Měsíčník Policista

Zlatá brána otevřená

Vyšlo v čísle 9/2005

O první krádeži v dějinách lidstva máme naštěstí poměrně přesné informace.
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
A nedobře to dopadlo. Rozzlobený Hospodin vyhnal člověka ze zahrady v Edenu, a nařídil mu, aby v potu tváře obdělával zemi, z níž byl vzat. Nebylo to lehké. Pokud si někdy nahospodařil nějaký majetek, musel se bát zlodějů a násilníků a vymýšlel proto nejrůznější způsoby, jak své pomíjivé bohatství chránit. Od pazourkových pěstních klínů zahrabaných pod kořeny stromů až po nejmodernější trezor národní banky se táhne historie podobně pozoruhodná, jako jsou třeba dějiny válek, bitev a diplomatických intrik.

Muzeum Policie ČR v Praze Na Karlově připravuje novou stálou expozici s názvem Ochrana osob a majetku. Duchovním otcem výstavy je vydavatel časopisu Zabezpečení a kriminalita + Safe Julius Rancso.

Co vás přivedlo na takovou myšlenku?

Hradní kaple možná skrývala dávné poklady"Trochu náhoda, trochu zájem o historii. Vždycky mě zajímalo, jak se zamykaly středověké domy a hrady, nebo jak byly zajištěny královské pokladny, ovšem literatury na toto téma je velmi málo. Každý zámek totiž představuje malé tajemství, a proto se o něm nesluší psát, pokud funguje. Když přestane sloužit svému účelu, je zase nezajímavý. Tím pádem jsou informace dost útržkovité, a když jsem se dozvěděl o kamenném zámku užívaném na některých středověkých hradech, vůbec jsem si nedovedl přestavit, jak takové zařízení mohlo vypadat. Spolu s inženýrem Oldřichem Matuškem, který je na tuto problematiku odborník, jsme dlouho hledali každou sebemenší zmínku ve starých letopisech a kronikách. Narazili jsme tak například na typ zámku, kde byla nevyvážená západka udržovaná na místě pomocí drobných oblázků, a teprve když se kamínky jeden po druhém vysypaly, závora se zvedla a dveře otevřely. Jenže to ještě nebylo ono.

Pak inženýr Matušek z některých náznaků usoudil, že hrad, který hledáme, by mohl být někde v severních Čechách, další upřesnění ukazovalo na Sloup nedaleko Nového Boru. Vypravili jsme se tam trochu jako na klukovský dobrodružný výlet. Vlastně jsme ani nevěděli, co hledáme, a nedělali si velkou naději, že je po takové spoustě let možné cokoliv objevit. Sloup je z části vytesán ve skále, původně tam vojenská posádka střežila bezpečnost kupeckých karavan, později se v jeskyních usídlili poustevníci a místo získalo církevní charakter. Dostavby z osmnáctého století nás příliš nezajímaly, věnovali jsme se kamenné, nejstarší části hradu. Našli jsme původní vchod na severní straně, později, aby to bylo pro návštěvníky pohodlnější, se pevnost otevřela z východu. A na severu, u starého vstupu do skalní strážní jehly, byly ve stěnách chodby vydlabané mohutné záseky. Chvilku trvalo, než jsme pochopili smysl. Dávno neexistující brána se otevírala podobně, jako se vysazuje jedno pole z venkovského zahradního plotu. Nadzdvihla se a přesahující horní i dolní břevno se uvolnilo z vytesaných žlabů. Když ale bylo potřeba hrad zamknout, stačilo mezi horní okraj brány a strop chodby zasunout kamenné kvádry, tím bylo zvednutí znemožněno a hrad opravdu pevně zamčen."

Hezká zajímavost. Ale pro výstavu poněkud nepraktický exponát.

"Máme mnoho jiných. Podobně jsme pátrali například také po dřevěném zámku. Tady už jsme našli písemných poznámek mnohem víc, užívání dřevěných zámků bylo zvlášť na venkově poměrně rozšířené, nicméně dlouho jsme neznali systém, na jakém mechanika fungovala. Původní představa, že dřevěný zámek se liší od kovového podobně jako ozubená kolečka dřevěných hodin od těch železných, byla docela mylná.

Spolu s inženýrem Matuškem jsme se tedy vydali do národopisných skanzenů, do okresních a krajských muzeí, prohlíželi depozitáře, ale dlouho bezúspěšně. Hledali jsme na Českomoravské vysočině, v kraji proslulém řezbáři a tvůrci nejrůznějších pohyblivých betlémů, ale nikdo nám nedokázal poradit.

V muzeu v Jihlavě na nás byli neobyčejně vlídní, a když jsme pořád nemohli na nic narazit, začali snášet všechno, co bylo ze dřeva. Dodnes vzpomínám na trochu zaprášenou krabici s nápisem: kolíčky - pravděpodobně hračka nebo hlavolam.

Otevřel jsem ji a poprvé v životě spatřil dřevěný zámek. Později jsme jich našli ještě několik, ale ten docela první měl jednu specifickou zvláštnost. Docela obyčejný suk, zevnitř maličko přiříznutý. Pouhým pootočením součku se dala jedna dřevěná západka zablokovat, a zámek pak nešel otevřít ani příslušným klíčem. Zkrátka, tajná pojistka, která kdysi chránila selskou stodolu nebo spíž."

* * *

Pan Pištora se nadšeně rozhlížel po úzké komůrce.

"No jo," řekl potěšeně, "vypáčil okno dlátem; tak to byl Pepek nebo Andrlík."

"Co prosím?" ptal se ostře plukovník.

"To udělal Pepek nebo Andrlík; ale Pepek snad sedí. Kdyby vymáčkl jenom sklo, tak by to mohl být Dundr, Lojza, Novák, Hosička nebo Kliment. Ale tohle bude Andrlík."

"Abyste se nemýlil," zahučel plukovník.

"Že by tu byl někdo nový na špajzy?" zvážněl náhle pan Pištora. "To snad ne..."

Čapkova povídka Ukradený spis nás posunula v čase do doby téměř nedávné.

"I takový exponát tu máme," poznamenal Julius Rancso. "Na okénko spíže se připevňoval mechanický zvonek, a když někdo otevřel zvenčí nebo rám vypáčil, začlo to řinčet jako neobyčejně hlučný budík. Nápadů rozhodně nebylo málo, v ochraně majetku jsme měli velmi solidní výsledky. Časy totalitní ovšem všechno pořádně zabrzdily. Umělé rovnostářství v příjmech, byty vybavené sektorovým nábytkem, dvěma či třemi typy sedacích souprav, knihovny s téměř shodnými knihami, jako měl soused. A papundeklové dveře s bakelitovými štítky a klikami, rozkopnout je dokázalo desetileté dítě. Jenže proč by to kdo dělal, když uvnitř vlastně nebylo co vzít.

Když v devadesátých letech vtrhly na náš trh téměř všechny světové firmy zabývající se situační prevencí, s mírným překvapením zjišťovaly, že v nejrůznějších ochranných systémech máme letitou tradici a rozhodně je na co navazovat. Například nedobytné pokladny. Z literatury jsou možná nejznámější vídeňské popelky, ovšem trezory vyrobené u nás jsou odborníky považovány za jedny z nejspolehlivějších na světě. A co teprve kasaři. Není se sice čím moc chlubit, ale nejproslulejší evropští zločinci tohoto druhu pocházeli z Čech."

A to nás trochu vrací k vyprávění Karla Čapka.

"Copak o to," pravil pan Jílek, "krást se musí umět. To říkal taky pan Balabán, ten kasař, co naposledy udělal tu kasu u firmy Scholle a spol. Ten Balabán, to byl takový vzdělaný a rozšafný lupič; taky už byl starší, a to dá rozum, ty zkušenosti každý nemá. Mladý člověk má spíš takový hazard; ono se s kuráží ledacos podaří, ale když člověk začne přemýšlet, tak obyčejně ztrácí tu kuráž, a proto jde na věc s rozvahou. To platí v politice a ve všem.

* * *

Doposud jsem hovořili o ochraně osob a majetku před zloději a násilníky nejrůznějšího typu, to je ovšem jenom část problematiky, kterou se zabývá expozice Na Karlově. Další obsáhlá kapitola je ochrana před požáry.

Nejrůznější typy zámků jsou i ukázkou perfektně zvládnutého řemesla"Vidíte," pokračoval Julek Rancso, "To je také kus historie, na kterou se pomalu zapomíná. Staré požární věže ještě leckde v Praze stojí, ponocní z vesnic sice vymizeli, ale často by za suchého léta stálo za to jejich funkci obnovit. Jako první poplašně troubili při vznikajícím požáru, podařilo se jim včas zabránit mnoha neštěstím. Nebo pyšné štíty venkovských chalup a statků. Ty se nestavěly z nabubřelosti nebo touhy po parádě, šlo totiž o velmi dobrou ochranu proti šířícímu se ohni. Dodnes vídáme omítnuté roubenky, což bylo kdysi opatření rovněž hasičské. A jestli má naše hlavní město pozoruhodný počet zachovalých starých dřevěných stropů, je to zásluhou císařského nařízení, které velelo kvůli požárnímu nebezpečí dřevěné trámy zazdít, a tak se krásné stropní malby uchovaly přes dlouhá staletí.

Ostatně vývoj protipožární techniky přinesl i jeden mezník v ochraně osob a majetku vůbec. Totiž nástup elektroniky. V roce 1941 patentovala firma Cerberus první elektronické požární čidlo. Princip byl poměrně jednoduchý, šlo o klasický bimetalový pásek, který se působením vzrůstajícího tepla ohýbal, a při jistém stupni zahřátí spojil varovný elektrický okruh. Málokdo si tehdy uvědomil, o jakou revoluci běží, že tady je na světě zárodek pultů centrální ochrany a pozdějších složitých zabezpečovacích a kamerových systémů. Podobnou převratnou kapitolou byl nástup počítačů, a tak už se rovnýma nohama dostáváme do současnosti."

* * *

Stálá expozice věnovaná ochraně osob a majetku zatím nikde na světě neexistuje, a to, že bude otevřena v Muzeu Policie ČR, způsobila shoda několika šťastných okolností. Ve starobylém areálu se uvolnily prostory, které dosud používal Státní archiv. Byly ovšem v tak špatné stavu, že první starosti byly ryze stavební, ukázalo se nutné okamžitě zpevnit rozpadající se zdi a zachránit staré klenby. Když se po důkladné rekonstrukci uvažovalo o tom, co v nových sálech návštěvníkům nabídnout, patřila koncepce expozice ochrany osob a majetku k těm nepropracovanějším. Návrh prošel příslušným řízením, byl schválen a v září se podle plánu otevírá.

Zlatá brána otevřená, zlatým mečem podepřená, kdo do ní vejde, hlava mu sejde...

Kdepak dětské rozpočítávadlo, řekne si poučený návštěvník expozice, ale důmyslný nástrážný systém pozdního středověku.

Sezame, sezame otevři se, praví se v pohádkách Tisíce a jedné noci, ale ani to není žádná velká záhada. Zámek na heslo může být i mnohem dokonalejší, moderní biometrie dokáže rozlišit nejen slova, ale i příslušnou barvu hlasu. A poklady otevírající se pouze o Svatojánské noci či na Veliký pátek už neudivují vůbec. Téměř každá venkovská pošta má dnes trezory s časovými spínači.

A tak dál. Prastarý svár mezi obránci soukromého majetku a útočníky na něj má charakter nekonečných dostihů. Málokdy některá ze stran vítězí na příliš dlouhou dobu, situace připomíná souboj dobra se zlem. A zdá se, že podobně na tom budou i věky příští, polepšený svět je iluzí snílků.

Možná totiž, že se ta základní chyba stala už někdy na úsvitu dějin. Kdyby Hospodin uzavřel přístup ke svým zakázaným jabloním pořádným plotem, třeba jsme dodnes mohli žít v ráji.

Antonín JIROTKA