Povídka, která se v tradiční detektivkářské soutěži o poeovského havrana umístila na prvním místě.
Špatné zprávy se šíří rychle. Každopádně rychleji než ty dobré. Kromě toho je jich víc. Nebo to alespoň tak vypadá. O katastrofickém neúspěchu mluví každý. Stejně tak o zločinu. Když se něco podaří nebo kdosi neznámý vykoná dobrý skutek, nikoho to nezajímá.
Zkrátka a dobře, svět už je takový. Stačí se podívat v televizi na zprávy nebo si přečíst noviny a časopisy. O spořádaném manželství známého herce a velmi uznávané malířky, kteří jsou spolu už třicet roků a vychovali dvě skvělé děti, se čtenář nikde nedočte. Každopádně je mu však naservírováno, když se některým vztahům populárních osobností nedaří. A kdyby to náhodou ve všech domácnostech fungovalo naprosto skvěle, je zde určitá sorta informátorů, která se postará, aby uvedla věci na pravou míru.
Inspektor Jícha vštěpoval tento názor manželce, dospívajícím dcerám, ale i svým kolegům na kriminálce. Téměř všichni mu dávali za pravdu, ale téměř všichni odmítavě mávali rukama, jakmile na toto téma spustil svou obehranou písničku. V její první sloce se mluvilo o špatných zprávách, refrén shrnoval všechny hříchy světa. Tak to šlo pořád dokola.
Přesto, nebo možná právě proto, dostávalo se pětačtyřicetiletému detektivovi Václavu Jíchovi čas od času uznalých pohledů, gest i slov.
Například ve středu ráno přišel do kanceláře detektivů a okamžitě se zeptal, kdy má vyrazit do banky, kolik lidí si má vzít s sebou a zda je místo činu zabezpečeno podle jeho představ.
Kolegové překvapením zalapali po dechu. Vždyť oni sami získali informaci o střelbě v bance teprve před pěti minutami! A ještě ji ani nestačili oznámit svým nadřízeným. Jak je tedy možné...
"Šel jsem přes náměstí. Trafikantka mi řekla, že se prý v bance střílelo, jestli o tom něco nevím. Že prý okolo před půl minutou běžela Božena Vávrová, trafikantčina známá, která v bance uklízí, a řvala jako na lesy, že už ji s hadrem a kýblem nikdo do haly nedostane, protože tam jde o život." Inspektor Jícha pokrčil rameny. "V jednu chvíli jsem si myslel, že jsou to babské řeči. Ale na druhou stranu, když se nad tím člověk zamyslí, bankovních loupeží je v poslední době tolik, že jen z pohledu statistiky je téměř vyloučené, aby tenhle fenomén posledních měsíců naše město zcela vynechal."
Mnozí kolegové by Jíchu nejraději praštili po hlavě. Neodpustí si přednášky, ani když je situace přinejmenším vážná. Protože v bance se krátce po otevření stala tragédie. Lupič s pistolí vešel dovnitř jako první klient. Vypadal podivně. Měl tmavý kabát, dlouhé tmavé vlasy, na očích tmavé brýle.
Napřed vystřelil do vzduchu, pak velkou černou pistolí namířil na pokladní za přepážkou.
Tvrdila to Dana Marečková, která se jako první ze všech zaměstnanců banky vzpamatovala a stiskla poplašné zařízení. Je ale pravda, že to udělala až ve chvíli lupičova odchodu. Muž v černém byl asi dva metry od přepážek a zdálo se, že má na tváři spokojený úsměv. Aby také ne, když mu pokladní nacpala kufřík tak vrchovatě, že ho téměř nedokázala zavřít. Musela si přitom pomoci kolenem...
Jakmile zazněla siréna a všude kolem se rozblikala fialová světla, lupič se na okamžik zastavil. Potom se zlostně podíval na pokladní, zvedl ruku s pistolí, v klidu zamířil a vystřelil.
Jana Blažková se chytila za prsa. Bílá blůza se jí okamžitě zbarvila krví. Stála na nohou nanejvýš vteřinu, možná dvě. Potom upadla na zem a bylo jasné, že je mrtvá.
Střelec to možná ani nevěděl. Ztratil se jako pára nad hrncem.
Ženské v přízemí, které to všechno viděly, začaly konečně ječet. Uklízečka Vávrová pustila hadr a zapomněla na výčitky náměstka ředitele, že hala má být uklizena už před tím, než vejdou první zákazníci. Najednou jí byl pořádek ukradený. Prchala, aby uhájila holý život, ačkoli jí vůbec nic nehrozilo.
Chlapi sice neřvali, ale rozhodně se nevyznamenali. Naprosto zmateně koukali jeden na druhého. Jako by se očima domlouvali, kdo pokladní pomůže. Nebo kdo se alespoň podívá, jestli je to s ní tak špatné, jak to vypadá.
Vzmužila se opět ženská. A opět Dana Marečková. Skočila k pokladní a pokusila se dát jí umělé dýchání z plic do plic. Ještě dřív, než si vedle bezvládného těla klekla, zavolala na pokladníka Hálka, ať proboha něco dělá a sežene záchranku a policii.
V ten okamžik už ale policisté vyskákali ze dvou služebních vozů. Zprávu o přepadení banky dostali na oddělení v okamžiku, kdy Marečková stiskla špičkou střevíce spínač poplašného zařízení. O dvě minuty později dorazila na místo i sanitka. Pokladní Janě Blažkové už však žádná pomoc nebyla nic platná.
Tohle všechno věděli detektivové ze zprávy, kterou od kolegů v uniformách dostali. Bylo toho sice o něco víc, než kolik věděl či tušil Jícha, ale on si přesto jedno prvenství ponechal. Informace o loupeži a vraždě se k němu dostala nejdříve ze všech.
"Tak chlapi," zahlaholil vrchní komisař. "Nebudeme tady lkát a skládat se Blažkové na věnec, přestože je to malér, hrůza a smutný příběh. Jenomže my nejsme žádné plačky, ale detektivové. Takže se dáme do práce, ať toho parchanta máme co nejdřív za katrem."
Všichni souhlasně pokyvovali. "Metodiku vám vysvětlovat nemusím. Začnete bezpečnostním kamerovým systémem, výslechem zaměstnanců, seženete svědky z ulice, zkrátka zjistíte, co se dá. Vedoucími skupin určuji..." Řekl tři jména a k nim přiřadil členy týmů.
Václav Jícha zůstal na ocet. Přebýval.
"Vašku, ty jsi takový šťoural, proto ti nedávám žádný speciální úkol. Jednoduše uděláš, co uznáš za vhodné. Občas míváš dobré nápady, to ví každý." Šéf už nedodal, že s těmi nápady občas pije kolegům krev, protože porušuje zaběhnuté systémy a subordinaci. Kdyby každý detektiv pracoval tak živelně jako Jícha, mohli by na týmovou práci zapomenout. Přitom každý ví, že pouze v týmu lze dosáhnout úspěchu. Osamělý jednotlivec, to je například Sherlock Holmes. Takový by dnes neměl šanci. Ani náhodou...
S manželem byla potíž. Jícha to chápal. Představa, že by se jeho ženě mělo stát totéž, co Janě Blažkové, ho naplňovala děsem. Je sice pravda, že jejich dvacet let trvající manželství nebylo vždycky pouhou procházkou růžovým sadem. Někdy si lezli s manželkou navzájem na nervy, někdy jim ničily nervy dcery, jindy se pohádali jen tak, kvůli hlouposti, na kterou si hodinu po hádce a následném usmíření nedokázali vzpomenout. Ale že by mohl žít jeden bez druhého, to si Jícha nedokázal představit. Alespoň on by bez své ženy nevydržel.
Blažek je na tom patrně úplně stejně. Snaží se nedělat scény. Ale jde mu to jen s obtížemi. Možná kvůli tomu pije. Jestli láhev, kterou má před sebou na stole, načal hned ráno, potom...
"Je mi to trapné, ale musím se vás zeptat, kde jste byl vy. Dejme tomu od osmi do devíti hodin." Jícha se ještě jednou omluvil.
"Tady, kde bych byl. Chodím do práce až na noc."
Jícha to věděl. Přesněji řečeno, věděl o tom, že proslulý bar Romana Blažka je otevřený od deseti hodin večer do pěti do rána. Jeho majitel chodí do podniku dřív. Musí zkontrolovat, zda jsou ve službě všichni barmani, číšníci a kuchař. Zda dorazily striptérky a dýdžej, který pouští muziku. Zda je všude čisto a nikde nic nechybí.
Blažkův bar byl známý ve městě i v okolí. Už proto se do něj stahovali opilci ze všech restaurací, které zavíraly okolo desáté. Ale Blažkova ochranka pouštěla dovnitř jenom ty, kteří nebyli úplně namol, měli dost peněz a nevypadali agresivně.
Šestatřicetiletý Blažek měl ve městě pověst úspěšného světáka. O jeho manželce Janě se naopak tvrdilo, že je to usedlá staromódní dvaatřicetiletá buchta. Obtěžuje svoje okolí akurátností, spolehlivostí, nevýbojností a spořádaností. Což volně přeloženo znamená, že je protivná, nezajímavá a nudná.
Přesto ji Blažek oplakával. Inspektorovi se zdálo, že svůj smutek dokonce trochu přehrává. Možná proto, aby si toho detektiv všiml.
Venku na ulici se Jícha napomenul: Pak ti nemají říkat, že jsi šťoural, mluvil v duchu sám k sobě. Nikomu nevěříš a za vším něco hledáš... Vzápětí se otočil na podpatku a namířil své kroky k bance. Potřeboval mluvit s Danou Marečkovou.
Inspektor dvorně nabídl Marečkové židli. Vybrala si tu, na které chtěl sedět on. Nezbylo mu, než zaujmout místo zády ke dveřím a tvářit se, že mu tato pozice vyhovuje.
Odměnou za to, že neviděl na lidi, kteří přicházejí a odcházejí, mu byl pohled na třicetiletou bankovní úřednici. Marečková totiž vypadala zcela neúřednicky. I za přepážkou banky budila pozornost všech klientů. Nebo téměř všech, protože některé ženy, než by se jí nechaly obsloužit, raději počkaly, až se jinde uvolní místo.
Marečkové říkaly její důvěrné přítelkyně Přerostlá Barbie. Docela to sedělo. Marečková měla svoje dlouhé světlé vlasy tak lesklé, že vypadaly jako kovové. Pyšnila se neobyčejně štíhlým pasem a nápadně velkými ňadry. Velké měla i oči a ústa. Zkrátka reprezentovala pořádný kus ženské. Dokonce tak velký, že se jí normální mužští trochu báli. I proto byla ve svých třiceti letech pořád svobodná a dokonce bez stálého přítele.
Sváděla to na hlavu: "Kdo by se mnou vydržel," hodnotila se často. "Jsem pitomá. Po maturitě jsem vlezla rovnou do banky. Měla jsem tak mizerné vysvědčení, že jsem si přihlášku na vysokou ani netroufala podat!"
Jícha, když mu to vyprávěla, uvažoval jinak. Byl přesvědčený, že osamělost Marečkové nemá s její duševní kapacitou nic společného. Bude to nejspíš tak, že pro většinu mužů je příliš velkým soustem, na které si jednoduše řečeno netroufají. Neradi by si udělali ostudu...
Každý normální chlap se však za Marečkovou velmi rád otočil. Což Jíchovi momentálně vadilo. Neuniklo mu, že spolu se svou partnerkou u stolu se i on stal středem pozornosti. Kdyby si včas uvědomil, že to tak musí dopadnout, vzal by světlovlasou panenku do kanceláře.
Jenomže ona chtěla jít do kavárny. A on jí na to kývnul.
"Všechno jsem už řekla vašim kolegům," zapálila si Marečková cigaretu. "Nemám, co bych dodala. Sotva se banka otevřela, postavila se Jana k přepážce. Přišel ten chlap, vystřelil a podal jí papírek s požadavkem. A kufřík. Ona ho naplnila. Vešly se do něj přesně čtyři miliony, které chtěl. Já pak stiskla knoflík poplašného zařízení. Kdybych tušila, co se stane, vykašlala bych se na všechny instrukce! Ten lupič nejspíš myslel, že to udělala Jana. A vystřelil po ní. Já si napřed myslela, že jako před tím střílí jen do vzduchu, ale když jsem viděla krev..."
Jícha na Marečkovou nepospíchal. Sedělo se mu s ní dobře. A na dotazy, které chtěl položit, bylo ještě dost času. Musí na ně svědkyni připravit.
"Znala jste Blažkovou dobře?"
"Dost dobře. Úplně nejbližší kamarádky jsme nebyly, ale... Věřily jsme si, to ano."
"Ona nebyla moc příjemnou partnerkou, že ne?"
"Nikdo ji neměl moc rád. Ačkoli..." Marečková se zarazila. "Nerada bych pomlouvala."
"Manžel ji miloval," zaútočil Jícha.
"Žili spolu v poklidu, určitě. Ale že by se milovali... Myslím, že jejich vztahy byly korektní, ale nikoli vřelé."
"Mluvíte jako diplomat."
"Blažek měl milenek víc než prstů na ruce. Říkalo se, že spí se svými zaměstnankyněmi i se striptérkami. Ale jestli je na tom něco pravdy, to vám nepovím. Každopádně to jednou či dvakrát zkoušel i na mne. Přišel za Janou do banky, ale tam flirtoval se mnou. Nic z toho nebylo."
"Nechtěla jste?"
"Nevím. Tak daleko nikdy nedošel, abych se musela rozhodovat." Marečková mluvila velice otevřeně. Jako by neměla důvod cokoli skrývat.
"Blažková o jeho záletech věděla?" Jícha objednal další sedmičku španělského červeného vína.
"Věděla. Ale já jsem přesvědčená, že byli domluvení. Každý si dělal, co chtěl. Ona podle mne také nebyla svatá. Vždycky ve středu večer na ni před bankou čekal chlapík v tmavé škodovce. Vypadal jako student. Mladý, krásný, stydlivý. Nikdy nevylezl z auta, aby jí otevřel dveře. A sotva nasedla, hned se rozjel."
"Všiml si toho ještě někdo jiný, kromě vás?"
Marečková jmenovala dvě kolegyně.
"Víc nevíte?" Jícha si svou společnici pozorně prohlížel.
"Naznačovala něco v tom smyslu, že se možná rozvede a vezme si svého milence. Že je to chudý kluk, ale milý a má ji tak rád... Ale říkala to tak, jako by nemluvila o sobě... Jenomže já si to tak vyložila."
"Měla zkrátka druhý život, o kterém se v bance moc neví, je to tak?"
"Přesně." Marečková dopila poslední slzu a zkoumavě se podívala na inspektora.
Detektiv zvedl ruku a rozhodl se pro placení. Dvě lahvičky ve službě by mohly stačit. Tu třetí by neobhájil ani sám před sebou.
Jícha se cestou domů zastavil v nemocnici na oddělení soudního lékařství. Jeho přítel doktor Hájek sice nebohou Janu Blažkovou ještě nepitval, ale nikdo na něj nepospíchal. Každý věděl, jak zemřela a kdy se to stalo. Pitva tady jen těžko může vnést něco nového. Tak uvažovali všichni.
Kromě Jíchy. "Koukej, Vašku," nalil mu Hájek stopečku vodky. "Nikoho to nezajímalo, tak snad tebe... Tohle měla mrtvá v podprsence." Podal detektivovi zmačkaný papírek. Byla na něm čtyřka a šest nul.
"Už vím," kývl Jícha. "To byl požadavek lupiče. Přinesl ho s sebou a podal jí ho. Asi ho chtěla schovat, aby... V bance ten papírek hledali naši lidé i zaměstnanci. Teď je mi jasné, proč ho nenašli."
"Ale nepsal to," píchl doktor pinzetou do papírku.
"Kdo to nepsal?"
"Lupič."
"Z čeho vycházíš?"
"Protože jinak by jím musela být ženská."
Teprve nyní Jíchovi došlo, nač ho doktor upozorňuje. Číslovka byla napsána velmi úhledně pečlivou rukou. A ta se při psaní netřásla.
Vrchní komisař slíbil Jíchovi indiánská muka a služební trest, jakmile se jeho teorie ukáže být lichou. Přesto zburcoval lidi a dal Jíchovi k dispozici poměrně početný tým vybavený veškerými potřebnými pravomocemi.
"Kriminální policie," vybalil Jícha na Blažka ve čtyři hodiny ráno. "Mám povolení k domovní prohlídce. Než začneme, nechcete mi něco říci?"
"Nemám co," vzpouzel se Blažek.
"Ani po tom, co vám prozradím, že buď tady v baru, nebo u vás v bytě najdeme vražednou zbraň, kterou byla zastřelena vaše manželka? Na té pistoli jsou bezpochyby vaše otisky prstů! A pak najdeme peníze. Hodně peněz!"
Roman Blažek dlouho mlčel. Potom ukázal za sebe do skladu. "Pistole i kufřík jsou pod podlahou. Mám tam takovou skrýš..."
"Proč jste to udělal? Byli jste přece domluveni jinak." Jak přesně, Jícha zatím pouze odhadoval.
Blažek okamžitě pochopil, že prohrál. Tím pádem už neměl co tajit.
"Našla si milence. Zamilovala se tak neuvěřitelně, že si ho chtěla vzít, ačkoli ten pitomec měl jenom jedny kalhoty a starou škodovku. Samozřejmě, že po mně chtěla peníze. Že prý máme společný majetek, a ona chodila do práce a taky přispívala..."
"To se vám moc nelíbilo."
"Nechtěl jsem opět začínat od nuly, to je jasné."
"Jak to dopadlo?"
"Jana vymyslela řešení. Pomůže mi a já vyloupím banku. Připravím ji o rozumný peníz. Nebude to nápadné a nikdo po mně nepůjde...
Všechno jsme naplánovali do posledního detailu. Mělo to dopadnout tak, že nám to hodí čtyři melouny. Ty jsem měl odevzdat Janě. Ona mi za to slíbila, že si nebude dělat nárok ani na byt, ani na bar."
"A proč jste ji zastřelil?" Jícha nechápavě zakroutil hlavou.
"Protože mi těch čtyř milionů začalo být najednou líto. Napadlo mě, že když manželku zabiju, zůstane mi absolutně všechno. A co důležitého, nikdy mě nepráskne. Mrtví přece nemluví..."