností je, že město se sice nikdy nezmohlo na vlastní hradby, ale brány mělo hned tři, Kadaňskou, Letovskou a Vrouteckou, jež se na noc poctivě zamykaly. Daly se ovšem obejít - a dnes už nestojí žádná z nich.
Stejně tak zmizel i podbořanský zámek, který dominoval městskému náměstí. Když zchátral, nelítostně ho roku 1724 zbourali a na jeho místě vystavěli budovu dozajista užitečnější - panský pivovar. Předkové se prostě s ochranou památek příliš nezatěžovali...
Původně zemědělská oblast se začala měnit, když se tu v poslední čtvrtině 19. století začal těžit a zpracovávat kaolin. Od roku 1720 vedla přes Podbořany zemská silnice z Prahy do Karlových Varů a dál, do Němec, ve stejné době se sem natáhla i železnice z Plzně na Žatec a posléze i dál na sever.
Podbořany bývaly ještě nedávno významnou vojenskou posádkou, a když v průběhu devadesátých let armáda postupně všechny své zdejší objekty vyklidila, město se citelně vylidnilo. Sídlívaly tu tři útvary, pak se mluvilo o tom, že sem z Chrudimi přijde jednotka rychlého nasazení, ale nakonec armáda rozhodla jinak a nastěhovala ji do Žatce. A jak věci souvisejí, nepostavil se v Podbořanech slibovaný a kýžený supermarket - a tak se tu, jak tvrdí místní, nepříjemně draho nakupuje. Kde není konkurence...
Oblast bývala převážně zemědělská, od Žatce se přes Podbořansko až dál k Rakovníku táhnou chmelnice, jež rodily a dosud rodí nejlepší český chmel. Žel, z podivného důvodu, jenž místní špatně chápou, rok od roku jejich stále větší část zůstává ležet ladem. Z čeho se za dvacet roků bude v Čechách vařit pivo, bůh suď.
Dneska má město Podbořany kolem čtyř tisíc obyvatel, kteří nacházejí práci v továrně na obkládačky a v několika dalších menších firmách. Investovali sem Italové, zatímco v Lounech mají čtyři podniky Japonci. Ale pořád je to málo. Navíc za humny je Mostecko a Chomutovsko, kde je o práci ještě větší bída, a tak by mnozí rádi dojížděli kamkoli. I sem.
Podbořanský policejní šéf má na oddělení jednoho člověka nad stav, mohl by se radovat - ale už ví, že všeho do času. Protože dotyčný udělal zkoušky na Policejní akademii, a jelikož mu už i okresní ředitel schválil studium, nastoupí v září tři roky bakalářského studia. A po něm se už na obvod stěží vrátí, s vysokou školou po něm sáhnou spíše někde výše.
"Anebo tady už taky nemusím já dělat vedoucího," usměje se major, třebaže do penze má ještě dost času a do civilu se rozhodně nechystá.
Odsloužil v uniformě už málem tři desetiletí a jiný život si už ani nedovede představit. A přímo v Podbořanech je už taky hezky dlouho a dobrá osobní a místní znalost, onen posvátný základ policajtské práce, pro něj rozhodně není prázdný pojem.
"To víte, že známe svoje stálé firmy," usmívá se dotazu na místní štamgasty. "Víme o nich od útlého mládí: už jako kluci kradou ve škole penály, svačiny a peníze spolužákům z kapes, jenže to jsme na ně ještě krátcí. Do patnácti jsou jaksi beztrestní. No, pak povyrostou, přitvrdí, jejich potřeba peněz je větší. Vykrádají auta, nějaký ten byt, někoho oloupí. No - a až se vrátí ze svého prvního trestu natvrdo, náležitě poučení, tak třeba udělají banku. Co my víme... Takoví lidi nepracovali za totality a dneska tuplem dělat nebudou, když přece dostanou od státu sociální dávky a podporu."
Zatím jsou co do nejzávažnějších kriminálních činů, jako jsou loupežná přepadení peněžních ústavů, Podbořany městem nedotčeným, zdejší bankovní filiálky ještě nikdo nevyloupil. Ale nedělají si iluze, že to tak zůstane navěky, otázka nezní, jestli se tak stane, ale spíš kdy to bude. Ani český venkov už není, co býval. Třeba pár přepadení benzínových pump už i na Podbořansku v minulosti zaznamenali. Krev přitom ale naštěstí netekla, což je koneckonců vždycky nejpodstatnější. A jistá útěcha, neboť nejde-li o život...
Generačně je osazenstvo zdejšího oddělení vpravdě pestré, od mladíků chvíli po škole přes policisty středního věku až po zkušené pány v letech, kteří mají odslouženo přes dvacet roků v uniformě. Služebně nejstarší je zástupce, hned po něm šéf, který v Podbořanech začínal v devětasedmdesátém roce a leccos pamatuje - a může tedy srovnávat.
"Jenže každé srovnávání kulhá, dneska je prostě úplně jiná doba," říká. "Pořád ale tvrdím, že policie prostě znamená službu lidem, společnosti. A kdo tomuhle nechce rozumět, kdo si myslí, že když navlíkne stejnokroj, stane se někým jiným a důležitějším, ten by ho měl zase rychle svlíknout a odevzdat a živit se radši něčím jiným."
Podbořanské oddělení dnes čítá šestnáct chlapů a jednu policistku. Jmenuje se Martina, přišla z utečeneckého zařízení v Balkové, od Cizinecké, a tak si na obvodě teprve zvyká - a ostatní i šéf si zvykají na ni. Každopádně ji nemají pro ozdobu, musí - a chce - sloužit jako ostatní.
Mladým obecně prý ale chvíli trvá, než se srovnají do figury: někdy mají sklon chovat se jako mistři světa, ale to přejde dost rychle. Podbořanský šéf má svou metodu, ostatně, jak soudí, nic mimořádného. Napřed takového všeználka trochu zesměšnit a potom srovnat do latě. A všechno vždycky řešit v kolektivu, to má prý nejlepší dopad. Žádná kabinetní politika, hezky na rovinu přede všemi. Na zavřené dveře si tu nikdo nepotrpí.
"Víte, obvod znamená pro policistu neustálou práci v první linii," říká major Pöschl. "Nikdy nevíte, kdo vám v příští minutě zazvoní u dveří a co se vzápětí začne dít. Nemůžete nikdy v hlavě nosit všechny předpisy, paragrafy, nařízení - ale musíte si vědět rady se vším. Vědět, kde se rychle poučit, zorientovat se v problému a dát se do práce. Třeba během pěti minut jste z klidu v totálním fofru - ale tím je tahle práce vlastně zajímavá."
Pár podbořanských policistů dojíždí ze Žatce, to je tak dvacet minut autobusem, zbylí jsou místní, anebo z okolních vesnic. Oni znají lidi, a lidi znají je. Což je pro obě strany dobré - i zavazující.
"Asi před čtrnácti dny jsme tady v Lounech měli loupežné přepadení banky," vzpomene si ředitel Šolc. "Pachatele jsme zatím nechytili, ale máme ho na záznamu z bezpečnostní kamery. I když měl tmavé brýle a hlavu zakrytou kapucí... Bohužel, v bance byl v době loupeže jen jediný svědek, který si navíc vzpomíná jen na lupičovu černou mikinu s kapucí..."
Zato pachatele, který v žatecké fabrice na autoreflektory vynášel pilně díly přes vrátnici - a byl to pilný šikula, stihl jich vynést za půl milionu - už policisté dopadli.
Zatím se dokonce zdá, že ve srovnání s rokem 2004 kriminalita na Lounsku v prvním pololetí ve většině oblastí poklesla. Ubylo i nejvážnějších dopravních nehod, tedy těch se smrtelnými úrazy: loni jich za šest měsíců napočítali sedm, letos "jen" pět. Což v okrese, jímž procházejí čtyři silnice první třídy - a mezi nimi takové komunikace, jako je karlovarská šestka, anebo sedmička, z Chomutova na Prahu - je co říci. Nicméně: člověk nikdy nemá chválit dne před večerem. A rok předtím, než skončí Silvestrem.
"Všichni víme, že už za hodinu může být všechno jinak," vzdychne ředitel. "Stačí jeden čelní náraz, srážka osobáku s kamionem, převrácený autobus..."
Lidi jsou prý prostě nepoučitelní. Za volantem, ale i když auto opustí a běží si do lesa honem nadrancovat hříbky. A ve voze nechají nabídku jak ve výkladní skříni: foťák, mobil, kabelku a náprsní tašku s doklady... A policie bude mít zase případ navíc. Jenže, vysvětlujte jim to. Poslouchají, ale myslíte, že slyší?