Někdo se může trápit strachem za devaterými zámky, jiný vnímá nebezpečí bezstarostně a riskantní, či jak se dnes říká adrenalinové situace záměrně vyhledává. Přes podobné rozdíly je obecně vnímaný pocit bezpečí jedním z měřítek, jakým se dá hodnotit práce zákonodárců a správních institucí v jednotlivých státech.
- Za dobrých panovníků byli lapkové zjímáni a karavany kupců mohly poklidně křižovat zemi, na tržišti nebylo nutno obávat se o měšec, vzpomíná dávný kronikář. Za špatných vládců to bývalo naopak. Jak bezpečně se cítí lidé dnes a u nás, jsme se pokusili zjistit v malé anketě.
Otakar Zábrus - technik:
Není to tak zlé, vážně. Za šedesát roků života mě ještě nikdy nikdo nezavraždil ani nepřepadl. Párkrát mě sice vykradli, ale to se dá vydržet, zvlášť od doby, kdy fungují pojišťovny. Podle mého názoru jistý obecný pocit ohrožení vyvolávají sdělovací prostředky. O každém neštěstí se rozepisují na prvních stránkách, obyčejný vrah si v době své slávy zažije víc publicity než ministerský předseda. Méně přemýšlivý čtenář či televizní divák musí mít pocit, že tahle republika je peleší lotrovskou a vody řek opouštějících naše území jsou zarudlé krví. Což je ovšem pitomost. Zkusme trochu statistiky. Kdesi jsem četl, že každoročně je v tomto státě spácháno přibližně dvě stě vražd. Je nás deset milionů. Průměrný občan se tedy stane obětí vražedného útoku jednou za padesát tisíc let. To je vcelku únosné riziko.
Oldřich Kotál - lakýrník:
Není to tak dávno, co se v novinách objevila zpráva o soudu, před kterým stál chlap, co si do chalupy pořídil takovou výbušnou nástrahu a zloději exploze utrhla nohu. Moc mě zajímalo, jak to dopadne, jestli toho člověka nakonec ještě nepotrestají. Ale, chválabohu, soud ho osvobodil. Konečně našli zastání taky slušný lidi. Protože to, jak se většinou fandí lumpům, je už neúnosné. Mně vykradli chatu snad dvacetkrát. I když zloděje občas chytli, stejně se mi jen smáli do očí. Jim se přece nemůže nic stát. Mají právo na advokáta placenýho z našich daní, a když je pošlou na pár měsíců za katr, čuměj tam na televizi, choděj do posilovny a vesele plánujou další lumpárny. Soused přestal chatu zamykat, nic už uvnitř nemá, tak aby mu vylomením okenice neudělali větší škodu. A na stůl pro nezvaný návštěvníky připravil flašku rumu a masovou konzervu. Myslíte, že to pomohlo? Ani náhodou. Zdemolovali to tam jen tak, pro legraci, ještě se vydělali do postele, prasata. V Americe by se něco podobnýho nestalo. Tam by si na ně majitel počkal a bez milosti jim ustřelil palici. Ty ostatní už by si dali pokoj. Jinak to totiž nejde. Proto ještě jednou chválím soud za to spravedlivý rozhodnutí.
Alena Marvanová - učitelka:
Upřímně řečeno, já osobně se bojím, a moc. Je to taková soukromá věc, bývalý manžel prostě zešílel, ustavičně vyhrožuje, že zabije mne i děti a já si připadám jako v nějakém hororovém filmu. Policie se mi snaží pomoct, ne že ne, jenže stejně nemůže nic dělat. Jeden kriminalista si s ním promluvil, varoval ho, ale to byla jen voda na mlýn dalších výhrůžek a nové nenávisti. Jistě, zatím jsou to jenom slova. Až mě doopravdy podřeže, vyšetřovatelé ho jistě bleskurychle odhalí, soudy odsoudí a spravedlnosti se dostane patřičného zadostiučinění. Jenže mně to už moc nepomůže, já budu v hrobě.
Co s tím? Nejsem celebrita s nárokem na ochranku, nemám na to, abych si zaplatila nějakého bodyguarda. Tak můžu jen čekat.
Jindřich Kruliš - výtvarník:
Mám pocit, že jsme tu ochranu soukromého majetku vzali za špatnej konec. Zámky, alarmy, řetězy, mříže a kamery. Nechceš, aby ti ukradli kolo? Místo železnýho zámku si tam dej titanovej, vedle jednoho řetězu zamkni ještě další dva. Když jsem byl malej kluk, to se ještě moc nemohlo cestovat, tak vzpomínám, že někdo vykládal o Švédsku. Prý je to země, kde klidně můžete na lavičce v parku zapomenout drahej fotoaparát. A druhej den ráno ho na stejném místě najdete, maximálně ho někdo přikryje igelitem, aby přístroj nepoškodil déšť nebo padající rosa.
Možná už to tak dneska nefunguje, třeba i tehdy to byla víc pohádka než skutečnost, jenže pro mne je to ideál. Celej boj s kriminalitou by měl směřovat právě k tomu, aby se nekradlo, ne aby bylo obtížné krást. Nesouhlasím s tvrzením, že příležitost dělá zloděje. To je omluva zločinců, co vždycky všechno svádějí na okolí. To ne já, to ta nešťastná příležitost! Nesmysl. Poctivec se může celej den hrabat v pokladech a nic mu nezůstane za nehtama a lumpa neodradějí nejpevnější dveře. Protože se je časem naučí otevírat.
Ivana Bodláková - modelka:
Lidi jsou miláčci, fakt. Já se nebojím, proč taky? Nedávno jsem jela na předváděčku a kleklo mi auto. Hrozná situace, vážně. Mávala jsem u krajnice a zastavil mi uhlířskej náklaďák. Nejdřív jsem se lekla, ale ti chlapi byli perfektní gentlemani. Jeden z nich počkal u vozu a zařídil odtah do servisu, druhej mě dovezl na místo. Byla jsem tak jediná holka, která přijela na přehlídku s třiceti metrákama briket.
Ferdinand Metela - historik:
Myslím, že máme ohromné štěstí, že žijeme v prostředí, kde prastará kulturní tradice zločin odsuzuje a kategorický imperativ mravnosti dokáže sám udržet jakýsi relativní pořádek. Často i proti vůli zákonodárného sboru. Uvedu několik příkladů, které mě neobyčejně zlobí. Třeba nonstop bazary a zastavárny. Jejich noční provoz představuje pomocnou ruku podanou zlodějům a lupičům všeho druhu, každý to ví, a přesto takové podniky existují a vzkvétají už léta. V parlamentu se na toto téma sice občas diskutuje, ale s nulovým výsledkem. Jak je to možné? Proč? To si mám myslet, že se páni poslanci tak často sami potřebují zbavit ukradených hodinek ve tři ráno.
Jiná záležitost. Nešťastně schválený dopravní zákon připravil policisty o možnost zabavovat řidičské průkazy. Vzápětí počet nehod na silnicích stoupl, svými třinácti sty mrtvými ročně vysoce převyšujeme průměry ve srovnatelných státech. Otřesných příkladů jsou plné noviny. Muž, který při šílené noční jízdě zabil dva policisty, byl jako opilec za volantem zadržen již mnohokrát před tím. Člověk, kterému dechová zkouška naměřila víc než neuvěřitelných sedm promile alkoholu, může klidně šoférovat dál a chlubit se, že překonal vlastní rekord, neboť při předešlé kontrole nadýchal ta promile pouze čtyři.
V každé normální zemi by byl prokazatelně špatný zákon nebo předpis nahrazen lepší variantou prakticky okamžitě, my čekáme roky. Prý to rychleji nejde. V Kocourkově ne. To jen když jde o prebendy pánů poslanců, ukáže se, že na uvedení nového zákona do platnosti stačí třicet hodin.
Helena Miškovcová - kuchařka:
Restauraci, kde jsem zaměstnána, už vykradli čtyřikrát. Protože jsme jako personál závislí na tržbě a kvůli vyšetřování je většinou celý den zavřeno, tak na to doplácíme všichni. Do našeho bytu na Smíchově se vloupali dvakrát. Víte, člověku nejde ani tolik o věci nebo peníze, spíš mi vadí taková ztráta soukromí. Že se někdo hrabal v rodinných fotografiích, starých dopisech, že medailonek po mamince skončil někde v zastavárně. Snad to časem přejde, ale já se v tom vykradeném bytě přestala cítit doma.
Michal Vlček - účetní:
Na všechno se musíte dívat z té lepší stránky. V takovém Afghánistánu nebo v Iráku je to ještě mnohem horší.
Petr Čtvrtečka - farář:
Když Mojžíš sestupoval s hory Sinaj, spatřil svůj lid, jak křepčí a klaní se zlatému teleti. Vzplanul hněvem a kamenné desky se zákonem roztříštil o zem. To je neobyčejně přesný obraz. Lidé, kteří se zřekli Boha, neodvratně spějí ke špatnému. A nepomůžou četníci, mříže ani šibenice. Jistě se najde řada historických příčin, proč je náš národ tak ateistický, ovšem výsledný stav je prokletí, handicap, nikoliv triumf rozumu. Ludvík Feuerbach byl zaslepený blázen, který si možná nikdy neuvědomil, co zla přinesl. Takže zpátky k otázce. Necítím se příliš bezpečně v prostředí, kde se většina lidí nebojí Boha.
Irena Houfová - lékařka:
Hodně jsem cestovala, zvlášť dřív. A mohu porovnávat své zkušenosti, které nejsou opřeny o žádné kriminální statistiky. Nikde jinde na světě, vyjma hrstky severských států, jako je například Norsko nebo Finsko, jsem se necítila tak bezpečně jako doma.
Vítězslav Bauer - zemědělec:
Jistě, i k nám už dávno dorazili podvodníci, co po chalupách prodávají předražené zboží nebo nějakou důvěřivou stařenku vylhanou historkou připraví o důchod. Jenže taková věc se rychle rozkřikne a běda, kdyby to zkusili na stejném místě dvakrát. Jinak to docela ujde. Co taky na venkově sebrat? Už můj tatík říkával, že zemědělství je hezká práce na zdravém vzduchu. A člověk zaručeně nikdy nebude mít problém s tím, jakou si koupit nedobytnou pokladnu.
Kamil Bílek - automechanik:
Nechápu neobyčejnou zdlouhavost soudů. A nejde jen o ty křiklavé případy, které se projednávají ve Štrasburku, ale o každou maličkost. Spor o nezaplacenou činži trvá pět let, ačkoliv mohl být vyřešen za půl hodiny. Možnost navštěvovat vlastní děti si tatík vysoudí v době, kdy mají potomci po promoci. A tak dál. Je to k vzteku, vážení. Navíc to svádí k tomu, aby si lidi vyřizovali spory sami mezi sebou, tak, jako kdysi na Divokém západě.
Potud výběr z nejzajímavějších odpovědí. Máte-li k probíranému tématu co dodat, napište nám a můžeme v debatě o pocitu bezpečí či ohrožení pokračovat.