...Praha je vzor elegance, zpívalo se v kupletu. A Praha ve dvacátém roce minulého století opravdu po zničující válce už pěkná zase začínala být. Zámožné hlavní město mladé a optimismem dýchající republiky, jež rychle zapomínalo na postavení rakousko-uherské provincie... Ale ani čeští zločinci nelenili, koneckokonců, ti jsou přece pilní po každém převratu...
Když na čtyřce, tedy v Bartolomějské, zazvonil telefon z vinohradského komisařství, že v Jugoslávské ulici se našla mrtvola a že nejspíš půjde o vraždu, vyrazila mordparta ze Starého Města neprodleně. Dokonce už měla i auto a nemusela tedy tramvají, jako ještě nedávno, nebo fiakrem. Cestou pánové probírali sporé informace, jež jim vinohradský komisař stačil po drátě sdělit.
Mrtvá, patrně zavražděná, se jmenovala Marie Povejšilová a poplach vyvolala její dcera Anežka, jež přišla před polednem matku navštívit. Zvonila, zvonila, stará paní už totiž kapánek nedoslýchala, takže někdy to chtělo dost trpělivosti. Ale po čtvrt hodině toho už měla mladá dost a seběhla do přízemí, kde bydlel domovník Patera. Ten otevřel neprodleně a ochotně se ujal svého úřadu. Napřed rozvážně vyšel s nervózní Anežkou do prvního patra, kde paní Povejšilová po manželově smrti a dceřině svatbě bydlela sama, a vlastnoručně taky odborně stiskl tlačítko elektrického zvonku.
Když shledal, že si mladá nevymýšlí, zabouchal na dveře pěstí - ovšem s týmž výsledkem. Nic. A když přitiskl ucho k bytovým dveřím, uvnitř slyšel jen ticho.
"Z domu nešla, to bych si všimnul," mudroval mylně domovník, "mně přece neuteče ani myš!"
"A kam by taky dneska chodila," souhlasila dcera. "Je přece neděle, na mši byla včera, nakoupila jsem jí v pátek..."
A pak ji napadlo, že seběhne do suterénu, pak dveřmi do dvora - a odtud se podívá do oken bytu. Jak řekla, tak učinila: a náramně ji udivilo, že v tuhle pozdní hodinu - minulo už poledne - má její matka v ložnici stále staženou roletu. Jako kdyby ještě spala...
"A to ona by nespala, kdeže," opakovala pak několikrát při výpovědi do policejního protokolu, "máma byla dycinky ranní ptáče, a teď ve stáří tuplem! Oni staří lidi chodí brzo spát a ráno nemůžou dospat!"
Komisař z kriminálky pokývl: už mu minula šedesátka a o stařecké nespavosti tím pádem už taky věděl svoje. To už bylo taky jasné, že mladá paní Anežka Horáková bude dědit.
Její matka byla nepochybně po smrti, jak svorně konstatovali hned dva soudní lékaři, kteří se na místo činu během odpoledne dostavili, aby nebožčino tělo ohledali.
Neméně zřejmé bylo, že šlo o smrt násilnou. Chudák stará paní ležela v manželské posteli pod prachovou duchnou, ruce pevně svázané provazem za zády a v ústech vecpaný roubík. Zemřela na udušení. Původně ji vrah zřejmě chtěl umlčet, ale nejspíš nechtěla dát pokoj, snažila se protestovat a rušila lupiče při prohledávání bytu. A tak jí kapesník - či co to měla v ústech vecpaného - vrazil neurvale hlouběji do krku. A bylo to. Šeredná smrt, shodli se doktoři i kriminálka.
A noviny měly hned nazítří senzaci, neboť o mordech si čtenáři přečetli s mrazením v zádech rádi už tenkrát. Zvláště v takovém případě, že šlo vlastně o smrt známé osoby! Přesně řečeno, známou pražskou celebritou býval hlavně nebožtík manžel staré paní: zámožný velkoobchodník a hodnostář. Bývalý konšel a papežský komoří, člen řádu Maltézských rytířů a bůhví čeho ještě. O vinohradském procesí chodíval v čele průvodu, hned za knězem a za monstrancí. Zkrátka, honorace první velikosti. A boháč. Umřel před rokem, táhlo mu už k osmdesáti, jeho paní šlo na pětasedmdesát, když ji vrah - nebo vrazi - tak krutě a nevybíravě zprovodili se světa.
Z čehož ovšem vyplynul velký zájem o vraždu a následné vyšetřování z nejvyšších míst, z policejního prezidia a dokonce i od samotného ministra vnitra, jenž dal o sobě policii vědět. S tím, že hodlá postup ostře sledovat. Z obhlídky místa činu bylo nade vší pochybnost patrné, že si pachatel - či spíše pachatelé, kriminálka se rychle přiklonila k názoru, že takový binec v kvartýře by jeden stěží nadělal - rozhodně namastili kapsu. A taky, že v rozlehlém měšťanském bytě nesetrvali jen krátce, ale nejspíš několik hodin. V kuchyni se našly pozůstatky opulentní svačiny, kterou si na místě dopřáli - nejspíše z proviantních zásob staré paní. Měli šunku a uheráček a ementál a okurčičky a otevřeli si dokonce plechovku uzeného lososa a očka, tedy delikatesy, jež dva roky po válce rozhodně nepatřily mezi běžné potraviny. Byt potom prohledali opravdu důkladně a udělali z něj kůlničku na dříví: snad jediný šuplík, jediná skříňka neunikla jejich pozornosti, přičemž méně cenné a hůře zpeněžitelné věci s opovržením odhodili. Brali nejspíš jen hotovost, zlato a brilianty. Rozhodně tedy nehodlali riskovat v bankách vybíráním úspor: na stole leželo pohozených čtyřiatřicet vkladních knížek, většinou vedených na jméno nebožtíka Povejšila, a také pěkný balík akcií velmi renomovaných podniků, jež už po válečném propadu znovu začínaly vzkvétat.
Zkrátka, dobrá trefa, napsaly pražské noviny, jež kauze věnovaly stálou a neutuchající pozornost. Loupežných vražd s takovou kořistí prostě nebylo zrovna moc.
Ani nebožčina dcera ale nebyla s to celkově odhadnout, jaký lup z bytu jejích rodičů vlastně zmizel. Prostě nevěděla: dědické řízení, jež začalo po otcově úmrtí, ještě nedospělo ku konci. Maminka prý nespěchala: jak přišla řeč na notáře, oči se jí zalily slzami a všechno se zas odložilo. Teď už tedy definitivně...
Pozornost kriminalistů se postupně soustředila jediným směrem: k synovi domovníka Patery Viktorovi, tedy faktickému objeviteli mrtvoly. Sloužil u vojenské policie a zprvu se tedy zdál zcela z obliga, jenže pánům ze čtyřky se nezdálo, jak se do věci vložil. Na výzvu svého otce totiž nejen šikovně vylezl do patra k oknům Povejšilových bytu, ale přes balkon se dostal až dovnitř. Rozbil sklo a pronikl oknem do ložnice - a on to tedy byl, kdo zavražděnou objevil...
"Jako policista, byť vojenský, by měl vědět, že takový postup je proti obvyklým zvyklostem a hlavně proti předpisům. Když pojal důvodné podezření, měl zavolat nás a vyčkat na místě dalšího," hudroval komisař.
A nechal mladého Pateru proklepnout a shledal s jistým uspokojením, že se asi nespletl. Mladý muž sice u vojáků sloužil, ale jeho budoucnost se tam jevila značně nejistou.
Ve službě se jevil jako flink, dělal dluhy a říkalo se, že si rád zahraje kartičky a před slečnami z kabaretu taky nemá zábrany. Ale nejpodstatnější objev učinil komisař sám přímo v domě v Jugoslávské ulici. Zatímco jeho fámulové pracovali v bytě, vyšel po schodech až k půdě a postupně ho prošel až ke sklepu. Dům se ve dne i v noci bedlivě zamykal, v tom ohledu byli majitel, domovník i partaje nekompromisní. Nabízela se tedy otázka, kterak se pachatel - či pachatelé - vůbec dovnitř dostali. Museli mít klíče, anebo je musel vpustit někdo z domácích. Tertium non datur, prohlásil komisař, rozpomínaje se na léta klasického gymnázia, jež absolvoval. Třetí možnost není. A pak: museli zřejmě někde vyčkat na noc, kdy budou mít na své dílo patřičný poklid.
Komisař zvídavě prošel volně přístupné domovní prostory, nikde nic. Až došel ke sklepu - a tam, u zamčených dveří na dvorek, našel malou hromádku písku a několik útržků papíru - popsaného, jak stačil zaznamenat.
Domovník mu vzápětí rozpačitě sdělil, že písek použil on: k dočasnému zakrytí exkrementu, nepochybně lidskému, který tam ráno našel. Pak už prý neměl čas hovno odklidit - a když nastala patálie s vraždou a policií, už si na něj ani nevzdechl.
"Hned to odnesu," hotovil se, ale komisař ho okřikl.
"Ani nápad," pravil spokojeně.
Zajímal ho ovšem hlavně onen papír, jejž neznámý použil - tedy, k jednoznačnému účelu. Písmo na něm zůstalo totiž čitelné, byť četba nebyla nejpříjemnější: a když z útržků technik rekonstruoval původní dvoulist, ukázalo se, že jde o propouštěcí list nějakého Huberta Houby, bývalého legionáře, z vojenského špitálu na Karlově. A navíc, jiným rukopisem, stála na čistém okraji naškrábaná adresa: Josef Kolíbal, Karlín, číslo popisné 63. Divná stopa, ale vlastně jediná. A tak se po ní kriminálka pustila.
Kolíbala v Karlíně našli, což o to, předvedli ho na čtyřku, ale nic jim nepověděl. Žádného legionáře Houbu nezná a Pateru taky ne, v Jugoslávské snad jakživ nebyl - a že by znal paní Povejšilovou? Kdopak to jen je?
Tak ho pustili zase domů a statečně odráželi pochybnosti tisku a zvídavé dotazy velkých šéfů, kteří ani tehdy nevynikali příkladnou trpělivostí a tolerancí. Co se týkalo Houby, z nemocnice vypadl už před třemi týdny, od té doby tam o něm neměli žádnou povědomost. A nikdo z bývalých spolupacientů o něm nevěděl taky. Houba jednoduše zmizel, jako když se vypaří. Což bylo podezřelé, ale taky houby platné.
Až se do hry vložilo policejní štěstíčko. Na komisařství se dostavil jistý Dušánek, ptáčník a konfident. A oznámil, že se na nádraží potkal se dvěma chlápky, co sháněli někoho, kdo by koupil nějaké šmuky.
"Zlato, šperky, moc prima zboží," řekl s očima navrch hlavy. "Dali jsme řeč u piva, asi jsem jim padnul do oka. Tak jsem slíbil, že jim do pátku někoho zkusím sehnat..."
V pátek šel na nádraží zase - a za ním nenápadní čtyři pánové v civilu. A spadla klec. Kdo byli ti dva? Inu, karlínský Pepa Kolíbal, co neznal nikoho a nic, a nezdárný synek domovníka Patery Viktor, takto vojenský policista, teď už nepochybně bývalý. Na kriminálce u výslechu se pak postupně oba rozpovídali, i když se jim nechtělo. A komu by se chtělo, mít na krku vloupání a mord?
Tehdy v noci byli ovšem tři - a třetí, byvší legionář Houba, pořád chyběl. Pánové tvrdili, že hodlal odcestovat na Podkarpatskou Rus a odsud zmizet do dálav někde v Rusku. Měl dost, aby tam mohl začít, a bolševiků se prý nebál. Když má člověk prachy, domluví se s každým, soudil.
Zřejmě nelhali. O den později přišla hláška z Brna, že tamější překupníci - a současně policejní informátoři, to jde často ruku v ruce - ohlásili, že nějaký Pražák chtěl v jedné krčmě na Cejlu prodávat hezkou brazoletku s diamanty. Brazoletky, tak se na Rusi říkalo brožím.
Jestli něco prodal, nevěděli, každopádně se vypařil - prý směrem jihovýchodním, na Bratislavu. Tak se tam chtěl komisař sofort vypravit a ministr vnitra mu dokonce podepsal cestu letadlem, to by byla tehdy superudálost, ne jako dneska, kdy lítá každý. Jenže podstatně nižší šéfové mu eroplán zakousli. Že prý postačí do Blavy kolegům zavolat, oni se už postarají.
No, brnklo se, Prešpurčani slíbili hory doly, ale nějak se jim věci vymkly. A Houba se jim prostě ztratil. A už definitivně. Jestli zachoval směr putování na východ, anebo operativně změnil trasu na Vídeň či Pešť, už se nikdy nezjistilo. A mezinárodní spolupráce? Tehdy, po první velké válce? S Maďary a Rakušany, co jsme jim nevděčně rozbili soustátí? Nenechte se vysmát!
Takže loupež a mord staré paní odskákali jen ti dva, ale zato bez pardonu. Kolíbal, co chuděře cpal do krku roubík, až ji zabil, dostal oprátku. A Patera, který vše vymyslel, pustil kámoše do domu, hlídal a vzal si svůj díl, vyfasoval dvacet let garňáku. Vojenského. A odseděl si je. Tehdy se ještě soudy s gaunery jaksi nemazlily.